Plný text
4 Tdo 689/2026-738
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání obviněného doc. MUDr. Mgr. J. L., Ph.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 6 To 200/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 73/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 6. 2025, sp. zn. 9 T 73/2024, byl obviněný doc. MUDr. Mgr. J. L., Ph.D. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) dne 21. 6. 2022 v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži na ulici Havlíčkova 1265 odsouzená MUDr. J. V. jako službu konající lékařka uvedené nemocnice si během pracovní doby při příjmu pacientky poškozené Z. P., řádně neověřila informace k léku Trexan Neo 10 mg (obsahující složku methotrexát), který byl poškozené předepsán v měsíci březnu roku 2022 k léčbě revmatologického onemocnění, a který do té doby řádně a správně užívala dle předepsané medikace 1x týdně, zejména pokud jde o jeho dávkování a užívání, a chybně uvedla do zdravotnické dokumentace Z. P. užívání tohoto léku v režimu 1-0-1/2 tablety bez uvedení časového údaje užití léku „týdně“, tedy jednu tabletu ráno a půl tablety večer, což je celkem 15 mg léku denně namísto jedenkrát týdně, kdy následně byla poškozená téhož dne hospitalizována v uvedené nemocnici na oddělení 19A, na kterém byla v době kolem 14:45 hodin vyšetřena obžalovaným, primářem oddělení, který byl zároveň i jejím ošetřujícím lékařem, a který jen automaticky převzal naordinované nadlimitní užívání léku Trexan Neo 10 mg odsouzenou MUDr. J. V. při příjmu poškozené a stejně tak jako odsouzená MUDr. J. V., ani on nezkontroloval informace k léku Trexan Neo 10 mg, zejména pokud jde o jeho dávkování a užívání, a ponechal ve zdravotnické dokumentaci Z. P. naordinované užívání tohoto léku v režimu 1-0-1/2 tablety bez uvedení časového údaje užití léku „týdně“, tedy jednu tabletu ráno a půl tablety večer, což je celkem 15 mg léku denně namísto jedenkrát týdně, a takto byl poškozené lék podáván po dobu 14 dnů, tj. od 21. 6. 2022 až do 5. 7. 2022 do 09:55 hodin, kdy byl poškozené lék Trexan Neo 10 mg vysazen pro zhoršující se zdravotní stav projevující se nejméně od 2. 7. 2022 vředy v dutině ústní a nejméně od 4. 7. 2022 kožním projevem v oblasti zevního genitálu, přičemž dne 8. 7. 2022 byla u poškozené již rozvinuta pancytopenie (snížení počtu všech krevních buněk) a hnisavý zánět průdušek a plic, kdy i přes vysazení léku Trexan Neo 10 mg dne 5. 7. 2022, vzhledem k jeho 14dennímu nadlimitnímu užívání, poškozená dne 8. 7. 2022 ve 22:29 hodin zemřela na srdeční selhání v důsledku oslabení imunitního systému při otravě methotrexátem v Kroměřížské nemocnici a. s. na ulici Havlíčkova 660, kam byla z oddělení 19A v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži převezena dne 8. 7. 2022 ve 20:58 hodin, přičemž dle příbalové informace se lék Trexan Neo 10 mg v rámci léčby revmatologických onemocnění užívá pouze jednou týdně, jinak může způsobit vážné zdravotní komplikace spojené s útlumem funkce kostní dřeně, včetně úmrtí, čehož si obžalovaný jakožto lékař s odbornými znalostmi musel být vědom, čímž porušil ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2, § 67 odst. 1, 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 250denních sazeb po 1 300 Kč, tj. celkem 325 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce primáře na dobu 18 měsíců.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Z. P. a L. V., odkázány se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 6. 2025, sp. zn. 9 T 73/2024, podali obviněný doc. MUDr. Mgr. J. L., Ph.D. a poškozené Z. P. a L. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 6 To 200/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu zákazu činnosti. Odvolání poškozených byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 6 To 200/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Obviněný v dovolání uvedl, že skutek nebyl správně posouzen z hlediska naplnění subjektivní a objektivní stránky stíhaného přečinu, přičemž soudy nesprávně posoudily i možnost spolupachatelství. Skutková zjištění jsou přitom v rozporu s obsahem provedených důkazů. Pokud jde o zavinění, vyjádřil názor, že jeho vnitřní psychický stav k podstatným složkám trestného činu nelze kvalifikovat ani jako nedbalost nevědomou. Předmětný lék předepsala poškozené MUDr. J. V. jako zkušená lékařka, takže měl právo jí důvěřovat. Zdravotnická dokumentace ani neobsahovala výzvu k ověření předepsaného léku, naopak oprava původně mylného dávkování jej vedla k přesvědčení, že MUDr. J. V. provedla dodatečné ověření. Poškozená mu potvrdila dávkování léku, do doby jeho odjezdu na dovolenou nevykazovala příznaky otravy. Nic tak podle obviněného nenasvědčovalo tomu, že existuje chyba v dávkování předmětného léku. Nesouhlasí proto s tím, že zanedbal své povinnosti lékaře. Uvádí, že nevěděl a ani nemohl vědět, že uvedené dávkování je nesprávné a že způsobí smrt poškozené. Výhrady obviněný vznáší i proti příčinné souvislosti. K politováníhodnému následku došlo kombinací jednání více osob. Z ničeho však nevyplývá, proč bylo pouze jeho jednání a jednání MUDr. J. V. způsobilé přivodit následek v podobě smrti poškozené. Přitom poukazuje na zvláštní argumentaci odvolacího soudu, který připustil, že ostatní lékaři se mohli oprávněně spoléhat na jeho zkušenosti a zkušenosti MUDr. J. V., avšak jemu to není „povoleno“. Nastavení medikace mohl ovlivnit pouze v prvních deseti dnech, avšak poškozená neměla v této době žádné příznaky. Za vadu napadených rozhodnutí považuje obviněný i to, že soudy přičetly stejný následek dvěma osobám. To je podle něj možné jen u úmyslných trestných činů. Pokud tedy způsobila smrt poškozené MUDr. J. V., nemohl ji z nedbalosti způsobit také. V této věci je tedy dán důvod zproštění, že skutek spáchal někdo jiný.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 6. 2025, sp. zn. 9 T 73/2024, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Kroměříži k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozsudkem dovolatele zprostil obžaloby.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, kterými nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními.
9. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak odpovídají námitky obviněného, kterými zpochybnil existenci nedbalostního zavinění.
10. K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (resp. účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. uveřejněné pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku (k tomu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
11. V této souvislosti uvedl, že obviněný založil svou trestní odpovědnost za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku opomenutím, jelikož bylo jeho povinností při převzetí poškozené do péče řádně zkontrolovat ordinaci léku. Nelze akceptovat stav, aby lékař, který je odpovědný za péči o pacienta, neprovedl kontrolu naordinovaného léku a jeho medikace, a to i za situace, kdy navazuje na předchozí zdravotní službu jiného lékaře. Spoléhal-li se obviněný za zjištěných okolností na služebně starší a zkušenější kolegyni, pak tak činil bez přiměřeného důvodu, že neohrozí život a zdraví poškozené. Byl to totiž právě obviněný, který byl od 21. 6. 2022 do doby svého odjezdu na dovolenou (tj. po 1. 7. 2022) odpovědný za náležitou odbornou úroveň zdravotní služby poskytované poškozené, tedy i za to, že poškozená bude mít správnou ordinaci léků. Přitom věděl, že součástí této ordinace je také lék Trexan Neo. O nedbalostním zavinění obviněného proto nevznikají důvodné pochybnosti. Jeho námitky jsou proto neopodstatněné.
12. Takové pochybnosti ovšem nelze mít ani stran existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a jím zaviněným následkem (resp. účinkem) na životě poškozené. V této souvislosti státní zástupce uvádí, že námitky obviněného, v nichž tvrdil opak, jsou především polemikou s rozhodnými skutkovými zjištěními, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením důkazů a výsledky provedeného dokazování. Takto formulované námitky ovšem citovanému důvodu dovolání neodpovídají.
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jimi požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
18. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],· a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. 19. S ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání obviněného lze na tomto místě zmínit, že dovolatel měl svůj mimořádný opravný prostředek opřít i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, podle níž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), avšak tento nedostatek dovolání obviněného neovlivnil způsob rozhodování dovolacího soudu při posuzování důvodnosti námitek vznesených pod uplatněnými důvody dovolání.
20. Dále je úvodem třeba k dovolání obviněného uvést, že se jedná o opakování jeho předcházející obhajoby a v podstatě svým obsahem odpovídá jím podanému odvolání. Soudy nižších stupňů se tudíž s jejich argumentací již vypořádaly. Na tento případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
21. Obviněný sice dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl, a to v první alternativě, avšak činí tak způsobem, který nelze označit za vyhovující požadavku první alternativy tohoto dovolacího důvodu.
22. Tento závěr vyplývá z přístupu Nejvyššího soudu k interpretaci a aplikaci tohoto důvodu dovolání. Jeho znění totiž nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
23. Dovolatel neuvádí, která konkrétní zjištění soudů nižších stupňů rozhodná pro právní kvalifikaci skutku jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy (míněno důkazy konkrétně označenými) a jaké skutečnosti či jiné důkazy mají tento očividný nesoulad zakládat. V uvedeném směru je třeba zmínit, že požadavku ze zákonné úpravy plynoucí nevyhovuje pouhé vyslovení odlišného stanoviska. Z uvedených důvodů obviněný svou dovolací argumentací tento dovolací důvod ani z formálního hlediska nenaplnil. 24. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek tak, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožadují obvinění v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
25. Pod tento uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit dovolací námitky týkající se nedostatku nedbalostního zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného doc. MUDr. Mgr. J. L., Ph.D. a následkem trestného činu. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
26. K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku (k tomu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
27. K námitce absence příčinné souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.) příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (nexus causalis) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek.
28. Jak vyplynulo již z výše popsaných skutkových zjištění, obviněný jako ošetřující lékař převzal do zdravotní péče poškozenou Z. P., aniž zkontroloval informace k léku Trexan Neo 10 mg, který předtím naordinovala obviněná MUDr. J. V. při příjmu poškozené do nemocnice, a ponechal užívání tohoto léku v režimu 1-0-1/2 tablety bez uvedení časového údaje užití léku „týdně“, takže lék Trexan Neo byl poškozené podáván v celkovém množství 15 mg denně namísto jedenkrát týdně, přičemž takto byl poškozené podáván lék v době od 21. 6. 2022 do 5. 7. 2022, kdy došlo k vysazení léku z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu poškozené. Nepříznivý zdravotní stav se nejméně od 2. 7. 2022 projevoval u poškozené vředy v dutině ústní a nejméně od 4. 7. 2022 kožním projevem v oblasti zevního genitálu, přičemž dne 8. 7. 2022 byla u poškozené rozvinuta pancytopenie (snížení počtu všech krevních buněk) a hnisavý zánět průdušek a plic. Vzhledem k shora zmíněnému nadlimitnímu podávání léku Trexan Neo v rozhodné době došlo dne 8. 7. 2022 ve 22:29 hodin k srdečnímu selhání poškozené a její smrti, která nastala v důsledku oslabení imunitního systému při otravě methotrexátem.
29. Z uvedené, stručně naznačené geneze skutkového děje je zřejmé, že u poškozené došlo v důsledku pochybení při dávkování léku Trexan Neo ke zhoršování zdravotního stavu, které by ale bez dalšího nemuselo vést k fatálnímu následku, neboť bylo ve zjevných možnostech lékařského personálu, při důsledném užití kontrolních postupů, situaci napravit.
30. Jsou-li skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnocena z výše uvedených hledisek, pak je možno učinit spolehlivý závěr, že zaviněné (nedbalostní) jednání obviněného, spočívající v tom, že pouze automaticky převzal nesprávné užívání léku Trexan Neo 10 mg naordinované odsouzenou MUDr. J. V. při příjmu poškozené a nezkontroloval informace k léku Trexan Neo 10 mg, zejména pokud jde o jeho dávkování a užívání, bylo zjevně příčinou dostatečně významnou pro způsobení následku v podobě úmrtí poškozené. Toto jednání tedy bylo v příčinné souvislosti s uvedeným následkem (účinkem).
31. Pro posouzení jednání obviněného dále Nejvyšší soud konstatuje následující. Především obviněný jednal protiprávně, a to v rozporu s § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, neboť jako ošetřující zdravotnický pracovník (§ 3 odst. 2 zákona o zdravotních službách) neposkytoval své zdravotní služby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím zdravotnímu stavu pacienta a na náležité odborné úrovni.
32. Obviněný zjevně podcenil situaci a jako lékař odpovědný za péči o pacienta neověřil správnost předepsané medikace, když v posuzovaném případě poskytování zdravotní péče navazovalo na postup předchozího lékaře (MUDr. J. V.). Povinnost náležité odborné péče však v takovém případě zahrnuje i ověření, zda je podávání konkrétního léčivého přípravku, jeho dávkování a četnost jeho podávání v daném případě správná. Zvýšená míra obezřetnosti je přitom namístě zejména tehdy, nemá-li lékař s účinky konkrétního léčivého přípravku zkušenosti z vlastní odborné praxe, například proto, že jej v rámci své specializace k léčbě pacientů běžně nepoužívá. Pokud se obviněný za zjištěných okolností spoléhal na služebně starší a zkušenější kolegyni, činil tak bez přiměřeného důvodu pro závěr, že tímto přístupem nemůže dojít k ohrožení života či zdraví poškozené. Byl to totiž právě obviněný, kdo byl od 21. 6. 2022 až do svého odjezdu na dovolenou, tedy do 1. 7. 2022, odpovědný za náležitou odbornou úroveň zdravotní služby poskytované poškozené, a tedy i za správnost její medikace. Přitom byl seznámen se skutečností, že její součástí je rovněž lék Trexan Neo. Oprava množství tohoto léku, kterou krátce po přijetí poškozené k hospitalizaci provedla odsouzená MUDr. J. V., měla obviněného naopak vést ke zvýšené pozornosti a k ověření, zda, v jakém skutečném množství a s jakou četností má být tento lék poškozené podáván. Obviněný však v tomto směru neučinil žádný krok, přestože si vzhledem ke svému postavení zkušeného lékaře musel být vědom, že jednotlivé léky, případně jejich vzájemná kombinace, zejména je-li nesprávná či nevhodná, mohou mít nepříznivý vliv na život nebo zdraví pacienta. Za těchto okolností proto nelze jeho spoléhání na postup jiné lékařky považovat za akceptovatelné. Obviněný měl vzhledem ke své odpovědnosti za poskytovanou zdravotní péči povinnost správnost medikace poškozené ověřit a nemohl se této povinnosti zbavit pouhým spoléháním na postup jiného (byť zkušenějšího) lékaře.
33. Nejvyšší soud si je přitom vědom závěru, vycházejícího ze znaleckého posudku MUDr. Davida Marxe, Ph.D., že k pochybení došlo u všech lékařů psychiatrické nemocnice, kteří nesprávnou frekvenci podávání předmětného léku potvrdili. Je však třeba uvést, že posouzení trestní odpovědnosti jiných osob nebylo vzhledem k zásadě obžalovací předmětem posouzení ze strany soudů v předmětném trestním řízení. Podstatou obžalovací zásady, primárně vyjádřené v § 2 odst. 8 tr. ř., která je následně promítnuta v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., je rozdělení procesních funkcí mezi obžalobu, obhajobu a soud. Trestní stíhání před soudem je možné jen na podkladě obžaloby (resp. i návrhu na potrestání, případně návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu), kterou podává a před soudem zastupuje státní zástupce (§ 180 odst. 1 tr. ř.). Obžaloba tím stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodnutí, a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je obžalovanému kladen za vinu. Soudům právě s ohledem na uvedenou zásadu, kterou jsou vázány, nepřísluší relevantně řešit otázku trestní odpovědnosti dalších osob než těch, na které je obžaloba podána. Nezahájení trestního stíhání vůči jinému tudíž nemůže mít pro dovolací řízení v předmětné věci žádný důsledek. Tímto se Nejvyšší soud vypořádává s námitkou obviněného, že se v průběhu dokazování řešila vina toliko dvou obžalovaných, nikoliv dalších osob. V této souvislosti je přitom třeba ještě uvést, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, tedy když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, publikovaný pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74, publikovaný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
34. S ohledem na uvedené je nadbytečné se zabývat námitkou, že se jednalo o nedbalostní trestný čin, u kterého je vyloučeno spolupachatelství. Avšak je možno k tomu uvést, že již v usnesení dne 25. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1286/2014, se Nejvyšší soud v tomto směru vyjádřil, a to tak, že z rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68, publikovaného pod č. 50/1968 Sb. rozh. tr., (nikoli pouze z právní věty) vyplývá, že „[u] činů spáchaných z nedbalosti není sice možné spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jsou však možné případy spolupachatelství podobné, jestliže několik osob vědomým jednáním směřujícím k beztrestnému následku, způsobí trestný následek (ublížení na zdraví) sice nezamýšlený, ale zaviněný z nedbalosti. Rovněž jako spolupachatelství se tu posuzují jednání, která tvoří řetěz a vyústí v následek zaviněný z nedbalosti.“
35. S ohledem na uvedené je namístě konstatovat, že obviněný v rámci skutkového děje naplnil všechny znaky aplikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak již správně dovodily soudy obou stupňů, a to včetně protiprávnosti a příčinné souvislosti. Jeho námitkám, které zmíněnou kvalifikaci zpochybňovaly, tak nelze přisvědčit.
36. V hmotně právních závěrech Okresního soudu v Kroměříži ani Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, týkajících se jednání obviněného, proto Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení.
37. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2026
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu