Plný text
4 Tdo 861/2026-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. M. (v ukrajinštině M.), nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti U. V. soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2026, sp. zn. 2 To 31/2026, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 2/2026, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 29 T 2/2026, byl obviněný J. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a za to byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na 7 let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto i o adhezních nárocích poškozené I. B.
2. Obviněný se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně trestné činnosti dopustil ve stručnosti tím, že dne 19. 7. 2025 okolo 23:00 hod. v obci XY, poblíž Penzionu XY napadl poškozenou I. B., která sama a v podnapilém stavu vyšla z penzionu. Chytil ji kolem krku, zakryl jí ústa a vyhrožoval jí, že pokud bude křičet, tak ji zabije. Pak poškozenou odtáhl z cesty na nedaleký travnatý porost, kde ji povalil na záda a sundal jí oblečení. Poškozená ho prosila, ať toho nechá, ale víc se ze strachu nebránila. Obviněný si poté svlékl kalhoty, poškozené roztrhl podprsenku, osahával ji na prsou, olizoval jí obličej a prsty jí zasunul do její vagíny. Následně jí roztáhl nohy a ztopořeným penisem vnikal do její pochvy. V důsledku jeho jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha projevující se následující 2 týdny tím, že se uzavírala doma, byla depresivní, nemohla se soustředit, ani pracovat, a i poté u ní přetrvávaly projevy traumatu, jako jsou noční můry, vtíravé myšlenky, zvýšená ostražitost, úzkost, plačtivost, prožívání strachu a sexuální dysfunkce, to nejméně do září 2025.
3. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 5. 5. 2026, sp. zn. 2 To 31/2026, zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. U. V. soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci napadl obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Chluda dovoláním, které směřoval proti výroku o zamítnutí odvolání a všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s citací jejich plného zákonného znění. Současně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, protože odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahující se k opomenutým důkazům obviněný spatřoval v neprovedení znaleckého zkoumání své osoby znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie a sexuologie, jehož se domáhal jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. Soud prvního stupně tento důkazní návrh odmítl pro nadbytečnost a odvolací soud jeho postup aproboval, nicméně obviněný měl za to, že bez přesvědčivé a dostatečné argumentace. Soud prvního stupně vycházel z vyjádření obviněného, že netrpí psychickými problémy, a z dojmu, který z něj získal při hlavním líčení, kde se vyjadřoval souvisle a nevykazoval známky zhoršeného psychického stavu. Podle obviněného však soudy nevzaly v potaz, že je negramotný a pochází ze specifického kulturního prostředí maďarské menšiny žijící na Zakarpatské Ukrajině, takže nemusí být schopen objektivně posoudit své kognitivní funkce.
6. O druhou alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný opřel námitku vůči výslechům svědkyň Z. H. a J. Z. Soud prvního stupně naznal, že jejich výpovědi z přípravného řízení jsou procesně nepoužitelné, neboť policejní orgán je vyslechl po zahájení trestního stíhání postupem podle § 158 odst. 9 tr. ř. v nepřítomnosti obhajoby, která by jim mohla klást dotazy. Přesto jmenované svědkyně u hlavního líčení znovu nevyslechnul a místo toho obsah jejich tvrzení do dokazování vtáhl zprostředkovaně skrze výpověď manžela poškozené, který reprodukoval, co mu sdělila svědkyně Z. H. k chování obviněného inkriminovaného večera. 7. Odkázal i na první alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy na rozpor mezi zásadními skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, s tím, že závěr o jeho vině stojí jen na výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost soud prvního stupně podpořil „kruhovou argumentací“. Odkázal totiž na závěry znalců, že poškozená byla navzdory silné podnapilosti schopna situaci vnímat a následně ji reprodukovat, neboť vlivem prožitého traumatu laicky řečeno „vystřízlivěla“, a znalci přitom vycházeli z předpokladu, že k tvrzenému traumatizujícímu zážitku skutečně došlo. Jinak řečeno, věrohodnost poškozené byla dovozována z její posttraumatické stresové reakce, jejíž existence byla naopak důvodem, pro který jí soudy uvěřily. Tím se popsaná argumentace dostala do spirály.
8. Připomněl také, že poškozená jej identifikovala podle toho, že na ni mluvil ukrajinsky nebo rusky, on přitom v celém trestním řízení využíval služeb tlumočníka do jazyka maďarského. Spekulace soudu o tom, že pravděpodobně mluví i ukrajinsky, jsou ničím nepodložené.
9. Obviněný také poukázal na obsah lékařské zprávy ze dne 20. 7. 2025 zachycující zdravotní stav poškozené, v níž nebylo konstatováno žádné fyzické poranění odpovídající tomu, co je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. O existenci modřin hovořil pouze manžel poškozené.
10. Konečně obviněný namítl, že soudy při posuzování jeho věrohodnosti vycházely z rozporů mezi jeho výpovědí učiněnou v přípravném řízení a výpovědí u hlavního líčení. Tyto rozpory však podle něj mohly být zapříčiněny sníženou úrovní jeho intelektových a kognitivních funkcí, k jejichž objasnění mělo sloužit právě navrhované znalecké zkoumání.
11. V této souvislosti obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, z něhož dovozoval, že soudy nemohou svůj závěr, který je pro obviněného nepříznivý, založit pouze na způsobu, jakým vede svou obhajobu, nebo na skutečnosti, že některé okolnosti případu sdělil až v pozdější fázi trestního řízení. Přitom právě tak postupoval soud prvního stupně, který závěr o nevěrohodnosti obviněného opřel o rozpory mezi jeho výpověďmi z přípravného řízení a u hlavního líčení a neakceptoval, že na některé okolnosti si obviněný vzpomněl později, případně až v návaznosti na přesně mířený dotaz soudu. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů o účelovém lhaní, který soud prvního stupně argumentačně podepřel tím, že na nepřesnou protokolaci výpovědi z přípravného řízení by jistě reagoval tomuto úkonu přítomný obhájce. Zdůraznil, že v přípravném řízení byl vyslýchán s pomocí tlumočníka z maďarštiny a že pro svou negramotnost si nemohl předmětný protokol před jeho podpisem přečíst a ověřit autenticitu jeho obsahu. Presumpce správnosti protokolu je podle něj neudržitelná už z toho důvodu, že obhájci obviněného byl v přípravném řízení odpírán přístup do trestního spisu, na což obhájce opakovaně písemně upozorňoval.
12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zpochybnil vznik těžké újmy na zdraví poškozené. Připomněl, že podle ustálené judikatury lze za těžkou újmu na zdraví považovat výrazné omezení poškozeného v obvyklém způsobu života trvající alespoň 6 týdnů. V nyní posuzované věci poškozená nebyla hospitalizována v nemocnici, lexaurin na uklidnění užívala jen po dobu 6 týdnů a podle zprávy ošetřujícího lékaře ode dne 1. 10. 2025 nebyla další léčba zapotřebí. Rovněž znalci označili prognózu jejího dalšího vývoje za příznivou. V souvislosti se zdravotními následky obviněný odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 320/2016, podle něhož musí skutková věta výroku o vině obsahovat mimo jiné údaj o době, po kterou těžká újma na zdraví trvala. Zdůraznil, že poškozená byla podle své výpovědi již po 14 dnech schopna dojíždět do zaměstnání, následně odjela na dovolenou do Itálie, dne 18. 8. 2025 absolvovala výslech na policii a po měsíci od incidentu už v plném rozsahu pracovala a scházela se s klienty. Z toho plyne, že ji zdravotní komplikace neomezovaly do té míry, aby je bylo možné posoudit jako těžkou újmu na zdraví, neboť i přes ně vedla obvyklý způsob života. Obviněný odmítl úvahu soudu, podle níž uvedené skutečnosti svědčily spíše o snaze poškozené co nejrychleji se navrátit do běžného života a nemohly proto zpochybňovat rozsah jejích potíží. Namítl, že takovými závěry soud zaměnil subjektivně pociťované potíže poškozené s objektivním znakem vážné poruchy zdraví.
13. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu druhé alternativy předmětného dovolacího důvodu obviněný spatřoval v pochybení soudu prvního stupně při uložení trestu vyhoštění, který opřel o § 80 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli v odůvodnění svého rozsudku sám konstatoval, že ustanovení § 80 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku použil nesprávně a reálně zamýšlel aplikovat písm. d). S touto vadou se nevypořádal ani odvolací soud, který navzdory návrhu intervenující státní zástupkyně na znovu vynesení trestu vyhoštění, dospěl k závěru, že jde pouze o marginální pochybení, a napadený výrok ponechal beze změny.
14. Další pochybení soudu prvního stupně odviněný spatřoval v tom, že se při úvaze o uložení trestu vyhoštění dostatečně nevypořádal s podmínkami uvedenými v § 80 odst. 3 tr. zákoníku, jejichž zvlášť pečlivé posouzení je nezbytné tehdy, je-li tento druh ukládán občanu členského státu Evropské unie, jímž obviněný je. Soudu prvního stupně také vytkl, že při ukládání trestu negativně zohlednil skutečnost, že se obviněný pobytem na území České republiky vyhýbal nástupu do ukrajinské armády. Takovou přitěžující okolnost ale trestní zákoník při úvahách o trestu nepřipouští a na území České republiky nepředstavuje uvedené chování trestný čin. Obviněný rovněž namítl porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, neboť soud prvního stupně při hodnocení povahy a závažnosti jeho jednání přihlédl i ke skutečnostem, které již byly zohledněny jako znak násilí skutkové podstaty trestného činu (útok na podnapilou poškozenou, zezadu a v noci).
15. Shora uvedené vady, které zatěžovaly již řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud opomenul nebo se s nimi vypořádal nedostatečně. Z toho obviněný dovodil naplnění druhé alternativy dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
16. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil napadené U. V. soudu v Olomouci, jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by zrušením došlo, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadených rozhodnutí.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
17. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že jejich prostřednictvím obviněný jen polemizuje se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, ve snaze prosadit vlastní, pro něj příznivější skutkovou verzi. Skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou přitom důkazům přiléhavá a logická. Poukázal na to, že soudy nevycházely jen z výpovědi poškozené, nýbrž z celého komplexu provedených důkazů, které hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, načež naznaly, že podporují verzi obžaloby. Mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů podle státního zástupce neexistuje tvrzený nesoulad. Obviněný ve svém dovolání pouze zpochybňuje závěry, které jednoznačně vyplývají z provedených důkazů, a domáhá se přezkumu napadených rozhodnutí ve stejném rozsahu jako v řízení před soudem odvolacím, což však Nejvyššímu soudu nepřísluší. 18. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce týkající se nutnosti znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného. Odmítnutí tohoto důkazního návrhu soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil tím, že obviněný nevykazoval známky zhoršeného duševního stavu, které by jeho provedení objektivně vyžadovaly. Argumenty, jimiž obviněný svůj návrh odůvodňoval, zejména tvrzené snížení kognitivních a intelektových schopností, které mělo zapříčinit rozpory mezi jeho výpověďmi, potřeba využití tlumočníka, a skutečnost, že pochází ze specifického sociokulturního prostředí, státní zástupce odmítl s tím, že obviněný pouze v obecnosti poukázal na blíže nespecifikované nedostatky svých rozpoznávacích funkcí a od znaleckých závěrů si sliboval jen to, že hypoteticky vysvětlí rozpory v jeho výpovědích. K takovému účelu však znalecký posudek neslouží, zvláště za situace, kdy dokazování nevykazuje žádné deficity, které by bylo třeba předestřeným způsobem odstranit. 19. Státní zástupce odmítl i dovolací výtku, že soudy založily závěr o vině obviněného na způsobu, jakým vedl svou obhajobu. Podle něj soudy naopak hodnotily výpověď obviněného v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a správně poukázaly na její vnitřní nesoudržnost. Nesouhlasil ani s tvrzením, že skutkové závěry byly opřeny o procesně nepoužitelné důkazy. Soud prvního stupně postupoval přiléhavě, pokud v hlavním líčení nepřečetl protokoly o výslechu svědkyň Z. H. a J. Z. z přípravného řízení, které byly opatřeny procesně nepoužitelným způsobem. Poznamenal, že samotná okolnost, že manžel poškozené v hlavním líčení reprodukoval informace, které mu tyto svědkyně měly v době činu sdělit, nezpůsobuje procesní nepoužitelnost jeho výpovědi. Zprostředkovaná povaha takového sdělení se promítá pouze do hodnocení jeho důkazní síly. 20. Za podstatné státní zástupce považoval, že vina dovolatele byla založena na uceleném souboru usvědčujících důkazů a případné dílčí nedostatky ji nemohly zpochybnit. Námitka tzv. kruhové argumentace podle něj neodpovídá způsobu, jakým soudy skutečně postupovaly. Připomněl, že znalec hodnotí zdravotní stav posuzované osoby, nikoli její věrohodnost, neboť její posouzení náleží výhradně soudu. Jestliže tedy soud dospěl k závěru o věrohodnosti poškozené, neučinil tak pouze na základě skutečnosti, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou, nýbrž rovněž s přihlédnutím k dalším provedeným důkazům, které její verzi konvenovaly. 21. K námitkám, které obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jimiž zpochybňoval právní závěr o vzniku těžké újmy na zdraví poškozené, státní zástupce uvedl, že je sice lze pod označený dovolací důvod podřadit, nelze jim však věcně přisvědčit. Skutečnost, že skutková věta odsuzujícího rozsudku popisuje dvě fáze duševních útrap poškozené v trvání 2, resp. 6 týdnů, neznamená, že by je rozlišovala na závažnou a nezávažnou fázi. Současně odmítl názor obviněného, že závažnost zdravotních následků lze poměřovat pouze tím, zda byla poškozená hospitalizována v nemocnici nebo zda byla uznána dočasně práce neschopnou. Soud prvního stupně dostatečně určitě popsal obtíže, kterými poškozená ještě 6 týdnů po incidentu trpěla, včetně depresivního ladění, poruch spánku, vyhýbání se sociálním kontaktům a potřeby psychologické a psychiatrické péče. Obviněný tak pouze vychází z odlišné interpretace intenzity těchto potíží a dovozuje, že vážná porucha zdraví trvala jen 2 týdny, ačkoli takový závěr ze skutkových zjištění soudů neplyne. Snaha poškozené obnovit některé dřívější aktivity a co nejdříve se navrátit k běžnému způsobu života podle státního zástupce neznamená, že u ní významná omezení v běžném způsobu života netrvala nejméně 6 týdnů a neprojevovala se vážnou poruchou zdraví, což odpovídá těžké újmě ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
22. Pochybení v označení konkrétního zákonného ustanovení, o které soud prvního stupně opřel uložení trestu vyhoštění, státní zástupce považoval pouze za formální nedostatek, který nevyvolává pochybnosti o druhu a výměře tohoto trestu ani o důvodech jeho uložení. Zbývající námitky, jimiž obviněný brojil proti uloženému trestu, podle státního zástupce uplatněný dovolací důvod nenaplňují.
23. S ohledem na shora uvedené státní zástupce nepovažoval za důvodné ani námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
24. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
25. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k replice, které využil. Zopakoval v ní výhrady obsažené v dovolání a nad jejich rámec uvedl jen to, že ve skutkové větě výroku o vině je popsáno násilí, kterého se měl obviněný na poškozené dopustit předtím, než spolu měli pohlavní styk, přestože z lékařských zpráv o ošetření poškozené přítomnost hematomů či jiných zranění na jejím těle nevyplynula. Soudy toto zjištění učinily pouze na základě výpovědí poškozené a jejího manžela.
IV. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem
26. Nejvyšší soud úvodem k obhájcem tvrzenému pochybení v příjmení obviněného poukazuje na to, že podle kopie dokladu totožnosti obviněného, který mu byl vystaven jako občanu Maďarska, je příjmení obviněného psané latinkou „M.“ (viz č. l. 110 tr. spisu). Je zjevné, že právě odtud čerpaly orgány činné v trestním řízení identifikační údaje. Obhájci lze ovšem přisvědčit v tom, že pokud jde o ukrajinský doklad psaný cyrilicí, pak při jeho převodu do latinky příjmení obviněného zní „M.“ (viz č. l. 109 tr. spisu). Nejvyšší soud s ohledem na tuto skutečnost v kontextu toho, že obviněný má dvojí občanství použil ve výroku svého rozhodnutí obě verze jeho příjmení. Toto upřesnění ovšem nemá žádný dopad na správnost ztotožnění obviněného v rozhodnutích soudů nižších stupňů.
27. Následně se Nejvyšší soud zabýval formálními podmínkami pro konání dovolacího řízení a poté, co shledal, že byly splněny, přešel k posouzení povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a toho, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
28. Porovnáním dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že naprostá většina argumentace obviněného je pouhým opakováním jeho dosavadní obhajoby, se kterou se soudy nižších stupňů zákonným způsobem vypořádaly.
29. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v nedůvodném neprovedení znaleckého zkoumání své osoby znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie a sexuologie, dále v tom, že soudy závěr o tom, že poškozenou napadl pro svůj neukojený sexuální chtíč, založily na procesně nepoužitelných důkazech, a konečně v tom, že výpověď poškozené, která popírá jeho tvrzení, že šlo o oboustranně chtěný sexuální styk, který sama iniciovala, stojí osamoceně a nemá oporu v dalších důkazech. Nejvyšší soud k těmto námitkám připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je pro ně charakteristický. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Smyslem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je postihnout pouze takové závažné vady skutkového základu rozhodnutí, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů anebo že nebyly ve vztahu k nim nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejde tedy o nástroj, jehož prostřednictvím by mohl Nejvyšší soud znovu přehodnocovat celé dokazování, nahrazovat úvahy soudů nižších stupňů svými vlastními nebo vytvářet alternativní skutkové verze děje jen proto, že se jeví dovolateli jako pravděpodobnější.
30. Dokazování je doménou primárně soudu prvního stupně s možnou korekcí soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, který je povinen přezkoumat, zda bylo provedeno potřebné penzum důkazů, zda důkazy byly opatřeny a provedeny zákonným způsobem a zda hodnotící postup soudu nižšího stupně nevykazuje logické vady, svévoli či zaujatost. Sám může dokazování doplnit či zopakovat, pokládá-li to za potřebné pro rozhodnutí o odvolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy proto může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícího z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
31. V této věci zásadní námitka obviněného uplatněná podle třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespočívala v tom, že by soudy nižších stupňů opomněly zvážit návrh obhajoby na obstarání znaleckého posudku k posouzení duševního stavu obviněného, nýbrž v tom, že jej odmítly bez adekvátního důvodu. Této výtce však nelze přisvědčit. Soud prvního stupně v bodě 49 odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč považoval znalecké zkoumání duševního stavu obviněného za nadbytečné. Vycházel z vyjádření obviněného, že netrpí psychickými problémy, z jeho vystupování v řízení před soudem, které uvedené tvrzení podporuje, a také ze způsobu provedení činu. Konstatoval, že nezjistil žádné konkrétní okolnosti, které by vyvolávaly pochybnosti o příčetnosti obviněného, o jeho schopnosti chápat smysl trestního řízení nebo naznačovaly existenci takového psychického, intelektového či paměťového deficitu, který by vyžadoval odborné posouzení. To, že je negramotný, pochází z prostředí maďarské menšiny žijící v oblasti Zakarpatské Ukrajiny a že v průběhu řízení využíval služeb tlumočníka k překladu do maďarského jazyka, ještě nezakládá nutnost opatření znaleckého posudku ke zjištění jeho duševní kondice, pokud byl obviněný v průběhu celého trestního řízení orientován, hovořil souvisle, reagoval na položené dotazy i předestřené rozpory a za součinnosti obhájce a tlumočníka uplatňoval ucelenou obhajobu. Stejně tak nelze takovou potřebu dovodit z existence rozporů ve výpovědích obviněného, neboť samy o sobě neprokazují poruchy paměti, kognitivních funkcí nebo schopnosti chronologicky reprodukovat prožité události. Také povaha stíhaného jednání bez dalšího nevede k potřebě psychiatrického a sexuologického vyšetření, neboť průběh skutku nenasvědčoval tomu, že by obviněný trpěl sexuální odchylkou, pro niž by provedení takového vyšetření bylo nezbytné. Závěry soudu prvního stupně převzal i soud odvolací v bodě 29 odůvodnění svého usnesení, neboť je považoval za správné a úplné.
32. Nejvyšší soud k tomu považuje za vhodné připomenout, že podle § 116 odst. 1 tr. ř. se přibere znalec z oboru psychiatrie vždy, je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného. Podle § 105 odst. 1 tr. ř. přibírá znalce v řízení před soudem předseda senátu. Znalce přibere tehdy, jestliže na základě výsledků provedeného dokazování existují pochybnosti o příčetnosti obviněného (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1647). Z uvedeného je tedy zřejmé, že o rozsahu dokazování, stejně jako o tom, zda vznikla potřeba vyšetřit duševní stav obviněného a za tím účelem přibrat znalce, rozhoduje v hlavním líčení soud, resp. předseda senátu.
33. V nyní posuzované věci soud prvního stupně uzavřel, že taková potřeba nevznikla, přičemž svůj závěr přiléhavě a věcně udržitelně odůvodnil. Odvolací soud nebyl povinen znovu reprodukovat argumenty, jejímž prostřednictvím se soud prvního stupně s obsahově totožnými námitkami obviněného již řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal, pouze proto, že obviněný s touto argumentací nesouhlasil. Samotný nesouhlas obviněného nezakládá vadu dokazování ani existenci opomenutého důkazu. Procesní strany jsou sice oprávněny navrhovat provedení důkazů, o nichž jsou přesvědčeny, že podporují jimi prosazovanou skutkovou verzi, rozhodnutí o rozsahu dokazování však náleží soudu. Ten není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu a může jej zamítnout, jestliže svůj postup náležitě, srozumitelně a logicky odůvodní, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
34. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného opřenou o druhou alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soud prvního stupně čerpal skutkové zjištění o neukojeném sexuálním chtíči obviněného jako motivu pro jeho čin z procesně nepoužitelných důkazů, kterými jsou výpovědi nezletilých svědkyň Z. H. a J. Z. z přípravného řízení. Dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Soud prvního stupně protokoly o výpovědích jmenovaných dívek u hlavního líčení k důkazu neprovedl, protože zjistil, že byly v přípravném řízení vyslechnuty s odkazem na § 158 odst. 9 věty druhé tr. ř., který dopadá na fázi prověřování, ačkoli věc se v té době nacházela již ve fázi vyšetřování, a navíc o těchto procesních úkonech nebyla obhajoba informována a nezúčastnila se jich (viz bod 22 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Svědkyně Z. H. a J. Z., které byly účastny probíhající oslavy, k hlavnímu líčení soud znovu nepředvolal, neboť širší okolnosti případu, ke kterým mohly obě vypovídat, vyplynuly z jiných v řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že jde o nezletilé svědkyně a výslech osob mladších 18 let k okolnostem sexuálně motivované trestné činnosti by měl být v řízení před soudem realizován jen v nezbytných případech. Sexuální motiv jednání obviněného soud prvního stupně logicky dovodil z toho, jak jeho počínání popsala oběť činu, a podpůrně z kamerových záznamů a z výpovědi manžela poškozené, který v hlavním líčení vypověděl, že poté, co začal hledat svou ženu, která nebyla přítomna na pokračující oslavě ani na nedalekém ubytování, jak mu telefonicky sdělil jeho syn, se od Z. H. dozvěděl, že ji viděla z restaurace odcházet a že v závěsu za ní šel muž popisem odpovídajícím obviněnému, který měl předtím toho večera sexistické narážky na nezletilé dívky, které z něj v důsledku toho dostaly strach (viz bod 22 odůvodnění rozsudku).
35. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že výslech svědka v hlavním líčení má obecně sloužit k tomu, aby vlastními slovy popsal, co svými smysly vnímal, a logicky může zahrnovat i skutečnosti, které se dozvěděl z doslechu, zejména pokud jimi vysvětluje vlastní jednání, jako v tomto případě. Taková zprostředkovaná povaha sdělení nečiní výpověď svědka sama o sobě procesně nepoužitelnou. Je však na zvážení soudu, jakou váhu bude těmto sdělením v kontextu ostatních provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností přisuzovat.
36. Ke zbývajícím námitkám obviněného vůči skutkovým závěrům, které podřadil první alternativě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný má právo hájit se způsobem, který sám uzná za vhodný, nemusí vypovídat pravdu a samotná nepravdivost jeho obhajoby nemůže být sankcionována ani použita jako jediný pozitivní důkaz jeho viny. To však neznamená, že soud nebude jeho výpověď hodnotit jako důkaz, posuzovat její vnitřní soudržnost a porovnávat ji s ostatními objektivními důkazy, které v řízení provedl. A právě na základě této konfrontace soudy v nyní projednávané věci dospěly k závěru, že verzi obviněného nelze uvěřit.
37. Obviněný svá tvrzení o tom, co se v rozhodnou dobu stalo, v průběhu trestního stíhání opakovaně měnil a doplňoval, ovšem žádné z nich nekorespondovalo s ostatními v řízení provedenými důkazy. Kamerové záznamy vyvrátily přítomnost údajných neznámých mužů v restauraci, kterých se měl podle svých slov obávat, což bylo důvodem jeho rychlého odchodu, a které poprvé zmínil až v hlavním líčení, zatímco v přípravném řízení o nich v žádném kontextu nehovořil. Stejně tak kamerové záznamy vyloučily jeho tvrzení, že si poškozené na terase restaurace nevšiml a narazil na ni náhodou cestou na místo, kde byl ubytován. Je z nich naopak patrné, že poškozenou, která byla v silně podnapilém stavu, viditelně zaregistroval, bedlivě ji sledoval a jakmile se zvedla k odchodu, vydal se za ní, aniž by dopil svůj nápoj či za něj zaplatil, což u něj podle očitých svědkyň nebylo pravidlem. K okolnostem následného navázání kontaktu s poškozenou v přípravném řízení uvedl, že sex sama iniciovala, a to gestem ruky, čímž mu měla dát najevo, že o něj má zájem. U hlavního líčení naopak vypověděl, že jej oslovila slovem „šukat“ či „šlukat“, přičemž o gestu ruky se nezmínil a vzpomněl si na něj až k dotazu předsedy senátu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 23. 2. 2026 na č. l. 388 až 401 tr. spisu). Jeho výpověď se neshodovala ani co do samotného průběhu pohlavního aktu a časové návaznosti jednotlivých obviněným tvrzených sexuálních praktik. Nejednalo se přitom o bezvýznamné nepřesnosti, nýbrž o rozdíly v podstatných okolnostech, které byly stěžejní pro posouzení věrohodnosti verze skutkového děje, kterou obviněný prosazoval. 38. Soudy nižších stupňů správně odmítly akceptovat vysvětlení obviněného, že tyto zásadní rozpory v jeho výpovědích byly způsobeny jen jeho zapomětlivostí, sníženými kognitivními funkcemi nebo neznalostí českého jazyka. Jak již bylo uvedeno výše, v projevu obviněného soudy nezaznamenaly stopy neschopnosti adekvátně vnímat a reprodukovat prožité události. Správně odmítly i spekulace obviněného o tom, že rozpory v jeho výpovědích mohly vzniknout tím, že v přípravném řízení byla jeho výpověď do protokolu zachycena nesprávně (protokol sice podepsal, ale neumí číst a vypovídal v maďarštině). Od počátku trestního stíhání byl k procením úkonům s obviněným policejním orgánem přibrán tlumočník do maďarského jazyka, který obviněný označil za svůj mateřský jazyk (§ 2 odst. 14 tr. ř.). Byl přítomen i výpovědi obviněného v přípravném řízení a tlumočil ji (viz č. l. 70 až 72 tr. spisu). O tom, že výpověď byla provedena a zaznamenána způsobem odpovídajícím příslušným ustanovením trestního řádu, svědčí i to, že tomuto procesnímu úkonu byl účasten tehdejší obhájce obviněného JUDr. Jiří Drápal a svým podpisem protokolaci stvrdil jako správnou (viz č. l. 72 tr. spisu). K doplňující výtce, že obhájci obviněného nebylo policejními orgány umožněno nahlédnout do trestního spisu, Nejvyšší soud poukazuje na to, že než byl spis předán státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, byli obhájkyně obviněného Mgr. L. D. (jejíž ustanovení je založeno na č. l. 245 tr. spisu) i sám obviněný řádně vyrozuměni o možnosti jej prostudovat (viz č. l. 248 a 249 tr. spisu), čehož využili ve Vazební věznici Ostrava dne 30. 10. 2025, a to za přítomnosti tlumočníka (viz č. l. 266 tr. spisu). Až poté, co policejní orgán dne 31. 10. 2025 předal zmíněnému státnímu zastupitelství trestní spis spolu s návrhem na podání obžaloby (viz č. l. 273 tr. spisu), který jej 7. 11. 2025 včetně obžaloby doručil Okresnímu soudu ve Vsetíně, doložil nynější obhájce obviněného plnou moc spolu s žádostí o nahlédnutí do spisu, která byla policii doručena dne 11. 11. 2025. Ta jí již nemohla vyhovět, neboť spisem nedisponovala (viz č. l. 298 až 300 tr. spisu). Nahlédnutí do trestního spisu bylo nynějšímu obhájci proto umožněno až Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci, který rozhodoval o stížnosti obviněného proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 11. 2025, sp. zn. 2 T 194/2025, jímž nebyla přijata jeho peněžitá záruka a byl ponechán ve vazbě, dne 11. 12. 2025 (viz úřední záznam o tomto úkonu na č. l. 328 tr. spisu). Předmětná námitka tak postrádá reálnou oporu ve spisovém materiálu.
39. Nejvyšší soud neshledal z pohledu důkazního stavu opodstatněnými ani námitky obviněného proti tomu, že soudy skutkový stav postavily na výpovědi poškozené, neboť byla podporována velkým množstvím nepřímých důkazů. Její manžel popsal, jak ji našel bezprostředně po aktu na místě činu, ještě nahou, s viditelně roztrhaným oblečením a silně otřesenou. Vypověděl, že než došli na ubytování, které bylo vzdáleno pár metrů, manželka několikrát omdlela, a nakonec se úplně zhroutila. Celý incident později vylíčila přivolaným policistkám a její výpověď zůstala v podstatných bodech neměnná napříč všemi fázemi trestního řízení, jakkoli se obviněný snaží tvrdit opak. O tom, že se nejednalo o dobrovolný styk ostatně svědčí i samotná reakce obviněného, jak správně podotkl již soud prvního stupně, který z místa činu začal prchat ihned poté, co uslyšel křik manžela a syna poškozené, aniž by věděl, že jsou příbuzensky spojeni a hledají právě poškozenou. Důvod, pro který takto jednal, ačkoli podle jeho slov šlo o konsensuální styk, nedokázal relevantně vysvětlit ani na dotazy předsedy senátu u hlavního líčení. Příznivě vyznívající pro verzi poškozené byla i výpověď jejího syna, který svou matku a nad ní stojícího obviněného spatřil jako první a jakmile začal obviněný prchat, vydal se ho pronásledovat.
40. K poukazu obviněného na údajně nepravdivé tvrzení poškozené, že pachatel na ni mluvil ukrajinsky či rusky, s tím, že jeho rodnou řečí je maďarština a do tohoto jazyka mu bylo v trestním řízení i tlumočeno, Nejvyšší soud upozorňuje na to, že při vazebním zasedání konaném dne 22. 7. 2025 (viz č. l. 117 až 120 tr. spisu) uvedl, že ukrajinsky „něco málo“ hovoří a že se před příchodem do České republiky trvale zdržoval na Ukrajině, jejímž je občanem a kde v současnosti žijí jeho matka, družka i děti. Lze odkázat i na tvrzení svědkyně A. M., která vypověděla, že obviněný k nim chodil pravidelně, přičemž poprvé přišel s partou asi tří mužů ukrajinské nebo podobné národnosti. Není proto důvodu zpochybňovat věrohodnost poškozené, pokud vypověděla, že na ni obviněný promluvil ukrajinsky či rusky, neboť je zřejmé, že alespoň základní znalost tohoto jazyka obviněný má a je logické, že poškozenou k tomu, aby byla potichu, nevyzýval v maďarštině, neboť jde o jazyk pro Slovany nesrozumitelný.
41. Věrohodnost poškozené pak byla podpořena i dalšími důkazy. Jednalo se o lékařskou zprávou, podle níž byla následujícího dne ošetřena, přičemž uvedla, že byla znásilněna Ukrajincem a že si celou událost pamatuje. Dále o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (viz body 30 a 49 odůvodnění odsuzujícího rozsudku), v němž znalec psychiatr MUDr. F. H. konstatoval, že poškozená trpí vlivem prožité události posttraumatickou stresovou poruchou, kterou ze soudně lékařského hlediska hodnotil jako závažnou újmu na zdraví (viz č. l. 205 až 239 tr. spisu). V hlavním líčení uvedl, že symptomy, které byly u poškozené zjištěny, jsou důsledkem závažného traumatizujícího zážitku, kterým znásilnění jako zásah do intimní sféry oběti beze všeho je. Poškozená tak trauma nepochybně musela zažít, neboť bez něj by se tyto známky u ní neobjevily. Znalci dále konstatovali, že poškozená je obecně i specificky věrohodná a že neshledali pochybnosti o její schopnosti správně vnímat a reprodukovat prožité události. K ovlivnění alkoholem vysvětlili, že i v případě, kdy je oběť v silně podnapilém stavu, v němž byla v době činu i poškozená, vlivem výrazně stresujících okamžiků se aktivují mechanismy, které intenzitu opilosti sníží natolik, že je oběť schopna vnímat celou událost a tuto autenticky a v podstatných rysech popsat. MUDr. F. H. v hlavním líčení vysvětlil, že uvedený jev je nutno zkoumat u každé oběti zvlášť, přičemž v tomto případě dospěl k závěru, že u poškozené se uvedené mechanismy aktivovaly a prožitou událost dokázala vnímat standardním způsobem, o čemž svědčí i to, že ji následně detailně popsala.
42. K námitce obviněného, která zazněla až v jeho replice k vyjádření státního zástupce, že intenzita užitého násilí, kterou soudy dovodily, neodpovídá skutečnosti, že podle lékařské zprávy nebyly na těle poškozené zjištěny viditelné stopy násilí, Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje na bod 24 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde odvolací soud poukázal na obecně známý fakt, že modřiny se mohou objevit až s časovým odstupem a nemusí být viditelné bezprostředně po poranění, takže to, že při ošetření poškozené bezprostředně po napadení vyjma roztržené podprsenky nebyly zaznamenány hematomy nebo jiné zjevné známky použitého násilí, nevylučuje věrohodnost jejího tvrzení, že ji obviněný uchopil kolem krku a zakryl jí ústa. Navíc obviněný záměrně v kontextu předmětných lékařských zpráv zveličuje intenzitu násilí, které měl vůči poškozené použít. Ona sama vypověděla, že se ho bála a byla zcela paralyzovaná tím, že jí vyhrožoval usmrcením, takže ho jen prosila, ať jí neubližuje, a fyzicky se jeho sexuálnímu útoku nijak nebránila.
43. Ve světle shora uvedeného lze zopakovat, že dovolatelem vystavěná argumentace není ve své podstatě ničím jiným než pokračující polemikou se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, případně vyjádřením nesouhlasu s tím, jak se soudy vyrovnaly s důkazními návrhy obhajoby. Obviněný nepoukazuje na konkrétní rozpory mezi ustálenými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, které by dosahovaly intenzity předpokládané § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předkládá vlastní a pro něj příznivější verzi skutkového děje ve snaze vyvinit se ze svého závadového jednání, o němž nepanují důvodné pochybnosti. Za zjevný rozpor ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze přitom pokládat situace, kdy by rozhodné skutkové zjištění nemělo v provedených důkazech žádnou oporu, bylo by pravým opakem jejich obsahu nebo by bylo založeno na zjevné deformaci provedeného důkazu. Nic takového obviněný v dovolání nevytkl. Námitka kruhové argumentace je irelevantní důkaznímu stavu, kdy věrohodnost poškozené nebyla dovozena jen z následku, který trestným činem vznikl, ale z řady dalších objektivních důkazů, které její verzi příběhu, na rozdíl od tvrzení obhajoby, podporovaly.
44. Námitkami, které obviněný podřadil pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zpochybnil naplnění znaku způsobení těžké újmy na zdraví, správnost uložení trestu vyhoštění a dvojí přičítání téže skutečnosti při právním posouzení skutku i při ukládání trestu. Vyjma toho poukázal na neopodstatněnou argumentaci soudu prvního stupně k jeho osobě tím, že se pobytem v České republice vyhýbá své vojenské povinnosti na Ukrajině. 45. Nejvyšší soud připomíná, že těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) § 122 odst. 2 tr. zákoníku ustanovení. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria, jako pro výklad pojmu „ublížení na zdraví“, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což zákon v § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“ [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 46. Za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné pod č. 9/1981/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp. zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č. 51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného po delší dobu, která podle soudní praxe trvá kolem šesti a více týdnů. Jedná se o potíže, které svou povahou překážejí poškozenému v tom, aby se choval tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů. Pokud jde o vznik posttraumatické stresové poruchy, ta může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se bude jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu projevuje jako vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z uvozující věty § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod. [srov. přiměřeně rozsudek V. soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)].
47. Při aplikaci výše uvedených obecných východisek na posuzovaný skutek Nejvyšší soud konstatuje, že závěr soudů o naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je správný. Ze skutkových zjištění vyplývá, že poškozená v prvních čtrnácti dnech po incidentu nebyla schopná běžně fungovat, jedla pouze tekutou stravu, nevycházela z domu a na předpis svého ošetřujícího lékaře užívala lék na uklidnění Lexaurin. Bezprostředně po události vyhledala pomoc psychoterapeutky M. Š., s níž byla během prvních několika týdnů v každodenním kontaktu online a za níž také dvakrát cestovala ze Zlína do Prahy, kam jí dopravil manžel. Podle jejího vyjádření se u poškozené rozvinula hluboká posttraumatická reakce, navzdory tomu, že odbornou pomoc vyhledala velmi rychle (viz č. l. 270 tr. spisu).
48. Po uplynutí přibližně dvou týdnů poškozená i pod tlakem svého okolí, které pokládalo za rozumné, aby se neuzavírala doma, začala vycházet ven a zapojila se v omezenějším rozsahu do práce ve své účetní kanceláři, aby svou další dlouhodobou nepřítomností nepříznivě nezasáhla do jejího chodu. Návrat do pracovního života, jakkoli se zpočátku omezil na zajištění toho nejnutnějšího, jí ale stále činil značné obtíže. Nebyla schopna samostatně se pohybovat mimo domov, vždy vyžadovala doprovod někoho z rodinných příslušníků. Do zaměstnání, kam dříve docházela i pěšky, jezdila pouze autem a do kanceláře vyjela až poté, co informovala své spolupracovníky a jela pak soukromým výtahem. Vyhýbala se kontaktu s cizími lidmi a setkání s neznámými muži u ní vyvolávalo intenzivní stresové reakce. Při procházce s manželem se po setkání s cizím mužem začala třást a musela se ihned vrátit domů; po příjezdu do zaměstnání zase nebyla schopna vystoupit z automobilu, dokud kolem ní neprošel neznámý muž. Tyto obtíže přetrvávaly i na předem plánované dovolené v Itálii, od níž si slibovala zlepšení svého stavu. Ani to jí však očekávanou úlevu nepřineslo a její zhoršený psychický stav ovlivnil nejen ji, ale i ostatní členy rodiny, včetně jejích nezletilých synů. Teprve v polovině září se začala v omezené míře zapojovat do běžného života a v práci byla schopna přijímat alespoň klienty, které osobně znala. Tato skutečnost však svědčí spíše o vůli poškozené co nejdříve se navrátit do běžného života a fungovat i pro své malé syny (8 a 14 let) ve snaze odpoutat pozornost od hrůzné události, která se jí stala, nikoli však o odeznění intenzivních posttraumatických reakcí.
49. Významně byly zasaženy rovněž další oblasti jejího života. Zatímco před incidentem poškozená podle své výpovědi spala dobře a neměla potíže s usínáním, po něm trpěla poruchami spánku a opakovanými nočními můrami, v nichž událost znovu prožívala. Děsivé sny u ní přetrvávaly ještě v době konání hlavního líčení, kdy uvedla, že poruchy spánku ji brání si dostatečně odpočinout. Dlouhodobé následky se projevily také v jejím intimním životě, který do prosince téhož roku neexistoval a ani aktuálně poškozená není schopna normálně sexuálně žít tak, jak tomu bylo dříve. Poškozená dále vypověděla, že dříve pravidelně sportovala a bez obtíží běhala i za tmy v ranních nebo večerních hodinách, zatímco po činu toho již není schopna a běhá pouze doma či v posilovně na pásu. Do chodu domácnosti a běžných činností se sice dokázala částečně zapojit v druhé polovině září, jak vypověděla ona i její manžel, nicméně i nadále u ní přetrvávaly významná omezení. Podstatné je rovněž její sdělení, které poskytla u hlavního líčení, že se s následky závažného jednání obviněného nejprve snažila vypořádat sama, popř. za pomoci psychoterapeutky M. Š., nicméně ani po půl roce po události se její stav nezlepšoval, pociťovala deprese a úzkostné stavy, které gradovaly až do panické ataky, a proto vyhledala odbornou pomoc psychiatra, který jí předepsal antidepresiva, které užívala ještě v době hlavního líčení. Je vhodné připomenout i to, že v době znaleckého vyšetření dne 29. 9. 2024 u ní znalci zjistili symptomy posttraumatické stresové poruchy, které ji výrazně omezují v běžném životě (děsivé a přerušované sny, vtíravé vzpomínky, zvýšenou ostražitost, úzkostnost, plačtivost, prožívání strachu a sexuální dysfunkci). Z výpovědi poškozené u hlavního líčení současně vyplynulo, že tyto obtíže u ní stále přetrvávaly a byly umocněny tím, že se musí pro potřeby trestního řízení opakovaně k traumatizující události vracet.
50. Z výše uvedených zjištění je zřejmé, že právní posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty odst. 3 písm. c) § 185 tr. zákoníku je správné, protože obviněný svým činem poškozené způsobil delší dobu trvající poruchu zdraví odpovídající těžké újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Podle § 17 písm. a) tr. zákoníku postačí ve vztahu k tomuto následku zavinění ve formě nedbalosti a obviněný i při svém nízkém intelektu měl a mohl vznik tohoto závažného následku na psychice poškozené předpokládat, jestliže ji přepadl, násilím přiměl k souloži a vyhrožoval jí přitom smrtí.
51. K výhradě obviněného, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění uvedené v § 80 odst. 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud odkazuje na bod 54 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a bod 34 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde se soudy s touto otázkou náležitě vypořádaly. Pokud dovolatel stejnou námitku vznáší opakovaně, nemůže důvodně očekávat, že bude Nejvyšším soudem vypořádána znovu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci vyplývající z této změny okolností. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí i podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument obviněného a její rozsah se liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).
52. Námitkami, jimiž obviněný brojil proti způsobu hodnocení svých rodinných, osobních a majetkových poměrů, celkové přiměřenosti trestu nebo proti okolnostem, k nimž soudy při úvahách o jeho druhu a výměře přihlédly, se Nejvyšší soud nezabýval, protože obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují. V jeho rámci totiž nelze přezkoumávat obecnou přiměřenost trestu ani nahrazovat hodnotící úvahy soudů vlastní představou obviněného o spravedlivém trestu. K výhradě porušení § 39 odst. 5 tr. zákoníku odkazuje Nejvyšší soud na bod 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 31 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že soudy obviněnému přičetly k tíži pouze ty okolnosti případu (čin spáchal s rozmyslem, zákeřně, poškozenou fyzicky napadl a vyhrožoval jí zabitím), které nejsou zákonným znakem trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Tato samostatná skutková podstata je totiž po novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 166/2024 Sb. koncipována tak, že nepodmiňuje vyvození trestní odpovědnosti za vykonání soulože nebo jí podobného pohlavního styku proti seznatelné vůli oběti použitím násilí, pohrůžky násilím nebo jinou těžkou újmou. Pojímání znásilnění jako silou či využitím bezbrannosti vynucený pohlavní styk bylo uvedenou novelou nahrazeno konceptem nekonsensuálního pohlavního styku, kdy „ne znamená ne“.
53. Obviněnému lze přisvědčit až v tom, že soud prvního stupně při ukládání trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, který vymezuje pod písm. a) až e) v druhé větě trestné činy, u kterých by měl soud primárně zvažovat uložení trestu vyhoštění, nesprávně označil charakter trestného činu, který obviněný spáchal, protože namísto písm. d), které dopadá na zvlášť závažný zločin znásilnění uvedený v hlavě třetí zvláštní části trestního zákoníku, odkázal na písm. c), jenž se týká trestných činů souvisejících s terorismem. Odvolací soud obviněným vytýkanou vadu výroku o trestu neodstranil s vysvětlením, že se jedná o formální nedostatek nemající faktický dopad na trest vyhoštění, pro jehož uložení jinak byly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že náprava zjevné nesprávnosti v citaci § 80 odst. 1 tr. zákoníku ze strany odvolacího soudu, který rozhodoval ve veřejném zasedání za přítomnosti obviněného, byla naopak žádoucí. Jinak je tomu ale ve fázi rozhodování o mimořádném opravném prostředku, neboť zde se předpokládá zásah do právní moci soudního rozhodnutí výjimečně jen v případech hmotněprávních vad zásadního charakteru, a chybný odkaz na § 80 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku namísto správného § 80 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku takovou vadou zjevně není, protože nevyvolává pochybnosti o druhu a výměře trestu vyhoštění ani o splnění zákonných podmínek pro jeho uložení spočívajících v tom, že obviněný J. M. není občanem České republiky, uložení trestu vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí a současně neexistuje žádná z překážek uvedených v § 80 odst. 3 tr. zákoníku, pro které by obviněný neměl být vyhoštěn.
V. Závěr
54. Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného a záměna písmen v citaci § 80 odst. 1 tr. zákoníku není právní otázkou, k níž by se měl Nejvyšší soud vyjádřit. Své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
55. Vzhledem k odmítnutí dovolání Nejvyšší soud nevyhověl žádosti obviněného na odložení výkonu dovoláním napadených rozhodnutí (viz § 265o odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 10. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu