Plný text
4 Tdo 743/2026-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2026 o dovolání, které podala obviněná P. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2026, sp. zn. 8 To 72/2026, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 52/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 30 T 52/2025, byla obviněná uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a za to byla podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na 6 měsíců, který jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku jí byla uložena přiměřená povinnost uhradit podle svých sil ve zkušební době škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozené G. J., a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.
2. Obviněná se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně trestné činnosti dopustila ve stručnosti tím, že dne 24. 6. 2024 kolem 6:00 hodin na adrese XY, Praha XY, v bytě, který obývá, poté, co na její zvonek zazvonila poškozená G. J., na ni úmyslně, ihned po otevření dveří a bez varování vylila horkou vodu z rychlovarné konvice. Tím poškozené způsobila opaření I. a II. stupně pravé strany obličeje, krku, ramene a v drobných ložiscích horní části hrudníku vpředu, což si vyžádalo lékařské ošetření a léčbu po dobu dvou týdnů, během nichž musela poškozená dodržovat specifický klidový režim.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 9. 4. 2026, sp. zn. 8 To 72/2026, zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
4. Usnesení Městského soudu v Praze napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jindřicha Rajchla dovoláním, kterým brojila i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, aniž by v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. konkretizovala výrok, který napadá. Odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., bez toho, aby upřesnila, kterou z tam se nabízejících alternativ má na mysli. Z obsahu podání je nicméně patrné, že cílila na existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Dále označila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s tím, že byl zamítnut její řádný opravný prostředek, ačkoli předcházející řízení bylo zatíženo vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Úvodem vlastní argumentace se obviněná ohradila proti konstatování odvolacího soudu o absenci jejího kritického nadhledu nad závažností skutku. Vinu za trestný čin, který nespáchala, logicky nepřijala, v hlavním líčení ale prostřednictvím svého obhájce projevila lítost nad zraněními, která poškozená utrpěla.
6. Existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů obviněná opřela o následující výtky. Soudy nižších stupňů nesprávně dovodily závěr o vysoké hlasitosti jejího rádia z úředního záznamu o podaném vysvětlení D. P., ačkoli jmenovaný svědek nic takového netvrdil. Hovořil o jiném incidentu, který s posuzovaným jednáním nemá žádnou spojitost. Pochybení obviněná spatřovala i v závěru soudů o tom, že poškozená se nedopouštěla žádného rušivého jednání. Soudy závěr opřely o videozáznam pořízený obviněnou, jenž zachycuje počáteční komunikaci mezi ní a poškozenou v rozhodné době a není z něj patrný žádný hluk. Zcela ale opomněly uvážit, že sama poškozená vypověděla, že její děti byly opakovaně zdrojem ruchu v domě. Předmětný videozáznam ostatně nevypovídá ani o nadměrné hlasitosti rádia obviněné předmětného rána a okolnostech, které interakci mezi oběma ženami předcházely, a přesto soudy ohledně těchto skutečností učinily závěry v neprospěch obviněné. K videozáznamu obviněná uvedla, že ho pořídila, protože věděla o tom, že za dveřmi stojí poškozená, která ji krátce předtím rušila. Poškozená neuposlechla její výzvy, aby ji neobtěžovala, a ihned po zavření dveří opět zvonila, a to v době, kdy se obviněná chystala k odchodu do práce.
7. Obviněná dále nesouhlasila s tím, jak soudy interpretovaly její výpověď ohledně vzniku opařenin na těle poškozené. Závěr soudů, že vlastní rychlovarnou konvici, označila za ničím nepodloženou spekulaci. Vyjma toho je obecně známo, že během 10 sekund nedojde voda v rychlovarné konvici k bodu varu a vařící vodu si těžko mohla připravit dopředu, když nemohla předpokládat, že poškozená přijde k jejím dveřím. Odmítla úvahy soudů o tom, že původně vodu ohřívala k jinému účelu. Nemají oporu v provedeném dokazování. Obviněná si před posuzovaným činem nekupovala čaj ani kávu, pro jejichž přípravu by mohla vařící vodu použít. Vyplývá to z jí předložených dokladů o nákupech z poslední doby, v nichž se žádné obdobné položky nevyskytují.
8. Obviněná také rozporovala závěry soudů o vzniku kaluže vody před dveřmi jejího bytu a o absenci mstivého motivu na straně poškozené. Připomněla, že svědkyně J. Š. zaslala manželu poškozené inkriminovaný den krátkou textovou zprávou, ze které je zřejmé, že se původně domnívala, že kaluž vody způsobila rodina poškozené jako mstu za hlasitě puštěné rádio obviněné. Navíc pokud by se skutkový děj odehrál tak, jak konstatovaly soudy, roztříštily by se kapky vody po chodbě domu nebo by ulpěly na těle poškozené a z něj by stékaly při jejím odchodu, tudíž by na podlaze zůstaly viditelné stopy. Před dveřmi jejího bytu byla ale jednolitá kaluž, což implikuje, že voda byla někým vylita na zem z výšky.
9. Následně se obviněná v dovolání soustředila na výpověď poškozené a konstatovala, že její tvrzení o událostech následujících po incidentu jsou rozporná. Při podání vysvětlení poškozená uvedla, že se svá zranění snažila skrýt před dětmi a lékařskou pomoc vyhledala až po jejich odchodu z domu, zatímco u hlavního líčení vypověděla, že dětem nachystala snídani, odvezla je do školy a poté podstoupila lékařské ošetření. I přes uvedený nesoulad jí soudy uvěřily a výpověď obviněné naopak odmítly, ačkoli byla na rozdíl od poškozené ve svých tvrzeních po celou dobu konzistentní. Zjevný rozpor panuje i mezi výpověďmi svědkyně J. Š., která jednou uvedla, že ji obviněná pozorovala škvírou ve dveřích, aby posléze tvrdila, že ji zastihla při odchodu do práce.
10. Za situace, kdy stojí „tvrzení proti tvrzení“, tak nelze podle obviněné učinit spolehlivý závěr o její vině, ani usuzovat na věrohodnost poškozené, přestože její verzi příběhu obžaloba bezdůvodně privileguje. Uvedeným postupem soudů došlo k porušení presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo a nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17.
11. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že i při zachování skutkového stavu zjištěného soudy nevykazuje její jednání znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a mělo být posouzeno pouze jako přestupek proti občanskému soužití.
12. Argumentovala tím, že soudy učinily závěr o způsobení újmy na zdraví poškozené s ohledem na délku léčby znesnadňující jí obvyklý život po dobu 17 dnů, aniž by se zabývaly časovou prodlevou mezi domnělým útokem a prvním lékařským ošetřením poškozené nebo tím, že poškozená porušila léčebný režim. Na porušení léčebného režimu obviněná usuzovala ze skutečnosti, že se poškozená nedostavila na plánovanou lékařskou kontrolu dne 8. 7. 2024, ale až o dva dny později, tj. 10. 7. 2024, kdy jí byla ukončena dočasná pracovní neschopnost. Připomněla, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplynulo, že již 3. 7. 2024, tedy 9 dní po incidentu, byly některé rány na těle poškozené zhojeny. K tomuto důkazu současně namítla, že znalec posuzoval mimo jiné i právní otázky, jejichž zodpovězení leží výhradně na soudu, a že znalci nebyla známa zásadní skutečnost, a to že během léčby poškozená absolvovala dlouhou cestu z Prahy na Moravu, což vypovídá o tom, že omezení v běžném způsobu jejího života nedosahovalo vlivem poranění takové intenzity, aby bylo nutno předmětné jednání charakterizovat jako ublížení na zdraví. Výhrady obviněné směřovaly i proti tomu, že ve výroku o vině nebylo popsáno, jaké procento těla bylo opařeninami postiženo, natož aby byly rozlišeny zasažené části z hlediska stupně opařenin, tj. zda konkrétní místo bylo zasaženo opařeninami I. či II. stupně, přičemž u II. stupně mělo být upřesněno, zda šlo o II-a nebo o II-b. Všechny uvedené okolnosti jsou podle obviněné zásadní pro posouzení skutku jako trestného činu a nikoli jen jako přestupku.
13. Podle obviněné je úkolem soudů, aby prokázaly existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a vzniklým následkem, popř. těžším následkem, a této povinnosti soudy v její trestní věci nedostály.
14. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
15. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se s jejími námitkami neztotožnil.
16. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že podstatná část dovolání je pouze opakováním obhajoby uplatněné před soudem prvního stupně a následně v odvolacím řízení, se kterou se oba soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly. Obviněná opětovně předkládá vlastní verzi skutkového děje a zpochybňuje věrohodnost poškozené a svědkyně J. Š. Takto vystavěná dovolací argumentace však sama o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť dovolací řízení není určeno k přehodnocování celého dokazování. Stejně tak se neuplatní ani při pouhém nesouhlasu obviněné se způsobem hodnocení důkazů, jestliže mají skutkové závěry soudů v provedeném dokazování racionální a přezkoumatelný podklad. Navíc v této věci jsou skutkové závěry založeny nejen na výpovědi poškozené, nýbrž na řadě dalších nepřímých důkazů, které tvoří ucelený a logický řetězec.
17. K poznatku o nadměrné hlasitosti rádia obviněné v době skutku státní zástupce uvedl, že soudy se dopustily nepřesnosti, pokud poukázaly mimo jiné na vysvětlení podané svědkem D. P., neboť z něj citovaný poznatek nevyplývá. Nejedná se však o skutečnost rozhodnou pro posouzení viny, nýbrž o informaci sloužící k širšímu dokreslení sousedských vztahů.
18. K použití rychlovarné konvice jakožto nástroje trestné činnosti státní zástupce připomněl, že takto útok popsala poškozená, kterou mají soudy za věrohodnou. Navíc typ použité nádoby není z hlediska zjištění skutku a posouzení viny zásadní. Podstatné je, že z objektivních důkazů lze bez pochybností uzavřít, že opařeniny na těle poškozené byly způsobeny jednáním obviněné.
19. O zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy podle státního zástupce nesvědčí ani námitky obviněné týkající se kaluže vody před jejím bytem. Stěžejní je, že předmětná kaluž v rozhodné době před dveřmi bytu obviněné existovala, což bylo podpořeno výpovědí svědkyně J. Š. i obsahem jí zaslané krátké textové zprávy. Stejně tak nelze tzv. extrémní rozpory zakládat na tom, že existuje více vysvětlení, proč obviněná vařící vodu připravovala. Nejedná se totiž o klíčový podklad pro konstatování viny. Podstatnými jsou výpověď poškozené a další v řízení provedené důkazy, které do sebe logicky zapadají. 20. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami, které obviněná formálně podřadila dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Skutková zjištění soudů nižších stupňů přesvědčivě odůvodňují závěr o použité právní kvalifikaci, včetně naplnění znaku ublížení na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku. Poškozená utrpěla zranění na viditelných místech svého těla, která si vyžádala opakované lékařské ošetření a v jejichž důsledku byla objektivně omezena v běžném způsobu života. Skutečnost, že její léčba byla bez komplikací, neodůvodňuje závěr o absenci újmy na zdraví ve smyslu norem trestního práva. Uvedený závěr nemůže zpochybnit ani úvaha obviněné, že poškozená porušila svůj léčebný režim, když se nedostavila k původně naplánované lékařské kontrole. Jedná se o prostou spekulaci, nikoli o hmotněprávní námitku způsobilou vyvolat dovolací přezkum. 21. Soudy podle státního zástupce učinily právní závěry na základě vlastního hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z odůvodnění obou napadených rozhodnutí. V žádném ohledu se nejednalo o nekriticky převzaté konstatování znalce o charakteru poranění ze soudně lékařského hlediska. Státní zástupce současně odmítl tvrzení obviněné, že absence procentuálního rozsahu postižených míst či jejich přesného označení podle stupně opařenin je pro popis skutku zásadní. Jedná se o informace, které mohou nalézt své uplatnění např. v odškodňovacím řízení, nicméně pro účely posouzení ublížení na zdraví a konstatování viny pachatele nejsou nezbytnou podmínkou.
22. Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v této věci naplněny nebyly, nemohl podle státního zástupce obstát ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
23. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
24. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněné prostřednictvím jejího obhájce k replice, které nevyužila.
IV. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem
25. Nejvyšší soud shledal s jistou dávkou tolerance, pokud jde o výslovné označení napadených výroků, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se obviněná domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněné pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
26. Obviněná odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., přičemž z obsahu dovolání vyplynulo, že napadenému usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání podle § 256 tr. ř. vytýká, že se nevypořádal s vadami zatěžujícími předchozí řízení před soudem prvního stupně, které spočívají v existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a v nesprávném právním posouzení skutku. Konkrétní argumentaci obviněná zjednodušeně řečeno staví na tom, že hodnotí důkazy vztahující se k jejímu jednání inkriminovaného rána jinak než soudy nižších stupňů a jinak vykládá důkazy týkající se charakteru způsobeného poranění a délky doby, po kterou byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života.
27. Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání již na tomto místě připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
28. V posuzované věci je z porovnání obsahů odvolání a dovolání zřetelné, že obviněná napadá skutková zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud poté, co se vypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami shledal správnými a úplnými, stejnými argumenty. Spočívají v tvrzení obviněné, že poškozená, se kterou má dlouhodobě špatné sousedské vztahy, ze msty lže o tom, že jí opařila. Obviněná znovu v podstatě stejnými slovy zpochybňuje věrohodnost poškozené i svědkyně J. Š. a poukazuje na údajné rozpory mezi vysvětleními, která poskytly v přípravném řízení, a jejich výpověďmi u hlavního líčení. Tvrdí, že rychlovarnou konvici ani potravinové produkty, k jejichž přípravě by vařící vodu mohla použít, nevlastní, že kaluž vody před jejím bytem nemohla vzniknout v důsledku toho, že na poškozenou vychrstla horkou vodu, a že věrohodnost tvrzení poškozené vylučuje už to, že není objektivně možné, aby se v průběhu 10 sekund ohřála voda v konvici na bod varu. Současně poukazuje na obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení D. P. s tím, že nevypovídal o událostech z předmětného dne. Pokud jde o charakter poranění poškozené, stejně jako v odvolání namítá časový odstup, ve kterém poškozená vyhledala lékařské ošetření, poukazuje na fakt, že se dostavila k lékařské kontrole s dvoudenním zpožděním, a že se soudní znalec vyjádřil k charakteru poranění ze soudně lékařského hlediska, což mu nepřísluší. Takto vystavěná dovolací argumentace ale není ničím jiným než pokračující polemikou s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry, ke kterým soudy nižších stupňů po provedeném dokazování dospěly, což se zcela míjí s podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod nedopadá na jakoukoli nespokojenost dovolatele se skutkovými závěry soudů nižších stupňů ani na pouhou polemiku s tím, jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy individuálně a v jejich souhrnu. Jeho smyslem je postihnout pouze takové závažné vady skutkového základu rozhodnutí, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, anebo že vůči nim byly nedůvodně opomenuty navržené podstatné důkazy. Nejde tedy o nástroj, jehož prostřednictvím by mohl Nejvyšší soud znovu přehodnocovat celé dokazování, nahrazovat úvahy soudů nižších stupňů svými vlastními nebo vytvářet alternativní skutkové verze děje jen proto, že se jeví dovolateli jako pravděpodobnější.
29. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícího z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
30. Z bodů 27 až 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se tento soud zabýval všemi v řízení provedenými důkazy, které hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a podle svého vnitřního přesvědčení, jak mu to ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., a na jejich podkladě dospěl k logickým závěrům, které pečlivě, a především přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil poté, co odmítl jako neopodstatněné námitky obviněné vůči hodnocení důkazů provedených v hlavním líčení (viz body 6 až 17 odůvodnění jeho usnesení). Stručně lze konstatovat, že soudy obou stupňů skutková zjištění založily především na výpovědi poškozené G. J., která byla vedle obviněné jedinou osobou, jež byla incidentu přítomna, a hodnověrným způsobem popsala, co se předmětného rána před bytem obviněné odehrálo. Současně akceptovatelně vysvětlila i to, proč se nejprve postarala o své děti a teprve poté, i přes bolestivost zranění, vyhledala lékařské ošetření. Závěr soudů o věrohodnosti její výpovědi je zcela logický, protože její tvrzení jsou podporována celým řetězcem nepřímých důkazů (na rozdíl od tvrzení obviněné). Jednak kamerovým záznamem pořízeným obviněnou, který prokazuje, že v rozhodnu dobu došlo k jejich vzájemné interakci před bytem obviněné a že v ten okamžik, tedy v 6:00 hodin, byla poškozená bez jakýchkoli známek opařenin, dále textovou komunikací z času 6:16 hodin mezi poškozenou a její matkou bezprostředně po činu, jejíž součástí jsou fotografie zachycující postižená místa na těle poškozené, lékařskými zprávami o tom, že poškozená byla ošetřena na klinice popáleninové medicíny v dopoledních hodinách dne 24. 6. 2024 pro opaření I. a II. stupně v oblasti pravé tváře, části krku, ramene a drobné plochy hrudníku, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož vyplynulo, že vznik předmětných opařenin je možné velmi dobře vysvětlit vylitím horké vody z konve na obličej a přilehlé části těla. Krom toho je výpověď poškozené v souladu i s výpovědí svědkyně J. Š. a obsahem jí zaslané krátké textové zprávy týkající se nálezu kaluže vody před dveřmi bytu obviněné i s podanými vysvětleními svědků R. Ž. a D. P. dokreslujícími chování obviněné v bytovém domě. K argumentu obhajoby, že tvrzení poškozené ohledně okolností následujících po nehodě se v průběhu času měnila, nelze přisvědčit. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že poškozená popisovala rozhodné okolnosti konzistentně napříč trestním řízením a její tvrzení nevykazovala žádné rozpory, které by byly způsobilé vyvolat pochyby o její věrohodnosti. K této otázce se ostatně podrobně vyjádřil již odvolací soud v bodě 13 odůvodnění svého usnesení, v němž přiléhavě poznamenal, že pokud se v některých detailech ponehodového děje tvrzení poškozené rozcházejí, jedná se o standardní důsledek procesu zapomínání, a naopak to svědčí o tom, že verze poškozené je autentická. Naproti tomu skutková verze prezentovaná obviněnou nekorespondovala s dalšími provedenými důkazy, byla vnitřně nelogická a založena na okolnostech, které nebyly pro posouzení její viny vůbec rozhodné.
31. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na některé skutečnosti, které soudy z jednotlivých důkazních prostředků zjistily.
32. Z videozáznamu předloženého obviněnou je vyjma už uvedené absence jakýchkoli poranění v obličeji či na krku patrné, že poškozená vystupovala klidně a snažila se s obviněnou slušně komunikovat; ke sdělení důvodu, pro který přišla, jí však obviněná nedala příležitost a zabouchla vstupní dveře, aniž by jí v tom poškozená jakkoli bránila. Je nutné odmítnout i námitku obviněné, že soudy deformovaly její výpověď v části týkající se toho, zda poškozená měla opařeniny už předtím, než obviněná začala nahrávat video a otevřela dveře svého bytu. Pokud soudy dovodily, že výpověď obviněné byla v rozporu s předloženým videozáznamem, týkalo se to té části, kde obviněná tvrdila, že se s ní poškozená přetahovala o dveře bytu, když je chtěla zavřít (viz bod 32 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a bod 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nic takového totiž z videozáznamu neplyne.
33. Přiléhavě soudy hodnotily i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž znalec konstatoval, že úrazový děj prezentovaný poškozenou velmi dobře vysvětluje úrazové změny, k nimž vlivem posuzovaného jednání došlo; za shodné s tvrzením poškozené, že při útoku intuitivně uhnula do strany, zatímco před ním stála ke dveřím bytu čelem, označil rovněž umístění ran na jejím těle (viz bod 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Namítá-li obviněná, že se znalec vyjadřoval mimo jiné i k otázce právního posouzení skutku, ačkoli mu to nepřísluší, a že takto uvedené závěry soud bez dalšího převzal, aniž by je kriticky zhodnotil, nelze ani této výtce přisvědčit. Obviněná záměrně opomíjí bod 23 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v němž soud prvního stupně konstatoval, že vzhledem k chybně položené otázce pod bodem 5 znaleckého posudku, která se týká posouzení charakteru poranění, nebude k odpovědi znalce přihlížet. Nejvyšší soud k tomu dodává, že znalec sice v odpovědi na tuto otázku vyslovil odborný soudně lékařský názor, který se blížil právnímu závěru, ale pro tuto věc bylo pro soudy podstatné jen to, že z odborného hlediska posoudil povahu a závažnost zranění, které poškozená utrpěla, jeho mechanismus, příčiny, délku léčení a omezení obvyklého způsobu života.
34. Obviněná je dále přesvědčená, že soudy pochybily, protože se dostatečně nezabývaly jejím tvrzením, že nevlastní rychlovarnou konvici. Nástroj trestné činnosti však dostatečně popsala poškozená, které soudy s ohledem na konzistentnost její výpovědi podpořenou dalšími důkazy, uvěřily (viz bod 16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nutno připomenout, že podle znaleckého posudku opařeniny, které utrpěla poškozená, standardně vznikají působením horké tekutiny nebo páry na kůži (viz znalecký posudek na č. l. 84–91 tr. spisu); charakter poranění je proto slučitelný s mechanismem popsaným poškozenou, podle něhož na ni obviněná vylila horkou vodu z rychlovarné konvice. Nebylo tedy třeba, aby se v této věci provádělo další dokazování, když posuzovaná okolnost byla náležitě zjištěna. Ani doklady o nákupech, které obviněná předložila a jimiž se snažila prokázat, že v poslední době nekupovala kávu ani čaj, pro jejichž přípravu by horkou vodu potřebovala, nebyly způsobilé vyloučit, že horkou vodu vařila pro jiné účely (viz bod 38 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Nad rámec uvedeného lze dodat, že pro posouzení právní kvalifikace skutku není druh nádoby, z níž byla voda na poškozenou vylita, sám o sobě určující.
35. Pro právní posouzení věci není rozhodné ani to, z jakého důvodu byla vařící voda přichystána nebo zda byla připravena bezprostředně před útokem či dříve. Podstatné je, že soudy vzaly za prokázané, že ji obviněná k útoku použila. Námitka, že během deseti sekund nebylo možné ohřát vodu v rychlovarné konvici na bod varu, učiněná skutková zjištění nezpochybňuje, a navíc vychází z ničím nepodloženého předpokladu, že obviněná začala vodu ohřívat teprve po ukončení prvotní komunikace s poškozenou.
36. Stejný závěr platí pro námitku obviněné vztahující se ke kaluži vody před jejími dveřmi, kterou se také zabývaly oba nižší soudy (srovnej bod 37 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a bod 14 odůvodnění usnesení dovolacího soudu). Vysvětlily, že existenci kaluže vody potvrdila výpověď svědkyně J. Š., stejně jako její krátká textová zpráva zaslaná manželu poškozené. Důvody jejího vzniku pak spolehlivě popsala poškozená. Nebylo tedy úkolem soudů, aby se zabývaly přesnými termodynamickými okolnostmi roztříštění jednotlivých kapek vody poté, co zasáhly poškozenou. Pokud v textové zprávě svědkyně J. Š. vyslovila myšlenku, že kaluž vody byla způsobena rodinou poškozené jako msta obviněné za hlasitě puštěné rádio, jedná se o její spekulaci. Nebyla očitým svědkem a v té době o něm nevěděla ani z doslechu. Úvaha obviněné, že voda vylitá na tělo poškozené nemohla vytvořit souvislou kaluž, nepřekročila meze jejích vlastních hypotéz, které však nejsou s ohledem na důkazní situaci ve věci významné.
37. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem přisvědčil obviněné v tom, že z vysvětlení svědka D. P. nevyplývá informace o nadměrné hlasitosti rádia obviněné v rozhodnou dobu. Nicméně se nejedná o námitku způsobilou naplnit uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z taxativně vymezených v § 265b tr. ř. Obviněná totiž míří na okolnost, která není součástí skutkových zjištění a kterou soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zmínily jen pro celkové dokreslení napjatých sousedských vztahů v domě. Nejedná se o skutečnost, na jejímž prokázání či vyvrácení by závěr o vině obviněné stál. Pro něj je rozhodné, že obviněná na poškozenou úmyslně, bez varování a ihned poté, co otevřela dveře svého bytu, vylila horkou vodu. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že závěr o hlasitosti rádia soud dovodil primárně z výpovědi poškozené, z výpovědi svědkyně J. Š. a z vysvětlení podaného svědkem R. Ž. (srovnej body 10–20 a 22 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Ti všichni, ve spojitosti se svědkem D. P., současně popsali problémové chování obviněné v domě a incidenty, při nichž je patrno její konfliktní jednání a neúměrné reakce na podněty okolí, při nichž se nechává strhnout emocemi, aniž by situaci dokázala řešit racionálně a s dostatečným nadhledem.
38. Dovolací argumentace, podle které poškozená mohla utrpět poranění i jiným než nastíněným způsobem, tak zůstala pouze v rovině spekulací. Povinností soudů sice je zjišťovat i okolnosti svědčící ve prospěch obviněné, zásada presumpce neviny však neznamená, že je jejich úkolem zabývat se každou variantou skutkového děje jen proto, že se dovolateli jeví jako pravděpodobnější, jelikož vyznívá v jeho prospěch. Podstatné je vyloučení důvodných pochybností, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodná skutková zjištění v projednávané věci.
39. Pokud obviněná současně namítla, že již v řízení před soudem prvního stupně vyjádřila lítost nad zraněním poškozené, neuvedla, v čem konkrétně spatřuje význam této okolnosti pro správnost napadených rozhodnutí. Vyjádření lítosti nad vzniklým zraněním samo o sobě správnost skutkových ani právních závěrů soudů nižších stupňů nezpochybňuje a není způsobilé naplnit žádný z uplatněných dovolacích důvodů.
40. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněné se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. 41. Ve zbývajícím rozsahu dovolání Nejvyšší soud posuzoval, zda a v jaké míře obviněnou uplatněné výhrady obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolací důvod dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze tedy namítat buď to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl posouzen, anebo to, že soudy na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly jiné ustanovení hmotného práva. Naopak ani tento dovolací důvod neslouží k prosazování vlastní skutkové verze děje; dovolací soud při jeho přezkumu vychází ze skutkového stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a zkoumá toliko správnost jeho právního hodnocení. 42. Z hlediska výše uvedeného lze za právně relevantní považovat ty výhrady, jimiž obviněná zpochybnila naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu, konkrétně vznik ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Namítla, že poranění poškozené bylo lehké, hojilo se bez komplikací a svou povahou se nacházelo na pomezí prostého uškození na těle a ublížení na zdraví. Poukázala také na to, že poškozená se dne 8. 7. 2024 nedostavila k plánované lékařské kontrole, že některé plochy poškozené kůže byly již dne 3. 7. 2024 zhojené a že délka pracovní neschopnosti nemusela odpovídat skutečné době omezení poškozené v obvyklém způsobu života. Popisu skutku pak vytkla, že neobsahuje procentuální rozsah zasažených částí těla tak, aby bylo patrné, které byly zasaženy opařeninami I. stupně a které naopak opařeninami II. stupně, popř. zda se jednalo o stupeň II-a či II-b.
43. Podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku bude potrestán ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí stav spočívající v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli na krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a vyžaduje lékařské ošetření. Ustálená soudní praxe vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm kalendářních dnů (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 4 Tdo 552/2016). Každý případ je však nutno posuzovat individuálně, přičemž za předpokladu, že ze všech ostatních hledisek jde o výraznou poruchu zdraví, lze za ublížení na zdraví považovat i takovou poruchu, která trvala kratší dobu než zmíněných sedm dnů. Činění právních závěrů o povaze skutku ve smyslu trestního práva přitom přísluší pouze soudu, který při nich vychází zejména z odborných lékařských poznatků [srovnej ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. BECK, 2025, s. 41].
44. Poruchu zdraví nebo jiné onemocnění je třeba vždy zvažovat ve vztahu k předchozímu zdravotnímu stavu poškozeného, tedy do jaké míry se aktuální zdravotní stav liší od toho, který existoval před inkriminovaným činem. Porucha zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, což spočívá v porušení normálních tělesných nebo duševních funkcí. Oproti těžkému ublížení na zdraví se však nevyžaduje, aby jej znesnadňovala podstatným způsobem. Nestačí pouze subjektivní pocit poškozeného, nýbrž je potřeba i objektivizace zranění v podobě lékařských výstupů. Významným vodítkem při posuzování intenzity poruchy zdraví může být i dočasná pracovní neschopnost poškozeného. Nejedná se však o jediné kritérium, které je v daném případě rozhodující; zásadní je zhodnocení i všech ostatních okolností konkrétního případu. Potřeba lékařského ošetření současně neznamená, že pro kvalifikaci jednání jako trestného činu ublížení na zdraví musí poškozený lékařské ošetření bezvýhradně podstoupit. Pachatelem způsobená zranění si totiž může ošetřit i sám nebo je ponechat zcela bez ošetření. Rozhodný je objektivní závěr, že vzniklá zranění potřebu takového ošetření vyžadovala [srovnej ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. BECK, 2025, s. 41].
45. Ve světle uvedených východisek nelze výtkám obviněné věcně přisvědčit. Podle skutkových zjištění soudů utrpěla poškozená opařeniny I. a II. stupně pravé strany obličeje, krku, pravého ramene a drobných ložisek v horní části hrudníku. Poranění si vyžádala opakované lékařské ošetření a léčbu v období od 24. 6. 2024 do 10. 7. 2024. Poškozená musela postižená místa chladit a ošetřovat, chránit je před infekcí a slunečním zářením, zachovávat zvýšenou opatrnost při osobní hygieně a po dobu léčby nemohla docházet do zaměstnání. Nešlo proto pouze o krátkodobou nebo zanedbatelnou zdravotní obtíž, nýbrž o poruchu zdraví, která poškozené po dobu výrazně přesahující jeden týden znesnadňovala její obvyklý způsob života. Význam způsobeného poranění nelze bagatelizovat ani s ohledem na umístění opařenin. Zasažen byl mimo jiné obličej a krk poškozené, tedy části těla, které jsou běžně viditelné při každodenním osobním i pracovním kontaktu a jejichž poranění lze pouze obtížně skrýt. Poškozená navíc v hlavním líčení uvedla, že i po zhojení u ní přetrvávaly barevné změny kůže v oblasti dekoltu a mírná skvrna na obličeji, byť doufala v jejich postupné vymizení. Takové následky podporovaly závěr, že nešlo o nevýznamnou újmu. Okolnost, že se poranění hojila bez komplikací a poškozená neměla teploty ani výrazné bolesti, nemůže sama o sobě vyloučit naplnění zákonného znaku ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Z výše rozvedených skutkových zjištění, zejména z časové návaznosti vzniku poranění na jednání obviněné, mechanismu jejich vzniku a závěrů znaleckého posudku, současně jednoznačně vyplývá existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a následkem na zdraví poškozené.
46. Na tom nic nemění ani námitka obviněné, že poškozená nedodržovala léčebný režim a nedostavila se ke kontrolní lékařské prohlídce dne 8. 7. 2024. Z provedeného dokazování vyplynulo pouze to, že k uvedenému datu byla kontrola poškozené doporučena; tu sice neabsolvovala, nicméně již dne 10. 7. 2024 se k lékaři dostavila. Samotná dvoudenní prodleva nemůže vést k závěru, že poranění poškozené byla zhojena před uplynutím výše zmíněných sedmi kalendářních dnů takovým způsobem, že ji nijak zásadně neomezovala v obvyklém způsobu života nebo že by poškozená nedodržením léčebných pokynů uměle prodloužila dobu svých obtíží. Ze zjištění, že některé plochy poškozené kůže byly dne 3. 7. 2024 již zhojené, rovněž neplyne, že by poškozená byla v té době už úplně v pořádku, protože hojícím procesem procházela i další zasažená místa. Soudy proto nepochybily, pokud s ohledem na povahu poranění, průběh a délku jejich hojení, omezení poškozené v obvyklém způsobu života a také dobu její dočasné pracovní neschopnosti, která přesáhla sedm kalendářních dnů, dospěly k závěru, že skutek naplňuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
47. Jak již bylo výše uvedeno, vznik újmy z ublížení na zdraví lze dovodit mimo jiné z toho, že zranění svou povahou objektivně vyžadují lékařské ošetření. Nicméně skutečnost, že poškozený lékaře nenavštíví nebo si rány ošetří doma, nemůže na právním posouzení skutku nic změnit. Stejný závěr platí i v nyní posuzované věci. Lékařská dokumentace slouží jen jako důkazní prostředek stran závažnosti vzniklých poranění. Z provedeného dokazování současně neplyne, že by poškozená závažným způsobem porušovala léčebný režim nebo uměle prodlužovala dobu hojení ran. V tomto ohledu se jedná o ničím nepodložené spekulace obviněné. O pochybení poškozené v průběhu léčby nemůže být řeč ani v souvislosti s tím, že absolvovala cestu z Prahy na Moravu. Podle lékařské dokumentace se její zranění dobře hojila a nebyla takového charakteru, aby ji omezovala ve statickém pohybu. 48. Konečně nelze přisvědčit ani námitkám obviněné týkajícím se chybějících údajů o procentu zasažených míst, jejich rozlišení na opařeniny I. či II. stupně, příp. konkrétněji na stupeň II-a a II-b, nelze přisvědčit. Nejedná se totiž o nezbytnou náležitost popisu skutku. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že takové údaje mohou být relevantní pro řízení týkající se např. odškodnění újmy způsobené daným činem, nikoli však pro trestní řízení, jehož účelem je náležité zjištění skutku, jeho pachatele a následně aplikace odpovídajících norem hmotného práva trestního. 49. Výtky, které směřovaly k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. 50. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jelikož žádné vady v procesním postupu soudů nižších stupňů, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal.
V. Závěr
51. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu