Plný text
33 Cdo 594/2025-200
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. M., zastoupené Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému D. T., zastoupenému Mgr. Danielou Horkou, advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 17/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 340/2023-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 340/2023-127, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne ze dne 25. 7. 2023 č. j. 42 C 17/2023-51, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 340/2023-127, potvrdil rozsudek ze dne 25. 7. 2023 č. j. 42 C 17/2023-51, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Odvolací soud (po doplnění dokazování) vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako věřitelka a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 21. 12. 2018 dohodu ke smlouvám o bezúročných půjčkách obsahující jejich prohlášení, že v období 2012-2014 uzavřeli tři smlouvy o bezúročné půjčce, že žalovaný převzal od žalobkyně na základě uvedených smluv celkem 2 750 000 Kč s tím, že se tuto částku zavázal žalobkyni vrátit nejpozději do 31. 12. 2019; dále se dohodli na zrušení a nahrazení závazku z uvedených smluv (podrobný obsah dohody je uveden níže). Dohoda je datována dnem 10. 7. 2017, ověřovací doložky k podpisům jsou datovány dnem 21. 12. 2018. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-A-7, byl zjištěn úpadek žalovaného, soud povolil řešení jeho úpadku oddlužením a zároveň byli jeho věřitelé vyzváni, aby do 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku přihlásili své pohledávky. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-B-15, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalovaného splátkovým kalendářem a zároveň mu přiznal osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny; toto osvobození se vztahovalo i na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024 č. j. MSPH 78 INS 1058/2018, 6 VSPH 1324/2023-B-35, byl návrh žalobkyně na odejmutí osvobození žalovaného zamítnut; dovolání proti němu podané – o němž ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnuto – bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018, 29 NSČR 32/2024-B-45.
3. Po právní stránce odvolací soud vycházel z § 1901 a 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 413 odst. 1 a § 414 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 4035/2007 a sp. zn. 21 Cdo 363/2021 uzavřel, že dohodou nedošlo ke zrušení původního (dosavadního) závazku – tj. závazku žalovaného vrátit žalobkyni zapůjčené peněžní prostředky na základě tří smluv z let 2012, 2013 a 2014 v celkové výši 2 750 000 Kč – a jeho nahrazení novým závazkem, ale pouze k dohodě o změně obsahu závazku podle § 1901 o. z. spočívající ve změně termínu splatnosti do 31. 12. 2019 (změna konkrétního jednotlivého ujednání za trvání závazku dosavadního). Ujednání dohody (čl. I věta druhá), že „strany závazky ze všech smluv o bezúročných mezi nimi od roku 2012 a doplňující ujednání k nim tímto ruší nahrazením níže uvedeným závazkem“, podle odvolacího soudu zrušení původního závazku a vznik závazku nového nepůsobí, neboť samotný původní závazek se nezměnil. V dohodě je vymezen pouze jediný závazek, který zůstal stále stejný, proto pojmově nemohlo dojít ke zrušení „původního (dosavadního) závazku“ a k nahrazení „závazkem novým“.
Odvolací soud proto dovodil, že pohledávka žalobkyně – odpovídající závazku žalovaného vrátit žalobkyni peněžní prostředky zapůjčené na základě tří smluv z let 2012, 2013 a 2014 v celkové výši 2 750 000 Kč – vznikla před tím, než Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2018, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-A-7, zjistil úpadek žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobkyně svoji pohledávku do insolvenčního řízení (dle výzvy obsažené v uvedeném usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018) nepřihlásila a žalovanému bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-B-15, přiznáno osvobození od placení pohledávek mimo jiné věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli – což je právě případ žalobkyně – bylo nutno žalobu zamítnout (návrh žalobkyně na odejmutí osvobození žalovaného byl zamítnut usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018, 6 VSPH 1324/2023-B-35).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž formuluje následující otázky:
1) „zda, pokud z pohledávky na vrácení zápůjčky, která je již pouze naturální obligací (pohledávka na splacení dluhu nepřihlášená do insolvence), strany svým právním jednáním učiní pohledávku vymahatelnou, se jedná o dostatečnou změnu obsahu závazku, lze hovořit o privativní novaci“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; současně z důvodu „nedostatečnosti vypořádání jejích argumentů (porušení práva na spravedlivý proces)“ se při jejím řešení – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4432/15, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, sp. zn. II. ÚS 1113/16, a sp. zn. IV. ÚS 1891/18, dodala, že porušení práva na spravedlivý proces se z hlediska přípustnosti dovolání posuzuje jako odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
2) „zda změna splatnosti závazku je privativní či kumulativní novací“, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, konkrétně v jeho rozhodnutích sp. zn. 33 Odo 399/2005 a sp. zn. 33 Odo 566/2001.
Námitku, že dohoda ze dne 21. 12. 2018 je privativní novací (§ 1902 o. z.), dovolatelka zakládá na argumentaci, že úmyslem stran nebylo, aby závazky z tří smluv vzniklých v letech 2012 - 2014, ani nedatované a blíže neurčené ústní závazky, které je měly nahradit, existovaly vedle závazku nově sjednaného v dohodě, nýbrž aby tento nový závazek vzniklý dohodou nahradil všechny závazky předchozí a „dostal ji do pozice, kdy i v rámci insolvenčního řízení měla vymahatelný závazek na plnění splatný i v době běžícího insolvenčního řízení“. Animus novandi – tj. vůle zrušit předchozí závazky, odstranit nejistotu, a nahradit je závazky novými, konkrétně závazkem žalovaného vrátit jí částku 2 750 000 Kč do 31. 12. 2019 – „byl vyjádřen zcela výslovně“ v dohodě. Přitom žalovaný si v době uzavření dohody „byl vědom jeho probíhajícího oddlužení a skutečnosti, že tento závazek na sebe bere již v rámci oddlužení a nebude hrazen splátkovým kalendářem z oddlužení“. V dohodě (v jejím čl. I větě druhé) uvedenou formulací: „strany závazky ze všech smluv o bezúročných půjčkách mezi nimi od roku 2012 a doplňující ujednání k nim tímto ruší nahrazením níže uvedeným závazkem“ je zcela jednoznačně vyjádřena vůle stran původní závazek zrušit. Zde nepřetrval žádný původní závazek, k němuž by kumulativně přibyla nová povinnost. V textu dohody se jednoznačně hovoří o zrušení „všech smluv o bezúročných půjčkách mezi nimi od roku 2012 a doplňující ujednání k nim“ a nahrazení novým závazkem. Nejde o změnu místa, způsobu plnění či dokonce prioritně splatnosti závazku, ale o „změnu závazku již z podstaty. Jde fakticky o nahrazení promlčeného dluhu dluhem nepromlčeným“ (k tomu poukázala na § 1906 o. z.). „Ten efekt je pak zřejmý i z toho“, že pohledávka aktuálně nevymahatelná - nepřihlášená do insolvenčního řízení – se stane vymahatelnou, neboť byla uzavřena za trvání oddlužení.
Vyjádřená vůle stran (§ 555 a 556 o. z.) je primárním vodítkem pro posouzení dohody jako privativní novace. Strany si v ní ujednaly zánik předchozího závazku a vznik nového; to odstranilo jednak nejistotu z hlediska splatnosti, když předchozí modifikace původních smluv (z let 2012 - 2014) se uskutečnily ústně, a rovněž „bylo postaveno na jisto (byť bez jejího vědomí), že závazek se stane opět vymahatelným v situaci, když probíhá oddlužení žalovaného. Nakonec i skutečnost, že žalovaný uvedl do textu dohody datum roku 2017 s poukazem na údajné problémy v práci, svědčí právě o tom, že si je moc dobře vědom efektu probíhající insolvence, avšak nedošlo mu, že dohoda byla uzavřena právě až 21. 12. 2018, tudíž tímto úskokem ji nepřelstil“. Svou argumentaci podpořila nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 231/10 (konkrétně jeho závěry týkajícími se naturální pohledávky).
Dovolatelka má za to, že odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 399/2005 na projednávanou věc nedopadá (doslova uvedla, že „skutkově se odkazovaný případ tomu zdejšímu ani neblížil“). V odkazovaném případě došlo uzavřením dodatku (ke kupní smlouvě) ke změně závazkového právního vztahu vzniklého na základě kupní smlouvy - pouze pokud jde o lhůtu k plnění. Povinnost žalovaného zaplatit zbytek kupní ceny a převzatý dluh tedy trvá; změnou (prodloužením) lhůty k plnění byla pouze jedna dílčí složka tohoto závazkového právního vztahu (povinnost plnit v původně sjednané lhůtě) nahrazena novou (povinností plnit v novém termínu). V projednávaném případě „je však z textu dohody zřejmá naopak výslovná vůle“ obou stran dosavadní závazek zrušit a nahradit závazkem novým, s tím, že dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen hradit závazek nový.
Nesouhlasí s odvolacím soudem, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 566/2001 je nutno vykládat tak, že ohledně celého závazku dochází k zániku pouze jednotlivého práva žalobkyně na vrácení finanční částky ve sjednaném termínu a tomuto právu odpovídající povinnosti žalovaného (tj. termínu splatnosti), a následně k novému jednotlivému ujednání ohledně termínu splatnosti (tedy fakticky dochází ke změně obsahu závazku); nikoliv tak, že by novým ujednáním splatnosti došlo ke zrušení závazku jako celku (tj. tam řešeného závazku zaplatit kupní cenu) a jeho nahrazení závazkem novým. Z uvedeného rozsudku sp. zn. 33 Odo 566/2001 vyplývá, že dojde-li ke změně v termínu plnění, dochází k privativní novaci, neboť původní termín plnění neobstojí vedle pozdějšího termínu k plnění, tudíž se jedná o změnu obsahu závazku.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. Zdůraznil, že na obsahu závazkového vztahu mezi ním a žalobkyní se po uzavření dohody (ze dne 21. 12. 2018) – kromě splatnosti závazku – ničeho nezměnilo. Od žalobkyně si v minulosti půjčil částku 2 750 000 Kč a dle dohody se ji – ze stejného právního důvodu – zavázal vrátit do 31. 12. 2019. Z dohody žádný nový závazek nevznikl. Není ani zřejmé, jaký (jiný) právní důvod by tento nový závazek měl mít.
6. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
10. Jak vyplývá z obsahu dovolání a z formulace předložených otázek, dovolatelka zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, který výkladem dohody ke smlouvám o bezúročných půjčkách ze dne 21. 12. 2018 dovodil, že tato dohoda není privativní novací podle § 1902 věty první o. z., nýbrž (jen) změnou obsahu závazku podle § 1901 o. z.
11. Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešící otázku výkladu dvoustranného právního jednání. Odvolací soud obsah dohody ze dne 21. 12. 2018 vyložil v rozporu s pravidly pro výklad právních jednání, v důsledku čehož je právní posouzení zmíněné otázky nesprávné.
12. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2019, Nejvyšší soud připomněl, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Uvedl, že „ustanovení § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování.“ „Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“
13. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018).
14. Uvedeným způsobem je třeba postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné rovněž je, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (k tomu srovnej obdobně namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, nebo ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 949/2013).
15. Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Zde lze přihlédnout ke konkrétním okolnostem a zájmům jednajícího i adresáta (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, a v něm citovaná rozhodnutí).
16. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023). Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z plné aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv, tedy i pojistných podmínek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 788/2021).
17. Odvolací soud se neřídil principy výkladu právních jednání vymezenými výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nepřistoupil k výkladu projevu vůle obsaženého v dotyčné dohodě tak, že by se snažil zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajících, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Na základě vyhodnocení samotného textu dohody ze dne 21. 12. 2018 se spokojil s jejím jazykovým výkladem, který upřednostnil před případnou skutečnou vůlí žalobkyně, která byla či musela být známa žalovanému. Jinak řečeno je zřejmé, že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření dohody ze dne 21. 12. 2018 nezabýval. V daném případě je klíčová otázka, zda společným úmyslem stran uzavírajících zmíněnou dohodu byla pouhá změna (prodloužení) splatnosti, aniž by došlo ke zrušení původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým, jak dovodil odvolací soud, který však zjevně hodnotil obsah dotyčné dohody bez toho, že by zjistil, jaká byla skutečná vůle stran. Platí, že je třeba respektovat smluvní autonomii stran, přičemž užití novace nelze vyloučit v případě, kdy strany mají v úmyslu posunout splatnost původního závazku, a to včetně (v případě novace nezpochybněného) založení nového počátku objektivní promlčecí lhůty. Posunutí počátku jak subjektivní, tak objektivní promlčecí lhůty, by totiž strany mohly dosáhnout právě novací závazku, při které právní účinky původního závazku (včetně splatnosti dluhu) zanikají; podstatná je vůle stran (obdobně srov. DVOŘÁK, Bohumil. § 1901 [Dohoda o změně závazku] a § 1902 [Novace]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo (§ 1721–2188). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz.).
18. Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout i výše zmíněný interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). V tomto směru má dovolací soud pochybnost o úvaze odvolacího soudu, který možnost sjednání novace odmítl proto, že žalobkyně její uzavření odůvodnila tím, aby „měla něco v ruce“, a že měla být prodloužena splatnost, „aby se to nepromlčelo“. Odvolací soud nevzal v potaz, že žalobkyně je právní laik a jí prezentované vysvětlení nejen, že existenci vůle sjednat novaci nevylučuje, ale odvolací soud nijak nezohlednil, že strany dohodu sjednaly v době, kdy žalobkyně pozbyla reálnou možnost uplatnit svou původní pohledávku v insolvenčním řízení, takže novace se jako jediné racionální a právně dovolené řešení - vedoucí k odstranění stavu faktické nevymahatelnosti dluhu žalovaného - přímo nabízela, což muselo být nepochybně známo i žalovanému. Nad rámec řečeného dovolací soud k interpretaci obsahu zmíněné dohody odvolacím soudem poznamenává, že podle jeho přesvědčení z textu dohody ze dne 21. 12. 2018 – zejména z jejího ujednání čl. I věty druhé („Strany závazky … ruší nahrazením níže uvedeným závazkem.“) – vyplývá vůle stran zrušit dosavadní závazek (v uvedeném ujednání vymezen formulací: „závazky ze všech smluv o bezúročných půjčkách mezi nimi od roku 2012 a doplňující ujednání k nim“) a nahradit jej novým závazkem (v uvedeném ujednání vymezen formulací: „níže uvedený závazek“). Jinak řečeno z formulace „strany závazky … ruší nahrazením … závazkem“ je patrná vůle stran dosavadní závazek zrušit a nahradit závazkem novým, nikoliv pouze ujednat změnu obsahu závazku – splatnosti – za jeho trvání. Text dohody tedy zmiňuje (je v ní vymezen) dosavadní závazek i závazek nový. Současně dohoda neobsahuje žádné ujednání (či formulaci) běžně užívané ve smluvní praxi pro vyjádření „nenovační“ vůle stran (jako např. „co do zbytku zůstává smlouva beze změn“ nebo „ostatní ustanovení smlouvy zůstávají nedotčena“, popř. užití výrazu „dodatek smlouvy“), tedy ujednání (či formulaci), z něhož by byla patrná vůle stran zachovat kontinuitu závazku. Platnosti novace přitom nebrání, že dosavadní a nový závazek se liší (přirozeně krom doby jejich vzniku) jen co do vedlejších ujednání o splatnosti (a místu splnění), jak je vysvětleno výše. Vzhledem k výše nastíněným judikatorním závěrům je však dovolací soud oprávněn přezkoumat pouze postup, jímž odvolací soud dospěl k závěru o obsahu právního jednání. Výsledek tohoto postupu dovolacímu přezkumu nepodléhá, a dovolací soud tedy zdůrazňuje, že důvodem, proč napadené rozhodnutí ruší, je neúplně provedený výklad zmíněné dohody.
19. Lze uzavřít, že uplatněný dovolací důvod je naplněn a že rozhodnutí odvolacího soudu není věcně správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
20. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud podle naznačených výkladových pravidel vyloží dohodu ze dne 21. 12. 2018 a v závislosti na tom vyhodnotí, zda šlo o novaci či o pouhou změnu závazku za jeho trvání. Případný závěr, že posuzovaná dohoda je novací podle § 1902 o. z., promítne do poměrů skončeného insolvenčního řízení žalovaného, zejména ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-B-15, kterým insolvenční soud mimo jiné žalovanému přiznal osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, přičemž toto osvobození se (mimo jiné) vztahovalo i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (což je případ žalobkyně).
21. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu