33 Cdo 3820/2019

Plný text

33 Cdo 3820/2019-145

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované R. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 36/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2019, č.j. 20 Co 135/2019-120, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2019, č.j. 20 Co 135/2019-120, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 12. 2018, č.j. 16 C 36/2018-75, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Trutnově vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Žalobou z 15. 2. 2018 se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitým věcem.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č.j. 16 C 36/2018-75, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí „pozemku p. č. st. XY v obci XY, katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, rodinný dům, stojící na pozemku p. č. st. XY v obci XY, části obce XY, katastrálním území XY, pozemku p. č. st. XY v obci XY, katastrálním území XY, jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, garáž stojící na pozemku p. č. st. XY v obci XY, části obce XY, katastrálním území XY, pozemku p. č. st. XY v obci XY, katastrálním území XY, jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, garáž stojící na pozemku p. č. st. XY v obci XY, části obce XY, katastrálním území XY, pozemku p. č. XY v obci XY, katastrálním území XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec XY, kat. území XY na LV XY,“ a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 66.266,40 Kč.

Rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, č.j. 20 Co 135/2019-120, Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení vlastnictví zamítl, a žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 37.026 Kč, resp. 21.285,51 Kč. Odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že 1) odstoupením od darovací smlouvy pro nevděk se žalobkyně nemohla stát výlučnou vlastnicí, protože nemovité věci byly předmětem společného jmění a její manžel F. S. (dárce) 15. 12. 2016, tedy před odstoupením od smlouvy, zemřel (§ 2001, § 2003, § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“), a 2) skutky, pro které žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy, nepředstavují se zřetelem k jejich intenzitě a četnosti úmyslné nebo hrubě nedbalostní porušení dobrých mravů žalovanou (§ 2072 odst. 1 o. z.).

V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně prosazuje názor, že její aktivní legitimace k nabytí vlastnického práva je nepochybná v rozsahu jedné poloviny nemovitých věcí, takže nepřicházelo v úvahu zamítnutí žaloby o určení vlastnictví v celém rozsahu. Připomíná, že žalovaná namítla nedostatek její aktivní legitimace v rozporu s § 205a občanského soudního řádu až v odvolacím řízení a že odvolací soud, aniž by opakoval či doplnil dokazování, dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, čímž porušil zásady přímosti a ústnosti. Závěrem namítá nesprávné posouzení vytčeného chování žalované vůči žalobkyni, které považuje za hrubé porušení dobrých mravů umožňující od darovací smlouvy odstoupit. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve kterém požaduje projednání jiným senátem (§ 243e odst. 3 o.s.ř.).

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení Nejvyšším soudem dosud neřešené právní otázky spojené s aplikací přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (§ 237, § 239 o.s.ř.).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Režimem zákona č. 89/2012 Sb., tj. občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, se zásadně řídí práva a povinnosti vzniklé po nabytí jeho účinnosti (srov. § 3028 odst. 1).

Podle § 3028 odst. 2 o. z. – není-li dále stanoveno jinak – se řídí ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 3028 odst. 3 o. z. – není-li dále stanoveno jinak – se řídí jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že smlouvou ze dne 19. 2. 2003 žalobkyně a F. S. darovali své dceři (žalované) nemovitosti, které jsou předmětem určovací žaloby. Řízení o pozůstalosti zůstavitele F. S., který 15. 12. 2016 zemřel, bylo zastaveno a majetek nepatrné hodnoty byl vydán pozůstalému synovi (M. S.). Žalobkyně 19. 9. 2017 odstoupila pro nevděk obdarované od darovací smlouvy a vyzvala ji k vrácení (vydání) daru. Skutky vymezující zjevné porušení dobrých mravů se udály po 1. 1. 2014.

Právo dárce žádat obdarovaného o navrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit je úzce spjato se samotnou darovací smlouvou. Pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by – logicky vzato – nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (vydání). Právo dárce za určitých okolností žádat vrácení daru a povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě, ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou, která by měla dopad na právní poměr dříve založený darovací smlouvou.

Byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, mohli, resp. museli, dárce i obdarovaný vycházet z toho, že dárce se bude moci kdykoli v budoucnu domáhat vrácení daru jen za splnění určitých, v době uzavření smlouvy oběma známých podmínek uvedených v § 630 obč. zák. Nemohli předvídat novou úpravu, která důvody pro vrácení (vydání) daru modifikuje, resp. rozšiřuje (viz odvolání daru pro nouzi dárce). I když důvod vedoucí ke ztrátě obdarovaným nabytého vlastnického práva z iniciativy dárce nebyl v darovací smlouvě výslovně sjednán, vyplýval přímo ze zákona. Nelze vyloučit, že v případě účinnosti právní úpravy odvolání daru podle ustanovení § 2068 a násl. o. z. již v době darování by smlouva uzavřena nebyla, neboť některá ze stran by za takových okolností neměla na darovací smlouvě zájem (např. obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by se nadít, že dárce může dar odvolat pro nouzi).

Přesto, že zákony nepůsobí zásadně nazpět, může mít nový právní předpis – tak jako v daném případě – význam pro posouzení právních skutečností či právních vztahů vzniklých před nabytím jeho účinnosti. Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z., týkající se smluvních obligací, aplikuje pravidlo, že na právní vztah založený před 1. 1. 2014 se právní úprava účinná po tomto datu nevztahuje (za předpokladu, že si strany neujednají, že se jejich práva a povinnosti budou řídit novou právní úpravou), a to z důvodu, že účastníci při uzavírání smlouvy vycházeli z určitého právního stavu (existujícího v okamžiku vzniku jejich vztahu); uvedené reflektuje zásada ochrany nabytých práv. Za situace, kdy právní poměr z darovací smlouvy vznikl před 1. 1. 2014, bylo založeno legitimní očekávání účastníků, že dárce může žádat dar nazpět jen, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§ 630 obč. zák.).

Lze uzavřít, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá; Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami žalobkyně – napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.). Důvod pro projednání věci v dalším řízení jiným senátem odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 3 o.s.ř. není dán.

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu

Plný text

33 Cdo 3820/2019-143

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované R. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 36/2018, o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2019, č.j. 20 Co 135/2019-120, t a k t o:

I. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2019, č.j. 20 Co 135/2019-120, se zamítá.

II. Právní moc rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2019, č.j. 20 Co 135/2019-120, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek ze dne 18. 12. 2018, č.j. 16 C 36/2018-75, kterým Okresní soud v Trutnově určil, že výlučným vlastníkem vyjmenovaných nemovitostí je žalobkyně, a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení, a to tak, že žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem zamítl a povinnost k náhradě nákladů řízení uložil žalobkyni.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož součástí byl také návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že jí aktuálně hrozí závažná újma, resp. že je závažně ohrožena ve svých právech. Pobírá pouze starobní a vdovský důchod v celkové výši 13.629 Kč měsíčně, jiný příjem nemá. Rovněž vyslovila obavu z úmyslu žalované nakládat s předmětnými nemovitostmi, neboť byla – prostřednictvím svého zástupce – vyzvána k zajištění výmazu poznámky spornosti z katastru nemovitostí týkající se právě projednávané žaloby na určení vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že žalobkyně kromě uvedených nemovitostí nemá jiný majetek, hrozí jí jednáním žalované bezprostřední a závažná újma, neboť zcizením nemovitostí by se její právní postavení i následná vymahatelnost práva dramaticky zhoršily.

Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:

1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);

2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,

3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,

4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,

5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).

Nejvyšší soud v dané věci neshledal důvod pro odklad vykonatelnosti, neboť meritorní výrok rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem zamítl, není výrokem, podle kterého by bylo možné nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci. Odložit vykonatelnost totiž nelze v případech, ve kterých výrok rozhodnutí neukládá žádnou vynutitelnou povinnost, ale například nahrazuje projev vůle nebo jde-li – jako v daném případě – o určení práva či právního vztahu.

U výroku, jímž byla žalobkyni rozhodnutím odvolacího soudu uložena povinnost k peněžitému plnění (náhradě nákladů řízení), je běh pariční lhůty odvislý od nabytí právní moci, jejíž účinky žalobkyně navrhla také odložit.

Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že případná dispozice žalované s nemovitostmi po výmazu poznámky z katastru nemovitostí by se mohla závažným způsobem dotknout poměrů žalobkyně domáhající se zrušení rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl žalobu o určení vlastnického práva, které předchozím rozhodnutím soud prvního stupně vyhověl a předpoklady pro odvolání daru ze strany žalobkyně považoval za splněné. Právní vztahy, týkající se daných nemovitostí, by měly – i vzhledem k principu materiální publicity zápisů provedených v katastru nemovitostí – do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání z pohledu stavu zápisu v katastru nemovitostí zůstat nezměněny. Zároveň platí, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení.

Nejvyšší soud proto rozhodl, aniž by tím předjímal výsledek rozhodnutí o dovolání ve věci samé, tak, jak je uvedeno výše.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 1. 2020

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu