Plný text
4 Tdo 23/2026-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 302/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 21/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 25 T 21/2025, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 4.6.2024 okolo 16:00 hodin, v Praze XY, ulici XY, řídil ve směru jízdy od ulice XY k ulici XY vozidlo Škoda Octavia, RZ XY, přičemž při přejíždění z levého odbočovacího pruhu blíže středu vozovky do levého odbočovacího pruhu blíže tramvajovým kolejím nedal přednost autobusu MHD SOR NB18, RZ 3AI 7343, linky č. 124, jedoucímu v levém odbočovacím pruhu od zastávky MHD, čímž porušil povinnosti stanovené v § 4 písm. c), § 5 odst.1 písm. b) a § 12 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, tedy řídit se dopravními značkami, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a při přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého neohrozit ani neomezit řidiče jedoucí v jízdním pruhu, do kterého přejíždí, řidič autobusu tak byl nucen prudce zabrzdit, aby zabránil střetu s vozidlem řízeným obviněným, v důsledku čehož byla G. M., která seděla na sklápěcím sedadle před prostorem pro kočárky a vozíky, vymrštěna ze sedadla a upadla na podlahu autobusu na pravé rameno, následkem čehož utrpěla zlomeninu chirurgického krčku hlavice pravé kosti pažní, kdy toto zranění poškozenou omezovalo v obvyklém způsobu života bolestivostí v místě zlomeniny, nutností fixace pravé horní končetiny a omezenou hybností po dobu nejméně osmi týdnů“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100denních sazeb ve výši 250 Kč, tedy celkem 25 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené G. M. částku 40 825 Kč.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 25 T 21/2025, podal obviněný J. P. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 302/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 302/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Obviněný v dovolání zrekapituloval dosavadní vývoj věci a uvedl, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil skutku tak, jak mu je v obžalobě kladen za vinu. Obviněný nesouhlasí s tím, že by byl po provedeném dokazování spolehlivě a bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav věci. Dále uvedl, že skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně a potvrzené napadeným usnesením jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy podle návrhu obhajoby, resp. návrhy na doplnění dokazování byly nedůvodně odmítnuty. Obviněný uvádí, že ze strany obhajoby bylo navrženo provést důkaz výpovědí pana S. a pana Š., obhajoba navrhovala přibrání znalce z oboru dopravy, odvětví silniční doprava, specializace dopravní nehody. Obviněný vyjádřil názor, že soud prvního i druhého stupně pochybily, když vypracování znaleckého posudku odmítly. Odmítnutím důkazních návrhů v projednávané věci došlo ze strany soudů k porušení práva na spravedlivý proces.
7. Obviněný rovněž namítá, že soud prvního stupně dospěl k závěru o spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti v rozporu se zásadou presumpce neviny ve smyslu § 2 odst. 2 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále pak obžalovaný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/23, ve kterém Ústavní soud shrnul svou předchozí judikaturu k aplikaci zásady in dubio pro reo.
8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že soudní znalec MUDr. Marek Dogoši nepotvrdil, že porucha na zdraví, kterou utrpěla poškozená, byla delší než šest týdnů. Dovolatel zavinění spatřuje i na straně poškozené M., která si mohla v autobusu sednout na bezpečnější místo.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 7–13 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 23–30 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S argumentací soudů se ztotožnil.
11. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy – viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedeným požadavkům odpovídá pouze část dovolatelových námitek. První variantě (zjevný rozpor) uvedeného dovolacího důvodu jeho námitky neodpovídají, neboť dovolatel žádný takový zjevný rozpor neoznačil. Namísto toho opakovaně namítá existenci pochybností a porušení zásady in dubio pro reo. Taková námitka nemůže založit žádný dovolací důvod ani za současného znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Druhou variantu (procesní nepoužitelnost důkazu) dovolatel nenaznačil.
12. Oproti tomu třetí variantě (opomenuté důkazy) odpovídá dovolání v těch svých částech, v nichž dovolatel brojí proti odmítnutí svých důkazních návrhů – viz v bodech 8–14 dovolání. Soud prvního stupně odůvodnil odmítnutí těchto důkazních návrhů v bodu 9 odůvodnění svého rozsudku a státní zástupce s jeho argumentací souhlasí. Uvedl, že v případě obou svědků je otázkou, zda se nejedná o důkazy nadbytečné. Obsahem jejich výpovědí je totiž totéž, co vypověděl již řidič autobusu svědek B., který u hlavního líčení vyslechnut byl. Jeho výpověď ověřil soud i polohou vozidel podle kamerových záznamů, byť tyto záznamy rozhodný okamžik hrozícího střetu nezobrazily. Má za to, že za takové situace bylo stěží možno po soudu požadovat, aby jednání znovu odročoval jen za účelem výslechu svědků k okolnosti, která byla již prokázána jiným výslechem a kamerovým záznamem. A jevila se jako nesporná. Ohledně znaleckého posudku z oboru dopravy a výslechu shora uvedených svědků má za to, že se jedná o důkazy nadbytečné.
13. Je zřejmé, že ohledně opomenutých důkazů se ze strany dovolatele jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.
14. V části IV. svého dovolání namítá dovolatel nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho dovolání však ani zde neobsahuje žádnou tomu odpovídající argumentaci. Namísto argumentace hmotněprávní namítá dovolatel i zde pouze nesprávné skutkové zjištění o délce doby, po níž byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života. Tyto své námitky opět opírá pouze o porušení zásady in dubio pro reo, k jejímuž omezenému dovolacímu významu jsem se již vyjádřil shora. V této části tedy dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
15. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
19. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
21. K naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nepostačuje pouhá deklarace nesouhlasu se skutkovými závěry soudu, případně povšechná kritika způsobu hodnocení důkazů a prosazování vlastních skutkových závěrů proti relevantním skutkovým zjištěním soudu, avšak dovolatel musí ve svém podání popsat, v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor mezi obsahem vytyčených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 6 Tdo 193/2025).
22. Právě tyto požadavky námitky obviněného nesplňují, neboť z nich neplyne ani tvrzení zjevného rozporu, natož informace, v čem konkrétně by mohl být zjevný rozpor ve výše nastíněném smyslu spatřován. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je namístě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo a obviněný to ani netvrdí.
23. K druhé alternativě předmětného dovolacího důvodu obviněný žádné skutečnosti neuvádí.
24. K námitkám do opomenutých důkazů ve vztahu k důkazním návrhům Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
25. Zde Nejvyšší soud upozorňuje na odůvodnění soudu prvního stupně, který se zamítnutí důkazních návrhů obhajoby a jejich neprovedení věnoval v bodě 9 svého rozhodnutí. Ve vztahu k namítaným důkazním návrhům lze konstatovat, že soud prvního stupně postupoval zcela v souladu se shora cit. judikaturou Ústavního soudu.
26. Námitce obviněného, že v jeho věci existují tzv. opomenuté důkazy, rovněž nelze přisvědčit. Požadovaný znalecký posudek z oboru doprava především opomenutým důkazem být nemohl, neboť oba soudy (především soud prvního stupně) se návrhem obviněného na opatření takového posudku za účelem posouzení otázky, zda měl a mohl předmětný autobus vidět, zabývaly a po shrnutí důkazní situace ve věci (v bodě 9 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a v bodě 23 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) odůvodnily, proč daný důkazní návrh zamítly. Z dokazování vyplynul závěr, že obviněný předmětného dne při přejíždění z levého odbočovacího pruhu blíže středu vozovky do levého odbočovacího pruhu blíže tramvajovým kolejím nedal přednost autobusu MHD, přičemž řidič autobusu byl nucen prudce zabrzdit, aby zabránil střetu s vozidlem řízeným obviněným, v důsledku čehož byla poškozená G. M., která seděla na sklápěcím sedadle před prostorem pro kočárky a vozíky, vymrštěna ze sedadla a upadla na podlahu autobusu na pravé rameno. Soud prvního stupně vyhodnotil tento důkaz jako nadbytečný, protože měl k dispozici kamerové záznamy, protokol o nehodě, včetně fotodokumentace a z těchto podkladů jasně vyplynuly rozhledové poměry obviněného, když při rozměrech a vzdálenosti autobusu lze vyloučit, že by ho dovolatel nemohl vidět ani v levém zpětném zrcátku ani levými okny svého vozidla. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu tudíž zjevně nebylo nedůvodné.
27. Pokud jde o důkazní návrh na vyslechnutí svědků S. a Š., soud prvního stupně uvedl, že tito svědci sice byli původně na návrh stran jako svědci předvoláni, avšak svědek S. se opakovaně ze zdravotních důvodů z hlavního líčení omlouval a u svědka Š. bylo provedeno náhradní doručení a nedostavil se. Dále konstatoval, že s ohledem na již provedené důkazy se jejich výslech jevil jako nadbytečný, když z úředních záznamů o podaných vysvětleních, které soudu slouží ve smyslu § 158 odst. 6 tr. ř. k úvaze, zda provede důkaz výslechem takového svědka provede, vyplývá, že to, co předcházelo kolizní situaci, nevnímali.
28. Zde lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že pokud soud prvního stupně v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že svědci „to co předcházelo kolizní situaci nevnímali“, není takové tvrzení přesné. Svědci totiž vnímali, co bylo příčinou kolizní situace – že se jednalo o vozidlo ustanovené později jako vozidlo dovolatele.
29. Ačkoli tak lze souhlasit s obviněným, že výpověď jmenovaných svědků mohla mít určitý důkazní význam, její neprovedení nezakládá vadu důkazního řízení, ani zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Významné totiž je, že o vině obviněného šlo v této věci na základě dalších důkazů rozhodnout i bez zmíněných výpovědí. Jak správně uvedl státní zástupce, obsahem jejich výpovědí je totéž, co vypověděl již řidič autobusu svědek D. B., který byl vyslechnut u hlavního líčení a soud prvního stupně měl tedy v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti možnost posoudit důvěryhodnost tohoto řidiče. Jeho výpověď pak ověřil soud i polohou vozidel podle kamerových záznamů, když tyto záznamy rozhodný okamžik hrozícího střetu sice nezobrazily, avšak osvětlily situaci, která střetu předcházela. Soud prvního stupně tedy vyvinul snahu výpovědi svědků zajistit, avšak předvolaní svědci se opětovně nedostavili. Za dané situace lze stěží po soudu požadovat, aby jednání znovu odročoval jen za účelem výslechu svědků k okolnosti, která byla již prokázána jinou svědeckou výpovědí a kamerovým záznamem. Taková situace nezakládá překážku pro formulaci skutkových závěrů a případné vydání odsuzujícího rozhodnutí, ovšem je třeba dále dbát na důkazní standardy a principy zakotvené především v § 2 tr. ř.
30. Závěrem k námitce opomenutých důkazů Nejvyšší soud připomíná, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Právě o takovou situaci se přitom jedná i v nyní projednávané věci, když dovolání obviněného se prakticky shoduje s jeho námitkami uplatněnými již před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. S uvedeným odůvodněním soudů ve vztahu k neprovedení důkazních návrhů se Nejvyšší soud ztotožňuje, soudy tyto návrhy neopomenuly, naopak jejich neprovedení řádně a logicky odůvodnily. Námitky do opomenutých důkazů tak jsou zjevně neopodstatněné.
31. Obviněný dále namítl, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v tomto případě směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo však vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Obecně předmětné pravidlo tak znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů.
32. Z judikatury týkající se této zásady lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Naopak, jak již bylo uvedeno v souvislosti s obviněným tvrzenými vadami ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednání obviněného bylo prokázáno nade vší pochybnost provedeným dokazováním, které bylo realizováno v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
33. Bez ohledu na shora uvedené, jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Této povinnosti soudy nižších stupňů zcela dostály, jak již bylo konstatováno, a to zejména soud druhého stupně. V dané věci pak Nejvyšší soud ani neidentifikoval tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Zde je třeba připomenout, že z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Není totiž pochyb o tom, že oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi a jejich věrohodností, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především znaleckým posudkem, kamerovými záznamy a listinnými důkazy.
34. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konkrétní obviněným uplatněnou dovolací argumentaci musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním jsou dílem zjevně neopodstatněné a dílem žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
35. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
36. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, která by splňovala zákonem stanovená kritéria platná pro důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho výhrady byly zaměřeny proti skutkovým závěrům přijatým soudy nižších stupňů, a obviněný tedy svoje přesvědčení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. založil na domněnce, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění a v návaznosti na to skutek nesprávně právně posoudily. Dovolání ve skutečnosti neobsahuje žádnou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním, a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dovolací soud proto konstatuje, že učiněná skutková zjištění umožňují učinit závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví tím, že při přejíždění z jednoho pruhu do druhého nedal přednost autobusu, který jel v pruhu, do něhož obviněný přejížděl, čímž jej ohrozil, řidič autobusu byl nucen prudce zabrzdit, v důsledku čehož poškozená upadla na podlahu a utrpěla zranění specifikovaná ve výrokové části – skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, jež si vyžádala lékařské ošetření, omezení poškozené v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů, které mělo charakter těžké újmy na zdraví.
37. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy bylo dovolání podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu, tj. z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
38. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného jsou dílem neopodstatněné a dílem je pod jím uplatněné (ani žádné jiné) dovolací důvody podřadit nelze. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu