Plný text
4 Tdo 612/2026-1181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání obviněného L. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. 10 To 257/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 12 T 24/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 12 T 24/2024, byli obvinění L. P. a M. P. uznáni vinnými zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
poté, co obžalovaný P. přesně nezjištěným způsobem požádal buď přímo nebo prostřednictvím jiné osoby obžalovaného P., kdy se přinejmenším oba dva dne 19. 1. 2022 v odpoledních hodinách nacházeli v XY, aby odvezl z XY jeho vozidlo značky Audi A8 L, registrační značky XY, XY, v hodnotě 1.474.000 Kč s příslušenstvím nejméně v hodnotě 80.600 Kč, přičemž mu dal informaci, že klíč od vozidla nalezne na pravém předním kole, tak obžalovaný P. dne 20. 1. 2022 v přesně nezjištěný okamžik pravděpodobně krátce před 2:51 hodin toto vozidlo klíčem odemkl a odjel s ním nejprve přes Prahu a Brno na území Slovenska a Maďarska, poté zpět do Prahy a dne 22. 1. 2022 poté opět po stejné trase do Maďarska na hraniční přechod XY, přičemž již nejpozději při cestě věděl, že obžalovaný P. hodlá fingovat krádež vozidla za účelem vylákání pojistného plnění, na maďarské straně přechodu se obžalovaný P. setkal s C. U., a S. V. a požádal V. o převoz vozidla přes hranici, kdy V. o důvodu převozu do Rumunska nevěděl, následně obžalovaný P. za účasti U. a V. vozidlo dovezl do města XY, kdy měl záměr převézt jej přes hraniční přechodu XY na Ukrajinu, kde ho měla převzít neznámá osoba, což se však nepodařilo, a vozidlo bylo 4. 2. 2022 zajištěno v XY rumunskou policií, přičemž obžalovaný P. dne 24. 1. 2022 nahlásil telefonicky poškozené společnosti ČSOB Pojišťovna, a.s., že bylo vozidlo ukradeno, coby pojistnou událost z pojistné smlouvy číslo 6136654047 s pojistným limitem 3.000.000 Kč, kdy on byl oprávněn k výplatě pojistného plnění, a zároveň, aby dosáhl věrohodnosti tohoto hlášení, tak dne 23. 1. 2022 ohlásil zmizení vozidla Policii České republiky, kdy tvrdil, že jej zaparkoval dne 19. 1. 2022 a dne 23. 1. 2022 zjistil, že zmizelo, a poté, co bylo vozidlo navráceno do České republiky, tak byla provedena jeho oprava za 226.059 Kč, kteroužto částku 1. 8. 2022 pojišťovna vyplatila spol. Porsche Inter Auto CZ spol. s r.o., IČ [IČO], a téhož dne pojišťovnou vyplacena obžalovanému P. částku 237.524 Kč za instalaci ručního ovládání a novou kameru do auta, kdy tyto měly z auta zmizet po údajné krádeži, a za úhradu repatriace vozidla z Rumunska.
2. Za uvedené jednání byl obviněný L. P. odsouzen podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále byl obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 2 500 Kč, celkem tedy 250 000 Kč.
3. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině, trestu a náhradě škody obviněného M. P..
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným L. P. a M. P. uložena povinnost zaplatit poškozené ČSOB Pojišťovně, a. s., společně a nerozdílně na náhradě škody částku 463 583 Kč.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 12 T 24/2024, podal obviněný L. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. 10 To 257/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
6. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. 10 To 257/2025, podal následně obviněný L. P. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
7. Obviněný v dovolání namítá, že soudy založily závěr o jeho vině na výpovědi spoluobviněného M. P., jehož výpověď však nebyla v průběhu řízení konzistentní a byla nesouladná s výpovědí svědků V. a U.. Důkaz výslechem těchto svědků byl soudem prvního stupně zamítnut. Ve vztahu k neakceptovanému návrhu na výslech těchto dvou svědků obviněný uvádí, že se jedná o skutečnost naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále uvádí, že žádný přímý důkaz jeho pachatelství fingovanou krádeží vozidla nenasvědčuje. Nepřímé indicie, z nichž soudy vycházejí, podle názoru obviněného umožňují i jiné vysvětlení průběhu skutkového děje.
8. Dovolatel namítá, že ani skutečnost, že k užití vozidla posloužil originální klíč, sama o sobě neprokazuje jeho účast na trestné činnosti, v situaci, kdy existoval další plnohodnotný klíč k vozidlu. Soudy však skutkový závěr, z něhož vycházely, postavily na spekulativní úvaze, nikoli na bezpečně prokázané skutečnosti. Odborné vyjádření toliko konstatuje, že předložený klíč vykazoval známky sporadického užívání; ze žádného důkazu však nevyplývá, že dovolatel úmyslně předložil jiný klíč, ani, že druhý klíč nemohl být reálně zneužitý třetí osobou. V další části dovolání obviněný uvádí výčet konkrétních skutečností, které podle jeho názoru vylučují, že předmětné vozidlo mělo být objektem krádeže a že vůbec mělo, resp. mohlo dojít k dokonání předmětného trestného činu.
9. Při existenci nepřímých důkazů a domněnek měly soudy podle dovolatele postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch, což však neučinily. Zůstala totiž zachována reálná možnost, že vozidlo bylo odcizeno třetí osobou s využitím druhého originálního klíče. Skutková zjištění neprokazují nade vší rozumnou pochybnost, že zosnoval fingované odcizení vozidla, instruoval spoluobviněného P. a jednal v úmyslu vylákat pojistné plnění. Skutek proto nemohl být právně kvalifikován tak, jak o tom soudy rozhodly.
10. Z trestního spisu vyplývá soudy obou stupňů skutečnost, že škodu na vozidle následně uhrazenou pojišťovnou fakticky způsobil spoluobviněný P. Přesto soudy dovodily majetkové obohacení dovolatele, ke kterému však nedošlo. Obviněný je osobou dlouhodobě aktivní a solventní, nikdy neměl žádné dluhy, úvěry ani jiné nevypořádané závazky. Je osobou dosud netrestanou a vedoucí řádný život. Přesto mu byl uložen přísnější trest než spoluobviněnému P. Spoluobviněný nic pojišťovně neuhradil a při existenci solidárního závazku ve výši 463 583 Kč bude případné vymáhání regresního podílu na spoluobviněném pro dovolatele fakticky iluzorní. Z tohoto pohledu se peněžitý trest ve výši 250 000 Kč spolu s uloženým trestem odnětí svobody jeví jako přísný, nespravedlivý a neodpovídající zásadě individualizace trestní sankce.
11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 12 T 24/2024 a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k níž v posuzované věci cílí podstatná část dovolací argumentace obviněného, se týká situací, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pokud obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu a jeho první variantě namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, svá tvrzení nedokládá argumentací, jejíž obsah by byl způsobilý tento dovolací důvod reálně naplnit. Z hlediska takto soudy obou stupňů ustálených a provedenými důkazy spolehlivě podporovaných a přesvědčivě odůvodněných skutkových zjištění je totiž zřejmé, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy přiléhavě a v souladu s pravidly formální logiky. Na základě takto hodnocených důkazů pak ustálil skutkový stav věci – odkázat lze v tomto směru zejména na body 33 a 34 odůvodnění rozsudku, kdy tam uvedenou argumentaci podrobil kritické revizi, shrnul a na její zásadní momenty upozornil odvolací soud v bodech 11 až 17 odůvodnění usnesení. Obviněný se rovněž dovolává porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo. K tomu je třeba uvést, že tato výhrada směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě směřuje námitka obviněného týkající se tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy neprovedly jím navrhované důkazy výslechem svědků S. V. a C. U. V posuzované věci však lze podle názoru státního zástupce vycházejícího zejména z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 9. 2025 existují důvodné pochybnosti, zda obviněný návrh na osobní výslech svědků V. a U. vůbec procesně účinným způsobem v průběhu hlavního líčení uplatnil. I pokud by se tak stalo, v systému dalších důkazů, které soudy důvodně považovaly pro ustálení rozhodných skutkových zjištění za dostačující, a s vědomím, že výpovědi těchto svědků z přípravného řízení byly u hlavního líčení k důkazu čteny, se ve smyslu výše uvedených premis (a z nich vyplývajících procesních důsledků) nejedná o důkazy podstatné.
14. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V posuzované věci obviněný v zásadě popírá naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky pokusu zločinu pojistného podvodu. Přitom však vychází z jiného skutkového stavu, než jaký měly za prokázaný soudy nižších stupňů, akcentuje skutková zjištění, která nejsou pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu určující, a naopak přehlíží ty, které jsou rozhodné. Takovou dovolací argumentaci však materiálně pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
15. Jestliže na základě rozhodných skutkových zjištění soudů lze závěr o spáchání trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, považovat za opodstatněný, pak nelze přisvědčit reálnému naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož podstatou je nesouhlas s právním posouzením skutku. Tento dovolací důvod (v jeho druhé variantě) pak nenaplňuje ani část dovolací argumentace cílená proti adheznímu výroku.
16. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
17. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce na dovolání setrval a zdůraznil, že vytýkané vady představují vady mající zásadní význam pro zákonnost napadených rozhodnutí.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
22. Obviněný v celém svém podání brojil proti skutkovým zjištěním vyjádřeným ve skutkové větě napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Opakovaně připomínal, že výpověď spoluobviněného M. P. byla rozporná a účelová. Dále znovu poukazoval na nesprávné hodnocení důkazů týkajících se objednání a zaplacení nových pneumatik, oznámení o odcizení vozidla, končící platnosti pojistné smlouvy a rovněž jeho výpovědi. Dovolacímu soudu nastínil svou verzi skutkového děje, která měla být těmito důkazy podpořena. Na základě této své skutkově zaměřené argumentace pak uzavřel, že se vytýkaného protiprávního jednání nedopustil, resp. že nenaplnil skutkovou podstatu zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Takto vystavěné námitky v teoretické rovině odpovídají první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem nelze je hodnotit jako důvodné.
23. Nejprve je vhodné zdůraznit, že s obhajobou obviněného se soudy obou stupňů již opakovaně a odpovídajícím způsobem vypořádaly, přičemž zejména soud prvního stupně věnoval celé věci značnou pozornost. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud může na příslušné pasáže napadeného rozhodnutí v podrobnostech odkazovat, poněvadž neshledal žádných pochybení, která by v daném směru mohl soudům vytknout. V prvé řadě lze uvést, že výpověď spoluobviněného M. P. nebyla jediným důkazem, který obviněného usvědčoval ze spáchání přečinu pojistného podvodu, naopak byly nashromážděny důkazy, které jeho popis události podpořily. Jeho tvrzení podporuje závěr odborného vyjádření, že vozidlo bylo užíváno s originálním klíčem, přičemž z výpovědi svědka V. vyplývá, že v automobilu byly klíče. Z odborného vyjádření dále vyplynulo, že klíček, který obviněný L. P. vydal jako svůj plnohodnotný, vykazuje známky pouze sporadického užívání. Oproti soudům obou stupňů, které pojaly celé jednání komplexně a vyhodnotily veškeré důkazy, které se jej dotýkaly, jak samostatně, tak i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.), obviněný se zaměřil pouze na vybrané důkazy, které hodnotil toliko izolovaně a na takovém základě se snažil o změnu ustálených skutkových zjištění, která by mu více vyhovovala. Jeho obhajoba tedy neodpovídala skutečnému stavu věci, a proto ji soudy zcela logicky nemohly akceptovat.
24. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavce 34. až 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 12. až 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Ohledně námitky obviněného o porušení zásady in dubio pro reo je třeba uvést, že jde o námitku procesní, přičemž je nutno zdůraznit, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Postupem soudu tak nemohlo být ani zasaženo do základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
25. Stran existence opomenutých důkazů obviněný poukazoval na neprovedení důkazu výslechem svědků S. V. a C. U.. K tomu Nejvyšší soud v obecném smyslu připomíná, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v praxi považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Současně ovšem platí, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu. Je totiž na jeho úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Stanovuje tedy potřebný rozsah dokazování tak, aby zabránil provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení.
26. Pochybení v podobě opomenutých důkazů Nejvyšší soud v případě obviněným namítaného neprovedení výslechu svědků S. V. a C. U. neshledal. Je zřejmé, že protokoly o svědeckých výpovědích uvedených svědků byly se souhlasem stran čteny v hlavním líčení dne 16. 9. 2025 (č. l. 1069). Lze tak dospět k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
27. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zde Nejvyšší soud připomíná, že posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně. Jinak řečeno, posouzení námitek obviněného proti vadným závěrům právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, je podmíněno skutkovými závěry, k nimž soudy dospěly na základě výsledků provedeného dokazování. Obviněný neuvedl v dovolání nic v tom smyslu, že by skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazoval zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nesprávnost právního posouzení skutku vyvozoval výlučně jen ze svého nesouhlasu s tím, jak soudy zjistily skutkový stav. Skutkové námitky ovšem svým obsahem neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený dovolací důvod (v jeho druhé variantě) nenaplňuje ani část dovolací argumentace cílená proti adheznímu výroku. Tzv. solidární povinností k náhradě škody byl obviněný zavázán při respektování občanskoprávní úpravy, což vyplývá z bodu 39 odůvodnění rozsudku a bodů 24 a 25 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
28. Dovolatel v rámci svého dovolání vznesl také námitky vůči výroku o trestu. Nezákonným ho shledává, neboť nebyla prokázána jeho vina a nebyla posouzena subjektivní stránka jeho jednání. S uvedenými námitkami se dovolací soud vypořádal v příslušných odstavcích předcházejícího textu a shledal je neopodstatněnými. Pokud dále dovolatel shledává uložený trest nepřiměřeně přísný a okolnosti podle § 39 a násl. tr. zákoníku nesprávně vyhodnocené, jedná se o námitky zcela se vymykající nejen zvoleným dovolacím důvodům, ale všem z dovolacích důvodů jmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř.
29. Je tomu tak proto, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
30. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud jako obiter dictum podotýká, že dovolatel byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let. Pokud mu tedy soud tento trest uložil ve výměře tří let, tedy při dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem, jedná se o zákonnou sankci co do druhu i její výměry. Totéž lze konstatovat i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, který plně respektuje všechny podmínky a limity upravené v § 53 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu je zřejmé, že obviněnému nebyl uložen trest, který by bylo možno považovat za nepřiměřený.
31. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu