Plný text
33 Cdo 3877/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce R. R., zastoupeného Mgr. Dagmar Vítů Peckovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované BREDLEY AND SMITH, s.r.o. (dříve Prolux Consulting Int. s.r.o.) se sídlem v [adresa] identifikační číslo [IČO], o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 58/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2013, č. j. 17 Co 492/2012-73, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2013, č. j. 17 Co 492/2012-73, potvrdil rozsudek ze dne 20. března 2012, č. j. 40 C 58/2010-45, ve výroku, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „Smlouva o podpoře nemovitosti č. A013142“ uzavřená mezi ním a žalovanou, je neplatná; ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolací soud v řadě svých rozhodnutí dovodil, že určovací žaloba podle ustanovení 80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (např. dovolatelem i soudem prvního stupně citovaný rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník, 1997, pod číslem 21). V rozsudku ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 29, ročník, 2005, pod číslem 21, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. Pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení, zda právo nebo právní vztah je či není, totiž nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.). Výše uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou plně aplikovatelná i na daný případ, v němž odvolací soud správně dovodil, že určovací žaloba nemůže mít preventivní charakter.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu