33 Cdo 3141/2020

Plný text

33 Cdo 3141/2020-481

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně REUNION, spol. s r. o., se sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované J. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem [adresa] o 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 37/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2020, č. j. 27 Co 87/2019-427, t a k t o:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.826 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Hladíka, advokáta.

Odůvodnění

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 15 C 37/2012-408, uložil žalované zaplatit žalobkyni 500.000 Kč s 2,5% úroky z prodlení od 7. 2. 2012 do zaplacení [„s tím, že povinnost plnění žalované zaniká v rozsahu případného plnění dlužníka A. T. …, dle pravomocného usnesení o schválení smíru Okresního soudu v Přerově č.j. 8 C 36/2013-230 ze dne 14. 12. 2015, které nabylo právní moci 22. 12. 2015“] a na náhradě nákladů řízení 79.465 Kč. Smlouvu, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s A. T. v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 36/2013 a kterou Okresní soud v Přerově schválil jako soudní smír, považoval soud prvního stupně za kumulativní novaci, jíž dochází ke vzniku nového závazku vedle závazku původního (§ 516 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“). Ručení zajišťující pohledávku právní předchůdkyně žalobkyně vzniklé písemným prohlášením žalované proto nezaniklo (§ 516 odst. 3 obč. zák.).

Rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č.j. 27 Co 87/2019-427, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, žalované přiznal na náhradě nákladů předchozích řízení a odvolacího řízení 258.616 Kč, resp. 25.652 Kč a žalobkyni uložil zaplatit státu doplatek soudního poplatku z odvolání ve výši 20.000 Kč. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že hmotněprávním základem smíru schváleného Okresním soudem v Přerově v řízené vedeném pod sp. zn. 8 C 36/2013 bylo narovnání, neboť spornou mezi smluvními stranami byla výše dlužné částky, kterou byl leasingový nájemce povinen po předčasném ukončení leasingové smlouvy zaplatit leasingové pronajímatelce (§ 585 a násl. obč. zák.). Zanikl-li závazek narovnáním, zaniklo i jeho zajištění ručením.

V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně dovolacímu přezkumu – v souvislosti s ručitelským závazkem žalované – předložila dvě otázky hmotného práva, které podle jejího názoru dovolací soud dosud neřešil: 1) Dohoda schválená jako soudní smír není narovnáním, ale nepojmenovanou smlouvou, v jejímž důsledku ručitelský závazek žalované nezanikl. 2) I kdyby šlo o narovnání, tak s ohledem na to, kdy byla smlouva uzavřena, se právní vztah jí založený spravuje ustanoveními § 1901 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), což znamená, že zajištění se vztahuje i na práva tvořící obsah nového závazku (§ 1907 o. z.). Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.

Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Poté, co zopakoval dokazování listinami – postupní smlouvou z 22. 12. 2016 a spisem Okresního soudu v Přerově sp. zn. 8 C 36/2013 – vyšel odvolací soud z následujícího skutkového stavu:

Dne 17. 3. 2008 uzavřeli D.S. Leasing, a.s. (pronajímatelka) a A. T. (nájemce) leasingovou smlouvu č. 24090/08, jejímž předmětem byl finanční pronájem movité věci – motorového vozidla – s následnou koupí. Celková cena leasingu byla sjednána ve výši 1.435.380 Kč, kupní cena ve výši 1.000 Kč a doba leasingu šedesát měsíců. Žalovaná 17. 3. 2008 písemně prohlásila, že uspokojí pohledávku pronajímatelky, jestliže dlužník nesplní jakýkoliv svůj splatný závazek z leasingové smlouvy včetně příslušenství, smluvních pokut a\„vyúčtování a vyrovnání z důvodu předčasného zániku smlouvy.“ Pronajímatelka 15. 10. 2009 vypověděla s účinky k 2. 11. 2011 leasingovou smlouvu a v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 36/2013 se domáhala po A. T. zaplacení 748.310 Kč s 0,1% smluvními úroky z prodlení denně od 29. 8. 2011. V průběhu řízení vzala žalobu z části zpět (co do rozdílu mezi výší sjednaných a zákonných úroků z prodlení a dále v rozsahu 57.370 Kč). Částka, kterou byl leasingový nájemce povinen zaplatit leasingové pronajímatelce po předčasném ukončení leasingové smlouvy, se stala spornou, a proto nájemce akceptoval návrh pronajímatelky na uzavření dohody, která vypořádala „veškerá sporná práva účastníků vyplývající z leasingové smlouvy … a narovnala „i další nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.“ Okresní soud v Přerově usnesením ze 14. 12. 2015, č. j. 8 C 36/2013-230, ve znění opravného usnesení ze 7. 1. 2016, č. j. 8 C 36/2013-240, dohodu, jíž se nájemce zavázal v určených splátkách zaplatit pronajímatelce 500.000 Kč s 2,5% úroky z prodlení od 29. 8. 2011, schválil jako soudní smír (§ 99 odst. 2 o.s.ř.). A. T. závazek ze smíru nesplnil. Smlouvou z 22. 12. 2016 postoupila D.S. Leasing, a.s. žalobkyni – mimo jiné – i pohledávku za A. T. ve výši 690.940 Kč z leasingové smlouvy včetně příslušenství a všech práv s ní spojených. Krajský soud v Brně usnesením z 16. 8. 2017, č. j. 27 Co 70/2017-380, které nabylo 11. 9. 2017 právní moci, v průběhu odvolacího řízení vyhověl návrhu, aby do řízení na místo leasingové pronajímatelky vstoupila žalobkyně (§ 107a , § 211 o.s.ř.).

K hmotněprávnímu posouzení soudem schváleného smíru.

Smír je dohodou uzavřenou v průběhu řízení, kterou si účastníci upravují svá práva a povinnosti. Schválí-li soud dohodu jako smír, je řízení ukončeno, a soudní smír má stejné účinky, jaké občanský soudní řád přiznává rozsudku (§ 99 odst. 2, 3 o.s.ř.). Soudní smír má základ v hmotném právu a jeho podkladem může být jakákoliv smlouva účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 973/2018). Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Sporností nebo pochybností – pojmovými znaky narovnání – se rozumí rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.). Právo je sporné, pokud je určitá otázka s ním spojená předmětem různých názorů (neshody) účastníků (například každý z nich má jiný názor na to, zda určité právo platně vzniklo, neshodují se v tom, jaká je výše předmětu plnění apod.). O pochybnost se jedná tehdy, je-li určitá otázka spojená s právem pro účastníky nejistá (například si nejsou jisti, zda právo platně vzniklo či jaká je výše předmětu plnění). Spornost i pochybnost jsou z podstaty věci výhradně subjektivní kategorie, mohou se týkat otázek skutkových i právních a jejich existence není podmíněna vedením soudního řízení mezi účastníky. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem, tj. právním důvodem vzniku závazku. Po uzavření dohody o narovnání se již věřitel nemůže domáhat plnění z původního závazku, nýbrž jen plnění z nového závazku založeného dohodou o narovnání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 327/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012, ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5102/2015, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2589/2018).

S ohledem na to, co odvolací soud zjistil z obsahu spisu Okresního soudu v Přerově, je jeho posouzení dohody právní předchůdkyně žalobkyně a A. T. (soudního smíru) jako narovnání podle § 585 a násl. obč. zák. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Jakými právními předpisy se řídí dohoda, jíž strany za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. upravily sporná nebo pochybná práva ze závazkového vztahu založeného za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Pro řešení této otázky hmotného práva shledal dovolací soud dovolání přípustným, protože v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1/). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2/). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3/).

Přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. vyjadřují základní zásadu, na níž je založena časová působnost „nového“ občanského zákoníku: zákon působí do budoucnosti a nikoliv zpětně do minulosti. Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je přechodným ustanovením použitelným pro případy, kdy nejde o právní poměry upravené v odstavci 2/. Není pochyb o tom, že právní poměr založený leasingovou smlouvou se řídí dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb. a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (ten neobsahoval vlastní úpravu institutu narovnání, takže i pro obchodní závazkové vztahy platila ustanovení § 585 a násl. obč. zák.). Tato právní úprava se použije i na práva a povinnosti, které vznikly po jeho založení, tj. v průběhu jeho trvání, a na práva a povinností z porušení leasingové smlouvy, i když vznikly již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Dosavadní právní předpisy se použijí i pro změnu či zánik závazku založeného leasingovou smlouvou, včetně narovnání, jímž strany za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. nahradily původní závazek závazkem novým.

Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud ve shodě s tím, co je uvedeno shora, tj. správně. Z toho plyne, že zanikl-li původní závazek z leasingové smlouvy narovnáním, zaniklo i jeho zajištění ručením, které se na nově vzniklý závazek, jenž nahradil původní, nevztahuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2011).

Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 10.300 Kč; součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a částka 2.226 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 5. 2021

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu

Plný text

33 Cdo 3141/2020-473

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně REUNION, spol. s r.o., se sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované J. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem [adresa] o 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 37/2012, o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2020, č. j. 27 Co 87/2019-427, t a k t o:

Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2020, č. j. 27 Co 87/2019-427, se zamítá.

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018, č. j. 15 C 37/2012-408, ve výroku I. tak, že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 500.000 Kč s 2,5 % úroky z prodlení ročně od 7. 2. 2012 do zaplacení, se zamítá; současně uložil žalobkyni nahradit žalované náklady předchozích řízení, včetně řízení odvolacího, v celkové výši 284.268 Kč a České republice na účet Městského soudu v Brně doplatek soudního poplatku za odvolání žalované ve výši 20.000 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém navrhla dovolacímu soudu, aby odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Dovolatelka je přesvědčena, že je vážně ohrožena na svých právech, odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení a neprodleným výkonem nebo exekucí by jí hrozila závažná újma. Jako důvod pro tuto argumentaci uvedla skutečnost, že žalovaná má trvalý pobyt uváděný v místě ohlašovny pobytu a její finanční situace a sociální poměry představují možné riziko k vymáhání částky převyšující 285.000 Kč v případě úspěchu v dovolacím řízení.

Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:

1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);

2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,

3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,

4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,

5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).

Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 3/. Z obsahu dovolání se reálná hrozba závažné újmy žalobkyně, k níž by mělo dojít zaplacením náhrady nákladů řízení, nepodává. Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatelky, a to i se zřetelem k rozsahu jejího majetku a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 78/2016). Dovolatelka spatřuje závažnost újmy především v majetkových a sociálních poměrech žalované, ty jsou však pro posouzení odkladu výkonu rozhodnutí irelevantní.

Ani pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí neshledal Nejvyšší soud důvod, neboť pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu není žalobkyně závažně ohrožena ve svých právech; takové ohrožení nevyplývá z dovolání ani z obsahu spisu, nýbrž je založeno pouze na domnělých tvrzeních žalobkyně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 1. 2021

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu