Plný text
33 Cdo 4845/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému městu Karlovy Vary se sídlem [adresa] zastoupenému JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 14, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 154/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. května 2010, č. j. 12 Co 373/2008-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 14 C 154/2006-158, zamítl žalobu o určení „neplatnosti smlouvy o koupi domu čp. [č.p.] na st. p. č. 76, zapsáno na č. LV č. [LV] pro k. ú. a obec K. V., uzavřené dne 23. 7. 1998 mezi městem Karlovy Vary a sdružením nájemníků ve složení: R. Ch., P. Š., M. J. a E. Z.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 12 Co 373/2008-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho právním závěrem, že žalobce nemohl být s žalobou o určení neplatnosti kupní smlouvy podanou pouze proti prodávajícímu úspěšný, nežaloval-li i kupující, tedy všechny smluvní strany. Přisvědčil mu i v tom, že poučení o povinnosti žalovat všechny účastníky právního úkonu, jehož neplatnost je tvrzena, je poučením hmotněprávním, na které se poučovací povinnost soudu podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu nevztahuje. Obiter dictum uvedl, že i kdyby se připustila existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nemohl se prosadit právní názor žalobce, že kupní smlouva o prodeji domu je neplatná, protože žalovaný ve vztahu k němu jako nájemci bytu nesplnil nabídkovou povinnost podle zákona č. 72/1994 Sb. a neprodal mu byt v uvedeném domě; žalovaný totiž napadenou kupní smlouvou nepřeváděl do vlastnictví jednotlivých nájemců bytové jednotky v režimu zákona č. 72/1994 Sb. (vzniklé prohlášením vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb.), nýbrž převáděl dům do jejich podílového spoluvlastnictví.
Dovolání, jímž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; v nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, Ústavní soud vyslovil, že do té doby je uvedené ustanovení nadále použitelné).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka, zda součástí poučovací povinnosti soudu podle § 5 o. s. ř. je i poučení žalobce o povinnosti žalovat všechny účastníky právního úkonu, jehož neplatnost tvrdí, z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Touto otázkou se již dříve zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1455. V něm s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3.1.1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, vyslovil, že poučení o tom, že ve věci má či může být žalován ještě další subjekt, zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení; uzavřel proto, že takové poučení součástí poučovací povinnosti soudu podle § 5 o. s. ř. není. Obdobně v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, Nejvyšší soud vyslovil, že poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v § 5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu (obdobně srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 14 s.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nastolenou otázku posoudil v souladu s ustálenou soudní judikaturou.
Výhradou žalobce, že v řízení o převodu nemovitosti byla opomenuta jeho práva nájemce vyplývající z § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., bylo nadbytečné se zabývat, neboť na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil v prvé řadě na právním závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace ve sporu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaný v tomto řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. května 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r. předsedkyně senátu