Plný text
33 Cdo 3438/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce RNDr. K. V., zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované Mgr. J. T., zastoupené JUDr. Ivou Petrovou, advokátkou se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 87/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2015, č.j. 19 Co 450/2014-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozhodnutí v části, jíž krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 11. 4. 2014, č.j. 39 C 87/2012-106, ve výroku, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem označených nemovitostí v obci B., katastrálním území V., není přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolatel nepopírá, že svou dřívější argumentaci (určení vlastnictví se domáhal s odůvodněním, že uplatňuje právo na vrácení daru, protože žalovaná nesplnila závazek zajistit darování a vklad vlastnického práva k jedné desetině označených nemovitostí v L. ze své nesvéprávné dcery na žalobce, což považoval za jednání hrubě porušující dobré mravy) v odvolání, kterým napadl rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil; domáhal-li se však i nadále vrácení daru a změnil-li pouze tvrzení týkající se důvodu vrácení (ten spatřoval nově v neplatnosti darovací smlouvy pro omyl, v nějž byl žalovanou úmyslně uveden příslibem, že mu bude darován podíl na nemovitostech v L., což žalovaná ve skutečnosti neměla v úmyslu), a to na základě skutečností, které vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně, jednalo se o změnu právní kvalifikace, nikoli o uplatnění nového nároku v rozporu s ustanovením § 216 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice právní normy podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného ke dni doručení kvalifikované výzvy. K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Jednostranný hmotněprávní úkon směřující k vrácení daru může být obsažen – jako je tomu i v souzené věci – v žalobě; v takovém případě (za splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák.) nastanou jeho účinky okamžikem doručení žaloby obdarovanému. Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě, je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. Chování, pro které dárce obdarovaného nevyzval k vrácení daru, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3643/2012).
Z uvedeného výkladu vyplývá, že chování obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, je skutkovou okolností (která je předmětem dokazování); jinými slovy změní-li žalobce důvod pro vrácení daru oproti důvodu vymezenému v žalobě, nejde o změnu právní kvalifikace uplatněného nároku, nýbrž o změnu žaloby, jíž se podle ustálené judikatury dovolacího soudu rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění, respektive i nadále navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se nezabýval možností uplatňovaný nárok posoudit i podle jiné hmotněprávní normy – umožňovaly-li to výsledky dokazování a z nich vyplývající skutková zjištění – jde jednak o obecně formulovanou námitku, jednak ani dovolací soud nedospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod hypotézu jiné právní normy, než té, jejíhož naplnění se žalobce dovolával. V této souvislosti se jeví vhodným poukázat usnesení ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2506/99, v němž Nejvyšší soud dovodil, že i úmyslné uvedení účastníka v omyl je v rozporu s dobrými mravy; v takovém případě však nelze použít § 39 obč. zák., který předpokládá, že dobrým mravům odporuje obsah smlouvy. Uzavření smlouvy v omylu řeší speciální ustanovení § 49a obč. zák., podle něhož je třeba postupovat (srov. § 40a obč. zák.). V souzené věci je však podstatné, že soud prvního stupně, přestože neuvěřil žalované, že nevěděla o nutnosti soudního schválení darovací smlouvy za nesvéprávnou, skutkové zjištění (z něhož vychází dovolatel), že úmyslně při uzavření darovací smlouvy uvedla žalobce v omyl, neučinil; odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že věc neposuzoval i podle zmíněného ustanovení § 49a obč. zák.
Nepředložil-li žalobce k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí i v částech, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek ve výrocích, kterými soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalovaná není spoluvlastnicí specifikovaných nemovitostí, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Pavel K r b e k předseda senátu