Plný text
4 Tdo 780/2026-774
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 8 To 17/2026, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 5/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 48 T 5/2025, byl obviněný V. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a za to byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to střenky nože. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto i o adhezních nárocích poškozeného A. S.
2. Obviněný se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně trestné činnosti dopustil tím, že dne 16. 7. 2025 kolem 5:00 hodin na adrese XY, Praha XY, v bytě č. 5, po předchozím konfliktu zaútočil na poškozeného A. S. kuchyňským nožem a bodl ho do oblasti levého oka, čímž mu způsobil bodnou ránu o délce 3 cm a v jejím důsledku slepotu na levé oko. Poté poškozeného bodl do pravé podpažní jamky, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu o délce 10 cm a přeťal části jeho zádových a podlopatkových svalů. Pouze dílem náhody mu přitom neporanil cévy, v důsledku čehož mohl poškozený vykrvácet, a nůž nepronikl do oblasti hrudníku a nezpůsobil selhání životně důležitých orgánů. Svou roli při ukončení útoku sehrálo to, že se nůž během útoku zlomil.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupkyně i obviněný odvoláním. Obviněný brojil proti všem výrokům a státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 8 To 17/2026, z podnětu státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody a propadnutí věci a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody na 10 let. Pro jeho výkon jej opět podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, tedy s mírnějším režimem, než by podle výměry trestu přicházel do úvahy podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. ř. Trest propadnutí střenky nože znovu neuložil s ohledem na bezcennost předmětné věci. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. S. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Lieskovana dovolání, kterým brojil i proti rozsudku Městského soudu v Praze. Napadl výroky o vině a trestu s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že existuje zřejmý rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, nebyly bezdůvodně provedeny navrhované důkazy a skutek je vadně právně posouzený z pohledu subjektivní stránky. Označil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
5. V úvodu písemného podání obviněný rekapituloval dosavadní řízení a způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Na to navázal pojmenováním vad, které podle něj mají potenciál vyvolat přezkum napadených rozhodnutí v dovolacím řízení. Dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. obviněný podřadil námitky asymetrického hodnocení důkazů, porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, nezohlednění chování obviněného po činu a opomenutí výslechu svědka V. M.
6. Obviněný konkrétně rozsudku soudu prvního stupně vytknul, že v situaci, kdy došlo ke střetu dvou rozdílných verzí obviněného a poškozeného a absentují důkazy prokazující správnost jedné z nich, soud namísto toho, aby respektoval zásadu in dubio pro reo, akcentoval rozpory ve výpovědi obviněného a označil ho za nevěrohodného, zatímco poškozenému uvěřil, přestože stran mechanismu a místa druhého bodnutí vypovídal rozporuplně. Rozdíly v jeho výpovědích z přípravného řízení a u hlavního líčení omlouval rozrušením po činu, ačkoli poškozený v přípravném řízení vypovídal s delším časovým odstupem od skutku.
7. Odvolací soud bez dalšího převzal závěr soudu prvního stupně o tom, že poškozený je věrohodný, a na odvolací námitky obviněného týkající se nepřesností ve výpovědi poškozeného nereagoval.
8. Obviněný dále brojil proti tomu, že soudy bagatelizovaly jeho chování po činu a nevzaly ho v potaz při posouzení volní složky zavinění. Přitom i svědek I. E. potvrdil, že obviněný vběhl do kuchyně a chvíli v obavě před poškozeným držel dveře oddělující tuto místnost od dalších.
9. Opomenutý důkaz obviněný spatřoval v neprovedení osobního výslechu svědka V. M., který se v době činu nacházel v místnosti, v níž se skutek odehrál. V hlavním líčení byla jeho výpověď jen přečtena, takže chyběla možnost bezprostředního hodnocení a kontradiktorního prověření tohoto důkazu, který mohl objasnit dynamiku konfliktu. K tomu obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05. 10. Výlučně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný opřel námitky nesprávného závěru o subjektivní stránce činu a nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody.
11. K hmotněprávnímu posouzení skutku uvedl, že trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku se od sebe odlišují právě subjektivní stránkou, takže je nezbytné pečlivě zkoumat, k jakému následku úmysl pachatele fakticky směřoval. Prokázání volní složky nepřímého úmyslu u trestného činu vraždy, tedy srozumění se smrtí, nelze nahrazovat úvahou o pouhé možnosti vzniku smrtelného následku.
12. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě soudy převzaly právní kvalifikaci skutku z usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by samostatně a na základě vlastního hodnocení důkazů zvážily, zda zjištěné okolnosti odůvodňují závěr o srozumění obviněného s tím, že poškozeného usmrtí, či vypovídají jen o tom, že jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Obviněný k tomu odkázal na judikaturou vymezená kritéria, jejichž posouzení má význam pro dovození nepřímého úmyslu pachatele ve vztahu k usmrcení poškozeného, a zdůraznil, že u nepřímého úmyslu je nutné vycházet ze zjištěných skutečností, nikoli pouze z ničím nepodložených domněnek. Úmysl usmrtit nelze dovozovat jen z povahy předmětu útoku, nýbrž je třeba zvážit i způsob jeho použití, intenzitu útoku, místo zásahu, způsob jednání pachatele, jeho vztah k poškozenému a osobní vlastnosti pachatele (viz rozhodnutí pub. pod č. 35/1991 a II/1965 Sb. rozh. tr.).
13. V projednávané věci soud prvního stupně nedokázal zjistit, jaká byla pohnutka obviněného a co incidentu předcházelo. Neobjasnil ani bližší okolnosti, za kterých obviněný poškozenému zasadil druhou ránu, přestože právě s ohledem na ni učinil svůj závěr o vražedném úmyslu obviněného. Argumentoval tím, že obviněný neměl jiný důvod, proč v útoku pokračovat než ten, že chtěl poškozeného usmrtit. Zmíněné nedostatky mohlo napravit přibrání znalce z oboru kriminalistické biomechaniky, který by se fundovaně vyjádřil k podstatným okolnostem případu, což obviněný navrhoval, avšak nebylo mu vyhověno. Za tohoto stavu věci podle obviněného nemohly soudy s potřebnou mírou jistoty uzavřít, že byl se smrtí poškozeného srozuměn.
14. K nesprávnému posouzení podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody odvolacím soudem obviněný poukázal na to, že soud prvního stupně aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku neopřel o samotný tělesný handicap obviněného, jak mylně vyložil odvolací soud, nýbrž o význam tohoto fyzického postižení pro průběh náhlé vzniklé konfliktní situace, která byla i pro obviněného stresující a odehrála se ve stísněných prostorách a tmě. Obviněný měl v důsledku chybějící paže omezenou schopnost cílené a kontrolované manipulace se zbraní. Navíc soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že k fatálnímu následku nedošlo, k dosavadní bezúhonnosti obviněného a k lítosti, kterou obviněný projevil poškozenému. Odvolací soud tuto individualizovanou úvahu nepřípustně zúžil na obecnou soběstačnost obviněného v běžném životě.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby Nejvyšší soud sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě konstatoval, že dopadá pouze na situace skutečně závažného a extrémního rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, a taková situace v nyní posuzovaném případě nenastala. Soudy nižších stupňů totiž postupovaly v souladu se všemi požadavky, které zákon klade na důkazní řízení, a jejich výsledná skutková zjištění odpovídají nejen výpovědi poškozeného, která podle mínění státního zástupce nevykazuje žádné významné rozpory ani jiné nedostatky, které by zpochybňovaly její věrohodnost, jak účelově tvrdí obviněný, nýbrž i dalším v řízení provedeným důkazům (svědeckým výpovědím, částečně i výpovědi obviněného, lékařským zprávám, závěrům znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství). Úvaha obviněného, že jde o důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“, tedy neodpovídá realitě. Navíc není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí poškozeného jako se spolehlivým usvědčujícím důkazem, nestojí-li izolovaně a v podstatném odpovídá obsahu dalších důkazů.
17. Obdobný závěr podle státního zástupce platí i pro námitku opomenutého výslechu svědka V. M., kterou obviněný formálně řadil pod třetí alternativu předmětného dovolacího důvodu. S poukazem na bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu státní zástupce připomněl, že tento soud vyhodnotil návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem jmenovaného svědka jako nadbytečný a stručně, leč výstižně to vysvětlil.
18. K hmotněprávním výtkám obviněného, které mají naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že obviněný jimi znovu předkládá vlastní skutková tvrzení a změny právní kvalifikace se domáhá až na tomto odlišném skutkovém základu. Taková argumentace ale na uvedený dovolací důvod nedopadá.
19. Skutek, jak byl soudy zjištěn, podle státního zástupce vykazuje veškeré znaky obviněným zpochybňované právní kvalifikace vraždy ve stádiu pokusu. Z ustálených skutkových zjištění soudů je zřejmé, že poškozenému bezprostředně hrozila smrt ze zranění, ke kterým mohlo reálně dojít a ke kterým nedošlo jen šťastnou náhodou. Fakt, že fatální následek nenastal, nezávisel na vůli obviněného. Úmysl obviněného usmrtit poškozeného jednoznačně plyne z typu použitého smrtícího nástroje, z opakovanosti útoku přerušeného až zlomením čepele u nože, který obviněný k útoku použil, z lokalizace útoku do vysoce zranitelných míst na těle a z velké intenzity, kterou obviněný bodal. Státní zástupce v podrobnostech odkázal na bod 43 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil.
20. K opomenutí aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem státní zástupce s odkazem na ustálenou judikaturu (např. č. 7/2021 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023) uvedl, že uvedená námitka není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. 21. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem
22. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
23. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a převážnou část námitek založil na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a s hodnocením provedených důkazů. Zpochybnil zejména věrohodnost poškozeného s tím, že jeho výpověď stojí osamoceně a je plná rozporuplných tvrzení. Je přesvědčený, že v posuzované věci jde o „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí verze předkládaná poškozeným a ta, prezentovaná obhajobou, přičemž soudy privilegovaly bez respektu k zásadě in dubio pro reo důkazy, které podporovaly jeho vinu, a nezabývaly se těmi, které ji snižují. Opomenutý důkaz spatřoval v nevyslechnutí svědka V. M. v hlavním líčení. Námitky, které obviněný formálně spojoval jen s § 256b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, byly dvojího charakteru. Jednak vytkl právnímu posouzení skutku jako pokusu trestného činu vraždy absenci subjektivní stránky. K tomu zdůraznil, že soudy nezohlednily jeho chování po činu, kdy ve strachu před poškozeným uprchl do kuchyně a tam se skrýval, ani nezjistily, jaké okolnosti incidentu předcházely a na jakém místě a jakým způsobem došlo k druhému bodnutí poškozeného. Jednak brojil vůči trestu tím, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně neaplikoval při ukládání trestu odnětí svobody § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Pokud jde o první okruh dovolacích námitek, které obviněný souběžně podřadil dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je pro ně charakteristický. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Smyslem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je postihnout pouze takové závažné vady skutkového základu rozhodnutí, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů anebo že vůči nim byly nedůvodně opomenuty navržené podstatné důkazy. Nejde tedy o nástroj, jehož prostřednictvím by mohl Nejvyšší soud znovu přehodnocovat celé dokazování, nahrazovat úvahy soudů nižších stupňů svými vlastními nebo vytvářet alternativní skutkové verze děje jen proto, že se jeví dovolateli jako pravděpodobnější. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán jen tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž dovolací soud zkoumá správnost právního hodnocení na základě skutkového stavu, jak ho zjistily soudy nižších stupňů.
25. Vycházeje z výše uvedeného nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že všechny námitky obviněného, kterými vytýká vady skutkové a procesní, zejména zpochybňuje rozsah dokazování, správnost hodnotících úvah soudů, jakož i správnost skutkových závěrů promítajících se do výroku o vině, nejsou způsobilé v dovolacím řízení založit kasační zásah Nejvyššího soudu, neboť v zásadě se míjejí s podstatou obviněným uplatněných dovolacích důvodů a neodpovídají ani jinému dovolacímu důvodu. Žádný z nich totiž nedopadá na samotnou nespokojenost dovolatele se skutkovými závěry soudů nižších stupňů nebo na pouhou polemiku s tím, jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy individuálně a v jejich souhrnu.
26. K námitkám vůči hodnocení věrohodnosti poškozeného je potřeba ještě zdůraznit, že dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy proto může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl a získal z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícího z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
27. V posuzované věci soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k jednoznačnému závěru, že poškozeného bodl právě obviněný, a že verze obhajoby o tom, že obviněný vzal nůž do ruky v obraně před poškozeným, který ho ve vyhroceném konfliktu fyzicky napadl, mlátil ho a škrtil, byla spolehlivě vyvrácena (viz body 27 až 28 a 31 až 35 odůvodnění jeho rozsudku). Soud prvního stupně poukázal na to, že žádný ze svědků, kteří v bytě s oběma aktéry bydleli, nepotvrdil, že by mezi sebou měli spor. K osobě poškozeného pak vypověděli, že nepil alkohol, nebyl agresivní a byl nábožensky orientovaný (ve svém volném čase se neustále modlil). Tvrzení obviněného o nutné obraně soud označil za nevěrohodná už proto, že v době, kdy byl poškozený už na jedno oko oslepen, krvácel a byl špatně orientován, ho znovu velkou silou bodl. Krom toho obviněný popis podstatných okolností skutkového děje opakovaně měnil. V přípravném řízení uvedl, že jej poškozený napadl, poté přestal a už se jej nedotýkal, načež on vzal nůž a bodl ho, zatímco u hlavního líčení vypověděl, že poškozeného bodl v době, kdy jeho útok trval. Soud konstatoval, že nebyla vyvrácena možnost, že mezi oběma muži došlo k předchozímu slovnímu konfliktu, který mohl být doprovázen i fyzickým působením nízké intenzity (např. jemné odstrčení nebo žduchnutí). Vzal ale za jisté, že poškozený se v tomto konfliktu nechoval útočně a neohrožoval obviněného na zdraví, natož na životě. Vycházel přitom mimo jiné i z vyšetřovacího pokusu, který provedl v hlavním líčení za přítomnosti soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ten sice verzi obviněného u první rány nožem zasahující očnici označil za teoreticky možnou, nicméně u druhé bodnořezné rány ji zcela vyloučil. Soud prvního stupně k tomu dodal, že se mu jeví jako vysoce nepravděpodobná verze obviněného už ohledně první rány. Pokud by skutečně obviněný klečel na zemi, jak tvrdí, a poškozený ho škrtil, popř. mlátil do hlavy, lze si stěží představit, že by svou levou rukou, v níž držel nůž s ohledem na to, že pravou ruku má amputovanou, při rychlém otočení se k poškozenému ho bodl až k pravému oku a nikoli jen do úrovně těla, ve které se nacházel, tedy do levé části jeho středu. Současně soud prvního stupně zdůraznil, že obviněný neměl na těle bezprostředně po činu žádné viditelné stopy opakovaných úderů či škrcení.
28. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka obviněného, že poškozený ve svých výpovědích nebyl konzistentní, pokud jde o popis mechanismu útoku a místa, kde se útok odehrál. I touto okolností se soud prvního stupně totiž zabýval a přesvědčivě vysvětlil, proč poškozenému i přes tyto dílčí rozpory uvěřil (viz body 33 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Připomněl, že první nečekané bodnutí zasáhlo očnici a poškozenému přivodilo okamžitou slepotu levého oka a krvácení. Je pochopitelné, že v takovém stavu nebyl schopen přesně vnímat všechny okolnosti, které následovaly, ani je s časovým odstupem náležitě reprodukovat, neboť jeho pozornost se soustředila především na náhlou ztrátu zraku a vzniklé krvácení. Nejvyšší soud k tomu dodává, že bodnutí do oka je velmi traumatické poranění, doprovázené extrémním stresem a bolestivostí, takže závěru o tom, že poškozený byl vyděšený a že to mohlo ovlivnit jeho další vnímání detailů, nelze nic vytknout. Bezprostředně poté navíc obviněný zaútočil podruhé a bodl poškozeného do oblasti pravé podpažní jamky.
29. K dovolací námitce, že nebyl před soudem vyslechnut svědek V. M., je nutné zdůraznit, že protokol o výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení byl k důkazu přečten u hlavního líčení dne 3. 2. 2026 podle § 211 odst. 1 tr. ř. poté, co k tomuto postupu dal obviněný souhlas (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 609 tr. spisu). Za tohoto procesního stavu nelze hovořit o opomenutém důkazu. Navíc odvolací soud přiléhavě konstatoval, že další osobní výslech jmenovaného svědka je s ohledem na jeho tvrzení učiněné pod sankcí křivé svědecké výpovědi, že v době incidentu spal, nic neviděl a vzbudil se až poté, co byli obviněný a poškozený mimo jeho pokoj, zjevně nadbytečný (viz bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tato úvaha je logická a nevykazuje znaky svévole ani jiný kvalifikovaný nedostatek. 30. Obdobně je tomu i u námitky obviněného, jejímž prostřednictvím odkazuje na výpověď svědka I. E. Jmenovaný svědek také nebyl incidentu přítomen a nedisponoval informacemi, které by vinu obviněného snižovaly či podporovaly jeho verzi příběhu. Vypověděl jen to, že obviněný do kuchyně vběhl a 2 až 3 minuty držel dveře. Žádné přetahování se o dveře nebo dobývání se poškozeného do kuchyně, které by nasvědčovalo tomu, že obviněný měl důvod se poškozeného bát, nezaznamenal (srovnej body 13 až 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
31. Lze shrnout, že soudy založily svá skutková zjištění na důkazech objektivní povahy, které byly v řízení řádně provedeny, a hodnotily je jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž své úvahy náležitě vysvětlily. Obsah jednotlivých důkazů nijak nedeformovaly ani jim nepřisuzovaly význam, který by z nich nevyplýval. Jejich skutková zjištění jsou logická, vnitřně soudržná a mají odpovídající oporu v provedených důkazech. Nejvyšší soud neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů bylo zasaženo do procesních práv obviněného, natož v rozměru ústavněprávního deficitu. Soudy naopak postupovaly v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, na který obviněný v dovolání poukázal a který řeší právo na spravedlivý proces z pohledu povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a racionálně logickým způsobem se vypořádat se všemi důkazy.
32. K námitkám obviněného, které opřel o § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud znovu připomíná, že tento dovolací důvod neslouží k prosazování vlastní skutkové verze děje; dovolací soud při jeho přezkumu vychází ze skutkového stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a zkoumá jen správnost jeho právního hodnocení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze tedy namítat buď to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl posouzen, anebo to, že soudy na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly jiné ustanovení hmotného práva.
33. Pod předmětný dovolací důvod tedy lze podřadit pouze námitky obviněného vůči absenci subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Zjevně jim ale nelze přisvědčit. 34. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě a zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané. Nemusí se ani vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je pro oba druhy úmyslu společné, že intelektuální složka vědění zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
35. Podstatou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné usmrcení jiného, přičemž v situaci, kdy pachatel tvrdí, že jeho úmysl k tomuto výsledku nesměřoval, je třeba na formu zavinění usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projeví v jeho jednání navenek. Je potřeba brát v potaz především způsob provedení útoku, jeho intenzitu (např. počet bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, jež byla zasažena a další okolnosti, za nichž k útoku došlo, a na jejichž podkladě je možné učinit závěr o úmyslu pachatele způsobit následek v podobě smrti jiného člověka, přičemž nelze opomenout ani chování pachatele po činu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, či ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003).
36. V této trestní věci se soud prvního stupně subjektivní stránkou ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku řádně zabýval a přesvědčivě v bodech 43 až 44 odůvodnění svého rozsudku vyložil svůj právní závěr o tom, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, jak je definován v § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zdůraznil, že obviněný sice úmysl usmrtit popírá, ovšem tomu neodpovídá fakt, že vedl opakovaný útok nožem velkou silou do mimořádně citlivých a zranitelných části těla. První ránu cíleně směřoval na hlavu poškozeného, konkrétně do oblasti oka, druhou ránu zasadil do horní části trupu, kde, jak je obecně známo, se nachází důležité cévy a životně významné orgány, které mohl reálně zasáhnout a způsobit tím poškozenému např. těžko stavitelné krvácení nebo tzv. tenzní pneumotorax. Obojí mohlo vést k jeho smrti. Je jen dílem náhody, že k tomuto fatálnímu následku nedošlo. O srozumění obviněného se smrtelným následkem, který si vzhledem k použitému nástroji, intenzitě a směrování útoku nepochybně uměl představit jako možný, pak svědčí i to, že útok opakoval, ačkoli poškozený ho nijak neohrožoval a jeho útoku se nemohl účinně bránit, protože na rozdíl od obviněného nebyl ozbrojen nožem a byl zaskočen náhlou slepotou a krvácením. Odvolací soud se s právním posouzením skutku ztotožnil s tím, že nemá potřebu argumentaci soudu prvního stupně jakkoli korigovat (viz bod 23 odůvodnění jeho rozhodnutí).
37. K námitce obviněného, že soudy právní závěr o subjektivní stránce dovodily primárně z druhé bodnořezné rány, ačkoli nebylo spolehlivě objasněno, v který okamžik a kde ji obviněný poškozenému zasadil, Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že tato námitka není hmotněprávní povahy a sama o sobě není způsobilá vyvolat dovolací přezkum právní kvalifikace. Obviněný jejím prostřednictvím polemizuje s přesností a úplností skutkových zjištění, které se staly podkladem pro právní kvalifikaci, nikoli s právní kvalifikací samotnou. Navíc soud prvního stupně v bodě 33 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že poté, co byly vyčerpány všechny nabízející se důkazy, se prostě podařilo bez důvodných pochybností stanovit jen to, že obviněný poškozeného poté, co jej bodl do oka, znovu napadl nožem a velkou silou ho bodnul do oblasti pravého podpaží. Zda k druhé bodné ráně došlo na chodbě, v kuchyni či v pokoji, který poškozený s obviněným obývali, se stejnou mírou spolehlivosti zjištěno nebylo a popis skutku ve výrokové části rozsudku, který se stal podkladem pro právní posouzení, tomu také odpovídá. Obdobně je to s námitkou neobjasnění pohnutky obviněného. Fakt, že nebylo zjištěno, co přesně bylo důvodem rozmíšky obviněného s poškozeným, nemá zásadní vliv na právní posouzení skutku za situace, kdy soudy obou stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněný se nebránil, nýbrž sám byl útočníkem, přičemž k napadení poškozeného nožem nebyl vyprovokován jeho předchozím agresivním či jinak vyzývavým chováním (viz body 40 a 41 rozsudku soudu prvního stupně a bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
38. Zbývající námitky obviněného, kterými se domáhal uložení trestu odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou v § 140 odst. 1 tr. zákoníku aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku, už dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Ze systematiky, s níž jsou v § 265b odst. 1 tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádné takové vady obviněný neuplatnil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl proto, že mu trest odnětí svobody byl uložen v „běžné“ zákonné trestní sazbě a nebylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o jeho mimořádném snížení pod dolní hranici. To je ovšem postup závislý na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud mimořádně snížit trest odnětí svobody může, ale nemusí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě § 58 tr. zákoníku neaplikoval (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023). Výjimkou za určitých okolností může být neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 7 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný, což není posuzovaný případ.
39. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že trest odnětí svobody uložený obviněnému na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, tj. do mírnějšího typu věznice, než by podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku připadala do úvahy, není při absenci takových okolností případu nebo poměrů obviněného, které by se vymykaly obdobným pokusům o vraždu spáchaným pod vlivem alkoholu a po předchozí rozepři, natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe a zasáhl do základních práv a svobod obviněného, což by zcela výjimečně a mimo dovolací důvody umožnilo úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování § 58 tr. zákoníku v dovolacím řízení, neboť ani to se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). S tím, že samotné tělesné postižení nelze mít za natolik ovlivňující život obviněného, aby odůvodňovalo použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, se už přiléhavě vyrovnal odvolací soud v bodě 30 odůvodnění svého rozsudku. Stejně jako se skutečností, že trestný čin vraždy zůstal ve stádiu pokusu, na kterou je nutné pohlížet prizmatem toho, že k fatálnímu následku nedošlo z důvodů na vůli obviněného nezávislých (viz bod 28 odůvodnění jeho rozsudku). O lhostejném vztahu obviněného k hrozícímu fatálnímu následku jeho činu, ostatně nejlépe vypovídá to, že z bytu odešel, aniž by poškozenému, kterého předtím dvakrát bodl do mimořádně zranitelných míst a očividně mu tím způsobil vážná krvácející zranění, přivolal lékařskou pomoc. Pokud obviněný argumentoval dále tím, že nebyl na území České republiky dosud trestán a zranění poškozeného litoval, jedná se o obvyklé polehčující okolnosti. Vyjma toho nelze pominout, že obviněný poškozeného po celou dobu trestního stíhání osočoval ze lživé výpovědi a z toho, že ho předtím fyzicky napadl a škrtil, a to pro malichernou záminku. Tento přístup, jakkoli je v rámci obhajoby přípustný, snižuje validitu upřímnosti jím projevené lítosti. Poslední námitka obviněného, že jej jeho tělesný handicap v náhle vzniklé konfliktní situaci omezoval ve schopnosti cílené a kontrolované manipulace s nožem, je z pohledu mimořádného snížení trestu odnětí svobody irelevantní, protože bylo prokázáno, že poškozeného bodl dvakrát po sobě velkou intenzitou do mimořádně citlivých a zranitelných částí těla úmyslně a nikoli náhodou v důsledku špatné koordinace.
V. Závěr
40. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu