Plný text
33 Cdo 3845/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) V. K., b) Z. S., c) J. M., d) M. K., a e) J. T., proti žalovanému V. P., o žalobě na obnovu řízení vedené u Okresního soudu v Teplicích, pod sp. zn. 17 C 30/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 17 Co 213/2006-135, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 22. června 2005, č. j. 17 C 30/2001-95, jímž Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 30/2001 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které však není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 o. s. ř. platí obdobně (§ 238 odst. 2 o. s. ř.).
Ustanovení § 237 odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je nutné vyložit tak, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o žalobě na obnovu řízení.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jestliže o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tehdy, byla-li právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, pro rozhodnutí určující, potom otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck , pod označením C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné tamtéž pod označením C 71).
Za takovou je třeba považovat – s přihlédnutím k důvodům obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – otázku doručení rozsudku vydaného v původním řízení, která je pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodstatná, nehledě k tomu, že i kdyby byla důvodná (a rozhodnutí soudu prvního stupně by nenabylo právní moci), nebyla by tato skutečnost způsobilá přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci; dovolatel by totiž mohl využít řádného opravného prostředku – odvolání. Totéž platí o námitce, že v žalobě byli účastníci řízení „neúplně identifikováni“ a že k žalobě nepřiložili žalobci listinné důkazy, jichž se dovolávali.
Námitkou, že v původním řízení nebyly splněny podmínky řízení podle § 103
a násl. o. s. ř. a že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně D. N., uplatnil dovolatel zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pomíjí přitom, že k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti zásadně jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Samy o sobě, i kdyby byly dány, však takové vady přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). K posouzení jejich důvodnosti slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003).
Jelikož dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalobcům v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu