Plný text
4 Tdo 606/2026-2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání, které podala obviněná Ing. P. B., Ph.D., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 9 To 315/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 105/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 6 T 105/2024, byla obviněná uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
2. Soud prvního stupně zároveň rozhodl o povinnosti obviněné společně a nerozdílně s odsouzeným P. G. uhradit poškozeným škodu v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku. Se zbytkem uplatněných nároků byli poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 9 To 315/2025, z jejího podnětu podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ní v celém rozsahu a podle § 261 tr. ř. ohledně odsouzeného P. G. ve všech adhezních výrocích. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak znovu rozhodl. Obviněnou uznal vinnou při okleštěných skutkových zjištěních co do rozsahu její participace na trestné činnosti přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Stručně lze skutková zjištění shrnout tak, že obviněná se jako jednatelka společnosti COMOR s. r. o. v době od října 2019 do 22. 1. 2020 podílela na realizaci podvodného záměru již pravomocně odsouzeného P. G., který spočíval v nabídce úpisu dluhopisů jmenované společnosti s příslibem použití investovaných prostředků na developerské projekty, vyplácení úroků a vrácení jistiny, tím, že se šesti poškozenými uzavřela smlouvy o úpisu dluhopisů v celkové hodnotě 300 000 Kč, ačkoli věděla, že uvedený záměr nebyl reálně splnitelný, v důsledku čehož poškozeným, kterým investované jistiny nebyly vráceny, způsobila škodu ve shora uvedené výši. 4. Za tento přečin odvolací soud obviněné podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 60 000 Kč. Současně znovu rozhodl o povinnosti obviněné k náhradě škody společně a nerozdílně s P. G. vůči šesti ve výroku specifikovaným poškozeným, a to v celkové částce cca 120 000 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné konstatoval, že původně uložený trest odnětí svobody zmírnil na samostatný peněžitý trest, protože zmírnil i právní kvalifikaci skutku a k tomu zohlednil dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, dosavadní bezúhonnost obviněné, její doznání nacházející svůj odraz mimo jiné i v tom, že většinu skutkových tvrzení v obžalobě označila za nesporné, její upřímnou lítost a fakt, že její jednání bylo významně ovlivněno jejím bratrem P. G. Samostatný peněžitý trest v poměrně nízké výměře 60 000 Kč považoval vzhledem ke všem zmíněným okolnostem a osobě obviněné za dostatečný a přiměřený.
II. Dovolání obviněné
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Vančury dovolání. Opřela ho o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se slovní citací, že jí byl uložen trest, který zákon nepřipouští.
7. Obviněná argumentovala tím, že ačkoli odvolací soud rozhodoval jen z titulu jejího odvolání, porušil zákaz reformationis in peius, tzn. zákaz změny rozhodnutí k horšímu. Sice změnil výrok o vině v její prospěch a její jednání nově posoudil pouze jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ovšem uložil jí druh trestu, který je pro ni ve skutečnosti citelnější než původně uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody.
8. Konstatovala, že nelze vycházet jen z abstraktního řazení trestních sankcí v § 52 tr. zákoníku. Posouzení, který trest je pro obviněného příznivější, je podle ní třeba činit individuálně se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a osobním poměrům pachatele. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, a zdůraznila, že posledním arbitrem toho, co je či není ku prospěchu obviněného, by měl být zásadně sám obviněný.
9. K tomu obviněná uvedla, že jí se odvolací soud před uložením peněžitého trestu nedotázal, zda takový trest vnímá jako příznivější. Pokud by tak učinil, zjistil by, že nikoli. Je matkou samoživitelkou, vlastní byt zatížený zástavním právem ve prospěch úvěrující banky, její příjem ze zaměstnání sotva postačuje k úhradě úvěrových splátek a k péči o nezletilé dítě. Vedle toho je povinna hradit šesti poškozeným podle s nimi dohodnutého splátkového kalendáře škodu v celkové výši cca 120 000 Kč. Peněžitý trest ve výši 60 000 Kč pro ni za tohoto stavu věci představuje obtížně řešitelný problém, a to i v případě rozložení do splátek. 10. Dovolání obviněná uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 9 To 315/2025, v celém rozsahu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, případně přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
11. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dopadá především na případy, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Připustil však, že porušení zákazu reformationis in peius může být za určitých okolností dovolacím důvodem, protože zákaz změny k horšímu vymezuje i nejvyšší přípustnou míru zásahu do postavení obviněného.
12. S obviněnou obecně souhlasil v tom, že peněžitý trest nemusí být vždy mírnější než trest odnětí svobody, zejména je-li srovnáván s trestem odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, přísnost trestu je ale pode něj nutné hodnotit v celkovém kontextu rozhodnutí a jeho skutečného dopadu na postavení obviněného a v posuzované věci podle státního zástupce zákaz reformationis in peius porušen nebyl. Zdůraznil, že denní sazba 400 Kč byla stanovena výrazně při spodní hranici zákonného rozpětí, což svědčí o zohlednění nižších majetkových poměrů obviněné, a důležité je zejména srovnání obou trestů z hlediska následků jejich případného výkonu. Zatímco v případě původního podmíněně odloženého trestu odnětí svobody by obviněná při jeho výkonu byla ohrožena odnětím svobody v trvání dvou let, v případě přeměny peněžitého trestu ve výměře 150 denních sazeb by byla ohrožena odnětím svobody v trvání 300 dnů.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. 14. Obviněná prostřednictvím svého obhájce písemně reagovala na vyjádření státního zástupce podáním ze dne 14. 7. 2026. Nesouhlasila s jeho úvahou, že s ohledem na zmírnění právního posouzení skutku, výměru uloženého peněžitého trestu a podmínky jeho vykonatelnosti nebyla rozhodnutím odvolacího soudu porušena zásada reformationis in peius. Připomněla, že posledním arbitrem toho, co je pro obviněného příznivější, je obviněný sám, přičemž v její situaci je jakýkoli peněžitý trest pro ni citelnější než trest peněžitý. Pokud by totiž upřednostnila jeho výkon před dohodnutými splátkami pro poškozené nebo úvěrovou splátkou, vystaví se riziku exekuce, kterou by bylo ohroženo její obydlí.
IV. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem
15. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě stanovených v § 265e odst. 1 tr. ř. a splňuje obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř.
16. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod je určen k nápravě nejzávažnějších vad výroku o trestu. Lze jej úspěšně uplatnit tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obecná nepřiměřenost trestu, spočívající v nesouhlasu obviněného s tím, jak soudy vyhodnotily kritéria uvedená zejména v § 38 až § 42 tr. zákoníku, sama o sobě dovolací důvod nezakládá. Výjimečný zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by uložený trest představoval zjevný exces z ústavních limitů trestání, zejména trest extrémně nepřiměřený či exemplární.
17. Zároveň platí, že dovolací přezkum může v mezích tohoto dovolacího důvodu vyvolat i námitka porušení zákazu reformationis in peius. Je to dáno tím, že pokud byl soud při rozhodování o trestu omezen zákazem změny k horšímu, vymezuje tento zákaz hranici přípustného druhu a výměry trestu. Nejvyšší soud se tedy zabýval tím, zda odvolací soud v předmětné věci tuto hranici nepřekročil, a zjistil, že tomu tak zjevně není, protože rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo ke skutečnému zhoršení jejího postavení ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně. 18. Zákaz reformationis in peius nelze vykládat mechanicky. Při změně druhu trestu není rozhodující pouze formální označení trestní sankce ani izolovaný subjektivní pocit obviněného, jakkoli i ten je významným hlediskem, nýbrž celkové postavení obviněného založené rozhodnutím soudu, povaha a závažnost nově uloženého trestu, jeho výměra, podmínky jeho výkonu a také praktické důsledky pro obviněného. Jinak řečeno, je třeba hodnotit trest jako celek a v kontextu všech změn, které odvolací soud učinil. 19. V této věci není možné opomenout, že odvolací soud podstatně zúžil skutkový základ věci, snížil rozsah obviněné přičítané škody a změnil právní kvalifikaci z původního zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Právě tato změna vyžadovala, aby odvolací soud nově posoudil druh a výměru trestu odpovídající užšímu skutkovému vymezení a mírnějšímu právnímu základu věci. 20. Odvolací soud nebyl povinen zachovat druh trestu uložený soudem prvního stupně a pouze snížit jeho výměru, například uložením kratšího podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, jak se toho obviněná odvoláním domáhala. Zákaz reformationis in peius nebrání odvolacímu soudu, aby po zrušení rozsudku a novém rozhodnutí o vině zvolil jiný zákonem dovolený druh trestu, jestliže tím v celkovém výsledku nezhorší postavení obviněného. Pro posouzení této otázky je rozhodné, zda nově uložený trest není při zohlednění jeho druhu, výměry, podmínek výkonu, následků případného nevykonání a konkrétních poměrů obviněné objektivně přísnější než trest, který jí byl uložen soudem prvního stupně. 21. Odvolací soud obviněnou odsoudil za úmyslný přečin, kterým pro jiného získala majetkový prospěch, k samostatnému peněžitému trestu, tedy k druhu sankce, který trestní zákoník upřednostňuje za trestnou činnost majetkového charakteru. Počet denních sazeb určil na 150, tedy ještě hluboko v dolní polovině sazby dané v § 68 odst. 1 tr. zákoníku, a výši denní sazby stanovil částkou 400 Kč, což je dokonce výrazně při spodní hranici zákonného rozpětí podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku, takže celková výše peněžitého trestu činí i přes výrazně vyšší obohacení se spolupachatelů na úkor poškozených „pouze“ 60 000 Kč. Odvolací soud tím přiléhavě zohlednil nejen povahu a závažnost spáchaného skutku, ale především nižší míru zapojení obviněné do trestné činnosti, jejímž hlavním strůjcem byl spoluobviněný P. G. Trest svým druhem a výměrou odpovídal i osobním a majetkovým poměrům obviněné, které vyplývaly v době jeho uložení z trestního spisu.
22. Obviněné byl soudem prvního stupně uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Podmíněné odsouzení nepochybně představuje mírnější formu realizace trestu odnětí svobody než jeho bezprostřední výkon, stále však platí, že v případě, kdy odsouzený nevede ve zkušební době řádný život, např. neplní podle svých sil povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem, počítá zákonodárce s tím, že bude nařízen výkon trestu odnětí svobody v celé jeho výměře, která v této věci činila dva roky. Naproti tomu v případě přeměny peněžitého trestu ve výměře 150denních sazeb, jež přichází v úvahu až po bezvýsledném vymáhacím řízení, by obviněná byla vystavena hrozbě trestu odnětí svobody v trvání nejvýše 300 dnů, přičemž tento rozsah by se dále poměrně snižoval podle zaplacené části peněžitého trestu (§ 69 odst. 2 tr. zákoníku). Protože jde o přeměnu již uloženého peněžitého trestu, tedy o otázku jeho výkonu, nikoli o nové ukládání trestu, uplatní se v tomto směru výslovné přechodné ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 270/2025 Sb., podle kterého platí, že: „při přeměně peněžitého trestu uloženého podle zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2025, nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody se použije § 69 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2025“. Navíc peněžitý trest uložený za přečin se zahlazuje svým výkonem (§ 69 odst. 3 tr. zákoníku), zatímco u podmíněného odsouzení je třeba, aby soud rozhodl o tom, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil, případně aby marně uplynula jednoroční lhůta pro takové rozhodnutí, a teprve poté se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 83 odst. 4 tr. zákoníku).
23. Bez ohledu na výše uvedené benefity v podobě přeměny a zahlazení peněžitého trestu samozřejmě může být peněžitý trest v konkrétním případě pro pachatele citelnější než podmíněně odložený trest odnětí svobody. Tak tomu bude zejména tehdy, pokud by vzhledem k jeho majetkovým a osobním poměrům znamenal existenční zásah do jeho obvyklého způsobu života. Nejvyšší soud se tedy zabýval i tím, zda z obsahu trestního spisu podobné riziko pro obviněnou nevyplývá. U peněžitého trestu totiž nejde pouze o volbu druhu sankce a její celkovou výši, ale také o posouzení výše denní sazby ve vztahu k osobním a majetkovým poměrům pachatele podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku a o zhodnocení, zda nejde o trest zjevně nedobytný ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Pokud by se soud touto otázkou vůbec nezabýval a z obsahu spisu by současně vyplývalo, že peněžitý trest může být vzhledem k poměrům obviněného zjevně nedobytný nebo likvidační, mohlo by jít o vadu přezkoumatelnou v dovolacím řízení. Nešlo by totiž jen o nesouhlas s přiměřeností trestu, nýbrž o námitku, že nebyly respektovány zákonné hmotněprávní podmínky pro uložení peněžitého trestu.
24. Je však třeba odlišovat situaci, kdy soud zákonnou otázku osobních a majetkových poměrů pachatele zcela pomine, od situace, kdy ji posoudí určitým způsobem a obviněný pouze nesouhlasí s tím, jakou váhu soud jednotlivým okolnostem přiznal, aniž by svá tvrzení o rozhodných poměrech řádně doložil. Druhá z uvedených situací je zpravidla jen námitkou proti přiměřenosti trestu a jako taková dovolací důvod nezakládá. V nyní posuzované věci sice lze odvolacímu soudu vytknout, že otázku majetkových poměrů obviněné v odůvodnění nerozvedl podrobněji, avšak tato dílčí formální nedostatečnost nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku. V posuzované věci obviněná odvolacímu soudu neumožnila, aby zjistil její subjektivní stanovisko ke změně trestu na trest peněžitý, protože se k veřejnému zasedání z vlastní vůle nedostavila. Odvolací soud proto mohl vycházet jen z údajů v trestním spise významných pro posouzení dobytnosti peněžitého trestu a stanovení výše denní sazby. Obviněná byla navíc v odvolacím řízení zastoupena obhájcem, který mohl k otázce druhu a výměry trestu uvést vše, co považoval za významné, a mohl navrhnout provedení důkazů týkajících se jejích majetkových poměrů, neboť uložení peněžitého trestu jako trestu samostatného při zmírnění právní kvalifikace skutku bylo předvídatelnou možností (viz § 39 odst. 8 tr. zákoníku).
25. Nadto obviněná svá tvrzení o tíživé finanční situaci v dovolání relevantním způsobem nedoložila, např. doklady o příjmech, pravidelných výdajích, úvěrových splátkách, vyživovací povinnosti, uzavřených splátkových kalendářích či jiných skutečnostech, z nichž by bylo možné posoudit váhu jejího subjektivního tvrzení, že uložený peněžitý trest je i přes nízkou výměru pro ni ohrožující.
26. Za rozhodné Nejvyšší soud považuje, že peněžitý trest byl obviněné uložen v celkové výši 60 000 Kč, kterou s ohledem na to, že obviněná je vysokoškolsky vzdělaná, v produktivním věku, a podle informací, které sama poskytla policejním orgánům v přípravném řízení (viz protokol o její výpovědi na č. l. 125–129 tr. spisu), které u hlavního líčení neupřesnila a neoznačila za již nereálné (viz č. l. 1733–1734 tr. spisu), má pravidelný příjem ze zaměstnání ve firmě Liberty, a. s., v čisté výši 32 000 Kč, bydlí ve vlastním bytě, na kterém v době výslechu, tj. v dubnu 2024 vázla hypotéka ve výši jednoho milionu korun, přičemž sjednanou výši úvěrových splátek neuvedla, a že se s poškozenými dohodla na splátkovém kalendáři, podmínky kterého soudům také nesdělila, takže nemusí jejich pohledávky uspokojit jednorázově, rozhodně nelze mít za nedobytnou natož dokonce likvidační, a to bez ohledu na to, že obviněná pečuje o nezletilé dítě (opět nekonkretizovala, zda a kolik na jeho výchovu a výživu přispívá otec). Z trestního spisu je současně zřejmé, že obviněná v průběhu trestního stíhání nepožádala o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu z důvodu nedostatku finančních prostředků a náklady obhajoby zvolenému obhájci Mgr. Janu Vančurovi (plná moc je ze dne 28. 2. 2024) hradí sama.
27. V posuzované věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi uloženým trestem a zásadou proporcionality. Uložený trest odpovídá okolnostem případu, majetkové povaze trestné činnosti, rozsahu škody i polehčujícím okolnostem, které odvolací soud zohlednil. Nejde proto o případ, v němž by bylo namístě výjimečně zasáhnout z ústavněprávních důvodů.
28. Nad rámec posouzení dovolání Nejvyšší soud dodává, že otázka konkrétního způsobu úhrady peněžitého trestu náleží do vykonávacího řízení. Trestní řád umožňuje, aby odsouzený z důležitých důvodů požádal soud, který výkon peněžitého trestu zajišťuje, o postup podle § 342 tr. ř., tedy o odklad výkonu peněžitého trestu na dobu nejvýše jednoho roku od uplynutí jednoho měsíce od soudní výzvy k zaplacení trestu nebo o povolení splácení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách. V nyní posuzované věci by taková žádost byla adresována soudu prvního stupně, tedy Okresnímu soudu v Karlových Varech ke sp. zn. 6 T 105/2024, a bylo by na obviněné, aby tvrzené důležité důvody přezkoumatelně doložila. Tento procesní postup slouží k tomu, aby byly ve vykonávacím řízení zohledněny skutečné platební možnosti odsouzeného a aby nebylo bez dalšího nutné přistoupit k vymáhání peněžitého trestu či k dalším zákonným následkům jeho nezaplacení. 29. Nejvyšší soud uzavírá, že peněžitý trest uložený obviněné odvolacím soudem je zákonem dovoleným druhem trestu, byl uložen v zákonných mezích a nepředstavuje porušení zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. Odvolací soud nerozhodl v neprospěch obviněné, neboť po zúžení skutkového základu a změně právní kvalifikace zvolil zákonem přípustný samostatný peněžitý trest, jehož druh ani výměra při celkovém posouzení věci nepředstavují objektivní změnu in peius.
V. Závěr
30. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
31. Obviněná v dovolání navrhla postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad ani přerušení výkonu napadeného rozhodnutí neshledala. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, nebylo namístě o tomto návrhu rozhodovat samostatným výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu