Plný text
33 Cdo 4310/2017-478
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně J + S, s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo [IČO], zastoupené JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) P. N., a 2) M. N., oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 507.112,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 776.206,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 240/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 29 Co 13/2017-452, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaní spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Domáhají-li se revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že jsou povinni popsat, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Tomuto požadavku žalovaní nedostáli a způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Václav Duda předseda senátu