Plný text
33 Cdo 4747/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. D., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Intertip a. s. se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] částky 195.445,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 19/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2009, č. j. 71 Co 78/2009-164, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Petra Kausty, advokáta se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Čs. legií 5.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2009, č. j. 71 Co 78/2009-164, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 27 C 19/2004-136 (ve spojení s usnesením ze dne 23. 12. 2008, č. j. 27 C 19/2004-139, ve znění usnesení ze dne 11. 2. 2009, č. j. 27 C 19/2004-150), jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozhodnutí částku 195.445,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% za dobu od 27. 5. 2003 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila správnost právního závěru, že žalobce má právo na výplatu výhry podle § 846 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), námitkou, že odvolací soud nesprávně interpretoval obsah herního plánu (pravidel hry), který byl součástí smlouvy účastníků o hře uzavřené dne 22. 5. 2003, dovodil-li, že mohla vypsanou sázku zrušit a nastavený kurs sázek změnit v případě chybného zadání sázkové příležitosti jen do okamžiku přijetí sázkového tiketu od sázejícího. Tato výhrada žalované je založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil svůj právní závěr. Otázky, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě (v tomto případě představované herním plánem), včetně toho, zda si účastníci sjednali možnost zrušit vypsanou sázku nebo změnit nastavený sázkový kurs po přijetí sázky v případě chybného zadání sázkové příležitosti, jsou otázkami skutkovými, nikoli právními. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 občanského zákoníku, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkovém závěru a vyšel z výkladu smluvního ujednání prezentovaného žalovanou, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, a sice, že žalobci právo na výplatu výhry nevzniklo. Žalovaná ve skutečnosti v dovolání napadla správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Námitka žalované, že soudy došly k nesprávnému právnímu závěru, že ujednání o dodatečné úpravě kursu je v rozporu s dobrými mravy, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu