Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Kunst Technik s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1 (identifikační číslo 057 89 893), zastoupené Mgr. Michaelou Zelinkovou Opršalovou, advokátkou se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalované EPRONA, a. s., se sídlem v Horní Rokytnici 309 (identifikační číslo 455 34 357), zastoupené JUDr. Ondřejem Kramperou, LL.M, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o 415 372,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 153/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2024, č. j. 47 Co 80/2024-511, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 10 C 153/2019-447, uložil žalované zaplatit žalobkyni 243 210 Kč s 8,5 % úroky z prodlení z 49 610 Kč od 15. 1. 2018, s 9 % úroky z prodlení z 48 400 Kč od 16. 10. 2018, s 9,75 % úroky z prodlení z 48 400 Kč od 16. 2. 2019, s 9,75 % úroky z prodlení z 48 400 Kč od 16. 3. 2019 a s 9,75 % úroky z prodlení z 48 400 Kč od 16. 4. 2019 do zaplacení (výrok I), co do 172 162,43 Kč s 9 % úroky z prodlení z 23 573,22 Kč od 16. 10. 2018, s 9 % úroky z prodlení z 25 627,80 Kč od 16. 12. 2018, s 9,75 % úroky z prodlení z 16 209,16 Kč od 16. 1. 2019, s 9,75 % úroky z prodlení z 30 433,92 Kč od 16. 2. 2019, s 9,75 % úroky z prodlení z 43 239,35 Kč od 16. 3. 2019 a s 9,75 % úroky z prodlení z 33 078,98 Kč od 16. 4. 2019 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu.
Rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 47 Co 80/2024-511, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I, změnil je ve výroku II tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 172 162,43 Kč s 9 % úroky z prodlení z 23 573,22 Kč od 16. 10. 2018, s 9 % úroky z prodlení z 25 627,80 Kč od 16. 12. 2018, s 9,75 % úroky z prodlení z 16 209,16 Kč od 16. 1. 2019, s 9,75 % úroky z prodlení z 30 433,92 Kč od 16. 2. 2019, s 9,75 % úroky z prodlení z 43 239,35 Kč od 16. 3. 2019 a s 9,75 % úroky z prodlení z 33 078,98 Kč od 16. 4. 2019 do zaplacení, žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 284 156,40 Kč a žalované uložil nahradit státu na nákladech řízení 7 115 Kč.
Odvolací soud uzavřel, že pohledávku ve výši 415 372,43 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o obchodním zastoupení žalobkyně prokázala. Smlouva o obchodním zastoupení je platným právním jednáním (§ 2483 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), na jejímž základě nevznikl pracovněprávní vztah mezi žalovanou jako zaměstnavatelkou a Ing. Jaromírem Kunstem (§ 3, § 2 odst. 1, 2, § 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, dále jen „zák. práce“). Činnost jednatele žalobkyně nenaplňovala znaky závislé práce, jednatel nepodléhal přímo pokynům žalované, jeho prací bylo samostatně vyhledávat zákazníky pro žalovanou a vykonávat v jejím zájmu další obchodní činnost, neměl pracovní dobu, nárok na dovolenou, nepoužíval pracovní prostředky žalované, za zákazníky jezdil vlastním vozem a v předmětné době byl obchodním zástupcem i jiných subjektů. Výkladem podle § 556 o. z. dospěl k tomu, že společnou vůlí smluvních stran bylo za obchodní činnost žalobkyně vyvíjenou pro žalovanou sjednat měsíční paušální odměnu 40 000 Kč s daní z přidané hodnoty a po schválení představenstvem žalované proplácet jí náklady za cestovné, ubytování, popř. stravné. Sjednaná provize se odvíjela od uzavřených obchodů, neboť na uzavírání obchodních vztahů se zákazníky žalované se podílelo více subjektů, takže nebylo možné stanovit pevnou částku, z níž by se mohla počítat provize výhradně pro žalobkyni, která vykonávala i jinou činnost směřující k uzavírání obchodů se zákazníky. Ujednání o odměňování včetně nároku na náhradu nákladů svědčila i praxe zavedená smluvními stranami.
Přípustnost dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná shledává v tom, že při řešení právních otázek – zda je soud povinen přihlédnout ke skutečnostem způsobujícím zdánlivost právního jednání z důvodu, že nebyla projevena vážná vůle a z důvodu neurčitosti jeho obsahu a zda absence ujednání týkajících se cestovních náhrad a ubytování lze nahradit výkladem právního jednání – se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda skutečnost, že právní jednání uzavřené mezi obchodními společnostmi bez dalšího vylučuje jeho posouzení jako zastřeného pracovněprávního vztahu). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Dovolání nemohlo být odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., protože jeden ze členů tříčlenného senátu s takovým postupem nesouhlasil (§ 243c odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podrobil dovolacímu přezkumu, jsa přitom vázán důvody vymezenými v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Po opakování důkazů výpověďmi Ing. Jaromíra Kunsta a Ing. Bedřicha Kotka vyšel odvolací soud z toho, že žalovaná zastoupená Ing. Bedřichem Kotkem (prokuristou) a žalobkyně zastoupená Ing. Jaromírem Kunstem (jednatelem a jediným společníkem) uzavřely 30. 12. 2017 smlouvu o obchodním zastoupení, která se týkala veškerých výrobků a prací žalovanou vyráběných a prováděných. Žalobkyně (obchodní zástupkyně) se zavázala pro žalovanou jejím jménem a na její účet vyvíjet činnost směřující k uzavírání kupních smluv na prodej zboží žalované a k uzavírání smluv o dílo, získávat a předávat žalované objednávky zboží a objednávky na provedení díla od třetích osob (zákazníků), v rozsahu, skladbě a za podmínek (včetně cenových) stanovených žalovanou nabízet pro ni zboží a práce a přijímat objednávky zboží nebo provedení díla, a to vždy jen podle posledního pokynu, který byl žalobkyni sdělen nebo písemně doručen. Žalovaná žalobkyni k těmto činnostem zmocnila. Žalobkyně měla průběžně informovat žalovanou o své činnosti, koordinovat svou obchodní činnost s činností žalované a vyřizovat jejím jménem reklamace, popřípadě se na jejich vyřizování podílet. Žalovaná se zavázala vyplácet žalobkyni do jednoho týdne ode dne, kdy za zboží či práce zákazník zaplatil, provizi ve výši 3 až 10 % z ceny prodaného zboží nebo provedených prací, a to na základě objednávek získaných žalobkyní; při částečném plnění ceny zákazníkem za zboží či práce měla být provize vypočtena a zaplacena z této části. Výše provize se odvíjí od celkové výše zakázky a podléhá individuálnímu projednání. Provize zahrnuje i úplnou náhradu všech obvyklých nákladů vynaložených žalobkyní na její činnost a odměnu za účast žalobkyně při vyřizování reklamací. Žalobkyně má dále nárok na vyplácení paušální částky na pokrytí nákladů spojených s obchodní činností vyvíjené ve prospěch žalované ve výši 40 000 Kč, která bude na základě vystavené faktury splatná vždy k 25. dni měsíce, a to počínaje lednem 2018. Smlouvu účastnice uzavřely s účinností od 1. 1. 2018 na dobu neurčitou s tím, že ji mohou písemně vypovědět bez udání důvodů ve výpovědní lhůtě tří měsíců, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi.
Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.).
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli, kterou strany projevily), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání (dříve právního úkonu) dospěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013), uvádí: „Konkrétní charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení. (…) Ustanovení o interpretaci obsahu právních jednání vycházejí z dosavadní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, včetně žádoucí odchylky pro úpravu specifik vzájemného podnikatelského styku, v němž musí být uznán význam obchodních zvyklostí. V osnově se navrhuje opustit důraz na formální hledisko projevu, typický pro platný občanský zákoník (zejména v § 35 odst. 2) a klást větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob, jak to činí již dnes obchodní zákoník (zejména v § 266)“.
Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího - u vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Při zjišťování tohoto úmyslu je pak třeba vycházet také z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
Je evidentní, že na rozdíl od předchozí právní úpravy [zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], právní úprava účinná od 1. 1. 2014, rozhodná pro posuzované jednání účastníků, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy (viz shora) – důraz na formální hledisko projevu (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.) a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem pro interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným (jazykovým) vyjádřením.
Jestliže způsob vyjádření účastníků žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle, kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována, nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 5598/2017, rozsudek ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, rozsudek ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013, rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015).
Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že se odvolací soud od výše uvedených premis odchýlil, jestliže po zhodnocení důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů dovodil, že společným úmyslem účastnic bylo za činnost žalobkyně vyvíjenou pro žalovanou sjednat měsíční paušální odměnu 40 000 Kč a po schválení představenstvem žalované proplácet žalobkyni náklady za cestovné, ubytování, popř. stravné. Ujednání o odměňování včetně nároku na náhradu nákladů svědčila i praxe zavedená smluvními stranami. Právní jednání – smlouvu o obchodním zastoupení – interpretoval odvolací soud v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 o. z. Odvolací soud akceptoval zásadu vyjádřenou v nálezech Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, podle níž je prioritní výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Ústavní soud zdůraznil, že „směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy“.
Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (§ 555 odst. 2 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 2 o. z. upravuje právní následky disimulace, tedy případy, kdy smluvní strany předstírají (simulují) provedení určitého právního jednání, aby tím zakryly – disimulovaly – jiné právní jednání.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při posuzování povahy právního vztahu je třeba zvažovat, zda právní jednání není simulováno se záměrem, aby jím bylo zastřeno (disimulováno) jiné právní jednání. V takovém případě platí, že simulované právní jednání je pro nedostatek vážné vůle stran zdánlivé. Disimulace sama o sobě není protiprávní, a proto platnost zastřeného právního jednání (smlouvy) je třeba vždy posuzovat samostatně podle společného úmyslu stran; má-li disimulované právní jednání všechny potřebné náležitosti, je platným právním jednáním. Pro závěr, zda vznikl pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, anebo šlo o jiný právní vztah, není významné, jak bylo označeno právní jednání (smlouva), na jehož základě byl mezi stranami založen právní poměr, ani jak byl účastníky subjektivně hodnocen. Rozhodující je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – objektivní okolnost, zda nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik příslušného právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3356/2012).
Na závěr, že se strany snaží simulovaným právním jednáním zastřít pracovní smlouvu, lze usuzovat tehdy, jestliže skutečným obsahem jejich právního vztahu je výkon závislé práce (pracovní poměr). V projednávané věci ze skutkových zjištění, která přezkumu nepodléhají, nevyplývá, že obsahem smlouvy o obchodním zastoupení byl výkon závislé práce.
Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2270/2023, ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 144/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1527/2016, ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2989/2018).
Protože odvolací soud při posuzování úmyslu stran smlouvy o obchodním zastoupení zohlednil všechny skutečnosti, které soudní praxe z hlediska § 555 odst. 2 o. z. považuje za rozhodující pro závěr o disimulaci právního jednání, je jeho právní posouzení souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz shora).
Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která by měla právo na náhradu nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu