Plný text
4 Tz 168/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEMREPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. ledna 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Ing. J. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 9 To 152/2005, a podle § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 9 To 152/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. ř. a § 59 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného Ing. J. R.
Napadený rozsudek s e z r u š u j e ve výroku o trestu učiněném podle § 59 odst. 2 tr. zák., jímž byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil zbytek nesplacené daně a pojistného.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 2 T 153/2003, byl obviněný Ing. J. R. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že
1. v době od 20. 5. 1998 do 15. 2. 2001, v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl, jak bylo jeho zákonnou povinností, za své zaměstnance daň přesto, že svým zaměstnancům z hrubé mzdy tyto částky srazil, čímž zkrátil rozpočet České republiky, zastoupený Finančním úřadem pro P., se sídlem [adresa] částku 375.830,- Kč,
2.v době od února 1998 do května 2001, vyjma měsíců únor až duben 2001, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, neodvedl, jak bylo jeho zákonnou povinností, za své zaměstnance pojistné přesto, že svým zaměstnancům z hrubé mzdy srazil na zdravotní pojištění celkovou částku ve výši nejméně 219.998,- Kč.
Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti uhradit během zkušební doby podle svých sil zbytek nesplacené daně a pojistného.
Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn z obžaloby pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený J. K. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný Ing. J. R. do jeho odsuzující části, tak v jeho neprospěch státní zástupce, který je zaměřil do zprošťujícího výroku. O těchto odvoláních rozhodoval ve veřejném zasedání dne 5. 5. 2005 Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 152/2005. Z podnětu odvolání obviněného byl v napadeném rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen v jeho odsuzující části výrok o vině i trestu, a odvolací soud sám nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutky popsanými shora ad 1, 2 totožně s upřesněním návětí skutkové věty, že „se této činnosti dopustil na základě plné moci jednatelky společnosti S., s. r. o. se sídlem [adresa] který je totožný s trestem soudu prvního stupně.
Odvolání státního zástupce bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, kterou zaměřil do výroku o trestu. Podle jeho názoru Městský soud v Praze tímto výrokem porušil zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. ř. a § 59 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného Ing. J. R.
Stěžovatel vytýká především porušení zákona v ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák., pokud v citovaném rozhodnutí soudu druhého stupně byl obviněný zavázán k povinnosti během zkušební doby dle svých sil splácet zbytek nesplacené daně a pojistného. V daném případě Městský soud v Praze přehlédl, že plátcem daně je právnická osoba, přičemž závazek právnické osoby není osobním závazkem obviněného. Z tohoto důvodu nebyly dány zákonné předpoklady pro to, aby bylo obviněnému uloženo omezení ve smyslu § 59 odst. 2 tr. zák. v tom rozsahu, jak je citováno shora.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona v namítaném rozsahu, k němuž došlo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 9 To 152/2005, v neprospěch obviněného Ing. J. R. Aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby o ní znovu jednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení napadené části předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud, nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, přihlíží jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem jen tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn.
Podle § 59 odst. 2 tr. zák. může soud podmíněně odsouzenému uložit i přiměřená omezení či přiměřené povinnosti, uvedené v § 26 odst. 4 tr. zák., směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Nejvyšší soud konstatuje, že Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím citovaná zákonná ustanovení plně nerespektoval.
Městský soud v Praze jako soud odvolací správně nově formuloval popis skutku tak, aby odpovídal skutečnému stavu věci. Ostatně v této části není rozsudek Městského soudu v Praze stížností pro porušení zákona napadán. Jiná je situace pokud jde o výrok o trestu, kde se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a byť nově rozhodoval i o tomto výroku, v podstatě v celém rozsahu akceptoval právní názor soudu prvního stupně, pokud výrok o trestu formuloval shodně jako nalézací soud. Jde o stanovení povinnosti obviněnému ve zkušební době dle svých sil doplatit zbytek dlužných daní a pojistného.
Primární podmínkou pro možnost aplikace ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. je existence pasivní legitimace obviněného vůči poškozenému. V posuzovaném případě však nejde o tuto situaci, neboť platební povinnost ve vztahu k odvodům daně z příjmu ze závislé činnosti za zaměstnance, stejně jako i k odvodům pojistného na zdravotní pojištění, které byly strženy z tzv. hrubých mezd zaměstnanců, je povinností zaměstnavatele – právnické osoby, v daném případě společnosti S., s. r. o. Nešlo tedy o povinnost stanovenou zákonem obviněnému Ing. J. R.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo na zdravotní pojištění, anebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
V daném případě je plátcem daně právnická osoba, přičemž trestní odpovědnost obviněného jakožto fyzické osoby se odvíjela od ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák.
Byť obviněný nesplněním závazku právnické osoby naplnil skutkovou podstatu citovaného trestného činu, nelze uzavřít, že závazek právnické osoby se stal osobním závazkem obviněného, jak učinily v posuzovaném případě soudy obou stupňů.
Uložený trest má vždy reflektovat míru zavinění obviněného, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, stupeň narušení obviněného i možnosti jeho nápravy, přičemž těmito znaky vymezená individualizace trestu musí pojímat i další zákonem stanovené a předvídané okolnosti. Těmto kriteriím pak neodpovídá trest, jímž je obviněnému přikazována povinnost, pro jejíž stanovení není zákonná opora, jak je tomu v posuzovaném případě.
Pro úplnost je nutno uvést, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 91 K 2/2001, prohlásil konkurs na majetek obchodní společnosti S., s. r. o., s účinky prohlášení od 12. 6. 2001, který dosud trvá. Vypořádání závazků této společnosti je tak výlučně věcí konkursního řízení.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 9 To 152/2005, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. ř. a § 59 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného Ing. J. R.
Nejvyšší soud považuje výrok učiněný podle § 59 odst. 2 tr. zák. za výrok oddělitelný, proto jej podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil. Tímto procesním postupem byl napraven nezákonný stav, aniž by bylo nutno rušit celý výrok o trestu, který jinak plně konvenuje zákonným ustanovením dle § 23 a 31 tr. zák.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná