Rozsudek ze dne 30. 9. 2026
Plný text
33 Cdo 645/2026-218
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Janem Varhaníkem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem [adresa] b, o 991 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 258/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 290/2025-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 290/2025-144, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2024, č. j. 16 C 258/2023-89, ve výrocích I a III se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se vůči žalovanému domáhal zaplacení 991 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 991 000 Kč od 21. 7. 2023 do zaplacení. Podle žalobce se jednalo o zálohu na budoucí spolupráci při těžbě polodrahokamu larimar v Dominikánské republice. Na spolupráci se však následně účastníci nedohodli, neuzavřeli žádnou smlouvu a částka zaplacená žalobcem žalovanému v období dubna až července 2023 představuje bezdůvodné obohacení, jež je žalovaný povinen žalobci vydat.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 16 C 258/2023-89, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 991 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 4. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 991 000 Kč od 21. 7. 2023 do 3. 8. 2023, zamítl (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 192 100 Kč (výrok III).
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se účastníci v listopadu 2022 sešli v Dominikánské republice, kde žije a podniká žalovaný a kam žalobce přicestoval na dovolenou. Předmětem podnikání žalovaného v Dominikánské republice je nerost larimar, potažmo výrobky z něj. Mezi účastníky byla v rámci jejich setkání v Dominikánské republice ústně domluvena budoucí obchodní spolupráce, a to koupě dolu a těžba larimaru. Spolupráce byla následně realizována od dubna 2023, kdy se vyskytla možnost zakoupit funkční důl a bylo ústně smluveno, že bude vyvíjena společná činnost ve formě nákupu dolu na larimar a následné těžby nerostu s tím, že do této společné činnosti budou vloženy finanční prostředky, především žalobcem. Účastníci se dohodli, že se budou sjednaným způsobem dělit o výnos. Žalobce věděl o zakoupení dolu a aktivně postupoval ve vztahu ke sjednané činnosti. V období od 27. 4. 2023 do 5. 7. 2023 žalobce zasílal na účet žalovaného finanční prostředky, a to v celkové výši 991 000 Kč s označením „záloha na nákup dolu“, „nákup materiálu“, „platba materiálu“ apod., vše s dovětkem „Dominikánská republika“. Finanční prostředky zasílal v reakci na výzvy žalovaného na zakoupení, potažmo náklady dolu. Žalovaný žalobci zasílal informace o provozu dolu, které žalobce bral na vědomí a reagoval zasíláním plateb. Z výpovědi obou účastníků vyplynulo, že mezi nimi byl úmysl a snaha jejich spolupráci písemně upravit, k uzavření písemné smlouvy mezi nimi nakonec nedošlo. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky do 10 dnů ode dne předžalobní výzvy ze dne 19. 7. 2023.
4. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 2716 odst. 1, 2, § 580 odst. 1, § 582, § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o společnosti ve smyslu § 2716 o. z., jejímž předmětem byl závazek obou účastníků ke společné činnosti spočívající v koupi dolu na nerost larimar v Dominikánské republice a následné těžbě nerostu. Účastníci se dohodli, že do společné činnosti budou vloženy finanční prostředky především žalobcem a že se budou sjednaným způsobem dělit o výnos. Důl byl v Dominikánské republice zakoupen a byl započat jeho provoz. Žalobce za účelem zakoupení a provozu tohoto dolu zaslal v souladu s uzavřenou smlouvou k výzvám žalovaného na jeho účet finanční prostředky ve výši 991 000 Kč. V daném případě je zřejmé, že majetek ve formě finančních prostředků byl sdružován společníky, a to v podobě žalobcem uhrazené částky, písemná forma soupisu však zachována nebyla. Ačkoliv forma společenské smlouvy není předepsána, existují dvě výjimky. Jednou z těchto výjimek je situace, kdy dochází ke sdružení majetku, jelikož zákon zakládá obligatornost písemné formy společenské smlouvy, ovšem jen při sdružení majetku. Porušení povinnosti písemné formy má za následek absolutní neplatnost společenské smlouvy, ledaže smluvní strany tuto vadu dodatečně zhojí (§ 582 odst. 1 věta prvá o. z.). K uzavření písemné smlouvy nedošlo a žádný soupis sdružovaného majetku sepsán nebyl. Uzavřená společenská smlouva je tedy smlouvou absolutně neplatnou pro nedostatek formy, a to s přihlédnutím k § 580 odst. 1 a § 588 o. z. Pokud žalobce na základě této absolutně neplatné smlouvy poskytl ve prospěch žalovaného finanční prostředky ve výši žalované částky, což bylo mezi účastníky nesporné, byl žalovaný povinen tuto částku bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. žalobci vydat zpět. O příslušenství žalované částky bylo rozhodnuto dle § 1970 o. z. a o náhradě nákladů řízení, která byla přiznána zcela procesně úspěšnému žalobci, dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 290/2025-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše nákladů řízení činí 169 421,50 Kč, jinak jej potvrdil, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 30 855 Kč.
6. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal správnými a nepřisvědčil odvolacím námitkám žalovaného týkajícím se právního posouzení a vad řízení.
7. Uvedl, že s ohledem na tvrzení žalovaného o uzavření dohody o společné investici do těžby larimaru v Dominikánské republice, mu bylo poskytnuto poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve vztahu k jím tvrzené dohodě, na které žalovaný reagoval. Soud prvního stupně následně na základě zjištěných skutečností žalovaným tvrzenou dohodu o spolupráci kvalifikoval jako smlouvu o společnosti ve smyslu § 2716 o. z. Výtku žalovaného, že nebyl poučen o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního a že žádný z účastníků v řízení před soudem prvního stupně netvrdil ani neprokazoval, že mezi nimi bylo přistoupeno k uzavření smlouvy o vytvoření společnosti, opodstatněnou neshledal.
8. Nepřisvědčil žalovanému, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu k uzavření smlouvy o společnosti ve smyslu ustanovení § 2716 o. z., jejíž uzavření ani netvrdil. Žalobce byl povinen předmět řízení vymezit po skutkové stránce, což učinil. Právní kvalifikace náleží soudu a žalobce ji uvádět nemusel. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než kterého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden, či nikoliv. Dále uvedl, že poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu soudu nepřísluší.
9. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o společnosti dle § 2716 o. z., jelikož společným účelem sledovaným účastníky bylo spolupracovat na těžbě nerostu larimar a následně si rozdělit výnosy z této činnosti. Žalobce se zavázal k tomu, že do společnosti bude investovat, tedy ke vkladům, přičemž bylo prokázáno, že do společnosti vložil částku 991 000 Kč. Žalovaný se zavázal přispět společnému účelu nejen finančními prostředky, ale především činností, kterou vykonával v Dominikánské republice, neboť obstaral důl, v němž se nerost těžil, zajistil dělníky, pracovní nástroje atd.
10. Na společnost, v níž je sdružen majetek, je kladen požadavek spočívající v soupisu vkladů společníků, který společníci podepíší. Absentuje-li podepsaný soupis vkladů, je smlouva o společnosti ze zákona neplatná. Je lhostejné, zda je soupis vkladů součástí, či přílohou společenské smlouvy, neboť může být proveden i samostatně. Musí mít písemnou podobu a být dostatečně určitý, aby bylo možné majetek identifikovat. Soupis je významný i z pohledu práva společníků na vrácení věcí při ukončení jejich činnosti ve společnosti, ať už v důsledku vystoupení, či zániku společnosti; společníkům se vracejí věci, které jsou v jejich vlastnictví.
11. Soupis vkladů vyhotoven nebyl a smlouva o společnosti uzavřená mezi účastníky je proto absolutně neplatnou. Přijetím prostředků poskytnutých žalobcem se žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť k jejich přijetí neměl právní důvod, a je povinen je žalobci vrátit.
12. K tvrzení žalovaného, že prostředky byly žalobcem poskytnuty na zakoupení dolu, jehož se stal spoluvlastníkem, odvolací soud nepřihlížel s poukazem na § 205a písm. d) o. s. ř.
13. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud je posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu k absolutní/relativní neplatnosti, k režimu vzájemných kondikcí a k otázce vůle stran při uzavírání dohody. Napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 13 Co 170/2024, který je naopak souladný s judikaturou Nejvyššího soudu v obdobných věcech, tj. je možné konstatovat v recentních rozhodnutích rozpolcenost rozhodovací praxe nižších soudů.
15. Podle dovolatele otázku, zda absence soupisu vkladů dle § 2716 odst. 2 o. z. zakládá absolutní či relativní neplatnost (první otázka), odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 13 Co 170/2024, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 935/2022, uveřejněným pod číslem 101/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 101/2023“). Uvedl, že § 588 o. z. vyžaduje pro závěr o absolutní neplatnosti kvalifikované porušení, jímž je zjevné narušení veřejného pořádku. Pouhá formální vada tam, kde zákon výslovně předpokládá možnost zhojení dle § 582 o. z., zpravidla nevede k absolutní neplatnosti celého jednání. Soupis vkladů dle § 2716 odst. 2 o. z. sleduje primárně evidenční a ochrannou funkci, zajišťující vymezení vkladů do společného majetku a jejich návratnost. Není‑li soupis pořízen, je namístě zvažovat relativní neplatnost, jež je k dispozici chráněné straně, popř. částečnou neplatnost ujednání o sdružení majetku, nikoli ex offo absolutní neplatnost celé smlouvy. Odvolací soud pojal následek formalismem „chybí soupis ⇒ absolutní neplatnost“, aniž prošel testem § 588 o. z. a úvahou o mírnějších následcích dle § 582 o. z. I pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k uzavření smlouvy o společnosti, což je dle dovolatele vyloučeno pro zjevnou absenci vůle nejméně jedné ze stran, jež plyne ze skutkových zjištění soudů, měl zkoumat, zda se některá strana relativní neplatnosti při absenci soupisu či samotného soupisu dovolávala, což neučinil v důsledku nesprávného závěru o absolutní neplatnosti. I kdyby byla smlouva neplatná, avšak relativně, musela by se neplatnosti dovolat strana, které právo dovolat se relativní neplatnosti svědčí, což se nestalo a ani nebylo předmětem dokazování.
16. Z obsahu dovolání lze dále dovodit, že za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu považuje dovolatel otázku, „zda je ‚sdružení majetku‘ ve smyslu § 2716 odst. 2 o. z. dáno i tehdy, pokud jádrem ujednání je společná činnost s dělením výnosů a sdílením nákladů (rovným dílem), bez ujednání o vytvoření odděleného společného majetku společníků a při absenci vůle takovou smlouvu uzavřít …; a tedy zda takové ujednání vůbec vyžaduje soupis vkladů“ (druhá otázka). V této souvislosti dovolatel namítl, že odvolací soud se nijak nevypořádal s otázkou existence vůle stran uzavřít smlouvu dle § 2716 o. z. Lze předpokládat, že důvodem, pro který nebyla namítána vada právního jednání spočívající v nedostatku soupisu, bylo to, že zde nikdy nebyla vůle stran uzavřít smlouvu dle § 2716 odst. 2 o. z. Jakákoliv smlouva o spolupráci nepředstavuje smlouvu o společnosti, zejména při absenci vůle uzavřít smlouvu o společnosti. Základními prvky jsou autonomie stran a respekt k jejich vůli a nelze neexistující vůli stran dotvářet. Podle dovolatele nebyla zjištěna vůle žalobce uzavřít smlouvu o společnosti. „Sdružení majetku“ předpokládá vytvoření společného majetku společníků, odděleného od jejich výlučného majetku. Samotná dohoda o sdílení nákladů a dělení výsledku společné činnosti takový znak nutně neimplikuje, což bylo doloženo i skutkovými zjištěními, která na oboustrannou vůli neukazují. K otázce spolupráce musí přistoupit vůle založit společnost, nikoliv jen faktická spolupráce. Takovýto výklad odvolacího soudu by zakládal a rozšiřoval nutnost uzavírat smlouvu o společnosti na jakoukoliv spolupráci, což je absurdní a jde proti duchu zákona. Uzavření speciálního typu smlouvy (smlouvy dle § 2716 odst. 2 o. z.) je třeba posuzovat optikou existence vůle obou či více stran takovou smlouvu vůbec uzavřít, nikoliv jen samotnou možností subsumovat právní jednání pod speciální ujednání. Z obsahu spisu, skutkových zjištění a závěrů soudu prvního stupně i odvolacího plyne, že se strany zavázaly krýt náklady společně v poměru 50/50 a dělit výnosy, nikoli konstituovat spoluvlastnický (sdružený) majetek. Není‑li znak sdruženého majetku naplněn, § 2716 odst. 2 o. z. a s ním povinnost soupisu na posuzovanou věc nedopadá. Závěr odvolacího soudu o „sdružení majetku“ je předčasný a nesprávný.
17. Za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu označil též otázku aplikace § 2993 o. z. při vypořádání vzájemných nároků z bezdůvodného obohacení (třetí otázka). Zároveň ohledně vypořádání vzájemných nároků z bezdůvodného obohacení označil napadený rozsudek za rozporný s blíže nespecifikovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítl, že při oboustranném plnění je soud povinen vypořádat vzájemné kondikce, každá strana vydá, co získala, a výsledkem je saldo po započtení. Odvolací soud však přiznal žalobci vrácení celé částky, aniž by jakkoli zohlednil protiplnění dovolatele, přestože tato plnění ze spisu vyplývají, a nesprávně posoudil rozsah bezdůvodného obohacení.
18. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. K podání ze dne 19. 5. 2026, kterým dovolatel doplňoval dovolání po uplynutí dovolací lhůty, Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlížel (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). V této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání jen dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k upřesňování dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o novou námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno kompletní v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).
20. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, jež je založeno převážně na polemice se skutkovými zjištěními nižších soudů. Právní posouzení soudu prvního stupně i odvolacího je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména jde-li o absolutní neplatnost smlouvy o společnosti při absenci soupisu vkladů dle § 2716 odst. 2 o. z. a aplikaci § 2991 a § 2993 o. z.
21. Namítl, že Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 13 Co 170/2024, nezohlednil, že § 2758 odst. 2 a § 2716 odst. 2 o. z. chrání jiný zájem. Posledně citované chrání nejen účastníky smlouvy o společnosti, ale též třetí osoby a jedná se o kogentní právní normu chránící veřejný pořádek, podobně jako korporátní právo, které je obecně postaveno na principu ochrany třetích osob (věřitelů) a investorů a sleduje právní zájem na jistotě a jasnosti obchodních vztahů. S odkazem na § 2741 o. z. má za to, že § 2716 odst. 2 o. z. mimo jiné chrání dědice společníka. Třetí osoby by se jen stěží mohly v dobré víře dovolávat vyúčtování či vydání hodnot, které z důvodu absence soupisu, nejsou řádně identifikovatelné a dostatečně určité. Poukázal též na důvodovou zprávu k § 2716 o. z. a význam soupisu pro právo společníka na vrácení věcí při ukončení jeho účasti na společnosti, což podpořil odkazem na odbornou literaturu [Sedláček, D. § 2716. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1246, marg. č. 6].
22. Je-li sdružen majetek, je podstatnou náležitostí smlouvy soupis majetku oběma stranami podepsaný, jinak je smlouva neplatná, resp. vůbec nevznikne. Absence podstatné náležitosti zpravidla znamená, že smlouva vůbec nevznikla. Chybí totiž dohoda o tom, co je pro daný typ smlouvy (nebo pro strany) „nutné minimum“ v podobě soupisu vkládaného majetku. Uvedl, že podstatné náležitosti smlouvy jsou předpokladem pro vznik smlouvy, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1745/2018.
23. K aplikaci § 2993 o. z. žalobce upozornil, že dovolatel v řízení neuplatnil námitku vzájemného plnění, ani nespecifikoval, co by mu mělo být oproti žalované částce vydáno. Ustanovení § 2993 Občanského zákoníku opustilo koncepci tzv. synallagmatického vztahu založeného na vzájemné vázanosti plnění a každá ze stran se tak může samostatně domáhat vrácení toho, co plnila, po druhé straně, aniž bude povinna ve svém žalobním návrhu vzájemnou vázanost plnění vyjádřit, k čemuž odkázal na odbornou literaturu [pravděpodobně Sedláček, D. § 2993 (Vypořádání plnění z neplatného nebo zrušeného závazku). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024. Dostupné na beck-online.cz.].
24. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek potvrdil.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posoudil, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
28. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
29. Přípustnost dovolání nezakládá druhá otázka, jíž dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud, zakládá-li ji na předpokladu, že mezi účastníky nebylo ujednáno sdružení majetku a absentovala vůle uzavřít smlouvu o společnosti, ač odvolací soud vycházel z toho, že se oba účastníci zavázali ke vkladům finančních prostředků a existenci vůle obou účastníků uzavřít smlouvu o společnosti dovodil ze zjištěného společného účelu sledovaného účastníky, jímž bylo spolupracovat na těžbě nerostu larimar a následně si rozdělit výnosy z této činnosti, ujednání o vkladech účastníků a ujednání o činnostech prováděných dovolatelem. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
30. Má-li dovolatel řešení třetí otázky odvolacím soudem za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu, je v této části dovolání co do vymezení předpokladů přípustnosti vadné, neboť dovolatel nespecifikuje od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje ani uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, ani dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe. Oproti přesvědčení dovolatele, který otázku zároveň označuje za neřešenou v rozhodování dovolacího soudu, se Nejvyšší soud vypořádáním práv z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. zabýval v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněném pod číslem 98/2022 Sb. rozh. obč. Uzavřel, že synallagmatická povaha závazku vrátit si vzájemně poskytnutá plnění je v § 2993 o. z. zachována k námitce toho, kdo je o vrácení plnění žádán. Oproti předešlé právní úpravě již žalobce nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, příp. tím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné (§ 2999 o. z.). Třetí otázka, jejíž podstatou je námitka, že odvolací soud byl povinen i bez návrhu zohlednit protiplnění dovolatele, tudíž není způsobilá přípustnost dovolání založit.
31. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud řešil první otázku v rozporu se závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 13 Co 170/2024, přehlíží, že při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. musí být předestřená otázka konfrontována s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nikoli soudů odvolacích. V této části je dovolání vadné. Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud se odchýlil od závěrů R 101/2023, v němž se dovolací soud zabýval otázkou nedodržení požadavku písemné formy pojistné smlouvy podle § 2758 odst. 2 věty první o. z. a žalobcem předestřenou první otázku neřešil. Přesto dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť otázka, zda absence soupisu vkladů dle § 2716 odst. 2 o. z. spočívajících ve vložení peněžních prostředků zakládá absolutní či relativní neplatnost smlouvy o společnosti, v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla a rozhodnutí odvolacího soudu na ní závisí.
IV. Důvodnost dovolání
32. Dovolání je důvodné.
33. Dovolací soud předesílá, že odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1745/2018, není přiléhavý. Dovolatelem předestřená otázka dopadu absence soupisu vkladů na platnost smlouvy o společnosti není v posuzované věci otázkou související s neexistencí ujednání účastníků o vkladech. Odvolací soud naopak uzavřel, že mezi účastníky k ujednání o vkladech došlo.
34. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
35. Podle § 582 odst. 1 o. z. není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.
36. Podle § 582 odst. 2 o. z. není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona.
37. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.
38. Podle § 586 odst. 2 o. z. nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.
39. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
40. Podle § 2716 odst. 1 o. z. zaváže-li se smlouvou několik osob sdružit jako společníci za společným účelem činnosti nebo věci, vzniká společnost.
41. Podle § 2716 odst. 2 o. z. bylo-li ujednáno sdružení majetku, vyžaduje se k platnosti smlouvy soupis vkladů společníků jimi podepsaný. Má se za to, že sdruženo bylo jen to, co uvádí soupis.
42. V rozsudku ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že neplatnost právního jednání se rozeznává – jak plyne z ustanovení § 586 až 588 o. z. − absolutní a relativní. Absolutní neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků právního jednání nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci „i bez návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal (z úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). Relativně neplatné právní jednání se považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za platné, jestliže se neplatnosti nedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn; soud, správní úřad a ani nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti (a považovat právní jednání za neplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a vychází z toho, že jde o platné právní jednání, dokud neplatnost nebude uplatněna. Byla-li neplatnost relativně neplatného právního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami) právních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obě neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené právní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran se nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je právním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, a to za předpokladu, že neplatnost právního jednání nezpůsobil (srov. § 586 odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.).
43. I v případě nedodržení zákonem stanovené formy právního jednání (stejně jako v případě rozporu obsahu právního jednání se zákonem podle § 580 odst. 1 o. z.) je právní jednání podle § 582 odst. 1 věty první o. z. neplatné toliko tehdy, vyžaduje-li to smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání. Vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání, aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je důsledkem neplatnost relativní či absolutní [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2020“)].
44. Ustanovení § 588 věty první o. z. určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li veřejný pořádek narušen zjevně. Adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není (srov. opět R 104/2020).
45. Veřejný pořádek přitom představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý. Z výše uvedeného se podává, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné pod číslem 95/2019 Sb. rozh. obč.).
46. Ze shora uvedených judikaturních závěrů je zřejmé, že pro závěr o absolutní či relativní neplatnosti smlouvy o společnosti v důsledku nevyhotovení soupisu vkladů dle § 2716 odst. 2 věty první o. z. je určující smysl a účel vyhotovení soupisu, zejm. zda nevyhotovení soupisu narušuje veřejný pořádek, a to v závislosti na konkrétních okolnostech případu.
47. Část odborné literatury má zato, že je-li ujednáno sdružení majetku, musí mít smlouva o společnosti písemnou formu, soupis vkladů v ní musí být obsažen a nedodržení toho požadavku má za následek absolutní neplatnost smlouvy [Dvořák, T. § 2716 (Základní ustanovení) In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521-3081). Wolters Kluwer, informační systém ASPI, identifikační číslo KO89_f2012CZ, stav k 1. 1. 2021]. Je však zastáván též názor, že požadavek na písemnou formu je kladen jen na soupis vkladů [Lokajíček, J. § 2716 (Základní ustanovení). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 9, 29. Dostupné na beck-online.cz.; Lasák, J., Zach, T. § 2716. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. § 2716-2893. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 7; Sedláček, D. § 2716 (Základní ustanovení). In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 1, 5; Kindl, M. § 2716 In: Kindl, M., Rozehnal, A. a kol. Občanský zákoník. Praktický komentář. Plzeň: A. Č., 2019, str. 671], přičemž absence soupisu zakládá toliko relativní neplatnost smlouvy (Lasák, J., Zach, T. op. cit. § 2716, marg. č. 19; Kindl, M. op. cit. § 2716, str. 671). Zároveň je uváděno, že požadavek na písemnou formu smlouvy o společnosti může vyplývat z jiných ustanovení občanského zákoníku či jiných předpisů [Lasák, J., Zach, T. op. cit. § 2716, marg. č. 7; Lokajíček, J. op. cit. § 2716 (Základní ustanovení), marg. č. 9)]. Význam soupisu vkladů je spatřován v ochraně zájmů jednotlivých společníků společnosti (Lasák, J., Zach, T. op. cit. § 2716, marg. č. 19), jsou zmiňovány funkce varující a důkazní (Kornel, M. 8.2 Česká úprava. In: Kornel, M. Nesezdané soužití v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 133) a je poukazováno též na význam soupisu z hlediska práva společníků na vrácení věcí při ukončení jejich činnosti ve společnosti [Sedláček, D. op. cit. § 2716 (Základní ustanovení), marg. č. 6]. Je též uváděno, že neprovedením soupisu vkladů není narušován veřejný pořádek (Kindl, M. op. cit. § 2716, str. 671; Lasák, J., Zach, T. op. cit. § 2716, marg. č. 19).
48. Důvodová zpráva k § 2716 až 2720 o. z. se k požadavku na soupis vkladů v podstatě nevyjadřuje a omezuje se na konstatování, že ač ani nadále nemá být pro společenskou smlouvu vyžadována obligatorní písemná forma, vyžaduje se, pokud se společníci zavazují k vkladům (přínosům), provedení soupisu hodnot, které se jednotliví společníci zavázali do společnosti vložit. Soupis podepsaný všemi společníky zakládá nevyvratitelnou právní domněnku předmětu a rozsahu vkladové povinnosti společníků. Dále uvádí, že ustanoveními o společnosti se navrhuje nahradit dosavadní úpravu sdružení v § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), která má svůj základ v našem zákonodárství 50. let, které nahradilo dosavadní úpravu společnosti. Osnova se vrací ke standardům kontinentálního práva s návrhem obecné úpravy společnosti, jak je v evropském zákonodárství zcela běžné, přičemž jsou zmíněny některé evropské úpravy.
49. Ustanovení obdobné § 2716 odst. 2 o. z. úprava smlouvy o sdružení dle § 829 a násl. obč. zák. neobsahovala, stejně jako žádná z v důvodové zprávě zmiňovaných evropských úprav. Španělská úprava při založení společnosti (sociedad) vyžaduje soupis, jsou-li vkládány nemovitosti či věcná práva (srov. čl. 1667 a 1668 španělského občanského zákoníku). Obdobu úpravě § 2716 odst. 2 o. z. lze spatřovat v § 1178 zákona č. 946/1811 Sb., obecného zákoníku občanského, podle kterého „Společenské smlouvy, které se týkají jen nynějšího anebo jen budoucího jmění, jsou neplatné, není-li řádně popsán a seznamenán majetek vnesený tou a onou stranou.“ Předepsaná forma se tedy týkala jen situací, kdy bylo předmětem vkladu veškeré nynější (stávající) jmění, nebo jen budoucí jmění (srov. Sedláček, J. § 1178. In: Rouček, F., Sedláček, J. (eds.) Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl V. Praha: V. Linhart, 1937, s. 396). V situaci, kdy je soupis vkladů vyžadován ve všech situacích, je-li ujednáno sdružení majetku, ač žádná z odkazovaných úprav, ani úprava, jež mohla být inspiračním zdrojem § 2716 odst. 2 o. z., takový požadavek nestanoví, nepředstavuje důvodová zpráva spolehlivé vodítko pro určení smyslu a účelu tohoto ustanovení.
50. Smlouva o společnosti dle § 2716 a násl. o. z. sama o sobě žádným požadavkům na formu nepodléhá. Je-li ujednáno sdružení majetku, nabývají k vloženým věcem ostatní společníci spoluvlastnické právo, právo požívání či užívání (srov. § 2719, § 2720 o. z.), tj. s vkladem společníka je spojeno omezení jeho vlastnického práva k předmětu vkladu. Vkladem může být jednotlivá věc, či právo věc užívat, popř. požívat, ale též veškeré jmění společníka i jeho budoucí majetek (srov. § 2717 odst. 1, § 2718 odst. 1, 2 o. z.), a zásah do majetkové sféry společníka může být značný. Věci, k nimž nabyli spoluvlastnické právo ostatní společníci, jsou vypořádány podle ustanovení o spoluvlastnictví a se zánikem účasti společníka ve společnosti není bez dalšího spojeno právo na vrácení vložených věcí (srov. § 2741 odst. 1 o. z.). Může-li vkladová povinnost představovat významný zásah do majetkové sféry společníka, jehož následky mohou být nevratné, lze dovodit, že požadavek na soupis vkladů spojující s jeho absencí neplatnost smlouvy o společnosti poskytuje společníkům, kteří se ke vkladům zavázali, ochranu před vlastním neuváženým jednáním.
51. Pominout nelze ani to, že předmětem vkladu může být veškeré jmění společníka (§ 2718 odst. 1 o. z.), tedy nejen majetek, ale i dluhy společníka (srov. § 2718 odst. 1, § 495 o. z.). Soupis vkladů přispívá k ochraně ostatních společníků před dluhy, jejichž existence jim nemusela být při uzavírání smlouvy známa.
52. Jaká práva a v jakém rozsahu vznikají jednotlivým společníkům ke vkladům je závislé na tom, zda a jaký vklad každý ze společníků poskytl (srov. § 2719, § 2720 o. z.), a od vložených vkladů se odvíjí též vypořádání vkladů při zániku účasti společníka ve společnosti či při zániku společnosti (srov. zejm. § 2741 odst. 1, § 2746 odst. 2 o. z.). Je−li ujednáno vložení veškerého jmění či budoucího majetku, soupis konkretizuje předmět vkladu. Soupis vkladů tak posiluje transparentnost vzájemných práv a povinností společníků a zlepšuje jejich důkazní pozici jak za trvání, tak při zániku společnosti.
53. Ze shora uvedeného je zřejmé, že smysl a účel soupisu vkladů spočívá především v ochraně společníků samotných. Tento závěr konvenuje též shora uváděným názorům odborné literatury o významu soupisu vkladů.
54. Smlouva o společnosti ani soupis vkladů, na rozdíl od zakladatelských právních jednání obchodních korporací [srov. zejména § 8, § 9 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, § 3, § 48 odst. 3 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů], nepodléhá evidenci či zveřejnění. Ochrana třetím osobám při právních jednáních v záležitostech společnosti je poskytována především prostřednictvím ochrany jejich dobré víry a stanovením solidarity společníků ve vztahu k dluhům vzešlým ze společné činnosti (srov. zejm. § 2732, § 2736, § 2737 odst. 1 o. z.), nikoli však ve vazbě na soupis vkladů.
55. Jen z toho, že dědic společníka má právo, aby mu bylo vyúčtováno a vydáno vše, co společníkovi ke dni zániku členství náleželo (§ 2741 odst. 1, § 2742 o. z.), nelze dovozovat, že by účel soupisu vkladů spočíval v ochraně dědice společníka. Ustanovení § 2742 o. z. je odrazem osobní povahy závazku ze smlouvy o společnosti (srov. § 2725 o. z.) a z toho vyplývajícího (dispozitivního – viz § 2743 odst. 1 o. z.) pravidla, že smrtí společníka na dědice nepřechází členství na společnosti [srov. Dvořák, T. op. cit. § 2742 (Právo univerzálního právního nástupce na majetkové vypořádání); Lokajíček, J. op. cit. § 2742 (Práva dědice společníka), marg. č. 1; Lasák, J., Zach, T. op. cit. § 2742; Sedláček, D. op. cit. § 2742 (Dědic společníka), marg. č. 1], nikoli výrazem (zvýšené) ochrany dědice.
56. Absolutní neplatnost smlouvy o společnosti pro absenci soupisu vkladů nelze v posuzované věci dovodit ani z povahy vkladů. Podle zjištění odvolacího soudu bylo sjednáno vložení vkladů tvořených výlučně peněžními prostředky. V zásadě platí, že dispozice s peněžními prostředky není omezena, nabytí spoluvlastnictví (srov. § 2717 odst. 1 o. z.) k peněžním prostředkům nemusí být evidováno a v obecné rovině se nenabízí ani žádný jiný důvod, pro nějž by absence soupisu vkladů v podobě peněžních prostředků vedla ke zjevnému narušení veřejného pořádku.
57. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že nevyhotovení soupisu vkladů podle § 2716 odst. 2 věty první o. z. spočívajících ve vložení peněžních prostředků nezakládá samo o sobě absolutní neplatnost smlouvy o společnosti.
58. Uzavřel-li odvolací soud bez dalšího, že smlouva o společnosti je pro absenci soupisu vkladů absolutně neplatnou, není jeho právní posouzení správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Pro změnu napadeného rozsudku nebyly splněny podmínky, jelikož odvolací soud se s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o společnosti nezabýval tím, zda se některý z účastníků neplatnosti smlouvy dovolal a zda okolnosti případu nebrání uplatnění námitky neplatnosti. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
59. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
60. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu
Usnesení ze dne 1. 4. 2026
Plný text
33 Cdo 645/2026-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně M. K., zastoupeného Mgr. Janem Varhaníkem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem [adresa] b, o 991 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 258/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 290/2025-144, takto:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 290/2025-144, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 16 C 258/2023-89, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 991 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 4. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 991 000 Kč od 21. 7. 2023 do 3. 8. 2023, zamítl (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 192 100 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 290/2025-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše nákladů řízení činí 169 421,50 Kč, jinak jej potvrdil, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 30 855 Kč.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž současně navrhl, aby dovolací soud odložil jeho vykonatelnost. Uvedl, že výkon rozhodnutí by pro něj znamenal závažnou a stěží vratnou újmu s ohledem na výši přiznané pohledávky s příslušenstvím.
4. Žalobce se k návrhu na odklad vykonatelnosti nevyjádřil.
5. Podáním ze dne 25. 3. 2026 žalovaný návrh na odklad vykonatelnosti doplnil. Žalobce podal exekuční návrh, exekuce je vedena u JUDr. E. S., soudního exekutora Exekutorského úřadu Stranice, pod sp. zn. 212 EX 995/25. Dne 17. 3. 2026 soudní exekutor vydal dva exekuční příkazy postihující doménová jména doktor.cz a cenik.cz. Na doméně doktor.cz žalovaný provozuje projekt sloužící k vyhledávání lékařů měsíčně užívaný stovkami tisíc uživatelů. Zpeněžením domén by došlo k ukončení projektů s dopadem na širokou veřejnost a tento krok by byl nevratný. Doménová jména jsou ze své povahy unikátní a nezastupitelná.
6. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
7. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně),
2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,
3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4) podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř.,
5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2883/2021, jež je veřejnosti dostupné na http://www.nsoud.cz ).
8. Závažnost újmy, která dovolateli hrozí neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele).
9. V poměrech projednávané věci je s ohledem na výši přiznaného nároku, zahájení exekuce a zvolený způsob vymáhání zřejmé, že žalovanému hrozí závažná újma na jeho právech, neboť vymáhání je způsobilé významně a nevratně zasáhnout do jeho poměrů.
10. Na podkladě uvedených kritérií Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání žalovaného nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně (podané účastníkem, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná v dovolacím řízení) i objektivně (neplatí pro něj omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř.). Přípustnost i důvod dovolání, jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., charakter dovoláním napadeného rozhodnutí umožňuje nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci, a případný odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
11. Nejvyšší soud proto (aniž by jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání ve věci samé) podle § 243 písm. a) o. s. ř. vykonatelnost napadeného rozsudku odložil do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 4. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu