Plný text
33 Cdo 3230/2016-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti žalované BONVER WIN, a. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení příslušenství ze 17.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 139 C 10/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2016, č. j. 57 Co 739/2015-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. 57 Co 739/2015-217, potvrdil rozsudek ze dne 30. 10. 2015, č. j. 139 C 10/2013-171, jímž Okresní soud v Ostravě uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku „úroky v částce 6.637.810,39 Kč a úroky z prodlení v částce 2.032.431,51 Kč s tím, že tento závazek žalované vůči žalobkyni zaniká v rozsahu finančního plnění žalované státu na účet Specializovaného finančního úřadu na základě exekučních příkazů č. j. 247832/13/4000-27901-109550 ze dne 26. 6. 2013, č. j. 453159/13/4000-27901-109550 ze dne 10. 10. 2013, č. j. 248602/13/4000-27901-109550 ze dne 26. 6. 2013 a č. j. 248599/13/4000-27901-109550 ze dne 26. 6. 2013“, a rozhodl o náhradě nákladů účastníků a státu; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a zcela se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“, konkrétně na „posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby“. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalobkyně nedisponovala předchozím souhlasem soudu k podání žaloby podle § 10 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 5. 2015 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 86/2015 Sb.). Zcela přitom pomíjí, že soudy dovodily legitimaci žalobkyně k podání žaloby z rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality ze dne 13. 9. 2011, jímž byl policejnímu orgánu udělen předchozí souhlas k tomu, aby výkonem správy zajištěného majetku (původní věřitelky žalované) byl pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; uvedené pověření vydal policejní orgán dne 14. 9. 2011. Přípisem z 23. 1. 2012 policejní orgán žalobkyni sdělil, že cílem správy zajištěného majetku je krom jiného podniknout - v případě, že pohledávky nebudou dlužníkem řádně spláceny - všechny kroky k jejich vymožení. Těmito rozhodnutími byla žalobkyně pověřena správou vymáhané pohledávky včetně jejího příslušenství. K její aktivní legitimaci se vyjádřil i Krajský soud v Ostravě jako soud činný v trestním řízení, když přípisem z 23. 7. 2013 sdělil, že žalobkyně má při správě předmětné pohledávky vystupovat v roli řádného hospodáře a činit všechny kroky k vymožení pohledávky, čímž výslovně vyjádřil svůj souhlas s podáním žaloby. Žalobkyně pak postupovala v úzké součinnosti se všemi orgány činnými v trestním řízení (vedeném vůči věřiteli žalované) včetně soudu, u kterého je vedeno trestní řízení. Nad rámec uvedených skutkových zjištění odvolací soud vyložil ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb. v tom smyslu, že z něho nevyplývá, že by žalobkyně nebyla oprávněna k podání žaloby již z toho titulu, že vykonává správu zajištěného majetku; předchozí souhlas by byl nezbytný pouze k úkonům, které by nesměřovaly ke včasnému uplatnění či vymáhání práv, nýbrž k jejich pominutí. To však nic nemění na skutečnosti, kterou odvolací soud reflektoval, že žalobkyně na základě shora uvedených rozhodnutí a listin disponovala oprávněním vymáhat předmětné pohledávky soudně. Na uvedené už Nejvyšší soud ostatně žalobkyni upozornil v obdobné věci, v níž rozhodl usnesením ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2081/2016. Nezbývá než konstatovat, že otázka, kterou žalovaná v této souvislosti předložila dovolacímu soudu jako dosud neřešenou, je založena na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházely soudy (že žalobkyně nedisponovala pověřením, resp. ani souhlasem k podání žaloby k vymožení předmětné pohledávky). Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Za dovolacím soudem dosud neřešenou má žalovaná rovněž otázku „posouzení účinků inhibitoria“ vyvolaného exekučním příkazem. V souvislosti s tím polemizuje s názorem, že nárok žalobkyně na příslušenství pohledávky nezanikl, protože specializovaný finanční úřad nepodal vůči žalované žalobu podle § 186 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a prosazuje, že vydáním exekučního příkazu podle § 191 odst. 1 daňového řádu původní věřitelka žalované (a tudíž i žalobkyně) ztratila právo na vyplacení pohledávky a jejího příslušenství. V případě této otázky žalovaná zcela přehlíží, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) se posouzením účinků inhibitoria ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval a dovolací soud nemůže - logicky vzato - přezkoumávat závěr, který odvolací soud neučinil.
Výtkou, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s její argumentací vztahující se k účinkům inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem, žalovaná především nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné. Nadto se sluší připomenout, že odvolací soud neměl důvod vyjadřovat se k právní otázce účinků inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem, neboť žalovaná v odvolání v tomto směru žádné námitky neuplatnila; uplatnila je pouze v řízení před soudem prvního stupně. Námitky, kterými žalovaná v dovolání zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou obsoletní, neboť dovolací řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 236 odst. 1 o. s. ř. a contrario).
K doplnění dovolání, jímž žalovaná upřesnila otázky, které spojuje s vymezením přípustnosti dovolání, dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo učiněno po lhůtě určené k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.),
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. března 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu