Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

4 Tdo 899/2026

Téma · generováno AIMeze nutné obrany při bodnutí nožem

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 20. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.899.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Nutná obrana

Shrnutí · generováno AI

Obviněný po úderu pěstí bodl druhého muže nožem do břicha a způsobil mu těžkou újmu na zdraví. Nejvyšší soud uzavřel, že šlo o nepřiměřenou obranu, nikoli o nutnou obranu, avšak okolnosti útoku odůvodňovaly mírnější kvalifikaci jednání z omluvitelné pohnutky. Dovolání proto odmítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Nutná obrana podle § 29 tr. zákoníku není dána, jestliže obrana zcela zjevně nepřiměřeně převýší intenzitu útoku; bodnutí nožem do břicha velkou silou tak zjevně přesahuje předchozí úder pěstí do obličeje. Takový intenzivní exces však může při silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli naplnit privilegovanou skutkovou podstatu § 146a odst. 3 tr. zákoníku, nikoli vést k beztrestnosti.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V daném případě nutno konstatovat, že obviněný svým jednáním vybočil z mantinelů, které by bylo možno považovat za nutnou obranu, co do intenzity útoku. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že způsob, jakým obviněný zakročil k vlastní obraně, zcela zjevně přesáhl primární atak co do intenzity.
    Zobrazit v textu
  • Bodnutí nožem do břicha velkou intenzitou totiž úder do obličeje zcela jasně přesahuje. To neznamená, že měl obviněný útok poškozeného snášet, avšak měl zvolit takový prostředek reakce, který by nevybočil z mezí tolerovatelných nutnou obranou, což neučinil.
    Zobrazit v textu
  • Jednání pachatele však nezbavuje trestnosti, což je základní rozdíl oproti situacím nutné obrany, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a často i bude) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle § 146a tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

4 Tdo 899/2026-559

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2026 o dovolání obviněného M. I. A. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 13 To 46/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 154/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 12 T 154/2024, byl obviněný M. I. A. H. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) dne 1. 2. 2024 v době kolem 18:34 hod. v prodejně potravin XY, která se nachází na adrese XY, XY, po předchozí slovní a fyzické rozepři, při které byl udeřen poškozeným J. H., pěstí do obličeje, poškozeného bodl kuchyňským nožem o délce čepele 17 cm, který držel v pravé ruce, velkou intenzitou do břicha, čímž mu způsobil bodné poranění – vbod v levém podžebří délky 4-5 cm, bodný kanál probíhající do dutiny břišní, strukturami stopky sleziny, ocasem slinivky břišní (přetětí), malou předstěrou, závěsy příčného tračníku, levým jaterním lalokem (průbod) a bránicí, s krvácením do dutiny břišní (odhadem 2500 ml krve v dutině břišní), tedy poškození důležitého orgánu (břišní stěny, cévní stopky sleziny, slinivky břišní, jater a bránice) s bezprostředním ohrožením života zejména masivním krvácením, což si vyžádalo okamžitý letecký transport poškozeného do Fakultní nemocnice Hradec Králové, urgentní operační zákrok v celkové anestezii s nutností odstranění sleziny a části tkáně slinivky břišní, hospitalizaci do 14. 2. 2024 a následné domácího léčení.

2. Za uvedené jednání byl obviněný M. I. A. H. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o délce čepele 170 mm a šířce čepele 38 mm s černou plastovou rukojetí.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě škody zaplatit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: [IČO], částku 216 357 Kč včetně zákonného úroku z prodlení a J. H., částku 14 829,84 Kč.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě nemajetkové újmy poškozenému J. H., částku ve výši 615 442 Kč.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 12 T 154/2024, podal obviněný M. I. A. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 13 To 46/2026, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný M. I. A. H. uznán vinným přečinen ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) dne 1. 2. 2024 v době kolem 18:34 hod. v prodejně potravin XY, která se nachází na adrese XY, XY, poté, kdy do prodejny vešli cizí muži, z nichž jeden uchopil obžalovaného pod krkem za oblečení a poškozený J. H., udeřil obžalovaného pěstí do obličeje, bodl obžalovaný v reakci na toto jednání poškozeného kuchyňským nožem o délce čepele 17 cm, který držel v pravé ruce, velkou intenzitou do břicha, čímž mu způsobil bodné poranění – vbod v levém podžebří délky 4-5 cm, bodný kanál probíhající do dutiny břišní, strukturami stopky sleziny, ocasem slinivky břišní (přetětí), malou předstěrou, závěsy příčného tračníku, levým jaterním lalokem (průbod) a bránicí, s krvácením do dutiny břišní (odhadem 2500 ml krve v dutině břišní), tedy poškození důležitého orgánu (břišní stěny, cévní stopky sleziny, slinivky břišní, jater a bránice) s bezprostředním ohrožením života zejména masivním krvácením, což si vyžádalo okamžitý letecký transport poškozeného do Fakultní nemocnice Hradec Králové, urgentní operační zákrok v celkové anestezii s nutností odstranění sleziny a části tkáně slinivky břišní, hospitalizaci do 14. 2. 2024 a následné domácího léčení.

6. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o délce čepele 170 mm a šířce čepele 38 mm s černou plastovou rukojetí.

7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: [IČO], částku 216 357 Kč a poškozenému J. H., částku 850 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozenému J. H., částku ve výši 615 442 Kč.

8. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. H. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 13 To 46/2026, podal následně obviněný M. I. A. H. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

10. Obviněný v dovolání namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když jeho jednání právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, přestože skutkové okolnosti zjištěné v průběhu řízení podle jeho názoru naplňují podmínky ustanovení § 29 tr. zákoníku o nutné obraně. Obviněný po celou dobu trestního řízení setrvává na stanovisku, že za takto zjištěného skutkového stavu jednal v mezích nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Konflikt nevyvolal ani neeskaloval, nebyl jeho iniciátorem a jeho jednání směřovalo výhradně k odvrácení bezprostředně trvajícího útoku vedeného proti jeho osobě. Jednal ve stavu značného psychického vypětí, kdy se důvodně obával nejen o svůj vlastní život a zdraví, ale rovněž o bezpečnost své manželky, vůči níž byly v průběhu konfliktu pronášeny výhrůžky usmrcením. Jakmile útok odvrátil, v dalším jednání nepokračoval, nesnažil se poškozeného dále napadat ani mu způsobovat další újmu, a naopak od konfliktu ustoupil. Za těchto okolností má obviněný za to, že jeho jednání nelze posuzovat izolovaně pouze podle vzniklého následku, nýbrž v kontextu celého průběhu konfliktu, jeho dynamiky, intenzity útoku i psychického stavu obránce v okamžiku, kdy byl nucen v řádu několika sekund reagovat na probíhající útok.

11. Tvrzení obviněného podporuje rovněž ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která dlouhodobě zdůrazňuje, že institut nutné obrany je třeba vykládat s ohledem na jeho účel, tedy poskytnout účinnou ochranu osobě čelící protiprávnímu útoku. Zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 262/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 8 Tdo 601/2021 obsahují právní závěry, které jsou pro posouzení nyní projednávané věci zásadní a od nichž se podle názoru obviněného odvolací soud při svém právním hodnocení odchýlil.

12. Obviněný v podaném dovolání požádal o přerušení výkonu rozhodnutí, což odůvodnil tak, že výkon rozhodnutí představuje citelný zásah do jeho osobních a majetkových poměrů.

13. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby ho Nejvyšší soud zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., příp. aby napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že z obsahu dostupného spisového materiálu, zejména ze zprávy Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 8. 2026 sp. zn. 12 T 154/2024, vyplývá, že bylo podáno opožděně. 15. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

21. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

22. Pod tento dovolací důvod bylo možné námitku spatřující nesprávné posouzení otázky jednání v nutné obraně podřadit.

23. K tomu je třeba předeslat, že nutnou obranou se podle § 29 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Rozdíl mezi jednáním v omluvitelném hnutí mysli a jednáním v nutné obraně spočívá v tom, že oproti jednání v nutné obraně, která je jednou z okolností vylučujících protiprávnost činu, existence omluvitelného hnutí mysli pachatele neznamená jeho beztrestnost, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a často i bude) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle § 146a tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10).

24. Co se týkalo výhrady vůči závěru o tom, že ve věci není dána okolnost vylučující protiprávnost, konkrétně jednání v nutné obraně, je nutno uvést skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, resp. odvolací soud (viz bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

25. V posuzovaném případě je skutečností, že po příchodu do prodejny jeden ze dvou příchozích mužů uchopil obviněného pod krkem za oblečení a poškozený udeřil obviněného pěstí do obličeje, tedy byl to poškozený, kdo první inicioval fyzický kontakt. Následná reakce obviněného však intenzitu tohoto zásahu do jeho osobního prostoru násobně překročila, neboť bodl poškozeného velkou silou nožem do břicha. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že takovéto jednání nemohlo být kvalifikováno jako nutná obrana, je jim možno přisvědčit. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, není trestným činem a zároveň však podle odstavce 2 téhož ustanovení o nutnou obranu nejde, je-li tato zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Právní nauka rozlišuje dva druhy excesů z mezí nutné obrany, a to exces intenzivní (intenzita obrany je hodnocena jako zcela zjevně nepřiměřená) a extenzivní (obrana přetrvává, ačkoliv již přímo nehrozí nebo netrvá primární útok). V daném případě nutno konstatovat, že obviněný svým jednáním vybočil z mantinelů, které by bylo možno považovat za nutnou obranu, co do intenzity útoku. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že způsob, jakým obviněný zakročil k vlastní obraně, zcela zjevně přesáhl primární atak co do intenzity. Bodnutí nožem do břicha velkou intenzitou totiž úder do obličeje zcela jasně přesahuje. To neznamená, že měl obviněný útok poškozeného snášet, avšak měl zvolit takový prostředek reakce, který by nevybočil z mezí tolerovatelných nutnou obranou, což neučinil. Tuto výhradu obviněného bylo nutno odmítnout.

26. Pokud odvolací soud uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, nelze mu nic vytknout. Podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

27. Oba v úvahu přicházející trestné činy, tj. trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku (kterým byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně) i ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, jsou trestnými činy úmyslnými. Základní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že na rozdíl od zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku pachatel v případě privilegované skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jednání se tedy liší pouze v rozdílných okolnostech spočívajících souhrnně řečeno v subjektivních, zákonem aprobovaných psychických stavech na straně pachatele, které ho z hlediska trestního postihu výrazně privilegují. Jednání pachatele však nezbavuje trestnosti, což je základní rozdíl oproti situacím nutné obrany, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a často i bude) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle § 146a tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10).

28. Pokud jde o první variantu, tedy jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, pak z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet právě z nějakého typu „omluvitelného hnutí mysli“. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Není přitom rozhodující, zda silné rozrušení vzniklo postupně, např. z narůstajících obav nebo náhle či prudce. Silné rozrušení tedy může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu, zároveň se však nesmí jednat o rozrušení natolik silné, které by bylo sto zásadním způsobem ovlivnit příčetnost. Na druhou stranu se však musí jednat o dostatečně silné rozrušení, které vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492, 1555, 1556, unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).

29. Zákon užívá pro zobecnění vyjmenovaných stavů mysli pojem omluvitelné hnutí mysli. Tuto charakteristiku proto musí splňovat všechny v úvahu připadající subjektivní psychické stavy, které mají být důvodem pro shovívavé posuzování jednání obviněného. Nelze sem proto řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu se zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo při vymáhání oprávněného dluhu poškozeným od pachatele apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, publikované pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.), anebo dokonce silné rozrušení vzniklé ze zavrženíhodné pohnutky, např. z jednání oběti, která odmítá být pachateli po vůli, brání se mu atd.

30. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že právní větě odsuzujícího rozsudku skutková zjištění soudů v zásadě odpovídají. Provedeným dokazováním soudy zjistily, že v prodejně potravin poté, kdy do prodejny vešli cizí muži, z nichž jeden uchopil obviněného pod krkem za oblečení a poškozený udeřil obviněného pěstí do obličeje, bodl obviněný v reakci na toto jednání poškozeného kuchyňským nožem o délce čepele 17 cm, který držel v pravé ruce, velkou intenzitou do břicha, čímž mu způsobil bodné poranění.

31. Správnosti takového zjištění přisvědčil i soud druhého stupně, podle něhož to byl právě obviněný, kdo v inkriminované době jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, přičemž rozsudku soudu prvního stupně toto jednání kvalifikoval „pouze“ jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, tedy jako jednání v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli. Odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná a úplná skutková zjištění, přičemž takto zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce v souladu se zákonem.

32. Dovolatel se hájil tím, že se jednalo o obranu před jednáním poškozeného, a to o obranu přiměřenou. Tomuto tvrzení ovšem Nejvyšší soud přisvědčit nemohl. Nemohl přehlédnout, že soudy zjištěný úder poškozeného, jakkoliv mohl být bolestivý, nebyl až tak razantní, pokud nevyžadoval lékařské ošetření. Naproti tomu reakce obviněného byla nepřiměřená a poměrně intenzivní, jestliže vedla k nezanedbatelným zdravotním následkům. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 7 Tz 310/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 15, C. H. Beck, Praha 2002, pod č. T 371.), podle kterého skutečnost, že obviněný posuzovaným jednáním reagoval na předchozí chování poškozeného, sama o sobě nijak nevylučuje úmysl způsobit poškozenému zranění, které má povahu ublížení na zdraví. Emoce jsou v takovém typu incidentů bezpochyby výrazným prvkem a často i hybatelem děje, aniž by však vždy musely dosáhnout intenzity omluvitelné pohnutky. Závěr o silném rozrušení však v daném případě vyplynul z dokazování, když odvolací soud správně konstatoval, že obviněný nečekal, že v prostoru vlastní prodejny v přítomnosti dalších osob bude fyzicky napaden cizím neznámým člověkem, a to přítomnosti dalších neznámých osob, přičemž tato situace pro něj mohla být překvapivá, nečekaná a do jisté míry ohrožující. Obviněný sice vedl vůči tělu poškozeného útok postupem, který byl zcela objektivně způsobilý ke vzniku těžké újmy na zdraví, avšak impulsem k tomuto chování obviněného byla vyhrocená situace, kterou vyvolal poškozený. V tomto případě právě neadekvátní reakci obviněného na popsaný úder poškozeného odvolací soud považoval za jednání v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli, které pak odůvodnilo jím použitou mírnější právní kvalifikaci projednávaného činu pouze podle privilegované skutkové podstaty uvedené v § 146a tr. zákoníku, a nikoliv její přísnější varianty podle § 145 tr. zákoníku.

33. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku.

34. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

35. Obviněný v dovolání podal podnět na přerušení výkonu rozhodnutí. Nejedná se o návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí, neboť takový návrh na přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně a ten tak neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal, neboť z podaného dovolání ani z obsahu spisu nevyplynuly takové konkrétní okolnosti, které by vyvolávaly opodstatněné pochybnosti o vhodnosti výkonu rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným negativním výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 10. 2026

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací