4 Tdo 787/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 4 Tdo 787/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:10. 12. 2025 Spisová značka:4 Tdo 787/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:4.TDO.787.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Usmrcení z nedbalosti Doprava Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1 tr. zákoníku § 4 písm. a), b) předpisu č. 361/2000 Sb. § 5 odst. 1 písm. b) předpisu č. 361/2000 Sb. § 21 odst. 1, 5 předpisu č. 361/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:11. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 787/2025-990 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného J. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 6 To 324/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 181/2021, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 8. 2024, č. j. 102 T 181/2021-893 (dále jen „rozhodnutí soudu prvního stupně“, popř. „rozhodnutí nalézacího soudu“), byl obviněný J. N. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: „dne 10. 5. 2021 v době kolem 15:00 hodin v XY, okres XY, po ulici XY ve směru jízdy od XY ke křižovatce s ulicí XY, řídil nákladní motorové vozidlo zn. Ford Transit 300L, RZ: XY, zapůjčené od majitele P. C., a to v levém odbočovacím jízdním pruhu, přičemž při odbočování vlevo na ulici XY nerespektoval §§ 4 písm. a), písm. b), 5 odst. 1 písm. b), 21 odst. 1, odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu zn. Honda CBR 1000 RR, RZ: XY, řízenému J. L. rychlostí 87 km/h, a to v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí do 50 km/h, jedoucímu od křižovatky s ulicí XY v pravém jízdním pruhu, který sám porušil §§ 4 písm. a), písm. b), 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, čímž došlo k dopravní nehodě, při které J. L. utrpěl poranění v podobě roztržení mozkového kmene při zlomeninách spodiny lební a roztržení kloubního spojení mezi spodinou lební a prvním krčním obratlem, na jejichž následky na místě zemřel, přičemž J. N. výše uvedené nákladní motorové vozidlo řídil vědom si toho, že po dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení s účinností od 13. 11. 2018 pozbyl řidičské oprávnění, které doposud nenabyl zpět, kdy tímto jednáním nerespektoval též § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“. 2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let. 3. Nalézací soud rozhodl současně o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným, zastoupeným zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Národní třída 967/23b, Havířov-Město, nemajetkovou újmu v penězích, a to M. H., nezl. AAAAA (pseudonym) (zastoupené taktéž matkou M. H.), S. L., M. L., částku ve výši 284 888 Kč každému. Dále V. Š., H. V., A. M., K. K., M. L., J. L., částku ve výši 213 666 Kč každému. Současně okresní soud uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému povinnost nahradit škodu M. L., ve výši 9 279,60 Kč, a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, ve výši 2 065 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. výše uvedené poškozené soud prvního stupně odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud poškozeného P. C., a poškozeného nezl. BBBBB (pseudonym), zastoupeného V. Š. a zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, odkázal s jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 102 T 181/2021, podal odvolání obviněný, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Dále podal odvolání také státní zástupce, a to v neprospěch obviněného, které zaměřil do výroku o vině. Taktéž poškození M. H., AAAAA, S. L., M. L., V. Š., nezletilý BBBBB, H. V., A. M., K. K., M. L. a J. L. podali odvolání, ve kterých rozporovali jak výrok o vině, tak i výrok o náhradě škody napadeného rozsudku. 5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 6 To 324/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 6 To 324/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále namítá nesprávné právní posouzení skutku, přičemž těmito nesprávnostmi podle obviněného trpí i rozsudek nalézacího soudu a odvolací soud na ně adekvátně nereagoval, když odvolání chybně zamítl. 7. Dovolatel předně akcentuje, že ve věci již bylo jednou rozhodováno Nejvyšším soudem, který zrušil předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Obviněný následně podrobně upozorňuje na závěry, které podle něj Nejvyšší soud vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí a současně rozvádí nové závěry, které ve věci učinil soud prvního a druhého stupně po kasaci předchozích rozsudků, přičemž některé z nich rozporuje, což následně velmi podrobně rozvádí v další části svého dovolání. 8. Dovolatel je přesvědčen o tom, že soudy obou stupňů ignorovaly závazné právní úvahy Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že podle kasačního rozhodnutí tohoto soudu nemůže být odbočování přes zakrytý výhled automaticky posouzeno jako porušení silničního zákona v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Podle obviněného Nejvyšší soud výslovně uvedl, že po něm nebylo možné požadovat, aby předpokládal, že poškozený překročí nejvyšší povolenou rychlost v místě o 74 %, kdy podle tohoto soudu i přesto, že by poškozeného před zakrytím viděl a odbočení provedl při zakrytém výhledu, mohla být výlučnou příčinou dopravní nehody nekázeň řidiče motocyklu, pokud z odhadu proveditelnosti manévru vyplynulo, že i při běžném překročení rychlosti lze odbočení provést, aniž by došlo ke střetu. Kruciální pak je, při jaké maximální rychlosti motocyklu by ještě ke střetu nedošlo a zda mohl obviněný takovou rychlost při aplikaci principu omezené důvěry v dopravě předpokládat. 9. Podle obviněného však soudy nižších stupňů tyto závěry Nejvyššího soudu nerespektovaly a stále „bazírovaly“ na tom, že alfou a omegou dopravní nehody je odbočení přes zakrytý výhled. Nerespektování závazných závěrů dovolacího soudu je samo o sobě nesprávným právním posouzením věci. 10. Akcentuje, že rozsudek soudu prvního stupně obsahuje zmatečné úvahy například v tom směru, že by ke střetu rovněž nedošlo, pokud by poškozený jel rychlostí 50 km/h a náhle brzdil nebo pokud by nebrzdil vůbec, tak by se vozidla minula, byť ne bezpečně. Okresní soud však podle obviněného nepochopil, že se znalci ústavu vyjadřují zvlášť k rychlosti motocyklu v okamžiku, kdy začal brzdit v reakci na odkrytí výhledu a spatření vozidla obviněného (20 m před střetem) a zvlášť pak k době, která tomuto okamžiku předcházela, ať již jde o dobu od rozjezdu motocyklů ze světelné křižovatky nebo o dobu, kdy se motocykly nacházely na výhledovém horizontu (podle znalců 150 m před střetem). Namítá, že soudy interpretují znalecké závěry buď zcela v rozporu s tím, co znalci uvedli, nebo způsobem vytrženým z kontextu. Mezi tyto závěry řadí např. že mohl poškozeného vidět po dobu 1,8 s, kdy ujel vzdálenost 44 m (ze vzdálenosti 150 m na vzdálenost 106 m), přitom pomíjejí, že tento závěr znalci činí při předpokladu, že motocykl jel po celou dobu od vzdálenosti 150 m do vzdálenosti 20 m (tedy po dráze 130 m) konstantní rychlostí 87 km/h, což ovšem je předpoklad nepodložený jakýmikoliv daty, protože k úvahám, jaká byla rychlost poškozeného před okamžikem, kdy začal prudce brzdit (zde je postaveno najisto, že se jednalo o rychlost 87 km/h ve vzdálenosti 20 m od místa střetu) chybí jakékoliv technické podklady a jde proto jen o pouhý ničím nepodložený předpoklad. To dovolatel dále rozvádí stran úvah o různé rychlosti motocyklu na dané dráze, kdy konkrétně uvádí, že rychlost na horizontu mohla být podstatně vyšší a pak mohla být snižována až do rychlosti 87 km/h, což by znamenalo podstatné zkrácení doby, kdy se mohli obviněný a poškozený teoreticky vidět, resp. jednalo by se o podstatné zkrácení dráhy, po kterou se mohli vidět. Zdůrazňuje, že při rychlosti 130 km/h na horizontu by motocykl ujel do okamžiku zákrytu výhledu pouhých 14 metrů a teoretická možnost se vidět by trvala pouhých 0,37 s, při vyšší rychlosti by tato doba byla ještě kratší. Takto krátká doba v poměrech reálného výhledu z jedoucího motorového vozidla by podle obviněného prakticky znamenala totéž, jako by se s poškozeným vzájemně před zákrytem vidět nemohli. 11. Obviněný dále namítá, že výhledová vzdálenost byla stanovena na 150 m, když ovšem tato nebyla konstatována znaleckým zkoumáním – měřením znalci na místě samém, ale znalci tuto vzdálenost převzali z protokolu o nehodě, aniž by ji verifikovali. Přitom z protokolu o nehodě nelze nijak seznat na základě čeho policisté tuto výhledovou vzdálenost stanovili, zda na základě subjektivního odhadu nebo za užití nějaké exaktní metody. Podle obviněného přitom každý metr hraje zásadní roli pro úvahu, zda mohl či nemohl poškozeného před zakrytím vidět. Nesouhlasí tak se zamítnutím jeho důkazních návrhů na výslech policistů s tím, že vzdálenost 150 m zjistili znalci VUT. Dále v dovolání rozporuje stanovení výhledových podmínek. Takový postup považuje za svévolný a v rozporu s realitou a s výpovědí znalců. Obviněný dále namítá jistou neprofesionalitu odvolacího soudu, když ten zjevně opsal pasáž ze svého předchozího rozhodnutí, který v kontextu způsobu vyřízení odvolání postrádá souvislost – proto je přesvědčen, že rozhodnutí je zmatečné a nepřezkoumatelné. Uvádí, že konstatování krajského soudu k možnému zastavení po odkrytí výhledu je neúplné a vytržené z kontextu a odkazuje na části vyjádření znalců. Taktéž rozporuje závěr krajského soudu o tom, že obviněnému ve výhledu nebránily žádné stromy a keře, a namítá absenci odůvodnění k takovému závěru. Akcentuje, že odvolací soud nevychází a nezjišťuje nejpříznivější variantu hodnot času, vzdáleností a rychlostí pro obviněného, ale staví své skutkové a právní úvahy na průměrných hodnotách s odkazem na ustálenou praxi. Takový postup je v příkrém rozporu se zásadou in dubio pro reo. 12. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak konkrétně obviněný uvádí, že závěr nalézacího, potažmo odvolacího soudu, že mohl při řádném sledování silničního provozu vidět motocykl poškozeného ve vzdálenosti 150 m od místa střetu až do vzdálenosti 106 m od místa střetu po dobu 1,8 s, kdy motocykl jel po celou tuto dobu rychlostí 87 km/h, není správný, resp. nepředstavuje pro něho nejvýhodnější variantu. Zdůrazňuje, že znalci opakovaně uvedli, že nemají žádná data, podle kterých by mohli stanovit vývoj rychlosti motocyklu od rozjezdu do místa, kde začal motocykl intenzivně brzdit. Dále namítá, že závěr o konstantní rychlosti motocyklu před střetem vychází pouze z toho, že znalci nezjistili žádný technický důvod, pro který by poškozený jel před střetem vyšší rychlostí. Dovolatel tak předestírá situace, podle kterých mohl jet motocykl rychleji a pak do místa střetu zpomalovat (např. soutěžení motocyklistů), přičemž upozorňuje, že z výpovědi druhého motocyklisty nelze vycházet, a to s odkazem na jím tvrzenou skutečnost, že jeli maximálně do 70 km/h. Dovolatel tak navrhoval zpracovat dodatek posudku stran toho, jakou rychlostí mohl jet motocykl na horizontu tak, aby nezanechal brzdnou stopu až do vzdálenosti 20 m před střetem. Tento dodatek však soud odmítl nechat zpracovat. 13. Dovolatel akcentuje, byť není zjištěna maximální rychlost poškozeného, kterou by dosáhl na horizontu, a při které by ještě nezanechával od horizontu až do vzdálenosti 20 m od místa střetu brzdnou stopu, že ze znaleckých závěrů plyne, že touto maximální možnou rychlostí byla rychlost vyšší než 130 km/h a nižší než 179 km/h. Následně dovolatel rozvíjí argumentaci stran této rychlosti a jejího vlivu k časovému úseku, kdy se mohli s poškozeným teoreticky vidět. Dovolatel dochází při rychlosti poškozeného 130 km/h k závěru, že „doba 0,37 s je výrazně kratší než průměrná reakční doba (0,8 s) a je-li vzdálenost horizontu 150 m geometrickou vzdáleností a ve skutečnosti v reálném pohledu řidiče jedoucí dodávky je tato vzdálenost kratší (navíc i s ohledem na vegetaci, která zde v době nehody byla jiná než v době znaleckého zkoumání), nemuseli jsme se s poškozeným před zakrytím reálně vidět, resp. pokud jsme se teoreticky na zlomek sekundy vidět mohli, reálně se jednalo o stejnou situaci, jako bychom se vidět nemohli.“. Dodává, že se však nejedná pro něj o nejvýhodnější variantu, protože rychlost poškozeného mohla být i vyšší než 130 km/h. Dodává, že v této souvislosti považuje jako důvodný důkazní návrh na doplňující výslech svědka K., který uvedl, že s poškozeným jeli rychlostí do 70 km/h. Nadto namítá, že závěr znalců, který převzaly soudy obou stupňů, že je vyloučeno, že by dovolatel poškozeného na horizontu nemohl vidět, je založen na nedůvodném a nepodloženém předpokladu, že motocykl jel po celou dobu od horizontu konstantní rychlostí 87 km/h a na zatím neověřeném předpokladu, že výhledová vzdálenost 150 m zaznamenaná policisty do protokolu o nehodě je správná a přesná. Dovolatel shrnuje, že jeho obhajoba, že poškozeného před zákrytem v protisměrném pruhu neviděl, ač řádně a s náležitou opatrností sledoval situaci v protisměrných pruzích, není v rozporu se závěry znaleckých posudků. Zdůrazňuje přitom, že ani svědek K., který jel jen 5 m za poškozeným, vozidlo dovolatele taktéž neviděl. 14. Ohledně situace po odkrytí výhledu je dovolatel přesvědčen o tom, že soudy rovněž nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, jestliže učinily skutkový závěr, že se rozjížděl z rychlosti 3–10 km/h a při reakční době poškozeného 0,8 s a průměrné době náběhu brzdného účinku motocyklu 0,4 s mohl v reakci na motocykl zastavit před místem střetu. Obviněný uvádí, že za stavu, kdy znalci vycházeli z průměrné reakční doby 0,8 s řidiče motocyklu a 0,4 s náběhu brzdného účinku motocyklu, by doba 1,7 s po odkrytí výhledu byla dostačující, aby obviněný zastavil vozidlo před místem střetu. V případě, že by tato doba byla snížena na 1,5 s, by již nehodě zabránit nedokázal – viz str. 8 dodatku posudku nebo první odstavec str. 3 protokolu z hlavního líčení ze dne 28. 8. 2024. O co více by byl daný časový okamžik kratší, o to reálnější by bylo, že již nemohl nehodě zabránit – viz odpověď znalce Ing. Bradáče na str. 7 protokolu z hlavního líčení ze dne 28. 8. 2024. Taktéž zdůrazňuje, že již při snížení doby náběhu brzdného účinku na 0,2 s existuje varianta, že by nebyl schopen nehodě zabránit – viz odpověď znalce Ing. Bradáče, současně taktéž ohledně této reakce znalce odkazuje na možné zkrácení reakční doby o 0,2 s, čímž by již byl obviněný objektivně schopen nehodě zabránit. Namítá tak, že soud měl vycházet z nejvíce příznivějších hodnot pro obviněného, tedy kombinace kratšího náběhu brzdného účinku a současně kratší reakční doby – tedy snížení obou parametrů o 0,2 s. 15. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu, a potažmo soudu prvního stupně, za nesprávné v úvaze, že měl v režimu omezené důvěry v dopravě při řádném sledování dopravní situace v protisměrných pruzích vidět motocykl poškozeného a vyhodnotit jeho rychlost tak, že mu nedovolovala provést odbočovací manévr přes následný zákryt výhledu nákladním vozidlem, a měl tak odbočovací manévr odložit a dát přednost v jízdě motocyklu poškozeného. Taktéž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu vyjádřeném v bodě 10 jeho rozhodnutí, že měl legitimně předpokládat, že poškozený může jet rychlostí 87 km/h, jelikož se nejedná o rychlost extrémní. Namítá, že tento závěr je v příkrém rozporu se závazným závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeném v bodě 47 kasačního usnesení. 16. K tomu opětovně dodává, že předmětnou rychlost lze vztáhnout pouze k okamžiku, kdy se motocykl poškozeného nacházel 20 m od místa střetu, rychlost na horizontu znalecky stanovit nelze pro absenci potřebných dat – lze ji pouze spekulovat. Současně uvádí, že nemohl předpokládat, že poškozený se dopustí kvalifikovaného přestupku tím, že pojede o 37 km/h v obci rychleji. Jako zásadní pak obviněný považuje závěr dodatku revizního znaleckého posudku, že by se s poškozeným bezpečně minuli i v případě, že by poškozený jel na horizontu rychlostí 68 km/h, a těsně by se minuli dokonce i v případě, kdyby poškozený jel rychlostí 77 km/h na horizontu. Obviněný následně uvádí, že „[z] principu omezené důvěry v dopravě plyne, že i kdybych poškozeného na horizontu viděl, a i kdyby v té době jel rychlostí pouze 87 km/h, tak jsem tuto rychlost nemohl a neměl legitimně předpokládat, ale naopak jsem mohl důvodně a legitimně s ohledem na vzdálenost poškozeného vycházet z přesvědčení, že odbočení bude i přes následný zákryt výhledu bezpečné a k nehodě nemůže dojít. V tom směru je zcela bez právního významu, že jsem odbočoval přes následný zákryt výhledu do protisměrných pruhů, jak již ve svém kasačním usnesení konstatoval dovolací soud.“. Obviněný však trvá na tom, že poškozeného na horizontu neviděl, stejně jako ani jeho vozidlo neviděl svědek K. a že motocykl poškozeného musel jet na horizontu podstatně rychleji než 87 km/h. Proto je přesvědčen, že jeho vyhodnocení možnosti bezpečného odbočení i přes následný zákryt výhledu bylo správné. Stejně jako neporušil svou povinnost řádně sledovat silniční provoz po odkrytí vozidel, protože v tu chvíli již nebyl schopen nehodě zabránit (tato varianta je podle obviněného technicky přípustná při zkrácení reakční doby poškozeného nebo při zkrácení účinku brzdného náběhu, nebyla provedeným dokazováním vyvrácena a je z ní nutno podle zásady in dubio pro reo vycházet). 17. K dovolacímu důvodu „§ 265 odst. 1 písm. m)“ [správně § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – poznámka Nejvyššího soudu] obviněný uvádí, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné podmínky, protože rozsudek soudu prvního stupně trpěl vadami a nesprávnostmi vytýkanými v dovolání. 18. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným i důvodným a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 6 Tdo 324/2024, v celém rozsahu a podle § 265m tr. ř. sám nově rozhodl tak, že se obviněný v celém rozsahu zprošťuje podané obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. V případě, že Nejvyšší soud neshledá důvody pro kasační rozhodnutí, obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 29. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 631/2025, souhlasí s procesními i hmotněprávními námitkami obviněného v jeho dovolání. Má shodně s dovolatelem za to, že způsobem popsaným podrobně v dovolání se oba soudy (nalézací i odvolací) odchýlily od závazných právních názorů vyslovených v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 Tdo 843/2023-745, ale i od aktuální judikatury, která je v daném usnesení obsáhle prezentována. 20. Podle státního zástupce vyslovil Nejvyšší soud v citovaném usnesení tři základní pochybnosti. Za prvé v bodě 42 konstatoval legitimní domněnku, že účastníci by se minuli v bezpečné vzdálenosti i v případě, pokud by poškozený mírně překročil rychlost jízdy v místě, kde jej mohl dovolatel vidět před zakrytím výhledu nákladním automobilem. Za druhé v bodě 44 uvedl možnost takové skutkové varianty, že před zakrytím výhledu dovolatel poškozeného nemusel vidět vůbec a v bodě 45 pak potřebu zabývat se otázkou, zda dovolatel i tehdy zachoval potřebnou míru opatrnosti, pokud odbočení provedl. Za třetí v bodě 46 požadoval Nejvyšší soud vyjasnění otázky, jakou rychlostí dovolatel odbočoval a zda mohl alespoň při odkrytí výhledu reagovat na motocykl poškozeného, což by rovněž mělo vliv na vzájemné minutí se vozidel. 21. K tomu byl zpracován dodatek č. 1 k reviznímu znaleckému posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně. K prvnímu bodu odpověděli zpracovatelé posudku (otázka č. 4) tak, že pokud by se poškozený na posledních 150 m do místa střetu (tedy od místa, na které měl dovolatel výhled a od něhož mohl motocykl vidět až do 106–136 m před místem střetu – viz odpověď na otázku č. 2) pohyboval rychlostí 77 km/h, vozidla by se minula těsně. Pokud by jel rychlostí 68 km/h, vozidla by se minula bezpečně – s odstupem jedné sekundy. 22. K druhému bodu odpověděli zpracovatelé tak (otázka č. 1), že je technicky vyloučeno, aby dovolatel motocykl poškozeného ještě před zakrytím výhledu vůbec vidět nemohl. 23. Na třetí bod reagovali zpracovatelé tak (otázka č. 3), že popsali varianty zastavování vozidla Ford při opětovném spatření motocyklu tak, že by dovolatel patrně zastavil na hranici jízdního pruhu motocyklu, ale částečné vjetí Fordu do tohoto pruhu není technicky vyloučeno. 24. Z okolností, které Nejvyšší soud ve svém usnesení označil za podstatné pro posouzení zachování potřebné míry opatrnosti, tak ve prospěch dovolatele vyzněla podle státního zástupce již okolnost prvá – že dovolatel mohl podle zásady omezené důvěry v dopravě očekávat příjezd motocyklu do křižovatky mnohem později, a potřebnou míru opatrnosti tedy zachoval. Odpovědi na ostatní otázky podle státního zástupce tím poněkud pozbývají významu. Pokud měl totiž dovolatel možnost poškozeného vidět ve vzdálenosti kolem 150 až 100 m, pak až do odhadu rychlosti 68 až 77 km/h na něj nijak reagovat nemusel. Po opětovném odkrytí výhledu byl však motocykl mnohem blíže, než jak by byl při rychlosti povolené nebo „obvykle“ překročené. V tomto okamžiku bylo odvrácení nehody spíše jen dílem náhody – technicky nebylo možno vyloučit pozdní zastavení dovolatele až v jízdním pruhu poškozeného. 25. Státní zástupce je tak toho názoru, že nalézacím soudem bylo nesprávně posouzeno spoluzavinění dovolatele, jelikož svým jízdním manévrem neohrozil nikoho, kdo se ke křižovatce blížil rychlostí do 68 km/h, a ke střetu by nedošlo ani při rychlosti do 77 km/h. Přitom požadavek odvolacího soudu (viz bod 10 odůvodnění jeho usnesení), aby dovolatel včas reagoval i na motocyklisty blížící se rychlostí o 74 % vyšší, pokud by je viděl na vzdálenost 150 m, je v příkrém rozporu s právními názory, které Nejvyšší soud vyslovil v jiné věci – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022. Státní zástupce poukazuje na to, že v dané věci motocyklista na hlavní silnici svou rychlost překročil více jak o 66 % (místo 90 km/h jel 150 km/h). K tomu dodává, že pokud odvolací soud rychlost 87 km/h neoznačuje za extrémně vysokou rychlost, pak s tímto závěrem lze podle státního zástupce obecně souhlasit. Avšak s ohledem na to, že v daném místě byla rychlost omezena na 50 km/h (překročení o 74 %), je považována za „extrémní“ ve smyslu bohaté judikatury Nejvyššího soudu, a státní zástupce odkazuje opět na rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. 26. Státní zástupce taktéž doplňuje, že výchozí rychlost poškozeného mohla být skutečně vyšší. Dovolatel přiléhavě poukazuje na to, že oba motocyklisté mohli zpomalovat právě z důvodu toho, že se blížili ke křižovatce, do níž vjíždělo nezjištěné nákladní vozidlo s návěsem. Takové zpomalování považuje za logické. 27. Vzhledem k naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepovažuje za nezbytné zabývat se v rámci dovolacího důvodu podle písm. g) tím, zda snad neexistuje k dovolateli ještě příznivější skutková varianta. Zvláště když dovolatelem namítané porušení zásady in dubio pro reo samo o sobě žádný dovolací důvod nezakládá. 28. Podle státního zástupce se jeví jako viník předmětné dopravní nehody poškozený a nikoliv dovolatel. Dále shrnuje, že námitka dovolatele založená na tom, že nehodu plně zavinil poškozený, odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a je důvodná. Soudy podle státního zástupce nerespektovaly právní názory Nejvyššího soudu vyslovené v rozhodnutí o předchozím dovolání. 29. Závěrem tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. i veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 30. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce k případné replice obhájci obviněného. Ke dni rozhodování Nejvyššího soudu obhajoba nevyužila možnosti vyjádření. III. Přípustnost dovolání 31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 32. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 33. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 34. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 35. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud. 36. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 37. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podaná odvolání zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě. 39. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 40. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve shrnout závěry svého předchozího usnesení ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 Tdo 813/2023-745, kterým zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 41. Předně je třeba uvést, že v původním řízení nalézací soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 102 T 181/2021-682, uznal obviněného vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně na podkladě podaného odvolání státního zástupce zrušil a sám uznal obviněného vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, jelikož v jednání obviněného seznal porušení důležité povinnosti. Samotnou dopravní situaci vyjádřenou v tzv. skutkové větě těchto původních rozhodnutí lze zjednodušeně a zkráceně shrnout tak, že obviněný odbočoval z hlavní pozemní komunikace vlevo na vedlejší pozemní komunikaci, přičemž jistou dobu během odbočovacího manévru byl skryt za jiným odbočovacím vozidlem (nákladním), které vjíždělo z dané vedlejší komunikace na hlavní silnici a následně pokračovalo v původním směru jízdy obviněného po hlavní komunikaci. Současně v opačném směru jel po hlavní komunikaci poškozený na motocyklu. Obviněný při pokračování v odbočovacím manévru vyjel zpoza zákrytu odbočujícího nákladního vozidla a v části protisměrného pruhu do něj narazil poškozený jedoucí krátce před střetem rychlostí 87 km/h, a to v úseku s nejvyšší povolenou rychlostí do 50 km/h. 42. Nalézací soud založil původně výrok o vině obviněného na tom, že nerespektoval § 4 písm. a), b), § 21 odst. 1, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích – zejména tedy povinnost při odbočování na křižovatce neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti a povinnost dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům, když obviněný nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu. V době prvního rozhodnutí byly ve věci vypracovány celkem tři znalecké posudky. Nalézací soud pak vycházel zejména z revizního znaleckého posudku provedeného Ústavem soudního inženýrství VUT v Brně. Podle tohoto soudu z revizního znaleckého posudku vyplývaly dvě hlavní příčiny dopravní nehody, přičemž jako primární příčinu označil odbočovací manévr obviněného, který měl díky nákladnímu vozidlu odbočujícímu z levé vedlejší komunikace zakrytý výhled. Jako sekundární příčinu označil rychlost motocyklu poškozeného, která o 74 % překračovala nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku komunikace. Nalézací soud tedy uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný způsobil poškozenému z nedbalosti smrt. Vzhledem ke spoluzavinění poškozeného, které kvantitativně stanovil na 50 %, uzavřel, že na vzniku nehodového děje a jeho tragických následků se podíleli oba řidiči stejnou měrou. S tímto závěrem se však odvolací soud neztotožnil, když v jednání obviněného seznal porušení důležité povinnosti, přičemž konstatoval, že obviněný vyšší mírou zavinění zapříčinil dopravní nehodu i její následky. Spoluzavinění obviněného na vzniku dopravní nehody a jejich následcích krajský soud stanovil v míře 70 %. V míře 30 % pak stanovil spoluzavinění poškozeného, který v místě překročil nejvyšší dovolenou rychlost, když podle odvolacího soudu by rychlost sama o sobě nevedla ke vzniku dopravní nehody, pokud by obviněný neodbočoval přes zakrytý výhled. 43. Tyto rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud svým usnesením č. j. 4 Tdo 813/2023-745, na podkladě podaného dovolání obviněného, zrušil, přičemž akcentoval, že: a) Z provedeného dokazování nebylo (prozatím) v řízení vyloučeno, že by obviněný protisměrnou část vozovky nemohl vizuálně zkontrolovat před zakrytím výhledu, a taktéž nebylo postaveno najisto, že se motocykly musely v daném momentu na daném místě (výhledu) nacházet (bod 35). Jinak vyjádřeno, nebylo vyloučeno, že obviněný učinil odhad proveditelnosti svého manévru předtím, než mu zakryl výhled nákladní automobil, kdy neviděl v protisměru žádné protijedoucí vozidlo, a při zohlednění principu omezené důvěry v dopravě předpokládal, že se mu podaří (i přes následné zakrytí výhledu nákladním vozidlem) manévr bezpečně provést, což by se při dodržení maximální povolené rychlosti ze strany protijedoucího motocyklu také stalo, jak se podávalo z revizního znaleckého posudku (bod 44). Otázkou, kterou bylo třeba podle Nejvyššího soudu vyřešit, bylo to, zda samotné zohlednění situace před zakrytím výhledu nákladním vozidlem bylo ze strany obviněného dostatečné z pohledu povinnosti dodržet ustanovení § 4 písm. a) a zejména § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, tedy zejména, zda obviněný (ne)zachoval v předmětné věci potřebnou míru opatrnosti. Podle Nejvyššího soudu nebylo možno ani pominout, zda plnému výhledu obviněného nebránily nějaké keře či stromy, zda bylo možno při této vizuální kontrole vyloučit možnost následného vjezdu vozidel do protisměrného pruhu z jiné komunikace či např. vjezd nějakého odstaveného vozidla apod. (bod 45). b) Nejvyšší soud taktéž akcentoval, že z provedeného dokazování nebylo prozatím možno postavit najisto, zda mohl obviněný po odkrytí výhledu reagovat na vzniklou dopravní situaci, a tedy zabránit dopravní nehodě. Za dané situace považoval Nejvyšší soud za logické, aby soud vyslechnul zpracovatele revizního znaleckého posudku k dané problematice, aby tak objasnil možnou či nemožnou variabilitu zmíněného vstupního údaje (bod 46). c) Podle Nejvyššího soudu z revizního znaleckého posudku vyplývalo, že pokud by jel řidič motocyklu nejvyšší povolenou rychlostí od místa, kdy ho mohl obviněný vidět, než byl výhled zakrytý nákladním vozidlem, tak by došlo k ještě výrazně většímu minutí vozidla s motocyklem, i kdyby řidič motocyklu nebrzdil. Respektive, pokud by poškozený dodržoval rychlost na daném místě, pak by se jednalo o bezpečné minutí vozidel. Z dokazování bylo možno dovodit domněnku, že i v případě mírného překročení daného rychlostního limitu motocyklem, a to od místa, kdy ho teoreticky mohl obviněný naposledy vidět, než byl výhled zakrytý nákladním vozidlem, tak by se účastníci patrně stále minuli v bezpečné vzdálenosti. To však podle Nejvyššího soudu bylo potřeba postavit najisto. V tomto ohledu Nejvyššího soudu konstatoval, že na danou věc dopadají ovšem toliko přiměřeně závěry z usnesení Nejvyššího soud ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 184/2023. d) Nejvyšší soud současně obecně připustil, že na daném dopravním úseku bylo možno zcela důvodně předpokládat lehké překročení rychlosti ze stran jiných účastníků silničního provozu, byť se jedná o nežádoucí jev. Současně však dodal, že po dovolateli nebylo možno požadovat povinnost předpokládat, že další účastníci silničního provozu překročí nejvyšší povolenou rychlost o 74 %. Takový požadavek by byl skutečně v rozporu s tzv. principem omezené důvěry v dopravě (body 42, 47). 44. Na rozdíl od tvrzení dovolatele je tedy třeba zdůraznit, že v tomto citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud toliko naznačil určité otázky, které je třeba v dané věci řádně objasnit, a to s odkazem na relevantní judikaturou, kdy nezaujal kategorický závěr o tom, že výlučným viníkem dopravní nehody je poškozený či obviněný. To ani nemohl vzhledem k nutnosti doplnění dokazování. 45. Ze současných dovoláním napadených rozhodnutí pak podle Nejvyššího soudu vyplývá následující. Nalézací soud po výslechu znalců k závěrům revizního znaleckého posudku, včetně jeho dodatku, který si nechal ve věci vypracovat, opětovně dospěl k závěru o vině obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto soudu s ohledem na formu zavinění obviněného v projednávané věci bylo potřeba vyřešit otázku, zda bylo v možnostech obviněného dopravní nehodu nezpůsobit. Soud prvního stupně pak na základě provedeného dokazování uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný, byť na dobu 1,8 s před střetem, mohl motocykl poškozeného v protisměru zpozorovat ještě před zakrytím výhledu odbočujícím nákladním vozidlem, a to, jak jede po dráze cca 44 m. Soud prvního stupně současně zdůraznil, že v dané době byl provoz velmi hustý, komunikace je hlavní spojnicí mezi dvěma okresními městy. Odbočování vlevo podle tohoto soudu obviněný následně zahájil, aniž měl odkryt výhled na blížící se motocykl poškozeného v pravém protisměrném jízdním pruhu (levý protisměrný jízdní pruh měl zakryt zcela), navíc s vědomím, že i jeho vozidlo je skryto za odbočujícím nákladním vozidlem pro další účastníky v obou protisměrných pruzích. Tudíž v dané chvíli podle nalézacího soudu nezachoval potřebnou míru opatrnosti a nevěnoval se plně řízení vozidla. Podle nalézacího soudu bylo tedy evidentní, že ani po odkrytí výhledu za odbočujícím nákladním vozidlem vizuálně pravý protisměrný jízdní pruh dovolatel nezkontrolovat, byť se tímto pruhem fakticky blížil motocykl poškozeného, ale i svědka K., přičemž jeho obhajoba stran absence protijedoucích motorových vozidel byla shledána technicky nepřijatelnou. Nalézací soud uzavřel, že pokud by alespoň na chvíli řádně obviněný sledoval dopravní situaci, nemohl motocykl poškozeného přehlédnout při druhé vizuální kontrole a při intenzivním brzdění mohlo dojít k těsnému minutí obou vozidel, byť ne zcela bezpečnému. 46. Nalézací soud tak uzavřel, že obviněný způsobil poškozenému z nedbalosti smrt tím, že porušil § 4 písm. a), b) a § 5 odst. 1 písm. b), § 21 odst. 1, 5 zákona o silničním provozu. Současně ovšem zdůraznil, že poškozený se taktéž svým jednáním významně podílel na vzniku předmětné dopravní nehody a jejího tragického následku, když řídil motocykl rychlostí 87 km/h, čímž překročil nejvyšší povolenou rychlosti v obci o 74 %. To představovalo podle judikatury již takové překročení rychlosti, které je porušením důležité povinnosti uložené mu podle zákona (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Výše uvedené spoluzavinění poškozeného soud kvantitativně stanovil na 50 % a uzavřel, že na vzniku nehodového děje a jeho tragických následků se podíleli oba řidiči stejnou měrou. Tento závěr pak našel výraz v právní kvalifikaci jednání obviněného, když soud prvního stupně neposoudil právě vzhledem k míře spoluzavinění poškozeného jeho jednání jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona o silničním provozu. 47. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i soud odvolací, když na odůvodnění rozsudku ve svém usnesení odkázal a některé jeho závěry dále rozvedl. Odvolací soud přitom v bodě 10 svého usnesení konstatoval, že z technického hlediska neexistuje možnost, že by řidič vozidla Ford (obviněný) motocykl před zakrytím výhledu nákladním vozidlem nemohl vidět. I přesto obviněný započal odbočování, když neměl dostatečný rozhled do protisměrného jízdního pruhu. Pro jistou přesnost a vzhledem k dovolací argumentaci obviněného je ovšem třeba připustit, že odvolací soud se dopustil jisté nepřesnosti v odůvodnění svého rozhodnutí, když výslovně uvedl, že neshledal odvolací námitky obviněného důvodné, naopak odvolací námitky státního zástupce shledal důvodné (viz bod 9 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), ačkoliv fakticky neshledal ani podané odvolání státního zástupce jako důvodné. Toto naznačené pochybení ovšem nevyžaduje nápravu ze strany dovolacího soudu, když se jedná o zřejmou nepřesnost, ke které pravděpodobně došlo omylem při vyhotovování předmětného rozhodnutí. Zde je třeba uvést, že dovoláním nelze napadnout vlastní odůvodnění rozhodnutí, s výjimkou případu, kdy by takové rozhodnutí bylo zcela nepřezkoumatelné a nesplňovalo by ani v minimální míře požadavky na odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř. (rozsudek) či § 134 odst. 2 tr. ř. (usnesení). O takový případ se ale v této věci nejedná. 48. Po shrnutí předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci, včetně zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 813/2023 a následně vydaných rozhodnutí soudů nižších stupňů, se Nejvyšší soud zabýval vlastní uplatněnou dovolací argumentací obviněného. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí variantě. Dále uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v nesprávném posouzení míry spoluzavinění poškozeného (podle dovolatele to byl právě poškozený, kdo odpovídal zcela za způsobenou dopravní nehodu). Lze mít za to, že jak námitky směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obou jeho uplatněných variantách, tak i námitky směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou podřaditelné pod zvolené dovolací důvody, když tyto jsou ovšem neopodstatněné, jak bude rozvedeno dále. 49. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími do naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy do tzv. extrémního rozporu. Za nejpodstatnější lze považovat tu námitku obviněného, že závěr soudů o tom, že musel při řádném sledování silničního provozu vidět motocykl poškozeného, není v souladu se závěry znalců, kteří vypracovali k věci revizní znalecký posudek (jednalo se přitom o posudek ústavu). Svou dovolací argumentaci dovolatel předně zakládá na variabilitě rychlosti přijíždějících motocyklů a určení vzdálenosti rozhledu. Nosná část jeho argumentace přitom směřuje do aplikace zásady in dubio pro reo. V této souvislosti je třeba akcentovat, že dané pravidlo má procesní charakter a týká se otázek skutkových a jako takové není obecně způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod, pokud porušení této zásady nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Takový extrémní nesoulad však Nejvyšší soud ve věci neshledal, jak níže podrobněji rozvede, a proto uvedené námitky shledal jako zjevně neopodstatněné. 50. Předně je třeba uvést, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů není pochyb o tom, že jak nalézací, tak i odvolací soud, dospěly k závěru, že obviněný musel vidět přijíždějící motocykl, což opřely o závěry znalců Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně. Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že z dodatku č. 1 k reviznímu znaleckému posudku vyplývá, že aby motocykl stihl projet do oblasti zákrytu tak, že by jej nemohl dovolatel vůbec spatřit, musel by se motocykl na hranici zákrytu pohybovat rychlostí 201 km/h, přitom by musel zpomalovat se zrychlením o velikosti 9,6 m/s2. Podle tohoto dodatku se ovšem jedná o tak extrémně vysoké zpomalení, kterého by motocykl i se zkušeným řidičem prakticky nemohl dosáhnout, kdy při takovém brzdění by vznikla i smyková stopa a došlo by téměř s jistotou ke ztrátě jízdní stability motocyklu a pádu jezdce. Uvedené rychlosti by navíc motocykl nedosáhl běžným zrychlováním při rozjezdu z předcházející křižovatky. Takovou možnost proto znalci vyhodnotili jako technicky nepřijatelnou. Dospěli tedy k závěru, že obviněný mohl motocykl před jeho zakrytím nákladním vozidlem vidět (viz dodatek č. 1 k reviznímu znaleckému posudku na č. l. 809–810, 816). Stran variability rychlosti motocyklu se přitom znalci vyjádřili, že v případě dynamického rozjezdu z křižovatky do hranice viditelnosti 150 m od místa střetu by motocykl dosáhl rychlosti 179 km/h, následně by motocykl musel dosáhnout zpomalení velmi intenzivního, blízko hranice maximálního dosažitelného zpomalení motocyklu, když takový pohyb by byl zcela nelogický a v rozporu s výpovědí řidiče druhého motocyklu. Nadto by při takovém brzdění došlo k zablokování, nebo částečnému zablokování kola a vznikla by tak opět smyková stopa. Při pozvolném rozjezdu by motocykl dosáhl rychlosti 130 km/h a následné zpomalení by bylo dosažitelné, avšak podle znalců se jeví jako nelogické, když by poškozený začal brzdit bez zjevného podnětu k reakci (reagoval by ještě před tím, než by měl výhled na křižovatku) poté, co celou dobu zrychloval. Uvedené je taktéž v rozporu s výpověďmi řidiče druhého motocyklu (viz zmíněný dodatek č. l. 808–809). Znalci dále stanovili, že při uvažování jízdy motocyklu konstantní rychlostí před reakcí řidiče motocyklu by k zakrytí výhledu došlo v čase 4,5 sekundy před střetem, kdy by se motocykl nacházel 106 m od místa střetu. Pro stanovení maximální vzdálenosti bylo uvažováno s pohybem motocyklu neodpovídající logice nehodového děje ani výpovědi řidiče druhého motocyklu, kdy by motocykl po celou dobu zákrytu zpomaloval se zpomalením o velikosti 4,0 m/s2 a přitom by motocykl brzdil po celou dobu, a to na horní hranici toho, co lze považovat u motocyklu za nenáhlé brzdění. Takové zpomalování by ovšem nemělo z pohledu řidiče motocyklu žádný objektivní důvod a k zákrytu motocyklu by došlo ve vzdálenosti 136 m před místem střetu (viz zmíněný dodatek č. 1 na č. l. 810–811, 816). Přitom v této vzdálenosti by se motocykl pohyboval rychlostí 139,6 km/h (viz příloha č. 4 k zmíněnému dodatku č. 1 na č. l. 842). 51. Z předmětného dodatku k reviznímu znaleckému posudku je tak podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný musel mít v zorném poli výhledu motocykl poškozeného, jelikož znalci zcela vyloučili situaci, při které by motocykl poškozeného nemohl obviněný vidět. Respektive taková situace, která je de facto podstatou obhajoby dovolatele, by mohla nastat toliko v případě, že by poškozený jel 201 km/h, což je technicky nepřijatelné a současně v rozporu se závěry provedeného dokazování. Byť znalci uvedli, že motocykl poškozeného mohl při dynamickém zrychlení dosáhnout na hranici výhledu rychlosti 179 km/h, tak nicméně následně by na 130 m musel přibrzdit na rychlost 87 km/h, což je zpomalení 7,25 m/s2, přičemž jako horní hranici nenáhlého brzdění motocyklu znalci uvádějí hodnotu 4,0 m/s2. Jednalo by se tak o vysoce intenzivní brzdění, které by zanechalo smykovou stopu, která však ve věci zjištěna nebyla. Proto i tato varianta byla znalci vyloučena (viz č. l. 809). Podle znalců i v případě, že by motocykl konstantně nenáhle brzdil (4,0 m/s2) od výhledu, mohl obviněný motocykl poškozeného spatřit do vzdálenosti 135,5 m a motocykl by se zde pohyboval rychlostí 139,6 km/h (viz příloha č. 4, str. 1 zmíněného dodatku na č. l. 842). Přitom i v tomto případě by musel poškozený brzdit po celou dobu na horní hranici nenáhlého brzdění, a to i v situaci 1,7 s před střetem, tedy 40,3 m před ním, kdy již nákladní vozidlo při zohlednění jeho maximální délky bylo zařazeno v protisměrném jízdním pruhu, a tedy poškozeného nijak neohrožovalo, a z rychlosti 98,2 km/h by nadále poškozený brzdil do vzdálenosti 20 m před střetem na rychlost 87 km/h. Svědek K. na dotaz předsedkyně senátu, zda musel na odbočovací manévr nákladního vozidla nějak reagovat uvedl, že nebylo nutné na něj jakkoli reagovat, jelikož od něj byli daleko, když tento manévr vozidlo provádělo, nicméně jak to vozidlo odbočilo „tak ta dodávka tam úplně vjela. Já jsem měl čas zareagovat, ale pan L. neměl čas reagovat.“ (viz zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 21. 3. 2022 v čase 50:34 nebo viz protokol na č. l. 422 verte). Tato naznačená varianta (rychlost 139, 6 km/h) způsobu jízdy poškozeného ovšem nejenom neodpovídá výpovědi svědka K. (ke které je sice nutno přistupovat obezřetně), ale takové chování poškozeného lze považovat za zcela nelogické, když již před časem 1,7 s před střetem musel poškozený vědět, že jej odbočující nákladní vozidlo směřující do protisměrného pruhu nijak neohrozí, a proto neměl důvod k pokračování takto intenzivního zpomalování, které by muselo odpovídat horní hranici nenáhlého brzdění. 52. Dovolatel taktéž namítá, že při rychlosti motocyklu 130 km/h na horizontu by poškozený ujel do okamžiku zákrytu výhledu pouhých 14 metrů a teoretická možnost se vidět by trvala pouhých 0,37 s. Při vyšší rychlosti by daná doba byla ještě kratší, přičemž takto krátká doba v poměrech reálného výhledu z jedoucího motorového vozidla prakticky znamená totéž, jako by poškozeného vidět nemohl. Respektive při rychlosti 130 km/h (36,11 m/s) na horizontu by motocykl ujel pouhých 14 m do okamžiku zákrytu a v dané době by se nacházel ve vzdálenosti 136 m od místa střetu. Doba, po kterou motocykl jel oněch 14 m by trvala pouhé 0,37 s při užití vzorce t = s/v, tedy 14/36,11 = 0,37 s. 53. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Za prvé, již výše bylo uvedeno, že k zákrytu na 136 m od místa střetu by došlo v situaci, kdy by se zde motocykl nacházel v rychlosti 139,6 km/h (nikoli 130 km/h, jak uvádí dovolatel), přičemž bylo opět výše zdůvodněno, že taková situace by byla taktéž z pohledu nehodového děje zcela nelogická. Nicméně (mimo výše uvedené), jestliže znalci uvedli, že při konstantní rychlosti motocyklu 86,6 km/h by k zákrytu došlo ve vzdálenost 106 m před místem střetu, tedy obviněný mohl pozorovat poškozeného na dráze 44 m (jak ostatně akcentuje nalézací soud v bodě 20 jeho rozsudku) a maximálně by k zákrytu došlo na 136 metru od místa střetu, kde by se motocykl ale musel pohybovat rychlostí 139,6 km/h, tak pokud dovolatel namítá rychlost 130 km/h, pak by logicky při takové situaci mohl sledovat daný motocykl ještě déle než uvedených 14 m, tedy by muselo jít o čas vyšší než 0,37 s. Za druhé, jak znalci uvedli v dodatku k reviznímu znaleckému posudku (viz č. l. 809) či přímo v hlavním líčení (viz č. l. 887), při rychlosti poškozeného 130 km/h by musel poškozený začít brzdit mnohem dřív, než uvažovali z brzdné stopy, a to znamená, že by začal brzdit v době, kdy neměl odkrytý výhled na danou dodávku, takže neměl důvod brzdit. Za třetí, poměr času 0,37 s k reakční době 0,8 s by měl význam pouze za situace, pokud by musel obviněný provést manévr v dané reakční době, respektive jestliže i v případě výše uvedené situace s rychlostí 139,6 km/h by měl obviněný na reakci několik sekund (konkrétně 4,58 s do střetu – viz opět příloha č. 4, str. 1 zmíněného dodatku na č. l. 842), pak podle Nejvyššího soudu postrádá tento argument logický smysl. Pokud chtěl obviněný vyjádřit, že se jedná o krátkou dobu a mohl tak poškozeného ve výhledu přehlédnout, pak je třeba zdůraznit, že obviněný měl povinnost dbát zvýšené opatrnosti při odbočování. Jinak vyjádřeno, obviněný měl povinnost důsledně sledovat výhled na protisměrný pruh před začátkem jeho odbočovacího manévru, o to více za situace, když musel vědět, že během odbočování bude mít na protisměrný pruh zakrytý výhled díky nákladnímu vozidlu, přitom (jak akcentoval i nalézací soud) se jedná o hlavní spojnici mezi okresními městy, kde je běžně hustý provoz a tento tam v dané době také byl, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně V. J., která uvedla, že „provoz byl hustý a najednou jsem zpozorovala jak se motorka odrazila od nějaké dodávky“ (viz hlavní líčení ze dne 3. 5. 2022 v čase 3:14 nebo viz protokol na č. l. 519 verte) a „dívala jsem se na obě strany, byl velký provoz a teď jakoby přede mnou se to stalo.“ (viz hlavní líčení ze dne 3. 5. 2022 v čase 5:18 nebo viz protokol na č. l. 519 verte). Současně je třeba připomenout, že se jedná o hraniční hodnoty, které jsou stanoveny ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo, přičemž i z těchto vyplývá, že při důsledném sledování provozu mohl obviněný poškozeného zaregistrovat. 54. Na druhou stranu Nejvyšší soud musí částečně přisvědčit námitkám dovolatele stran toho, že soudy nižších stupňů vycházely ze skutkového stavu, že poškozený se s motocyklem pohyboval kontinuální rychlostí, a proto musel obviněný vidět poškozeného na dráze 44 m po dobu 1,8 s (viz bod 20 rozsudku nalézacího soudu). Podle Nejvyššího soudu měly soudy vycházet z nejvýhodnější situace rychlosti, která nebyla provedeným dokazováním vyloučena, nebo zcela přesvědčivě objasnit, proč tuto variantu nepovažují v dané věci za možnou a reálnou. Bez ohledu na tento závěr je ale ovšem třeba akcentovat, že i při rychlosti 130 km/h mohl obviněný poškozeného ve výhledu zaregistrovat. To i za situace, kdy by se motocykl pohyboval rychlostí 139,6 km/h (přičemž tato situace je již z pohledu dalších důkazů vyloučena – viz výše). Vyloučena je i situace s dynamickým zrychlením motocyklu na rychlost 179 km/h. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že byť soudy vycházely z výše uvedené konstantní rychlosti motocyklu poškozeného, tak tento vadný přístup nemohl mít na závěr o vině obviněného žádný podstatný vliv, když není pochyb o tom, že obviněný mohl ve výhledu motocykl poškozeného zaregistrovat, kdy opačná situace byla provedeným dokazováním zcela vyloučena (motocykl by musel jet na horizontu 201 km/h). Obviněný tak musel poškozeného vidět, pokud by řádně dodržel své povinnosti, které mu vyplývají zejména z § 21 odst. 1, 5 a § 4 písm. a), b) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, a dbal by při odbočování zvýšené opatrnosti, tedy řádně by sledoval, zda svým manévrem nemůže ohrozit další účastníky silničního provozu. Uvedené tak plně odpovídá zákonodárcem požadovanému typu zavinění u trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku. 55. Nejvyšší soud se proto ani nemohl ztotožnit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že z důvodu aplikace principu omezené důvěry v dopravě se jako výlučný viník dopravní nehody jeví poškozený, který signifikantně překročil rychlost na daném dopravním úseku. Je tomu tak zejména proto, že provedeným dokazováním byla vyloučena situace, že by obviněný neměl možnost vidět poškozeného v protisměrném jízdním pruhu při zachování zvýšené opatrnosti při odbočování. Přitom obhajoba dovolatele je postavena právě na tom, že poškozeného neviděl, ač (podle jeho tvrzení) řádně a s náležitou opatrností sledoval situaci v protisměrném pruhu. Dokazováním tak bylo postaveno najisto, že dovolatel nedbal zvýšené opatrnosti a důsledně před odbočovacím manévrem nezkontroloval, zda se v protisměrném pruhu nepohybuje jiný účastník silničního provozu. Odbočovací manévr ve své podstatě činil tzv. „naslepo“ a nemohl případně provést jakýkoliv odhad jízdy poškozeného, tedy zda právě z jeho jízdy je například zřejmé, že extrémně překračuje nejvyšší povolenou rychlost v daném místě komunikace. 56. V této souvislosti je třeba upozornit, že například z již citovaného rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 184/2023 vyplývá k principu omezené důvěry v dopravě, že „řidič, který je povinen dát přednost v jízdě např. při odbočování, může spoléhat na to, že vozidlo s tímto právem přednosti v jízdě se pohybuje v souladu s pravidly silničního provozu, tedy povolenou rychlostí a nikoliv takovou, která jí překračuje téměř dvojnásobně, což znemožňuje při předvídatelných a pozorovatelných okolnostech provést odbočovací manévr. V opačném případě při nemožnosti odhadu rychlosti přijíždějícího vozidla a přitom jeho dostatečné pozorované vzdálenosti by nebylo možno takový manévr vůbec provést (viz např. usnesení Nejvyšší soud ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1286/2018).“ (bod 45 citovaného rozhodnutí NS, pozn. podtrženo Nejvyšším soudem). Dále např. také „řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy [srov. § 2 bod 2. tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.]. Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují.“ – viz rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. Z pohledu těchto shora citovaných rozhodnutí je ovšem třeba zdůraznit, že v dovoláním napadené věci obviněný řádně nezkontroloval protisměrný pruh pozemní komunikace, takže nemohl učinit jakýkoliv odhad jízdy protijedoucího vozidla a pokud v dovolání namítá, že mohl poškozeného zahlédnout pouze na 0,37 s (podle Nejvyššího soudu však na delší dobu – viz výše), pak uvedené svědčí o nedostatečných výhledových okolnostech a nedostatečné zvýšené opatrnosti, při kterých svůj manévr provedl. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že jak obviněný, tak i poškozený se na vzniku nehodového děje podíleli stejnou měrou – tedy 50 % každý z řidičů. Podle Nejvyššího soudu tak soudy postupovaly v souladu se závěry, které uvedl Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo813/2023. 57. Pokud obviněný namítá, že neporušil svou povinnost řádně sledovat silniční provoz po odkrytí vozidla, protože v tu chvíli již nebyl schopen nehodě zabránit (tato varianta je podle obviněného technicky přípustná při zkrácení reakční doby poškozeného nebo při zkrácení účinku brzdného náběhu), považuje Nejvyšší soud za potřebné k této argumentaci uvést následující. Předně je třeba konstatovat, že podle Nejvyššího soudu bylo pro posouzení viny obviněného zejména podstatné, zda provedl před zahájením odbočovacího manévru řádnou vizuální kontrolu protisměrného pruhu, kdy z provedeného dokazování je postaveno najisto, že tomu tak nebylo, když motocykl poškozeného, ale i svědka K., mohl ve výhledu spatřit, a pokud je na počátku zahájení odbočovacího manévru nespatřil, nejednal tak v souladu s § 18 odst. 1 silničního zákona při odbočování na křižovatce dbát zvýšené opatrnosti. Navíc je třeba souhlasit s nalézacím soudem, že obviněný zjevně neprovedl ani vizuální kontrolu po odkrytí výhledu za odbočujícím nákladním vozidlem. To ostatně dokládá i procesně použitelná výpověď obviněného z přípravného řízení, kde uvedl, že „[k]dyž jsem byl s vozidlem již v protisměru, a to z mého pohledu v druhém jízdním pruhu, tedy v pravém protisměrném jízdním pruhu z pohledu jízdy od XY do Ostravy, tak jsem periferně uviděl z pravé strany motocykl. Tento byl již bezprostředně před pravými předními dveřmi mého vozidla a následoval silný náraz motocyklu do pravé boční části mého vozidla“ – č. l. 234 verte nebo bod 3 rozsudku nalézacího soudu, přečteno podle § 207 odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení ze dne 21. 3. 2022, č. l. 421. Z této výpovědi obviněného lze mít za to, že absence zvýšené opatrnosti tak u obviněného pokračovala, když ani po odkrytí výhledu bezprostředně nekontroloval protisměrný pruh, a to i při vědomí, že byl tzv. neviditelný pro případné řidiče v protisměrných jízdních pruzích, když již výše bylo prokázáno, že tento směr ani před odbočením řádně vizuálně nezkontroloval. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je třeba uvést, že přestože podle zpracovatelů revizního znaleckého posudku a jejich vyjádření v rámci hlavního líčení není vyloučena situace předestřena obviněným v dovolání stran kratšího náběhu brzdného účinku či zkrácení reakční doby poškozeného, byť podle znalců by se jednalo o situaci spíše technicky nepřijatelnou (viz protokol z hlavního líčení ze dne 28. 8. 2024, č. l. 886, 887 verte až 888 verte), tak tento závěr znalců nemůže vyloučit jeho trestní odpovědnost. Jinak vyjádřeno, podle Nejvyššího soudu není po doplnění dokazování a ustálení skutkového stavu již pro posouzení věci podstatné, zda po odkrytí výhledu mohl či nemohl nehodě obviněný zabránit. Rozhodující a podstatné podle Nejvyššího soudu je to, že na počátku zahajovacího manévru obviněný nesplnil svoji povinnost podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, kdy, pokud by tak učinil, musel by přijíždějící motocykl poškozeného vidět, takže by si byl vědom toho, že v protisměrném pruhu se pohybuje vozidlo, což by nepochybně musel vzít v úvahu při následném uskutečňování odbočení svého vozidla z hlavní na vedlejší silnici. Toto prvotní pochybení spočívající v nedodržení nezbytné míry opatrnosti při zahájení odbočovacího manévru pak zvýšil tím, že po odkrytí výhledu aktivně protisměrný pruh nekontroloval, a tudíž si ani nevytvořil předpoklad, aby mohl nějak reagoval na přijíždějící motocyklisty. Proto i tuto námitku považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou. 58. Pokud obviněný v dovolání namítá, že výhledová vzdálenost 150 m je neověřená a byla znalci pouze převzata z protokolu o nehodě, tak Nejvyšší soud k tomu dodává následující. Již v průběhu hlavního líčení (viz č. l. 887 verte) znalci reagovali na dotaz obhajoby, zda vycházeli při určení výhledové vzdálenosti pouze ze záznamu policie, či zda uvedené přeměřovali. Znalci uvedli, že na místě nehody byli a místo přeměřovali, nicméně v dané době nebyla vegetace v úplně stejném stavu jako v době nehody, takže vycházeli z protokolu policie, přičemž si ověřili podle dokumentace a porovnáním na místě nehody, že to tak být asi mohlo. Ze strany obviněného se tedy jedná o nepřesnou intepretaci vyjádření znalců. Nejvyšší soud nadto poznamenává, že z fotografické dokumentace, konkrétně fotografií č. 2 a č. 3 vyplývá, že policie použila při přeměřování místa dopravní nehody technické měřící zařízení, přičemž ze spisu nevyplývá důvod se domnívat, že by snad policie tento výhledový bod měřila pouze subjektivním odhadem, když uvedená vzdálenost odpovídá i závěru znalců, kteří místo přeměřovali. Respektive znalci neuvedli, že by policií stanovený výhled byl v nějakém nepoměru s jejich měřením. Jak ostatně uvedl odvolací soud v bodě 10 jeho usnesení, znalci místo byli zaměřit, přičemž situace probíhala na geodeticky zaměřeném poli místa dopravní nehody, a i když byla situace trošičku jiná, než byla vidět na dokumentaci, nejednalo se o žádné podstatné okolnosti, takže nemělo smysl výhledové poměry detailněji řešit. Pokud dovolatel namítá, že nebylo postaveno najisto, zda mu ve výhledu nebránila nějaká vegetace, pak Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že v případě, že by tomu tak bylo, pak by jej tato skutečnost nevyvinila, ale právě naopak. Pokud by totiž obviněný započal odbočovací manévr v situaci, kdy mu výhled na protisměrný pruh zakrývala nějaká vegetace, pak jistě nemohl bezpečně započnout odbočovací manévr při zachování zvýšené opatrnosti, tak jak požaduje § 21 odst. 1 ve spojení s odst. 5 [ale i § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b)] zákona o silničním provozu, jestliže by jeho výhledové podmínky byly ještě horší, než za jakých jeho věc posuzovaly soudy nižších stupňů (tedy, že jeho výhledu žádná vegetace nebránila). Z tohoto pohledu tak nepovažuje Nejvyšší soud tyto námitky dovolatele za důvodné. 59. Z pohledu další dovolací argumentace je možno přisvědčit dovolateli v tom, že nelze obecně vycházet z průměrných hodnot v těch situacích, kdy žádné hodnoty nelze zpětně exaktně změřit ani spočítat (viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). V takových situacích je třeba právě ctít výše uvedený princip in dubio pro reo. Nicméně již výše bylo předestřeno, že i při nejpříznivějších hodnotách, které by mohly být v dané věci reálné, když nelze vycházet z hodnot, které považovali znalci za vyloučené z různých důvodů (např. z důvodu absence brzdné stopy), měl obviněný možnost poškozeného vidět, a proto tento závěr odvolacího soudu neměl na posouzení věci obviněného reálný dopad. 60. Obviněný ve svém dovolání dále namítá existenci opomenutých důkazů, když uvádí, že soudy odmítly vyhovět jeho návrhům na zpracování dodatku k posudku stran toho, jakou rychlostí mohl jet motocykl na horizontu tak, aby nezanechal brzdnou stopu až do vzdálenosti 20 m před střetem a taktéž, aby ve vztahu ke stanovenému rozhledu byli vyslechnuti příslušníci policie, dále navrhoval i výslech svědka K. V této souvislosti Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné rozvést předpoklady naplnění tzv. opomenutých důkazů. Předně je třeba připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech, o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 61. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 62. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu prolidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 63. Z hlediska aplikace uvedených obecných závěrů na posuzovanou věc je namístě uvést, že soudy nižších stupňů, a to konkrétně nalézací soud, se s důkazními návrhy obviněného vypořádal, tedy neopominul je (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S těmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, když skutečně je nutno toto navrhované doplnění dokazování považovat za nadbytečné. Nadto pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka K., tak předně je třeba uvést, že soudy k jeho výpovědi přistupovaly obezřetně, když pokud se tento vyjadřoval k rychlostí jízdy, tak z jeho výpovědi je zřejmé, že tuto nedokázal uvést přesně, z jeho strany se jednalo jen o odhad. Proto i tyto námitky obviněného shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněné. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 64. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentaci bylo sice možné částečně pod jím uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř. formálně podřadit, avšak jednalo se o námitky neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 12. 2025 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu