Usnesení ze dne 25. 8. 2020
Plný text
33 Cdo 58/2020-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované M. A., bytem XY, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem [adresa] o 1.380.006,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 26 C 125/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2019, č.j. 12 Co 215/2018-162, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č.j. 26 C 125/2015-134, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 1.380.006,94 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení), a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 102.802 Kč.
Rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č.j. 12 Co 215/2018-162, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (92.195 Kč) a před odvolacím soudem (34.267 Kč). Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že právní vztah z písemné smlouvy o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), mezi účastníky nevznikl, neboť žalobce předmět půjčky (peněžní prostředky) žalované nepředal.
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (vyjma zákona č. 307/2018 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že 15. 1. 2009 účastníci uzavřeli „Dohodu o vzájemném ujednání,“ jež obsahuje podstatné náležitosti smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zák. Přestože dohoda deklaruje, že „byla poskytnuta … půjčka ve výši 1.937.556,94 Kč,“ kterou se žalovaná (dlužnice) zavázala splatit v pravidelných měsíčních splátkách, žalobce peníze žalované žádnou způsobilou formou nepředal.
Odvolací soud důsledně vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž má smlouva o půjčce reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu; vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona „přenechání“) předmětu půjčky. Jinak řečeno, ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (srov. rozsudek ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2008, rozsudky ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo1386/2006). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu § 657 obč. zák. nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na dlužníkův účet, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění, anebo předáním do rukou třetí osoby dlužníkem určené (srov. rozsudky ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006, ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3606/2007, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008). Ve sporu o zaplacení dluhu z půjčky věřitel musí v intencích uvedeného ustanovení splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněžních prostředků a že měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že uvedené plnění podle smlouvy dlužníku skutečně poskytl (srov. rozsudek ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000).
Námitky žalobce uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o neexistenci právního vztahu ze smlouvy o půjčce. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Skutkový závěr o tom, že žalobce peníze žalované nepředal, odpovídá provedeným důkazům, které odvolací soud důsledně podle § 132 (§ 211) o.s.ř. zhodnotil; jinak řečeno, není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Oproti tomu žalobce vlastním hodnocením důkazů prosazuje opačnou skutkovou konstrukci (předání peněz před datem uzavření smlouvy o půjčce). Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Z toho vyplývá, že se dovolatel předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a jeho právní námitky, byť je podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné.
Nepředložil-li žalobce k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu
Usnesení ze dne 23. 6. 2020
Plný text
33 Cdo 58/2020-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) M. A., bytem XY, a 2) D. A., bytem [adresa] zastoupeným Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem [adresa] o 1.380.006,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 26 C 125/2015, o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2019, č.j. 12 Co 215/2018-162, t a k t o:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2019, č.j. 12 Co 215/2018-162, se zamítá.
Odůvodnění
Žalobce podal dovolání proti ve výroku označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jehož součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Návrh odůvodnil tím, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí mu hrozí závažná újma. Dovolatel je důchodce a rozhodnutí se týká částky 126.462 Kč, která fakticky ovlivní jeho běžný život. Navíc, v případě úspěchu dovolání nebude možné případně uhrazenou částku vymoci zpět, neboť proti první žalované je vedeno několik exekučních řízení a je zřejmé, že není schopna plnit ani relativně drobné závazky.
Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně),
2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,
3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,
5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).
Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 4/. O tom, že dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v daném případě splněn není, neboť podle obsahu spisu je nepravděpodobné, že dovolání bude úspěšné.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost dovolatele na odklad vykonatelnosti zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu