Plný text
4 Tdo 849/2026-1073
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2026, sp. zn. 4 To 19/2026, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 4/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2026, sp. zn. 3 T 4/2025, byl obviněný V. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 a za to byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let. Pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o adhezních nárocích poškozené AAAAA (pseudonym).
2. Obviněný se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně trestné činnosti dopustil tím, že v období let 2014 až 2017 v Plzni v bytě na adrese XY a v osobním motorovém vozidle na dalších místech v okrese Plzeň – XY a XY v úmyslu sexuálně se uspokojit požadoval po své nezletilé dceři AAAAA, aby s ním i přes svůj nesouhlas a projevený fyzický odpor prováděla různé sexuální praktiky. Opakovaně ji nutil, aby mu prováděla masturbaci penisu, a když to odmítla, vzal její ruku do své a přiložil si ji na svůj penis, kde s ní pohyboval. Nejméně v jednom případě po poškozené požadoval i felaci svého pohlavního údu. Přitom jí držel za hlavu a přes její odpor tlačil její ústa ke svému penisu. Alespoň v jednom případě poškozenou položil na postel, lízal ji na jejích genitáliích a třel se o ně svým penisem, u čehož jí držel nohy, aby se nemohla hýbat. Následně ji otočil na břicho a penisem se otíral o její hýždě. Vzhledem k tomu, že poškozená je jeho vlastní dcerou, si byl při svém jednání vědom jejího nízkého věku a skutečnosti, že není schopna chápat smysl jeho jednání a účinně se mu bránit. V důsledku jednání obviněného se u poškozené rozvinuly závažné psychické problémy, které se projevují spánkovou paralýzou, úzkostmi, depresí, děsivými sny a psychosomatickými potížemi a omezují ji v běžném životě i při jejím studiu. Tyto problémy se prohloubily na podzim 2021 a od listopadu 2022, kdy jí byla diagnostikována smíšená úzkostně depresivní porucha, je poškozená v péči psychiatrické ambulance a užívá předepsanou psychiatrickou medikaci.
3. Rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 26. 5. 2026, sp. zn. 4 To 19/2026, zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Papeže, Ph.D. dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které konkretizoval tak, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v důsledku vadně zjištěného skutkového stavu spočívá napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku.
3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že soud prvního stupně založil závěr o jeho vině výlučně na výpovědi poškozené, která představuje jediný přímý důkaz k tvrzenému skutkovému ději. Jiné důkazy nebo další okolnosti případu přitom verzi poškozené nepodporují. Podle jeho názoru skutková zjištění nevycházejí z logického a přesvědčivého hodnocení provedených důkazů ve všech jejich souvislostech, nýbrž z nepodložených úvah a spekulací, které nemají oporu v dokazování a jsou s nimi dokonce neslučitelné. Odvolací soud přesto skutkové závěry soudu prvního stupně aproboval a verzi obviněného i přes její konzistentní podobu odmítl jen s poukazem na to, že obviněný uváděl různé motivy, které mohly poškozenou vést k podání lživého svědectví, přičemž všechny byly spolehlivě vyvráceny. Z jeho strany šlo přitom jen o hypotézu, že k podání trestního oznámení poškozenou či její matku vedla touha po pomstě, a její popření samo o sobě neprokazuje věrohodnost poškozené ani pravdivost její skutkové verze.
4. Obviněný dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 3090/25, připomněl zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo a namítl, že ve věci nastala situace „tvrzení proti tvrzení“, což vyžaduje zvýšenou obezřetnost při hodnocení důkazů a přesvědčivé vysvětlení, proč soud uvěřil jedné verzi děje, zatímco druhou odmítl. Soudy nižších stupňů podle něj zmíněnému požadavky nedostály, protože kriticky přezkoumaly pouze tvrzení obhajoby, zatímco výpověď poškozené a ostatní důkazy posuzovaly jednostranně v neprospěch obviněného a opomenuly vzít v potaz možnou finanční motivaci poškozené k podání nepravdivé výpovědi spočívající v uplatněných peněžitých nárocích na náhradu nemajetkové újmy a škody. Vytkl jim i nesprávnou interpretaci své výpovědi. Nesouhlasil se závěrem, že pobyt s poškozenou o samotě připustil až po seznámení se s obsahem trestního spisu, neboť tuto skutečnost uvedl již při výslechu dne 22. 2. 2024. Uvedená dezinterpretace se podle něj promítla do posouzení jeho věrohodnosti a vytvořila mylný dojem o tom, že neustále mění svou výpověď, takže mu není možné uvěřit. O tom, že skutkové závěry nebyly vystaveny výhradně na provedených důkazech, podle něj vypovídá i to, že v bodě 23 odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud korigoval část úvah soudu prvního stupně s tím, že nemají oporu v důkazech, nýbrž vycházejí ze subjektivních představ soudu o tom, jak by se jednotlivé osoby měly či mohly chovat. Odvolací soud sice vzápětí uvedl, že tyto nepodložené úvahy soudu prvního stupně neměly vliv na správnost rozhodných skutkových zjištění, ovšem podle obviněného pominul, že fakticky ovlivnily hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi.
5. Vadného hodnocení se podle obviněného oba soudy dopustily i u zajištěné elektronické komunikace mezi ním a poškozenou. I v tomto případě nahradily objektivní důkazy svými domněnkami a pominuly, že ani matka poškozené nebyla u hlavního líčení schopna se jednoznačně vyjádřit, zda takové textové zprávy jsou v komunikaci dcery a otce běžné. O nevhodných zprávách, které mu poškozená zasílala, přitom její matku informoval ihned poté, co je tehdy obdržel. 1.
2. Obviněný poukázal také na to, že výslech matky poškozené v přípravném řízení byl veden v rozporu s § 101 odst. 2 tr. ř., protože byla před svým výslechem seznámena s protokolem o výslechu obviněného ze dne 22. 2. 2024, přestože už nebyla zákonným zástupcem poškozené. Obviněný na tuto procesní vadu, v jejímž důsledku byla matka poškozené ovlivněna před podáním svého svědectví jeho argumentací a na místo spontánního zachycení vlastních vjemů se proti ní vymezovala, upozornil již v přípravném řízení v žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a tr. ř. Soudy přesto z její původní výpovědi vycházely, aniž by ovšem v jeho prospěch zohlednily skutečnost, že oproti hlavnímu líčení tehdy vypověděla, že s předmětnou elektronickou textovou komunikací byla seznámena.
3. Za důkazně nepodloženou spekulaci obviněný označil závěr odvolacího soudu, že předložil jen tu část textové komunikace, která vyznívá ve prospěch jeho obhajoby. Vymezil se také vůči tomu, že soudy akceptovaly reakci poškozené, která obsah zpráv vysvětlovala svým nízkým věkem. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie přitom vyplynulo, že v rozhodné době byla poškozená schopna alespoň částečně chápat podstatu intimních vztahů a disponovala určitou sociální a emoční vyspělostí.
4. Odvolací soud relativizoval závěry zmíněného znaleckého posudku i z pohledu snížené obecné a specifické věrohodnosti poškozené. Nepřesnosti v její výpovědi vysvětlil nízkým věkem v době činu, procesem zapomínání a vytěsněním traumatických zážitků, aniž by měly tyto úvahy dostatečnou oporu v dokazování. Opomenul rovněž, že znalkyně psycholožka zcela nevyloučila mstivý motiv poškozené a připustila, že opakované líčení události se může snadno změnit v naučenou verzi, která již nemusí odpovídat původním prožitkům. Samotná konzistentnost výpovědi poškozené proto podle obviněného její věrohodnost neprokazuje.
5. Obviněný rozporoval také správnost závěru o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a diagnostikovanými psychickými potížemi poškozené. Poukázal na to, že se začaly objevovat až v roce 2021 v průběhu jejího toxického partnerského vztahu a že znalkyně nedokázaly jednoznačně určit jejich příčinu a připustily vliv problematických rodinných vztahů, nenaplněného vztahu s otcem či dalších okolností. 6. Na uvedené námitky obviněný navázal s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stručným tvrzením, že právní posouzení skutku nemůže obstát, protože při správném hodnocení důkazů měly soudy dospět k odlišným skutkovým závěrům.
7. V závěru dovolání obviněný s odkazem na § 265h odst. 3 a § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl odložit výkon napadeného rozhodnutí s argumentem, že vznesl takové námitky, pro které lze předpokládat úspěšnost dovolání, a za této situace by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody neoprávněně zasáhl do jeho osobní svobody.
8. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, popř. aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. 1.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
2. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolatel převážně opakuje obhajobu uplatněnou před soudy nižších stupňů, které se s ní náležitě vypořádaly. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, připomněl, že takové dovolání bývá zpravidla zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
3. Námitky formálně podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce směřují převážně proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Obviněný na základě vlastních hodnotících úvah prosazuje odlišnou skutkovou verzi a popírá, že by se posuzovaného jednání dopustil. Takto pojaté námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému z taxativně vymezených v § 265b tr. ř.
4. Podle státního zástupce lze s velkou dávkou tolerance předmětnému dovolacímu důvodu podřadit jen výtku týkající se rozporu mezi popěrnou obhajobou obviněného a skutkovými zjištěními soudů, jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Důkazní řízení nebylo zatíženo žádnými nedostatky a ustálená skutková zjištění mají v provedených důkazech odpovídající oporu. Soudy podrobně vysvětlily, z jakých podkladů vycházely a jak je hodnotily, přičemž za zásadní považovaly spontánní a v podstatných rysech neměnnou výpověď poškozené. 5. Státní zástupce připomněl, že existence dvou odlišných verzí skutkového děje není v obdobných případech neobvyklá. Přestože výpověď poškozené představovala stěžejní podklad pro vyslovení viny, soudy ji hodnotily kriticky a v souvislosti s ostatními důkazy. Vyloučily obviněným tvrzený mstivý motiv poškozené a zohlednily, že jednání obviněného nepřibarvovala okolnostmi zvyšujícími jeho závažnost. Nepominuly ani textovou komunikaci, kterou poškozená zcela logicky vysvětlovala svým nízkým věkem a omezenou schopností chápat význam jednání obviněného. Ten navíc předložil pouze vybranou část zpráv a soudům nezpřístupnil ty z nich, které zprávám od poškozené předcházely z jeho strany. Věrohodnost poškozené byla navíc doprovázena výpovědí její matky M. S., třídní učitelky M. L., bývalého partnera N. T. a kamarádky V. Ř., kterým se od dětství až do dospělosti průběžně a se silnými emočním doprovodem svěřovala. Její věrohodnost nebyla zpochybněna ani znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Ve prospěch její autenticity svědčila také dlouhodobě podstupovaná psychoterapie hrazená z vlastních prostředků.
6. Námitky, které dovolatel podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný jej uplatnil pouze formálně, neboť odlišné právní posouzení dovozuje nikoli z ustáleného skutkového zjištění, nýbrž z vlastní skutkové verze. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze přitom namítat pouze nesprávné právní posouzení skutku tak, jak jej zjistily soudy.
7. Státní zástupce neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces, který obviněnému negarantuje úspěch ve věci či rozhodnutí odpovídající jeho představám, ale pouze spravedlivé soudní řízení. Porušeny nebyly ani princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, neboť soudy dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti. 1. 2. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Návrhu obviněného na odklad výkonu napadeného rozhodnutí proto nepřisvědčil. Souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání. 3. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k replice, kterou nevyužil.
IV. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem
4. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
5. Nejvyšší soud na úvod poznamenává, že obviněný měl uplatnit také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jehož podstata spočívá v tom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Toto formální pochybení ale samo o sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněným výslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly reálně naplněny, což se v posuzované věci zjevně nestalo.
6. Porovnáním obsahu dovolání s námitkami uplatněnými v předchozích stádiích trestního řízení Nejvyšší soud zjistil, že dovolací argumentace obviněného je jen opakováním jeho dosavadní obhajoby, se kterou se soudy nižších stupňů řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Obviněný v dovolání vznesl identické námitky vůči věrohodnosti poškozené a znovu ji i její matku osočil z křivého obvinění motivovaného mstou. K ostatním v řízení provedeným důkazům opětovně namítl, že je soudy vykládají v rozporu s pravidlem in dubio pro reo záměrně v jeho neprospěch tak, aby z nich učiněná zjištění konvenovala verzi poškozené a vylučovala jinou skutkovou variantu. V návaznosti na to, že soud prvního stupně vyvrátil relevantnost jím podaných vysvětlení, proč poškozená a její matka proti němu nepravdivě vypovídaly, spekuloval o dalším důvodu, a to snaze získat materiální prospěch z adhezního řízení. Vadné hmotněprávní posouzení skutku pak obviněný dovozoval primárně z vlastní skutkové verze, že se vůči nezletilé dceři nedopustil žádného sexuálního násilí a ani s ní neměl dobrovolné sexuální praktiky. Žádnou právní námitku vůči kvalifikaci skutku v té podobě, jak je popsán ve výroku o vině, nevznesl.
7. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je pro ně charakteristický. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zvažovat samotnou správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Ustálená skutková zjištění nelze zpochybňovat a požadovat jejich nahrazení skutkovou verzí, která dovolateli konvenuje, ani skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je určen k přezkumu správnosti právního hodnocení na základě skutkového stavu, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. 1.
2. Vzhledem k výše uvedenému a při zohlednění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ve kterém se Ústavní soud ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že „při zamítnutí opravného prostředku se soud v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96), Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného, které neodpovídají dovolacím důvodů a kterým soudy nižších stupňů už věnovaly dostatečnou pozornost, obiter dictum vypořádal odkazem na příslušné pasáže napadených rozhodnutí.
3. K prvnímu okruhu dovolacích námitek, které obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nejde o nástroj, jehož prostřednictvím by mohl znovu přehodnocovat celé dokazování, nahrazovat úvahy soudů nižších stupňů svými vlastními nebo vytvářet alternativní skutkové verze děje jen proto, že se jeví dovolateli jako pravděpodobnější. Dokazování je doménou soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím a je ovládáno řadou zásad. Mimo jiné zásadou bezprostřednosti a zásadou ústnosti, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícím z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu), takže logicky může hodnotit důkazy jen ten soud, který je na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu provedl a získal z něj relevantní poznatky.
4. V této věci je celá dovolací argumentace obviněného pokračující polemikou se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. Obviněný nepoukazuje na konkrétní rozpory mezi ustálenými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, které by dosahovaly intenzity předpokládané § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze předkládá vlastní verzi skutkového děje s tím, že pokud proti jeho tvrzení stojí jen tvrzení poškozené, měl být obžaloby s ohledem na princip in dubio pro reo zproštěn. Soudy nižších stupňů ale neměly o jeho závadovém jednání žádné, natož důvodné, pochybnosti, a zcela logicky a přiléhavě vysvětlily s poukazem na řadu nepřímých důkazů a zjištěné okolnosti případu, proč výpovědi poškozené uvěřily. Za zjevný rozpor ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu nelze považovat samotnou skutečnost, že obviněný s jejich skutkovými závěry nesouhlasí, že privileguje důkaz svou výpovědí nebo že provedené důkazy podle jeho názoru připouštějí ještě jiný, pro něj výhodnější, výklad. Rozporem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou jen situace, kdy rozhodné skutkové zjištění nemá v provedených důkazech žádnou oporu, je pravým opakem jejich obsahu nebo je založeno na zjevné deformaci provedeného důkazu. Nic takového však obviněný ve svém dovolání nevytkl.1.
2. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., aniž by je jakkoli deformoval či jim přisuzoval váhu, která jim nenáleží. Své úvahy pečlivě a přesvědčivě odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí způsobem odpovídajícím požadavkům v § 125 tr. ř. (viz body 51 až 73 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud hodnotící postup soudu prvního stupně přezkoumal a dospěl k jednoznačnému závěru, že skutková zjištění zásadní pro právní posouzení věci, jak je soud prvního stupně vyvodil z provedených důkazů, jsou jasná a úplná, a že se přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněného (viz body 13 až 42 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
3. Výrok o vině soudy po pečlivém rozboru všech rozhodných okolností případu správně založily na výpovědi poškozené, která je v podstatných rysech vnitřně konzistentní a v čase neměnná (srovnej body 64 až 67 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a body 28 až 30 odůvodnění usnesení dovolacího soudu) a jejíž obsah bez pochybností konvenuje s řetězcem dalších provedených důkazů, zejména s výpověďmi svědků, kterým se v průběhu svého dospívání opakovaně a za silného emočního doprovodu svěřovala se závadovým jednáním svého otce či se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie zkoumajícího duševní stav poškozené, podle kterých poškozená nemá sklony ke konfabulaci nebo fantazijnímu zpracování skutečnosti a je schopná své prožitky vnímat, zapamatovat si je a reprodukovat (viz bod 66 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a bod 29 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Je třeba odmítnout námitky obviněného, kterými soudům vytýkal vadné posouzení zmíněných znaleckých závěrů nebo jejich dezinterpretaci. Na rozdíl od něj, který jednotlivé pasáže záměrně vytrhával z kontextu, aby konvenovaly jeho obhajobě, soudy hodnotily znalecký posudek jako celek a znalecké závěry posuzovaly ve spojení s ostatními provedenými důkazy. Pokud jde o závěr znalkyně psycholožky PhDr. Mgr. Václavy Týlové o mírném snížení obecné a specifické věrohodnosti poškozené, soudy vysvětlily, proč tyto charakteristiky nepovažovaly za důkaz nepravdivosti její konkrétní výpovědi. Nejvyšší soud jejich vysvětlení pokládá za zcela akceptovatelné a plně odpovídající tomu, že u poškozené se ve věku pouhých 13 let rozvinuly psychické potíže zahrnující i negativní vztah ke starším mužům a že psychiatrička MUDr. Mgr. E. N. konstatovala, že je vysoce pravděpodobné, že poškozená v minulosti prošla posttraumatickou poruchou a nebylo zjištěno nic jiného, co by ji mohlo vyvolat než právě vyšetřovaná trestná činnost obviněného. Z pohledu konkrétní věrohodnosti poškozené pak nelze pominout to, že poškozená trpí disharmonickým osobnostním vývojem, a to zejména ve smyslu předčasné sexualizace, přičemž sexuální ataky ze strany otce jsou logickým zdrojem této odchylky. Znalkyně psycholožka současně jasně konstatovala, že neshledala sporný motiv k podání trestního oznámení s časovým zpožděním. Vysvětlení poškozené, že potřebovala čas, než se svěřila výchovné poradkyni poté, co její matka, na kterou se obrátila jako první ve věku 12 let, jí neuvěřila, a že právě ona jí směřovala k tomu, aby věc oznámila, pokládá znalkyně za přiléhavé jejímu adolescentnímu věku. Svou vypovídající hodnotu má i to, že poškozená se před znalkyní nijak netajila se svým negativním vztahem k otci a dávala jí najevo, že si přeje, aby byl otec potrestán za to, jak se k ní choval (viz č. l. 347 až 384 tr. spisu). Z uvedeného je zřejmé, že nekalkulovala s tím, zda působí zaujatě či nikoli, což by se v případě lživé výpovědi nabízelo.
4. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že v obdobných případech, kdy kromě poškozené není k dispozici žádný další očitý svědek posuzovaného jednání, který by mohl hodnověrným způsobem popsat své vjemy a vzpomínky, je závěr o skutkovém ději založen především na posouzení věrohodnosti vzájemně si odporujících výpovědí. Je přitom úkolem soudu, aby jednotlivé skutkové verze porovnal s ostatními, byť i nepřímými, důkazy, které v řízení provedl, a aby přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů považoval jednu z nich za věrohodnou. Při tomto hodnocení se nemůže omezit pouze na závěry znaleckého zkoumání. Znalecký posudek sice v trestním řízení představuje významný důkazní prostředek, znalci však nepřísluší posuzovat pravdivost konkrétní výpovědi ani rozhodovat o vině obviněného. Takové hodnocení náleží výlučně soudu, který je povinen znalecké závěry posuzovat v souvislosti se všemi ostatními provedenými důkazy, aniž by některému z nich přisuzoval váhu, která mu podle zákona nepřísluší.
2. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se všemi požadavky, kterými jsou v rámci důkazního řízení vázány, nelze jim ničeho vytknout. Na tom nic nemění ani skutečnost, že k nelibosti obviněného byla jeho verze, která byla vnitřně rozporná, v důležitých aspektech proměnlivá a odporující ostatním v řízení provedeným důkazům, soudy odmítnuta, zatímco verze poškozené byla beze zbytku přijata.
3. K výhradám obviněného o možném mstivém motivu v jednání poškozené, o neprokázání příčinné souvislosti mezi posuzovaným jednáním a vznikem jejích psychických potíží, či k jeho poukazu na to, že poškozená při znaleckém zkoumání užila pojem „mlhy“ , což budí dojem, že její verze není autentická, se již opakovaně vyjádřily soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 56 až 59 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a body 36 až 37 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud nepovažuje za účelné jejich správné závěry reprodukovat. Dodává k nim jen to, že spekulace obviněného o tom, že poškozená mohla být k podání trestního oznámení motivována vidinou peněžité satisfakce, která jí byla v řízení přiznána, je stejně neakceptovatelná jako jeho předchozí spekulace o mstě. Poškozená k adhezním nárokům v hlavním líčení jasně uvedla, že je uplatnila až na základě doporučení své zmocněnkyně a že sama původně od obviněného žádné peníze nechtěla (viz protokol o něm ze dne 12. 8. 2025 na č. l. 852 tr. spisu). Současně logicky vysvětlila, že náhradu škody požaduje s ohledem na finanční nákladnost terapií, které v důsledku jednání obviněného podstupuje a které si musí hradit z vlastních prostředků. V této souvislosti je nutno připomenout, že uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy či škody v trestním řízení představuje zcela legitimní postup poškozeného a samo o sobě nemůže sloužit jako podklad pro zpochybnění jeho věrohodnosti. Nejvyšší soud nadto považuje za potřebné dodat, že sexuálně motivované trestné činy znamenají závažný zásah do osobní sféry oběti, s jehož následky se zpravidla jen obtížně vyrovnává a který může mít dopad na celý její budoucí život. To platí tím spíše, když traumatizující jednání zažije oběť v dětství, a navíc od svého biologického rodiče. Náhrada nemajetkové újmy či škody v takovém případě představuje pouze nepatrnou satisfakci za útrapy, s kterými se musí nezletilá oběť sexuálního násilí s vysokou pravděpodobností potýkat celý svůj život. 4. Nepřípadnými shledal Nejvyšší soud i námitky obviněného vůči závěrům, které soudy dovodily z elektronické textové komunikace mezi ním a tehdy desetiletou poškozenou (krátké textové zprávy z doby od 18. 1. 2016 do 13. 3. 2016). Soudy obsah tohoto důkazu správně posuzovaly se zřetelem k nízkému věku poškozené, jejímu počátečnímu pozitivnímu vztahu k otci i skutečnosti, že předložená komunikace nebyla úplná, neboť účelově chyběly zprávy obviněného, na něž v některých případech poškozená zcela zjevně reagovala (viz bod 63 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a body 25 až 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se pečlivě vyrovnal i s náhledem znalkyně PhDr. Mgr. Václavy Týlové na obsah těchto zpráv). Přisuzoval-li obviněný této komunikaci odlišný důkazní význam, jedná se opět pouze o polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která není způsobilá založit dovolací přezkum.1.
2. K dovolací námitce, že odvolací soud korigoval část úvah soudu prvního stupně, protože nemají oporu v důkazech a vycházejí jen ze subjektivních představ soudu o tom, jak by se jednotlivé osoby měly či mohly chovat, Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud současně jasně konstatoval, že se jednalo o úvahy, které nejsou v kontextu provedeného dokazování podstatné a závěr o vině obviněného nijak neovlivnily (srovnej bod 23 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S názorem odvolacího soudu nelze než souhlasit, protože nevěrohodnost obhajoby rozhodně nebyla vyvozena z úsudku soudu prvního stupně o tom, co obviněného motivovalo k tomu, že se přestěhoval dávno před posuzovaným skutkem do Spolkové republiky Německo, proč po několikaleté přestávce při dojíždění za prací do České republiky znovu navázal kontakt s matkou poškozené a proč v době, kdy docházel do její domácnosti, kupoval jejich společné nezletilé dceři, kterou léta předtím zanedbával a pomíjel, panenky a jiné dárky. Tyto okolnosti jsou z pohledu projednávaného skutku, který spočívá v tom, že obviněný zneužil bezbrannosti své tehdy jen desetileté dcery a donutil ji k pohlavnímu styku s ním a v tomto jednání pokračoval další dva roky, zcela podružného rázu.
3. K námitce obviněného o vadném procesním postupu policejního orgánu při výslechu matky poškozené v přípravném řízení, Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že se míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné se k uvedené výtce ve stručnosti vyjádřit. Je pravdou, že jmenovaná svědkyně při svém výslechu dne 12. 3. 2024 reagovala i na skutečnosti, které byly součástí protokolu o výslechu obviněného, jehož obsah předem znala. Jednalo se však o její druhý výslech v řadě, přičemž první absolvovala již dne 8. 6. 2023 (viz č. l. 423 až 430 tr. spisu), v jehož rámci autenticky popsala své vzpomínky z inkriminované doby, čímž bylo vyhověno požadavku v § 101 odst. 2 tr. ř., na jehož znění obviněný opakovaně odkazoval. Nadto je nutno zdůraznit, že jmenovaná svědkyně byla vyslýchána i u hlavního líčení konaného dne 18. 9. 2025 (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 869 až 879 tr. spisu), kde se k posuzovanému jednání opětovně vlastními slovy vyjádřila. Pokud obviněný konkrétně namítl, že při výslechu v přípravném řízení uváděla matka poškozené, že si na textovou komunikaci mezi svou dcerou a obviněným vzpomíná, aby toto své tvrzení posléze v hlavním líčení negovala, jedná se o zavádějící informaci, která postrádá oporu ve spisovém materiálu (viz protokol o výpovědi svědkyně M. S. ze dne 8. 6. 2023 na č. l. 423 až 430 a pokračování protokolu o výslechu svědkyně ze dne 12. 3. 2024 na č. l. 431 až 434 tr. spisu). 4. S ohledem na shora uvedené nešlo přisvědčit ani odkazu dovolatele na porušení pravidla in dubio pro reo. Obviněný tuto námitku nespojil s některou z kvalifikovaných vad procesního postupu výslovně uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jejím prostřednictvím znovu vyjádřil nesouhlas se skutkovými závěry soudů a požadoval, aby byla důkazní situace vyhodnocena v jeho prospěch. Pravidlo in dubio pro reo se uplatní tehdy, přetrvávají-li po provedení a vyhodnocení důkazů důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, přičemž v posuzované věci, jak už bylo výše uvedeno, taková situace nenastala.
5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je dán jen tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obviněný uplatnil pouze formálně, aniž by konkretizoval námitky, které by bylo možné pod něj obsahově podřadit. S odkazem na něj jen zopakoval, že se posuzovaného jednání nedopustil a že pokud by soudy při hodnocení důkazů postupovaly způsobem, který jeho obhajobě konvenuje, musely by dospět k jinému právnímu závěru. Taková argumentace není relevantní hmotněprávní námitkou, nýbrž jen další polemikou se zjištěným skutkovým stavem, a protože Nejvyšší soud není oprávněn za obviněného dotvářet dovolací argumentaci tam, kde chybí nebo je neúplná, je zjevné, že i v této části se námitky dovolatele zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.1.
V. Závěr
2. Dovolání obviněného V. K. bylo podáno z jiného důvodu než předpokládá § 265b odst. 1 tr. ř., takže ho Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
3. Vzhledem k odmítnutí dovolání Nejvyšší soud nevyhověl žádosti obviněného o odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí (viz § 265o odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu