Plný text
33 Cdo 4760/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Karlem Stříbným, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované J. M., zastoupené Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení částky 610.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 88/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2008, č. j. 11 Co 108/2008-250, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 18. července 2007, č. j. 20 C 88/2005-190, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 610.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % od 4. 9. 2003 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 75.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. května 2008, č. j. 11 Co 108/2008-250, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil, ve výroku V. jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen jen pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno.
Irelevantní je proto námitka žalované vycházející z vlastní interpretace obsahu dohody uzavřené dne 4. 9. 2002. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného v dohodě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušné právní normy práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli v souladu s § 37 obč. zák. platně dohodu o narovnání podle § 585 odst. 1 obč. zák. argumentací, že listina označená jako „Finanční vypořádání mezi J. M. a M. K. k 4. 9. 2002“ neobsahuje popis sporných práv z její strany a ze strany žalobce, ale jedná se jen o jednostranné prohlášení žalobce, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s výkladovými pravidly posoudil projev vůle účastníků, kteří ve skutečnosti neměli v úmyslu uzavřít dohodu o narovnání, případně že odvolací soud nesprávně posoudil pravost a pravdivost této listiny, ve skutečnosti brojí proti skutkovým (nikoli právním) závěrům odvolacího soudu. Tím uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Pokud je v dovolání vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, a to že nebyla uzavřena platně dohoda o narovnání. Krom toho se sluší uvést, že právní otázka určitosti a srozumitelnosti právního úkonu podle § 37 obč. zák., resp. jeho výkladu (§ 35 odst. 2 obč. zák.), nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a odvolacím soudem nebyla vyřešena v rozporu s hmotným právem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, příp. ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000).
Ani další námitka žalované, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou neplatnosti právního úkonu podle § 37 a § 39 obč. zák., se nemůže prosadit. Odvolací soud totiž zcela převzal právní posouzení soudu prvního stupně, v rámci něhož byla zvažována i otázka platnosti uvedeného právního úkonu z hlediska § 37 odst. 1 obč. zák. Otázkou neplatnosti právního úkonu z pohledu § 39 obč. zák. se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) výslovně nezabýval, zjevně proto, že ji žalovaná neuplatnila a v průběhu řízení nevyšly najevo takové skutečnosti, jež by takový důvod neplatnosti zakládaly.
Výtka žalované, že její výpověď v trestní věci nebyla hodnocena pouze jako listinný důkaz, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně a přezkoumatelně odůvodněno, že nebyly provedeny důkazy, které navrhovala a že odvolací soud rozhodl o výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl odvoláním napadnut, vystihují dovolací důvod podle § 241a dost. 2 písm. a/ o. s. ř. V případě přípustnosti dovolání může být k vadám řízení přihlédnuto jen výjimečně, splňují-li podmínku zásadního právního významu. Tak by tomu bylo tehdy, jestliže by šlo o tzv. spor o procesní právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace právních předpisů procesních. Taková situace však v posuzovaném případ nenastala.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobce s přihlédnutím k obsahu jeho vyjádření k dovolání v této fázi řízení nevynaložil účelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. dubna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á předsedkyně senátu