Plný text
33 Cdo 930/2025-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně INZET s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Rostislavem Silným, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované SOUMI - HALL, společnost s ručením omezeným, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] o zaplacení 685 310 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 48 C 79/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 17 Co 69/2024-128, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í : (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2024, č. j. 48 C 79/2023-78, zastavil řízení co do vymezené výše úroků z prodlení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 685 310 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 17 Co 69/2024-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 685 310 Kč s příslušenstvím, zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud vyšel při rozhodnutí ve věci samé z následujícího skutkového stavu:
Žalobkyně (jakožto zhotovitelka) a žalovaná (jakožto objednatelka) uzavřely dne 12. 3. 2019 smlouvu o dílo. Cena za dílo byla sjednána ve výši 2 985 310 Kč bez DPH (čl. 12 bod 1.21. smlouvy o dílo). Smlouva stanovila jako podmínku zaplacení ceny díla vystavení faktury po předání a převzetí díla a protokol o předání a převzetí díla. Splatnost ceny díla byla stanovena na 35 dní od počátku běhu lhůt, aniž by bylo zřejmé, co je míněno okamžikem „počátku běhu lhůt“. Pro případ prodlení s úhradou ceny díla sjednaly účastnice úrok z prodlení ve výši 0,02 % denně. Dne 15. 3. 2020 žalobkyně vystavila fakturu č. FV-25/2020 se splatností dne 27. 4. 2020 na částku 1 285 310 Kč, která odpovídala ceně díla snížené o uhrazené zálohy ve výši 1 700 000 Kč. K předání a převzetí díla došlo až na základě usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 9. 2023, č. j. 48 C 46/2023-35, kterým byl schválen smír účastnic, kdy tímto usnesením došlo k nahrazení projevu vůle žalované s převzetím díla zhotoveného žalobkyní. Bylo stanoveno, že ke dni 8. 9. 2020 zhotovitel předává dokončené dílo objednateli a objednatel dokončené dílo přebírá. Na fakturu č. FV-25/2020 bylo žalovanou postupně uhrazeno celkem 600 000 Kč; zbylá část ceny díla (685 310 Kč) nebyla žalovanou uhrazena. Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o dílo ze dne 12. 3. 2019 a zjistil, že vznik práva žalobkyně na zaplacení ceny díla byl sjednán odchylně od dispozitivní právní úpravy. Uvedl, že v souladu se smlouvou o dílo platí, že vyrovnání plateb do výše smluvní ceny díla bude provedeno objednatelkou po dokončení a předání díla po obdržení následujících dokumentů od zhotovitelky: 1) faktury vystavené zhotovitelkou po předání a převzetí díla, ve které bude vyúčtována záloha poskytnutá objednatelkou zhotovitelce a 2) protokolu o předání a převzetí díla, podepsaného oprávněnými zástupci obou smluvních stran dokládající dokončení a předání díla (čl. 13 bod 1.26 smlouvy o dílo).
4. Odvolací soud nejprve přisvědčil soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi byla platně uzavřena smlouva o dílo. Následně se zabýval vznikem práva žalobkyně na zaplacení doplatku díla, kdy dospěl k závěru, že účastníce navázaly vznik uvedeného práva na předložení sjednaných listin. Na uvedeném ujednání neshledal rozpor s dobrými mravy, veřejným pořádkem ani s právem týkajícím se postavení osob. Zdůraznil, že sjednaným předpokladem pro vznik práva na zaplacení ceny díla bylo předložení faktury vystavené žalobkyní po předání a převzetí díla. Uvedl, že takovou fakturu žalobkyně žalované nepředložila, neboť faktura č. FV-25/2020 byla vystavena před tím, než došlo k předání a převzetí díla. Jestliže nebyl naplněn účastnicemi sjednaný předpoklad vzniku práva žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla, právo na její zaplacení nevzniklo. Následně se odvolací soud zabýval závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná svůj dluh konkludentně uznala, a to částečným plněním. Uzavřel, že uznání dluhu zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době jeho uznání. V posuzované věci však bylo prokázáno, že nebyly naplněny sjednané předpoklady pro vznik práva žalobkyně na doplatek ceny díla, tudíž uznáním dluhu založená domněnka byla vyvrácena. Pouze na základě uznání dluhu proto nelze žalobě vyhovět. Poté se odvolací soud zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaná nemůže těžit ze svého jednání, kterým zmařila sjednanou podmínku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uvedl, že podmínkou ve smyslu § 548 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se rozumí vedlejší ujednání ve smlouvě, kterým se účinnost právního jednání, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních práv, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního jednání v době jeho učinění neznámá. Podmínku podle § 548 o. z. je však potřeba odlišovat od podmínky, kterou si účastníci právního jednání sjednají jako předpoklad pro vznik smluvního nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002). V posuzované věci si účastnice v čl. 13 bod 1.26 smlouvy o dílo sjednaly nikoli podmínku ve smyslu § 548 odst. 1 o. z., nýbrž předpoklad pro vznik práva žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla. Závěrem odvolací soud uvedl, že jestliže objednatel nepřevezme dokončené dílo, pak se zhotovitel může domoci nahrazení projevu vůle či může od smlouvy odstoupit se zachováním práva na sjednanou cenu. Jestliže tedy právní úprava poskytuje zhotoviteli účinnou ochranu před protiprávním jednáním objednatele spočívajícím v nepřevzetí dokončeného díla bez relevantního důvodu, tak nelze bez dalšího na základě § 6 odst. 2 o. z., resp. § 8 o. z. dovozovat, že v takové situaci je dílo, jehož převzetí bylo odmítnuto, považováno za převzaté. Vzhledem k uvedenému to byla žalobkyně, která byla povinna, v souladu se smlouvou, vystavit fakturu za doplatek ceny díla, coby předpoklad pro vznik práva na zaplacení doplatku ceny díla, a to až po předání a převzetí díla, které nastalo dne 8. 9. 2020.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
6. Žalobkyně v dovolání formuluje osm právních otázek.
Za právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, dovolatelka považuje:
1) Zda lze aplikovat § 549 odst. 2 o. z. na stanovené předpoklady pro vznik práva dle smlouvy.
Za právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešené považuje dovolatelka následující:
2) Zda lze aplikovat § 2613 o. z. i v případě, kdy žalobkyně neodstoupila od smlouvy.
3) Zda nevyužitím práva odstoupit od smlouvy zaniká možnost aplikace zásady dle § 8 o. z. tak, že dílo lze považovat za převzaté.
4) Zda nevyužitím práva odstoupit od smlouvy zaniká možnost aplikace zásady dle § 6 o. z. tak, že dílo lze považovat za převzaté.
5) Zda lze dodatečně zhojit vady právního jednání – vystavení faktury – tím, že dojde k částečnému splnění dluhu – zaplacení faktury, a to k datu zaplacení.
Při řešení následujících právních otázek, se dle dovolatelky, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
6) Zda výkon práva dle smlouvy o dílo odporující dobrým mravům vede k fikci převzetí díla a/nebo vzniku práva na náhradu škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1679/2016.
7) Dovolatelka prosazuje, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3182/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, ohledně uznání dluhu.
8) Dovolatelka prosazuje, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, při zohlednění úmyslu smluvních stran.
K otázce ad 1) dovolatelka uvádí, že stávající rozhodovací praxe k § 36 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), resp. k § 548 o. z. je chybná, jelikož z jazykového rozboru obou ustanovení je zjevné, že povinnost naplnit předpoklad smlouvy (např. schválit fakturu nebo dodat zboží) je současně podmínkou ve smyslu tohoto ustanovení. Závěry, jež jsou obsaženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, nejsou správné; nelze jich dosáhnout na základě standardních výkladových metod, nýbrž k uvedenému závěru lze dospět pouze za využití analogie práva v nejširším smyslu, tedy soudcovským dotvářením práva.
K otázce ad 2) dovolatelka uvádí, že se odvolací soud mýlí, jestliže uzavřel, že k aplikaci § 2613 o. z. je nutné, aby dovolatelka od smlouvy o dílo odstoupila. Má za to, že aplikací zmíněného ustanovení zaniká povinnost zhotovitele dílo řádně dokončit a předat, samotná smlouva o dílo však nezaniká.
Ve vztahu k otázce ad 3) dovolatelka brojí proti správnosti závěru odvolacího soudu, že neodstoupila-li od smlouvy o dílo, pak neplatí zásada dle § 8 o. z., tedy že zneužití práva nepožívá ochrany. Dovolatelka neměla zájem na odstoupení od předmětné smlouvy, jelikož by odstoupením mohla ztratit některá svá práva.
K otázce ad 4) dovolatelka uvádí, že nezaplacením faktury žalovaná sleduje pouze nezaplacení ceny za dílo, vůči kterému neměla dle soudního smíru žádné připomínky. Prosazuje, že tomuto jednání nelze přiznat právní ochranu, neboť je nepoctivé a zneužívá protiprávní stav, který žalovaná odmítnutím převzetí díla způsobila. V tomto směru není správný závěr odvolacího soudu, že na souzenou věc nelze aplikovat zásadu poctivosti, jelikož žalobkyně od smlouvy o dílo neodstoupila.
K otázce ad 5) dovolatelka s odkazem na § 582 odst. 1 o. z. a § 582 odst. 2 o. z. prosazuje, že uvedenou úpravu lze analogicky aplikovat na souzenou věc, a tedy, že ačkoliv mohla být faktura vydána předčasně, pak došlo soudním smírem (ohledně předání díla) k jejímu zhojení, a to minimálně k datu účinnosti předání.
K otázce ad 6) dovolatelka uvedla, že jelikož žalovaná inkasovala platbu od svého zákazníka, a bez důvodu jí odmítá cokoliv hradit, jedná se o jednání, které je zcela v rozporu s dobrými mravy. Prosazuje, že korektiv dobrých mravů lze užít tak, že dílo lze považovat za převzaté. Alternativně lze korektiv dobrých mravů odůvodnit i náhradou škody rovnající se neuhrazené fakturované částce, včetně úroků z prodlení (viz § 2909 o. z.). Tím, že odvolací soud nedovodil převzetí díla na základě užití korektivu dobrých mravů, se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1679/2016.
K otázce ad 7) dovolatelka uvádí, že částečným plněním na fakturu došlo ke konkludentnímu uznání dluhu. Žalovaná ani v odvolání neuváděla, proč částečně plnila na fakturu, kterou podle svého tvrzení neuznává. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, uvádí, že pokud osoba bez dalšího částečně plní na svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, jestliže výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. V souzené věci žalobkyně vystavila fakturu, žalovaná ji částečně uhradila a proto měla žalobkyně za to, že došlo k uznání i zbytku dluhu.
Závěrem, k otázce ad 8) dovolatelka namítá, že při jednání u odvolacího soudu dne 10. 12. 2024 potvrdila, že podmínky po vystavení faktury vykládá tak, že uvedené platí, dokud jejich splnění protistrana nezmaří. Prosazuje, že její skutečnou vůlí při uzavírání smlouvy nebylo sjednání možnosti, aby žalovaná mohla zneužít svého práva a bezdůvodně odmítnout předání díla takovým způsobem, že žalovaná nemusí hradit cenu díla do té doby, dokud žalobkyně neuspěje v žalobě na nahrazení projevu vůle. Při výkladu skutečné vůle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.
8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
12. Dovolání není přípustné.
13. K otázce první: Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená na závěrech, že výraz „podmínka“ nemá v soukromém právu jednotný význam. Užívá se jednak pro označení tzv. skutečných podmínek ve smyslu (sjednaných) rozhodujících skutečností (okolností) významných pro účinnost samotného právního jednání závislých na vůli jednajících stran. Význam těchto podmínek vyložil Nejvyšší soud v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle § 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“ např. ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněném pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu (tzv. accidentalia negotii), kterým se jeho účinnost, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních soukromých práv a povinností (resp. vznik samotného právního poměru), činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu neznámá (je pro ně nejistá). V případě odkládací podmínky spočívá její význam v tom, že účinky právního úkonu nastanou až jejím splněním. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, které je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená stranami právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon účinnosti nenabude. K tomuto významu výrazu „podmínky“ se hlásí rozhodovací praxe dovolacího soudu i při výkladu účinné právní úpravy podle § 548 a násl. o. z. [srov. již např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2393/2020; srov. též důvodovou zprávu k o. z., podle které se při návrhu úpravy podmínek vychází z úpravy v § 36 obč. zák., v odborné literatuře srov. obdobně např. DOBROVOLNÁ, E. § 548. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303-654). Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, str.1744, ZUKLÍNOVÁ, M. § 548. In Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I., Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 1247, BERAN, V. § 548. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1]. Podmínku, na jejímž splnění závisí účinnost právního jednání (smlouvy), je třeba odlišovat od „podmínky“, kterou si účastníci právního jednání sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik určitého právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2/2026). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoliv způsobem jiným, tedy ani fakticky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2021). Ani po přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své rozhodovací praxe týkající se otázky existence podepsaného předávacího protokolu jako hmotněprávní podmínky vzniku nároku na zaplacení sjednané smluvní ceny, je-li mezi smluvními stranami sjednán protokolární způsob předání plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 550/2012).
14. Závěr odvolacího soudu, že účastnice ve smlouvě o dílo ze dne 12. 3. 2019 sjednaly předpoklad pro vznik práva žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla, nikoli podmínku ve smyslu § 548 odst. 1 o. z., je v souladu s výše uvedeným a žalobkyně se úpravy obsažené v § 549 odst. 2 o. z. dovolává neopodstatněně. Nejvyšší soud nevidí důvod, aby uvedenou otázku posoudil jinak.
15. K otázce druhé, třetí a čtvrté: Dovolatelka ve vztahu k uvedeným otázkám vychází ze shodného předpokladu, že odvolací soud uzavřel, že neodstoupila-li od smlouvy o dílo, pak nelze na daný vztah aplikovat § 2613 o. z., § 8 o. z. a § 6 o. z. Odvolací soud však oproti přesvědčení dovolatelky uzavřel, že nepřevzala-li objednatelka dokončené dílo, jednala protiprávně, přičemž v takovémto případě má zhotovitelka možnost žalovat na nahrazení projevu vůle (což dovolatelka v souzené věci učinila) nebo má možnost od smlouvy o dílo odstoupit se zachováním práva na sjednanou cenu (§ 2613 o. z.). Jestliže právní úprava poskytuje zhotoviteli účinnou ochranu před protiprávním jednáním objednatele, pak nelze bez dalšího, pouze na základě § 6 odst. 2, resp. § 8 o. z. dovozovat, že by dílo mělo být bez dalšího považováno za převzaté. V souzené věci navíc nebylo sporu o řádném předání a převzetí díla, k němuž došlo na základě usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 9. 2023, č. j. 48 C 46/2023-35, jímž byl schválen smír účastníků. V souzené věci byl spor pouze o to, zda vzniklo právo na zaplacení ceny díla s ohledem na sjednaný předpoklad pro vznik tohoto práva, jež spočíval v předložení faktury vystavené žalobkyní po předání a převzetí díla. Odvolací soud předestřené právní otázky (Zda lze aplikovat § 2613 o. z. i v případě, kdy žalobkyně neodstoupila od smlouvy. Zda nevyužitím práv odstoupit od smlouvy zaniká možnost aplikace zásady dle § 8 o. z. tak, že dílo lze považovat za převzaté a zda nevyužitím práva odstoupit od smlouvy zaniká možnost aplikace zásady dle § 6 o. z. tak, že dílo lze považovat za převzaté), v obecné rovině neřešil a na posouzení těchto otázek není napadené rozhodnutí založeno.
16. K otázce páté: Na předestřené právní otázce není napadené rozhodnutí založeno a nemůže tak založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud se konvalidací formy právního jednání nezabýval, nýbrž posuzoval, zda v souladu s tím, co si strany dohodly ve smlouvě, žalobkyni vzniklo či nevzniklo právo na zaplacení ceny díla.
17. K otázce šesté: Otázka šestá taktéž není způsobilá založit přípustnost dovolání. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1679/2016, není pro souzenou věc přiléhavý, a to pro jeho skutkovou i právní odlišnost. V odkazové věci se Nejvyšší soud zabýval nikoli předáním a převzetím díla s ohledem na možné porušení dobrých mravů, nýbrž se zabýval tím, zdali je ustanovení § 630 „obč. zák“ právní normou kogentní či dispozitivní a zda mohly strany darovací smlouvy smluvně modifikovat možnost domáhat se vrácení daru odlišně od toho, jak ji upravoval § 630 obč. zák.
18. K otázce sedmé: Otázkou částečného uznání dluhu se dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, plyne závěr, že “uznáním dluhu podle § 323 odst. 1 obch. zák. [nyní jde o § 2054 odst. 2 o. z.] se zakládá vyvratitelná domněnka, podle níž se má za to, že tento závazek v době uznání trval. V řízení, ve kterém se domáhá věřitel splnění takového závazku, pak důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence závazku nese dlužník.“ Obdobně Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uvedl, že pokud uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). Z uvedeného vyplývá, že v souzené věci bylo na žalované, aby prokázala, že závazek v době částečného plnění na fakturu FV-25/2020 neexistoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003). Jestliže odvolací soud v bodě 21 rozhodnutí přisvědčil žalobkyni, že žalovaná částečným plněním dluh uznala, nicméně následně bylo prokázáno, že nebyly naplněny sjednané předpoklady pro vznik práva žalobkyně na doplatek ceny díla, v důsledku čehož byla uznáním dluhu založená domněnka vyvrácena, tak se od dotyčné rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
19. K otázce osmé: Ani otázka osmá nemůže přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi akcentoval, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, například že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021).
20. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť odvolací soud při výkladu smlouvy o dílo (resp. při výkladu ujednání o vzniku práva na zaplacení zbytku díla) vycházel nejenom z jazykového vyjádření ustanovení obsaženého v čl. 13 bodu 1.26. smlouvy o dílo, nýbrž hodnotil i skutečnou vůli účastnic, a to na základě jejich stanovisek prezentovaných v průběhu řízení, kdy žalovaná soustavně popírala vznik své povinnosti zaplatit cenu díla s poukazem na vystavení faktury před předáním díla, a žalobkyně soulad jazykového vyjádření a skutečné vůle účastnic potvrdila při jednání odvolacího soudu.
21. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. i ve výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k tomuto výroku není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
22. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jej odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu