Plný text
4 Tdo 955/2026-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2026 o dovolání obviněného T. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 6 To 125/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 204/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 4. 2026, sp. zn. 34 T 204/2025, byl obviněný T. T. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 42 měsíců. Pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. Š. škodu ve výši 5 000 Kč a se zbytkem uplatněného nároku soud poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Obviněný se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně trestné činnosti dopustil ve stručnosti následovně. Při osobním setkání s poškozeným M. Š. dne 26. 8. 2025 v XY, kterému předcházela jejich elektronická komunikace, v jejímž rámci poškozený od obviněného obdržel videonahrávku zachycující jej s D. B., pracovnicí v erotickém klubu, po poškozeném požadoval peníze za údajnou ochranu před slovenským gangem, jehož měla být D. B. členkou. Současně mu hrozil tím, že o jeho schůzkách s D. B. bude informovat jeho rodinné příslušníky, a tvrdil mu, že jen díky jeho zásahu mu zatím blíže neztotožnění muži nezapálili dům a nepoškodili pneumatiky automobilu. V průběhu těchto řečí vytáhl ze svého vozidla sekeru stříbrné barvy, kterou poškozenému ukázal s dotazem, zda je připraven zemřít. Po poškozeném obviněný vyžadoval zaplacení 10 000 Kč převodem na konkrétně označený bankovní účet, což on vzápětí učinil. Při jejich dalším setkání dne 15. 9. 2025 ve XY pak obviněný po poškozeném chtěl dalších 300 000 Kč, tentokrát pod pohrůžkou, že jinak záležitost budou řešit jeho známí Ukrajinci. Na tvrzení poškozeného, že takovou částku nemá k dispozici, reagoval tak, že s ním pojede domů, prohledá mu šuplíky a bude zvědavý, jak ho poškozený představí své rodině. Následně společně odjeli k blízkému bankomatu, kde poškozený obviněnému ukázal nízký zůstatek na svém účtu. Obviněný na něj proto naléhal, ať mu zatím pošle aspoň 10 000 Kč. Poškozený nakonec převedl na jím určený bankovní účet 5 000 Kč.
3. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 6 To 125/2026, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně napadl obviněný T. T. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Marka Kocába dovoláním. Odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., jejichž naplnění spatřoval ve zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, v nesprávném právním posouzení skutku a v tom, že tvrzené vady nebyly v odvolacím řízení odstraněny.
5. V odůvodnění svého podání dovolatel bez toho, aby specifikoval, kterému z uplatněných dovolacích důvodů jednotlivé námitky odpovídají, zpochybnil některá skutková zjištění soudů nižších stupňů, způsob hodnocení důkazů a právní kvalifikaci skutku z pohledu naplnění znaků „nutí“ a „se zbraní“.
6. Konkrétně napadl skutkové zjištění o použití pohrůžky násilím v souvislosti s odesláním 15 000 Kč na účty označené obviněným. Poukázal na to, že poškozený před jejich prvním osobním setkáním nebyl z jeho strany vystaven žádným výhrůžkám a jen se obával toho, aby nedošlo k prozrazení jeho kontaktů s D. B. Ve vztahu k první platbě ve výši 10 000 Kč připomněl, že poškozený sám ji označil jako „omluvné“ za styk s partnerkou obviněného. V této souvislosti poukázal na rozpor mezi výrokem o vině a adhezním výrokem v rozsudku soudu prvního stupně, který při rozhodování o náhradě škody připustil, že platba 10 000 Kč mohla být jak škodou způsobenou vydíráním, tak projevem dobré a svobodné vůle poškozeného, tedy jakousi jeho omluvou obviněnému, a proto poškozeného s tímto nárokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Další okruh dovolacích námitek obviněný T. T. směřoval proti skutkovému zjištění o použití sekery ke zdůraznění výhrůžek. Poukázal na to, že poškozený sekeru při popisu události původně nezmínil a teprve následně si na ni vzpomněl a vypověděl, že obviněný ji vzal do rukou a potěžkával s otázkou, zda je poškozený připraven zemřít. Jiný přímý svědek manipulaci se sekerou nepotvrdil. Z výpovědi svědka J. H. soud mohl dovodit nanejvýš to, že obviněný takovou sekeru vlastnil. K argumentu odvolacího soudu, že popis specifické sekery svědčí o tom, že nešlo o výplod fantazie poškozeného, obviněný uvedl, že ani tato úvaha neprokazuje to, že ji obviněný použil k vydírání. 8. Obviněný dále vytkl oběma nižším soudům způsob, jakým hodnotily věrohodnost protichůdných výpovědí obou hlavních aktérů skutku. Upozornil na dílčí rozpory ve výpovědi poškozeného týkající se časových okolností jeho kontaktů s D. B., poskytnutí finančních částek a průběhu jednotlivých setkání. Poukázal také na subjektivní expresivní hodnocení své výpovědi soudem prvního stupně, který uvedl, že „ani obžalovaný sám své obhajobě nevěří“ a že jej „jeho oči zrazovaly“. Taková hodnotící úvaha podle něj nemůže nahradit racionální odůvodnění věrohodnosti provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. 9. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v absenci znaku „nutí“ podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že musí být prokázána konkrétní účelová vazba mezi použitou pohrůžkou ve formě psychického tlaku a jednáním, k němuž má být poškozený donucen, a ta z provedeného dokazování podle něj bezpečně nevyplynula. Pochybnosti o příčinné souvislosti vznikají zejména u první platby, kterou sám poškozený označil za „omluvné“. 10. Obdobně obviněný zpochybnil naplnění kvalifikačního znaku „se zbraní“ podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Nerozporoval, že sekera je obecně zbraní ve smyslu § 118 tr. zákoníku, ale namítal, že samotná demonstrace zbraně nezakládá kvalifikovanou skutkovou podstatu, pokud zbraň nebyla přímo použita jako prostředek k ovlivnění chování poškozeného. Současně poukázal na to, že při druhém setkání dne 15. 9. 2025 použití sekery ve skutkové větě popsáno není a soudy se nijak nevěnovaly tomu, zda je nějaká návaznost tohoto jednání na předchozí událost z pohledu pokračování v trestném činu. 11. Dovolatel rovněž namítl nedostatečný přezkum věci odvolacím soudem, který se podle jeho názoru ztotožnil s hodnotícími závěry soudu prvního stupně, aniž by odstranil rozpory významné pro posouzení viny.
12. V návaznosti na rekapitulované výhrady dovolatel závěrem namítl porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, neboť pochybnosti o použití sekery, účelu vyhrůžek a důvodech jednotlivých plateb měly být podle něj vyloženy v jeho prospěch.
13. Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem
14. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
15. K uplatněné první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je naplněna tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zjevný rozpor je dán zejména tehdy, postrádají-li skutková zjištění obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají-li z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou-li dokonce opakem jejich skutečného obsahu. Nejde o prostředek umožňující obecnou revizi hodnocení důkazů, nýbrž o nápravu nejzávažnějších excesů, při nichž skutkové závěry soudů postrádají přijatelný racionální základ.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze vytýkat nesprávnou aplikaci norem hmotného práva na skutek, který byl soudy nižších stupňů zjištěn. Nelze však na jeho podkladě dosáhnout přezkoumání skutkových závěrů tím, že dovolatel předloží vlastní hodnocení důkazů, na jeho základě vybuduje odlišnou skutkovou verzi a teprve z ní následně dovozuje nesprávnost použité právní kvalifikace. Podstatné je, zda namítaná právní vada obstojí při respektování skutkového stavu, z něhož vycházely soudy nižších stupňů.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě je odůvodněný tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Úspěšnost takto uplatněného dovolacího důvodu je tedy vždy závislá na tom, zda Nejvyšší soud shledá existenci některé z těchto namítaných vad.
18. Po seznámení se se spisovým materiálem Nejvyšší soud konstatuje, že skutkové a procesní námitky dovolatele neodpovídají žádnému z výše deklarovaných nebo jiných dovolacích důvodů a že hmotně právní námitky, které s velkou mírou tolerance je možné formálně § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, jsou zjevně neopodstatněné. Navíc všechny vytýkané vady jsou opakováním těch, které obviněný už uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterými se soudy dostatečně vypořádaly. Pokud obviněný stejnou námitku vznáší opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude Nejvyšším soudem vypořádána znovu a ve stejném rozsahu, nedošlo-li, tak jako v tomto případě, v mezidobí ke změně relevantních okolností, pro kterou by již jednou dostatečně vypořádaná námitka nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany Nejvyššího soudu. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí i podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva pro obecné soudy neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument obviněného, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).
19. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud jen stručně uvádí, že skutkovými výhradami obviněný neoznačil žádný, natož pak zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. Pouze se jimi znovu pokusil prosadit svou obhajobu, že poškozenému nevyhrožoval, že jej před svou bývalou partnerkou pouze varoval, že finanční prostředky mu byly poskytnuty dobrovolně a nikoli pod nátlakem a že při setkání s poškozeným nepoužil sekeru jako prostředek vydírání. Skutková zjištění soudů nižších stupňů se snažil zpochybnit jen tím, že předkládal vlastní interpretaci jednotlivých důkazů, zdůrazňoval jejich dílčí odlišnosti a z toho dovozoval, že měly být hodnoceny jinak. Skutečnost, že lze určitému důkazu přisuzovat také jiný význam, než jaký mu přiznaly soudy nižších stupňů, ale sama o sobě existenci zjevného rozporu nezakládá. Takový rozpor nelze dovozovat ani z toho, že skutková zjištění vycházejí především z výpovědi jednoho přímého svědka, jestliže soud jeho věrohodnost přezkoumatelným způsobem posoudil a svůj závěr konfrontoval s ostatními provedenými důkazy.
20. K námitkám týkajícím se hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného a obviněného je potřeba zdůraznit, že těžiště dokazování spočívá před soudem prvního stupně, který důkazy bezprostředně provádí a hodnotí. Při posuzování věrohodnosti výpovědi proto může vedle jejího obsahu a souladu s ostatními důkazy přihlížet i ke způsobu, jakým vyslýchaná osoba vypovídá a reaguje na kladené otázky. Úkolem Nejvyššího soudu není toto hodnocení nahrazovat, pokud je logické, přezkoumatelné a nevykazuje vady podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. V nyní posuzované věci soud prvního stupně v bodech 6 až 9 odůvodnění svého rozsudku jasně a logicky vysvětlil, proč považoval výpověď poškozeného za věrohodnou a proč naopak neuvěřil obhajobě obviněného. Odvolací soud se s jeho hodnocením ztotožnil a v bodech 8 až 10 odůvodnění svého usnesení reagoval i na konkrétní skutkové námitky obviněného, včetně poukazu na údajné rozpory ve výpovědi poškozeného a na výhrady týkající se výpovědi svědka J. H. L. uzavřít, že skutkové závěry soudů mají dostatečný podklad v provedených důkazech a nevykazují znaky svévole ani zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Na uvedeném závěru nic nemění výtka proti některým formulacím, které soud prvního stupně použil na podporu svého závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného. Vyjádření „ani obžalovaný sám své obhajobě nevěří“ a „jeho oči ho zrazovaly“ jsou zjevně expresivní, z odůvodnění rozsudku je ale zřejmé, že závěr o nevěrohodnosti obhajoby obviněného nebyl založen pouze na hodnocení jeho vnějších projevů při výslechu (byť i to je přípustné a často i žádoucí s ohledem na to, že dokazování je ovládáno zásadou ústnosti, která počítá s bezprostředností vjemu z provedeného důkazu). Soud prvního stupně opřel svůj úsudek především o konkrétní rozpory ve výpovědi obviněného, její nelogičnost a nesoulad se skutečnostmi zjištěnými z komplexně provedeného dokazování. Těmito východisky se řídil také odvolací soud. Izolovaná výhrada proti subjektivně zabarvenému způsobu vyjádření proto není způsobilá založit zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy.
23. K hmotně právním námitkám obviněného týkajícím se absence znaků „nutí“ a „se zbraní“, Nejvyšší soud konstatuje, že jsou očividně neopodstatněné a nerespektují skutkový stav věci.
24. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka tohoto trestného činu zahrnuje zaprvé prostředek působení na vůli poškozeného, zadruhé jednání, ke kterému je poškozený takovým prostředkem nucen. Jde o dva samostatné zákonné znaky, které musí mít odpovídající vyjádření ve skutkových okolnostech případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1280/2017, uveřejněné pod č. 4/2019 Sb. rozh. tr.).
25. V posuzované věci ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněný dne 26. 8. 2025 poškozenému mimo jiné vyhrožoval zapálením jeho domu, poškozením vozidla a ukázal mu sekeru s otázkou, zda je poškozený připraven zemřít. V přímé vazbě na toto jednání po něm požadoval 10 000 Kč, které mu poškozený z obavy, že svým výhrůžkám dostojí, téhož dne obratem odeslal na určený účet. S odstupem několika dnů, konkrétně 15. 9. 2025, chtěl obviněný po poškozeném 300 000 Kč. Zbraň u sebe již neměl, ale předchozí výhružky umocnil poukazem na to, že věc mohou řešit „jeho známí Ukrajinci“. Poškozený mu pak převodem na účet zaplatil dalších 5 000 Kč. Skutková zjištění tedy jednoznačně vymezují jak prostředek donucení v podobě pohrůžky bezprostředním násilím, tak jednání, jehož se obviněný snažil u poškozeného dosáhnout, tedy přimět ho k zaplacení 10 000 Kč a posléze dokonce 300 000 Kč, což pak s ohledem na finanční možnosti poškozeného snížil jen na 10 000 Kč. Mezi oběma složkami je z jejich časové i věcné souvislosti zřejmá účelová vazba. Nejednalo se o pouhý souběh vzájemně nesouvisejících projevů, nýbrž o jednání, jehož smyslem bylo vyvolat v poškozeném obavu z násilí a přimět jej k poskytnutí finančních prostředků. K takovému závěru dospěl již soud prvního stupně v bodě 6 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud jeho správnost potvrdil v bodě 11 odůvodnění napadeného usnesení. Námitka nenaplnění znaku „nutí“ je proto zjevně neopodstatněná.
26. K namítané absenci kvalifikačního znaku spáchání činu se zbraní podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku Nejvyšší soud upozorňuje na to, že užití zbraně nemusí spočívat v jejím fyzickém použití proti poškozenému, postačí že pachatel má zbraň u sebe a demonstrativně ji své oběti ukáže, aby tím zesílil nátlak na její vůli. Nejvyšší soud tento závěr výslovně vyslovil ve vztahu k § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 521/2012, uveřejněném pod č. 32/2013 Sb. rozh. tr. (obdobný závěr plyne také z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1553/2006, uveřejněného pod č. 53/2007 Sb. rozh. tr.). V této věci soudy nižších stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že obviněný v průběhu vyděračského jednání vytáhl ze svého vozidla sekeru, ukázal ji poškozenému a současně se jej dotázal „…jsi připraven zemřít?...“. Takové jednání nelze posuzovat izolovaně od ostatních pohrůžek a požadavků, které obviněný vůči poškozenému při témže setkání vznesl. Demonstrativní ukázání sekery za uvedených okolností nepochybně sloužilo ke zvýšení důrazu pronášených násilných výhrůžek a k zesílení nátlaku na vůli poškozeného. Soud prvního stupně proto správně dovodil úmyslné použití zbraně k vydírání a odvolací soud se s jeho závěrem důvodně ztotožnil. I tato námitka je tedy zjevně nedůvodná.
27. Pro správnost použité přísnější právní kvalifikace je irelevantní, že při druhém útoku dne 15. 9. 2025 obviněný sekeru znovu nepoužil. K naplnění kvalifikačního znaku podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku postačí, že obviněný úmyslně spáchal se zbraní první útok, na který druhý útok navazoval osobou poškozeného, krátkým časovým odstupem, místem spáchání, obdobným způsobem provedení, a obviněný druhý útok spáchal veden jednotícím záměrem poškozeného dále vydírat (viz definice pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku).
28. Poukaz dovolatele na to, že poškozený první platbu 10 000 Kč označil jako „omluvné“ a že soud prvního stupně, nutno zdůraznit, že v příkrém rozporu s vlastními skutkovými zjištěními o finančních prostředcích, které poškozený obviněnému z obavy před tím, že splní své výhrůžky, ve dvou případech poskytl, rozhodl o této části nároku poškozeného na náhradu škody odkazem na občanskoprávní řízení, také není způsobilý správnost výše uvedených právních závěrů zpochybnit. Je třeba připomenout, že odvolací soud se se stejnou námitkou výslovně vypořádal v bodě 15 odůvodnění svého usnesení, ve kterém vysvětlil, proč nepovažuje pochybnosti soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku v souvislosti s rozhodnutím o adhezním nároku poškozeného za relevantní. Konstatoval, že podle správných, úplných a jasných skutkových zjištění soudu prvního stupně poškozený už tuto první finanční částku obviněnému nezaplatil dobrovolně, nýbrž pod pohrůžkou násilí a pohrůžkou újmy spočívající v tom, že jeho blízké obviněný bude informovat o tom, že navázal vztah s dívkou z erotického klubu. Odvolací soud jasně uvedl, že vadný je naopak výrok o náhradě škody. Poukazem na zákaz změny k horšímu v kontextu toho, že odvolání si podal pouze obviněný, pak vysvětlil, proč tuto vadu nemohl sám napravit. Nejvyšší soud nad rámec této argumentace k rozporuplnosti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterou se plně ztotožnil, zdůrazňuje, že emočně zabarvený způsob, jakým poškozený určitou platbu s nadsázkou označil, sám o sobě neznamená, že ji realizoval z vlastního rozhodnutí a nikoli pod pohrůžkou násilí a jiné citelné újmy, kterým byl ze strany obviněného vystaven.
29. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá námitka dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo. Je potřeba připomenout, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Je také potřeba zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině, zatímco v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy jako ucelený systém srozumitelně poukazující skutkový děj v té podobě, jak jej popsal poškozený, a náležitě své závěry zdůvodnily.
30. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce nedostatečného přezkumu odvolacím soudem. Ten se s rozhodnými výhradami obviněného dostatečně přesvědčivě řádně vypořádal (srov. body 8 až 11 jeho usnesení). Skutečnost, že se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a v odpovídajícím rozsahu odkázal na konkrétní pasáže odůvodnění odsuzujícího rozsudku, nepředstavuje vadu odvolacího přezkumu.
31. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř., logicky nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b písm. m) tr. ř., neboť ten je ve své druhé variantě, která zde jedině přicházela do úvahy, na jejich existenci závislý.
IV. Závěr
32. Nejvyšší soud dovolání obviněného T. T. z výše uvedených důvodů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně nedůvodné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 10. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu