Plný text
33 Cdo 658/2017-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně PRVNÍ ČESKÉ STAVEBNÍ A OBCHODNÍ, a.s., se sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), zastoupené Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému Farnímu sboru Českobratrské církve evangelické v Hvozdnici, se sídlem v [adresa] zastoupenému JUDr. Karlem Seidlem, advokátem se sídlem [adresa] o 1.560.951 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 88/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č.j. 31 Co 5/2016-538, 31 Co 6/2016-538, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.005 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Karla Seidla, advokáta.
Odůvodnění
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud – mimo jiné – potvrdil rozsudek ze dne 28. 5. 2015, č.j. 15 C 88/2011-466 (ve spojení s usnesením ze dne 27. 7. 2015, č.j. 15 C 88/2011-484), kterým Okresní soud Praha - západ zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 1.560.951 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 417.115 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění z řízení před soudem prvního stupně a uzavřel, že „při neexistenci písemné změny uzavřené smlouvy o dílo nesvědčí nárok na zaplacení navýšené ceny díla“ (§ 631, § 633 odst. 1, § 634 odst. 1, 2, věta první, § 635 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).
Dovolání, jímž žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu napadla, není přípustné (srov. § 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle § 237 o.s.ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že odvolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V dovolání žalobkyně napadla skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož účastníci nezměnili v požadované písemné formě co do rozsahu díla a jeho ceny smlouvu z 6. 5. 2009, jíž se zavázala za cenu ve výši 3.798.910 Kč provést podle zadávací dokumentace rekonstrukci domu žalovaného včetně revitalizace zahrady; takovou změnou není – argumentuje odvolací soud – ani smlouva „o vyčíslení a následném finančním zúčtování prací“ z 30. 11. 2009. Dovolatelka naopak prosazuje, že ze smlouvy z 30. 11. 2009 vyplývá, k jaké dohodě se vztahuje, tj. ke smlouvě o dílo z 6. 5. 2009, co je jejím účelem (dodatečné stanovení ceny) a kdo ji uzavřel, takže jde o písemný dodatek smlouvy o dílo. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil vůli projevenou účastníky ve smlouvě, která podle jejího názoru směřovala k úpravě závazků založených smlouvou o dílo, zejména pak celkové ceny díla.
Námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, podle něhož nemá právo na zaplacení „navýšené“ ceny díla. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vycházel odvolací soud; dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Žalobkyně se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem, tj. na podkladě vlastního výkladu smlouvy z 30. 11. 2009 [judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99)].
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že jednání žalovaného nepodrobil posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy za situace, kdy nezjistil skutečnosti, z nichž by bylo možno na takový rozpor usuzovat, a žalobkyně ani tuto otázku nenastolila; stejné platí ohledně skutečností zakládajících neplatnost právního úkonu (kterého, dovolatelka nespecifikovala) pro rozpor s dobrými mravy. Z toho pak logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného rozporu s dobrými mravy, nemůže být tato právní otázka podrobena dovolacímu přezkumu.
Žalobkyně sice napadla rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích, týkajících se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci nevznesla.
Neuvedla-li žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1, 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).