Plný text
33 Nd 41/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně PHARMOS, a.s. se sídlem v Ostravě, Těšínská 1349/296, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) J. K., 2) R. M., a 3) M. D., zastoupeným JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kynšperku nad Ohří, J. N. 868/22, o 2.875.213,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 364/2015, o přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 364/2015 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 8. 2015 domáhá po žalovaných zaplacení částky 2.875.213,- Kč (s příslušenstvím) představující náhradu újmy, kterou jí žalovaní jako členové představenstva způsobili porušením svých povinností.
Podáním ze dne 29. 10. 2015 žalovaní navrhli, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti a hospodárnosti Krajskému soudu v Ostravě. Návrh odůvodnili tím, že dva z nich mají bydliště v O. (v obvodu Krajského soudu v Ostravě) a žalovaný K. se zde v souvislosti s výkonem pracovních povinností pravidelně zdržuje.
Žalobkyně s přikázáním věci Krajskému soudu v Ostravě nesouhlasí, neboť má za to, že žalovaní nepředložili argumenty, které by odůvodňovaly přikázání věci jinému soudu. Návrh považuje za snahu o průtahy v řízení.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Městskému soudu v Praze) a Krajskému soudu v Ostravě, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému soudu.
Podle § 12 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti (odst. 2). Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odst. 3 věta druhá).
Důvody vhodnosti podle citovaného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Okolnosti, pro něž žalovaní navrhli přikázání věci označenému soudu, neobstojí. Přikázání věci jinému soudu by nevedlo k rychlejšímu ani k hospodárnějšímu projednání věci; lze naopak předpokládat, že by přikázáním věci jinému soudu došlo ke zbytečnému prodloužení řízení (obě strany shodně uvádějí, že věc je možno projednat na základě listinných důkazů). Nutno též přihlédnout k negativnímu stanovisku žalobkyně.
Nejvyšší soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu