Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

4 Tdo 857/2026

Téma · generováno AIBezbrannost mentálně postižené osoby při sexuálním jednání

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 7. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.857.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Znásilnění

Shrnutí · generováno AI

Nejvyšší soud zrušil zprošťující rozsudek, protože odvolací soud předčasně uzavřel, že nešlo o trestný čin. Odvolací soud musí doplnit dokazování k tomu, zda poškozená vzhledem ke svému mentálnímu postižení dokázala skutečně porozumět sexuálnímu jednání a svobodně se o něm rozhodnout. Poté znovu posoudí případnou trestní odpovědnost.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Stav bezbrannosti podle § 119a odst. 1 tr. zákoníku nevylučuje sexuální iniciativa osoby s významným mentálním postižením ani její dílčí schopnost projevit nesouhlas. Je nutné individuálně posoudit, zda byla schopna porozumět povaze, významu a důsledkům sexuálního jednání a na tomto základě utvořit a projevit skutečnou vůli. Pro závěr o zneužití bezbrannosti podle § 185 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku není nutné fyzické donucení či bránění v odchodu.

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

4 Tdo 857/2026-492

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2026 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 11 To 355/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 146/2025, takto:

Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 11 To 355/2025.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 4 T 146/2025, byl obviněný J. T. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

ve XY úmyslným jednáním v přesně nezjištěné době nejméně od února 2025 do 28. 3. 2025 v místě trvalého bydliště v přízemním bytě v domě č. p. XY, konkrétně v dětském pokojíčku a ložnici v době, kdy pečoval o svou nevlastní dceru ml. poškozenou AAAAA (pseudonym), jejíž věk bezpečně znal a která vůči němu měla absolutní důvěru a pokládala jej za svého tatínka, využil situací, kdy matka poškozené byla mimo domov, a úmyslně za účelem svého sexuálního upokojení, opakovaně provozoval s poškozenou sexuální aktivity ve formě soulože, análního pohlavního styku a orálního styku, když konkrétně k vaginální souloži došlo mezi nimi nejméně ve třech případech a k orálnímu styku, kdy poškozená obžalovanému ústy stimulovala penis, došlo nejméně v pěti případech, přičemž využil toho, že vzhledem ke své závažné psychiatrické diagnóze, kdy poškozená trpí středně těžkou mentální retardací, hyperkinetickou poruchou, ADHD, poruchami chování a její mentální věk odpovídá úrovni 5 -7 letého dítěte, které si byl vědom, neměla tato náležitý náhled na protiprávnost jeho jednání, smyslu jeho jednání nerozuměla a účinnou obranu nebyla schopna vyvinout, přičemž po ní požadoval, aby to nikomu neříkala, že to bude jejich tajemství, když z gynekologické zprávy a následného vyšetření ml. poškozené ze dne 30. 3. 2025 je zřejmé, že tato měla opakovaný pohlavní styk.

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dobu 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem poškozené AAAAA, ve výši 100 000 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení občanskoprávní.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 4 T 146/2025, podal obviněný J. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 4 T 146/2025, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného v celém rozsahu zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Semilech, čj. 1 ZT 41/2025-45, ze dne 3. 10. 2025, pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že ve XY úmyslným jednáním od přesně nezjištěné doby v srpnu 2024 do 28. 3. 2025 v místě trvalého bydliště v přízemním bytě v domě č. p. XY, konkrétně v dětském pokojíčku a ložnici v době, co pečoval o svou nevlastní dceru ml. poškozenou AAAAA, jejíž věk bezpečně znal a vůči kterému měla ona absolutní důvěru a pokládala jej za svého tatínka, využil situace, kdy matka poškozené byla mimo domov, a úmyslně za účelem svého sexuálního upokojení, opakovaně s frekvencí nejméně 1x za měsíc v době co jí skončila menstruace nebo měla prázdniny instruoval poškozenou, aby s ním praktikovala opakovaný vaginální pohlavní styk, anální pohlavní styk a orální styk v podobě stimulace penisu s vyvrcholením do úst, čemuž se ona opakovaně verbálně bránila, že nechce, že je ještě moc mladá a malá, že jí je jen 17 let a že to nemůže dělat s tatínkem, čehož on nedbal a ve svém sexuálně motivovaném jednání pokračoval, kdy využil toho, že vzhledem ke své závažné psychiatrické diagnóze, kdy trpí středně těžkou mentální retardací, hyperkinetickou poruchou, ADHD, poruchami chování a její mentální věk odpovídá úrovni 5 -7 letého dítěte, které si byl vědom, neměla náležitý náhled na protiprávnost jeho jednání, smyslu jeho jednání nerozuměla a účinnou obranu nebyla schopna vyvinout, přičemž po ní požadoval, aby to nikomu neříkala, že to bude jejich tajemství, když z gynekologické zprávy a následného vyšetření ml. poškozené ze dne 30. 3. 2025 je zřejmé, že tato měla opakovaný pohlavní styk, čímž měl spáchat zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první a třetí, odstavec 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025.

6. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená AAAAA, odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 11 To 355/2025, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

8. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku státní zástupkyně v prvé řadě předeslala, že odvolací soud se s klíčovými skutkovými zjištěními prvostupňového soudu v zásadě ztotožnil. Krajský soud se však neztotožnil s právní kvalifikací projednávaného skutku aplikovanou okresním soudem ve smyslu § 185 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupkyně rekapitulovala, že odvolací soud vyjádřil své výhrady k napadenému rozsudku soudu prvního stupně s tím, že se nelze ztotožnit se závěry, že poškozená AAAAA se v době posuzovaného jednání nacházela ve stavu bezbrannosti a obviněný J. T. této bezbrannosti zneužil.

9. V této souvislosti státní zástupkyně vyjádřila svůj nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu, že nedošlo k naplnění znaku „bezbrannosti“, neboť obviněný J. T. poškozené AAAAA v odchodu z místnosti nebránil, k projednávaným sexuálním aktivitám ji nijak nenutil a k těmto docházelo z iniciativy a zvědavosti poškozené, která sice byla na mentální úrovni pěti až sedmiletého dítěte, po stránce fyzické se však jednalo o sedmnáctiletou dívku projevující přirozený zájem o otázky sexu. Podle názoru státní zástupkyně tyto skutečnosti však samy o sobě bezbrannost a její zneužití nevylučují.

10. Pokud jde o aktuálně posuzovanou trestní věc, pro potřebu vyhodnocení existence stavu bezbrannosti u poškozené AAAAA a jejího zneužití obviněným je významných několik podstatných okolností. Především je nepochybné, že ačkoli mezi obviněným a poškozenou nebyl pokrevní příbuzenský stav a její matka s J. T. sezdána nebyla, faktické mnohaleté soužití ve svazku reálně naplňujícím charakter rodiny zapříčinilo, že poškozená obviněného označovala za svého otce a stejně tak ji obviněný bral za svou dceru. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaného MUDr. I. H. a PhDr. J. S. pak vyplynulo, že poškozená AAAAA od narození trpí středně těžkou mentální retardací, což odpovídá mentální úrovni pětiletého až sedmiletého dítěte.

11. Uvedená zjištění jsou pro posouzení otázky bezbrannosti poškozené a jejího zneužití obviněným významná. Na straně jedné je faktem, že obviněný J. T. poškozené AAAAA v odchodu z místnosti nebránil, k projednávaným sexuálním aktivitám ji nijak nenutil a k těmto docházelo z iniciativy a zvědavosti poškozené. Tyto skutečnosti však samy o sobě bezbrannost a její zneužití nevylučují. Podstatné totiž je, že poškozená byla v době posuzovaného jednání s ohledem na svou duševní poruchu, tedy zjištěný zdravotní hendikep, na mentální úrovni pěti až sedmileté dívky, a z toho důvodu nebyla schopna utvářet svou vůli. Je tedy namístě učinit závěr, že v takovém stavu bezbrannosti se v době projednávaných skutků nacházela i poškozená AAAAA.

12. Dále nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že odvolací soud přiznal nesprávný hmotněprávní význam skutkovému zjištění, které převzal a které učinil již soud prvního stupně, že „Z mentálního hlediska je poškozená na úrovni pětiletého až sedmiletého dítěte. Na této úrovni tak fungují všechny psychické procesy a postižena je i její osobnost“. Odvolací soud uzavřel, že mentální věk pěti až sedmiletého dítěte je pouze přirovnáním umožňujícím představu o mentálních schopnostech poškozené, avšak že takovým dítětem nebyla, neboť jí bylo 17 let, a pokud s něčím nesouhlasila, dokázala tento nesouhlas projevit. Ani s tímto závěrem nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí. Podle jejího názoru sama o sobě skutečnost, že poškozená projevila ve vztahu k sexuálním aktivitám iniciativu, nevylučuje, že byla ve stavu bezbrannosti a že tohoto stavu úmyslně obviněný zneužil. Uvedený právní názor odvolacího soudu vychází z toho, že projeví-li určitá osoba iniciativu k pohlavnímu styku, jedná se vždy o projev její skutečné vůle. Tento závěr sice obecně lze připustit, avšak předpokládá, že jde o dospělou osobu bez mentálních omezení.

13. U osoby s mentálním postižením však jen z iniciace pohlavního styku nelze tak snadno dovodit, že jde o projev její svobodné vůle. Samotná znalost pohlavního styku po čistě technické stránce ve spojení s pocity sexuálního nutkání totiž není totožná se schopností vyhodnotit všechny faktory. I odvolací soud vzal přitom za prokázané doplněním výslechu soudní znalkyně MUDr. H., že určité závažné důsledky pohlavního styku, např. otěhotnění, poškozená nechápala. Proto je podle názoru nejvyšší státní zástupkyně irelevantní, že poškozená byla obecně schopna dávat v běžných životních situacích najevo svůj nesouhlas, neboť to nic nevypovídá o tom, do jaké míry byla vůbec schopna utvořit vůli ve vztahu k pohlavnímu styku ve shora nastíněném smyslu. Zdůrazňuje, že k naplnění znaků bezbrannosti podle § 119a odst. 1 tr. zákoníku postačuje, je-li schopnost poškozené utvářet vůli podstatně ztížena, nemusí tedy být zcela vyloučena.

14. Vzhledem k provedenému znaleckému zkoumání, podle nějž jsou všechny psychické funkce poškozené stabilně a v zásadě celoživotně na úrovni pěti až sedmiletého dítěte, jehož závěry převzal i odvolací soud, bylo podle názoru nejvyšší státní zástupkyně prokázáno, že právě schopnost vyhodnotit relevantní okolnosti pro utvoření vůle k iniciaci pohlavního styku poškozenou, u této nemohla být dána. Pěti až sedmileté děti takovou schopnost bez dalšího nemají, přičemž dokazováním v odvolacím řízení bylo prokázáno i to, že poškozená nebyla schopna vyhodnotit některé velmi podstatné důsledky pohlavního styku. 15. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně bylo již za současného skutkového stavu tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, jednoznačně prokázáno, že tak obviněný činil zneužitím její bezbrannosti pramenící ze zvýšeného sexuálního pudu poškozené v kombinaci s neschopností projevit v daném kontextu skutečnou vůli k pohlavnímu styku s ním. Státní zástupkyně shrnula, že poškozená AAAAA se v době projednávaných skutků ve stavu bezbrannosti ve smyslu § 119a odst. 1 tr. zákoníku, v němž nebyla schopna utvářet svou vůli, skutečně nacházela, přičemž to byl právě obviněný J. T., který při zjevné znalosti jejího věku a mentálního hendikepu této bezbrannosti snadným způsobem zneužil. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že k souložím a pohlavním stykům prováděným způsobem srovnatelným se souloží došlo z iniciativy poškozené. Obviněný totiž k iniciativě AAAAA nezůstal pasivní, na tuto reagoval a aktivně se do ní zapojil.

16. Při respektování skutkových zjištění soudů a ve vazbě na shora uvedené skutečnosti je tedy namístě setrvat na závěru, že obviněný J. T. všechny znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy včetně zneužití bezbrannosti poškozené AAAAA, naplnil.

17. V této souvislosti je především nutné akcentovat, že ke zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. soud může přistoupit až tehdy, pokud ustálená skutková zjištění neumožňují v jednání obviněného dovodit žádný trestný čin. Tento fakt přitom Krajský soud v Hradci Králové opomenul a ve svém zprošťujícím rozsudku nijak nehodnotil, zda tedy jednání obviněného J. T., u něhož již vyloučil znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nemohlo naplnit znaky trestného činu jiného, konkrétně přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 18. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 11 To 355/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 19. Dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní bylo zasláno obhájci obviněného k jeho případnému vyjádření. Obviněný se prostřednictvím svého obhájce k věci vyjádřil a uvedl, že rozsudek odvolacího soudu lze považovat za rozsudek, který na základě důkladného zhodnocení a posouzení věci, doplnění výslechů svědků a znalkyň plně odpovídá požadavkům na spravedlnost v demokratickém právním státě, neboť každý případ je ve své podstatě jedinečný. Navrhl, aby dovolací soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl, příp. odmítl.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podané osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze nejvyšší státní zástupkyní uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

22. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat pouze za podmínky, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, konkrétně to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

23. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

24. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného splňuje kritéria jí uplatněného dovolacího důvodu, přičemž po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatelkou vznesené dovolací námitky jsou nejen věcně podřaditelné pod jí uplatněný důvod dovolání, ale navíc je namístě je (z níže rozvedených důvodů) shledat důvodnými.

25. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že s právními závěry odvolacího soudu, jejichž důsledkem bylo zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., se nelze ztotožnit. V této souvislosti uvedla, že aplikaci první a druhé alinea zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku lze v dané věci vyloučit, ve shodě s argumenty Okresního soudu v Semilech zahrnutými především v odstavcích 21. a 22. odůvodnění jeho rozsudku, je však třeba konstatovat, že poškozená AAAAA se v době posuzovaného jednání nacházela ve stavu bezbrannosti a obviněný J. T. této bezbrannosti zneužil. Na výše uvedeném přitom nemůže nic změnit ani skutečnost, že k výše uvedeným pohlavním stykům docházelo z iniciativy poškozené dívky, které obviněný v odchodu nijak nebránil. Závěr Krajského soudu v Hradci Králové, který vyloučil naplnění znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak nemůže obstát.

26. Byť je z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zjevné, že Krajský soud v Hradci Králové se projednávanou věcí pečlivě zabýval, přesto je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že v rámci svých úvah dospěl k chybné právní kvalifikaci jím projednávané trestné činnosti obviněného.

27. Z odůvodnění nyní přezkoumávaného rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud, když přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, s klíčovými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ztotožnil. V této souvislosti akcentoval fakt, že k vaginálním, orálním a análním pohlavním stykům mezi poškozenou a obviněným skutečně docházelo, a to z iniciativy poškozené, což bylo zapříčiněno mj. její zvědavostí. Stejně tak nerozporoval ani závěr Okresního soudu v Semilech o nepravdivosti té části obhajoby obviněného, v jejímž rámci údajně další pohlavní styky s poškozenou následující po prvotním intimním sblížení s touto praktikoval proti své vůli z důvodu hrozeb ze strany AAAAA. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že obviněný a poškozená nejsou nijak pokrevně spřízněni a obviněný nebyl ani manželem matky poškozené, dal by se v podstatě označit pouze za jejího druha, který dlouhodobě v rodině žil. Za této situace nelze poškozenou označit za nevlastní dceru, i když je pravdou, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněného v podstatě považovala za svého otce. Odvolací soud rozhodnutí o zproštění obžaloby založil v podstatě na názoru, že dobrovolnost pohlavních styků uskutečněných z iniciativy poškozené, jakož i absence jakéhokoli nátlaku ze strany obviněného, vylučují dovození stavu bezbrannosti u AAAAA a jeho zneužití obviněným. To potvrzuje rovněž fakt, že jí v odchodu nijak nebránil, přičemž poškozená v minulosti, pokud se jí nějaký příkaz ze strany jeho nebo její matky nelíbil, byla schopna dát svůj nesouhlas najevo. Rovněž uvedl, že z provedeného dokazování bez důvodných pochybností nevyplynulo, že by poškozená s pohlavním stykem provozovaným s obviněným nesouhlasila, čímž je vyloučena trestní odpovědnost obviněného za popsané jednání. Za této situace krajský soud uzavřel, že v posuzované věci nelze hodnotit stav poškozené jako stav bezbrannosti a také nelze hovořit o tom, že by tento stav obviněný jakkoli zneužil či využil a za dané situace tedy nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, a proto byl obviněný ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.

28. V obecné rovině je vhodné uvést, že za bezbrannost ve smyslu přisuzovaného ustanovení se i před novelou trestního zákoníku č. 166/2024 Sb. považoval stav oběti, ve kterém nebyla vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popřípadě ve kterém nebyla schopna klást odpor jeho jednání (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr.). Jednalo se zejména o takový stav, kdy se oběť nacházela v situaci, již sama nevnímala, a tudíž nebyla schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani ovlivnit jednání pachatele, jakož i o stav, kdy duševní a rozumové schopnosti oběti nebyly na takové úrovni, aby si ve své mysli dokázala situaci, v níž se nachází, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat, případně o stav, kdy nebyla schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. Za bezbrannou byla považována též osoba, která byla vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že nebyla ani schopna posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. K jednoznačnému určení věkové hranice však nedošlo, neboť byla akcentována nutnost v každém konkrétním případě zkoumat rozumové schopnosti dítěte, jeho fyzickou a duševní vyspělost, vycházet z rodinných a výchovných poměrů, zabývat se jeho vztahem k pachateli atd. Teprve poté bylo možno usuzovat na to, zda se u poškozeného jednalo o stav bezbrannosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2332 až 2333).

29. Pro úplnost lze dodat, že případy, kdy je trestný čin spáchán zneužitím stavu bezbrannosti, jsou s účinností od 1. 1. 2025 definovány v § 119a tr. zákoníku. Toto ustanovení obsahuje obecné vymezení stavu bezbrannosti, resp. případů, kdy pachatel páchá trestný čin zneužitím stavu bezbrannosti, přičemž se obsahově neliší od toho, jak byl stav bezbrannosti před 1. 1. 2025 definován a interpretován doktrínou a judikaturou [viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025. § 119a]. Podle odst. 1 předmětného ustanovení je trestný čin spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu. Podle odst. 2 pak platí, že za bezbranné z důvodu nízkého věku se vždy považuje dítě mladší dvanácti let.

30. Schopnost utvářet vůli se odvíjí od duševního stavu člověka, ať už dlouhodobého, anebo aktuálního. Jde tedy o schopnost vůbec nějakou vůli mít, resp. schopnost adekvátně vnímat situaci a vytvořit si úsudek. Tato schopnost může být vyloučena typicky ve stavu bezvědomí nebo tvrdého spánku, tedy v situacích, kdy osoba není vůbec schopna vnímat okolní svět; v takovém případě se jedná o tzv. absolutní bezbrannost. O podstatné oslabení schopnosti utvářet vůli se pak může jednat v případě, kdy osoba sice okolní svět vnímá, avšak není schopna vyhodnotit podstatu a význam jednání pachatele či dalších podstatných okolností. To může nastat například v důsledku duševní nemoci, ovlivnění návykovými látkami, mentální zaostalostí, popř. nízkého či vysokého věku dané osoby. Do této kategorie spadají také případy, kdy dítě či mentálně zaostalá osoba není schopna rozpoznat sexuální charakter pachatelova jednání, v důsledku čehož jsou podstatně oslabeny její možnosti uvědomit si, že by se takovému jednání měla postavit na odpor.

31. Schopnost vůli projevit naproti tomu spočívá ve schopnosti dát vlastní vůli najevo okolnímu světu (tedy ostatním lidem), ať již výslovně, anebo konkludentně. Její vyloučení či podstatné omezení může nastat v důsledku kterékoli z příčin uvedených v § 119a odst. 1 tr. zákoníku, kromě bezvědomí a spánku, které znemožňují vůli vůbec utvořit. Vyloučení či podstatné omezení schopnosti projevit vůli může mít jak fyzickou, tak psychickou podstatu. Některé z příčin uvedených v § 119a odst. 1 tr. zákoníku vytváří psychické překážky pro projevení vůle, kdy u dané osoby existuje určitý mentální blok, jenž jí brání či podstatně znesnadňuje vyjádřit její vůli, typicky například nesouhlas s pachatelovým jednáním. Tak například nízký nebo i vysoký věk oběti, její duševní nemoc, silný ochromující stres či překvapení mohou způsobit, že oběť sice vnitřně cítí svůj nesouhlas s pachatelovým jednáním (směřujícím například k vykonání pohlavního styku), a tedy utvoří svou vůli, avšak není schopna dát tento svůj nesouhlas najevo (popř. jej dává najevo pouze omezeně, nezřetelným způsobem). Do této kategorie tak budou patřit i případy tzv. „zamrznutí“, resp. ustrnutí, kdy se oběť v důsledku jednání pachatele, jež směřuje do její intimní sféry, dostane do stavu, kdy není schopna ani odporu (byť třeba jen symbolického, například v podobě schoulení do obranné pozice), ani verbálního vyjádření nesouhlasu (tedy jde o silný ochromující stres) [viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025. § 119a].

32. Lze souhlasit s tvrzením nejvyšší státní zástupkyně, která uvedla, že odvolací soud přiznal nesprávný hmotněprávní význam skutkovému zjištění, které převzal a které učinil již soud prvního stupně, tedy že: „Z mentálního hlediska je poškozená na úrovni pětiletého až sedmiletého dítěte. Na této úrovni tak fungují všechny psychické procesy a postižena je i její osobnost.“ Odvolací soud uzavřel, že mentální věk pěti až sedmiletého dítěte je pouze přirovnáním umožňujícím představu o mentálních schopnostech poškozené, avšak že takovým dítětem nebyla, neboť jí bylo 17 let, a pokud s něčím nesouhlasila, dokázala tento nesouhlas projevit. Na základě toho vytváří odvolací soud konstrukci, že o zneužití bezbrannosti nejde nikdy, pokud má poškozená sama od sebe o pohlavní styk zájem, a to bez ohledu na úroveň svých duševních schopností.

33. Takto formulovaná úvaha však podle názoru Nejvyššího soudu nepostihuje v celém rozsahu význam skutkového zjištění, které soudy učinily. V posuzovaném případě ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaného MUDr. I. H. a PhDr. J. S. vyplynulo, že poškozená trpí od narození středně těžkou mentální retardací, expresivní poruchou řeči dyslálií, zrakovým postižením, poruchami v oblasti adaptačního chování. Poškozená vyžaduje celodenní péči, obtížně se přizpůsobuje požadavkům běžného života. Středně těžká mentální retardace odpovídá mentální úrovni pětiletého až sedmiletého dítěte. Poškozená není schopna dostatečně rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným, v běžných sociálních situacích potřebuje dopomoc, nedokáže předvídat rizika svého jednání a hrozící nebezpečí. Znalkyně dále popsaly její výraznou infantilitu, závislost na blízkých osobách, důvěřivost a snadnou ovlivnitelnost. Znaleckým zkoumáním bylo dále zjištěno, že poškozená nebyla schopna posoudit problematičnost jednání obviněného vůči své osobě, nechápala zneužití své emoční fixace a důvěry či případné manipulace. Sexuální aktivity s osobou, kterou označovala jako „tatínka“, nevyhodnocovala jako něco špatného. Nebylo zjištěno, že by jednání obviněného J. T. mělo podstatnější vliv na další vývoj poškozené AAAAA, avšak znalkyně v této souvislosti poukázaly na riziko osvojení si nevhodných sexuálních návyků spojených například s rizikem gravidity, pohlavních nákaz apod.

34. Tyto závěry nelze při hodnocení schopnosti poškozené utvořit a projevit skutečnou vůli k pohlavnímu styku pominout. Naopak se jedná o okolnosti, které bylo nutno hodnotit ve vzájemné souvislosti se sexuální iniciativou poškozené, nikoliv až následně vedle ní. Skutečnost, že poškozená měla sexuální pud, byla zvědavá, pohlavní styk sama iniciovala, příp. byla některé sexuální praktiky schopna odmítnout, totiž sama o sobě neprokazuje, že byla schopna projevit svobodnou vůli. Tyto skutečnosti samy o sobě bezbrannost a její zneužití nevylučují. Mohou svědčit o existenci sexuálního zájmu, neodpovídají však na otázku, zda poškozená chápala povahu a význam sexuálního jednání, relevantní okolnosti vztahu s obviněným a alespoň základní důsledky svého rozhodnutí a zda byla schopna na základě takového porozumění vytvořit vlastní vůli k pohlavnímu styku.

35. Nejvyšší soud proto nepovažuje za správnou konstrukci, podle níž iniciativa poškozené směřující k pohlavnímu styku je projevem její skutečné vůle a bez dalšího vylučuje její bezbrannost. Takový závěr by totiž znamenal, že existence sexuálního zájmu sama o sobě prokazuje schopnost vytvořit skutečnou vůli bez ohledu na úroveň rozumových schopností konkrétní osoby. Takový kategorický závěr však nelze učinit.

36. Naopak je třeba rozlišovat mezi sexuálním pudem či sexuální zvědavostí na jedné straně a schopností učinit na jejich základě skutečné rozhodnutí o pohlavním styku na straně druhé. U osoby bez mentálního postižení lze zpravidla předpokládat, že pokud projeví sexuální iniciativu, činí tak při zachované schopnosti vnímat a vyhodnotit relevantní okolnosti svého rozhodnutí. U osoby s významným mentálním postižením však takový předpoklad bez dalšího učinit nelze. V takovém případě je nutné odborně posoudit, zda sexuální iniciativa představovala projev skutečně vytvořené vůle nebo pouze projev sexuálního pudu, zvědavosti či potřeby blízkosti bez odpovídajícího porozumění významu dané situace.

37. Nejvyšší soud nepřehlíží, že znalecké zkoumání obsahuje i závěry svědčící o určité zachované schopnosti poškozené rozhodovat se a odporovat. Znalkyně připustily možnost její iniciativy, popsaly její sexuální zvědavost a uvedly, že v některých situacích byla schopna určité sexuální praktiky odmítnout. Znalkyně PhDr. J. S. v rámci jejího výslechu provedeného u veřejného zasedání uvedla, že poškozená AAAAA by pravděpodobně byla schopná vzdorovat v nějaké situaci, která se jí nelíbí či která by pro ni byla bolestivá. Nicméně projevit vzdor za situace, kdy je mentálně na úrovni dítěte mladšího školního věku, navíc vůči člověku, kterého milovala jako otce (a nikoli jako sexuálního partnera), se kterým se ráda jako dítě mladšího školního věku mazlila, kterému plně důvěřovala a byla na něm emočně závislá, bylo velmi obtížné. Významná je rovněž výpověď znalkyně, podle níž byla poškozená sice o sexuálních skutečnostech určitým způsobem informována, avšak bylo otázkou, nakolik těmto informacím rozuměla, přičemž nechápala některé možné důsledky sexuálního jednání, například možnost otěhotnění.

38. Schopnost poškozené projevit nelibost nebo odmítnout pro ni nepříjemnou činnost v běžném životě nepochybně prokazuje jistou schopnost vyjádřit vlastní preference. Stejně tak schopnost odmítnout sexuální praktiku, která jí byla bolestivá nebo nepříjemná, může svědčit o určité zachované schopnosti odporu. Nelze však bez dalšího dovodit, že stejná schopnost existovala i na úrovni komplexnějšího rozhodnutí, zda chce s konkrétní osobou pohlavní styk vůbec podstoupit.

39. Obdobně nelze rozhodující význam přikládat absenci násilí, bránění v odchodu nebo jiného fyzického donucení. Zákonná úprava § 185 tr. zákoníku totiž rozlišuje mezi jednáním proti seznatelné vůli, donucením a zneužitím bezbrannosti. Právě posledně uvedená alternativa postihuje situace, kdy pachatel využije toho, že druhá osoba není schopna svou vůli utvářet či projevit, nebo je tato schopnost podstatně snížena. Požadovat proto pro naplnění tohoto znaku současně fyzický odpor, jeho překonání nebo bránění poškozené v odchodu by ve svém důsledku znamenalo přidávat k zákonnému znaku zneužití bezbrannosti další podmínku, kterou zákon nestanoví.

40. Je nutné uvést, že dosavadní skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro kategorický závěr odvolacího soudu, že sexuální iniciativa poškozené a její schopnost projevit nesouhlas bez dalšího vylučují stav bezbrannosti.

41. V této souvislosti je třeba připomenout zákonné vymezení bezbrannosti, podle něhož není nutné, aby schopnost osoby utvářet nebo projevit svou vůli byla zcela vyloučena; postačí její podstatné snížení. Proto ani zjištění, že poškozená určitou schopnost odporu či dávat v běžných situacích najevo svůj nesouhlas měla, samo o sobě nevylučuje možnost, že její schopnost vytvořit nebo projevit skutečnou vůli k pohlavnímu styku byla v důsledku jejího duševního postižení podstatně snížena.

42. Při posuzování naplnění znaku bezbrannosti poškozené pak podle Nejvyššího soudu nelze přehlédnout duševní stav poškozené, která prokazatelně trpí středně těžkou mentální retardací, a dále skutečnost, že poškozená obviněného znala, byl to přítel její matky, tedy pro poškozenou byl osobou, ke které měla pozitivní vztah a byl pro ni právě vzhledem ke svému vztahu k její matce určitou autoritou. Skutečnost týkající se duševního stavu poškozené byla obviněnému prokazatelně známa, neboť s poškozenou žil ve společné domácnosti několik let.

43. Za tohoto stavu proto bude třeba, aby se soud zabýval důsledně otázkou, zda poškozená byla schopna utvořit a projevit skutečnou vůli právě k pohlavnímu styku s obviněným, nikoli pouze tím, zda byla schopna obecně projevovat souhlas či nesouhlas v jednotlivých životních situacích. Tato otázka přitom není totožná s otázkou, zda poškozená rozuměla technické stránce pohlavního styku nebo zda o pohlavní styk projevovala zájem. Vyžaduje posouzení, zda poškozená byla schopna porozumět povaze a významu takového jednání, významu vztahu s obviněným a alespoň základním důsledkům svého rozhodnutí a zda na základě takového porozumění byla schopna vytvořit a projevit vlastní vůli, přičemž otázka schopnosti vyhodnotit všechny relevantní aspekty pro tvorbu skutečné vůle mít pohlavní styk nebyla dosud úplně objasněna.

44. Nejvyšší soud proto považuje za potřebné, aby v dalším řízení byla tato otázka objasněna doplněním dokazování (znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie) v tomto směru, tedy zda a v jakém rozsahu byla poškozená v rozhodné době schopna porozumět povaze a významu sexuálního jednání, vytvořit si na základě takového porozumění vlastní rozhodnutí, zda pohlavní styk s obviněným chce či nechce a toto rozhodnutí svobodně a srozumitelně projevit.

45. V nyní projednávané věci byl závěr odvolacího soudu o možnosti aplikovat § 226 písm. b) tr. ř. předčasný. Bude proto na odvolacím soudu, aby poté, co náležitým způsobem doplní dokazování ve výše uvedeném směru, znovu posoudil, zda skutková zjištění odůvodňují závěr, že poškozená AAAAA byla s ohledem na svůj mentální hendikep bezbranná a nedokázala utvářet svoji vůli, zda obviněný této její bezbrannosti k sexuálně motivovanému jednání zneužil, a zda tedy byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, příp. zda nebyly naplněny znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, např. ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku.

46. Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že ačkoli se skutky staly, o žádný trestný čin se nejedná, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu nejvyšší státní zástupkyní důvodně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

47. Vzhledem k výše uvedeným pochybením Krajského soudu v Hradci Králové Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 11 To 355/2025, a to v celém rozsahu, přičemž podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

48. Tímto rozhodnutím se tak daná věc vrací zpět do stadia řízení před soudem druhého stupně. Úkolem Krajského soudu v Hradci Králové, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, tedy bude (a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, jakož i s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, který je pro soudy nižšího stupně opětovně rozhodující v nyní posuzované věci závazný) věc obviněného znovu projednat, a to při zohlednění všech výše popsaných hledisek, jež jsou z pohledu aplikace učiněným skutkovým zjištěním odpovídající právní kvalifikace projednávané trestné činnosti obviněného relevantní a specifickým okolnostem daného případu přiléhavá. Zároveň je ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. nutno připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 10. 2026

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací