Plný text
33 Nd 125/2018-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně HaC Porcelain s.r.o., se sídlem [adresa] (identifikační číslo osoby [IČO]), zastoupené Mgr. Petrem Psotkou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované Haas & Czjzek 1792 a.s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO]), o zaplacení 311.817 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 35/2017, o přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 35/2017 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 2. 2017 domáhá zaplacení částky 311.817 Kč z titulu náhrady škody způsobené porušením smlouvy o spolupráci, kterou účastnice uzavřely dne 9. 6. 2016.
Podáním ze dne 9. 3. 2018 žalovaná navrhla, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou. Svůj návrh odůvodnila tím, že jednatel žalované společnosti (osoba oprávněná jednat za žalovanou) fakticky bydlí v B. n. P., tedy v obvodu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou.
Žalobkyně s přikázáním věci Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou nesouhlasí a namítá, že žalovaná podala návrh opožděně vzhledem k tomu, že ve věci již proběhla jednání a byl vydán rozsudek, byť byl následně zrušen. Návrh považuje za snahu žalované oddálit splnění její povinnosti.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Okresnímu soudu v Sokolově) a Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému soudu.
Podle § 12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti (odst. 2). Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odst. 3 věta druhá).
Důvody vhodnosti podle citovaného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Okolnosti, pro něž žalovaná navrhla přikázání věci označenému soudu, neobstojí. Přikázání věci jinému soudu by nevedlo k rychlejšímu ani k hospodárnějšímu projednání věci, naopak lze předpokládat, že by jím došlo ke zbytečnému prodloužení řízení. Nutno též přihlédnout k negativnímu stanovisku žalobkyně.
Nejvyšší soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu