Plný text
33 Cdo 566/2023-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a.s., se sídlem v Praze 8, Sokolská 394/17 (identifikační číslo osoby 492 41 494), proti žalované ZS Vilémov, a.s., se sídlem ve Vilémvě 227 (identifikační číslo osoby 001 23 170), zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o 280 044 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 13/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 10. 2022, č. j. 15 Co 211/2022-201, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala vrácení podpory v částce 280 044 Kč (s příslušenstvím) vyplacené podle Smlouvy o poskytnutí finanční podpory v oblasti zemědělství č. 1215035201; uváděla, že žalovaná porušila podmínky pro poskytnutí podpory.
Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 4 C 13/2022-143, žalobu zamítl.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná, která je akciovou společností, jejímž jediným akcionářem je od 27. 7. 2011 společnost AGROFERT, a. s., dne 27. 9. 2012 podala žádost o podporu. Žádost adresovala žalobkyni – akciové společnosti, jejíž činnost spočívá v poskytování podpor subjektům v oblasti zemědělství; jejím jediným akcionářem je Ministerstvo zemědělství ČR. Dne 24. 5. 2013 uzavřely účastnice smlouvu, podle které žalobkyně poskytla žalované finanční podporu ve výši 280 044 Kč; žalovaná podporu využila pro zaplacení pojištění. Dopisem ze dne 19. 1. 2021, který byl žalované doručen 21. 1. 2021, žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení podpory včetně úroků stanovených podle práva Evropského společenství, s tím, že v žádosti o dotaci uvedla nepravdivé nebo neúplné informace. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neporušila povinnost uvést v žádosti o dotaci pravdivé informace (s ohledem na dvouletou ochrannou lhůtu byly její informace v žádosti pravdivé) a v době podání žádosti splňovala status malého nebo středního podniku, ačkoli z faktického hlediska tento status ztratila již vstupem společnosti AGROFERT a.s. (tj. k okamžiku zapsání společnosti jako jediného akcionáře žalované do obchodního rejstříku dne 27. 7. 2011). Akcentoval, že to byla žalobkyně, kdo podle zákona č. 252/1997 Sb. prováděl administrativu ohledně uzavírání smluv (připravoval zásady a smlouvy) a posuzoval splnění podmínek stanovených programem podpory pro žadatele o podporu (tvoří to její hlavní pracovní náplň); měla tudíž věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda žadatel o podporu splňuje podmínky malého a středního podniku nejen v době podání žádosti, ale také v době uzavření smlouvy. Prostým nahlédnutím do obchodního rejstříku musela již v době podání žádosti zjistit, že jediným akcionářem žalované se stala AGROFERT a.s. Ve výkladovém listu, který vypracovala, je uvedeno, že údaje použité při výpočtu počtu zaměstnanců a finančních hodnot jsou údaje týkající se posledního schváleného účetního období; tyto údaje jsou brány ode dne účetní uzávěrky, tj. byla-li uzávěrka vyhotovena a schválena k 31. 12. 2011, od 1. 1. 2012 by měla plynout lhůta dvouletého ochranného období. Soud neakceptoval výklad prosazovaný žalobkyní, neboť odkazuje na uživatelskou příručku, která byla vydána až po uzavření smlouvy (v roce 2015) a není závazná. Ze skutečnosti, že „Zásady pro poskytnutí finanční podpory“ rozeznávají pojem „žadatel“ a „příjemce“ soud prvního stupně dovodil, že se nejedná o zcela totožnou osobu, a povinnost v otázkách dodržení podmínek malého a středního podniku tížila žalovanou ve fázi žadatele, „když po podání žádosti již s žalovanou dále komunikováno zřejmě nebylo“. S ohledem na to, že žalovaná v době podání žádosti podmínky malého nebo středního podniku splňovala a v žádosti neuvedla nepravdivé nebo neúplné informace, neshledal žalobu nedůvodnou.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 15 Co 211/2022-201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 280 044 Kč a úroky z této částky od 1. 7. 2013 do zaplacení ve výši referenční sazby stanovené ve Sdělení Evropské komise č. 2008/C 14/02, s připočtením jednoho procentního bodu, s tím, že ke změně úrokové sazby dochází po uplynutí každého následujícího roku, a s tím, že úroky narostlé v předcházejícím roce jsou v každém následujícím roce úročeny sazbou platnou v době přepočtu, a dále úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 280 044 Kč od 17. 5. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a správně vymezil mezi účastnicemi sporné otázky, nesprávně je však právně hodnotil. Shrnul, že žalovaná ztratila k 31. 12. 2011 statut malého a středního podniku, když se ke dni 27. 7. 2011 stala její jedinou vlastnicí společnost AGROFERT a. s.; tento status jí však zůstal zachován na základě výjimky plynoucí z článku 2 Doporučení Komise č. 2003/361/ES do doby, než došlo k překročení stanovených stropů „ve dvou po sobě jdoucích účetních obdobích“. Odvolací soud vyložil citované ustanovení tak, že pokud je v textu normy uvedeno, že stropy nejsou překročeny ve dvou po sobě jdoucích účetních období, není rozumného důvodu z těchto období vylučovat první účetní období, v němž nebyly prahy dodrženy. Žalovaná tudíž ztratila status malého a středního podniku k 31. 12. 2012, neboť stanovené prahy byly v jejím případě překročeny již pro rok 2011 a stejně tak v následujícím účetním období roku 2012. Dále odvolací soud posuzoval, zda v souladu se Zásadami (konkrétně zejména body A.2.1 až A.2.6) musela mít žalovaná status malého nebo středního podniku i v době uzavření smlouvy o poskytnutí finanční podpory dne 24. 5. 2013. Uzavřel, že žalovaná v roce 2013 tento status ve smyslu Doporučení již nesplňovala, ačkoli dle čl. A.1.1, A.1.2 Zásad jde o jednu z obligatorních podmínek pro získání podpory, která platí i v době uzavírání smlouvy. Pokud žalovaná podpisem dne 24. 5. 2013 deklarovala, že jí přísluší podpora, odpovídala nadále za správnost tohoto údaje a při jeho nepravdivosti je povinna poskytnutou podporu dle bodu A.3.2 vrátit. Nad rámec uvedeného odvolacího soud zhodnotil, že mechanismus nastavený v Zásadách pro poskytování finanční podpory č. 5177/10, které nepostrádají ani vzájemnou logickou návaznost, ani dostatečnou transparentnost, včetně vymezení povinností subjektu, který vstoupil do dotačního programu, odpovídají právnímu rámci dotační podpory.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že napadené pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, závisí na vyřešení níže formulovaných právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu „výslovně řešeny“, a to
a) zda je možné považovat pravidla obsažená v právně nezávazných doporučeních vydávaných orgány Evropské unie, jako je např. Doporučení Komise č. 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků, malých a středních podniků („Doporučení“), za právní normy zakládající adresátům bezprostředně práva a povinnosti,
b) zda se na výkladu projevu vůle spočívajícího v uzavření smlouvy v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, uplatní pravidla pro výklad projevu vůle obsažená v § 266 obch. zák. i v případě, že předmětem takové smlouvy je poskytnutí dotace, přičemž nedílnou součástí takové smlouvy jsou i poskytovatelem dotace vydaná pravidla, jejichž inspiračním zdrojem je Doporučení jako právně nezávazné soft-law Evropské komise.
Jako otázku, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (konkrétně nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 55/22, jeho usnesením ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2022, sp. zn. 30 Cdo 2350/2022), označuje otázku c) zda mohou obecné soudy v odvolacím řízení přiznat jednomu z účastníků řízení v rozporu s principem legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování nárok, jehož důvodnost nebyla v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem vůbec posuzována. Ve vztahu k ní odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s principem legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování přiznal žalobkyni právo na úroky stanovené dle práva Evropských společenství, ačkoli důvodnost tohoto nároku nebyla v řízení posuzována, čímž došlo k vytvoření „absurdního právního stavu, kdy žalobci bylo přiznáno právo, jež nemá ve smluvním vztahu mezi účastníky řízení žádnou oporu“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí buď změnil v její prospěch nebo zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání obsáhle vyjádřila; rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za věcně správné a dovolání navrhuje jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolatelkou formulovaná otázka a) zda je možné považovat pravidla obsažená v právně nezávazných doporučeních vydávaných orgány Evropské unie, jako je např. Doporučení Komise č. 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků, malých a středních podniků („Doporučení“), za právní normy zakládající adresátům bezprostředně práva a povinnosti, takovou otázkou není, protože na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud v napadeném rozsudku přehledně vysvětlil, že povinnost vrátit poskytnutou dotaci dovozuje ze „Smlouvy o podpoře“ uzavřené dne 24. 5. 2013. Zásady pro poskytnutí finanční podpory pojištění, které upravovaly pravidla pro posuzování splnění podmínky malého a středního podniku a výkladový list byly součástí této smlouvy.
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že právní otázka, kterou formuluje pod bodem b) („zda se na výkladu projevu vůle spočívajícího v uzavření smlouvy v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, uplatní pravidla pro výklad projevu vůle obsažená v § 266 obch. zák. i v případě, že předmětem takové smlouvy je poskytnutí dotace, přičemž nedílnou součástí takové smlouvy jsou i poskytovatelem dotace vydaná pravidla, jejichž inspiračním zdrojem je Doporučení jako právně nezávazné soft-law Evropské komise,“), nebyla dosud dovolacím soudem řešena. K výkladu právních úkonů (nyní právních jednání) se Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně. Například v rozsudcích ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1475/2018, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, či ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, přijal a odůvodnil závěr, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Odvolací soud se nejenom od výše uvedené judikatury neodchýlil, ale zcela přesně popsal postup výkladu sporného ustanovení A.1.2 Zásad (když ve vztahu k výkladu této normy uvedl, že s ohledem na to, že jde o právně samostatnou a specifickou normu, nelze použít systematickou, komparativní či historickou metodu výkladu, ale je možné vyjít z účelu této právní úpravy, z gramatického znění či příslušného ustanovení a z logických souvislostí, kdy základním smyslem dané normy je vymezení podniků, které budou mít nárok na podporu, a to použitím několika ukazatelů - prahů s maximálním limitem). Dospěl k závěru, že jak z hlediska účelu, tak z hlediska charakteru článku 4 odst. 2 Doporučení jako výjimky ze zakotvených prahů, je namístě použít restriktivní výklad právní normy. Totéž platí stran otázky, zda „Žadatel“ a „Příjemce“ označení ve Smlouvě o poskytnutí dotace jsou tatáž osoba, a tudíž povinnost být malý nebo střední podnik musí splňovat nejenom v době podání žádosti a podpisu čestného prohlášení, ale rovněž poté v postavení příjemce; neodchýlil se tím nijak od výše popsané rozhodovací praxe. Podstatné ovšem je, že stejně jako v případě předchozí otázky, na řešení otázky b) napadené rozhodnutí nespočívá. Smlouva byla stranami od počátku výslovně podřízena režimu obchodního zákoníku, žalovaná v tomto směru neuplatnila v řízení žádné výhrady a v dovolacím řízení není uplatnění nových skutečností či důkazů přípustné (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Výtky (vztahující se k otázce ad c/), že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné (překvapivé), když byl nárok na příslušenství jednomu z účastníků přiznán, aniž byla jeho důvodnost v řízení řádně posuzována, přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatelka touto výtkou nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu