5 Tdo 657/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 5 Tdo 657/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:20. 8. 2025 Spisová značka:5 Tdo 657/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:5.TDO.657.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.01.2026II.ÚS 5/26 Martin Smolek Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 657/2025-2155 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný T. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 2 To 27/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 3/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Z. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Obviněný T. Z. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, sp. zn. 74 T 3/2022, uznán vinným pod body I. a II. pokusem pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pokusem pokračujícího zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 21 odst. 1 a § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 6 T 91/2020, který nabyl právní moci dne 26. 1. 2021, mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 600 000 Kč. Rovněž byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, tak jak jsou vymezeny v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. o. k.“), na dobu 5 let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 6 T 91/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. Z. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 2 To 27/2024, jímž odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že dílčím útokem pod bodem I. se záměrem neoprávněně a za užití nepravdivých tvrzení a nepravdivých listin se zmocnit obchodní společnosti H. P., a. s. (dále i jen společnosti), jejíž hodnota byla 19 365 000 Kč a jejímiž akcionáři byli V. P., nar. XY (dále i jen „V. P. st.“), který držel akcie 3 až 34, každou v jmenovité hodnotě 1 mil. Kč a A. F., která držela akcie 1 a 2, každou v jmenovité hodnotě 1 mil. Kč, přičemž předsedou představenstva společnosti byl V. P. st. a místopředsedy představenstva byli A. P. a V. P., nar. XY, nejprve osobně doručil na podatelnu Městského soudu v Praze (dále také „rejstříkový soud“) formulář „Návrh na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku“, který podepsal jako předseda představenstva této obchodní společnosti, ač jím ve skutečnosti nebyl, kterým současně navrhl, aby skuteční členové představenstva byli vymazáni z obchodního rejstříku a namísto tohoto byl jako předseda představenstva zapsán on. K tomuto návrhu přiložil padělané listiny způsobilé vyvolat zdání autenticity, které nepravdivě potvrzovaly, že se stal dne 11. 4. 2016 předsedou představenstva této společnosti a že všem dosavadním členům představenstva k témuž dni zanikla jejich funkce. Rejstříkový soud tento návrh zaevidoval a vyšší soudní úřednice Lenka Svojanovská na jeho základě vydala usnesení, kterým návrhu vyhověla a rozhodla dne 31. 8. 2016 o zápisu obviněného do obchodního rejstříku jako předsedy představenstva společnosti, následně obviněný převzal osobně stejnopis tohoto usnesení, vzápětí doručil na podatelnu rejstříkového soudu další formulář „Návrh na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku“, který opět podepsal nepravdivě jako předseda představenstva společnosti, kterým navrhoval, aby byli A. F., V. N. a E. N., vymazáni z obchodního rejstříku jako členové dozorčí rady společnosti s tím, že jejich funkce měla zaniknout dne 30. 3. 2016. Dále se domáhal, aby byl zapsán v obchodním rejstříku jako jediný akcionář společnosti. Tentýž den 31. 8. 2016 v 10.44 hod. se pak dostavil na pobočku Komerční banky, a. s., v Praze 2, Italská 2, kde za využití výpisu z obchodního rejstříku, v němž byl uveden jako předseda představenstva obchodní společnosti H. P., a. s., vědomě nepravdivě tvrdil a deklaroval pracovníku banky, že je oprávněn jednat jménem společnosti, nechal zrušit stávající dispoziční oprávnění k účtu společnosti č. XY vedenému v CZK a k účtu č. XY vedenému v Euro a současně se nechal zapsat jako jediná osoba s dispozičním oprávněním k těmto účtům. Následně zadal platební příkazy k realizaci bankovních převodů z těchto účtů na jiné účty, které přímo či nepřímo ovládal. Konkrétně nechal převést ve dnech 31. 8., 1. a 2. 9. 2016 platby specifikované v rozsudku soudu prvního stupně. Dále ještě dne 31. 8. 2016 vyhotovil listinu nazvanou „SEZNAM AKCIONÁŘŮ“, v níž byl uveden jako akcionář společnosti držící akcie 3 až 34, každá o jmenovité hodnotě 1 mil. Kč, vydal hromadnou listinu společnosti v celkové jmenovité hodnotě 32 000 000 Kč, jež měla nahradit akcie č. 3 až 34, které ve skutečnosti oprávněně držel V. P. st. Následně se ještě dne 31. 8. 2016 po 18. hod. dostavil do provozovny obchodní společnosti na adrese XY, kde se v doprovodu dalších osob konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně prokazoval výpisem z obchodního rejstříku společnosti a po zaměstnancích společnosti se domáhal předání pokladny recepce hotelu, pokladny restaurace i rezervní provozní pokladny, pod hrozbou odvrtání zámků se domáhal převzetí klíčů od hotelu a převzetí dalšího hmotného majetku hotelu a účetních dokladů. Zaměstnancům společnosti tvrdil, že je novým předsedou představenstva společnosti a novým majitelem hotelu. K předání pokladen ani k vydání jiného majetku či písemností společnosti nedošlo z důvodu včasného zásahu a aktivity V. P. st., skutečného předsedy představenstva a majoritního akcionáře společnosti. Poté dne 1. 9. 2016 obviněný v rámci nahlížení do spisového materiálu obchodního rejstříku vedeného rejstříkovým soudem ke společnosti pod záminkou nahlédnutí do spisového materiálu oprávněnou osobou odcizil z předloženého spisového materiálu veškeré listiny evidované pod č.j. Fj 314280/2016/MSPH (návrh na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku ze dne 30. 8. 2016 a s ním související dokumenty), a téhož dne se v odpoledních hodinách opět dostavil do provozovny společnosti na adrese XY, zde se opět vydával za nového předsedu představenstva obchodní společnosti H. P., a. s., a majitele hotelu, domáhal se po zaměstnancích společnosti, aby mu byl vydán hmotný majetek společnosti, v čemž mu opět zabránila aktivní svépomoc V. P. st. za součinnosti přivolané hlídky Policie ČR. Dne 2. 9. 2016 se znovu dostavil do provozovny společnosti, po zaměstnancích hotelu se domáhal vydání nakladače zn. SCHAEFF HON, o němž se domníval, že patří společnosti, který byl majetkem V. P. st., zasahujícím policistům vědomě nepravdivě tvrdil, že je majitelem a statutárním orgánem společnosti, že je pověřen soudem, nicméně do vlastní dispozice se mu nepodařilo nakladač získat. Dále dne 4. 9. 2016 doručil z datové schránky společnosti do datové schránky Městského soudu v Praze doplnění „Návrhu na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku“ obsahující Notářský zápis sp. zn. N 201/2013, NZ 178/2013 ze dne 16. 4. 2013, Listinu přítomných akcionářů na valné hromadě konané dne 15. 4. 2013 a Výzvu k aktualizaci seznamu akcionářů ze dne 2. 9. 2016, včetně seznamu akcionářů ze dne 31. 8. 2016. Poté dne 5. 9. 2016, v 14.10 hod., doručil ze své datové schránky do datové schránky Městského soudu v Praze doplnění „Návrhu na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku“ ze dne 31. 8. 2016 spočívají v opětovném předložení Výzvy k aktualizaci seznamu akcionářů ze dne 2. 9. 2016, včetně seznamu akcionářů ze dne 31. 8. 2016 a hromadné listiny nahrazující akcie společnosti č. 3 až 34, z nichž mělo vyplývat, že je jediným známým akcionářem společnosti držícím akcie č. 3 až 34, přestože ve skutečnosti akcionářem společnosti nikdy nebyl, a dále písemnost nazvanou Výzva k obezřetnosti, v níž vůči rejstříkovému soudu učinil prohlášení, že V. P. není vlastníkem žádných akcií společnosti, ač tato skutečnost se nezakládala na pravdě. Poté odpoledne v tento den doručil z datové schránky společnosti do datové schránky Městského soudu v Praze doplnění „Návrhu na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku“ ze dne 31. 8. 2016 evidovaného pod č.j. FJ 315679/2016, opět obsahující Notářský zápis sp. zn. N 201/2013, NZ 178/2013 ze dne 16. 4. 2013, Výzvu k aktualizaci seznamu akcionářů ze dne 2. 9. 2016, včetně seznamu akcionářů ze dne 31. 8. 2016 a Výzvu k obezřetnosti ze dne 5. 9. 2016 adresovanou Městskému soudu v Praze. Takto doložením uvedených nepravdivých informací se snažil přimět pracovníky rejstříkového soudu k provedení zápisu v obchodním rejstříku, že je jediným akcionářem společnosti, s cílem se tak na úkor skutečných akcionářů společnosti obohatit. K zápisu takto navrhovaných nepravdivých skutečností do obchodního rejstříku však nedošlo. Obviněný shora uvedeným jednáním směřoval k tomu, aby protiprávně ovládl společnost na úkor oprávněných držitelů akcií, v důsledku čehož by skutečnému akcionáři V. P. st. byla způsobena škoda ve výši nejméně 18 225 882,40 Kč a akcionářce A. F. by byla způsobena škoda ve výši nejméně 1 139 117,60 Kč, celkem by výše škody činila nejméně 19 365 000 Kč odpovídající hodnotě společnosti k 31.8.2016. Vzhledem k tomu, že hmotný majetek společnosti nebyl obviněnému předán a současně vzhledem k včasné a procesně účinné iniciativě poškozených k zápisu obviněného jakožto jediného akcionáře společnosti do obchodního rejstříku nedošlo, stejně jako ke způsobení škody na majetku poškozených akcionářů a reálně byla uvedeným jednáním obviněného způsobena škoda pouze společnosti ve výši 245 768 Kč odpovídající výši neoprávněně provedených plateb. 4. Dílčího útoku pod bodem II. se obviněný dopustil tím, že se záměrem neoprávněně a za použití nepravdivých tvrzení a nepravdivých listin obohatit blíže nezjištěnou osobu o peněžní prostředky ve výši nejméně 3 787 368 Kč z prodeje nemovitostí ve vlastnictví společnosti C. M., s. r. o. (dále jen „C. M.“), jejímiž jednateli byli Z. N. a I. N., kteří byli také jedinými společníky této společnosti, si v přesně nezjištěné době před 16. 12. 2016 blíže nezjištěným způsobem vědomě opatřil listinu „Zápis ze zasedání mimořádné valné hromady C. M. ze dne 30. 11. 2016“, obsahující nepravdivé informace o konání mimořádné valné hromady, na které měla být společnost S. G. a. s., v níž obviněný byl v té době jediným členem představenstva, jmenována třetím jednatelem C. M. a tuto listinu, o níž věděl, že obsahuje padělky podpisů ověřovatelů zápisu (společníků a jednatelů C. M. Z. N. a I. N.), doručil dne 16. 12. 2016 v 10.00 hod., na podatelnu Městského soudu v Praze společně s „Návrhem na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku C. M.“, který podepsal za navrhovatele společnost S. G., a. s., kterou navrhl zapsat jako třetího jednatele C. M. K návrhu rovněž přiložil svůj výpis z rejstříku trestů, čestné prohlášení a souhlas se zápisem do obchodního rejstříku ze dne 16. 12. 2016. Na základě tohoto návrhu dne 21. 12. 2016 vyzval Městský soud v Praze navrhovatele, aby ve lhůtě 15 dnů doplnil a doložil výpis z rejstříku trestů právnické osoby jednatele S. G., a. s., a opravený zápis doplněný o osobu oprávněnou za jednatele, právnickou osobu, jednat, a poté, co požadované listiny doplnil, dne 23. 12. 2016 rejstříkový soud rozhodl o zápisu společnosti S. G., a. s., jako třetího jednatele C. M. a dne 28. 12. 2016 tento zápis provedl, přičemž o tomto zápisu do obchodního rejstříku (provedeném na základě nepravdivých listin) skuteční jednatelé a společníci C. M. Z. N. a I. N. nevěděli. Po provedení tohoto zápisu do Obchodního rejstříku, začal obviněný, opět bez vědomí skutečných jednatelů a společníků C. M., realizovat prodej nemovitostí ve vlastnictví C. M. uvedených v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž obviněný začal vystupovat jako osoba oprávněná jednat za C. M. a takto, v rámci realizace prodeje nemovitostí patřících C. M., v rámci jednání u zprostředkovatele TOP CB Reality, s. r. o., provozující realitní kancelář RE/MAX Dynamic, předložil jako listinu prokazující jeho oprávnění jednat za C. M. padělaný Zápis ze zasedání mimořádné valné hromady C. M. ze dne 30. 11. 2016 a dne 12. 4. 2017 jako zástupce S. G., a. s., uzavřel s kupující E. P. kupní smlouvu o prodeji nemovitostí ve vlastnictví C. M. za kupní cenu 3 980 000 Kč, podle níž měla být část kupní ceny 3 787 368 Kč za prodej nemovitosti poukázána z bankovního účtu advokátní úschovy advokátní kanceláře Rada, Čutková & Koptiš, jež spolupracovala s realitní kanceláří RE/MAX Dynamic a předmětnou kupní smlouvu sepisovala, na bankovní účet č. XY, který je veden jako notářská (advokátní) úschova Mgr. Tomáše Davida. Z důvodu obezřetnosti advokátky Mgr. Kláry Čutkové, zastupující kupující, která oslovila skutečné jednatele C. M. Z. N. a I. N., kteří o tom, že se společnost S. G., a. s., stala třetím jednatelem C. M., a že obviněný jménem C. M. prodával nemovitosti ve vlastnictví C. M. vůbec nevěděli, nedošlo k realizaci prodeje nemovitostí, ani k zaslání finančních prostředků za prodej nemovitostí na bankovní účet Mgr. Tomáše Davida, v důsledku čehož reálně ke vzniku škody na majetku C. M. nedošlo. II. Dovolání obviněného 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. 6. Obviněný nejprve namítl, že odvolací soud měl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž je neshledal důvodným, podle § 256 tr. ř. zamítnout, neboť výrok, že rozsudek zůstává v určitém rozsahu „nezměněn“, neodpovídá terminologii trestního řádu. Tato vada má podle něj i vliv na přípustnost dovolání, neboť pro přípustnost dovolání ve vztahu k jeho vině v části rozsudku soudu prvního stupně, v níž odvolací soud ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny, by se měla opírat o § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) § 265a odst. 2 tr. ř. Tímto pochybením byl podle dovolatele naplněn dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 7. Podle obviněného je napadený rozsudek nepřezkoumatelný a neobsahuje žádné úvahy odvolacího soudu. Rozsudek se nevěnuje jednotlivým námitkám uplatněným v jeho odvolání, ačkoli jde o složitou věc z pohledu trestního práva s přesahem do práva obchodního, práva cenných papírů a obchodních korporací. Odůvodnění rozsudku je paušální, souhrnné a zcela povrchní, není zřejmé, zda se odvolací soud věci skutečně věnoval a uvažoval o argumentech obsažených v odvolání. Nepřezkoumatelnost a absence důvodů rozhodnutí jsou závažné procesní vady představující porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, a jde tedy o vadu, kterou je možno uplatnit v dovolacím řízení. Na obviněného je navíc po celou dobu řízení nahlíženo s předpojatostí jako na notorického zločince. Obžalobu v této věci sepisoval státní zástupce, za jehož výroky vůči dovolateli se již stát musel omluvit. Tato předpojatost vůči obviněnému se poté projevila i nedbalým vyřízením jeho opravného prostředku. 8. Nesprávné hmotněprávní posouzení dílčího skutku pod bodem I. obviněný spatřoval v závěru soudů nižších stupňů, že hrozící škodou, k níž jeho jednání směřovalo, byla hodnota všech akcií obchodní společnosti H. P., a. s., což vedlo k posouzení jeho jednání i podle kvalifikované skutkové podstaty § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Takový závěr však podle dovolatele svědčí o nepochopení obchodněprávní stránky věci, neboť pro ovládnutí a získání akciové společnosti je nutno vést útok na její akcie jakožto na cenné papíry, do nichž jsou práva ke společnosti vtělena. Útok obviněného byl veden na obsazení statutárního orgánu společnosti, což není pozice, v níž si pachatel přivlastní obchodní společnost jako takovou. Jeho jednání nesměřovalo k ukořistění akcií této obchodní společnosti. Soudy nižších stupňů v tomto směru nedostatečně zohlednily platnou právní úpravu týkající se obchodních společností, kterou dovolatel citoval. Podíly v obchodní společnosti H. P., a. s., byly vtěleny do emitovaných akcií, společnosti se tak nelze zmocnit jinak než nabytím těchto akcií, přičemž k tomu by muselo dojít jejich rubopisováním, neboť byly emitovány akcie na jméno. V důsledku jeho jednání, tím, že se nechal zapsat do obchodního rejstříku jako předseda představenstva společnosti, nijak postavení akcionářů neohrozil. Pokud podal návrh na svůj zápis do obchodního rejstříku jako jediného akcionáře společnosti, zdůraznil, že ani neuhradil soudní poplatek 2 000 Kč spojený s návrhem, což by nepochybně učinil, pokud by měl v úmyslu tuto obchodní společnost „ukrást“. Jeho jednání nesměřovalo k zmocnění se akcií. Zápisem do funkce předsedy představenstva společnosti nesměřoval k jejímu ovládnutí, podstata takového jednání nespočívala v odnětí společnosti pravým akcionářům. Předseda představenstva akciové společnosti není jejím vlastníkem, ale ředitelem, osobou, která za společnost jedná a která za ni rozhoduje. Osoba, která se nechá podvodně zapsat jako člen statutárního orgánu, obchodní korporaci neoprávněně užívá, nikoliv si ji přisvojuje. Postavení akcionářů zůstává zcela nedotčeno, mohli jej obratem odvolat, což se i stalo. 9. Ještě méně relevantní podle obviněného bylo podání návrhu na zápis jeho osoby jako jediného akcionáře do obchodního rejstříku. Ani pokud by byl zápis úspěšný, nic by to neznamenalo, neboť zápis jediného akcionáře nezakládá vůbec žádná práva takové osoby ke společnosti. Osoba, která je zapsána do obchodního rejstříku jako jediný akcionář, se nestává akcionářem společnosti, nemůže činit rozhodnutí v působnosti valné hromady ani společnost jakkoliv jinak ovládat. Všechna práva jsou vtělena do akcií, které jako akcie na jméno musí nést příslušný rubopis na nového akcionáře, zápis do obchodního rejstříku má pouze evidenční význam, nikoli konstitutivní ve vztahu k věcným právům, a pouze zápisem se nelze stát jediným akcionářem společnosti. Jednání směřujícího k ovládnutí akciové společnosti a k získání akcií by se mohl dopustit vylákáním akcií na současných akcionářích předstíráním jejich převodu, fingováním závazku k jejich rubopisování nebo jiným způsobem vedoucím k tomu, že by oprávněný akcionář na něj převedl akcie na základě omylu vyvolaného jeho jednáním. Obdobně je nutné nazírat na hromadnou listinu, kterou měl obviněný vytvořit a dokládat s ní svůj návrh na zápis jediného akcionáře. Tato listina nemá náležitosti cenného papíru, neboť, ačkoliv je hromadnou listinou nahrazující cenné papíry na řad, neobsahuje ani jméno remitenta. Postavení V. P. a A. F. jakožto akcionářů společnosti nebylo po celou dobu jeho jednáním vůbec ohroženo. Akcie společnosti stále zněly na jejich jméno, akcie z nich nebyly nijak lákány, obviněný se je od nich nepokoušel nijak dostat, přesvědčit je k rubopisování, přinutit je akcie vydat apod. Nelze se tak ztotožnit se závěrem soudů, že jeho jednání směřovalo k tomu, aby se na základě uvedení nepravdivých údajů sloužících pro zápis změny do obchodního rejstříku stal jediným akcionářem a obohatil se o majetek skutečných akcionářů, ani že usiloval o škodlivý následek spočívající v neoprávněném získání akcií předmětné obchodní společnosti. 10. Soudy nižších stupňů se dopustily nesprávného právního posouzení otázek, kdo a jak se stává akcionářem společnosti, které úkony konstituují „vlastnictví“ společnosti a které vztah jejího řízení, jaká je právní povaha zápisu jediného akcionáře do obchodního rejstříku, jaké jsou náležitosti hromadné listiny nahrazující akcie. Rovněž dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci, pokud dovozovaly, že jeho jednání směřovalo k získání akciové společnosti jako takové a že škodou, k níž jeho jednání směřovalo, je hodnota celé společnosti, tedy všech jejích akcií. K získání akcií žádný z jeho kroků nesměřoval. Pokud jeho jednání nesměřovalo k získání společnosti, není možné při určení výše hrozící škody uvažovat o hodnotě společnosti jako takové. Bylo by možné uvažovat pouze o škodách, které reálně vznikly a v rovině pokusu o škodách, které měl jako neoprávněně zapsaný předseda představenstva v úmyslu způsobit (např. prodat hotel), což se však neprokázalo a žádné jednání ubírající se tímto směrem nebylo ani obžalobou uvedeno. 11. Obviněný zdůraznil, že ani za situace, pokud by úspěšně dokončil své jednání, nestal by se stoprocentním akcionářem společnosti a nezískal ji. Nemohl být odsouzen za pokus trestného činu podvodu, nelze hovořit ani o nezpůsobilém pokusu tohoto trestného činu, neboť mohl být postižen podle jiných, přiléhavějších ustanovení trestního zákoníku (např. pro trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku). 12. Obviněný dále uvedl, že svým jednáním si vyřizoval problémy s poškozeným V. P. a jeho obchodním partnerem J. P., kteří mu znesnadňovali život a komplikovali možnost užívat nemovitost v XY ulici v XY, v níž s rodinou bydlel. Proto podal celou řadu chaotických rejstříkových návrhů, kterými v obchodní společnosti H. P., a. s., způsoboval zmatek. Obdobný význam měly i jeho výjezdy do samotného hotelu, kde byl nepříjemný a obtěžoval jednotlivé osoby. Obviněný si byl vědom, že poškozeného a svědka takto obtěžuje, působí jim problémy a fakticky jim vyhrožuje, že v tom jednání bude dále pokračovat, pokud oni mu budou komplikovat užívání výše uvedeného domu. Pro důvodnost této příčiny jeho jednání svědčí ostatně i obsah jeho komunikace s poškozeným a svědkem J. P. Obviněný rovněž zdůraznil, že ze zmatené a nekoncepční povahy jeho jednání popsaného ve skutkové větě je rovněž zřejmé, že jeho obhajoba sníženou či absentující příčetností je relevantní, k této jeho obhajobě proto mělo být vedeno dokazování soudy nižších stupňů. 13. Pokud jde o dílčí útok pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, soudy nižších stupňů podle obviněného ignorovaly otázku vzniku škody a obohacení se jakožto obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dovolatel namítl, že tento trestný čin by byl spáchán pouze za předpokladu, pokud by výnos z prodeje nemovitostí podle záměru obviněného měl směřovat mimo dispozici prodávající společnosti. Z provedeného dokazování však pouze vyplynulo, že od kupující měly finanční prostředky směřovat do advokátní úschovy advokáta spolupracujícího s realitní kanceláří. Kam měly být z této úschovy vyplaceny, zjištěno nebylo. Poukázání finančních prostředků z prodeje nemovitosti do advokátní úschovy nepostačuje k naplnění znaku skutkové podstaty podvodu spočívajícího ve vzniku škody a obohacení jiného. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že nezjistily, co se s peněžními prostředky mělo následně stát. Pokud soudy nižších stupňů konstatovaly, že tyto finanční prostředky z prodeje měly směřovat „neznámo kam“, je nutno v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ přijmout závěr, že měly zůstat v dispozici prodávající obchodní společnosti, což ovšem vylučuje následek v podobě způsobení škody i neoprávněné obohacení jiného. Úvaha soudů nižších stupňů, že nelze zjistit, kam měly finanční prostředky odejít, nicméně to mělo být do nesprávných rukou (mimo dispozici prodávající C. M.), je naprosto neakceptovatelná. 14. Podle obviněného s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku měla být rovněž nutně posouzena společenská škodlivost jeho jednání. Sourozenci N. totiž chtěli nemovitost prodat, on její prodej zajistil a obstaral kupce, přičemž nemovitost byla jím zajištěnému kupci skutečně prodána za podmínek, které dohodl. Prodej se tedy uskutečnil podle představ prodávajících. I kdyby se jednalo formálně o trestný čin, jeho společenská škodlivost byla zcela zanedbatelná. 15. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný rovněž spatřoval v právní kvalifikaci jeho jednání také jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, a to ze dvou důvodů. Prvním z nich je absence objektu trestného činu, kterým je spolehlivost zveřejňovaných informací o hospodářském stavu jednotlivých subjektů. Pokud návrh směřuje k zápisu jiných skutečností než hospodářské povahy, nemůže být naplněn znak objektu trestného činu. Napadený rozsudek tuto námitku přijal ve vztahu k ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku, avšak kvalifikace podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku je podle něj přiléhavá. Ani toto ustanovení nedopadá na všechny zápisy do obchodního rejstříku, ale pouze na ty, které informují veřejnost o stavu hospodaření a jmění, a tedy mají ekonomický význam pro obchodování třetích stran. To však nelze říci o zápisu osoby statutárního orgánu. 16. Druhým důvodem nesprávného právního posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty § 254 odst. 4 tr. zákoníku je nutnost způsobení škody velkého rozsahu. Přitom musí existovat příčinná souvislost mezi vadným zápisem v obchodním rejstříku a vzniklou či zamýšlenou škodou. Taková příčinná souvislost však v posuzované věci ve vztahu ke škodě velkého rozsahu neexistuje. Jednání obviněného směřovalo k zápisu nesprávné osoby jako předsedy představenstva H. P., a. s., dalšího jednatele obchodní společnosti C. M., s. r. o., k výmazu členů dozorčí rady H. P., a. s., a k zápisu obviněného jako jediného akcionáře této společnosti. S žádným z těchto zápisů není v příčinné souvislosti vznik škody, natož škody velkého rozsahu. Pro právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, je nutné, aby škodu způsobil samotný zápis jako takový, nikoli následné jednání, které tento zápis umožnil. Jediná škoda, o níž by tak bylo možno uvažovat, by spočívala v nákladech dotčených společností na uvedení zápisů do náležitého stavu, což jsou však částky bagatelní, jimiž nemohlo dojít ke způsobení škody velkého rozsahu. Jeho jednáním tak mohla být naplněna maximálně skutková podstata přečinu podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. 17. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle obviněného vyplývá již z jeho argumentace vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť se s ním logicky pojí rovněž zjevný rozpor skutkových zjištění soudů nižších stupňů s provedeným dokazováním. Tento nesoulad obviněný spatřoval především v závěru, že jeho jednání mělo směřovat k získání obchodní společnosti H. P., a. s., ačkoliv z žádného z provedených důkazů takový závěr neplynul. Naopak provedené důkazy svědčí o tom, že kroky obviněného byly vedeny pouze snahou komplikovat provoz společnosti. V případě skutku pod bodem II. pak z provedeného dokazování plyne, že prostředky měly směřovat do advokátní úschovy. Závěr učiněný soudy nižších stupňů, že prostředky z prodeje nemovitosti měly směřovat k obohacení neznámé osoby, není podložen žádným provedeným důkazem. 18. Podle názoru obviněného rovněž nebyly provedeny pro rozhodnutí ve věci podstatné důkazy ke zjištění jeho příčetnosti. Soudu prvního stupně totiž předložil zprávu soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Ročka, který uvedl, že pracuje na znaleckém posudku k posouzení zdravotního stavu dovolatele a předběžné závěry indikují možné snížení či vymizení ovládacích či rozpoznávacích schopností. Znalecký posudek nebyl dokončen, neboť tomuto znalci byl uložen trest zákazu činnosti v jiné nesouvisející věci. Nicméně soudy nižších stupňů na zjištěné skutečnosti nijak nereagovaly a nevyžádaly znalecký posudek k objasnění otázky jeho příčetnosti, ačkoli zodpovězení této otázky je pro rozhodnutí v trestní věci nezbytné, zejména když z předběžného dobrozdání psychiatra, eratičnosti počínání obviněného na různých videozáznamech provedených jako důkaz, vznikají důvodné pochybnosti o jeho příčetnosti. 19. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pokud by Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě obviněného, navrhl, aby nebyl do vazby vzat, neboť důvody vazby u něj nebyly dány po celou dobu trestního řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3 tr. ř. rozhodl o odložení či přerušení výkonu trestu. III. Vyjádření k dovolání 20. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). 21. Podle státního zástupce námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud v nich nesouhlasil s hodnocením důkazních prostředků a výsledky provedeného dokazování. Obviněný nijak nevyjádřil zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Jeho námitky tak nezakládají existenci uplatněného ani žádného jiného důvodu dovolání. 22. Námitka obviněného, v níž soudům nižších stupňů vytkl porušení zásady presumpce neviny, resp. pravidla „in dubio pro reo“, by mohla naplnit uplatněný dovolací důvod, pokud by porušení této zásady zakládalo existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, k takovému pochybení však v posuzované věci nedošlo. Soudy se nesnažily nedůvodně podpořit verzi obžaloby, jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně a které akceptoval i soud odvolací. 23. Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka dovolatele, že soudy neprovedly podstatný důkaz, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zjištění příčetnosti obviněného. Skutkový děj byl dostatečně prokázán provedenými důkazními prostředky a ani navrhované další důkazní prostředky by nemohly zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tedy ani závěr o vině obviněného. Navíc se ani nejednalo o podstatný důkaz z hlediska rozhodných skutkových zjištění a soud prvního stupně dostatečně vyložil, z jakých důvodů návrhu obviněného nevyhověl. 24. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzením obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Připomněl, že ačkoliv obecně může být nepřezkoumatelnost rozhodnutí důvodem zrušení tohoto rozhodnutí v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1144/2018), v posuzované věci soudy neporušily svou povinnost vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Své rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se s argumentačními tvrzeními účastníků. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani soudu odvolacího není zatíženo vadou spočívající v porušení § 125 tr. ř., resp. v údajné nepřezkoumatelnosti odůvodnění, jak tvrdil obviněný. Soudy se dostatečně vypořádaly se všemi opatřenými důkazními prostředky, adekvátně reagovaly na obhajobu obviněného a náležitě odůvodnily své závěry. 25. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají podle státního zástupce námitky obviněného, jimiž brojil proti právnímu posouzení žalovaných zločinů. Státní zástupce shledal důvodnými námitky, v nichž dovolatel vytýkal nesprávné posouzení znaku škody velkého rozsahu podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. Obviněný spáchal trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku. V takovém případě lze škodu podle státního zástupce zásadně zohlednit jen v rámci § 209 tr. zákoníku, neboť jen jednání spočívající v uvedení jiné osoby v omyl je příčinou vzniku škody na cizím majetku. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr. Jednání obviněného tak mělo být podle státního zástupce kvalifikováno pouze podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Nepravdivé údaje se týkaly podnikatelského působení dotčených obchodních korporací, byly významné z hlediska zápisu do obchodního rejstříku, a není proto důvod pro jejich vyloučení z dosahu této skutkové podstaty, jak požadoval obviněný. 26. Ostatní námitky směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku jako pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku státní zástupce označil za neopodstatněné. To se týká námitek, že došlo k nesprávnému posouzení otázky postavení akcionáře, právní povahy zápisu jediného akcionáře do obchodního rejstříku a náležitostí hromadné listiny. 27. Státní zástupce připomněl, že obviněný byl odsouzen za pokus trestného činu. Celý souhrn jeho jednání jednoznačně svědčí o tom, že jeho cílem bylo obohatit sebe či jinou osobu na úkor majetku akcionářů obchodní společnosti H. P., a. s., i této obchodní společnosti samotné a obchodní společnosti C. M. a způsobit jim škodu velkého rozsahu. K naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu přitom není nutné, aby pachatel byl také osobou obohacenou. Znak obohacení jiného může být naplněn i ve vztahu k blíže neurčené osobě. Obviněnému nelze rozhodně přisvědčit, že by se mohl nanejvýš dopustit přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť popis skutkových okolností takovému právnímu posouzení skutku vůbec neodpovídá. 28. Státní zástupce zdůraznil, že v případě dílčího útoku pod bodem I. bylo zjištěno, že obviněný nakládal s hromadnými listinami, které měly nahrazovat akcie č. 3 až č. 34 vydané obchodní společností H. P., a. s., které vlastnil V. P. Nevznikají tedy pochybnosti, že se obviněný tímto krokem pokusil ovládnout tuto obchodní společnost, resp. že chtěl zbavit její akcionáře majetkových práv spojených s akciemi, které měla (byť právně nedokonalá) hromadná listina nahrazovat. Podstatou jednání obviněného tak byl útok vedený na majetek akcionářů obchodní společnosti, které se pokusil připravit o vlastnictví jejich akcií v celkové hodnotě 19 365 000 Kč. Rovněž bylo zjištěno, že obviněný neoprávněně zasáhl také do majetkových práv dotčené obchodní společnosti, neboť z jejího majetku bez vědomí skutečného statutárního orgánu převedl částku v celkové výši 245 768 Kč. Podvodné vyhotovení hromadné listiny v celkové hodnotě 32 000 000 Kč samo o sobě nemělo vliv na rozsah majetku dotčené obchodní společnosti, a tak v této části obviněný nespáchal trestnou činnost na úkor majetku této právnické osoby. V případě dílčího útoku pod bodem II. výroku o vině směřovalo jednání obviněného jednak vůči společnosti C. M., kterou zastupovali její skuteční jednatelé Z. N. a I. N., jednak vůči třetí osobě. V případě obou útoků tak obviněný uváděl v omyl též jinou osobu než poškozeného, což není u trestného činu podvodu zásadně vyloučeno. 29. Trestný čin podvodu lze přitom spáchat i prostřednictvím neplatné hromadné listiny. V představách obviněného musela být způsobilá ovlivnit majetkovou situaci poškozených, neboť v opačném případě by nebylo logické, aby ji předkládal rejstříkovému soudu. Vnitřní postoj obviněného a cíl, jehož chtěl svým jednáním dosáhnout, tak svědčí o tom, že jeho jednání bylo objektivně způsobilé vyvolat následek v podobě škody velkého rozsahu, nestalo se tak jen z důvodů nezávislých na vůli obviněného. 30. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, neboť rozsah spáchané trestné činnosti, ať již jde o rozsah z hlediska výše hrozící škody či okruh dotčených subjektů, neumožňuje učinit závěr, že by tato trestní věc nedosahovala škodlivosti typické pro tento druh trestné činnosti. 31. Ani námitku chybějícího výroku uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepovažoval státní zástupce za důvodnou, neboť z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud považuje odvolací soud za vadný jen výrok o trestu nebo o náhradě škody, zruší jen tento výrok a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. Nemohlo rovněž dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) v jeho první alternativě, neboť odvolací soud odvolání obviněného věcně přezkoumal a rozhodl ve věci rozsudkem. Rozhodnutí soudů jsou podle státního zástupce zatížena již výše konstatovanou vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a tak je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) v jeho druhé alternativě. 32. Závěrem svého dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 33. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 34. Je nutno připomenout, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). 35. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 37. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač se tak mělo stát, podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. § 120 odst. 3 tr. ř.). 38. Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v některé z jeho alternativ je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. b) K námitkám obviněného 39. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného o chybějícím výroku v rozsudku odvolacího soudu. Pokud odvolací soud považuje za vadný jen určitý výrok rozsudku soudu prvního stupně, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok (případně výroky na něj bezprostředně navazující) a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. Zásadně platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. To znamená, že co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně a v takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1449/2017). Konkrétní odvolání je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje ke konkrétnímu obviněnému [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 (uveřejněné pod č. T 417 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002)]. Z těchto důvodů, pokud odvolací soud považoval za vadný jen výrok o uloženém trestu, rozhodl tak, že zrušil jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že se ve zbývajícím rozsahu odvolání zamítá. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 (uveřejněné pod č. T 531 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, roč. 2003)]. Takový postup odvolacího soudu nemá ani vliv na přípustnost dovolání, neboť obviněný svým dovoláním napadá rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 40. Napadený rozsudek odvolacího soudu nelze považovat ani za nepřezkoumatelný. Ačkoliv je jeho odůvodnění stručnější, Nejvyšší soud neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení práva na spravedlivý proces obviněného ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud odvolací soud odkázal na úvahy soudu prvního stupně, neboť ten již v odůvodnění svého rozsudku reagoval na argumentaci obviněného, kterou následně uplatnil i v podaném odvolání a výslovně uvedl, že se s úvahami a závěry soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, považuje je za logické a správné, je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru zcela v souladu s § 125 tr. ř., neboť z něj jasně vyplývají úvahy odvolacího soudu ve vztahu k závěrům o vině obviněného. 41. Obviněný své námitky nesprávného právního posouzení skutku založil především na námitkách, že jeho jednání nesměřovalo k získání obchodní společnosti H. P., a. s., a tedy získání jejích akcií. Ačkoliv je nutné obviněnému přisvědčit, že pro ovládnutí a získání akciové společnosti je nutno vést útok na akcie emitované touto společností, ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jeho jednání právě k získání majetku společnosti směřovalo a vydání hromadné listiny a její následné předložení spolu se Seznamem akcionářů rejstříkovému soudu nebylo ničím jiným než právě útokem na tyto akcie. Byl to právě obviněný, kdo předkládal rejstříkovému soudu návrh, aby byl zapsán jako jediný akcionář společnosti H. P., a. s., v návaznosti na hromadnou listinu, Výzvu k obezřetnosti a Výzvu k aktualizaci seznamu akcionářů, jejíž přílohou byl seznam akcionářů, na němž byl jako jediný akcionář uveden právě obviněný. Z kamerového záznamu z recepce provozovny společnosti je patrné že policistům tvrdil, že vlastní akcie společnosti a hotel, obdobně i později policistům uvedl, že je majitelem a statutárním orgánem předmětné akciové společnosti. Předložení nepravdivých listin a následný zápis obviněného jako předsedy představenstva do obchodního rejstříku představovalo přípravné jednání, kterým si obviněný umožnil z pozice statutárního orgánu společnosti provést převody finančních prostředků z účtů společnosti, a především vyhotovit Seznam akcionářů, na němž byl jako jediný akcionář uveden právě on, a vydat hromadnou listinu v celkové hodnotě 32 000 000 Kč. Jednání obviněného tedy nebylo motivováno pouze snahou stát se předsedou představenstva, a tedy „ředitelem“ společnosti (jak uvádí ve svém dovolání), nýbrž toto jednání bylo pouze nezbytným předpokladem k ekonomickému ovládnutí společnosti a všech jejích akcií. Lze shrnout, že námitky nesprávného právního posouzení, jimiž soudům nižších stupňů vytýkal neznalost práva obchodních korporací a práva cenných papírů tak nebyly ničím jiným než prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. 42. Zcela bezpředmětná je proto skutečnost, že i po vydání hromadné listiny akcionářům zůstaly jejich akcie na jméno a nedošlo k jejich rubopisování. Účelem hromadné listiny, kterou obviněný vyhotovil, je totiž právě nahrazení jednotlivých akcií (viz § 524 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Lze připomenout, že obecně se osoba stane akcionářem akciové společnosti v okamžiku, v němž jí předloží rubopisované akcie a je zapsána do seznamu akcionářů. Zápis do obchodního rejstříku je následně pouze deklaratorním jednáním, rejstříkový soud neověřuje, zda došlo k převodu akcií či hromadné listiny, ale na základě předkládaných listin provede zápis. Za situace, že obviněný byl na Seznamu akcionářů uveden jako akcionář jediný, přičemž by tato skutečnost byla propsána i v obchodním rejstříku, by tak vedle sebe existovaly dvě skupiny akcií. Skuteční akcionáři by poté museli podat žalobu na určení vlastnického práva k těmto akciím. Je tedy patrné, že jednání obviněného směřovalo k ekonomickému ovládnutí společnosti, jímž by zbavil dosavadní akcionáře jejich postavení. K tomuto následku nedošlo jenom díky včasnému zásahu poškozeného V. P. st., jakožto skutečného předsedy představenstva a většinového akcionáře společnosti H. P., a. s. 43. Pokud se obviněný domáhal právní kvalifikace svého jednání jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, založil tuto námitku na zcela jiném skutkovém stavu, než k jakému dospěl po provedeném dokazování soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Obviněný zde pouze předkládal vlastní verzi skutkového děje, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru o jednání obviněného tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, přičemž po pečlivém zhodnocení důkazů dospěly k závěru o promyšleném jednání dovolatele směřujícím k získání všech akcií společnosti. Rozhodně se nejednalo o pouhé vytvoření nátlaku na svědka J. P. a poškozeného V. P. st., s nimiž měl obviněný spory, proto se jim takto snažil znesnadňovat život. Ostatně předmětné námitky ani nejsou způsobilé naplnit jakýkoliv dovolací důvod § 265b odst. 1 tr. ř., neboť představují pouhou polemiku s provedenými důkazy a domáhají se právní kvalifikace jednání na základě verze skutkového děje, která v řízení byla provedenými důkazy vyvrácena, jak již vyložil soud prvního stupně mimo jiné v bodech 211. a násl. odůvodnění svého rozsudku. Tvrzená verze dovolatele o motivech jeho jednání vůči poškozenému, vedená snahou, aby mu svědek J. P. a poškozený V. P. st. nebránili v užívání nemovitosti v XY ulici v XY, totiž byla jednoznačně vyvrácena, přičemž soud prvního stupně správně konstatoval, že v tomto směru za věrohodnou považuje verzi uvedenou poškozeným, že obviněný měl zájem o koupi akcií obchodní společnosti H. P., a. s., proto sepsali smlouvu o smlouvě budoucí na prodej 32 kusů akcií této společnosti za částku 38 milionů Kč, přičemž součástí této smlouvy byla i smluvní pokuta ve výši 5 000 000 Kč. Obviněný měl při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí zaplatit navíc i jistinu rovněž ve výši 5 000 000 Kč, což neučinil, proto si obě vyhotovení smlouvy poškozený ponechal do zaplacení této částky. Když následně obviněný jistinu nezaplatil a na výzvy poškozeného nereagoval, byl poškozeným upozorněn na možnost vymáhání smluvní pokuty, teprve následně po tomto kroku poškozeného započalo jednání obviněného, které je mu ve skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu. 44. K dílčímu útoku pod bodem II. obviněný namítal, že se soudy nižších stupňů dopustily porušení zásady „in dubio pro reo“, pokud dospěly k závěru, že mělo dojít k obohacení blíže nezjištění osoby. Zákonný znak „obohacení jiného“ uvedený v § 209 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob, neboť pod pojmem „jiného“ nutno rozumět jen osobu nebo osoby odlišné od pachatele. Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ v ustanovení postihujícím podvodné jednání totiž nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 18. 4. 1990, sp. zn. 2 Tzf 4/90 (uveřejněný pod č. 18/1991 Sb. rozh. tr.)]. Pokud není konkrétní osoba, k jejímuž obohacení mělo dojít, identifikována, neznamená tato skutečnost sama o sobě porušení zásady „in dubio pro reo“ a nezakládá povinnost soudů předpokládat, že s penězi mělo být naloženo v souladu se zákonem, pokud prokázaný skutkový stav svědčí o opaku, jak tomu bylo i v tomto případě. Obviněný opět svým podvodným jednáním a předložením nepravdivých listin docílil zapsání společnosti S. G., a. s., za niž neoprávněně jednal, v pozici třetího jednatele společnosti C. M., aniž by o tom stávající skuteční jednatelé této společnosti věděli, a následně bez jejich vědomí usiloval o prodej nemovitostí. V takové situaci se jeví zcela nelogický předpoklad, že by toto podvodné jednání bylo vedeno záměrem dostat finanční prostředky získané prodejem nemovitostí do sféry jejich skutečných majitelů, tedy jednatelů a společníků C. M. Z. N. a I. N., a pokud soudy dospěly k závěru, že mělo dojít k obohacení blíže nezjištěné osoby, nelze za tohoto skutkového stavu dospět k závěru o porušení zásady „in dubio pro reo“. Ostatně nelze pominout, že obviněný usiloval o to, aby z kupní ceny 3 980 000 Kč byla částka 3 787 368 Kč převedena z advokátní úschovy advokátní kanceláře Rada, Čutková & Kopiš, na bankovní účet Mgr. Tomáše Davida. K takovému postupu by totiž rozhodně nebyl důvod, pokud by obviněný neusiloval o vyvedení předmětné částky z dispozice vlastníka prodávaných nemovitostí. 45. Není možné se ztotožnit ani s námitkou obviněného o absenci objektu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Obviněný své námitky založil na tom, že objektem tohoto trestného činu je spolehlivost informací o hospodářském stavu subjektů, o čemž však obsazení statutárního orgánu nijak nevypovídá. Dané ustanovení však sankcionuje osoby odpovědné za pravdivost údajů v podkladech sloužících pro zápis do některého takového rejstříku, včetně zfalšování či jiného ovlivnění podkladů sloužících pro vypracování znaleckého posudku, jenž se přikládá k návrhu na takový zápis, de facto poskytuje trestněprávní ochranu principu publicity vycházejícímu z § 121 o. z., podle něhož stav zápisu ve veřejném rejstříku je správným, úplným a pravdivým stavem pro všechny osoby, které si nejsou vědomy toho, že rejstříkový stav určitého již zapsaného subjektu neodpovídá skutečnému právnímu stavu. To platí pro zapsané subjekty, které se nemohou dovolávat toho, že skutečnost je jiná (např. společnost s ručením omezeným se nemůže dovolávat toho, že zapsaný jednatel již nebyl oprávněn za ni jednat, pokud třetí osoba jednala v důvěře v zápis v obchodním rejstříku). To však platí jen vůči zapsanému subjektu, a nikoli vůči osobám v jeho rámci zapsaným ve veřejném rejstříku (statutárním orgánům, resp. členům jiných orgánů zapsané právnické osoby) – proto se např. domnělý nabyvatel obchodního podílu nemůže dovolat důvěry v zápis v obchodním rejstříku, pokud převodce, coby zapsaný společník, který se jím ovšem nikdy nestal, na něj převedl obchodní podíl (nikdo nemůže převést více práv, než sám má) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3339). Objektem trestného činu podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku je tedy zájem na ochraně pravdivosti, správnosti a úplnosti zápisů v obchodním rejstříku, který obviněný předložením nepravdivých podkladů rejstříkovému soudu porušil. 46. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného o neexistenci příčinné souvislosti mezi předkládáním nepravdivých podkladů rejstříkovému soudu a hrozbou vzniku škody předpokládané v § 254 odst. 4 tr. zákoníku v případě dokonání činu. V řízení bylo prokázáno, že obviněný předkládal nepravdivé podklady ke svému zápisu do funkce předsedy představenstva obchodní společnosti H. P., a. s., stejně jako nepravdivé podklady k zápisu společnosti S. G., a. s., jako dalšího jednatele obchodní společnosti C. M., s. r. o., a rovněž i pro zápis své osoby jako jediného akcionáře společnosti H. P., a. s., neboť údaj o jediném akcionáři je údajem zapisovaným do obchodního rejstříku [srov. § 48 odst. 1 písm. k) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob]. I předkládání těchto podkladů bylo součástí jednání, kterým se obviněný snažil ekonomicky ovládnout obchodní společnost H. P., a. s., a vést útok na její akcie, a také nakládat s majetkem společnosti C. M. Obviněný se tedy dopustil v úmyslu způsobit škodu akcionářům společnosti H. P., a. s., společnosti samotné i společnosti C. M. nejen pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ale také trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. Zjištěné skutečnosti proto nebrání tomu, aby mu tato okolnost byla přičítána jako znak kvalifikované skutkové podstaty u obou těchto trestných činů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 15 Tz 81/2023, uveřejněné pod č. 22/2024 Sb. rozh. tr.). Není totiž důvod pro to, aby záměr naplnit i znak kvalifikované skutkové podstaty způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, mu nebyl přičten v rámci obou skutkových podstat trestných činů, které svým jednáním naplnil. 47. Vzhledem k výše uvedenému je zcela nepřiléhavý i požadavek obviněného na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná v této souvislosti především stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím právě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V případě trestné činnosti obviněného vykazující znaky promyšlenosti, plánovitosti, motivované zištností, s vědomím i hrozící výše škody, nelze dovodit, že by byly splněny zákonné podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. 48. Obviněný se rozhodně nedopustil posuzované trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům dané trestné činnosti. Ačkoliv obviněný vztahoval tuto námitku k jednání pod bodem II., jedná se pouze o dílčí útok pokračujícího trestného činu, které je z hlediska hmotného práva považováno za jeden skutek. I aplikace zásady subsidiarity trestní represe se tedy musí vztahovat ke skutku jako celku, nikoliv k jednotlivému dílčímu útoku, který by dokonce ani sám o sobě nemusel naplnit veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu. Obviněný byl odsouzen za pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. K dokonání činu nedošlo jen v důsledku obezřetnosti a zásahu poškozených, přičemž není pochyb o záměru dovolatele oba dílčí útoky dokonat. Tyto skutečnosti jednoznačně vylučují možnost uplatnění této zásady, jak vyplývá z výše citovaného stanoviska. Nadto jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody několikanásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, která je znakem kvalifikovaných skutkových podstat citovaných trestných činů. Lze tedy shrnout, že trestná činnost obviněného vylučuje jakékoliv úvahy o možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe. 49. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jimž obviněný zcela nedůvodně vytýká způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obviněný vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, pokud by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). 50. Jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný ani ve svém dovolání neuvedl, v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Ani Nejvyšší soud takový rozpor neshledal. O zjevný rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Extrémní (zjevný) nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Nalézací soud řádně odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že jednání obviněného směřovalo v případě dílčího útoku pod bodem I. za užití nepravdivých tvrzení a nepravdivých listin k získání akcií společnosti H. P., a. s., a zmocnění se této společnosti. Rovněž i v případě dílčího útoku pod bodem II. skutkový děj byl logicky dovozen z provedeného dokazování a v souladu s principy formální logiky a je založen na hodnocení důkazů, které nevykazuje prvky libovůle. Soudy vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině. Všechny tyto provedené důkazy pak odpovídají zjištěnému skutkovému stavu a odlišná verze obviněného ve světle provedených důkazů nemůže obstát. 51. K námitce obviněného, že soudy nedůvodně neprovedly navrhovaný podstatný důkaz, lze uvést, že pokud by řízení bylo touto vadou zatíženo, došlo by k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o situaci, v níž by nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž takovým porušením práva na spravedlivý proces je i opomenutí důkazu klíčového pro rozhodnutí o vině. Podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, eventuálně zcela opomenul, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či pouze okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Obecně lze tedy tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodnily a vysvětlily v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). O případ tzv. opomenutého důkazu se nejedná, pokud se soudy nižších stupňů zabývaly důkazním návrhem, přičemž dospěly k závěru, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily. 52. Ve světle výše uvedeného nelze akceptovat námitku obviněného o neprovedení důkazu (znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) ke zjištění jeho příčetnosti. Obviněný navrhoval i provedení výslechu svých rodinných příslušníků jako podkladu pro zpracování znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka. Ten však byl pravomocně odsouzen za zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, za což mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na dobu tří let. Pozbyl tedy oprávnění vykonávat znaleckou činnost. Soud prvního stupně vyložil, že výslech rodinných příslušníků obviněného neprováděl nejen proto, že již tento znalec nemohl zpracovat znalecký posudek, ale především proto, že o trestné činnosti obviněného s výjimkou jeho manželky nic nevěděli, a tak nepovažoval jejich výslech za důvodný. 53. Přitom zkoumání příčetnosti obviněného v této věci nemělo žádné opodstatnění. Jak sám obviněný uvedl, příčetnost pachatele není třeba zkoumat, pokud o ní není pochyb. Obviněný svou příčetnost zpochybňuje ve vztahu k jednání, které spočívalo v jeho návštěvách v hotelu, kde se měl chovat nestandardně. To však nepředstavuje skutkový děj popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, resp. toto jednání dovolatele není z hlediska skutkového děje podstatné a rozhodující. Obviněnému je kladeno za vinu promyšlené racionální jednání primárně nespočívající v jeho návštěvách v hotelu (ačkoliv jsou dílčí součástí skutku), ale v předložení nepravdivých listin rejstříkovému soudu, aby byl zapsán jako předseda představenstva, a následně vyhotovení hromadné listiny, pomocí níž chtěl obviněný získat veškeré akcie společnosti H. P., a. s. Ve vztahu k tomuto jeho zcela racionálnímu jednání, stejně jako ve vztahu k jednání obviněného, jímž dosáhl zápisu obchodní společnosti S. G., a. s., jako třetího jednatele společnosti C. M. a následnému jednání směřujícímu k prodeji nemovitostí ve vlastnictví této společnosti, žádné pochybnosti o jeho příčetnosti nevznikly, proto ani nebylo nutné opatřit a provést znalecký posudek ke zkoumání jeho psychického stavu. V tomto směru soudy nižších stupňů své úvahy o nadbytečnosti doplnění dokazování o znalecký posudek k posouzení příčetnosti dovolatele řádně odůvodnily a nezatížily proto svá rozhodnutí vadou, kterou obviněný namítal. V. Závěrečné shrnutí 54. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možno část námitek uplatněných obviněným podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 8. 2025 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu