Plný text
5 Tdo 636/2026-1414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 14 To 45/2026, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 136/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 6 T 136/2024, byl obviněný P. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2. výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, za což mu soud podle § 223 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let, a dále obviněnému uložil podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v „zákazu zastupování obchodních korporací, a to jednak co by statutární zástupce obchodní korporace, tak i na základě plné moci, či jiného právního titulu“ na dobu 3 let. Dále byl obviněný podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi pro skutek kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V adhezním řízení rozhodl Okresní soud v Chrudimi podle § 229 odst. 1 tr. ř. a odkázal ve výroku o náhradě škody vyjmenované poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 14 To 45/2026, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Skutky zjištěné soudem prvního stupně jsou velmi podrobně popsány ve výroku o vině jeho rozsudku a jsou procesním stranám dobře známy, Nejvyšší soud proto pouze shrne jejich podstatu. Přečin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněný spáchal ve stručnosti tím, že v období od 1. 1. 2022 do 4. 5. 2023 provedl celkem 34 výběrů v celkové výši 1 196 655 Kč z účtu obchodní společnosti V. Invest, s. r. o. (dále též jen jako „obchodní společnost“), jež se ocitla nejpozději na konci roku 2021 v úpadku a za níž měl pohledávku ve výši 77 991 Kč, v důsledku čehož obviněným vybrané finanční prostředky nemohly být užity ani k částečnému (poměrnému) uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, jejichž celková výše dosáhla k datu 31. 12. 2021 částky 63 250 754,83 Kč. Obviněnému přitom náležel nárok na poměrné uspokojení jeho pohledávky pouze ve výši 1 473,71 Kč, čímž obviněný dalším věřitelům obchodní společnosti V. Invest, s. r. o., způsobil škodu v souhrnné výši 1 195 181,29 Kč. Dne 29. 5. 2023 obviněný převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti V. Invest, s. r. o., na obchodní společnost CZ Credit Financial, s. r. o.
4. Přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný od 2. 7. 2021 do 1. 6. 2023 jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti V. Invest, s. r. o., odpovědný za vedení účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), nezajistil řádné vedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, čímž jednak ohrozil majetková práva věřitelů vyjmenovaných na č. l. 10 trestního spisu, kteří si v obchodních vztazích s obchodní společností nemohli ověřit její aktuální ekonomickou situaci, a dále uvedeným jednáním ohrozil řádné a včasné vyměření daně z příjmů právnických osob, protože pro neprůkaznost a nekompletnost účetnictví nemohla být obchodní společnosti V. Invest, s. r. o., stanovena daňová povinnost podle skutečnosti.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný podal proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Důvod pod písm. g) uplatnil v jeho první alternativě, důvod pod písm. h) citoval v obou jeho zákonem definovaných alternativách, aniž by výslovně určil tu, jež má být naplněna. Úvodem dále vytkl soudům obou stupňů nenaplnění subjektivní stránky trestných činů zvýhodnění věřitele a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, porušení zásad in dubio pro reo, presumpce neviny, ultima ratio a rovněž subsidiarity trestní represe. V další části dovolání obviněný nerozlišil své námitky podle označených dovolacích důvodů, nýbrž podle trestných činů, za něž byl odsouzen.
6. Konkrétně obviněný nejprve brojil proti postupu soudu prvního stupně, který jej pod bodem 1. výroku o vině uznal vinným přečinem zvýhodnění věřitele, aniž by ho upozornil na změnu právní kvalifikace skutku, neboť obžaloba v něm spatřovala trestné činy zpronevěry a poškození věřitele. V důsledku takového postupu soudu prvního stupně mu byla odepřena možnost řádně se připravit na obhajobu proti novému právnímu posouzení skutku, jež mělo „zcela jiný charakter“ než původní právní kvalifikace. Rovněž si obviněný stěžoval, že byl odsouzen za jiný skutek, než pro který mu v posuzované věci bylo sděleno obvinění.
7. K témuž výroku o vině obviněný namítl, že závěr soudů je založen na spekulacích či odhadu znalkyně v otázce časového určení úpadku obchodní společnosti V. Invest, s. r. o., navíc nebylo najisto postaveno zjištění, kdy se obviněný o stavu úpadku, resp. předlužení dozvěděl. Obviněný odmítl, že by se tak stalo již k datu 1. 1. 2022, neboť termín daňového přiznání obchodní společnosti za rok 2021 nastal v červnu 2022. Z této skutečnosti obviněný dále dovodil, že nejednal v úmyslu zvýhodnit sebe na úkor jiných věřitelů obchodní společnosti. Pouze si průběžně vracel půjčky, jimiž obchodní společnost dlouhodobě dotoval, a tím „udržoval chod společnosti v běhu“ (viz bod 11. dovolání). Jeho cílem tedy bylo obchodní společnost zachránit a nikoli zvýhodnit sebe coby jednoho z jejích věřitelů, o čemž v rozhodné době vůbec neuvažoval. Poukázal na to, že jen v roce 2023 vložil do obchodní společnosti více peněz, než z jejího účtu vybral. Na podporu těchto svých výhrad obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1173/2016.
8. Další část námitek obviněný směřoval proti vadnému výpočtu vzniklé škody, a to jednak v důsledku nesprávného zjištění výše jeho pohledávky za obchodní společností, jež dosáhla vyšší částky než pouze 77 991 Kč, jak shledaly soudy, a rovněž v důsledku nesprávného závěru o zvýhodnění sebe na úkor ostatních věřitelů. Podle obviněného od roku 2021 do převodu obchodního podílu v obchodní společnosti V. Invest, s. r. o., dosáhla jeho pohledávka za touto obchodní společností po vzájemném porovnání výše vkladů a výběrů celkem 308 845 Kč, tudíž nemohlo jít o jeho zvýhodnění a způsobení škody ostatním věřitelům.
9. Obviněný vyslovil přesvědčení o tom, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Jediným cílem jednání obviněného bylo udržet v provozu obchodní společnost, do níž vkládal vlastní finanční prostředky. Za takových okolností se obviněnému jeví uplatnění trestního postihu na jeho jednání jako „morálně nespravedlivé“. Fakticky v trestním řízení došlo ke kriminalizaci čistě civilněprávního vztahu. Rovněž soudům vytkl porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, neboť se z více možných výkladů provedených důkazů přiklonily k tomu, který byl pro obviněného méně příznivý, což zapovídá i Ústavní soud ve své judikatuře, z níž obviněný příkladem citoval.
10. Obviněný se ohradil i proti výroku pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, neboť účetnictví bylo vedeno řádně, jak vypověděli svědci Ing. J. P. a I. H., a rovněž potvrdili, že účetní dokumentace byla v kompletním stavu předána novému jednateli a společníkovi Ing. F. Š.. Obviněný pak nemůže nést následky za další nakládání s účetnictvím a již vůbec nemůže být trestán za případná pochybení, která shledala znalkyně Eva Chaloupková, z jejíž strany šlo o zjevnou dezinterpretaci zkoumaných dokladů, zejména ve vztahu k výběrům z pokladny. Také ve vztahu k tomuto skutku obviněný považoval za nedostatečné závěry soudů o naplnění subjektivní stránky a napadená rozhodnutí označil za nepřezkoumatelná.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám nově rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby v plném rozsahu. Alternativně navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání věci se závazným právním názorem (aniž by však obviněný specifikoval obsah takového závazného právního názoru – pozn. Nejvyššího soudu).
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
12. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení i dovolací výhrady obviněného. Poté se vyjádřil postupně k námitkám podřazeným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které svým obsahem neodpovídaly ani jednomu z nich. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně shledal zřetelnou obsahovou vazbu, a to ve vztahu k oběma přečinům, za něž byl obviněný odsouzen. K tomu státní zástupce odkázal na body 28. až 30. a 33. až 37. rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je zjevné, že skutkové závěry soudů jsou správné, úplné a logické, plně vychází z obsahu provedených důkazů. Také odvolací soud adekvátně reagoval na námitky obviněného, zejména proti závěrům znalkyně a výtce proti stanovení data úpadku obchodní společnosti. Důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první (ale ani žádné další) alternativě podle státního zástupce nelze podřadit výhrady proti nedodržení zásady in dubio pro reo, jež nachází uplatnění teprve za situace, v níž po provedeném dokazování přetrvávají neodstranitelné pochybnosti o vině, o čemž ve věci obviněného nebylo uvažováno. Státní zástupce rovněž podotkl, že veškerá dovolací argumentace představuje opakování výhrad obhajoby obviněného před soudy obou stupňů, které se s nimi náležitě vypořádaly.
13. Stejně tak námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neodpovídají obsahovému vymezení vad v hmotněprávním posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti. Jsou totiž založeny na jiné verzi skutkového stavu, než jaká se stala podkladem odsuzujícího výroku o vině. Ve vztahu k oběma přečinům soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě objasnily naplnění objektivní i subjektivní stránky. Pokud obviněný namítal nízkou společenskou škodlivost svého jednání, státní zástupce připomněl stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a uzavřel, že s ohledem na zjištěné okolnosti případu došlo u obou skutků k dosažení dostatečně vysoké intenzity nebezpečnosti jednání obviněného, v důsledku čehož byla správně a v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyvozena jeho trestní odpovědnost.
14. Protože námitky obviněného se minuly jak dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohly mít právní relevanci ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
15. Ačkoli podle názoru státního zástupce nelze dovolací výhrady podřadit žádnému z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, navrhl Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., nikoli tedy podle písm. b). Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí v dovolacím řízení.
16. Vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. S úvahami státního zástupce, které jsou podle něj v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, se obviněný neztotožnil a setrval na svých argumentech předložených v dovolání, které stručně zopakoval. Na závěr obviněný učinil zcela totožný návrh na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu jako v dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a poté posuzoval, zda konkrétní dovolací námitky lze přiřadit uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obviněný předložil výhrady, jejichž povaha neodpovídá vadám, k jejichž nápravě jsou nejen tyto, ale i ostatní taxativně vymezené důvody určeny.
18. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb., a to především v reakci na rozhodovací praxi zejména Ústavního soudu došlo k rozšíření dovolacích důvodů vložením důvodu pod písm. g) spočívajícího v uvedených třech alternativách, z nichž obviněný označil tu první. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu ke všem variantám uvedeného dovolacího důvodu je nezbytné pečlivě hodnotit konkrétní rozpory mezi skutkovým závěrem soudů a výsledky provedeného dokazování, stejně jako důvody nepoužitelnosti či nezákonnosti soudy provedených důkazů a významu soudy zamítnutých důkazů pro rozhodnutí ve věci samé. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat pouze tvrzení takových vad ve skutkových zjištěních, které se týkají pro rozhodnutí významných skutkových okolností a které jsou určující pro naplnění jednotlivých znaků trestného činu. Dovolatel tedy musí zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo, že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Tyto vady, pokud by se v trestní věci vyskytly, by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
19. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví významných pro vyvození trestní odpovědnosti za konkrétní čin. V mezích tohoto důvodu tedy mohou být v dovolacím řízení předkládány námitky, podle nichž skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu však nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na jím prosazovaný skutek, který odpovídá jeho obhajovací strategii, nikoli na skutek, k němuž soudy dospěly odlišným vyhodnocením provedených důkazů. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak probíhal proces dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jež v posuzované věci připadala v úvahu, je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. [v tomto případě důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.]. Podstatou druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů vymezených v písm. a) až l), na něž obviněný v dovolání odkázal.
b) K dovolacím námitkám obviněného
21. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že konkrétní výhrady obviněného, které v dovolání předložil, pouze formálně podřadil dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., aniž by ale fakticky vytýkal ty vady, k jejichž nápravě jsou oba tyto důvody určeny. Se zřetelem k tomu obviněný nenaplnil ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je ve druhé alternativě závislý na odpovídající právně relevantní argumentaci ve vztahu k některému z dalších dovolacích důvodů označených v dovolání. Je třeba zdůraznit, že dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, kterým může být napadeno již pravomocné soudní rozhodnutí. Jeho podání je podmíněno naplněním některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů v ustanovení § 265b odst. l, 2 tr. ř. Nestačí však na určitý důvod, či důvody, v dovolání odkázat, je nezbytné, aby konkrétní námitky dovolatele označenému důvodu odpovídaly a byly podpořeny přiléhavými argumenty, což dovolání obviněného nesplňovalo.
22. Jak vyplývá z reprodukce dovolání pod body 5. až 11. tohoto usnesení, obviněný v podstatě brojil proti způsobu hodnocení provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění, prosazoval vlastní konstrukci skutkového děje a současně konstatoval jím vytýkaná pochybení zejména procesní povahy. Při srovnání obecných předpokladů okolností, resp. vad, které dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g. a h) tr. ř. v jednotlivých variantách mohou naplňovat, je tak zjevné, že předložené výhrady obviněného nejsou přiřaditelné ani jednomu z nich, a obsahově neodpovídají ani jiným zákonem vymezeným dovolacím důvodům. Faktickou podstatu argumentace obviněného tvoří v zásadě jen odmítnutí skutkového stavu, který se stal podkladem odsuzujícího výroku o vině. Obviněný zopakoval některá tvrzení, jimiž se od počátku svého trestního stíhání snažil bránit proti obvinění, obžalobě státního zástupce a následně proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně ve svém odvolání. Přitom však zcela pominul výsledky dokazování, které ve vyčerpávajícím rozsahu provedl již soud prvního stupně, a v dovolání tvrdošíjně setrval na svém způsobu obhajoby, s níž se již soudy obou stupňů důsledně a přesvědčivě vypořádaly.
23. Pouze stručně, jak předpokládá § 265i odst. 2 tr. ř., a nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud vypořádá konkrétní dovolací námitky obviněného, na něž bylo podrobněji reagováno v odůvodnění rozhodnutích soudu prvního stupně i odvolacího soudu, s jejichž úvahami Nejvyšší soud souhlasí. Co se týká skutku pod bodem 1. výroku o vině, jímž se obviněný dopustil přečinu zvýhodnění věřitele, je možné odkázat na body 5. až 8., 24. až 33. rozsudku soudu prvního stupně a na str. 4 až 7 usnesení odvolacího soudu.
24. Pro úplnost však Nejvyšší soud připomíná, že stav úpadku obchodní společnosti, o němž obviněný musel vědět, soudy určily až k datu 1. 1. 2022, ačkoli znalkyně tento hospodářský výsledek obchodní společnosti spojovala již s rokem 2021 (viz její písemné sdělení na č. l. 1271 tr. spisu, bod 29. rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu). Již v roce 2021 tedy obchodní společnost vykazovala znaky předlužení i platební neschopnosti (insolvence), což obviněnému, který jako její jediný jednatel a společník osobně řídil provoz obchodní společnosti, poskytoval veškeré účetní podklady účetní firmě, nepochybně bylo známo (viz blíže str. 5 usnesení odvolacího soudu). Fakt, že věděl o špatných hospodářských výsledcích, dokládají logicky i jím opakovaně poskytované finanční vklady ve prospěch obchodní společnosti, kterou se tím podle jeho vlastních slov snažil „zachránit“. Ostatně rovněž cena, za niž následně prodal obchodní podíl v obchodní společnosti za kupní cenu 1 Kč, osvědčuje její skutečnou, tj. téměř žádnou hodnotu. Obrana obviněného, že si nebyl vědom stavu úpadku obchodní společnosti již na konci roku 2021, byla výsledky dokazování nepochybně vyvrácena, proto nebyl důvod časově posunout tuto okolnost až do období podání daňového přiznání daně z příjmů této právnické osoby.
25. Ve snaze zpochybnit stanovenou výši škody, obviněný argumentoval tím, že jeho vklady do obchodní společnosti přesáhly v letech 2021 až 2023 výběry v částce zhruba 308 000 Kč, a proto nemohl mít pohledávku za obchodní společností pouze ve výši 79 991 Kč (viz bod 12. dovolání), současně nemohl ani sebe před ostatními věřiteli zvýhodnit. K této skutkové výtce je možné odkázat na body 26. a 27. rozsudku soudu prvního stupně, resp. na druhý odstavec na str. 6 usnesení odvolacího soudu. V roce 2023 obviněný na bankovní účet obchodní společnosti vkládal výhradně finanční prostředky, které předtím vybral z její pokladny, v předchozích letech takový závěr nebylo možné učinit s naprostou jistotou, proto soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo nahlížely na veškeré předcházející vklady obviněného jako na reálné půjčky z jeho osobního majetku, ačkoli nebyly zadokumentovány v účetnictví žádnými smlouvami. Nicméně výši jeho pohledávky za obchodní společností soudy zkoumaly k datu 1. 1. 2022, od kterého měl dlužník při splácení svých závazků postupovat podle zásady poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů, což však obviněný jako zástupce dlužníka neučinil, čímž znevýhodnil věřitele, jejichž pohledávky ani částečně neuspokojil, zatímco jiného věřitele (sebe) ano. Z hlediska výše škody způsobené ostatním věřitelům proto nebyla výše případných půjček poskytnutých po 1. 1. 2022, na něž obviněný v dovolání poukazoval, vůbec podstatná.
26. K úmyslnému zavinění u přečinu zvýhodnění věřitele se soud prvního stupně vyjádřil v bodech 32. a 33. odůvodnění rozsudku. Jeho shrnutí skutkových okolností, z nichž vyvodil závěr o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nelze nic vytknout. Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že u tzv. eventuálního úmyslu schází volní složka, obviněný tedy nemusel vyloženě chtít dosáhnout zvýhodnění sebe na úkor dalších věřitelů obchodní společnosti, proti čemuž se mimochodem obviněný hojně v rámci své obhajoby ohrazoval. Postačovalo, že s takovým následkem byl srozuměn ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku, tj. věděl o možném poškození (resp. znevýhodnění) ostatních věřitelů dlužníka, jimž se v důsledku jeho dispozic s majetkem dlužníka nedostalo rovnoměrného a poměrného uspokojení jejich pohledávek v takové výši, jako by tomu bylo nebýt jednání obviněného, byť vyloženě takový výsledek primárně nesledoval. Také v tomto ohledu soudy postupovaly ve prospěch obviněného, neboť z výsledků dokazování týkající se způsobu spáchání přečinu zvýhodnění věřitele rozhodně nebyl vyloučen ani přímý úmysl obviněného podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
27. Obviněný se dále hájil tím, že jedinou jeho snahou bylo umožnit obchodní společnosti pokračovat v podnikání, snažil se ji „zachránit“, tudíž považoval své odsouzení za nespravedlivé a dožadoval se využití zásady subsidiarity trestní represe. Ani jeho odkaz na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku však nemohl naplnit zvolené nebo jiné dovolací důvody, protože jeho argumentace je založena výlučně na vlastní skutkové verzi, než jaká se stala podkladem skutkového zjištění navazujícího na provedené důkazy. Podle formálního pojetí trestního práva platí, že každý čin naplňující zákonné znaky je trestným činem. Zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající použití trestního práva jako ultima ratio (tj. vyřešení případu mírněji mimo trestní právo) umožňuje ve zcela výjimečných případech s neobvykle nízkou společenskou škodlivostí uplatnit k postihu pachatele jiné právní prostředky mimo oblast trestního práva, jak vyložil Nejvyšší soud ve svém stanovisku publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Žádné mimořádné okolnosti, jež by snižovaly intenzitu společenské škodlivosti pod úroveň běžně se vyskytujících případů obdobné povahy při nakládání s majetkem dlužníka, který se nachází v úpadku, v posuzované věci nebyly zjištěny. Rozhodně nestačí obviněným vznesené tvrzení o tom, že obchodní společnost dotoval z vlastního majetku, (což ostatně ani nebylo možné postavit najisto), a je proto morálně neospravedlnitelné jej za takovou podporu sankcionovat podle norem trestního práva. Jak již bylo opakovaně zmíněno shora, obviněný obchodní společnosti poskytoval půjčky, jež si postupně vyplácel zpět na svůj bankovní účet. Nešlo tedy o žádnou nevratnou finanční podporu, jež by objektivně mohla navodit dojem nespravedlivého postupu orgánů činných v trestním řízení vůči obviněnému. Je třeba poukázat na objekt trestného činu zvýhodnění věřitele, jímž je ochrana majetkových práv věřitelů dlužníka, resp. práv na poměrné a rovnoměrné uspokojení jejich pohledávek, jež obviněný svým jednáním nesporně porušil, přičemž škodlivost jeho jednání je zvyšována počtem poškozených věřitelů i celkovou výší škodlivého následku. Nelze tudíž uvažovat o žádné okolnosti, jež by snižovala společenskou škodlivost jednání obviněného na takovou míru, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než podle trestního zákona.
28. Ani odkaz na kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1173/2016, v němž bylo projednáno dovolání obviněného, který mj. také argumentoval snahou zachránit obchodní společnost, nemůže zvrátit výsledek trestního řízení v posuzované věci. V citovaném dovolacím řízení Nejvyšší soud zrušil obě dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů primárně s ohledem na nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, v jehož odůvodnění scházely jakékoli úvahy k výsledkům provedeného dokazování. Další významnou skutkovou odlišností ve srovnávaných věcech je, že obviněnému P. V. soudy vytýkají převádění peněz z majetku obchodní společnosti nacházející se v úpadku na svůj soukromý bankovní účet, zatímco dovolatel ve věci řešené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1173/2016 průběžně splácel závazky obchodní společnosti v úpadku věřitelům, kteří byli jejími obchodními partnery, tudíž mohla mít eventuálně právní relevanci jeho představa, že hrazením těchto závazků přispívá k zachování podnikatelské činnosti dlužníka, o čemž však nebylo u obviněného P. V. možné uvažovat. Nicméně Nejvyšší soud ponechal posouzení této části obhajoby na soudech prvního či druhého stupně, neboť shledal nutným podrobněji zkoumat právě otázku reálnosti tvrzení obviněného o „záchraně“ dotčené obchodní společnosti, rozhodně v dovolacím řízení nebyl vysloven pokyn či závazný názor o prokázání této významné skutkové okolnosti. Úvahy vyjádřené v citovaném rozhodnutí ani výsledek dovolacího řízení v odkazované věci proto nejsou srovnatelné.
29. Další námitky, s nimiž se již dostatečně vypořádal odvolací soud na str. 7 svého usnesení, směřovaly proti postupu soudu prvního stupně, který obviněného neupozornil na možnost jiného právního posouzení skutku pod bodem 2. obžaloby (nyní skutek pod bodem 1. výroku o vině), který státní zástupce kvalifikoval jako jednočinný souběh zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dále obviněný vyslovil domněnku, že jej soud prvního stupně odsoudil za jiný skutek, než pro který byl původně stíhán. Uvedené výhrady neodpovídají žádnému z deklarovaných dovolacích důvodů, avšak ani neměly jakékoli opodstatnění. Lze stručně připomenout, že požadavek na zachování totožnosti skutku je vyjádřen v § 220 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je formulován v žalobním návrhu. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Totožnost skutku zůstane zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, postačí však také úplná shoda výhradně v jednání při rozdílném následku, nebo naopak úplná shoda v následku při rozdílném jednání, dokonce bude dostačující i pouze částečná shoda jednání či následku, případně obojího (viz rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Uvedeným hlediskům skutek pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, vyhovuje, neboť okolnosti popsané původně v obžalobě pod bodem 2. (viz č. l. 869 tr. spisu) soud prvního stupně korigoval jen mírně, aniž by se dotkl samotné podstaty tohoto skutku. Oproti obžalobě byla zkrácena doba páchání trestné činnosti, vzhledem k tomu došlo k vypuštění některých bankovních převodů ve prospěch účtu obviněného a byla adekvátně tomu snížena celková suma převedených finančních prostředků. Dále bylo ve prospěch obviněného stanoveno datum znalosti obviněného o úpadku obchodní společnosti na 1. 1. 2022, a teprve od této doby výběry z účtu obchodní společnosti na soukromý účet obviněného soud prvního stupně posoudil jako protiprávní se záměrem zvýhodnit sebe na úkor ostatních věřitelů ve smyslu § 223 odst. 1 tr. zákoníku. Částečně tedy shodným zůstalo v tzv. skutkové větě pod bodem 1. výroku o vině jak jednání, tak následek, při zachování příčinné souvislosti, tudíž k porušení zásady zachování totožnosti skutku nemohlo dojít (viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 4211/16, bod 26.).
30. Jak již bylo zmíněno shora, soud prvního stupně po provedeném dokazování v hlavním líčení částečně upravil popis skutku původně uvedeného pod bodem 2. obžaloby a rovněž tento skutek právně posoudil odlišně od státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi jako přečin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ke shodné námitce obviněného týkající se této změny se odvolací soud vyjádřil na str. 7 dovoláním napadeného usnesení. Výstižně poukázal na to, že nová právní kvalifikace je pro obviněného výrazně příznivější, proto nebyl soud prvního stupně podle tehdy účinného znění trestního řádu [viz § 225 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2025] povinen výslovně upozornit obviněného na možnost jiného posouzení skutku podle § 190 odst. 2 tr. ř. Nutno dodat, že soud prvního stupně současně opět ve prospěch obviněného za použití zásady in dubio pro reo na jeho jednání pod bodem 2. obžaloby vůbec neaplikoval ustanovení o trestném činu zpronevěry. O správnosti použití trestní odpovědnosti podle § 222 tr. zákoníku o trestném činu poškození věřitele, jak navrhoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi v obžalobě, měl také pochybnosti a zvolil pro obviněného výhodnější právní kvalifikaci skutku podle § 223 o trestném činu zvýhodnění věřitele (viz blíže bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud ke správným úvahám soudů nižších stupňů pouze doplní, že v uvedeném procesním postupu neshledal ani zásah do ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu, jehož součástí je mj. i právo na poskytnutí obviněnému dostatku času k obraně (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv, dále jen „Úmluva“). Podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují, d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Právům v písm. a) a b) citovaného článku Úmluvy koresponduje povinnost soudů upozornit obviněného na případnou změnu právní kvalifikace skutku, což je třeba především k poskytnutí obviněnému možnosti hájit svá práva konkrétním, účinným a včasným způsobem (viz rozsudek ESLP ze dne 5. 3. 2013 ve věci Varela Geis proti Španělsku, č. 61005/09). ESLP v citované věci (podobně jako např. v rozsudku ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. 25444/94) shledal porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy, avšak za těch okolností, že ke změně právní kvalifikace skutku bez předchozího upozornění došlo až rozhodnutím odvolacího soudu a bez toho, že by se možnost změny kvalifikace objevila v dřívějším stadiu trestního řízení, v čemž se citované věci řešené před ESLP odlišují od trestní věci obviněného P. V.. Přestože soud prvního stupně výslovně neupozornil obviněného před vyhlášením odsuzujícího rozsudku na eventuální změnu právního posouzení této části obžaloby, obviněný měl dostatek času připravit obranu proti použité právní kvalifikaci skutku podle § 223 tr. zákoníku v rámci řádného opravného prostředku. Od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 20. 11. 2025 do konání veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 18. 3. 2026 byly obviněnému poskytnuty téměř 4 měsíce k reakci na odsouzení za přečin zvýhodnění věřitele, který navíc patří mezi tzv. úpadkové delikty společně s trestným činem poškození věřitele. Evidentně nelze souhlasit s tvrzením obviněného o „zcela jiném charakteru“ označených dvou trestných činů. Oba mají společný objekt (chrání majetková práva věřitelů), většina znaků obou skutkových podstat se překrývá, úpadkový stav obchodní společnosti byl zjištěn a zahrnut do popisu skutku již v přípravném řízení, existence vztahu dlužníka (obchodní společnosti) a jejího věřitele (obviněného) byla součástí obhajoby po celou dobu trestního řízení a soud prvního stupně se s tímto tvrzením ztotožnil, což bylo také důvodem pro tzv. vypuštění právní kvalifikace skutku podle § 206 tr. zákoníku. Jedinou nově zjištěnou skutečností bylo stanovení doby, od níž obviněný nemohl nevědět o stavu předlužení jako jedné z forem úpadku [viz § 3 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Soudy obou stupňů ve prospěch obviněného vycházely z toho, že obviněný věděl o úpadku obchodní společnosti nejpozději od 1. 1. 2022, přičemž zcela srozumitelně v logických souvislostech vysvětlily, jak k tomuto skutkovému závěru dospěly, jak bylo již shrnuto výše v bodě 24. tohoto usnesení. Z hlediska otázky porušení práva obviněného na obhajobu tedy Nejvyšší soud uzavírá, že trestní řízení jako celek bylo spravedlivé, obviněnému byl dán prostor k účinné obhajobě, jež se i přesto nijak nezměnila, což odpovídá tomu, že skutkové podstaty úpadkových trestných činů poškození věřitele a zvýhodnění věřitele jsou si velmi blízké. Nelze ani přehlédnout v tomto ohledu významnou skutečnost, že nemohlo jít o překvapivou změnu v právní kvalifikaci skutku, jestliže ji státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi zmiňoval jako další eventualitu v rámci odůvodnění svého usnesení ze dne 28. 6. 2024, sp. zn. 1 ZT 88/2024, jímž zamítl stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č. l. 3 tr. spisu).
31. Jestliže obviněný vytkl porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, založil tyto námitky čistě procesního charakteru na svém nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a současně předkládal vlastní diametrálně odlišnou verzi průběhu skutku, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. O právně relevantní argumentaci ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům nemohlo být uvažováno. Nadto, uplatnění principu presumpce neviny a z něj vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě jen tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, též bod 19. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. II. ÚS 3065/24, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. II. ÚS 3026/24, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 Tdo 5/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 5 Tdo 217/2024), což v posuzované věci se zřetelem k výše uvedenému splněno nebylo. Naopak již soud prvního stupně využil pravidla vycházející z této zásady v několika ohledech, a to vždy, pokud nebylo důkazy jednoznačně podpořeno určité tvrzení obžaloby. Jak již bylo zmíněno shora, soudy určily pozdější datum znalosti obviněného o úpadkovém stavu obchodní společnosti, než jaký určila znalkyně, přiznaly vklady obviněného učiněné do konce roku 2021 ve prospěch obchodní společnosti jako reálné půjčky, znak zavinění rovněž vyhodnotily jako nepřímý úmysl namísto v úvahu přicházejícího přímého úmyslu, a neposoudily výrazně ve prospěch obviněného skutek pod bodem I. výroku o vině jako trestný čin zpronevěry, ale pouze jako trestný čin zvýhodnění věřitele. Pokud obviněný odmítá přijmout skutkové zjištění soudů odkazem na porušení uvedené zásady, nelze mu přisvědčit, navíc se tím ocitl zcela mimo rámec zákonem vymezených dovolacích důvodů.
32. Žádnou relevanci nelze přiznat ani velmi strohým námitkám obviněného, jimiž brojil proti odsouzení za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Obviněný svou obhajobu opět nepřípustně založil na vlastní skutkové verzi, podle níž předal novému společníkovi a jednateli obchodní společnosti Ing. F. Š. kompletní účetní podklady, které do té doby rovněž řádně vedl v souladu se zákonem o účetnictví, za případné nedostatky ve vedeném účetnictví či jeho rozsahu zodpovídal tedy výhradně nový společník. Soudy přitom po provedeném dokazování dospěly ke zjištění, že Ing. F. Š. předal policejnímu vyšetřovateli veškeré účetní dokumenty, jež předtím převzal od obviněného, na jejichž obsahu i objemu nic nezměnil. Na správné, logické a provedeným důkazům odpovídající úvahy soudů o spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění obviněným lze plně odkázat, viz body 34. až 37. rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 až 9 usnesení odvolacího soudu. Ten se rovněž zabýval výpověďmi svědků Ing. J. P. a I. H., kteří sice zpracovávali účetní dokumentaci obchodní společnosti, ale evidovali pouze příslušné doklady, které jim předal obviněný. Sami neměli přístup k bankovním účtům obchodní společnosti, nevystavovali faktury, neznali skutečný stav závazků obchodní společnosti (viz str. 8 usnesení odvolacího soudu). Soudy měly důvodně za prokázané, že znalkyně měla k dispozici veškeré účetní doklady, jež obviněný předal novému společníkovi obchodní společnosti. V průběhu trestního řízení nebyl získán žádný poznatek o tom, že by nový majitel obchodního podílu jakkoli s převzatými dokumenty manipuloval, navíc, že by tak měl činit v podstatě ve prospěch obviněného, aby zakryl jeho porušování evidenčních povinností, nakonec ani sám obviněný nic takového nezmínil, omezil se na pouhé tvrzení o úplnosti jím předaného účetnictví. Odborný závěr znalkyně o zkresleném a neprůkazném účetnictví obchodní společnosti nestojí osamoceně, neboť tentýž názor vyjádřila též insolvenční správkyně Ing. J. P., jak zmínily již soudy obou stupňů. V posuzované věci proto nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že obviněný jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti nerespektoval zákonné požadavky na vedení účetnictví této obchodní společnosti, na což za splnění dalších podmínek, proti nimž obviněný ani v dovolání nebrojil, dopadá trestní odpovědnost podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nejvyšší soud přitom zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně, které se s nimi také vypořádaly, a proto na odůvodnění jejich rozhodnutí v převážné části odkázal. Kromě toho však výhrady obviněného nebylo možné pro jejich ryze skutkový charakter přiřadit žádnému z dovolacích důvodů, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl nikoli jako zjevně neopodstatněné, ale jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí
34. Z uvedených důvodů nemohlo z podnětu podaného dovolání dojít k přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Tvrzení obviněného, jež byla v trestním řízení jednoznačně vyvrácena, představovala pouhý nesouhlas se soudy zjištěným skutkovým stavem a s jeho následným právním posouzením. V posuzované věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí, hodnocení důkazů soudy obou stupňů odpovídá zásadám formální logiky včetně důvodů pro odmítnutí obhajovací verze obviněného. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, což mohl učinit na podkladě trestního spisu a učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2026
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu