Plný text
4 Tdo 555/2026-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání obviněného L. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 12 To 18/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 63/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 8 T 63/2025, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) dne 21. 4. 2024 v době od 14:12 do 14:13 hodin v supermarketu Kaufland, na adrese XY, v XY, během prodejní doby v přítomnosti dalších zákazníků a personálu, v sekci s pečivem, poté, co upozornil poškozeného V. H., aby nesahal holýma rukama na pečivo, následovala hádka, během níž se oba muži vzájemně postrkovali, kterou se pokoušely uklidnit matka poškozeného J. H. a manželka obžalovaného L. H., která ve snaze uklidnit konflikt vstoupila mezi obžalovaného a poškozeného, načež ji poškozený V. H. dvakrát strčil do zad a v reakci na to obžalovaný uchopil poškozeného levou rukou za mikinu a pěstí pravé ruky ho dvakrát udeřil, nejprve do oblasti levého ucha a poté do čela, v následné bitce s jeden druhého pokoušeli zasáhnout údery pěstí do hlavy, až se obžalovanému podařilo strnout poškozeného na podlahu kdo jej držel, aby se nemohl zvednout, čímž poškozenému V. H., způsobil vykloubení levého ramenního kloubu, dvě kožní oděrky na čele velikosti 0,5 x 0,5 cm, kožní oděrku na levém ušním lalůčku velikosti 0,3 x 0,5 cm a kožní oděrku pod pravým uchem velikosti 1 x 0,5 cm, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření s dobou léčení s podstatným omezením v běžném způsobu života přesahující sedm dnů.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu, jehož výměra byla podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku stanovena ve výši 100 denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO [IČO], částku ve výši 29 134 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 8 T 63/2025, podali obviněný L. H. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 12 To 18/2026, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 12 To 18/2026, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Obviněný L. H. v dovolání vytkl, že odvolací soud dospěl k závěru, že nutná obrana na straně obviněného je vyloučena. Odvolací soud uvedl, že jednání obviněného nebylo odvracením útoku a vytknul obviněnému neadekvátní reakci na jednání poškozeného a použití nepřiměřené síly vůči poškozenému. Tyto skutkové závěry a na to navazující právní posouzení jednání obviněného ze strany odvolacího soudu jsou v zásadním rozporu s výsledky dokazování.
7. Podle názoru obviněného z důkazu videozáznamem vyplynulo, že poškozený v okamžiku, kdy odstrčil manželku obviněného, toto činil v rámci svého pokračujícího útoku na obviněného. Ze způsobu, jakým je na videozáznamu zachyceno jednání poškozeného, zejména jeho pohyb k obviněnému, není podle názoru obviněného možné učinit jiný závěr, než záměr poškozeného fyzicky napadnout obviněného. Z důkazu videozáznamem jednoznačně vyplynulo, že fyzický útok ze strany poškozeného vůči obviněnému v okamžiku, kdy mezi nimi došlo ke vzájemným úderům a kdy obviněný poškozeného uchopil a použitím fyzické síly (nikoliv údery) položil poškozeného k zemi, stále pokračoval a rozhodně nebyl již ukončen, jak ve zjevném rozporu s výsledky dokazování dovozuje odvolací soud.
8. Výsledku dokazování neodpovídají závěry odvolacího soudu, že k fyzickému napadení došlo ze strany obžalovaného vůči poškozenému z důvodu údajné pomsty za předchozí jednání poškozeného a nedostatek sebereflexe na straně poškozeného, které měl obžalovaný vnímat negativně. Z důkazu videozáznamem jednoznačně vyplynulo, že obžalovaný vždy fyzickým kontaktem vůči poškozenému reagoval na předchozí fyzický útok poškozeného, nikdy tomu nebylo naopak.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 8 T 63/2025 a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že sice může obviněnému v obecné rovině přitakat, nicméně obecný souhlas se skutkovými námitkami obviněného není z hlediska dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významný. Námitky tohoto typu by totiž měly v dovolacím řízení efekt pouze tehdy, pokud by na jejich základě bylo možno dovodit vadu zjevných rozporů. Domnívá se, že takováto vada přítomna není. Nelze říci, že by způsob hodnocení důkazů byl extrémně vadný, a tedy založil vadu zjevných rozporů. Skutkové závěry soudů, včetně toho o odplatě či pomstě, resp. že to byl obviněný, kdo fyzicky napadl poškozeného (body 10 – 13 usnesení krajského soudu) z provedených důkazů dovodit lze a nejsou od nich zcela odtržené.
11. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě zjevných rozporů naplněn nebyl. S ohledem na to je nutno za účelem ověření správností právní kvalifikace ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vycházet ze skutkových zjištění soudů, která jsou v dovolacím řízení v zásadě závazná. Ve světle toho odmítá výhrady obviněného týkající se naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Jestliže totiž dle rozhodných skutkových zjištění soudů jednal obviněný jen z důvodu odplaty a takto poškozeného napadl, nemohl splnit podmínky nutné obrany.
12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
13. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce na dovolání setrval a uvedl, že je vnitřně rozporné, pokud státní zástupce na jedné straně výslovně uvádí, že souhlasí s hodnocením důkazů předestřeným dovolatelem, že obviněný čelil přímému nebezpečí ze strany poškozeného a že iniciátorem fyzického střetu byl poškozený, avšak současně uzavírá, že skutkové závěry krajského soudu, podle nichž obviněný jednal z pomsty a poškozeného sám napadl, nepředstavují extrémní rozpor s provedenými důkazy. Znovu dospěl k závěru, že byly splněny podmínky nutné obrany.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Těžiště dovolacích námitek obviněného spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění, kritice způsobu hodnocení důkazů zejména odvolacím soudem a úsilí prosadit vlastní, odlišné skutkové závěry. Z odůvodnění rozhodnutí, především soudu prvního stupně, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo.
19. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o kamerový záznam z místa činu, avšak i o výpovědi obviněného, svědkyň L. H., S. V., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpověď znalce MUDr. P. T., Ph.D. Opomenout nelze ani skutečnost, že základ skutku připustil ve své výpovědi i sám obviněný, když přiznal, že se v rozhodném čase dostal do potyčky s poškozeným. Okresní soud se přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně vypořádal se všemi námitkami obviněného (viz odstavce 22. až 27. odůvodnění jeho rozsudku). Soud prvního stupně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyhodnotil kamerový záznam i výpovědi vyslechnutých osob. Popsaným způsobem tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla nad veškerou pochybnost vyvrácena. Soud prvního stupně provedl kompletní dokazování ve vztahu ke všem ve věci potencionálně rozhodným skutečnostem, včetně důkazů svědčících ve prospěch obviněného (§ 2 odst. 5 tr. ř.), tyto následně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící úvahy explicitně a srozumitelně promítl do odůvodnění svého rozhodnutí (§ 125 tr. ř.).
20. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
21. Pod tento dovolací důvod bylo možno subsumovat námitky spatřující nesprávné posouzení otázky jednání v nutné obraně.
22. Co se týká výhrady vůči závěru o tom, že ve věci není dána okolnost vylučující protiprávnost, konkrétně jednání v nutné obraně, nutno předeslat, že formálně se sice jednalo o výtku směřující do právního posouzení, avšak její podstata byla vystavěna toliko na vlastním tvrzení obviněného o tom, jak probíhal atak poškozeného. Dovolatel totiž nereflektoval skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně. Jak bylo ovšem uvedeno shora, právě a jen skutek zjištěný a ustálený soudem bez důvodných pochybností mohl být podkladem pro následnou aplikaci příslušných právních norem. V tomto případě tedy ta skutečnost, že došlo k fyzickému kontaktu poškozeného s obviněným, přičemž poškozený podle názoru obviněného v okamžiku, kdy odstrčil jeho manželu L. H., dále v útoku pokračoval.
23. Následná reakce obviněného však intenzitu tohoto zásahu do osobního prostoru obviněného a jeho manželky násobně překročila, když tento zaútočil nejprve úderem pěstí vedeným na hlavu poškozeného a v napadání pokračoval i poté, co jej strhl na zem. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že takovéto jednání nemohlo být kvalifikováno jako nutná obrana, bylo jim možno přisvědčit. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, není trestným činem a zároveň však podle odstavce 2 téhož ustanovení o nutnou obranu nejde, je-li tato zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Právní nauka tedy rozlišuje dva druhy excesů z mezí nutné obrany, a to exces intenzivní (intenzita obrany je hodnocena jako zcela zjevně nepřiměřená) a extenzivní (obrana přetrvává, ačkoliv již přímo nehrozí nebo netrvá primární útok). V daném případě nutno konstatovat, že obviněný svým jednáním vybočil z mantinelů, které by bylo možno považovat za nutnou obranu, jak co do intenzity útoku, tak i jeho trvání. Předně nelze odhlédnout od skutečnosti, že ačkoliv byl obviněný (resp. i jeho manželka) vystaven strkání poškozeného, z toho se vymanil v nejzazším okamžiku ve chvíli, kdy se poškozený ocitl na zemi, přesto však dále pokračoval v potahování poškozeného po podlaze, ačkoliv bylo již zcela zřejmé, že mu od poškozeného útok přímo nehrozí, resp. přestal a nebude pokračovat. Zároveň pak i způsob, jakým zakročil k vlastní obraně, zcela zřejmě přesáhl primární atak co do intenzity. To rozhodně neznamená, že měl obviněný jednání poškozeného snášet, avšak měl zvolit takový prostředek reakce, který by nevybočil z mezí tolerovatelných nutnou obranou, což neučinil.
24. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní kvalifikace odpovídá skutku, který byl po procesní stránce správně zjištěn. Dovolací námitky obviněného zaměřené proti výroku o vině jsou proto zjevně neopodstatněné.
25. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného L. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu