Plný text
4 Tdo 909/2026-18452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2026 o dovolání obviněné E. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 8 To 39/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byla obviněná E. B. uznána vinnou ze spáchání ad II. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a ad III. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
2. Za uvedená jednání byla obviněná E. B. odsouzena podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
3. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy denní sazba činí 9.000 Kč, celkem ve výměře 4.500.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
4. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání pozemků, specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 102 tr. zákoníku za použití § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla zabrána také náhradní hodnota, a to pozemek specifikovaný ve výroku daného rozsudku.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. H. a E. B. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Metrostav Vackov, a. s., se sídlem [adresa] IČ: [IČO], částku ve výši 11.761.117 Kč jako náhradu majetkové újmy.
6. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] IČ: [IČO], Hlavní město Praha, se sídlem [adresa] sídlem [adresa] IČ: [IČO], Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem [adresa] a, [PSČ obec] 3 – Žižkov, IČ: [IČO], Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci", se sídlem [adresa] sídlem [adresa] IČ: [IČO], Garážový park Strašnice, a. s., se sídlem [adresa] IČ: [IČO], Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem [adresa] : 000 06 947, Tělovýchovná jednota Bohemians Praha, se sídlem [adresa] náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných J. H. a P. Ch.
8. Po novém projednání věci rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 8 To 39/2021, kterým podle § 259 odst. 2, 3 písm. b) tr. ř. výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, doplnil tak, že obviněné E. B. uložil podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě, spojené s rozhodováním o právech a povinnostech osob, a to na dobu pěti (5) let.
9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 8 To 39/2021, podala obviněná E. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Namítla, že její zdravotní stav, majetkové dopady, průběh vymáhání náhrady škody, délku řízení a dlouhodobou nejistotu nelze pominout ani vyčerpat konstatováním, že se promítly do uložení trestu na dolní hranici sazby. Doplňuje, že věc byla prověřována od roku 2014, stíhání bylo zahájeno 6. 4. 2016, obžaloba podána 31. 7. 2019, první rozsudek vydán 9. 7. 2020 a napadený rozsudek 13. 5. 2026. Dovolatelka tak čelí trestní věci přes dvanáct let od prvních úkonů a přes deset let od zahájení stíhání, přičemž rozhodnutí o trestu byla opakovaně rušena a její postih dlouho nebyl definitivně určen. Vedle hrozby nepodmíněného trestu byla vystavena zásahu do profesního života, majetkovým dopadům rozhodnutím o náhradě škody, exekuci, ztrátě domova, závažnému onkologickému onemocnění a dlouhodobé psychiatrické péči. Odvolací soud sice délku řízení zařadil mezi příznivé okolnosti, neuvedl však, zda a v jaké míře pětiletý trest představuje kompenzaci. Tu nelze dovodit ani z uložení trestu na dolní hranici, neboť to je současně důsledkem závazného právního názoru o nepřípustnosti postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvádí, že soud měl zhodnotit kumulaci délky řízení, absence průtahů zaviněných dovolatelkou, zdravotních následků, majetkových zásahů a nejistoty. Následně měl buď konkrétně vysvětlit, jak se délka řízení promítla do výměry trestu, nebo uvést, proč kompenzace nepřichází v úvahu. Neučinil ani jedno a rozhodnutí proto trpí deficitem v posouzení kritérií § 39 odst. 3 tr. zákoníku a proporcionality podle § 38 tr. zákoníku. Ze zprávy Psychiatrické nemocnice Bohnice odvolací soud zjistil, že dovolatelka se nadále léčí pro onkologické onemocnění, je dlouhodobě psychiatricky dispenzarizována a trpí depresivními syndromy, občasnými suicidálními ideacemi, somatoformními projevy, únavou, nespavostí, poruchami pozornosti a kolísáním nálad. Význam tohoto stavu však odsunul až do fáze posuzování schopnosti trest nastoupit a vykonat. Podle dovolatelky je takový postup neúplný, protože § 39 odst. 1 tr. zákoníku ukládá zohlednit předvídatelné důsledky trestu pro budoucí život pachatele již při jeho ukládání. Soud navíc nevysvětlil, proč souhrn těchto okolností nepředstavuje významnější korektiv výměry trestu. Měl též posoudit, zda pětiletý trest nepřeruší možnost dovolatelky po propuštění vykonávat činnost, z níž by mohla být uspokojována pohledávka poškozené. Konečně dovolatelka namítla, že napadený rozsudek bez dostatečné konkrétnosti přičetl celý následek její osobě. Nerozlišil přitom význam podpisu jednotlivých rozhodnutí, úlohu dalších osob, povahu navazujících civilních řízení ani případné spolupůsobení dalších orgánů.
10. Dovolatelka závěrem shrnula, že odvolací soud při ukládání trestu nesprávně aplikoval hmotněprávní hlediska § 38 a § 39 tr. zákoníku a neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Souhrn významných okolností nebyl vyhodnocen v jejich vzájemné souvislosti. S ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2026, č. j. 8 To 39/2021-18322, ve výroku o trestu odnětí svobody, ve výroku o zařazení dovolatelky do věznice s ostrahou a v dalších na těchto výrocích obsahově závislých výrocích, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením pozbydou podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání předloženého spisového materiálu a seznámení se s obsahem dovolání obviněné E. B. podotkl, že její dovolací argumentace směřuje proti výroku o trestu. V návaznosti na argumentaci uplatněnou obviněnou uvádí, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek neslouží k přezkumu uloženého trestu z hlediska jeho vhodnosti či přiměřenosti. Jeho účelem není vytvářet další instanci pro přehodnocování trestní sankce podle představ obviněného, nýbrž náprava pouze těch nejzávažnějších vad, které zákon výslovně podřazuje pod jednotlivé dovolací důvody. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněné byl však uložen zákonem předvídaný druh trestu, a to trest odnětí svobody, přičemž jeho výměra byla stanovena v mezích trestní sazby uvedené v § 329 odst. 3 tr. zákoníku, jejíž horní hranice činí až dvanáct let odnětí svobody. Pokud jde o dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je rozhodnutí založeno, lze ve vztahu k výroku o trestu považovat pouze takové vady spočívající v porušení hmotného práva, které se netýkají samotného druhu a výměry trestu. Typicky může jít o pochybení v právním posouzení otázky, zda byly splněny podmínky pro uložení úhrnného trestu, souhrnného trestu či společného trestu za pokračování v trestném činu. V posuzované věci byl obviněné uložen úhrnný trest, avšak dovolací argumentace nesměřuje proti splnění zákonných podmínek pro jeho uložení. Obviněná nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že bylo namístě uložit právě tento typ trestu coby trest úhrnný, ale brojí proti způsobu, jakým soud hodnotil okolnosti významné pro stanovení jeho konkrétní výměry. Námitky spočívající v tvrzeném nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, včetně významu jednotlivých polehčujících okolností, a z toho dovozovaná nepřiměřená přísnost uloženého trestu, však pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze. Právě tímto směrem přitom argumentace obviněné převážně směřuje, neboť se domáhá výraznějšího zohlednění skutečností, jako jsou její zdravotní stav, délka trestního řízení, vedení řádného života po spáchání trestné činnosti či další okolnosti nastalé převážně až po spáchání skutku. Taková argumentace představuje pouze polemiku s přiměřeností uloženého trestu a s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, nikoli výtku směřující proti hmotněprávní vadě způsobilé založit dovolací přezkum. Obdobně nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit ani námitku směřující proti neaplikování ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Domáhá-li se obviněná použití tohoto moderačního ustanovení ve spojení s § 329 odst. 3 tr. zákoníku, jde ve své podstatě rovněž o požadavek na přehodnocení přiměřenosti uloženého trestu. Státní zástupce nezpochybňuje, že odsouzení a následný výkon trestu představují pro obviněnou E. B. osobní zátěž, jejíž prožívání a zvládání je do značné míry subjektivní, respektive individuálního charakteru. Totéž platí i pro další nepříznivé okolnosti, na něž v dovolání poukazuje, zvláště její zhoršený zdravotní stav a související komplikace. Tyto skutečnosti však neodůvodňují závěr o nezákonnosti uloženého trestu. Vrchní soud v Praze při novém rozhodování o trestu důsledně zohlednil požadavek jeho individualizace a zabýval se i okolnostmi, které obviněná v průběhu řízení opakovaně akcentovala. Nadto lze z pohledu státního zástupce uvést, jde-li o délku trestního řízení, že je možné připustit, že od zahájení trestního stíhání obviněné uplynulo přibližně deset let, zároveň však nelze přehlédnout, že po zhruba polovinu této doby byla obviněná již pravomocně uznána vinnou, a nečelila proto nejistotě ohledně základní otázky trestního řízení, tj. otázky své viny. K náhradě způsobené škody navíc nepřistoupila dobrovolně, nýbrž až v rámci exekučního vymáhání, přičemž dosud uhrazená částka představuje pouze omezenou část celkově způsobené škody. Státní pozemkový úřad po zjištění nezákonností napadených rozhodnutí vyvinul maximální úsilí k odstranění jejich následků v mezích prostředků, které mu právní řád poskytoval, a přitom musel čelit i řadě právních kroků ze strany osob vystupujících jako oprávnění restituenti. Za popsaného stavu tedy nelze dospět k závěru, že by nyní uložený trest odnětí svobody ve výměře pěti let vykazoval znaky zjevné nepřiměřenosti či nespravedlnosti.
12. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné E. B. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., bylo-li podáno z jiného důvodu, než uvádí § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
16. Obviněná nyní opřela své dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., respektive v části zmiňuje též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že se předmětnou věcí zabýval již opakovaně. Na základě dovolání podaných v neprospěch obviněné nejvyšším státním zástupcem a poté nejvyšší státní zástupkyní opakovaně rušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který se neřídil závaznými právními názory Nejvyššího soudu. Přezkum se přitom nezaměřoval jen na hmotněprávní posouzení skutku a jeho právní kvalifikaci, nýbrž v dalších fázích řízení i na otázky ukládání trestu, zejména na přiměřenost sankce a splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku. Věc tak byla v průběhu let důkladně přezkoumána. Nejvyšší soud se již dříve vypořádal i s okolnostmi, na které obviněná upozorňuje v nynějším dovolání, zejména s jejím zdravotním stavem, mírou zavinění, podílem dalších osob na vzniku a průběhu restitučního procesu, rozsahem způsobené škody, jejím způsobem života po spáchání trestné činnosti, tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního řízení a dalšími skutečnostmi, které mají význam pro úvahy o druhu a výměře trestu.
17. Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
18. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je poté možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
19. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace obviněné směřuje výhradně proti výroku o trestu obsaženému v posledním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Obviněné však byl uložen zákonný a přiměřený trest na samé dolní hranici trestní sazby stanovené v § 329 odst. 3 tr. zákoníku, a to ve výměře pěti let. Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněnou obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a nejedná se proto o trest, který zákon nepřipouští. Ve skutečnosti totiž obviněná brojí toliko proti přísnosti uloženého trestu a prosazuje odlišné hodnocení okolností významných pro jeho individualizaci, což však samo o sobě způsobilý dovolací důvod nezakládá.
20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že obviněné byl v posuzované věci uložen úhrnný trest. Dovolatelka však tímto dovolacím důvodem nebrojí proti splnění zákonných podmínek pro jeho uložení ani proti závěru odvolacího soudu, že bylo namístě uložit právě tento druh trestu jako trest úhrnný, nýbrž její výhrady směřují výlučně proti úvahám soudu o konkrétní výměře trestu. Podle ustálené judikatury však námitky, že soud nesprávně posoudil kritéria uvedená v § 37 až § 39 tr. zákoníku, včetně váhy jednotlivých polehčujících okolností, a že uložený trest je v důsledku toho nepřiměřeně přísný, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejde totiž o uložení nepřípustného druhu trestu ani o trest mimo zákonnou trestní sazbu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení podle písm. h) téhož ustanovení.
21. Obviněná se také opětovně domáhá použití moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, což je ve své podstatě rovněž požadavek na přehodnocení přiměřenosti uloženého trestu. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 981/2025, zejména v bodech 22 až 31 odůvodnění, opětovně neshledal existenci výjimečných okolností odůvodňujících aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu samotná skutečnost, že soud nevyužil oprávnění mimořádně snížit trest odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku, nepředstavuje bez dalšího vadu podřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc patrné, že se soud otázkou jejího zdravotního stavu, dosavadního způsobu života, délky řízení i dalšími relevantními skutečnostmi zabýval a vypořádal se s nimi v rámci úvah o trestu, jak vyplývá zejména z bodů 24 až 27 odůvodnění rozsudku, kde odvolací soud neshledal výjimečné okolnosti svědčící pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a naopak zdůraznil existenci zcela zásadních přitěžujících okolností a skutečností, které aplikaci tohoto ustanovení vylučují. Nejvyšší soud uzavírá, že od jeho posledního rozhodnutí ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 4 Tdo 981/2025, nedošlo k žádné změně, která by mohla mít vliv na jeho závěry.
22. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněná rovněž odkázala, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že jeho uplatnění je v posuzované věci zjevně nepřípadné.
23. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné E. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 10. 2026
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu