Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

4 Tdo 879/2026

Téma · generováno AITýrání ve společném obydlí a opakované znásilnění

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 7. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.879.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Týrání osoby žijící ve společném obydlí Znásilnění Trvající trestný čin Opomenutí

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl odsouzení za dlouhodobé týrání partnerky a opakované vynucené soulože s tím, že útoky nebyly dostatečně konkrétně popsány. Nejvyšší soud uzavřel, že sexuální útoky byly součástí jediného skutku týrání a jejich popis byl vzhledem k okolnostem dostačující. Dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je trvajícím „zastřešujícím“ trestným činem, jehož součástí mohou být i útoky naplňující znaky znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tyto útoky proto v okolnostech věci netvoří pokračování podle § 116 tr. zákoníku. Skutek je dostatečně individualizován, i když nelze přesně určit datum a okolnosti každého sexuálního útoku, jsou-li jeho podstatné rysy spolehlivě zjištěny.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Týrání osoby žijící ve společném obydlí není trestným činem pokračujícím, nýbrž trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků.
    Zobrazit v textu
  • Součástí skutku posouzeného podle § 199 tr. zákoníku tak může být i úmyslný útok pachatele proti oběti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 , 2 písm. a) tr. zákoníku (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1685/2016).
    Zobrazit v textu
  • Požadavek na dostatečnou individualizaci skutku totiž nelze zaměňovat s požadavkem na jeho vymezení přesným časovým údajem a vyčerpávajícím popisem každé ze skutečností, která se v rozhodnou dobu odehrála.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

4 Tdo 879/2026-498

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2026 o dovolání, které podal obviněný K. Z., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2026, sp. zn. 10 To 110/2026, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 113/2025, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 2. 2026, sp. zn. 16 T 113/2025, byl obviněný K. Z. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 38 T 90/2024, za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 1 T 144/2023, a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 2 T 43/2023, byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 38 T 90/2024, Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 1 T 144/2023 a Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 2 T 43/2023, jakož i všechna rozhodnutí na tyto zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozené J. K., na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Obviněný se podle zestručněných skutkových zjištění soudu prvního stupně trestné činnosti dopustil tím, že od října 2022 do září 2023 v místě bydliště poškozené J. K. v XY, kde s ní přechodně pobýval, ale i na jiných místech nad ní uplatňoval svou moc a kontrolu v úmyslu bezvýhradně si ji podmanit a soustavně ji s různou intenzitou a závažností psychicky, fyzicky i sexuálně napadal. Zpočátku poškozenou vulgárně urážel a psychicky ji ponižoval jednou týdně, posléze četnost útoků stupňoval a na konci uvedeného období poškozenou napadal i několikrát denně, vyhrožoval jí tím, že ji prodá Ukrajincům nebo Rusům, kteří ji odvezou do své země, kde bude muset „šlapat“, nebo tím, že zastřelí její rodinné příslušníky a ona to bude muset sledovat. Nutil ji k umělému přerušení těhotenství se slovy, že jinak „to z ní vymlátí“ a opustí ji. Opakovaně ji obviňoval z nevěry, proti její vůli kontroloval obsah jejího mobilního telefonu včetně aplikace internetového bankovnictví, odposlouchával její soukromé konverzace, omezoval ji v jejích sociálních kontaktech s rodinou a přáteli, zakazoval jí psychoterapii, napadl ji i za to, že nepodala křivé svědectví ve věci neoprávněného nakládání s drogami, ze kterého byl podezřelý. Fyzicky na ni zaútočil 10x až 20x, a to zpravidla tak, že ji bil fackami nebo pěstmi do obličeje nebo ji kopal do těla a takto ji opakovaně způsoboval drobné modřiny a šrámy na těle i obličeji. V noci z 31. 12. 2022 na 1. 1. 2023 poškozenou po předchozí hádce udeřil pěstí a kopem do obličeje, čímž jí urazil části několika zubů a způsobil jí monokl a další modřiny. Ve stejné době na poškozené v místě jejího bydliště opakovaně, nejméně desetkrát, vykonal soulož, přestože poškozená s pohlavním stykem nesouhlasila a dávala to najevo slovně i tím, že obviněného ze sebe skopávala. Její odpor překonal vždy tak, že ji pevně uchopil za končetiny a znemožnil jí aktivní obranu. Poškozená pak rezignovala, protože se bála dalšího fyzického napadání. Popsané jednání poškozená vnímala jako těžké příkoří a nezjištěného dne v září 2023 s obviněným vztah ukončila a se svými útrapami se svěřila svým blízkým.

3. Rozsudek soudu prvního stupně obviněný v celém rozsahu napadl odvoláním. Brojil proti zjištěnému skutkovému stavu a namítal, že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, když uvěřil ničím nepodložené verzi poškozené a nedůvodně neprovedl obviněným navržené důkazy, které byly způsobilé jeho vinu vyvrátit. Dále brojil proti právnímu posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu znásilnění s poukazem na to, že nebyly dostatečně individualizovány jednotlivé útoky a soud pouze obecně konstatoval, že minimálně v 10 případech s poškozenou vykonal soulož přes její zjevný nesouhlas. Namítal i nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. Krajský soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudkem ze dne 5. 5. 2026, sp. zn. 10 To 110/2026, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných skutkových zjištěních obviněného znovu i za sbíhající se trestné činy odsoudil podle § 185 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a to při současném zrušení stejných výroků o trestech, které zrušil soud prvního stupně. Vyjma toho obviněnému podle § 67, § 68 a § 69 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí, které ve výroku podrobně specifikoval. Změnu ve výroku o trestu odvolací soud odůvodnil tím, že soud prvního stupně opomněl obviněnému znovu uložit jím již vykonaný peněžitý trest a trest propadnutí věci, které mu byly uloženy zrušeným výrokem o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 38 T 90/2024, ke kterému jako k poslednímu odsouzení ukládal souhrnný trest, a dále tím, že trest odnětí svobody ve výměře 8,5 roku byl i přes četnost trestných činů, za který byl uložen, nepřiměřeně přísný.

II. Dovolání obviněného

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ podal obviněný K. Z. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Kočího dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., aniž by blíže specifikoval, na kterou z tam uvedených alternativ cílí.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy nedůvodně neprovedly jím navržené podstatné důkazy. Konkrétně se obhajoba domáhala výslechů osob žijících ve společné domácnosti s poškozenou, které by se mohly vyjádřit ke konfliktům mezi ním a poškozenou, doplnění nebo lépe revize znaleckého posudku k věrohodnosti poškozené, opatření úplné lékařské dokumentace týkající se všech tvrzených poranění poškozené a rekonstrukce skutkového děje. Provedení těchto důkazů mělo podle obviněného přispět k objasnění toho, zda se skutkový děj mohl odehrát způsobem popisovaným poškozenou a zda mohly jednotlivé útoky probíhat bez toho, aby je slyšeli i ostatní obyvatelé domu. Opodstatněnost důkazních návrhů byla dána dále tím, že jediným přímým důkazem o nedobrovolnosti a průběhu jednotlivých souloží byla výpověď poškozené, zatímco zbývající svědecké výpovědi obsahovaly jen reprodukci toho, co poškozená svědkům sama sdělila, a lékařské zprávy potvrzovaly jen to, že poškozená se nacházela v psychicky zatěžující situaci nebo že byla lékařsky ošetřena. Způsob, jakým se s důkazními návrhy vypořádaly soudy nižších stupňů, označil obviněný za nedostatečný.

6. Následně obviněný zaměřil svou argumentaci na jednání právně posouzené jako znásilnění. Soudům vytkl, že vyvodily skutkové závěry o opakovaných souložích, kterých se měl dopustit s použitím násilí, z důkazů, které se vztahovaly jen k problematickému partnerskému soužití obou aktérů. Připomněl, že žádný ze slyšených svědků nebyl přítomen sexuálním útokům a že lékařské zprávy, zprávy stomatologa či zpráva psychoterapeuta o ukončení docházky poškozené nepotvrzují, že se stala obětí konkrétního sexuálního útoku. U podpůrných důkazů navíc soudy přesně nevymezily, kterou část výpovědi poškozené mají potvrzovat, a nerozlišily, zda jde o vlastní smyslové vnímání svědka nebo jen o svědectví z doslechu. Nezabývaly se dostatečně ani tím, zda poškozená nebyla motivována k podání účelové výpovědi incidentem, při kterém bylo zapáleno její auto. Obviněný zdůraznil, že stojí-li proti sobě dvě navzájem si odporující verze skutkového děje a obhajoba je pro neurčitost vymezeného skutku odkázána na zpochybňování věrohodnosti poškozené, měla by mít objektivní možnost k provedení relevantních důkazů.

7. Vadu výroku o vině obviněný spatřoval dále v tom, že soudy jednotlivé sexuální útoky dostatečně neindividualizovaly a popsaly je jako nerozlišený soubor deseti událostí. Nevymezily dobu, kdy k jednotlivým atakům mělo dojít, ani konkrétní okolnosti jejich průběhu. Tedy to, zda a jak se poškozená souloži s obviněným konkrétně bránila, zda byla její obrana aktivní nebo zda jen slovně projevovala svůj nesouhlas s pohlavním stykem, případně v kolika případech na obranu rezignovala a souloži se podrobila ze strachu z obviněného. Odvolací soud se s totožnou námitkou obviněného vypořádal obecnými úvahami o obětech dlouhodobého partnerského násilí, které často nejsou schopny agresivní epizody blíže popsat. Takto široké a neurčité vymezení skutku podle obviněného zasáhlo do jeho práva na obhajobu, neboť mu znemožnilo se proti obvinění efektivně bránit. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 3090/25 týkající se obdobné situace. Z jeho závěrů dovodil, že soud musí u každého útoku samostatně zjišťovat, zda naplnil všechny znaky konkrétního trestného činu, a posoudí-li jednání pachatele jako pokračování v trestném činu, musí současně vysvětlit úvahy, které jej k takovému závěru vedly. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí podle něj nevyhověla. Poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu pub. pod č. 10/2022 Sb. rozh. tr., ve kterém je uvedeno, že soudy musí vždy vyjít z konkrétní situace, za níž pachatel překonal zjevnou nevoli poškozené například změnou její obranné polohy.

8. Tím, že soudy neodstranily důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, na posuzované jednání vztáhly obecné úvahy a přisvědčily verzi poškozené, ačkoli její výpověď byla ostatními důkazy podporována pouze v dílčích okolnostech, založily vadu odpovídající dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry chybí logická provázanost. 9. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil proti tomu, že z právní věty odsuzujícího výroku ani z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, zda soudy posoudily jednotlivé soulože jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu, a pokud ano, v čem spatřovaly naplnění jeho definičních znaků, zejména společného záměru, stejného nebo podobného způsobu provedení, blízké časové souvislosti a souvislosti v předmětu útoku. Soudy neobjasnily ani to, zda každá ze souboru deseti blíže neurčených nedobrovolných souloží sama o sobě naplnila objektivní i subjektivní stránku trestného činu znásilnění. Opětovně odkázal na výše specifikovaný nález Ústavního soudu, který označil absenci úvah o jednotlivých sexuálních atakách ve vztahu k § 116 tr. zákoníku za vadu vedoucí k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

10. Dovolání obviněný uzavřel konstatováním, že závěr o rozhodných znacích znásilnění byl rozšířen na deset případů bez důkazní a logické individualizace, že nepřímým důkazům byl soudy přisouzen obsah, který nemají, a že podstatné důkazní návrhy obhajoby byly zamítnuty bez přesvědčivého vysvětlení, což jsou vady, které svědčí o nerespektování zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo a zjevně zakládají dovolací přezkum. Za tohoto stavu věci nemůže obstát ani výrok o trestu a adhezní výroky.

11. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, která by tím pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolatel převážně opakuje obhajobu uplatněnou před soudy nižších stupňů, které se s ní náležitě vypořádaly. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, připomněl, že takové dovolání bývá zpravidla zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. Státní zástupce následně vyložil obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že z námitek, které mu obviněný podřadil, mu odpovídají jen ty, jimiž obviněný cílil na existenci tzv. opomenutých důkazů, aniž by ovšem tuto alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně označil. Zbývající výtky jsou podle něj pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, a obviněný se jejich prostřednictvím snaží prosadit vlastní skutkovou verzi, takže žádnému z dovolacích důvodů nekonvenují. Navíc soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zákonnými požadavky kladenými na důkazní řízení a přesvědčivě vysvětlily, proč uvěřily poškozené a o které další důkazy svá skutková zjištění opřely.

14. Pokud jde o namítané opomenutí důkazů navrhovaných obhajobou státní zástupce připomněl, že procesní právo obviněného navrhovat důkazy neznamená, že je soud povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dospěje-li k závěru, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností, může další důkazní návrhy odmítnout, avšak současně musí svůj postup náležitě odůvodnit. V nyní posuzované věci soudy požadovaným způsobem postupovaly, takže námitky obviněného, které třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně odpovídají, jsou materiálně zjevně nedůvodné (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se oba soudy s důkazními návrhy obhajoby vypořádaly a vysvětlily, že je odmítly opatřit a provést pro jejich nadbytečnost a chybějící důkazní potenciál).

15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že správnost hmotněprávního posouzení skutku je třeba hodnotit na podkladě skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, nikoli podle vlastní verze skutkového děje prosazovaného obhajobou na základě odlišného hodnocení důkazů. S jistou dávkou tolerance proto lze pod předmětný dovolací důvod podřadit jen námitky obviněného, že jednotlivé sexuální útoky nebyly z pohledu doby spáchání, projevů nesouhlasu poškozené a násilného jednání natolik individualizovány, aby to umožnilo závěr o právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako pokračujícího trestného činu znásilnění. Ani tyto námitky však státní zástupce nepovažoval za opodstatněné. Odkázal na bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se tento soud s požadavkem na individualizaci jednotlivých útoků znásilnění přesvědčivě vypořádal. Vysvětlil, že od oběti dlouhodobého domácího násilí nelze spravedlivě požadovat, aby si jednotlivé výpady podrobně pamatovala nebo si o nich vedla záznamy. Partnerské násilí je často plíživé, spojené s trvajícím psychickým tlakem a stupňující se agresí, přičemž jeho oběť již není schopná jednotlivé ataky od sebe odlišit, a to i s ohledem na proces zapomínání lidské mysli a vytěsnění traumatizujících zážitků. Pro posouzení věci bylo podle státního zástupce stěžejní zjištění, že obviněný poškozenou nejméně v 10 případech za použití násilí a proti její vážně projevené vůli přinutil k souloži, přičemž každým takovým útokem naplnil všechny znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024.

16. Za nezpochybnitelný státní zástupce považoval závěr, že jednotlivé útoky byly vedeny jednotným záměrem, naplňovaly skutkovou podstatu téhož trestného činu a byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení i stejným předmětem útoku. Současně však konstatoval, že se v předcházejících stádiích řízení nepodařilo spolehlivě prokázat, zda mezi jednotlivými výpady existovala i blízká časová souvislost. Tento nedostatek nicméně podle něj nemůže založit kasační zásah Nejvyššího soudu, neboť soudy rozhodly striktně ve prospěch obviněného, když jeho jednání posoudily jako pokračující trestný čin, a nikoli jako vícero samostatných zločinů znásilnění, což by jeho postavení výrazně zhoršilo.

17. K námitkám směřujícím proti výroku o trestu a adhezním výrokům státní zástupce uvedl, že je nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Uvedené výroky totiž obviněný zpochybňuje pouze nepravdivým tvrzením, že se žádného závadového jednání nedopustil.

18. Státní zástupce závěrem dodal, že v procesním postupu soudů není možné spatřovat ani porušení zásady presumpce neviny či pravidla in dubio pro reo. Uvedenou zásadu nelze chápat tak, že se uplatní vždy, když proti sobě stojí dvě vzájemně si odporující verze skutkového děje, nýbrž pouze tehdy, jestliže soudům po vyhodnocení všech provedených důkazů zůstanou důvodné pochybnosti o průběhu skutku. V posuzované věci však soudy hodnotily důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu se zásadami logiky dospěly k přesvědčivému závěru, o němž nejsou důvodné pochybnosti. 19. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání. 20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k replice, kterou nevyužil.

IV. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem

21. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, přičemž k jejich naplnění nepostačuje pouhé formální označení. Konkrétní námitky musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho první a třetí alternativě, protože namítl, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními zásadními pro právní posouzení věci je extrémní nesoulad a že soudy nedůvodně neprovedly obhajobou navrhované podstatné důkazy.

23. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že za zjevný rozpor je možné považovat jen takový stav, kdy skutková zjištění soudů nemají v provedených důkazech žádnou obsahovou oporu, jsou pravým opakem jejich obsahu, anebo jsou výsledkem zjevně svévolného, vnitřně rozporného či logicky neudržitelného hodnotícího postupu. Za nedůvodně neprovedený důkaz pak nelze mít každý soudem neakceptovaný důkazní návrh obhajoby, ale jen takový, s nímž se soud bez adekvátní reakce nevypořádal, případně jej bez přesvědčivého důvodu pominul, ačkoli mohl mít význam pro rozhodnutí. Jestliže soud důkazní návrh posoudí, vysvětlí, proč jej nepovažuje za potřebný, a své skutkové závěry logicky opře o jiné důkazy, nejde o opomenutý důkaz ve smyslu třetí alternativy § 265b odst.1 písm. g) tr. ř.

24. Obviněným uplatněné dovolací námitky shora zmíněným kritériím neodpovídají. Z jejich obsahu je zřejmé, že obviněný ve skutečnosti pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím, a přes přesvědčivé, logické a vyčerpávající vysvětlení soudů, proč jeho skutkovou verzi nepřijaly a uvěřily poškozené a proč nevyhověly návrhům obhajoby na doplnění dokazování, setrvává na tom, že provedené důkazy měly být hodnoceny jinak a že dokazování mělo být pojato šířeji. Takto pojaté dovolací námitky se s podstatou § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjejí. Nejvyšší soud proto považuje ke skutkovým námitkám obviněného za dostačující odkázat na hodnotící úvahy soudů nižších stupňů (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo věc García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, podle kterých nelze povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí vykládat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument dovolatele).

25. Soud prvního stupně v bodech 13 a 14 odůvodnění svého rozsudku ve shodě s požadavkem zvlášť pečlivého a obezřetného postupu soudů v situaci „tvrzení proti tvrzení“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podrobně vysvětlil, proč přijal skutkovou verzi poškozené, zatímco osamoceně stojící obhajobu obviněného odmítl. Přiléhavě poukázal na další v řízení provedené důkazy podporující věrohodnost poškozené. Konkrétně na výpovědi svědkyň M. K. a A. H., které nezávisle na sobě uvedly, že poškozená byla ze strany obviněného vystavena vulgárnímu a ponižujícímu jednání a že vztah mezi nimi byl asymetrický a gradoval až do fyzického násilí, a na fotografie a stomatologické zprávy o ošetření poškozené ze dne 3. 1. 2023 nepřímo prokazující fyzické napadení poškozené dne 31. 12. 2022, a další lékařské zprávy o zdravotním stavu poškozené, ze kterých je zřejmé, že po skončení vztahu s obviněným musela podstoupit intenzivní psychoterapeutickou léčbu zahrnující i hospitalizaci v nemocnici. Adekvátně soud prvního stupně pracoval i se závěry znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, které hodnotily jak poškozenou, tak obviněného a jasně konstatovaly, že poškozená je schopná vnímat, zapamatovat si a nezkresleně reprodukovat prožité skutečnosti a že vykazuje komplexní znaky syndromu týrané osoby jako důsledku toxického vztahu s obviněným. Zjistily u ní dlouhodobě přítomný ambivalentní postoj k obviněnému a uvedly, že pokračovala v patologickém vztahu, protože měla na obviněného silnou citovou vazbu a doufala ve změnu jeho násilného chování. Na základě klinického vyšetření také uzavřely, že poškozená nemá sklony k bájné lhavosti ani fantazijním představám a že pro její osobnost je charakteristické, že obdobné násilné jednání, které je pro ostatní obecně neakceptovatelné, se snaží zmírnit a vinu vzít na sebe. Naproti tomu u obviněného znalkyně zkoumající jeho duševní stav naznaly, že při reprodukci prožitých událostí sám sebe prezentuje ve výrazně lepším světle a že nedostatečně pracuje se svojí agresivitou. Nejvyšší soud nad rámec jejich argumentace poukazuje i na to, že poškozená se rozhodně nesnažila stavět do lepšího světla nebo na úkor obviněného zveličovat prožité útrapy. Nijak se kupříkladu netajila s tím, že experimentovala nejen v minulosti ale i v průběhu partnerského vztahu s obviněným s drogami, že s obviněným měla i poté, co využila toho, že odešel a vystěhovala mu osobní věci, ještě dobrovolný sexuální styk, případně s tím, že ne ve všech případech, kdy nesouhlasila se souloží nebo obdobným pohlavním stykem, to dala obviněnému zřetelně najevo a adekvátně tomu také snížila počet násilně vymožených souloží v rozhodné době jen na deset, ačkoli fakticky s obviněným měla proti své vůli sex mnohem častěji a vnímala to tak, že mu sloužila „jako matrace“ (srovnej její výpověď na č. l. 81 až 82 tr. spisu a u hlavního líčení). K výhradě obviněného, že ze strany poškozené jde jen o mstu, Nejvyšší soud poukazuje na to, že poškozená trestní stíhání obviněného pro týrání neiniciovala. Skutečnosti vedoucí k tomu, že bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro nyní posuzovaný skutek, samovolně vyplynuly až z její svědecké výpovědi týkající se okolností, za kterých došlo k tomu, že jí dne 14. 2. 2025 obviněný zapálil automobil (viz č. l. 8-22 tr. spisu), což v ní logicky vzbudilo obavu z jeho dalšího počínání.

26. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neměl důvodné pochybnosti o tom, že poškozená pravdivě, nezkresleně a bez negativní zaujatosti popsala své soužití s obviněným, logicky neměl důvod neuvěřit jejím tvrzením o sexuálních útocích, ke kterým v průběhu jejího patologického vztahu s obviněným opakovaně docházelo a kterým se zprvu nejméně v deseti případech bránila, pokud nechtěla s obviněným souložit, a to jak slovně, tak i tím, že jej ze sebe skopávala, on ale její odpor překonal fyzickým násilím, takže později, vzhledem k tomu, že ve vztahu s ním přes všechna příkoří zůstávala, jeho sexuální aktivity trpně snášela, aby mu nezavdala příčinu k urážkám a obviňování, že má mimopartnerský sex.

27. V návaznosti na shora uvedené lze pro úplnost ještě poznamenat, že není ničím netypickým, pokud oběť psychického týrání, která je na pachateli citově závislá, nechce trestnou činnost intimního charakteru bezprostředně rozebírat se svým okolím a svěřovat se cizím osobám (čemuž v této věci odpovídá vysvětlení poškozené, že nikdy hlasitě nekřičela, protože nechtěla, aby o tom věděly osoby žijící s ní v jednom rodinném domě).

28. V této věci soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jednotlivé důkazy hodnotil samostatně i v jejich vzájemných souvislostech podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu v souladu s požadavky vyplývajícími z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., aniž by provedené důkazy jakkoli deformoval. V souladu se zásadami logiky z nich dovodil přiléhavé skutkové závěry a své úvahy náležitě odůvodnil. V bodě 14 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že násilí mezi partnery se zpravidla děje za zavřenými dveřmi v nepřítomnosti jiných osob, o jejichž svědectví by se následně dalo opřít, takže soudy musí úsudek o tom, který z aktérů vypovídá pravdivě, učinit jen na základě nepřímých důkazů a zjištěných okolností případu, přičemž v posuzované věci všechny provedené důkazy ve své celistvosti vyzněly ve prospěch verze poškozené, která obviněného usvědčuje jako přímá oběť jeho týrání a sexuálních ataků.

29. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se následně beze zbytku ztotožnil odvolací soud, který je po přezkoumání napadeného rozsudku plně aproboval. K tomu je potřeba zdůraznit, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím a je ovládáno řadou zásad. Mimo jiné zásadou bezprostřednosti a zásadou ústnosti, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícím z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu), takže logicky může hodnotit důkazy jen ten soud, který je na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu provedl a získal z něj relevantní poznatky.

30. K dovolací výhradě týkající se opomenutých důkazů, kterou formálně lze o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě opřít, Nejvyšší soud znovu připomíná, že za opomenutý nelze považovat každý důkaz, jehož provedení soud nevyhověl, nýbrž jen takový důkazní návrh, který soud bez náležitého odůvodnění odmítl, popřípadě důkaz, který sice provedl, avšak při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu jej nezohlednil, a o takovou situaci se v projednávané věci nejednalo. V této věci soudy nižších stupňů význam navržených důkazů posoudily a důvody jejich neprovedení přezkoumatelným způsobem vysvětlily, přičemž skutkový stav zjistily v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Konkrétně soud prvního stupně se zabýval všemi důkazními návrhy obhajoby jednotlivě a vysvětlil, že jejich provedení odmítl pro zjevnou nadbytečnost a zčásti proto, že se vztahovaly k okolnostem, které nebyly pro posuzovanou věc podstatné, přičemž svůj postup řádně a přezkoumatelně odůvodnil (viz bod 12 odůvodnění jeho rozsudku a zvukový záznam o hlavním líčení ze dne 27. 2. 2026 na č. l. 435 tr. spisu). Správností úvah soudu prvního stupně o zbytečnosti dalšího dokazování se z podnětu odvolání obviněného následně zabýval odvolací soud a stručně uvedl, že je seznal logickými, protože i on skutkový stav věci považuje za bezpečně prokázaný a výhrady obviněného vůči kvalitě znaleckého posudku znalkyně psychiatričky MUDr. L. shledal lichými, účelovými a rozhodně nezakládajícími potřebu zpracování revizního znaleckého psychiatrického posudku (viz bod 11 jeho odůvodnění). Takovému postupu nelze nic vytknout, protože odvolací soud není povinen znovu reprodukovat argumenty, kterými se soud prvního stupně s obsahově totožnými námitkami obviněného již řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal, pouze proto, že s tím obviněný nesouhlasí.

31. Lze uzavřít, že námitky, které dovolatel formálně opřel pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti dovolacímu důvodu neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.

32. Nejvyšší soud se následně zabýval povahou a opodstatněností výhrad, které obviněný podřadil pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výtky dovolatele, podle nichž skutková zjištění neumožňují posoudit jeho jednání jako zločin znásilnění pro nedostatečnou individualizaci jednotlivých útoků, konkrétních projevů nesouhlasu poškozené a formy použitého násilí, je možné pod uvedený dovolací důvod podřadit, stejně jako námitku týkající se úvah o tom, zda byl v jednání obviněného spatřován jeden pokračující trestný čin a zda byly pro takovou kvalifikaci splněny zákonné podmínky § 116 tr. zákoníku ve vztahu k sexuálním atakům z pohledu společného záměru, stejného či podobného způsobu provedení a blízké časové souvislosti. Uvedeným výtkám však nelze přisvědčit, neboť, jak bude dále vysvětleno, napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevně netrpí vadou právního posouzení.

33. Zásadním důvodem je skutečnost, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku má v posuzované věci povahu tzv. zastřešujícího trestného činu, který „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve skutek jediný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 8 Tdo 984/2026). Týrání osoby žijící ve společném obydlí není trestným činem pokračujícím, nýbrž trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Je tomu tak již proto, že znak „týrání“ je interpretován tak, že jde o zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Jakkoli mechanicky vzato by mohlo být uvažováno o tom, že týráním může být sled jednotlivých útoků, je třeba mít na zřeteli podstatu předmětného deliktu, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, neboť právě tak je založen znak týrání ve výše vymezeném smyslu. Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci. K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, pub. pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Součástí zlého nakládání pak mohou být i úmyslné útoky proti oběti naplňující znaky trestného činu, který by jinak mohl být spáchán samostatnými skutky. V daném případě se ale stávají jeho součástí a jsou jím spojeny ve skutek jediný. Součástí skutku posouzeného podle § 199 tr. zákoníku tak může být i úmyslný útok pachatele proti oběti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1685/2016).

34. Ve vazbě na výhrady obviněného učiněné v dovolání je nutno uvést, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a na ni navazujícího odůvodnění skutkových zjištění vyplývá, že poškozená byla v době od října 2022 do září 2023 ze strany dovolatele vystavena poměrně razantním útokům fyzické či verbální povahy a v mnoha případech, které zpětně nelze časově blíže ukotvit, i atakům sexuálním, spočívajícím v tom, že na ni obviněný proti její vůli vykonal soulož. Obviněná ne vždy dala najevo svůj nesouhlas čitelným způsobem. Ve většině případů pohlavní styk s obviněným jen trpně snášela. Nejméně v deseti případech ho ale dala srozumitelně najevo verbálně i tím, že obviněného ze sebe skopávala. On ale na to nedbal a její odpor vždy překonal tak, že ji silně uchopil končetiny a tiskl je, aby jí znemožnil pohyb a tím i aktivní obranu. Na tu poškozená posléze rezignovala, neboť se obávala dalšího útoku.

35. Trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku a spáchá-li takový čin souloží. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení vážně míněného odporu; nevyžaduje se přitom, aby poškozená osoba kladla aktivní odpor po celou dobu trvání útoku, její odpor může pachatel překonat násilím, avšak oběť na něj může i rezignovat, jestliže s ohledem na předchozí násilí ze strany pachatele, jeho fyzickou převahu nebo důvodnou obavu z dalšího napadení nazná, že by byl bezvýsledný.

36. Ve světle shora uvedeného je zřejmé, že skutková věta výroku o vině obsahuje dostatečně určité vymezení způsobu spáchání trestného činu znásilnění i dalších okolností, které tyto ataky umožňují spolehlivě odlišit od jiných. Ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. bylo dostatečně určitě vymezena osoba poškozené J. K. i období, v němž k jednotlivým případům znásilnění docházelo, tedy od začátku října 2022 do nezjištěného dne v září 2023 v průběhu partnerského vztahu obviněného s poškozenou. Zpočátku partnerského vztahu sice byl sexuální kontakt vzájemně chtěný, nicméně posléze začal obviněný poškozenou psychicky týrat, což přerostlo do fyzického násilí, které se svou surovostí stupňovalo a v určité fázi již zahrnovalo i sexuální ataky. Místem jejich spáchání bylo společné bydliště obou aktérů. Byl ustanoven i minimální počet případů, kdy poškozená s pohlavním stykem nesouhlasila a dávala to obviněnému srozumitelně najevo. Způsobem provedení pak byla v každém jednotlivém případě soulož, přičemž odpor poškozené obviněný zpočátku překonával uchopením a silným tisknutím jejích končetin tak, aby se nemohla hýbat a aktivně se bránit a posléze, když poškozená v důsledku předchozího násilného jednání na obranu před útoky obviněného rezignovala, protože se ho bála, využil tohoto jejího stavu, ačkoli si byl vědom, že tím překonává její vůli.

37. Skutečnost, že poškozená posléze od aktivního odporu upustila, na správnosti právní kvalifikace nic nemění, neboť tak učinila z důvodné obavy před další agresivní reakcí obviněného. Obviněný si po celou dobu svého jednání byl vědom nesouhlasu poškozené i toho, že ji k souložím donutil proti její vůli a za použití násilí (srovnej bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

38. Dovolací námitka obviněného vztahující se k chybějícímu odůvodnění § 116 tr. zákoníku a opírající se o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 3090/25, pomíjí fakt, že obviněný byl v této trestní věci uznán vinným jedním skutkem, který naplňuje znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Znaky druhého z uvedených trestných činů obviněný naplnil během soužití ve společném obydlí s poškozenou v těch případech, kdy si na ni proti její vůli násilím vynutil soulož. Tímto sexuálním násilím v průběhu trvalého psychického a fyzického násilí v ní ještě více umocnil pocit těžkého příkoří. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že nebylo možné přesně určit den a konkrétní okolnosti jednotlivého sexuálního ataku. Požadavek na dostatečnou individualizaci skutku totiž nelze zaměňovat s požadavkem na jeho vymezení přesným časovým údajem a vyčerpávajícím popisem každé ze skutečností, která se v rozhodnou dobu odehrála. Jestliže poškozená nebyla vlivem dlouhodobého špatného zacházení, které zahrnovalo psychické i fyzické týrání vysoké intenzity, schopna přesně určit, kdy a jakým konkrétním způsobem se každý jednotlivý útok odehrál, nejedná se o nic neobvyklého, zvlášť když byla agresivním výpadům obviněného vystavena opakovaně a po delší dobu v atmosféře násilného partnerského vztahu. V souvislosti s tím je nutno přihlédnout i k době, která od jednání obviněného uplynula a k obecné zákonitosti fungování lidské paměti, v níž se vzpomínky na prožité události postupem času přirozeně oslabují. Rozhodující je, zda poškozená dokázala jednání obviněného popsat v jeho podstatných rysech a zda její výpověď ve spojení s ostatními provedenými důkazy poskytovala spolehlivý podklad pro učiněná skutková zjištění a jejich dostatečnou individualizaci. Tato podmínka byla v nyní posuzované věci splněna.

39. Námitka obviněného, že obecné úvahy odvolacího soudu o procesu zapomínání lidské mysli a vytěsnění traumatických zážitků byly automaticky vztaženy i na poškozenou J. K., aniž by k tomu existoval důkazní podklad, nemůže sama o sobě zpochybnit dostatečnou určitost skutku ani správnost jeho právního posouzení v situaci, kdy soudy závěr o věrohodnosti poškozené vystavěly na dostatečném penzu provedených důkazů, jak bylo shora už rozebráno.

40. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce dovolatele ohledně porušení jeho procesního práva na obhajobu, které odůvodňoval právě neurčitostí skutku. Právo na obhajobu nezahrnuje právo na rozhodnutí odpovídající přáním obviněného. Jedná se o nárok na vedení spravedlivého řízení, v němž jsou respektovány všechny procesní záruky a závěry soudů jsou založeny na řádně provedeném a hodnoceném dokazování. A v této věci byla obviněnému dána objektivní možnost uplatnit veškerá procesní práva a účinně se hájit proti obvinění, že poškozenou v průběhu jejich ročního soužití týral, přičemž součástí tohoto zlého nakládání s poškozenou bylo i to, že ji nejméně v deseti případech přes její zjevný nesouhlas přiměl násilím k souloži, což v tomto specifickém případě bylo součástí jednoho skutku právně posouzeného jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024.

41. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 3090/25, není přiléhavý. V tam posuzované věci skutek nespočíval v opakovaném znásilňování oběti žijící ve společné domácnosti s pachatelem, který ji týral, nýbrž byl vymezen tak, že stěžovatel od roku 2010 do roku 2022 na různých místech vykonal s vedlejší účastnicí soulož a požadoval po ní i vykonání dalších sexuálních praktik, které vedlejší účastnice vykonala, ačkoli s ničím nesouhlasila, opakovaně to stěžovateli sdělila a odstrkovala ho rukama; to vše stěžovatel podle zjištění soudů činil při vědomí poruchy osobnosti a sníženého intelektu vedlejší účastnice, která nebyla schopna „ve většině případů“ projevit důrazný nesouhlas a účinně se bránit. Právě vzhledem k vymezení takto výjimečně dlouhého časového období páchání trestné činnosti (12 let) a také s ohledem na řádně neodůvodněný závěr soudů o bezbrannosti poškozené Ústavní soud naznal, že soudy nedůvodně rezignovaly na zjištění dalších významných skutečností, které mohly přispět ke konkretizaci útoků.

V. Závěr

42. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 10. 2026

JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací