Plný text
33 Cdo 930/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované DAVO CAR, s.r.o. se sídlem [adresa] b, identifikační číslo [IČO], zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení 129.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 EC 11/2011, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 17 Co 199/2013-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.940,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Hany Ružarovské, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18. února 2013, č. j. 23 EC 11/2011-86, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. února 2013, č. j. 23 EC 11/2011-91, zamítl návrh žalované na „vyslovení neúčinnosti doručení elektronického platebního rozkazu ze dne 1. dubna 2011, č. j. 23 EC 11/2011-6,“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. září 2013, č. j. 17 Co 199/2013-116, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bez významu jsou tudíž námitky žalované, že soudy pochybily, jestliže neuvěřily jejímu tvrzení, že její datová schránka v důsledku poruchy neumožňovala otevření příslušného souboru, resp. že datová zpráva, kterou si dne 22. 4. 2011 z datové schránky vyzvedla, neobsahovala platební rozkaz (a že jí tudíž nebyl řádně doručen elektronický platební rozkaz). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Přisvědčit nelze názoru žalované, že na postup při doručování měl být vedle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008, o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon č. 300/2008“), analogicky aplikován i § 49 odst. 5 o. s. ř (zásilka se měla vrátit zpět odesílajícímu soudu po marném uplynutí lhůty 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí).
Podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 je dokument, který byl dodán do datové schránky, doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Jestliže bylo v řízení prokázáno (skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná), že oprávněná zástupkyně žalované se do datové schránky přihlásila dne 22. 4. 2011, pak musí nutně obstát i závěr odvolacího soudu, že zásilka byla tento den platně doručena (k tomu srovnej odbornou literaturu - Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád I. § 47. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Za situace, kdy je právní úprava doručování právnickým osobám (do datových schránek) komplexně upravena zákonem č. 300/2008 Sb. (viz jeho § 17 odst. 3), použití analogie nepřipadá v úvahu.
K problematice doručování právnickým osobám se vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 1. 12. 2010, č. j. 3 Ads 146/2010-71, přijal a odůvodnil závěr, že podle § 17 zákona č. 300/2008 Sb. doručuje orgán veřejné moci přednostně prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky; skutečnost, že se účastníku řízení nepovede zpřístupnit obsah doručovaného dokumentu, nemá vliv na platnost doručení.
Nepřípadná je argumentace žalované nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1911/11, který spočívá na zcela odlišném skutkovém základě; Ústavní soud v této věci vytkl obecným soudům, že pochybily, jestliže při posouzení obsahu a rozsahu směnečných námitek účastníků řízení vycházely z jejich podání doručených v neúplné podobě, přičemž námitky odmítly s odůvodněním, že podání neobsahovala žádné výhrady jak proti směnce, tak proti existenci směnečného závazku; k argumentaci, podle níž k narušení celistvosti dokumentů došlo v průběhu jejich elektronického transferu, přitom nepřihlédly. V daném případě se však soudy tvrzením žalované o poruše na její datové schránce řádně zabývaly a dospěly k závěru, že žalovaná své tvrzení v řízení neprokázala.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu