Plný text
KSHK 15 INS 19217/2019 15 ICm 980/2020 33 ICdo 65/2026-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Chytrý nájem s.r.o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO]), zastoupené JUDr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 ICm 980/2020 (jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. P., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS 19217/2019), o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH 235/2025-232 (KSHK 15 INS 19217/2019-232), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dne 9. 9. 2019 bylo k návrhu dlužníka M. P., spojenému s návrhem na povolení oddlužení, zahájeno insolvenční řízení (účinky zahájení nastaly dne 10. 9. 2019) a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2019 č. j. 15 INS 19217/2019-A-6, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a povoleno jeho oddlužení. Usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 15 INS 19217/2019-B-14, však insolvenční soud oddlužení neschválil a rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Žalobkyně pod č. P[č.p.] přihlásila pohledávku ve výši 577 550 Kč s uvedením důvodu „zajišťovací směnka vlastní ze dne 30. 5. 2016 vystavená dlužníkem dle smlouvy o půjčce č. 1971601 ze dne 30. 5. 2016“. Insolvenční správkyně dlužníka Ing. J. V. (původní žalovaná) tuto pohledávku popřela co do pravosti s odůvodněním, že směnka byla vystavena k zajištění spotřebitelského úvěru v rozporu s dobrými mravy, směnečné vyplňovací prohlášení k blankosměnce je proto neplatné, došlo k excesivnímu vyplnění blankosměnky, směnka má nepřípustnou kauzu a kauzální pohledávka je promlčena; nadto nebyl předložen originál směnky. Usnesením ze dne 21. 1. 2022 (které nabylo právní moci 9. 2. 2022) zrušil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení podle § 308 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon) - dále jen „IZ“; tímto rozhodnutím podle § 309 odst. 4 IZ insolvenční řízení dlužníka skončilo a v souladu s § 159 odst. 1, 4 a 5 IZ se účastníkem řízení místo insolvenční správkyně stal dlužník.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 11. 2025, č. j. 102 VSPH 235/2025-232 (KSHK 15 INS 19217/2019), potvrdil rozsudek ze dne 31. 10. 2024, č. j. 15 ICm 980/2020-208 (KSHK 15 INS 19217/2019), kterým Krajský soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení a žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně, uplatněné v insolvenčním řízení žalovaného sp. zn. KSHK 15 INS 19217/2019 pod poř. č. P[č.p.] v částce 584 955 Kč, pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stalo se tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 33 ICdo 67/2023-186, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH 653/2021-149 (KSHK 15 INS 19217/2019), a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2021, č. j. 15 ICm 980/2020-116 (KSHK 15 INS 19217/2019) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem byla chybná interpretace ujednání o smluvní pokutě; mohlo se totiž jednat o „skrytý úrok“ a smlouvy mohly spadat do režimu zákona o spotřebitelském úvěru.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 30. 5. 2016 uzavřeli účastníci řízení smlouvu, podle níž žalobkyně žalovanému půjčila 170 000 Kč. Zápůjčka byla účelově vázaná na úhradu projektové práce a inženýrské činnosti podle „Smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 197/16, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 197/16, a smlouvy příkazní č. 197/16“ (dále jen „smlouva o budoucí smlouvě o dílo“), kterou žalovaný 15. 2. 2016 uzavřel se společností Ekonomické stavby s.r.o. (dále také jen „ES“). Strany se dohodly, že zapůjčenou částku žalobkyně poukáže do 30 dnů od podpisu smlouvy o zápůjčce přímo budoucímu zhotoviteli – společnosti Ekonomické stavby s.r.o. Zápůjčka byla sjednána se splatností do 1. 8. 2016, byla zajištěna blankosměnkou s doložkami „bez protestu“ a „nikoli na řad věřitele“ bez vyplněné směnečné sumy a data splatnosti. Pro případ, že zápůjčka nebude věřiteli včas vrácena, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z jistiny až do úplného zaplacení. Protože žalovaný žalobkyni zápůjčku včas nevrátil, vyplnila blankosměnku na částku 577 550 Kč splatnou 15. 7. 2019.
Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je konstruována jako bezúplatná formálně. Vzhledem k okolnostem jejího uzavření (v kontextu smlouvy o budoucí smlouvě a skutečnému předmětu podnikání žalobkyně) jde o smlouvu úplatnou, neboť smluvní pokuta je ve skutečnosti skrytým úrokem. Smlouva proto podléhá režimu spotřebitelského úvěru podle zákona o spotřebitelském úvěru, tedy i zákonnému zákazu stanovenému v § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k neplatnosti směnečné dohody nemá dlužník povinnost zaplatit předmětnou směnku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost zdůvodnila tím, že závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené otázky procesního práva, zda lze analogii v právním posouzení věci shledat pouze na podkladě obdobné smlouvy (smlouvy s obdobnými ujednáními), bez přihlédnutí k zásadním odlišnostem ve skutkových poměrech dlužníka, které jsou současně pro posouzení věci zásadně rozhodné (otázka 1).
Dále v dovolání formuluje otázku, zda lze v případě úvěruschopného dlužníka dovozovat neplatnost smlouvy pro formální porušení povinnosti dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (otázka 2), při jejímž řešení se podle ní odvolací soud odchýlil od závěrů dovozených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3839/2020, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021, sp. zn. 33 Cdo 1015/2022, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021) nebyla, stejně jako nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21, respektována při poměřování smlouvy uzavřené 30. 5. 2016 korektivem dobrých mravů dle § 588 o. z. (otázka 3).
„Alternativně pro úplnost a z opatrnosti“ žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3601/2021 při řešení následujících otázek:
„zda lze výkladem společné vůle účastníků dle § 555 o. z. dospět k závěru, že explicitně sjednané ujednání o smluvní pokutě v předmětné smlouvě o půjčce je ujednáním o úroku bez ohledu na stav dokazování“ (otázka 4), „zda je přípustná dvojkolejnost právního posouzení, kdy v případě prodlení dlužníka s úhradou půjčky (a vzniku nároku na smluvní pokutu) jde o smlouvu úplatnou a podřaditelnou zákonu č. 145/2010 Sb. a v případě řádného vrácení půjčky dlužníkem nelze mít smlouvu za úplatnou (nevznikne nárok na smluvní pokutu) a tedy ani podřaditelnou zákonu č. 145/2010 Sb., vše s přihlédnutím k tomu, že je nezbytné vycházet z ustáleného výkladu právního jednání ke dni jeho vzniku“ (otázka 5) a „zda možnost refinancování poskytnuté půjčky, a tedy její řádné a včasné splacení, umožňuje přesto závěr o /ne/úvěruschopnosti dlužníka, o vzniku nároku na smluvní pokutu, o úplatnosti půjčky, a tedy právní posouzení dle § 18 zák. č. 145/2010 Sb., když již samotný příjem dlužníka po odečtení všech nákladů zcela jistě umožňoval řádné a včasné splacení půjčky“ (otázka 6).
Dovolatelka odvolací soud viní především z nedostatků v procesu dokazování, ze selektivního hodnocení důkazů, resp. z nesprávných skutkových zjištění. Není srozuměna s tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zdůvodnil znalostmi z úřední činnosti. Připomíná, že na okolnost, že soudu je určitá skutečnost známa z jeho úřední činnosti, a že ji vezme za základ svého rozhodnutí, musí soud v rámci materiálního vedení řízení vždy účastníky upozornit a dát jim příležitost, aby se vyjádřili (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1885/2008), což odvolací soud neučinil, relevantní skutková zjištění ignoroval a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Dovolatelka prosazuje, že smyslem ujednání o zaplacení zálohy společnosti Ekonomické stavby s.r.o. prostřednictvím zápůjčky bylo zaplacení přípravných prací ke stavbě, které si od uvedené společnosti dlužník objednal. Dlužník byl úvěruschopný a od zamýšleného záměru upustil z důvodu rozchodu s partnerkou a změny příjmové situace. Závěr o nemravném jednání žalobkyně nebo společnosti Ekonomické stavby s.r.o., má za důkazně nepotvrzený (nepodává se ani z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21), stejně jako závěr o neplatnosti smlouvy podle § 588 o. z. spočívající „na důkazně nepodložené úvaze, že svůj zisk žalobkyně generuje z porušení smlouvy“. Právní posouzení věci je proto nesprávné a odchyluje se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 619/2011, 31 Cdo 4616/2010 a sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Jinými slovy, právní posouzení odvolacího soudu nedopadá na zjištěný skutkový stav a vykazuje tak současně libovůli v rozhodování soudu. Provedené důkazy potvrzují, že dlužník byl při sjednání zápůjčky úvěruschopný a sjednaná sankce za porušení povinnosti zápůjčku vrátit včas nemůže být vykládána jinak než jako smluvní pokuta. Úvaha, že šlo o úrok, je nedůvodná a nesprávná. Odvolací soud svým výkladem zápůjčku sjednanou explicitně bez úroku transformoval v rozporu s provedeným dokazováním na úročenou/úplatnou. Aplikace § 1, § 9 a § 18 zákona o spotřebitelském úvěru, je proto vyloučena.
Právní jednání účastníků z 30. 5. 2016 se podle dovolatelky nepříčilo ani zákonu ani dobrým mravům a personální propojení zúčastněných společností nebylo prohřeškem, natož pak prohřeškem takové intenzity, že by vedl k neplatnosti smlouvy podle § 588 o. z. Zákonná ochrana zakládající neplatnost smlouvy z důvodu, že věřitel řádně nezjišťoval úvěruschopnost dlužníka, slouží pouze k obraně nebonitním spotřebitelům, zatímco v dané věci soudy dospěly k závěru, že žalovaný úvěruschopný byl; odvolací soud tak měl aplikovat § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož se tento zákon nevztahuje mj. na úvěr poskytnutý bez úroku. Přiznání takové ochrany úvěruschopnému dlužníkovi ze strany soudu je nedůvodné, v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21 a dále i v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání. Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017).
Otázka formulovaná pod bodem 1) přípustnost dovolání nezakládá proto, že jejím prostřednictvím dovolatelka pouze obecně a nekonkrétně viní odvolací soud z toho, že nesprávně či neúplně objasnil skutkový stav věci, respektive namítá, že odvolací soud nespojil právní závěry s jím zjištěnou konkrétní skutkovou situací, která se liší od případů skutkově typově obdobných, o nichž bylo dříve rozhodováno. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dlužníka nestíhala povinnost zaplatit směnečnou sumu vzhledem k neplatnosti směnečné dohody uzavřené mezi ním a žalobkyní, která byla způsobena tím, že směnka nezajišťovala zaplacení bezúplatné zápůjčky. Dovodil totiž, že smlouva o zápůjčce byla sice formálně konstituovaná jako bezúplatná, avšak ve skutečnosti šlo o smlouvu úplatnou, když smluvní pokuta byla skrytým úrokem; smlouva tudíž podléhala režimu spotřebitelského úvěru, tedy i zákonnému zákazu zajištění směnkou. Podstatou argumentace dovolatelky je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel. Oproti odvolacímu soudu dovolatelka prosazuje, že podle smlouvy ze dne 30. 5. 2016 poskytla dlužníkům částku 170 000 Kč bezúplatně. Zásadně platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. V souvislosti s prezentací úvahy odvolacího soudu, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně obdobným způsobem jako v nyní posuzované věci postupovala ve značném množství jiných případů a že poskytování zdánlivě neúročených zápůjček je patrně hlavním předmětem její podnikatelské činnosti, z níž generuje zisk, Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil pouze na těchto úvahách, nýbrž i na konkrétních okolnostech dané věci srovnatelných s kauzou řešenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024).
V rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.); to platí i tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla (se závazným právním názorem) vrácena k dalšímu řízení. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
Odvolací soud své rozhodnutí založil především na závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a dlužníky dne 30. 5. 2016 podléhala režimu spotřebitelského úvěru podle tehdy platného zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ujednání o smluvní pokutě představovalo skrytý úrok, a s ohledem na zákonný zákaz zajištění spotřebitelského úvěru směnkou, byla směnečná dohoda neplatná; dlužník tudíž nemá povinnost zaplatit směnečnou částku. Neplatnost podle § 9 tehdy platného zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu neprověření schopnosti dlužníků úvěr splatit ve sjednané lhůtě, byla v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmíněna toliko v kontextu výkladu úmyslu žalobkyně při uzavírání smluv, v rámci popisu modu operandi žalobkyně.
Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti směnečné dohody založený na zákonném zákazu takového ujednání ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani vyvrácením závěrů ohledně dalších důvodů neplatnosti právního jednání ze dne 30. 5. 2016, potažmo směnečné dohody. Přípustnost dovolání tak nemůže plynout ani z otázek formulovaných v bodech 3), 4), 5) a 6). Na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu buď nespočívá, nebo vycházejí z odlišného skutkového stavu věci, než z jakého vyšel při právním posouzení odvolací soud, případně nepředstavují zpochybnění právního posouzení, ale odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3601/2021, je nepřiléhavý pro odlišnost skutkových terénů porovnávaných kauz.
Námitce dovolatelky, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces nelze přisvědčit, neboť odvolací soud ze zákonných standardů dokazování nevybočil, jeho hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu. Z toho, že dovolatel na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Pro úplnost se sluší připomenout, že s takřka identickými otázkami se Nejvyšší soud vypořádal již v usnesení ze dne 29. 4. 2026, č. j. 33 ICdo 24/2025-105.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu