Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

5 Tdo 487/2026

Téma · generováno AITrestní odpovědnost dlužníka v insolvenčním řízení

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 29. 7. 2026ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.487.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Porušení povinnosti v insolvenčním řízení Subsidiarita trestní represe

Shrnutí · generováno AI

Dlužník byl odsouzen za nepředložení listin insolvenčnímu správci, což vedlo k neúspěchu civilního sporu a nákladům placeným z majetkové podstaty. Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, protože k výsledku podstatně přispěly i chyby insolvenčního správce a civilního soudu. Věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Trestní odpovědnost za přečin podle § 225 tr. zákoníku nelze vyvozovat, jestliže ohrožení účelu insolvenčního řízení vzniklo vedle jednání dlužníka především chybným postupem insolvenčního správce a civilního soudu. Zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje zohlednit dostupné mírnější prostředky insolvenčního a civilního řízení. Správce má před návrhem podle § 264 odst. 1 IZ zvážit vymahatelnost pohledávky i riziko nákladů sporu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Takový přístup se skutečně jeví být v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio , jak obviněný namítal ve svém dovolání. Uvedená zásada se uplatní již na úrovni výkladu formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, neboť má význam i interpretační v tom smyslu, že znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr.).
    Zobrazit v textu
  • Pokud se totiž insolvenční správce rozhodne pokračovat v přerušených sporných řízeních o pohledávky dlužníka, stane se účastníkem řízení namísto dlužníka ( § 264 odst. 1 IZ), s čímž je spojeno riziko neúspěchu ve věci a zatížení majetkové podstaty pohledávkou za podstatou povinností hradit náklady řízení protistraně. Takové riziko musí vzít v potaz dříve, než navrhne pokračovat v řízení.
    Zobrazit v textu
  • Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tak v tomto případě není namístě uplatňovat trestní odpovědnost obviněného za skutek kladený mu v tomto trestním řízení za vinu. Měly být využity postupy jiné a odpovědnost za porušení povinností podle jiných právních předpisů, jak bylo nastíněno shora.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

5 Tdo 487/2026-2707

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 55 To 215/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 109/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 55 To 215/2025.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 8 T 109/2019, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších změn (dále jen „tr. zákoníku“). Za tento přečin a za další trestnou činnost mu soud prvního stupně podle § 209 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 84, § 85 odst. 1 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Soud prvního stupně zároveň podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 4 T 32/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 55 To 204/2024, a z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 7. 2021, sp. zn. 32 T 36/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 345/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Uvedeného přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný v průběhu insolvenčního řízení vedenému ohledně něj jako dlužníka u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY dne 8. 8. 2016 převzal písemnou výzvu svého insolvenčního správce k zajištění součinnosti spočívající v předložení originálů listin prokazujících jeho pohledávky za obchodní společností AlphamediA, spol. s r. o. (dále jen „Alphamedia“), ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 4. 2003 na částku 556 089,85 Kč a ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 4. 2003 na částku 2 620 871,46 Kč, originály těchto smluv nedoložil. Přitom sám podal dne 5. 9. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti uvedené společnosti Alphamedia žalobu na uvedené částky z titulu zmíněných smluv. V tomto soudním řízení bylo pro prokázání žalobních tvrzení nezbytné doložit originály těchto smluv. Nevyhověním výzvě insolvenčního správce, nepředáním požadovaných podkladů a nedostavením se k jednání Obvodního soudu pro Prahu 7 tak obviněný měl jednat v rozporu s povinnostmi uloženými mu v § 210 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn (dále jen „IZ“). Obvodní soud pro Prahu 7 tak žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene a žalované obchodní společnosti Alphamedia přiznal nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 128 986 Kč. Tyto náklady byly následně uhrazeny z majetkové podstaty, na které tak měl obviněný způsobit svým jednáním škodu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl ve veřejném zasedání Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svým rozsudkem ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 55 To 215/2025, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o souhrnném trestu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 225 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Jinak ponechal rozsudek beze změn.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný nejprve namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily dispoziční oprávnění k jeho majetku, resp. pohledávce vůči obchodní společnosti Alphamedia z titulu smlouvy o půjčce, kterou insolvenční správce nezahrnul do majetkové podstaty. Obviněný namítl, že u takového majetku nezahrnutého do majetkové podstaty nepřešlo dispoziční oprávnění na insolvenčního správce, a proto jeho následné právní jednání spočívající v podání žaloby proti obchodní společnosti Alphamedia bylo legitimním výkonem ochrany vlastního majetku, který nebyl v rozhodné době omezen zákonem ani rozhodnutím soudu. V této souvislosti obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 225 tr. zákoníku. Pokud nakládal se svým majetkem (pohledávkou), o kterém se s ohledem na přístup insolvenčního správce důvodně domníval, že nebyl zahrnut do majetkové podstaty, pak nejednal a ani nemohl jednat v úmyslu mařit výkon funkce insolvenčního správce.

6. Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že nenaplnil ani znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, neboť žádné jeho jednání nebylo možné hodnotit jako maření či hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce. Navíc v rozhodnutích soudů nižších stupňů ani není uvedeno, jakým způsobem byl ohrožen účel insolvenčního řízení. Naopak ke skutečnému ohrožení účelu insolvenčního řízení a ke škodě na majetkové podstatě mohlo dojít nečinností a procesním pochybením insolvenčního správce, který spory o pohledávky úmyslně a účelově prohrál.

7. Obviněný dále namítl, že ze strany soudů nižších stupňů došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, když insolvenční zákon nabízí řadu procesních nástrojů a sankcí k zajištění součinnosti dlužníka, které mají přednost před trestněprávním postihem.

8. Obviněný pak nesouhlasil ani s hodnocením provedených důkazů soudy nižších stupňů, které postupovaly jednostranně, když zcela ignorovaly jeho námitky ohledně věrohodnosti svědků a odmítly provést jím navrhované důkazy, které mohly prokázat odevzdání originálů listin insolvenčnímu správci. Vzhledem k tomu nebyl dostatečně prokázán skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byly tak porušeny zásady vyšetřovací a materiální pravdy, což vedlo též k porušení jeho práva na spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu. Nadto trestní řízení před soudy nižších stupňů trvá již téměř 5 let, během nichž docházelo k opakovanému vracení věci mezi soudy nižších stupňů, aniž by soud prvního stupně respektoval závazný názor a pokyny odvolacího soudu. Tento postup vedl k jeho neúnosnému zatížení, když je ve věku 76 let nespravedlivě stíhán za jednání, které podle něj nevykazuje znaky trestného činu.

9. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

10. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

11. Státní zástupce nejprve uvedl, že obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, kterými nesouhlasil s hodnocením důkazních prostředků a bez bližší konkretizace zpochybňoval věrohodnost svědků či namítal neprovedení důkazů, které měly prokázat předání originálů listin insolvenčnímu správci. Těmito námitkami totiž nevyjádřil zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze prezentoval svou verzi pro něj příznivějšího skutkového děje.

12. Námitky, kterými obviněný zpochybnil naplnění subjektivní i objektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, nejsou podle státního zástupce opodstatněné. Z rozhodných skutkových zjištění totiž vyplynulo, že obviněný převzal písemnou výzvu insolvenčního správce k zajištění součinnosti spočívající v předložení originálů listin, které prokazovaly pohledávky obviněného vůči obchodní společnosti Alphamedia a které byly nezbytné pro prokázání žalobních tvrzení v řízeních před soudem. O těchto originálech přitom obviněný tvrdil, že je má k dispozici. Přesto však výzvě insolvenčního správce nevyhověl, originály listin nepředložil a v důsledku neunesení důkazního břemene došlo k zamítnutí žaloby a k přiznání nároku žalovanému na úhradu nákladů řízení, které byly hrazeny z majetkové podstaty. Tím, že obviněný nereagoval na výzvu insolvenčního správce, došlo k porušení povinnosti stanovené v § 210 odst. 1 IZ, přitom porušením této povinnosti došlo k zatížení majetkové podstaty o další výdaje, které by jinak mohly být použity k uspokojení přihlášených věřitelů. Přitom na probíhající spor ohledně pohledávky vůči obchodní společnosti Alphamedia sám obviněný upozornil ve svém prohlášení o majetku.

13. Podle státního zástupce pak byla naplněna i subjektivní stránka přečinu podle § 225 tr. zákoníku, když obviněný nepředal insolvenčnímu správci požadované listiny, o nichž tvrdil, že je má k dispozici. Zároveň obviněný věděl o všech rozhodných okolnostech (o probíhajícím civilním řízení, o nutnosti předložit civilnímu soudu originály listin). Záměrem obviněného tak bylo zabránit insolvenčnímu správci v provedení příslušných úkonů, a tím ohrozit účel insolvenčního řízení.

14. K posouzení dispozičních oprávnění k předmětné pohledávce státní zástupce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, podle kterého je insolvenční správce oprávněn nakládat i s majetkem, u kterého nebyl doložen soupis do majetkové podstaty, a to již na základě účinků prohlášení konkursu. Pokud insolvenční správce spornou pohledávku z majetkové podstaty nevyloučil, zůstalo mu zachováno i dispoziční oprávnění k této pohledávce. Státní zástupce doplnil, že v nyní projednávané věci tvrzené pohledávky obviněného nebyly zahrnuty do soupisu majetkové podstaty, neboť právní důvod jejich vzniku zůstal v důsledku mařícího jednání obviněného nedoložen.

15. Státní zástupce nesouhlasil ani s výhradou obviněného, že soudy nižších stupňů měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Nejprve odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a poté doplnil, že obviněný svou záměrnou nečinností zatížil majetkovou podstatu dluhem ve výši 128 896 Kč, čímž snížil hodnotu majetku, ze kterého mohli být uspokojeni přihlášení věřitelé. Soudy nižších stupňů tak správně dovodily, že je v tomto případě třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.

16. Podle státního zástupce nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces včetně práva na obhajobu. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou oproti obžalobě totiž bez dalšího neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. K délce trestního řízení státní zástupce uvedl, že nepřiměřenou délku trestního stíhání by soudy měly promítnout do výměry nebo druhu ukládaného trestu, nejde však o zákonná kritéria pro druh či výměru ukládaného trestu, proto tyto námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h). K tomu doplnil, že v nyní projednávané věci je celková doba trestního stíhání obviněného přibližně 8 let poněkud delší, což i s ohledem na typovou závažnost spáchaného trestného činu není zcela přiměřená doba trestního stíhání. Nicméně odvolací soud uložil obviněnému podmíněný trest odnětí svobody jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, čímž dostatečně kompenzoval celkovou delší dobu trestního stíhání.

17. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

18. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

21. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

b) Obecně k námitkám obviněného

22. Obviněný ve svém dovolání zpochybnil správnost skutkového stavu, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, a to jednak proto, že nesprávně vyhodnotily důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, jednak proto, že neprovedly důkazní prostředky navržené obviněným. Dále namítl nesprávnost právního posouzení skutku, a to znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Zpochybnil i potřebu uplatnit trestněprávní odpovědnost a důsledky s ní spojené, tedy správnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku ze strany soudů nižších stupňů. Kromě toho napadal i nesprávnost jiného právního posouzení, jde-li o předběžné otázky týkající se insolvenčního práva. Obviněný konkrétně namítal, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily dispoziční oprávnění k jeho pohledávce vůči obchodní společnosti Alphamedia, kterou insolvenční správce nesepsal do majetkové podstaty. Ve spojitosti s tím zpochybnil, že by jednal s úmyslným zaviněním. Pokud (stručně řečeno) jím žalovaná pohledávka nebyla zahrnuta insolvenčním správcem do majetkové podstaty, mohl s ní obviněný nakládat podle svého uvážení, a proto nemohl jednat v úmyslu mařit nebo hrubě ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce. Stejně tak svým postupem nemohl naplnit ani znaky objektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, když nemohl nijak ohrozit účel insolvenčního řízení (obviněný v této spojitosti vytýkal insolvenčnímu správci vinu na vzniku povinnosti nahradit náklady civilního sporu, který podle přesvědčení obviněného záměrně prohrál). I kdyby však byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, soudy nižších stupňů měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Obviněný poukázal též na nepřiměřenou délku tohoto trestního řízení.

23. Již nyní lze na úvod uvést, že dovolání obviněného nebylo možno odmítnout podle některé z alternativ popsaných v § 265i odst. 1 tr. ř., obviněný, jako osoba k tomu oprávněná, podal dovolání, které má formální obsahové náležitosti, podal je v zákonem stanovené lhůtě a (alespoň některé) námitky vznesené proti rozhodnutí odvolacího soudu jako soudu druhého stupně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům a nejsou zjevně neopodstatněné. Proto bylo namístě napadené rozhodnutí z podnětu podaného dovolání přezkoumat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., tedy přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přitom k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, pokud mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Nejvyšší soud se tak mohl zabývat i dalšími námitkami obviněného, které by sice samy o sobě nebyly způsobilé založit dovolací přezkum, ale ve spojitosti se stěžejními námitkami, jak vyplyne z další části odůvodnění tohoto rozhodnutí, bylo třeba i jim přiznat relevanci.

24. Nejvyšší soud shledal relevantní, dovolacím důvodům odpovídající a nikoli zjevně neopodstatněnou především námitku obviněného, nakolik svým postupem ohrozil účel insolvenčního řízení, resp. nakolik v tomto konkrétním případě bylo třeba uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené vzhledem k principu subsidiarity trestní represe. Zohlednil přitom námitky obviněného vůči výkladu norem insolvenčního práva ze strany soudů nižších stupňů, byť v tomto ohledu (doslovně vzato) nešlo přímo o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale o posouzení procesních norem, které ovšem mohou mít vliv na závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu kladeného obviněnému za vinu (a to minimálně jde-li o jeho ohrožovací následek). Především šlo o námitku týkající se dispozičních oprávnění k pohledávce obviněného vůči obchodní společnosti Alphamedia a správnosti postupu insolvenčního správce v civilním sporném řízení proti uvedené obchodní společnosti (třebaže v tomto směru shledal Nejvyšší soud zčásti jiné nedostatky v jeho postupu). Vzhledem k pochybením insolvenčního správce a zčásti i soudu rozhodujícího v civilním sporném řízení, jak bude rozvedeno dále, dovolací soud dospěl k závěru, že nebylo namístě v takovém případě vyvozovat trestní odpovědnost obviněného, a to nejméně z důvodu zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

c) K podstatě skutku a námitkám obviněného

25. Obviněnému bylo v tomto trestním řízení kladeno za vinu, že neposkytl insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, čímž mařil výkon funkce insolvenčního správce a ohrozil účel insolvenčního řízení. Uvedené jednání pak konkrétně spočívalo (zjednodušeně uvedeno) v tom, že obviněný insolvenčnímu správci nepředložil originály smluv o půjčkách prokazující jeho pohledávky vůči obchodní společnosti Alphamedia. Uvedené originály listin přitom byly podstatné pro prokázání žalobních tvrzení v civilním řízení, které v roce 2007 zahájil obviněný jako žalobce vůči obchodní společnosti Alphamedia jako žalované a v němž po jeho přerušení z důvodu prohlášení konkurzu na majetek dlužníka (obviněného) navrhl insolvenční správce pokračovat. Obviněný tyto originály přes výzvy insolvenčního správce nepředložil ani jemu, ani přímo civilnímu soudu, k nařízenému jednání se nedostavil, ač o něm byl „vyrozuměn“. V důsledku neunesení důkazního břemene Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu a žalovanému (obchodní společnosti Alphamedia) přiznal nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 128 986 Kč, který byl uhrazen z majetkové podstaty dlužníka (obviněného). Obviněný tak na majetkové podstatě způsobil škodu v uvedené výši.

26. Obviněný ve svém dovolání předložil k posouzení Nejvyššímu soudu mimo jiné námitku, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily přechod dispozičních oprávnění k předmětným pohledávkám, když uzavřely, že dispoziční oprávnění náležela insolvenčnímu správci. Podle přesvědčení obviněného však dispoziční oprávnění insolvenčnímu správci nenáležela, když je nezapsal do majetkové podstaty, zůstala tak obviněnému, který s nimi mohl nakládat podle svého uvážení. Části námitek obviněného lze přiznat jistou relevanci, byť ani jeho argumentace zcela neodpovídá obvyklým přístupům a postupům v insolvenčním řízení, ovšem nedostatky a pochybení lze shledat i v postupu dalších subjektů, jak bude poukázáno níže.

27. Nejprve je třeba uvést, jaký byl skutkový stav zjištěný v této věci na základě provedeného dokazování. Obviněný dne 7. 9. 2007 podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, kterou se domáhal, aby žalované obchodní společnosti Alphamedia byla uložena povinnost zaplatit mu částku 556 089,85 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 23. 4. 2003 a částku 2 620 871,46 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 30. 4. 2003 s tím, že obviněný poskytl žalované obchodní společnosti půjčky v uvedených výších, avšak obchodní společnost Alphamedia poskytnuté finanční prostředky v souladu se smlouvami nevrátila. Uvedené sporné řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 50/2008. Insolvenční řízení, jehož předmětem byl dlužníkův úpadek (tj. obviněného), bylo zahájeno dne 6. 12. 2012, poté byl dne 18. 5. 2013 prohlášen konkurs na majetek dlužníka (obviněného). Ke dni prohlášení konkursu nebylo uvedené civilní sporné řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pravomocně skončeno (jinými slovy není pravdivá skutková verze předestřená obviněným v nyní projednávaném dovolání, že k podání civilní žaloby došlo pro nečinnost insolvenčního správce až v průběhu insolvenčního řízení). V rámci insolvenčního řízení obviněný učinil prohlášení o majetku, ve kterém zmínil i výše uvedené pohledávky vůči obchodní společnosti Alphamedia. Tyto pohledávky však insolvenční správce nesepsal do majetkové podstaty (s odůvodněním, že měl pochybnosti o jejich reálnosti, podobně jako u jiných pohledávek). Insolvenční správce tak věděl, že obviněný pohledávky vůči obchodní společnosti Alphamedia vymáhá soudně, a na základě přípisu Obvodního soudu pro Prahu 7 pak navrhl, aby se v předmětném civilním řízení pokračovalo. Insolvenční správce nastoupil do řízení jako žalobce namísto obviněného, přesto Obvodní soud pro Prahu 7 k jednání nařízenému na 6. 9. 2016 obviněného předvolal prostřednictvím datové schránky jako účastníka řízení, a to pouhý den před konáním jednání, obviněný si navíc zprávu vyzvedl až v den konání soudního jednání v čase jeho počátku (v 8:30 hod.), proto bylo z popisu skutku užitého státním zástupcem v petitu obžaloby soudem vypuštěno spojení, že obviněný „měl povinnost se dostavit na toto jednání“. O nařízeném jednání obviněný podle závěrů soudu prvního stupně však věděl měsíc předem z vyrozumění insolvenčního správce. Jednání u Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo posléze odročeno na 18. 10. 2016, avšak ani do té doby obviněný insolvenčnímu správci originály listin nedoložil, a proto uvedeného dne soud rozsudkem zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene, zároveň rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované Alphamedia náklady řízení ve výši 128 986 Kč. V tom soudy nižších stupňů spatřovaly škodu na majetkové podstatě úpadce (obviněného), kterou způsobil obviněný nevyhověním výzvě insolvenčního správce. V tom je též spatřováno ohrožení účelu insolvenčního řízení.

28. Obviněný pak v tomto trestním řízení před soudy obou stupňů (a následně i ve svém dovolání) namítal, že insolvenční správce nesepsal předmětné pohledávky do majetkové podstaty, a proto ani neměl oprávnění s těmito pohledávkami nakládat. Soud prvního stupně, s jehož závěry souhlasil následně i soud odvolací, jakož i státní zástupce ve svém vyjádření, tuto obhajobu obviněného vypořádal za pomoci odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, podle nějž zůstává zachováno dispoziční oprávnění insolvenčního správce i k takové pohledávce, kterou sice nezahrne do soupisu majetkové podstaty, ale zároveň ji ani nevyloučí z majetkové podstaty (neboli i v takovém případě má podle § 246 odst. 1 IZ oprávnění s takovou pohledávkou nakládat). Již nyní je však nutno upozornit, že v uvedeném rozhodnutí, na něž soudy nižších stupňů a státní zástupce odkazovali, se řešila velmi specifická záležitost, která je skutkově značně odlišná o situace nastalé ve věci obviněného. V citované věci totiž došlo k postoupení pohledávky insolvenčním správcem v průběhu civilního sporného řízení, v němž i nadále vystupoval jako žalobce dlužník – úpadce, neboť insolvenční správce nezařadil spornou pohledávku do soupisu majetkové podstaty, a proto ani nenavrhl pokračovat v civilním sporném řízení o ni (jak výslovně prohlásil), přesto ji pak spolu s dalšími spornými pohledávkami za úplatu postoupil (tj. zpeněžil). Podle závěrů Nejvyššího soudu, který potvrdil správnost postupu soudů nižších stupňů, je takový postup možný a zcela v souladu s právní úpravou obsaženou v insolvenčním zákoně (zejména v § 246 odst. 1 IZ, nekoliduje ani s § 263 a § 264 IZ).

29. Jakkoliv některá východiska soudů nižších stupňů v nyní projednávané věci, jde-li o postupy v insolvenčním řízení a v civilních sporech týkajících se majetkové podstaty dlužníka byla správná, některé závěry vyvozené z nepřiléhající judikatury se nejeví správné. Tak soud prvního stupně sice správně uvedl, že podle § 246 odst. 1 IZ prohlášením konkursu na majetek dlužníka přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Z toho nicméně nesprávně dovodil, že insolvenční správce vstupuje ze zákona také do práv dlužníka (na jeho místo) v rámci probíhajících soudních sporů, aniž by k tomu provedl další rozbor právní úpravy, jak bude zmíněn níže, taktéž bez dalšího jako správný a zákonu odpovídající schválil postup insolvenčního správce, pokud navrhl ve sporném řízení pokračovat. Stejně tak nelze souhlasit ani s jeho závěrem (nedůvodně vyvozeným pro účely projednávané věci nepřiléhavou argumentací s oporou o výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 508/2013), že je zcela lhostejné, zda insolvenční správce spornou pohledávku zařadil do soupisu majetkové podstaty podle § 217 odst. 1 IZ, že to nijak nesouvisí s jeho oprávněním vystupovat v civilním sporném řízení o spornou pohledávku namísto úpadce. Podle přesvědčení soudu prvního stupně nemá tato argumentace žádný vliv na trestní řízení a může mít význam jen v civilním řízení, insolvenční správce postupoval s péčí řádného hospodáře, když vstoupil do civilního sporného řízení namísto obviněného jako žalobce, vinu na neúspěchu tohoto řízení s povinností hradit náklady řízení tak lze vytknout toliko obviněnému. S tím posléze souhlasil i odvolací soud, jakož i ve svém vyjádření státní zástupce. Nejvyšší soud je však jiného názoru, jak vyplyne z dalšího odůvodnění.

30. Nejprve je třeba poukázat na relevantní právní úpravu. Podle § 245 odst. 1 IZ účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, avšak podle § 245 odst. 3 IZ nemá prohlášení konkursu vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost. Podle § 246 odst. 1 IZ prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou.

31. Podle § 263 odst. 1 IZ se (až na zákonem stanovené výjimky) přerušují mimo jiné soudní řízení, která se týkají majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník, prohlášením konkursu; v těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Dojde-li z těchto důvodů k přerušení řízení, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty (§ 263 odst. 2 IZ). Podle § 264 odst. 1 IZ se v přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy soudu, u kterého je řízení vedeno, došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka. Pokud však podle § 264 odst. 1 IZ insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem, u kterého je řízení vedeno, nepodal návrh na pokračování v řízení, mohou návrh na pokračování v řízení podat dlužník, popřípadě ostatní účastníci řízení s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení.

32. Soupis majetkové podstaty je podle § 217 odst. 1 IZ listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby. Podle § 227 IZ insolvenční správce může z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vyjmout věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, zejména neprodejné věci a nedobytné pohledávky nebo majetek, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění vydané v trestním řízení a k jehož zpeněžení nebyl udělen souhlas příslušného orgánu činného v trestním řízení; učiní tak po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu.

33. Podle § 36 odst. 1 IZ je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře; společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

34. Z citované právní úpravy tak vyplývá, že k přerušení civilního řízení sporného, v němž na straně žalobce stojí dlužník – úpadce, dojde přímo ze zákona okamžikem prohlášení konkursu. Nicméně praxe v tomto případě zavedla vydávání deklaratorního usnesení o přerušení řízení, proti kterému je navíc přípustné odvolání, aby bylo možno případně provést revizi rozhodnutí soudu, pokud by nesprávně posoudil charakter řízení, nakolik se týká majetkové podstaty (nebo pohledávek, které mají být z majetkové podstaty uspokojeny) – viz rozhodnutí č. 9/2015 Sb. rozh. obč.; v odborné literatuře viz k tomu ZOUBEK, H. § 263. In: SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M., ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 22 [Systém Beck-online.cz]; shodně též KORMAN, P. § 263. In: KOZÁK, J., BROŽ, J., STANISLAV, A., STRNAD, Z., ZRŮST, L., ŽIŽLAVSKÝ, M. a kol. Insolvenční zákon: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2025 [Systém ASPI]. Trestní soudy se správností postupu civilního soudu vůbec nezabývaly (podle soudu prvního stupně to má být dokonce pro trestněprávní posouzení postupu obviněného zcela bezvýznamné). Podle zjištění Nejvyššího soudu (na základě zodpovězeného dotazu) shora popsaným a též judikovaným způsobem ovšem Obvodní soud pro Prahu 7 v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 50/2008 nepostupoval, žádné rozhodnutí neučinil, nepoučil v něm ani strany o důsledcích plynoucích z tehdejší právní úpravy uvedené v § 263 a § 264 IZ, jak požaduje judikatura (viz zmíněné rozhodnutí č. 9/2015 Sb. rozh. obč.) a odborná literatura. Obvodní soud pro Prahu 7 totiž insolvenčnímu správci (obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., k rukám Mgr. Ing. V. V.) vzhledem k jeho podání ze dne 5. 5. 2016 zaslal dne 16. 6. 2016 toliko obviněným podanou žalobu spolu s výzvou, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení sdělil, zda na podané žalobě i nadále trvá, popřípadě zda činí v téže lhůtě jinou dispozici s žalobou. Taková výzva ovšem vůbec neodpovídá zákonem předvídanému postupu, jak je upraven v § 263 a § 264 IZ, jak byly rozvedeny shora a jak jsou vykládány v oborné literatuře a publikované judikatuře. Insolvenční správce rozhodně nemůže činit žádnou další dispozici s žalobou (např. ji vzít zpět), pokud nenavrhne pokračovat v řízení podle § 264 odst. 1 IZ, v důsledku čehož pak vystupuje v postavení žalobce namísto dlužníka – úpadce (v tomto případě obviněného). V uvedené věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 tak došlo k podobně nesprávnému postupu, na který reagoval kasačním rozhodnutím Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2514/2012, uveřejněným pod č. 9/2015 Sb. rozh. obč., z nějž je tak možno citovat. Pouhý přípis soudu není řádným vyrozuměním insolvenčního správce ve smyslu § 263 odst. 4 IZ, tento přípis navíc neobsahuje vůbec informaci o tom, že došlo ze zákona k přerušení řízení (§ 263 odst. 4 IZ, a to věty první v části před středníkem), spolu s údajem o tom, co je podle soudu důvodem přerušení řízení. Nadto zřejmě nebyl dodržen ani požadavek, aby (všichni) účastníci řízení byli poučeni o tom, za jakých podmínek lze v přerušeném řízení pokračovat (§ 263 odst. 4 IZ, a to věty první v část za středníkem), což v daném případě předpokládá poučení podle § 264 IZ (a to podle obou jeho odstavců). Podle zmíněného rozhodnutí č. 9/2015 Sb. rozh. obč. další postup v civilním řízení lze odvíjet až od řádného vyrozumění účastníků řízení rozhodnutím přijatým ve formě usnesení o přerušení řízení, jehož součástí je i výzva insolvenčnímu správci, aby se v soudem určené lhůtě vyjádřil, zda podává návrh na pokračování v řízení. Teprve s marným uplynutím lhůty stanovené insolvenčnímu správci takovým řádným postupem lze spojovat účinky uvedené v § 264 odst. 2 IZ v podobě umožnění podání návrhu na pokračování v řízení jiným subjektům – dlužníkovi nebo ostatním účastníkům řízení s tím, že by dlužník (zde obviněný) i nadále zůstal účastníkem řízení. Postup Obvodního soudu pro Prahu 7 tak v tomto směru vůbec neodpovídá zákonu.

35. Insolvenční správce, jak vyplývá ze shora citovaného § 36 odst. 1 IZ je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Tak má postupovat i při soupisu majetkové podstaty ve smyslu § 217 a násl. IZ. Cílem insolvenčního řízení je dosáhnout maximálního uspokojení věřitelů z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, do které se zahrnují i případné sporné pohledávky. Není vůbec pravdou, jak uváděl jako svědek Mgr. Ing. V. V. v této trestní věci, že by měl do majetkové podstaty zapsat jen nesporné pohledávky. Je na insolvenčním správci, aby uvážil možná rizika dalšího sporu vedeného o vyloučení věci ze soupisu – k tomu slouží řízení na základě vylučovací žaloby. Jde-li o pohledávku, o které se již vede civilní sporné řízení, jež bylo prohlášením konkursu přerušeno podle § 263 odst. 1 IZ, opět musí uvážit rizika spojená s pokračováním takového sporného řízení, pokud by to navrhl podle § 264 odst. 1 IZ. Pokud má insolvenční správce za to, že jde o reálnou hodnotu, která může sloužit k uspokojení věřitelů, má ji sepsat do majetkové podstaty. Jejím nezařazením do soupisu majetkové podstaty v podstatě insolvenční správce deklaruje vlastní pochybnost o reálnosti takové hodnoty, která by mohla sloužit k uspokojení věřitelů. Nicméně insolvenční správce podle § 217 odst. 1 IZ soupis provádí a soustavně doplňuje i v průběhu insolvenčního řízení. Může tak do něj zahrnout i hodnoty zjištěné později.

36. Podle § 294 odst. 1 IZ je insolvenční správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. Nicméně i v tomto případě musí postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Možnost pokračovat v již započatých sporech mu dává již několikrát zmiňované ustanovení § 264 odst. 1 IZ. Nicméně je třeba si uvědomit, že případný neúspěch ve sporu vedeného insolvenčním správcem je nákladem jdoucím za majetkovou podstatou. Pokud proto správce jednající s odbornou péčí dojde k závěru, že dlužník v soudním řízení uplatňuje neexistující pohledávku, popřípadě pohledávku fakticky nedobytnou, jejíž vymáhání by jen zatěžovalo majetkovou podstatu, nelze ho do pokračování v řízení nutit – srov. ZOUBEK, H. § 264. In: SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M., ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5 (systém Beck-online.cz). Insolvenční správce v takovém případě musí uvážit, zda podstoupit riziko hrazení nákladů řízení na úkor majetkové podstaty, či nikoli. Pokud nepodá návrh na pokračování řízení v soudem řádně stanovené lhůtě jeho usnesením (viz výše), přenechá tuto možnost dlužníkovi podle § 264 odst. 2 IZ, který může ve sporném řízení dále pokračovat. Případný úspěch ve sporu, v němž by se pokračovalo na návrh dlužníka, s následným vymožením pohledávky by nebylo nikterak úkorné věřitelům dlužníka, neboť dlužník by získané plnění nesměl přijmout, protože i v takovém případě by plnění spadalo do majetkové podstaty (viz též § 249 odst. 2 IZ) – z odborné literatury viz tamtéž. Nespornou výhodou přenechání dalšího uplatňování sporné pohledávky dlužníkovi je jistota, že v případě neúspěchu spojeného s povinností nahradit náklady řízení nebude nijak dotčena majetková podstata na úkor věřitelů (nejde totiž o pohledávku za majetkovou podstatou, ze které se nebude vůbec uspokojovat). Přitom insolvenčnímu správci nebrání sledovat osud případného řízení a dodatečně zapsat pohledávku do majetkové podstaty, jak vyplývá z § 217 odst. 1 IZ, resp. přijmout vymožené plnění k uspokojení věřitelů. Dokonce může navíc insolvenční správce, i kdyby nepokračoval sám ve sporném řízení, s pohledávkou disponovat a postoupit ji za úplatu jinému, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, na který poukazovaly soudy nižších stupňů. Tento princip ovšem nijak nelze zaměňovat s právem pokračovat v soudním sporném řízení, jak činily soudy nižších stupňů v této trestní věci.

37. V případě sporných pohledávek, u nichž má insolvenční správce pochybnost o jejich reálnosti, tak musí insolvenční správce náležitě zvážit pravděpodobnost jejich vymožení, jakož i náklady na takový postup (zejména zda náklady nepřevýší vymoženou částku). Pokud se totiž insolvenční správce rozhodne pokračovat v přerušených sporných řízeních o pohledávky dlužníka, stane se účastníkem řízení namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 IZ), s čímž je spojeno riziko neúspěchu ve věci a zatížení majetkové podstaty pohledávkou za podstatou povinností hradit náklady řízení protistraně. Takové riziko musí vzít v potaz dříve, než navrhne pokračovat v řízení. Nemá-li k dispozici potřebnou dokumentaci, kterou považuje za nezbytnou pro úspěch ve věci, neměl by navrhovat pokračovat v řízení, v němž bude mít postavení žalobce zatíženého břemenem tvrzení a břemenem důkazním. Pokud v soudem řádně stanovené lhůtě (na základě zákonného procesního postupu, který nebyl v projednávané věci Obvodním soudem pro Prahu 7 dodržen) nenavrhne pokračovat v řízení, řízení zůstane přerušeno, a to buď až do podání návrhu jiným účastníkem řízení, a to včetně dlužníka (zde obviněného), anebo až do skončení insolvenčního řízení. Kromě toho lhůta stanovená soudem pro podání návrhu na pokračování řízení je lhůtou pořádkovou, takže insolvenční správce může podat návrh na pokračování v řízení i kdykoliv později, a to dokonce i v případě, že se v řízení pokračuje na návrhu některého z účastníků, i v takovém případě by totiž insolvenční správce nahradil dlužníka (obviněného) na místě žalobce (musel by však přijmout stávající stav řízení). Srov. k tomu ZOUBEK, H. § 264. In: SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M., ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 6 (systém Beck-online.cz).

38. Jako nesprávný, bez odborné péče provedený, a proto zákonu neodpovídající (jak bylo rozvedeno shora), se tak jeví postup a úvahy insolvenčního správce v projednávané věci. Z výpovědi svědka Mgr. Ing. V. V., který jednal za insolvenčního správce obchodní společnost KOPPA, v. o. s., vyplývá, že obviněný s ním od počátku insolvenčního řízení řádně nespolupracoval a podával zkreslené informace, označoval několik pohledávek, o kterých bylo zjištěno, že neexistují, jako sporné vyhodnotil insolvenční správce také pohledávky vůči obchodní společnosti Alphamedia, a proto je nesepsal do majetkové podstaty, kam se podle nesprávné představy svědka mají pohledávky zapsat až v okamžiku, kdy jsou nesporné a vykonatelné. Do civilního řízení pak podle svých slov vstoupil, aby zjistil, zda pohledávka existuje či nikoli. Již taková úvaha svědčí o neodborné péči, jak bylo vysvětleno shora, protože insolvenční správce měl uvážit riziko spojené s vedením takového řízení, což neučinil. Neměl navrhovat pokračovat v řízení, neměl-li možnost tvrzený nárok prokázat. Kromě toho je postup insolvenčního správce vnitřně rozporný, což vyplývá z jeho nesprávné představy o řádných postupech v insolvenčním řízení. V zásadě platí, že insolvenční správce, má-li pohledávku za existující a dobytnou, má ji sepsat do majetkové podstaty a pak též podat návrh na pokračování sporného soudního řízení o takovou pohledávku, bylo-li prohlášením konkursu přerušeno, naopak nemá ji sepsat a ani podat návrh na pokračování v soudním řízení, má-li o pohledávce vážné pochybnosti (je-li navíc vážné riziko zatížení majetkové podstaty náklady řízení při neúspěchu ve sporu).

39. Pokud insolvenční správce učiní návrh na pokračování v řízení podle § 264 odst. 1 IZ, má to i další důsledky, jak bylo uvedeno shora, které Obvodní soud pro Prahu 7 nerespektoval. Předně je zákonným důsledkem, že nadále insolvenční správce vystupuje namísto dlužníka jako účastník řízení, v tomto případě v pozici žalobce (§ 264 odst. 1 IZ in fine), z čehož plyne, že dlužník (dosavadní žalobce) přestává být účastníkem civilního sporného řízení. Proto jej v dalším průběhu řízení ani nelze vyslechnout jako účastníka řízení podle § 131 o. s. ř., jak se mylně domnívala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7, která obviněného stále označovala i v pokračujícím soudním řízení na návrh insolvenčního správce jako účastníka řízení a k soudnímu jednání jej také předvolávala jako účastníka řízení, jako kterého jej též hodlala vyslechnout (viz k tomu č. l. 1631 trestního spisu). I v tom se jeví zjevná nesprávnost a nezákonnost postupu civilního soudu. Přitom zcela pomíjíme velmi úzce vymezené podmínky, za kterých lze nařídit výslech účastníka řízení podle § 131 o. s. ř., jež zřejmě nebyly splněny (důkaz výslechem účastníků může soud podle uvedeného ustanovení nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut). Bylo-li třeba vyslechnout obviněného v pokračujícím civilním sporném řízení z podnětu insolvenčního správce, který nastoupil na místo žalobce, měl být předvolán a vyslechnut jako svědek, takto též měl být poučován a mělo tak s ním být zacházeno.

40. Shora zmíněné nedůslednosti a nezákonnosti v postupu Obvodního soudu pro Prahu 7 v podobě neučinění rozhodnutí s náležitým poučením stran i insolvenčního správce, chybné označování a postup vůči obviněnému jako účastníkovi řízení, ač jím nebyl, jakož i nesprávnost postupu insolvenčního správce, který na jednu stranu pochyboval o reálnosti pohledávky, na stranu druhou bez náležitého uvážení a podkladů navrhl pokračovat ve sporném řízení o pohledávku, ač neměl jak ji prokázat, došlo (též ve spojitosti s nespoluprací obviněného) k neúspěchu v civilním sporném řízení a k povinnosti nahradit náklady řízení, které byly hrazeny z majetkové podstaty na úkor věřitelů. S ohledem na shora uvedený výčet chybných postupů ze strany soudu jako orgánu veřejné moci a insolvenčního správce nadaného státem svěřenou pravomocí, zvláště pokud se obviněnému nedostalo náležitého zákonného poučení, se nejeví být správné hledat příčinu neúspěchu v civilním sporném řízení výlučně a ani převážně na straně obviněného, a nedosti na tom dokonce jeho postup kriminalizovat, zvláště pokud ani civilní soud, ani insolvenční správce, avšak ani insolvenční soud v tomto směru nevyužily nástroje, jež jim k prosazení účelu insolvenčního řízení dává insolvenční zákon, popř. další procesní předpisy. Řádný postup v insolvenčním řízení byl mnohem spíše ohrožen vadným (nezákonným) nebo neuváženým postupem zmíněných subjektů (soudu a insolvenčního správce), jak byl rozveden shora.

41. Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud sice může přisvědčit soudům nižších stupňů, že obviněný nejednal správně, že dokonce porušil svou povinnost poskytnout insolvenčnímu správci potřebnou součinnost k dosažení účelu insolvenčního řízení, nicméně konkrétně je mu vytýkán především neúspěch v civilním sporném řízení vedeném o obviněným uplatněných pohledávkách za obchodní společností Alphamedia, s nímž byla spojena povinnost nahradit na úkor majetkové podstaty náklady řízení této protistraně sporu. Jako nepatřičné se pak jeví vyvozovat trestní odpovědnost obviněného za ohrožovací trestný čin, jakým je i porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, pokud ohrožení (a porušení) účelu insolvenčního řízení v podobě zatížení majetkové podstaty pohledávkou spočívající v povinnosti nahradit náklady řízení, která nemusela vzniknout, došlo vlivem sledu nesprávných postupů nejen obviněného, ale především i samotného insolvenčního správce a též státu reprezentovaného civilním soudem. Takový přístup se skutečně jeví být v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio, jak obviněný namítal ve svém dovolání. Uvedená zásada se uplatní již na úrovni výkladu formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, neboť má význam i interpretační v tom smyslu, že znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr.). Tímto prizmatem je třeba pojmout i výklad pojmu „maření“ výkonu funkce insolvenčního správce, jakož i „ohrožení“ účelu insolvenčního řízení.

42. Lze sice akceptovat, že obviněný opakovaně nevyhověl výzvě insolvenčního správce předložit mu originály smluv nezbytných k prokázání tvrzeného nároku vůči obchodní společnosti Alphamedia, nicméně je otázkou, nakolik tím skutečně mařil (tedy znemožňoval) výkon jeho funkce a zda jen tím došlo k ohrožení účelu insolvenčního řízení, resp. dokonce ke vzniku škody v podobě zavinění nákladů řízení jako pohledávky za majetkovou podstatou, jak v podstatě uzavřely soudy nižších stupňů. Díl viny na tomto výsledku měl podle závěrů shora rozvedených jednak insolvenční správce, jednak Obvodní soud pro Prahu 7. Soud postupoval v rozporu se zákonem, účastníky řízení a insolvenčního správce zákonným způsobem nevyrozuměl a nepoučil o důsledcích, obviněného nesprávně chtěl vyslýchat jako účastníka (navíc zřejmě bez jeho souhlasu a dalších zákonných podmínek), ač byl toliko svědkem, neuplatnil vůči němu jiných postupů, které mu nabízí občanský soudní řád. Insolvenční správce nepostupoval s odbornou péčí, navrhl pokračovat v soudním řízení, ač byl přesvědčen o nereálnosti pohledávky a neměl k jejímu prokázání potřebné podklady, bez nichž nemohl uspět, a tak riskoval zatížení majetkové podstaty náklady neúspěšného řízení, k čemuž následně též došlo. Naproti tomu obviněný nebyl v civilním sporném řízení řádně označen a ani poučen v souladu se zákonem, na jeho nespolupráci nebylo adekvátně reagováno jinými mírnějšími postupy, které nabízí v insolvenčním řízení insolvenční zákon a v občanském soudním řízení občanský soudní řád. Především při správném označení obviněného jako svědka v civilním sporném řízení by mohl být předvolán jako svědek (a nikoli jako účastník řízení, jak se stalo), případně mu mohla být uložena pořádková pokuta podle § 53 o. s. ř. nebo mohl být předveden, pokud by se dobrovolně nedostavil, bylo-li skutečně třeba jeho výslechu k prokázání skutkových tvrzení, dále mu mohla být uložena ediční povinnost předložit originály smluv podle § 129 odst. 2 o. s. ř., případně mohlo být splnění této povinnosti vynuceno uložením pořádkové pokuty, konečně případný neúspěch v řízení zaviněný nesplněním ediční povinnosti se mohl projevit v rozhodnutí o nákladech řízení podle § 147 odst. 2 a § 148 odst. 2 o. s. ř. To vše ovšem by mohlo být využito, pokud by civilní soud správně vycházel z toho, že účastníkem civilního sporného řízení, v němž se pokračuje na návrh insolvenčního správce, je právě a jen insolvenční správce, a nikoli i dlužník, tj. obviněný, který může být jen svědkem. Případné nesprávnosti postupu soudu v civilním sporném řízení, pokud už navrhl v něm pokračovat, se tak měl insolvenční správce bránit, což neučinil. Těžko tak připisovat obviněnému vinu na snížení majetku určeného věřitelům k jejich uspokojení v důsledku zaplacení nákladů prohraného sporu na úkor majetkové podstaty.

43. Nejvyšší soud tak shledává, že obviněný ve skutečnosti ani nemařil výkon funkce insolvenčního správce tím, že nereagoval na jeho výzvu předložit originál smluv (o jejichž existenci navíc panují pochybnosti). Za mařením výkonu funkce insolvenčního správce se podle uznávané odborné literatury považuje usilování o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna, tedy pokud v důsledku jednání pachatele dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Obviněný ovšem neusiloval o znemožnění provedení úkonů uložených zákonem nebo insolvenčním soudem, bylo do značné míry na uvážení insolvenčního správce, zda s ohledem na další okolnosti navrhne pokračovat ve sporném řízení proti obchodní společnosti Alphamedia. S ohledem na specifické okolnosti případu a povinnost vykládat relativně neurčité znaky skutkové podstaty prizmatem subsidiarity trestní represe, jak bylo nastíněno shora, nejeví se potřebné vyvozovat trestní odpovědnost obviněného za nesplnění výzvy uložené mu insolvenčním správcem, zvláště pokud byly v civilním sporném řízení i jiné nástroje, jak splnění ediční povinnosti dosáhnout, resp. pokud dokonce lze dospět k závěru, že insolvenční správce vůbec neměl navrhovat v takovém řízení pokračovat, dokud listiny a další podklady nezíská (a to třeba i v součinnosti s insolvenčním soudem).

44. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tak v tomto případě není namístě uplatňovat trestní odpovědnost obviněného za skutek kladený mu v tomto trestním řízení za vinu. Měly být využity postupy jiné a odpovědnost za porušení povinností podle jiných právních předpisů, jak bylo nastíněno shora.

V. Závěrečné shrnutí

45. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného J. J. a podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 55 To 215/2025, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci zároveň přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

46. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud (a případně i soud prvního stupně) při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení. Je též povinen respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 7. 2026

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací