Plný text
33 Cdo 719/2026-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. V. B. ve věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované L. N., zastoupené JUDr. Michalem Vondráčkem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 36 C 73/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2025, č. j. 22 Co 120/2025-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2025, č. j. 36 C 73/2024-69, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, parc. č. XY a parc. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2025, č. j. 22 Co 120/2025-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil a ve výroku I potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce zastoupený advokátem včas dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadl v plném rozsahu. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je na místě, aby tato otázka byla vyřešena jinak.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda obsahuje stanovené náležitosti.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Podle § 241b odst. 3 první věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
10. Dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním [srov. zejména S. P. Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů (dále jen „S. P.. ÚS-st. 45/16“), zejména body 38 a 53].
12. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
13. Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a bude-li dovolání podáno, aby se k této judikatuře vymezil, mimo jiné proto, že pak Nejvyšší soud bude v lepším postavení při zajištění plnění jednoho ze svých hlavních úkolů, tedy sjednocování judikatury (srov. S. P.. ÚS-st. 45/16, body 32 a 33).
14. V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že jednání žalované vůči žalobci, v němž spatřoval důvod pro odstoupení od darovací smlouvy, není v dopise ze dne 7. 5. 2024, ani v žalobě, natolik určitě specifikováno, aby bylo možno dovodit, jaké chování žalované vůči žalobci má být posuzováno, pročež tento důvod pro odstoupení od darovací smlouvy žalobcem nemůže obstát pro neurčitost, a dále na závěru, že jednání žalované vůči M. V., jako druhý důvod pro odstoupení od darovací smlouvy, nelze považovat za zjevně amorální.
15. Poukazuje-li žalobce na to, že se odvolací soud „chybně vypořádal s posouzením otázky předpokladů pro odstoupení od darovací smlouvy, zejména s chybným posouzením nevděku, kdy ani odvolací soud ani soud I. stupně se nezabýval posouzením žalobcova subjektivního hlediska vnímání jednání žalované vůči žalobci, když se zabýval, a to navíc velmi povrchně pouze objektivním hlediskem jednání žalované vůči žalobci“, není seznatelné, jakou otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, v rozhodování dovolacího soudu neřešenou předkládá, a to ani z navazující argumentace žalobce. S ohledem na důvody vedoucí k zamítnutí žaloby není zřejmé, zodpovězení jaké otázky by dle žalobce mohlo mít vliv na výsledek sporu.
16. K povinnosti poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. odvolací soud uvedl, že přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci vzhledem k tomu, že dle v úvahu přicházející právní normy chybí určité skutkové tvrzení. Potřebu poučení neshledal proto, že nenastala situace, kdy by chyběla skutková tvrzení pro aplikaci právní normy přicházející v úvahu.
17. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se „nesprávně vypořádal s posouzením poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř., když Krajský soud v Praze nesprávně uzavřel, že aplikace ustanovení § 118a o. s. ř. by přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení by nepostačovala k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci vzhledem k tomu, že dle Krajského soudu v Praze neměla v posuzované věci chybět určitá skutková tvrzení, když dle Krajského soudu v Praze první revokační důvod nemohl obstáti pro svou neurčitost a druhý revokační důvod na základě provedených důkazů nebylo možno podřadit pod zjevně amorální jednání“, nelze z takového vymezení, včetně související argumentace, dovodit vznesenou právní otázku. Není ani jasné, zda žalobce otázku vznáší v souvislosti s obecným závěrem odvolacího soudu, v jaké procesní situaci musí být poučení poskytnuto, nebo se závěrem, že v posuzované věci taková situace nenastala.
18. Uvádí-li žalobce, že „je na místě, aby tato otázka byla vyřešena jinak“, nevymezil ani odkazem na spisovou značku (značky) rozhodnutí dovolacího soudu, ani dostatečně určitým slovním popisem rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod č. 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14), od kterého svého řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit.
19. Pokud snad má žalobce na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
20. Namítá-li žalobce neprovedení důkazu jeho výslechem, pak z ustanovení § 237 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vyplývá, že dovolací přezkum se zásadně předpokládá pro posouzení právní otázky vymezené v dovolání. Podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovolání podat z důvodu tzv. zmatečnostní vady, jestliže taková (tvrzená) vada sama nezahrnuje podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Ke zmatečnostním vadám, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud přihlíží jen u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
21. Absence řádného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř. zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1, § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2026
Mgr. V. B. pověřený člen senátu