Plný text
4 Tdo 373/2026-5311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovoláních obviněných P. K., a J. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 8 To 323/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 141/2022, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 17 T 141/2022, byli obvinění P. K. a J. H. uznáni vinnými přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku (útoky pod body 1 a 2) a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020 (skutek pod bodem 3). Obviněný P. K. byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 36 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku s odkazem na § 48 odst. 4 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost zdržet se ve zkušební době neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozených L. S., R. B. a T. K., a aby podle svých sil v průběhu zkušební doby vydal poškozené R. B. bezdůvodné obohacení, které získal trestným činem. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl potrestán i peněžitým trestem ve výměře 220denních sazeb po 4 000 Kč, celkem 880 000 Kč. Obviněný J. H. byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl vyměřen peněžitý trest ve výměře 100denních sazeb po 500 Kč, celkem 50 000 Kč.
2. V adhezním řízení podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému P. K. uloženo, aby vydal poškozené R. B. bezdůvodné obohacení ve výši 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená R. B. se zbytkem nepřiznaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve výroku o vině dopustili následovně: Obvinění se dohodli na modelu jednání zaměřeném na vyhledávání nezkušených osob s akutními finančními problémy, které byly vlastníky nemovitostí, na které byla vedena exekuce, s cílem zneužít jejich tíživé situace a získat jejich nemovitosti pro sebe za kupní cenu v hrubém nepoměru s jejich reálnou hodnotou, k čemuž zneužijí zaslání nabídky k řešení dluhů, v níž se budou nepravdivě prezentovat jako zástupci společnosti MP Financial, s. r. o. V rámci této dohody postupovali následně.
Ad 1) Dne 6. 11. 2017 obviněný J. H. jako zplnomocněný zástupce obviněného P. K. kontaktoval na adrese XY poškozenou T. K., která měla vlastnický podíl o velikosti 1/2 na ve výroku o vině specifikovaných nemovitostech, jehož obvyklá hodnota činila 192 400 Kč, s vědomím o probíhající exekuci na tento vlastnický podíl pro pohledávku oprávněné Home Credit a. s. v původní výši 39 970,90 Kč, a ve snaze zneužít její nezkušenosti, důvěryhodnosti, neschopnosti i aktuální nemožnosti řešit své finanční záležitosti v souvislosti s vedenou exekucí a dražbou nařízenou k předmětnému vlastnickému podílu, jí nabídl výhodné řešení její tíživé finanční situace odkupem jejího vlastnického podílu za 20 000 Kč s tím, že pokud za ni kupující P. K. uhradí závazky, vyplacená kupní cena se o souhrn těchto částek poníží. Poškozená souhlasila a předložené listiny (tj. kupní smlouvu a čestné prohlášení), se kterými se mohla seznámit, téhož dne podepsala, aniž by přemýšlela nad jejich obsahem, zejména nad nízkou kupní cenou a nad tím, že ji výrazně znevýhodňují. V návaznosti na to ještě dne 6. 11. 2017 obviněný P. K. v zastoupení poškozené podal návrh na zastavení exekuce, kterému bylo vyhověno dne 14. 11. 2017. Dne 21. 11. 2017 podal obviněný P. K. návrh na vklad změny vlastnictví do katastru nemovitostí, přičemž vlastnické právo na něj přešlo téhož dne. Poškozené obviněné žádné finanční plnění neposkytli a získali na její úkor majetkovou výhodu ve výši nejméně 172 400 Kč.
Ad 2) Dne 2. 1. 2018 J. H. opět jako zplnomocněný zástupce P. K. vyhledal poškozenou L. S. v místě jejího bydliště na adrese XY s nabídkou výhodného řešení její tíživé finanční situace promítající se do probíhající exekuce a dražby nařízené k vlastnickému podílu poškozené na jedné z nemovitostí. Nabídl jí odkup vlastnického podílu o velikosti 3/4 na ve výroku o vině specifikovaných nemovitostech v obvyklé hodnotě 542 400 Kč za cenu 80 000 Kč s dovětkem, že pokud kupující uhradí závazky prodávající, vyplacená kupní cena se o souhrn těchto částek poníží. Bytová potřeba poškozené měla být zajištěna nájemní smlouvou uzavřenou mezi ní a obviněným P. K. jakožto pronajímatelem předmětného podílu, s měsíčním nájemným 2 500 Kč. Poškozená z důvodů obav, nezkušenosti, důvěřivosti a aktuální nemožnosti řešit své finanční záležitosti jinak, souhlasila a obviněným J. H. předložené listiny (tj. čestné prohlášení, nájemní smlouvu, kupní smlouvu, směnku a rozhodčí doložku ohledně řešení sporů), se kterými se mohla seznámit, podepsala, aniž by přemýšlela nad jejich obsahem, zejména nad nízkou kupní cenou a nad tím, že ji výrazně znevýhodňují. Dne 5. 1. 2018 obviněný P. K. vyplatil exekuce poškozené ve výši 40 355 Kč a zaslal jí částku 10 000 Kč a dne 8. 1. 2018 podal návrh na vklad změny vlastnictví do katastru nemovitostí, přičemž k témuž dni vlastnické právo i nabyl. Oba obvinění tak získali majetkovou výhodu ve výši nejméně 462 400 Kč. Dne 12. 3. 2018 obviněný P. K. od nájemní smlouvy s poškozenou odstoupil, jelikož více jak měsíc nehradila nájemné, a následně podal žalobu o vyklizení nemovitostí, na jejímž základě byl dne 26. 6. 2019 vydán rozhodčí nález o vyklizení a poškozená byla nucena i se svými dětmi domácnost opustit a nalézt si azylové bydlení.
4. Trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchali obvinění tím, že po předchozí vzájemné domluvě na modelu jednání, který byl zaměřen na vyhledávání osob s finančnímu problémy, v úmyslu získat neoprávněnou majetkovou výhodu ve formě vlastnického práva k nemovitostem poškozené R. B. v obvyklé ceně 786 000 Kč dne 17. 7. 2018 navštívil obviněný J. H. jako zplnomocněný zástupce P. K. poškozenou v místě jejího bydliště na adrese XY, a to po předchozí telefonické komunikaci a zaslání „Nabídky k řešení dluhu u nebankovní společnosti“. Nabídl jí pro ni zcela nevýhodné řešení jejího dluhu, které lživě prezentoval tak, že uzavře kupní smlouvu na prodej rodinného domu za cenu 220 000 Kč, která je sice oproti obvyklé ceně výrazně nižší, nicméně v domě bude moci nadále bydlet na základě nájemní smlouvy za měsíční nájemné 4 000 Kč, které bude nižší než splátky jejího dluhu, přičemž za několik let si nemovitosti může odkoupit zpět. Poškozená předložené listiny (tj. smlouvu o zřízení zástavního práva, směnku vlastní na směnečnou sumu 300 000 Kč, kupní smlouvu, plnou moc a nájemní smlouvu) podepsala v domnění, že tím vyřeší svou tíživou finanční situaci a nepřijde o střechu nad hlavou. Dne 17. 7. 2018 podal obviněný P. K. návrh na vklad změny vlastnictví do katastru nemovitostí, k provedení vkladu však nedošlo, jelikož poškozená si důsledky svého jednání uvědomila a vkladu zabránila. Škoda na majetku poškozené, kterou se obvinění pokusili způsobit, by činila nejméně 566 000 Kč.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně, která se domáhala přísnějšího trestu pro oba obviněné, a obvinění, kteří brojili proti všem výrokům napadeného rozsudku. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 8 To 323/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně a obviněných zamítl.
II. Dovolání obviněných
6. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), m) tr. ř. s plnou citací jejich zákonného znění zahrnujícího více alternativ.
7. Odůvodnění obou dovolání jsou rozsáhle komponovaná a z pohledu dovolacích výtek (ve větší části u obviněného P. K.) méně přehledná, protože některé námitky nejsou podřazeny uplatněným dovolacím důvodům. Navíc se v různých částech podání opakují. Podle obsahu dovolacích výtek lze ale spolehlivě vygenerovat následující výhrady, které uplatnili shodně oba obvinění.
8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedli, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval vyloučený předseda senátu Mgr. M. N.. Tentýž soudce v jiné trestní věci uznal poškozenou R. B. vinnou přečinem úvěrového podvodu, čímž si vytvořil předběžný názor na její věrohodnost. Uvedeným postupem bylo zasaženo do práva obviněných na zákonného a nestranného soudce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1313/2010). Citovaný dovolací důvod byl naplněn i podjatostí dozorující státní zástupkyně JUDr. Lenky Peroutkové pro její poměr k projednávané věci, jelikož její dcera procesně zastupovala poškozenou R. B. Tato státní zástupkyně byla navíc prověřována kvůli úniku neveřejných částí trestních spisů, včetně spisu týkajícího se projednávané věci. Ani odvolací soud vůči nim nevystupoval nestranně, jelikož je častoval neadekvátními výrazy za postupné předkládání důkazů.
9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění namítli existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními o jejich podvodném či lichevním jednání a obsahem provedených důkazů. Soudy podle nich vycházely jen z výpovědí poškozených, které jsou rozporuplné a nemají oporu v dalších důkazech. Poškozené se v minulosti dopustily samy úvěrových podvodů a v probíhajícím řízení svá tvrzení neustále měnily.
10. Závěr soudu o existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění byl podložen procesně nepoužitelnými důkazy, jelikož znalecké posudky vyhotovené za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitostí prováděl znalec bez potřebné specializace, který hodnotu vlastnických podílů stanovil matematickým dělením celkové ceny nemovitostí, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011). Soud prvního stupně pak výslednou částku snížil jen o 20 %, bez dostatečného odůvodnění a bez zohlednění specifik spoluvlastnických podílů.
11. V další části dovolání obvinění namítli, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces řadou procesních pochybení. V rozporu s § 166 tr. ř. jim nebyl v přípravném řízení předložen celý trestní spis k prostudování, soud prvního stupně rezignoval na svou poučovací povinnost vůči obviněným o prohlášení viny (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1873/23 ze dne 7. 8. 2024), a v hlavním líčení neprovedl k důkazu celé zvukové nahrávky, z nichž mimo jiné vyplývá, že poškozené byly seznámeny s obsahem uzavíraných smluv. Přehrál jen jejich část a s poukazem na jejich neúplnost z nich nevyvodil žádné skutkové závěry. V hlavním líčení navíc nebyl vyslechnut znalec Ing. M. V., nýbrž jiný znalec, který osobně neprováděl ocenění předmětných nemovitostí. Návrhy na další dokazování soudy odmítly, odvolací soud dokonce s neadekvátním komentářem vůči taktice obhajoby. Trestní řád přitom nestanoví žádnou prekluzivní lhůtu, po jejímž uplynutí by obhajoba již nemohla činit nové důkazní návrhy. Uvedeným postupem byla porušena zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo v neprospěch dovolatelů. 12. Obviněný P. K. k tomu doplnil, že důkazní návrhy činil postupně, protože policejní orgány i soud prvního stupně s nimi nenakládaly objektivně. Policejní orgány dokonce zatajily důkazy svědčící v jeho prospěch. Brojil i proti tomu, že v odvolacím řízení nebyl vyslechnut, ačkoli chtěl vypovídat a vyjádřit se k podstatným skutečnostem. Současně konstatoval, že odvolací řízení proběhlo bez přítomnosti jeho obhájce, který se řádně omluvil.
13. V projednávané věci došlo podle obviněných i k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Posuzované jednání podle nich nepřekročilo rámec soukromoprávních vztahů, protože poškozené byly plně svéprávné a měly možnost se seznámit s obsahem smluv. To, že nedodržely zásadu opatrnosti, nelze klást k tíži obviněných. Navíc, i pokud by se skutečně jednalo o smlouvy lichevní, byla dostatečná ochrana poškozených zajištěna prostředky civilního práva. Obviněný P. K. v této souvislosti poukázal na incidenční spor (v rámci insolvenčního řízení) týkající se poškozené L. S., v němž byla konstatována absolutní neplatnost smluv, takže k převodu vlastnického práva reálně nedošlo a do majetkové sféry poškozené tak nebylo zasaženo.
14. Ve vztahu k poškozené R. B. obviněný P. K. připomněl, že platnost smluv byla naopak potvrzena jak v rozhodčím řízení, tak i v navazujícím civilním řízení. Pokud trestní soudy rozhodly opačně a zavázaly ho k povinnosti vydat poškozené B. bezdůvodné obohacení, porušily tím princip právní jistoty. Podle obviněného P. K. došlo k porušení zásady předvídatelnosti práva, legitimního očekávání a zásady rovnosti před zákonem i z pohledu rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 16 T 87/2023, a na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 10 To 8/2025, v nichž soudy při posuzování prakticky totožného obchodního modelu (tj. odkup nemovitostí od osob v exekuci spojený s uzavřením nájemní smlouvy) jednání obviněného nekriminalizovaly, zprostily jej obžaloby a zároveň dovodily, že ochranu straně prodávající v takovém případě poskytují prostředky civilního práva. 15. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění zpochybnili právní kvalifikací skutků. Uvedli, že u přečinu lichvy soudy nesprávně posoudily znak hrubého nepoměru plnění, když nezohlednily i nepeněžitá plnění poskytnutá obviněným P. K. (zejména zajištění bydlení poškozeným, odvrácení dražeb apod.). Mylně a příliš široce soudy vyložily znak spočívající ve stavu tísně. Poukazovaly v zásadě jen na špatnou ekonomickou situaci poškozených a jejich nezkušenost. Ovšem u poškozené L. S. byly exekucí zatíženy jen lesní pozemky, které sama shledávala nepotřebnými a zánikem vlastnického práva k nim jí nehrozila ztráta střechy nad hlavou. Poškozená T. K. předmětnou nemovitost nevyužívala k bydlení a sama ji považovala za „ruinu“. Obě poškozené před soudem vystupovaly jako rozumově slabé, nezkušené a účelově zamlčovaly svou skutečnou ekonomickou situaci i to, že v minulosti opakovaně uzavíraly úvěrové smlouvy a disponovaly se svým majetkem. To, že je není možné považovat za nevinné a nezkušené oběti, nejlépe dokládá skutečnost, že byly odsouzeny za přečin úvěrového podvodu, protože úmyslně zamlčovaly rozhodné informace při sjednávání smluv. Soudy tento fakt ale nijak nezohlednily a neprovedly dokazování za účelem objasnění rozumových schopností poškozených, nýbrž jejich tvrzení nekriticky převzaly.
16. Za nesprávné obvinění označili i posouzení znaku hrubého nepoměru vzájemných plnění a způsobení škody, protože soudy vycházely z vadných znaleckých posudků stojících na prostém matematickém dělení obvyklé ceny podle podílů, což je v rozporu s již jednou zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011.
17. V posuzované věci nebyl naplněn ani znak způsobení stavu těžké nouze ve smyslu § 218 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, který soudy dovodily u poškozené L. S. Skutečnost, že byla z domu vystěhována a musela se přestěhovat do azylového domu, byla důsledkem neplnění jejích smluvních povinností, nikoli jednání obviněných, kteří jí zajistili nájemní bydlení a k jeho ukončení sami nepodnikli nelegální kroky. Nelze jim klást za vinu, že poškozená dávky hmotné nouze, které pobírala, nepoužila na placení nájemného.
18. K přečinu podvodu obvinění poukázali na to, že poškozená R. B. měla možnost se svého omylu vyvarovat, pokud by smlouvám věnovala náležitou pozornost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007). Současně akcentovali, že jednočinný souběh přečinů lichvy a podvodu je vyloučen, a že se jedná o diametrálně odlišné trestné činy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 51/2021).
19. Oba obvinění namítli i subjektivní stránku obou trestných činů. Zdůraznili, že nechtěli způsobit škodu a s jejím vznikem nebyli ani srozuměni. Vyjádřili přesvědčení, že soudy ve všech třech případech uplatnily nepřípustnou objektivní odpovědnost. Obviněný P. K. se navíc s poškozenými nikdy osobně nesetkal, takže ani nemohl vědět o jejich tísni.
20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obvinění uvedli, že v řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich odvolání, ačkoli byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
21. Nejvyššímu soudu obvinění navrhli, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. oba napadené rozsudky zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Případně, aby sám rozhodl tak, že obviněné zprostí obžaloby v plném rozsahu. Současně požádali, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon napadaného rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání. 22. Dne 1. 4. 2026 obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vojtěcha Mihalíka doplnil dovolání odkazem na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26, ve kterém bylo konstatováno, že trestní soudy jsou povinny důsledně respektovat ústavní princip subsidiarity trestní represe a v tzv. hraničních případech pečlivě zvažovat společenskou škodlivost posuzovaného jednání, zejména tehdy, přichází-li v úvahu uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Obviněný má za to, že uvedené závěry dopadají i na jeho trestní věc. U poškozené L. S. došlo k nápravě závadného stavu v incidenčním sporu, poškozená T. K. se nedomáhala ochrany svých práv soudní cestou a neuplatnila ani nárok na náhradu škody v adhezním řízení a u poškozené R. B. k převodu vlastnického práva ani nedošlo.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státní zastupitelství
23. K dovolání obviněných se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
24. Konstatoval, že argumentace týkající se podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Trestní věc poškozené R. B. nijak nesouvisela s nyní projednávaným případem a jen těžko si na jejím základě mohl předseda senátu vytvářet předběžný úsudek o tom, zda byl spáchán nějaký další trestný čin a že jeho pachateli jsou obvinění. Ostatně v soudní praxi není výjimkou, že tytéž osoby vystupují v různém procesním postavení v odlišných trestních řízeních vedených stejným soudcem. Taková okolnost tak sama o sobě nemůže založit podjatost rozhodujícího orgánu. K usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1313/2010, kterým obvinění svou argumentaci podpořili, státní zástupce uvedl, že se týká zcela jiné situace a na toto řízení je nelze aplikovat. Stejně tak nepřisvědčil námitce podjatosti dozorující státní zástupkyně, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1267/2016. Z něj vyplývá, že předmětný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, je-li podjatost založena u orgánu rozhodujícího ve věci samé, kterým dozorující státní zástupce není. Připomněl také, že již v přípravném řízení bylo v souladu s § 30 tr. ř. rozhodnuto, že státní zástupkyně není ve věci obviněných vyloučena. Námitku, že odvolací soud procesní postup obhajoby hodnotil neadekvátními výrazy, také nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřadit. Státní zástupce v odvolacím řízení neshledal nic, co by svědčilo o porušení práva na spravedlivý proces obviněných. Odvolacím soudem použitý výrazový prostředek v odst. 11 odůvodnění jeho usnesení v souvislosti s postupně předkládanými zvukovými nahrávkami nezakládá jakoukoli pochybnost o jeho nezávislosti a nestrannosti.
25. K námitkám, kterými obvinění zpochybnili procesní použitelnost znaleckých posudků, jimiž byla určena obvyklá cena nemovitostí, pro neodbornost znalce, státní zástupce uvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 356/2018). Konstatoval, že znalecké posudky zpracované znaleckou kanceláří XP Invest, s. r. o., soudy důvodně považovaly za správné, jelikož byly zpracovány v souladu se zákonnými požadavky a v hlavním líčení jejich závěry po řádném poučení podle § 106 tr. ř. dostatečným způsobem osvětlil Ing. Z. M.. Podle státního zástupce nejsou znalecké závěry v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011, protože stanovení obvyklé ceny spoluvlastnického podílu k nemovitostem bylo určeno porovnávací metodou, za použití koeficientu redukce a následného snížení ceny o 20 % s ohledem na existenci vlastnických podílů.
26. Podle státního zástupce žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají výtky obviněných zpochybňující věrohodnost poškozených. Sama skutečnost, že poškozené byly v minulosti trestány ve věci, která nemá žádnou souvislost s nyní projednávaným případem, nemůže být bez dalšího důvodem snižujícím jejich věrohodnost, zejména je-li pravdivost jejich tvrzení podpořena dalšími v řízení provedenými důkazy objektivního charakteru. I osoba dříve trestaná, u které lze zvažovat sníženou obecnou věrohodnost, může v konkrétním případě vypovídat v souladu se skutečností, tedy být specificky věrohodná.
27. Pokud obvinění brojili proti skutkovému zjištění, že poškozené nevěděly, jaké listiny podepisují, s poukazem na opačně vyznívající zvukové nahrávky, nelze ani v tom spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože žádné takové skutkové zjištění není ve výroku o vině obsaženo a není určující pro naplnění znaků přečinů, kterými byli obvinění uznáni vinnými. Neprovedení částí autentických zvukových nahrávek a nevyslechnutí znalce Ing. M. V. také nepředstavuje vadu opomenutého důkazu, protože soudy svůj závěr o jejich nadbytečnosti náležitě odůvodnily. 28. Naproti tomu státní zástupce s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr. přisvědčil obviněnému P. K. v tom, že postup odvolacího soudu, který odmítl doplnit dokazování jeho výslechem, byl vadný. Nicméně je zjevné, že toto pochybení nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a že otázka, která má být z jeho podnětu řešena, není po právní stránce významná, takže není důvod pouze pro tuto vadu dovolání projednat. Státní zástupce poukázal na to, že v hlavním líčení byla obviněnému dána možnost vypovídat a on ji nevyužil, takže soud prvního stupně podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl jeho dřívější výpověď z přípravného řízení. V průběhu dalšího dokazování dal obviněnému vždy možnost vyjádřit se ke všem svědeckým výpovědím, znaleckým posudkům i listinám, čehož on vrchovatou měrou využil a uplatnil tak svou aktivní, místy až invazivní obhajobu. Ve své závěrečné řeči, v posledním slovu ani ve svém vyjádření k argumentaci státního zástupce neuvedl nic, co by soud vedlo k závěru o potřebě doplnit dokazování jeho výslechem, který navíc podmiňoval provedením dalších obhajobou navrhovaných důkazů. Soudy obou stupňů současně řádně odůvodnily, proč návrhům obviněného P. K. na doplnění dokazování nevyhověly. Státní zástupce se ztotožnil s jejich závěrem, že skutkový stav byl v daném okamžiku už zjištěn bez důvodných pochybností a navrhované důkazy obviněného jej nemohly zvrátit či významným způsobem ovlivnit. 29. Ohledně výtek obviněných, že jim v přípravném řízení bylo odepřeno prostudovat celý trestní spis, státní zástupce uvedl, že i pokud by tomu tak skutečně bylo, což nelze z jemu dostupných spisových materiálů vyloučit, z pohledu spravedlivého procesu jako celku je podstatné, že následně v řízení před soudy se obvinění seznámili s obsahem všech důkazů a mohli se k nim vyjádřit, činili vlastní důkazní návrhy a měli možnost nahlížet do spisu, čímž byl zmíněný nedostatek materiálně zhojen. K tomu odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 3. 2021 ve věci K. proti Belgii, stížnost č. 40233/07 na ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle které ne každé dílčí porušení procesních pravidel dosahuje porušení práva na fair proces v ústavně právní dimenzi (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III.1537/07). V souvislosti s touto výtkou státní zástupce upozornil na to, že námitky týkající se porušení základních práv a svobod jsou sice také předmětem dovolacího přezkumu, ale teprve jejich důvodnost zakládá existenci příslušného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1689/2016 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1283/2008).
30. Státní zástupce odmítl také námitku, že v projednávané věci došlo k narušení principu předvídatelnosti práva a legitimního očekávání. Připomněl, že Nejvyšší soud je podle čl. 92 Ústavy vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud) a podle § 14 odst. 1 zákona o soudech a soudcích zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů mimo jiné v trestním řízení; interpretace a aplikace práva se v důsledku toho stává předvídatelnou a respektuje rovnost v právech a právo na spravedlivý proces. Uvedenou roli Nejvyššího soudu a jeho judikatury navíc opakovaně a v různých souvislostech zdůrazňuje i Ústavní soud ve svých rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, publikovaný pod č. 163 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované pod č. 31 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Potřebu jednotného rozhodování soudů reflektují i soudy nižších stupňů tím, že v konkrétní věci zakládají či opírají svou právní argumentaci na již publikovaných soudních rozhodnutích a stanoviscích vztahujících se k jimi posuzované věci. Nejsou to tedy soudy nižších stupňů, které jsou povolány ke sjednocování judikatury. Proto podle státního zástupce ani obviněnými odkazovaná rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové nemohou být žádným judikaturním vodítkem v nyní posuzované věci.
31. Za neopodstatněné státní zástupce označil i námitky týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení skutků, které formálně odpovídají § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K útokům pod body ad 1) a ad 2) výroku o vině připomněl skutková zjištění, že obvinění připravili smlouvy jasně nesoucí znaky typické pro lichvu a poškozené T. K. a L. S. je podepsaly v tíživých životních situacích způsobených probíhajícími exekucemi a bez znalosti právních postupů souvisejících s převody majetku, čehož si byli oba obvinění dobře vědomi a zneužili toho, aby získali plnění v hrubém nepoměru k tomu, které poškozeným poskytli. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že poškozená T. K. v domě, kterého se smlouvy týkaly, sama nebydlela a označovala ho za ruinu.
32. K námitce obviněného J. H., že stav těžké nouze u poškozené L. S., který byl posouzen jako znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu lichvy podle § 218 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nezavinil, a k námitkám obou obviněných vztahujících se k existenci hrubého nepoměru poskytnutých plnění, státní zástupce uvedl, že fakticky jde jen o polemiku s provedeným hodnocením důkazů, která pod předmětný dovolací důvod nespadá, nikoli o námitky právní. K citovanému kvalifikačnímu znaku státní zástupce ještě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017, a konstatoval, že vinu obviněných za vznik tohoto stavu zásadně nesnižuje chování poškozené L. S., která přídavky na bydlení nepoužila k placení nájemného a naložila s nimi v rozporu s jejich určením.
33. Státní zástupce je rovněž přesvědčen, že soudy správně u obou obviněných dovodily naplnění subjektivní stránky přečinu lichvy ve formě přímého úmyslu. Zdůraznil, že obvinění záměrně vyhledali osoby v tíživých finančních situacích a nabídli jim jako řešení jejich problémů odkup jejich nemovitostí, ovšem hrubě pod jejich reálnou cenou. Z celkového kontextu skutkových zjištění plyne, že věděli, že jednají se zadluženými osobami, které se nechovají jako běžní prodávající, a využili toho k vlastnímu neoprávněnému majetkovému prospěchu.
34. Neopodstatněnými shledal státní zástupce rovněž námitky obviněných týkající se právního posouzení skutku pod bodem 3) jako pokusu přečinu podvodu. Připomněl, že podle skutkových zjištění obvinění poškozené R. B. záměrně předestírali okolnosti, které se neshodovaly s faktickým stavem věci, a to s cílem přimět jí k majetkové dispozici, ze které pro sebe získají majetkové výhody na její úkor. Odkaz obviněného J. H. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, státní zástupce hodnotil jako nepřiléhavý k posuzované věci. Obdobně se vyjádřil i k námitce nepřípustnosti jednočinného souběhu přečinů lichvy a podvodu, neboť obvinění tyto trestné činy spáchali dvěma samostatnými skutky.
35. Ohledně dovolací výtky, že nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe, státní zástupce uvedl, že se nejednalo o věc, která by něčím vybočovala z běžně se vyskytujících případů daných skutkových podstat. Společenská škodlivost byla v jednání dovolatelů nepochybně přítomna mimo jiné tím, že naplnili nejen základní skutkovou podstatu přečinu lichvy, ale i tu kvalifikovanou, a že způsobená škoda v obou případech významně přesahovala minimální hranici větší škody. K námitce obviněného P. K., že rozhodčí nález, potvrzující platnost předmětných smluv uzavřených s poškozenou R. B. obstál i v soudním přezkumu, státní zástupce připomněl, že obecné soudy v obdobných řízeních nemohou hodnotit věcnou správnost rozhodčího nálezu; zaměřují se toliko na správnost procesního postupu rozhodčího řízení. Ani tato výtka tak není opodstatněná.
36. K námitkám obviněného P. K. proti adheznímu výroku, který se týká poškozené R. B., státní zástupce uvedl, že neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
37. S ohledem na shora uvedené státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám, které dovolatelé podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 38. Závěrem státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby obě dovolání odmítl. U obviněného J. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a u obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože projednání tohoto dovolání pouze z důvodu pochybení spočívajícího v tom, že nebyl v odvolacím řízení vyslechnut, by nemohlo v podstatě nijak ovlivnit postavení obviněného a nejde o otázku zásadního právního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání a souhlasil s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí. 39. Obviněný P. K. ve své replice k vyjádření státního zástupce ze dne 25. 5. 2026 setrval na uplatněných námitkách v celém jejich rozsahu. Popřel, že by postup obhajoby byl aktivní až invazivní, odmítl tvrzení státního zástupce, že porušení § 166 tr. ř. bylo zhojeno v řízení před soudem, a k otázce ocenění nemovitostí namítl, že znalec nezohlednil exekuce ani hrozící dražby, což mělo nepochybně vliv na hodnotu podílů. Nadále trval na tom, že nebylo správné odmítnutí provedení dalších částí zvukových nahrávek, které obhajoba předložila v odvolacím řízení, neboť z nich vyplývá absence omylu poškozené R. B. K vyjádření státního zástupce o roli soudů při sjednocování judikatury obviněný uvedl, že právě rozdílnost rozhodovací praxe v obdobných věcech odůvodňuje zásah Nejvyššího soudu. Nesouhlasil rovněž s výkladem, podle něhož nelze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. naplnit podjatostí státní zástupkyně.
40. Dalším podáním ze dne 18. 6. 2026 obviněný P. K. k vyjádření státního zástupce, který podle něj nedůvodně bagatelizoval procesní vadu spočívající v tom, že odvolací soud nedoplnil dokazování výslechem obviněného, poukázal na opačně vyznívající usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2026, sp. zn. 6 To 30/2025, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 2 T 30/2024, protože vrchní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces v tom, že obviněnému, který učinil prohlášení viny, nebylo umožněno vypovídat k motivaci a k okolnostem trestného činu. Současně obviněný poukázal na závěry vrchního soudu týkající se nedostatků v poučovací povinnosti vůči obviněnému a vztáhl je na nyní projednávanou věc s tím, že soudy nižších stupňů ani v jeho případě nedostály své poučovací povinnosti, pokud jde o možnost učinit prohlášení viny. Zdůraznil také, že v citovaném rozhodnutí vrchní soud shledal pochybení spočívající v porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, protože znak obsažený ve skutkové podstatě daného trestného činu byl současně hodnocen jako přitěžující okolnost. Obviněný má za to, že k obdobnému pochybení došlo i v jeho případě, neboť soudy nižších stupňů při ukládání trestu přihlédly k tomu, že se svého jednání dopustil „zneužívaje něčí tísně“ a způsobil „stav těžké nouze“, což jsou znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
41. Obviněný J. H. ve své replice ze dne 25. 5. 2026 uvedl, že vyjádření státního zástupce nemá oporu v provedeném dokazování, pokud poukazuje na údajnou nezkušenost poškozených. O jejich orientaci v dané problematice podle obviněného svědčí zejména obsah zvukových nahrávek, které si státní zástupce patrně vůbec neposlechl. Dále namítl, že se státní zástupce nevypořádal s výpovědí poškozené T. K., která soudu uvedla, že se necítí být jednáním obviněných poškozená.
IV. Důvodnost dovolání
42. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky dovolacího řízení, takže se zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda na jejich podkladě lze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněného musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
43. Porovnáním obou dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obvinění v podstatné většině svých námitek opakují výhrady, které uplatnili před soudy nižších stupňů a s kterými se tyto soudy přesvědčivě vypořádaly. V této souvislosti je na místě připomenout rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, podle kterých požadavek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat tak, že soud musí reagovat na každý jednotlivý argument, nýbrž postačí, pokud odkáže na převzetí dostatečného a přesvědčivého odůvodnění soudu nižší instance. To nepochybně platí i pro dovolací řízení, jehož předmět je vymezen taxativními dovolacími důvody a v němž již soudy nižších stupňů tytéž námitky vypořádaly způsobem odpovídajícím § 125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud tedy i zde, a to zejména v případě skutkových výhrad, pouze odkáže na vysvětlení soudů nižších stupňů, pokud se stejnou námitkou obviněného již dostatečně zabývaly.
44. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obvinění spatřovali v tom, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval předseda senátu, který byl podle jejich přesvědčení podjatý, neboť v jiné trestní věci uznal poškozenou R. B. vinnou přečinem podvodu, takže je vyloučeno, aby ji v nyní projednávané věci považoval za důvěryhodnou oběť. Podjatost, a tedy důvod vyloučení, spatřovali i u dozorující státní zástupkyně L. P., a to jednak pro její poměr k projednávané věci, jelikož její dcera procesně zastupovala jmenovanou poškozenou, a jednak kvůli zahájení úkonů trestního řízení proti její osobě pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji. V obecné rovině pak brojili proti tomu, že odvolací soud vysvětlil zamítnutí jejich návrhu na doplnění dokazování způsobem, který také vzbuzuje pochybnost o jeho nezaujatosti. 45. Nejvyšší soud připomíná, že naplnění předmětného dovolacího důvodu je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek. Ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla dovolateli známa v původním řízení, případně mu známa byla a namítal ji. Důvody pro vyloučení soudce, který vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jsou uvedeny v § 30 tr. ř. Vyloučení soudce pro jeho poměr k projednávané věci, kterého se obvinění fakticky domáhají, musí být založeno na konkrétních okolnostech, které jsou způsobilé objektivně vzbudit legitimní pochybnost o nestrannosti. To znamená, že nestačí pouze subjektivní přesvědčení obviněných nebo jejich nesouhlas s procesním postupem soudu či s výsledkem řízení.
46. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že dovolací argumentace obviněných dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. neodpovídá. Obvinění neformulovali žádnou relevantní námitku, která by mohla založit pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. M. N.. Samotná skutečnost, že v minulosti odsoudil poškozenou R. B. v trestní věci, ho nevylučuje z rozhodování o vině dovolatelů, protože toto jiné trestní stíhání nijak nesouviselo s nyní projednávanou věcí, takže je vyloučeno, aby si v jeho důsledku utvářel předběžný úsudek o obviněných či o skutcích, které jsou jim kladeny za vinu. Tvrzení obviněných, že musel získat negativní náhled na důvěryhodnost poškozené B., je navíc zcela irelevantní vzhledem k tomu, jak soud prvního stupně rozhodl. Namítanou podjatost dozorující státní zástupkyně, která v této věci meritorně nerozhodovala, nelze vůbec pod předmětný dovolací důvod podřadit. K úspěšnému uplatnění § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. totiž nestačí, že byla z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena některá z osob, která učinila jiná než meritorní rozhodnutí, např. že byl za podjatého ve věci označen státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 – 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. BECK, 2013, s. 3157).
47. V nyní projednávané věci považuje Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného za potřebné připomenout, že obvinění uplatnili námitku podjatosti dozorující státní zástupkyně už v přípravném řízení, a to ze stejných důvodů, jaké uvádějí nyní. O jejich námitkách bylo rozhodnuto tak, že jmenovaná státní zástupkyně z projednávané věci vyloučena není (viz usnesení na č. l. 2431 až 2433, 2487 až 2489 tr. spisu). K vlastní argumentaci obviněných Nejvyšší soud uvádí, že dcera dozorové státní zástupkyně Mgr. Dominika Holečková působila jako advokátní koncipientka JUDr. A. L., který zastupoval poškozenou R. B. v této trestní věci, která byla vedena u Okresního státního zastupitelství pod sp. zn. ZT 227/2021 (v dané době pod sp. zn. ZN 1981/2018), a byl jmenovanou zmocněn speciální plnou mocí datovanou dnem 20. 10. 2020 k nahlédnutí do trestního spisu (viz č. l. 1599 tr. spisu). K provedení tohoto úkonu pak udělil substituční plnou moc dceři dozorové státní zástupkyně Mgr. Dominice Holečkové (viz č. l. 1600 tr. spisu), která dne 21. 10. 2020 do spisu nahlédla, přičemž šlo o jediný úkon, který byl z její strany v této věci učiněn. Je zároveň vhodné dodat, že Mgr. Dominika Holečková působila u JUDr. A. L. jako advokátní koncipientka pouze do 28. 2. 2021, kdy se stala advokátkou a advokátní praxi pak vykonávala jinde, a že JUDr. A. L. se stal zmocněncem poškozené R. B. v nyní projednávané věci až dne 25. 8. 2022, tedy v době, kdy u něj Mgr. Dominika Holečková již více než rok nepůsobila. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že dozorová státní zástupkyně sdělila, že o uvedeném jednorázovém nahlédnutí do spisu ze strany své dcery ani nevěděla, což je s ohledem na marginální charakter tohoto úkonu zcela pochopitelné. Pokud jde o námitku obviněných vtahující se k zahájení úkonů trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji proti dosud neznámému pachateli (viz č. l. 3135 tr. spisu), nelze přehlédnout, že se nejednalo výlučně o jejich případ, nýbrž celkem o 17 osob, kdy byly administrativní chybou zveřejněny anonymizované části z jejich trestních spisů na veřejně dostupné počítačové síti, za což se Okresní státní zastupitelství ve Znojmě omluvilo (viz č. l. 3136 tr. spisu). K této otázce se ostatně podrobně vyjádřil již soud prvého stupně (viz body 143 až 144 odůvodnění odsuzujícího rozsudku), který správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, podle něhož podjatost státního zástupce nelze dovozovat pouze ze způsobu jeho rozhodování ani ji zakládat na nedostatcích jeho procesního postupu, byť by se jednalo o postup nezákonný.
48. Námitku, že odvolací soud procesní postup obhajoby hodnotil neodpovídajícími výrazy, také nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřadit za situace, kdy ze zvukového záznamu o odvolacím řízení nevyplývá nic, co by svědčilo o porušení práva na spravedlivý proces obviněných (srovnej kompaktní disk na č. l. 5054 tr. spisu). Odvolacím soudem v nadsázce použitý příměr v odst. 11 odůvodnění jeho usnesení v souvislosti s tím, jak obvinění postupně uvolňovali zvukové záznamy, které pořídili při jednání s poškozenou L. S., žádnou pochybnost o jeho nezávislosti a nestrannosti rozhodně nezakládá, jakkoli je v úředním textu ne zcela případným.
49. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění uvedli, že soudy uvěřily rozporuplným výpovědím nedůvěryhodných poškozených, čímž podle nich vznikla vada tzv. extrémního nesouladu, dále, že skutkové závěry založily na procesně nepoužitelných znaleckých posudcích, v nichž byly ceny spoluvlastnických podílů poškozených stanoveny chybně, a konečně, že soudy bez náležitého odůvodnění neprovedly části zvukových nahrávek a nevyslechly znalce Ing. M. V. a obviněného P. K., čím založily vadu tzv. opomenutého důkazu.
50. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu na otázky skutkové, nýbrž explicitnímu zakotvení judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vymezeného přezkumu nejtěžších vad důkazního řízení, a to výlučně ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Prvou skupinu představují případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblastí jsou tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z uvedeného je zřejmé, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, prostou polemikou se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení.
51. Pokud v této věci obvinění v rámci citovaného dovolacího důvodu namítali nesprávné hodnocení věrohodnosti poškozených, jde právě o tu polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, prostřednictvím níž prosazují vlastní, pro ně příznivější verzi skutkového děje, která stojí mimo meze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění sice poukázali na dílčí rozpory ve výpovědích poškozených, ty však vytrhli z kontextu ostatních provedených důkazů a hodnotili je izolovaně. V dané věci je přitom vina obviněných postavena na souhrnu důkazů, které ve svém celku tvoří logický a ucelený řetězec. Skutečnost, že ve výpovědích poškozených byly určité nepřesnosti či dílčí rozpory, navíc soud prvního stupně náležitě kriticky zhodnotil (viz body 7, 20, 38 až 52, 93 až 95 odůvodnění jeho rozsudku), takže již z tohoto důvodu nejde o okolnost natolik zásadní, aby mohla ovlivnit podstatu posuzovaného jednání obviněných nebo zpochybnit závěr o jejich vině. Stejně tak námitky obviněných, že poškozená R. B. byla v listopadu 2024 odsouzena za přečin úvěrového podvodu spáchaný v letech 2021 a 2022 a že poškozená L. S. použila dávky hmotné nouze k jinému účelu, což jsou skutečnosti, které soud prvního stupně vedl v patrnosti a vyrovnal se s nimi při hodnocení osob poškozených, samy o sobě nemohou vést k závěru o nevěrohodnosti jmenovaných a nemohou bez dalšího zpochybnit správnost rozhodných skutkových zjištění, k nimž soudy na základě komplexního hodnocení důkazů dospěly (viz body 6 až 114 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Rozhodné je, že poškozené nezávisle na sobě popsaly jednání obviněného J. H. a další okolnosti případu v zásadních bodech zcela shodně a že jejich tvrzení zcela korespondují s listinnými důkazy, jejichž obsah nezpochybňují ani sami obvinění.
52. V nyní projednávané věci mají skutková zjištění soudů v provedeném dokazování logickou oporu a nevykazují žádný, natož extrémní nesoulad. Soud prvního stupně ke všem skutkům, kterými obviněné shledal vinnými, provedl dostatečné penzum důkazů a při svém hodnocení se neodchýlil od § 2 odst. 6 tr. ř. Důkazy zvažoval jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, bez jakékoli libovůle či deformace. Jeho hodnocení je logické, pečlivé a přesvědčivé. Nevycházel jen z výpovědí poškozených. Svá skutková zjištění opřel o další důkazy, zejména listinné (kupní smlouvu, čestné prohlášení a u poškozených L. S. a R. B. i o nájemní smlouvu, smlouvu o zřízení zástavního práva či směnku), z jejichž obsahu plyne, že uzavřená smluvní ujednání všechny poškozené významně znevýhodňovala a měla lichevní charakter. Z dalších důkazů objektivního charakteru pak vyplynulo, že obvinění si byli předem vědomi špatné ekonomické situace poškozených i toho, že jsou vlastnicemi či spoluvlastnicemi nemovitostí, kterých se týká exekuční řízení vedené pro dluhy, jejichž výši také předem znali (potřebné informace vyhledali v dostupných rejstřících o exekučních řízeních). A právě tyto skutečnosti je vedly k tomu, že ve snaze zneužít finančních potíží poškozených k dosažení vlastního neoprávněného zisku je kontaktovali a dali jim očividně nevýhodnou nabídku k řešení jejich dluhů. Zjevně nepřiměřenou kupní cenu se snažili legitimizovat prostřednictvím deklarovaného souhlasu poškozených. Na podkladě takto provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k odpovídajícím skutkovým zjištěním, která přiléhavě vyjádřil ve skutkové větě svého rozsudku a v potřebném rozsahu odůvodnil ve smyslu § 125 tr. ř. (srov. body 2 až 114 jeho odůvodnění). Odvolací soud, který z podnětu odvolání obviněných přezkoumal zákonnost provedených důkazů a způsob jejich hodnocení, označil skutková zjištění soudu prvního stupně za jasná, úplná a řádně důkazně podložená (viz body 9 až 12, 17, 21 odůvodnění napadeného usnesení).
53. Soudy nižších stupňů nepřehlédly, že vůči obviněným bylo a je vedeno více trestních stíhání pro obdobnou trestnou činnost, a k důkazu provedly i tiskovou zprávu o tom, obviněný P. K. byl vyloučen ze Spolku Šalamoun dne 3. 12. 2024 pro podezření, že zdrojem jeho obživy je zřejmě lichvářská činnost, kdy zneužívá tísně osob, a že vystupuje pod falešnou identitou při podávání podnětů k úřednímu postihu či k získání informací jménem uvedeného spolku. S respektem k zásadě presumpce neviny z informací plynoucích z dalších trestních věcí ale správně dovodily pouze to, že obvinění obdobným způsobem vyhledávali i další osoby v tíživých ekonomických situacích a že i s nimi vstupovali do obdobných smluvních vztahů z pohledu neúměrného zisku.
54. V rozporu s tím, co tvrdí dovolatelé, soud prvního stupně neopomněl zhodnotit obviněnými předložené zvukové nahrávky. Jejich obsahem se řádně zabýval a své úvahy promítl do svého rozsudku (viz body 38, 46 až 51 a 127 odůvodnění vztahující se k poškozené L. S. a body 84 až 90, 93, 99 a 127 odůvodnění vztahující se k poškozené R. B.). Nadto je třeba zdůraznit, že ve vztahu ke skutku poškozujícímu L. S. soud prvního stupně dílčí nepřesnosti v její výpovědi posuzoval právě v kontextu zvukových záznamů, které označil za autentické, a právě s ohledem na ně v souladu se zásadou in dubio pro reo nakonec tento skutek právně kvalifikoval jako trestný čin lichvy a nikoli podvodu, jak navrhovala obžaloba (viz bod 51 odůvodnění odsuzujícího rozsudku).
55. K námitce opomenutých zvukových nahrávek Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že soudy nižších stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že obvinění je účelově pořídili bez vědomí a souhlasu poškozených a poté z nich vybrali a orgánům činným v trestním řízení předložili jen ty sekvence, které zdánlivě konvenují jejich skutkové verzi, a neposkytli soudům celou zachycenou komunikaci, která by mohla podat věrný obsah toho, co vše poškozeným sdělili a jak na to poškozené reagovaly, takže soudem prvního stupně k důkazu provedené zvukové nahrávky logicky nemohou poskytnou ucelený relevantní obraz o průběhu jednání s poškozenými. Vadu neshledal Nejvyšší soud ani v postupu soudu odvolacího, který dospěl k témuž závěru jako soud prvního stupně a odmítl doplnit dokazování ve veřejném zasedání o další útržky zvukově zachycené komunikace, které obvinění uvolnili (viz odst. 11 odůvodnění napadeného usnesení). Za situace, kdy měl odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, jasná a úplná, nebyl povinen vyhovět návrhům obhajoby na provedení dalších důkazů (srovnej § 263 odst. 6 tr. ř.). Nadbytečné dokazování není v souladu s požadavky na rychlost a hospodárnost trestního řízení.
56. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněných, že znalecké posudky týkající se ocenění nemovitostí (resp. spoluvlastnických podílů na nich), jsou procesně nepoužitelné pro nedostatek odbornosti znalce, který ocenění provedl. Touto otázkou se podrobně zabýval již soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud shledal přesvědčivými, a Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje (srov. body 23 až 36 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Nejvyšší soud pokládá za vhodné připomenout, že předmětné znalecké posudky byly vyhotoveny znaleckým ústavem XP invest s. r. o., jenž má zapsán obor znalecké činnosti ekonomika – ceny a odhady nemovitostí, který byl v přípravném řízení přibrán podle § 105 odst. 1 tr. ř. opatřením policejního orgánu 27. 8. 2020 (viz č. l. 1860 tr. spisu). Ing. M. V., který je samostatným soudním znalcem pro obor ekonomika – ceny a odhady nemovitostí, se specializací na různé technické obory, zemědělství a včelařství, je za jmenovaný znalecký ústav (podle stávající právní úpravy jde o znaleckou kancelář XP invest, s. r. o.) písemně zpracoval. K jeho odbornosti je potřeba dodat, že byl do seznamu znalců zapsán dne 8. 6. 1993, tedy za účinnosti zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, který pojem „specializace“ právně neupravoval a nestanovoval její závaznost. V říjnu 2020, kdy byly posudky vypracovány, byl znalec vázán jen svým oborem a odvětvím. Výkon činnosti v rámci jiné specializace téhož odvětví nebyl výslovně vyloučen. Takový závěr nevyplýval ani z tehdejší doktrinální literatury, která naopak připouštěla, že znalecká činnost je vykonávána v rámci celého odvětví bez ohledu na případně uváděnou specializaci. Právní úprava zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, která váže výkon znalecké činnosti na zvolenou specializaci (viz § 1 odst. 3), je účinná až od 1. 1. 2021 a nemůže mít zpětný dopad na posouzení zákonnosti důkazů pořízených za předchozí právní úpravy (shodně srov. ŠEVČÍK, Petr. Závaznost specializace soudního znalce. Právník. 2024, č. 3, r. 163, s. 289–295). Předmětné znalecké posudky by proto představovaly zákonný a procesně použitelný důkazní prostředek i v případě, že by byl Ing. M. V. k jejich zpracování přibrán policejním orgánem přímo.
57. Vypracoval-li posudek znalecký ústav, nese odpovědnost za jeho odbornost, správnost a formální bezvadnost tato právnická osoba jako celek. Důvodem procesní nepoužitelnosti posudku proto nemůže být pouze ta skutečnost, že v řízení před soudem tento posudek stvrzuje a k dotazům stran jeho správnost obhajuje jiná odborně způsobilá osoba působící v rámci znaleckého subjektu než ta, která ho písemně zpracovala. Nejvyšší soud nepřehlédnul formální nedostatek, že v nyní projednávané věci posudky i jejich dodatky, které Ing. Z. M. předložil u hlavního líčení (viz č. l. 3942–4002 tr. spisu) výslovně neobsahovaly určení osoby, která je bude před soudem prezentovat. Ani tento nedostatek ale sám o sobě nezakládá procesní nepoužitelnost znaleckého posudku, jestliže jinak zůstala zachována odpovědnost znaleckého ústavu či kanceláře za jeho obsah, metodiku i závěry a pokud slyšená osoba byla schopna se s nimi plně ztotožnit a odborně je obhájit (k odpovědnosti znaleckého ústavu za posudek srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 6 Tdo 79/2024). Je na místě připomenout, že smyslem znalecké činnosti v trestním řízení je poskytnout soudu odborný podklad pro posouzení skutkových otázek přesahujících rámec běžných znalostí orgánů činných v trestním řízení, nikoli nahrazovat hodnotící činnost soudu při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů či řešení právních otázek. Tomu odpovídá požadavek, aby byl znalecký posudek úplný, pravdivý, přezkoumatelný a srozumitelný, aby byl zpracován v souladu s obecně uznávanými postupy a standardy daného oboru a odvětví a aby zřetelně uváděl, z jakých podkladů znalec vycházel, jakými metodami postupoval a k jakým závěrům dospěl. Účelem výslechu znalce, popřípadě osoby vystupující za znalecký ústav nebo kancelář, je objasnění postupu a závěrů znaleckého zkoumání tak, aby jim soud i strany řízení mohly porozumět a aby mohly být odstraněny případné nejasnosti, neúplnosti či pochybnosti o správnosti posudku. V této věci v hlavním líčení předmětné posudky zpracované znaleckou kanceláří XP invest, s. r. o., přednesl a řádně obhájil Ing. Z. M., který je samostatným soudním znalcem z oboru ekonomika ceny a odhady nemovitostí, a to bez další specializace (srovnej protokol o hlavním líčení ze dne 11. 12. 2024 na č. l. 4020 až 4042 tr. spisu). K obvyklé ceně nemovitostí k datu spáchání trestné činnosti v hlavním líčení předložil ještě aktualizované dodatky posudků spolu s přílohami (u poškozené L. S. viz č. l. 3942 až 3964 tr. spisu a u poškozené R. B. viz č. l. 3965 až 3977 tr. spisu), ke kterým se také srozumitelně a přezkoumatelně vyjádřil. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že v oblasti oceňování nemovitostí nemá zásadní význam, zda slyšený znalec osobně provedl ohledání nemovitostí či pořídil podkladová data, neboť nejde o posuzování založené na bezprostředním dojmu ze zkoumaného objektu, jak je tomu např. u psychiatrických či psychologických posudků; rozhodující je, že znalec vychází z relevantních podkladů a je schopen odborné vyhodnocení přesvědčivě prezentovat. Za této situace neshledává Nejvyšší soud v postupu soudu prvního stupně žádné pochybení.
58. K námitkám směřujícím proti metodice, která byla ve znaleckých posudcích použita k určení ceny spoluvlastnického podílu, Nejvyšší soud odkazuje na body 30 až 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je předmětný důkaz podroben náležitému a kritickému hodnocení a soud jasně konstatoval, že s ohledem na jeho úplnost posílenou výslechem znalce neshledal důvod k pochybnostem o správnosti učiněných závěrů stojících primárně na porovnávací metodě s obdobnými nemovitostmi. Navíc znalecké závěry vyznívají stejně jako jiné znalecké posudky, které se zabývaly oceněním předmětných spoluvlastnických podílů ve vlastnictví poškozených pro jiné účely (např. pro dražební jednání). Jejich odhad v místě a čase obvyklé ceny se významně nelišil od ceny, která byla stanovena znaleckými posudky v tomto trestním řízení.
59. Pokud obvinění poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011, šlo o nepřiléhavý argument. Dovoláním napadená rozhodnutí vycházela z v místě a čase obvyklé ceny nemovitosti ponížené o 20 % z toho důvodu, že šlo o spoluvlastnické podíly, takže nejsou v rozporu s uvedeným rozsudkem, ve kterém Nejvyšší soud bez dalšího konstatoval, že je třeba odlišovat z hlediska ocenění věci situace, kdy je předmětem vypořádání věc celá, od situace, kdy se vypořádává pouze spoluvlastnický podíl, neboť na určení obvyklé ceny nepochybně může mít vliv, že se nabyvatel stává vlastníkem celé věci a není dotčen ve výkonu vlastnických práv jinou osobou oproti případům, kdy nabývá pouze spoluvlastnický podíl a vstupuje do spoluvlastnického vztahu, protože prodává-li se věc celá, bude její cena obecně nahlíženo vyšší, než součet cen podílů, kterou může ovlivnit i okolnost, zda se po nabytí takového podílu stává nabyvatel většinovým podílovým spoluvlastníkem, jenž má možnost rozhodovat o hospodaření se společnou věcí na základě principu tzv. majority anebo rovným spoluvlastníkem, který toto oprávnění nemá, případně jen spoluvlastníkem menšinovým.
60. Nadto dovolatelé přehlížejí, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že za nemovitosti dosahující obvyklé ceny v řádu stovek tisíc korun mělo být poškozeným poskytnuto finanční plnění v řádu desítek tisíc korun, navíc ponížené o částky odpovídající vadám váznoucím na nemovitostech, takže ani v případě stanovení obvyklé ceny ještě o něco nižší částkou s ohledem na to, že jde o spoluvlastnické podíly, by samo o sobě nemohlo nijak zásadně zpochybnit závěr o existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění. Jak přiléhavě zdůraznil odvolací soud v bodě 41 odůvodnění svého usnesení, pro naplnění znaku hrubého nepoměru u daného trestného činu není rozhodné, zda hodnota nemovitosti převyšuje sjednanou kupní cenu trojnásobně či například osminásobně.
61. K námitce obviněného P. K., že mu v řízení před soudy nižších stupňů nebylo umožněno vypovídat, ačkoli o to požádal, Nejvyšší soud konstatuje, že jde o procesní pochybení, nicméně nikoli takového rázu, aby dosahovalo intenzity porušení práva na spravedlivý proces a mohlo založit důvod pro kasační zásah dovolacího soudu, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem, pro které nejde o vadu, která by měla potenciál ovlivnit zákonnost a spravedlnost napadeného rozhodnutí. Zde je na místě připomenut, že ne každé porušení zákona dosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, sp. zn. IV. ÚS 4385/12, sp. zn. IV. ÚS 2684/14, sp. zn. IV. ÚS 338/15 a další) a že nelze automaticky dovozovat porušení práva na spravedlivé projednání věci, pokud dojde k nějaké procesní vadě (srov. Bartoň, M. a kol. Základní práva. Leges, s. r. o. Praha, 2016, s. 534-535, obdobně taktéž rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v bodech 55-70 ve věci Monnell a Morris proti Spojenému království, 1987). Soudní řízení je třeba pojímat jako celek a v intencích kautel spravedlivého procesu může obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva. S problematikou posuzování řízení jako celku souvisí rovněž otázka, zda porušení procesního práva má významný dopad na výsledek řízení z pohledu obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/16). Tento požadavek se projevuje ve dvou rovinách. Zaprvé je třeba zkoumat, zda shledané porušení procesního práva je z pohledu řízení jako celku dostatečně závažné. Zadruhé, zda porušení procesního práva, k němuž došlo v jedné fázi řízení, nebylo dostatečným způsobem napraveno v pozdější fázi (srov. Kühn, Z., Kratochvíl, J. Kmec, J. Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1250).
62. Mezi základní práva obviněného na obhajobu ve smyslu § 33 odst. 1 a 5 tr. ř. patří právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, i k důkazům o nich, uvádět skutečnosti a navrhovat důkazy ve svůj prospěch, činit procesní návrhy a podávat opravné prostředky, z čehož však nelze automaticky dovozovat jeho nárok na to, aby soud bez dalšího převzal každé jeho tvrzení nebo vyhověl všem jeho důkazním návrhům, byť je obviněný považuje za stěžejní. Podstatou uvedeného práva je zajistit obviněnému reálnou možnost aktivně se účastnit řízení a účinně hájit svá práva před nezávislým a nestranným soudem. Tomu odpovídá povinnost soudu vytvořit obviněnému prostor pro uplatnění obhajoby, s jeho argumentací a s návrhy se řádně vypořádat a případné neprovedení navržených důkazů přesvědčivě odůvodnit. Orgány činné v trestním řízení jsou přitom povinny obviněného o jeho právech v jednotlivých fázích řízení řádně poučit. Takto vymezená procesní pravidla slouží k ochraně práva na obhajobu a k zachování kontradiktornosti řízení, které zahrnuje především právo slyšet a být slyšen, seznámit se se všemi provedenými důkazy a adekvátně na ně reagovat. 63. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému P. K. byl v průběhu řízení poskytnut dostatečný prostor k uplatnění jeho procesních práv, o kterých byl náležitě a opakovaně poučen, a to včetně možnosti vypovídat a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a podstatným skutečnostem. Svého práva k věci vypovídat v přípravném řízení nevyužil a na tomto stanovisku setrval i v hlavním líčení de facto až do dne 28. 4. 2025, kdy soudu prvního stupně dva dny před konáním hlavního líčení odročeného na 30. 4. 2025 s tím, že v podstatě je dokazování ukončeno, doručil podání obsahující řadu důkazních návrhů, ve kterém mimo jiné uvedl, že poté, co budou všechny tyto další důkazy provedeny, chce k věci sám vypovídat (viz č. l. 4644–4647 tr. spisu). Přitom setrval na své obhajobě, že se žádného lichevního ani podvodného jednání vůči poškozeným nedopustil. Druhé zmíněné možnosti naopak obviněný opakovaně využíval hojně, a to přímo v hlavním líčení a u veřejného zasedání, ale i prostřednictvím svých obsáhlých podání adresovaných soudům nižších stupňů. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 30. 4. 2025 (na č. l. 4780 tr. spisu) pak Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se soudního řízení z vlastního rozhodnutí neúčastnil. Soud prvního stupně krátce doplnil dokazování několika listinami a poté podle § 216 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že další důkazy už provádět nebude, s odůvodněním, že to shledává pro rozhodnutí o podané obžalobě za nadbytečné. Nevyhověl tedy podmínce, kterou obviněný podmínil svou výpověď, a z toho důvodu rezignoval i na jeho výslech (srov. bod 137 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). U odvolacího soudu byl obviněnému P. K. poskytnut dostatečný prostor k opětovnému uplatnění návrhů na doplnění dokazování, čehož využil, aniž by ovšem výslovně zmínil, že i nadále chce k věci sám vypovídat a za jakých okolností (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 10. 12. 2025 na č. l. 5050 až 5053 tr. spisu).
64. Lze uzavřít, že obviněnému P. K. je sice možné přisvědčit v tom, že došlo k jistému procesnímu pochybení v postupu soudů nižších stupňů, které si dotazem neověřily, zda za situace, kdy nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, kterými v písemném podání svou výpověď podmiňoval, chce k věci vypovídat, a presumovaly opak. Jde ale jen o ryze formální vadu v postupu soudů, která nepředstavuje faktický zásah do práv jmenovaného, jehož obhajoba po skončení dokazování v řízení před soudem prvního stupně nedoznala změny, jak je zřejmé z obsahu jeho dovolání, a který se ve veřejném zasedání výslovně nedomáhal toho, aby byl odvolacím soudem vyslechnut. Z pohledu kontradiktornosti řízení před soudy a dodržení podmínek spravedlivého procesu je současně potřeba mít na zřeteli, že obviněný P. K. zásah do svého práva na obhajobu a spravedlivý proces nijak nekonkretizoval, a že byl v trestním řízení zastoupen obhájcem, který v hlavním líčení měl neomezenou možnost klást svědkům dotazy a v jeho zastoupení se i vyjadřoval i k jednotlivým důkazům. Možnosti pronést závěrečnou řeč a využít posledního slova se obviněný P. K. zřekl sám.
65. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou porušení práva obviněných na spravedlivý proces v důsledku toho, že jim po skončení vyšetřování nebylo umožněno prostudovat celý trestní spis ve smyslu § 166 tr. ř. Jejich námitka je v přímém rozporu s tím, že obvinění i jejich obhájci byli o možnosti prostudovat spis řádně vyrozuměni, a to prostřednictvím datové zprávy doručené do jejich datové schránky (viz č. l. 2358 až 2365 tr. spisu), a to s dostatečným časovým předstihem. Obviněný P. K. ani jeho obhájce této možnosti bez doložení relevantního důvodu nevyužili (viz č. l. 2381 tr. spisu), obviněný J. H. jí využil (viz č. l. 2383 tr. spisu) a jeho obhájce požádal o změnu termínu (viz č. l. 2382 tr. spisu), čemuž bylo vyhověno, takže spis si prostudoval samostatně (viz č. l. 2384 tr. spisu). Oba obvinění a jejich obhájci měli navíc možnost nahlédnout do trestního spisu a studovat ho i kdykoli v průběhu řízení před soudem prvního stupně. K tomu je nutno ve shodě se státním zástupcem poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07 z něhož plyne, že v případě, kdy porušení práva na spravedlivý proces v přípravném řízení je možné zhojit v dalších stádiích řízení, zejména v řízení před soudem, není zásah Ústavního soudu potřebný.
66. Obvinění v dovolání také tvrdili, že orgány činné v trestním řízení zatajily podstatné důkazy. Učinili tak ale jen v obecné rovině a žádné konkrétní důkazy, které by měly být zatajovány, neoznačili, takže jejich námitka zůstala na úrovni ničím nepodloženého tvrzení.
67. Ke zjevně účelové námitce týkající se nedostatku poučení soudem prvního stupně o možnosti prohlásit vinu Nejvyšší soud z důvodu procesní ekonomie odkazuje na podrobnou argumentaci odvolacího soudu v bodě 15 odůvodnění napadeného usnesení.
68. Obviněný P. K. v dovolání zmínil i to, že odvolací soud konal veřejné zasedání bez přítomnosti jeho obhájce, který se včas omluvil. Jeho argumentace ale zůstala jen v rovině abstraktního nesouhlasu s tímto procesním postupem, takže není možné posoudit, v čem podle jeho mínění v tomto případě, kdy nebyl dán důvod nutné obhajoby, došlo k zásahu do jeho obhajovacích práv. Dovolací přezkum podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), nemůže být založen na pouhé hypotéze, že přítomnost obhájce by mohla být pro obviněného příznivá. Z dovolání musí být zřejmé, v čem přesně byla obhajoba obviněného fakticky omezena, a obviněný P. K. neuvedl konkrétní vyjádření, návrh, námitku či procesní postupy, které by jeho obhájce při veřejném zasedání uplatnil, ani nevysvětlil, jak by přítomnost obhájce mohla ovlivnit průběh veřejného zasedání či rozhodnutí soudu. Neoznačil konkrétní procesní úkon, při němž byl v důsledku absence obhájce zkrácen na svém obhajovacím právu, ani otázku, k níž se bez právní pomoci nebyl schopen vyjádřit. Tomu odpovídá i obsah protokolu o veřejném zasedání (viz č. l. 5050-5053 tr. spisu). Z něj není patrné, že by právo obviněného na obhajobu bylo jakkoli omezeno. Obviněný nenamítal, že bez přítomnosti obhájce není schopen hájit svá práva, neuváděl, že neví, jak se má vyjádřit, nežádal o poskytnutí právní porady, nenamítal nemožnost formulace procesního stanoviska a ani jinak neprojevil, že by nepřítomnost obhájce měla konkrétní negativní dopad na jeho procesní postavení. Naopak uvedl, že respektuje rozhodnutí odvolacího soudu o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti jeho obhájce (který byl odvolacím soudem včas vyrozuměn o tom, že veřejné zasedání nebude odročeno a nechť tedy zajistí substituci – viz č. l. 5039 tr. spisu). Za těchto okolností nelze uzavřít, že by nepřítomnost obhájce dosáhla intenzity odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pod který je možné uplatněnou námitku obviněného P. K. podřadit, jakkoli on sám ji podřadil pod jiný dovolací důvod.
69. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení, pokud její porušení nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, aby založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, nebo ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018. Uplatnění této zásady je navíc namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, kde soudy obou stupňů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatelů neměly.
70. Obvinění dále namítli porušení principu právní jistoty s poukazem na to, že v jiné skutkově obdobné věci soudy při posuzování prakticky totožného obchodního modelu (tj. odkup nemovitostí od osob v exekuci spojený s uzavřením nájemní smlouvy) jednání obviněného nekriminalizovaly a zprostily jej obžaloby. Ani tuto námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů upravených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem uvádí, že soudy nižších stupňů jsou ve smyslu ústavního pořádku vázány toliko zákonem a závaznými právními názory vyslovenými v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, popř. Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Samotná existence odlišného rozhodnutí v typové podobné věci, učiněná soudem prvního nebo druhého stupně, proto bez dalšího nezakládá porušení předmětného principu ani legitimního očekávání (srovnej bod 128 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Současně platí, že rozhodovací činnost soudů je vždy podmíněna konkrétními skutkovými zjištěními a individuálními okolnostmi každého případu. Pokud obvinění ve své argumentaci odkazují na rozhodnutí rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 16 T 87/2023, a na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 10 To 8/2025, (anonymizované jsou založeny na č. l. 4649 až 4687 tr. spisu), Nejvyšší soud konstatuje, že závěry přijaté v uvedené věci nelze na nyní projednávanou trestní věc aplikovat, neboť skutkové i důkazní okolnosti obou případů se podstatným způsobem liší. V citovaném případě byl vynesen zprošťující verdikt, protože se nepodařilo nade vší pochybnost prokázat, že obviněný „zneužívaje něčí rozumové slabosti a lehkomyslnosti dal jinému poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru a tímto činem získal pro jiného značný prospěch“. Poškozený nebyl shledán věrohodným, protože svá tvrzení v podstatných skutečnostech opakovaně měnil, a navíc bylo zjištěno, že disponuje nadprůměrnými intelektovými schopnostmi a že exekucí byly dotčeny dva pozemky, které zamýšlel již delší dobu prodat, nikoli další nemovitosti, které také vlastnil.
71. Obviněný P. K. brojil i proti adheznímu výroku, kterým byl poškozené R. B. přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení, s tím, že mu plnění ze smluv náleželo. Nejvyšší soud zde pro stručnost odkazuje na argumentaci soudů nižších stupňů, které se k těmto námitkám již dostatečně podrobně vyjádřily (viz bod 140 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a 45 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
72. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obvinění namítli absenci subjektivní i objektivní stránky přečinů lichvy a podvodu, a u skutku, jenž směřoval proti poškozené L. S., chybějící znak kvalifikované skutkové podstaty – způsobení těžké nouze. 73. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod lze s úspěchem uplatnit tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž v jeho mezích je možné brojit pouze proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn a ustálen soudy nižších stupňů. Například byl skutek popsaný ve výroku o vině nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad vztahujících se k právní kvalifikaci skutku lze vytýkat i „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí právní zhodnocení skutečností významných z hlediska hmotného práva, které však přímo nespočívají v samotné právní kvalifikaci skutku. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že dovoláním lze ve vztahu ke zjištěnému skutku namítat pouze vady právní, nikoli skutkové; dovolací soud musí striktně vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně rozveden v jeho odůvodnění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 nebo ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
74. Výtky obviněných lze podřadit pod specifikovaný dovolací důvod, nelze jim však zjevně přisvědčit. Nejvyšší soud pokládá za postačující odkázat na body 129 až 135 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž se tento soud kvalifikací skutků velmi pečlivě zabýval, provedl podrobný rozbor rozdílů mezi trestnými činy lichvy podle § 218 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 tr. zákoníku a přiléhavě poukázal i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud se pak v bodech 32 až 42 odůvodnění usnesení vypořádal se všemi právními námitkami obviněných směřujícími proti právnímu posouzení, které nyní v dovolání opakují. Z argumentace soudů nižších stupňů Nejvyšší soud proto jen stručně k právním námitkám obviněných vyzdvihuje, že jednou z forem jednání, jímž lze spáchat trestný čin lichvy, je zneužití zvláštního stavu, ve kterém se nachází poškozený. Mezi tyto stavy patří tíseň, kterou se rozumí mimořádně tíživá situace vyvolaná určitou naléhavou potřebou, jejíž splnění není v možnostech poškozeného. Typicky jde o nějakou hospodářskou nesnáz, např. o splatnost dluhu a také o přímo hrozící exekuci, s jejímž provedením je spojena ztráta možnosti bydlení apod. Dalším z naznačených stavů je nezkušenost poškozeného, čímž se rozumí zejména nedostatek jeho zkušeností při vyřizování majetkových záležitostí, případně i jiných záležitostí, které ale mají důsledky v majetkové oblasti. Lehkomyslností se vyjadřuje nereálné posouzení situace poškozených a jeho neschopnost uvědomit si rozsah a závažnost důsledků vlastního jednání, zejména dopadů poskytnutého plnění nebo slibu plnění (je založena na nedostatečných informacích, lehkovážnosti při jejich získávání a ověřování, v jejich podcenění či povrchním hodnocení, neznalosti souvislostí, nedůslednosti apod.). Stavy, jakými jsou tíseň, nezkušenost či lehkomyslnost, vážně omezují poškozeného v jeho svobodném rozhodování při nakládání s majetkem a zároveň ho činí přístupným i k takovým majetkovým dispozicím, které jsou pro něj krajně nevýhodné a ke kterým by jinak nepřikročil, ale v dané situaci se pro ně rozhodne, zvláště když se mu tím podaří odvrátit nějakou bezprostředně působící nebo hrozící vážnou obtíž. Ke spáchání trestného činu lichvy není nutné, aby pachatel působil na vůli poškozeného výhrůžkami, nátlakem, násilím či jiným aktivním jednáním. Absenci aktivního vlivu jednání pachatele na vůli poškozeného tu nahrazuje právě onen stav, v němž se poškozený za dané situace objektivně nachází (tíseň, nezkušenost), přičemž ani není třeba, aby pachatel tento stav vyvolal či se na jeho vzniku podílel. Postačí, že pachatel za uvedeného stavu předloží návrh, který je pro poškozeného sice krajně nevýhodný, ale z jeho subjektivního hlediska mu přináší řešení jeho obtížné situace. Pokud poškozený přijme takový návrh, může se to navenek jevit jako akt jeho svobodné vůle, byť tu je hrubý nepoměr vzájemných plnění k tíži poškozeného.
75. Z hlediska subjektivní stránky je k spáchání trestného činu lichvy třeba úmyslného zavinění (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Úmysl pachatele musí zahrnovat i to, že poškozený se nachází ve stavu, který ho vážně omezuje ve svobodném rozhodování při nakládání s majetkem, a že ve vztahu vzájemných plnění jde o hrubý nepoměr v tom smyslu, že hodnota plnění, které se zavazuje poskytnout poškozený, velmi citelně převyšuje hodnotu protiplnění, jehož se mu dostane.
76. Z pohledu popsaných obecných východisek je zřejmé, že právní kvalifikace skutku popsaného pod body 1) a 2) výroku o vině jako přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku je správná.
77. Obvinění svou trestnou činností záměrně cílili na osoby, které vlastnily nemovitý majetek zatížený exekučními řízeními a neměly dostatek finančních prostředků k tomu, aby exekuci odvrátily. Předložili jim nabídku vystupující navenek jako řešení jejich tíživé životní situace bez ztráty majetku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že ve vztahu k poškozené T. K. sice bylo v době skutku rozhodnuto o udělení příklepu k prodeji nemovitostí, nicméně dosud existovala možnost tento stav zvrátit, čehož obviněný P. K. bezprostředně využil, když ještě téhož dne po podpisu příslušných dokumentů podal návrh na zastavení exekuce a následně i odvolání proti usnesení o příklepu, jemuž bylo v krátké době vyhověno. Jak přiléhavě konstatoval soud prvního stupně, vzhledem k časové souvislosti výše uvedených úkonů obviněných, museli postup k zastavení exekuce proti poškozené plánovat a zpracovat předtím, než s ní uzavřeli kupní smlouvu. Takový postup nepochybně posiloval u poškozené přesvědčení, že zvolené řešení je správné a povede k odvrácení jejích finančních problémů. Ve vztahu k poškozené L. S. byla její situace o to závažnější, že předmětná nemovitost sloužila k zajištění bydlení nejen jí, ale i jejím nezletilým dětem; obvinění jí současně předložili k podpisu i nájemní smlouvu, což ji utvrdilo v tom, že o bydlení nepřijde. Smluvní podmínky však nastavili nepřiměřeně přísně, způsobem, který by byl problematický i pro osoby, které se ve finanční nouzi nenachází a s včasnou úhradou svých závazků nemají problémy; to však zcela zjevně neplatilo pro poškozené. Obvinění vůči poškozeným vystupovali jako osoby důvěryhodné, znalé dané problematiky a orientující se v právních otázkách, ačkoli z jejich přednesů a podání v nyní projednávané věci plyne, že se často jedná jen o jimi vytvořený dojem (který se snaží prezentovat zejména obviněný P. K.). Na osoby bez zkušeností s obdobnými transakcemi, se základním či učňovským vzděláním a průměrnými či podprůměrnými intelektovými schopnostmi však i přesto nepochybně působili jako odborníci.
78. U žádné z poškozených nelze dovodit relevantní zkušenost s obdobnými smluvními vztahy, a to ani z počtu jimi uzavřených úvěrových smluv, neboť tyto bývají u obdobných společností často sjednávány prostřednictvím pár kliků na internetu, aniž by bylo potřeba smlouvy více studovat nebo jednotlivým pojmům rozumět. Ze zvukových záznamů současně vyplývá, že poškozené podepisovaly předem připravené smlouvy, do jejichž obsahu nemohly nijak zasahovat, a činily tak ve spěchu navozeném obviněnými, přestože i pro osobu právně znalou může prostudování obdobných smluv trvat v řádu několika dní. Zvláště když se jedná o prodej nemovitého majetku, jehož cena se obvykle pohybuje v řádu alespoň stovek tisíc. Zkušenost poškozených nelze dovozovat ani z jejich případné předchozí trestné činnosti, spočívající v úvěrovém podvodu, neboť šlo toliko o zatajení podstatných údajů při sjednávání půjček, nikoli o sofistikovanou trestnou činnost vyžadující vyšší míru odborných znalostí či intelektuálních schopností.
79. Nešlo přisvědčit ani předpokladu obviněných, že by poškozené disponovaly zkušenostmi v oblasti obdobných majetkových transakcí a nakládání s majetkem. Pokud by tomu tak bylo, lze důvodně předpokládat, že by poškozené na takto zjevně nevýhodnou transakci, kterou jim obvinění předložili, nepřistoupily, a to tím spíše za situace, kdy jejím důsledkem byla ztráta jejich jediného nemovitého majetku. Nelze přehlédnout, že v převáděných nemovitostech poškozená L. S. bydlela se svými třemi dětmi a poškozená R. B. spolu se svým těžce nemocným synem, přičemž šlo o jejich jedinou možnost zajištění základní bytové potřeby. Za takových okolností se jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by při zachování běžné míry rozvahy a bez existence relevantních tlaků či nepříznivých okolností na jejich straně k právním úkonům, které je oproti obviněným výrazně majetkově znevýhodnily, dobrovolně přistoupily, aniž by si přinejmenším vyhradily dostatečný časový prostor k podrobnému prostudování smluv nebo k vyhledání odborné pomoci na výsledku nezaujaté osoby, která disponuje právními znalostmi.
80. K námitce obviněných stran absence znaku hrubého nepoměru mezi vzájemnými plněními Nejvyšší soud uvádí, že jejich argumentace zůstává v rovině polemiky se způsobem hodnocení důkazů a na ně navazujících skutkových závěrů soudu prvního stupně (který ovšem své závěry založil na logickém a přesvědčivém vyhodnocení důkazní situace - srov. body 129 až 131 rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k tomu nelze uvedenou námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. písm. h) tr. ř., neboť směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění, nikoli proti právnímu posouzení věci.
81. U poškozené L. S. soudy nižších stupňů také správně shledaly naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 218 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívajícímu ve způsobení stavu těžké nouze. Ze skutkových zjištění totiž vyplynulo, že poškozená spolu se svými dětmi ztratila v důsledku jednání obviněných možnost bydlení a byla nucena přesunout se do azylového domu. Taková situace nepochybně představovala mimořádně tíživý a stresující zásah nejen do její osobní sféry, ale též do života jejích dětí, které byly nuceny opustit své dosavadní domácí prostředí. Nadto ani v důsledku této ztráty nedošlo k faktickému řešení její dluhové situace, která přetrvávala i nadále. V této souvislosti lze odkázat na bod 129 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde soud prvního stupně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu přiléhavě vysvětluje, proč je použití této přísnější kvalifikace činu vůči poškozené L. S. namístě.
82. K jednání, jehož obětí se stala poškozená R. B. Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout obecná východiska vztahující se k výkladu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedením v omyl se rozumí takové jednání pachatele, jímž u jiné osoby vyvolá mylnou představu o okolnostech rozhodných pro majetkovou dispozici, a to tím, že předstírá skutečnosti, které neodpovídají reálnému stavu věci. Z hlediska právního posouzení přitom není významné, zda k tomu dochází aktivním jednáním, opomenutím či mlčky, tedy konkludentním způsobem. K naplnění objektivní stránky citovaného trestného činu může dojít rovněž tehdy, jestliže pachatel omyl jiné osoby přímo nevyvolá, avšak vědomě jej využije ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiné osoby. Stejně tak trestněprávní relevance dopadá i na případy, kdy pachatel zamlčí podstatné okolnosti, jež by jinak měly zásadní význam pro rozhodování poškozeného o majetkové dispozici. Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro naplnění skutkové podstaty podvodu je nezbytné, aby mezi omylem poškozeného (resp. jeho neznalostí podstatných skutečností) a jím učiněnou majetkovou dispozicí existoval vztah příčinné souvislosti. Tato dispozice musí být následně v příčinném vztahu ke vzniku škody na cizím majetku a k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Pokud jde o rozsah způsobené či hrozící škody, trestní zákoník vymezuje tzv. větší škodu hranicí nejméně 100 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž naplnění tohoto znaku je třeba posuzovat vždy v kontextu konkrétních okolností projednávané věci.
83. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění postupovali vůči poškozené R. B. za použití shodného modelu jednání, který je popsán výše. Poškozenou sami vyhledali a předem jí zaslali písemnost označenou jako „nabídka k řešení dluhů“, v které se nepravdivě prezentovali jako zástupci zavedené nebankovní společnosti s dlouhodobými zkušenostmi v dané oblasti a uvedli smyšlenou kontaktní osobu Z. D.. Návrh, který jí následně předložili, jí líčili jako pro ni výhodný. Zároveň ji ujišťovali, že nepřijde o střechu nad hlavou, protože s nimi uzavře nájemní smlouvu s měsíčním nájemným ve výši 4 000 Kč, tedy nižším, než byly její dosavadní splátky dluhů, a současně jí přislíbili možnost zpětného odkoupení nemovitosti po uplynutí deseti let. Tyto skutečnosti však nebyly obsaženy ve smluvní dokumentaci. Poškozená, vedena snahou řešit svou nepříznivou finanční situaci, těmto tvrzením uvěřila, aniž by byla schopna jejich pravdivost kriticky posoudit či důsledky svého jednání náležitě zvážit, obdobně jako další poškozené v této věci. Její úsudek byl nepochybně ovlivněn i špatným zdravotním stavem jejího syna, který krátce před kontaktem poškozené s obviněným J. H. prodělal infarkt a musel být převezen do nemocnice, o čemž obvinění věděli. Již před tímto incidentem byl syn poškozené invalidní a poškozená se tak oprávněně obávala ztráty bydlení pro sebe i svého nemocného syna, což zásadně snižovalo její schopnost racionálně vyhodnotit předloženou nabídku. Za těchto okolností se obvinění pokusili poškozenou uvést v omyl tvrzením, že o svou nemovitost nepřijde, ačkoli z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že jejich skutečným cílem nebylo poskytnout pomoc osobám v tíživé situaci, nýbrž dosáhnout vlastního majetkového prospěchu prostřednictvím transakcí směřujících k nabytí nemovitostí za cenu zjevně neodpovídající jejich obvyklé hodnotě. Takto systematicky získávali na úkor poškozených neoprávněné majetkové výhody. Pouze reakcí poškozené, která si pár okamžiků po uzavření smluv uvědomila jejich reálný dopad a vkladu vlastnického práva k nemovitostem pro obviněného P. K. se aktivně bránila, k přepisu vlastnictví nakonec nedošlo.
84. Pokud obvinění bez bližšího vysvětlení namítali, že je obecně vyloučen jednočinný souběh trestných činů lichvy a podvodu, Nejvyšší soud konstatuje, že taková argumentace v projednávané věci neobstojí. Obvinění totiž pomíjí, že žalované jednání bylo soudy nižších stupňů správně rozděleno do dvou skutků (první sestával ze dvou útoků), které byly samostatně právně posouzeny jako trestné činy lichvy a podvodu. Jejich námitky jsou tedy ryze účelové a nejsou způsobilé zpochybnit právní závěry přijaté v napadených rozhodnutích.
85. Obviněný P. K. dále namítl, že se s poškozenými nikdy osobně nesetkal a nemohl tak vědět o případné existenci jejich tísně, nezkušenosti apod., přičemž z tohoto důvodu považuje závěr soudů o jeho vině za nepřípustné uplatnění objektivní odpovědnosti. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že obviněný opět jen polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které ustálily skutkovou verzi o předem dohodnutém společném postupu obviněných, a současně opakuje argumentaci, s níž se oba soudy již náležitě vypořádaly. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů, odkazuje Nejvyšší soud na body 133 až 134 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a dále na body 12 a 37 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, k nimž nepovažuje za potřebné cokoli doplňovat.
86. Pokud obvinění namítali porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, Nejvyšší soud konstatuje, že i tato námitka byla vznesena zcela obecně a postrádá jakoukoli konkrétní argumentační oporu. Obvinění nijak neodůvodnili, z jakých důvodů by měla být společenská škodlivost jejich jednání natolik nepatrná, aby bylo namístě upustit od uplatnění trestněprávní odpovědnosti. Ostatně oba soudy nižších stupňů se s touto obranou vypořádaly přiléhavým způsobem, když ji jako nedůvodnou odmítly (srov. body 132 a 134 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a bod 42 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obvinění svou argumentaci v zásadě omezili toliko na tvrzení, že se jedná o „běžný občanskoprávní vztah“, který měl být řešen prostředky soukromého práva. Takový závěr však Nejvyšší soud nesdílí, neboť zjištěné skutkové okolnosti projednávané věci zjevně přesahují rámec ryze soukromoprávního sporu, jsou vysoce společensky nežádoucí a naplňují znaky trestněprávně relevantního jednání. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě dovolatelů není. Ti svým jednáním naplnili znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně podle § 218 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. To sice ještě automaticky neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů nemůže být dostačující), nemalý význam to však jistě má, neboť společenská škodlivost takového jednání je obecně podstatně vyšší, než v případě jednání naplňujícího znaky pouze základní skutkové podstaty téhož trestného činu (§ 218 odst. 1 tr. zákoníku). Lze uzavřít, že zde nejsou žádné okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jednání dovolatelů z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
87. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud logicky nemohl přisvědčit ani námitkám obviněných, které lze podřadit pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
88. K odkazu obviněného P. K. na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2026, sp. zn. 6 To 30/2025, který uplatnil v replice ze dne 18. 6. 2026 k vyjádření státního zástupce, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že z něj nelze dovozovat závěry, které se obviněný snaží prosadit ve prospěch své dovolací argumentace. Předkládá-li obviněný uvedené rozhodnutí k podpoře svého tvrzení, že soudy nižších stupňů pochybily, když mu neumožnily vypovídat, nepoučily jej o možnosti učinit prohlášení viny a současně porušily zákaz dvojího přičítání téže skutečnosti, nelze takové námitce přisvědčit. Obviněný totiž pomíjí podstatné skutkové i procesní okolnosti věci projednávané Vrchním soudem v Praze, které vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je přenáší na nyní posuzovaný případ, ačkoli mezi nimi existující zásadní rozdíly. V odkazované věci totiž zásadní problém spočívá v tom, že obviněný učinil prohlášení viny, které soud prvního stupně přijal, přestože obviněný fakticky svoji trestní odpovědnost za žalovaný skutek zpochybňoval, protože uváděl skutečnosti týkající se motivů a okolností svého jednání, které byly způsobilé zpochybnit některé podstatné aspekty skutku tak, jak byl popsán v obžalobě. Za těchto okolností bylo podle Vrchního soudu v Praze na místě, aby soud prvního stupně obviněného na vzniklé rozpory upozornil a k jejich objasnění jej vyslechl, což neučinil. Dalším důvodem kasačního zásahu bylo nedostatečné poučení obviněného o podstatných právních důsledcích prohlášení viny. Jak vyplývá z odůvodnění citovaného rozhodnutí, obviněný nebyl náležitě seznámen například s neodvolatelností přijatého prohlášení viny, s omezením možnosti brojit proti skutkovým zjištěním vyplývajícím z takového prohlášení ani s dalšími významnými aspekty rozhodování o trestu. Vrchní soud v Praze navíc poukázal i na věcné nedostatky samotného prohlášení viny, pro něž nemělo být soudem přijato. Žádná z uvedených okolností však v nyní projednávané věci nenastala. Obviněný P. K. byl v průběhu trestního řízení o svých procesních právech řádně a dostatečně poučen, jak již bylo vyloženo výše. Prohlášení viny neučinil a za skutky, které jsou mu kladeny za vinu, odmítl nést trestní odpovědnost. Obhajoba obviněného je po celou dobu řízení konzistentně založena na popírání jakéhokoli trestního jednání z jeho strany, aniž by přinášela nové skutečnosti způsobilé zpochybnit skutkové závěry soudů. Odkaz na citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je proto zcela nepřípadný.
89. Důvodnou Nejvyšší soud neshledal ani námitku obviněného, podle níž mělo v projednávané věci dojít k porušení zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti (ne bis in idem in poena). Takový závěr nemá oporu v obsahu napadených rozhodnutí. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje zejména na body 138 a 139 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je zřejmé, že při úvahách o druhu a výměře trestu soud hodnotil jako polehčující a přitěžující výlučně takové okolnosti, které nejsou zákonnými znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Nelze proto dovodit, že by některá skutečnost byla zohledněna nejprve jako znak trestného činu a následně znovu jako okolnost významná pro ukládání trestu. Námitka obviněného je tudíž i v tomto směru založena na zavádějící interpretaci obsahu napadených rozhodnutí ze strany obviněného a neodpovídá skutečnému stavu věci. Nejvyšší soud proto neshledal žádný důvod pro kasační zásah ani z tohoto hlediska.
90. Vycházeje z výše uvedených zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevně nejsou zatížena vytýkanými vadami s drobnou výjimkou týkající se toho, že obviněný P. K. nebyl jasně dotázán na to, zda i přestože nebylo vyhověno všem jeho důkazním návrhům, nechce ve věci vypovídat, jak avizoval v odvolání a předtím ve svém návrhu na doplnění dokazování adresovanému soudu prvního stupně, na který v odvolání odkazoval. Toto procesní pochybení však za konkrétních okolností projednávané věci nemohlo mít podstatný vliv na postavení obviněného. Obviněný totiž podmiňoval svou výpověď provedením řady dalších důkazů, které soudy obou stupňů důvodně označily za nadbytečné. Z jeho vyjádření ve veřejném zasedání je současně patrné, že svou dosavadní popírací obhajobu nijak nezměnil. Nelze přehlédnout ani to, že po celou dobu řízení před soudy měl neomezenou možnost vyjadřovat se k věci i ke všem provedeným důkazům, čehož sám nebo prostřednictvím svého obhájce plně využil. Projednání jeho dovolání pouze ze shora specifikovaného důvodu by tak nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení. Samotná otázka týkající se práva obviněného vypovídat v kterékoli fázi řízení před soudem již byla judikována (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 3 Tdo 87/2012, které bylo uveřejněno pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr).
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
91. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného J. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
92. Vzhledem k odmítnutí dovolání Nejvyšší soud nevyhověl žádosti obviněných na odložení výkonu dovoláními napadených rozhodnutí (viz § 265o odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu