Plný text
5 Tdo 727/2026-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 5 To 53/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 43/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný R. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 10 T 43/2025, uznán vinným jednak pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest v počtu 35 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 300 Kč, tedy v celkové výměře 45 500 Kč. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců a rovněž podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti učitele autoškoly na dobu 24 měsíců.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný R. F. proti všem jeho výrokům a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě v neprospěch obviněného proti výroku o jeho vině. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 5 To 53/2026, obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Skutku, jímž byl obviněný R. F. uznán vinným, se dopustil dne 16. 8. 2023 kolem 15:44 hod. na křižovatce ulic XY, XY, XY a XY v Jihlavě, v přítomnosti dalších nejméně tří okolojdoucích osob tím, že jako učitel autoškoly převzal s ohledem na dopravní situaci bezdůvodně řízení motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, RZ: XY, přičemž z místa spolujezdce uchopil volant a pomocí pedálu akcelerátoru na místě spolujezdce záměrně zvýšil rychlost z 13 km/h na 22 km/h. Touto rychlostí se s vozidlem přibližoval k vyznačenému přechodu pro chodce na XY, po němž přecházeli poškozená L. V., roz. K., bývalá přítelkyně obviněného, a poškozený T. N. Následně obviněný s vozidlem, které bylo v tu dobu zcela pod jeho kontrolou, záměrně vjel rychlostí 10-15 km/h na přechod pro chodce přímo do dráhy pohybu poškozených, na což reagoval poškozený T. N. úskokem, jímž se vyhnul střetu s vozidlem řízeným obviněným. Obviněný po těsném minutí poškozeného T. N. zastavil v prostoru přechodu pro chodce. Poté došlo mezi obviněným a poškozenými ke slovní rozepři, při které obviněný poškozeným vulgárně nadával, na L. V. křičel, že je „štětka, kurva, špína, děvka“ apod., a na T. N., že je „čurák“ a že „mu dá přes držku“. Obviněný tímto svým jednáním nezpůsobil poškozenému T. N. zranění, poškozený nebyl následně podstatně omezen v obvyklém způsobu života. S ohledem na způsob útoku a použitý dopravní prostředek však mohl obviněný takový následek, tj. zranění minimálně dolních končetin, které by poškozeného podstatně omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden, poškozenému způsobit. K takovému následku nedošlo pouze díky na vůli obviněného nezávislým skutečnostem, především díky včasné reakci poškozeného.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu (v dovolání a jeho odůvodnění je nesprávně uvedeno rozsudek – poznámka NS) podal obviněný R. F. dovolání, které opřel o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle dovolatele rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení odvolacím soudem, rovněž tvrdí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. V odůvodnění dovolání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí. V souvislosti s dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyslovil nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, že jednal v úmyslu přímém. Skutek podle něj proběhl jinak, než popsaly soudy, čemuž nasvědčovala důkazní situace a mechanická (faktická) nefunkčnost ovládání pedálů řidiče a spolujezdce. Z posudku Ing. Z. M., Ph.D., vyplynulo, že zastavení vozidla bylo kontrolované a že záměrem toho, kdo vozidlo ovládal, „zřejmě nebylo primárně zasáhnout chodce“. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahuje vnitřní logický rozpor, pokud tvrdí, že úmyslem obviněného nebylo chodce skutečně zranit, ale spíše vystrašit. Současně však dovozuje přímý úmysl ublížit poškozenému na zdraví. Obviněný zdůraznil, že nelze současně chtít přímo úmyslně ublížit na zdraví a zároveň chtít jen vystrašit poškozeného. Vystrašit někoho a ublížit mu na zdraví jsou totiž dva různé úmysly směřující ke dvěma různým následkům. Obviněný proto dovodil nesprávné hmotněprávní posouzení skutku spočívající v nesprávném závěru ohledně naplnění subjektivní stránky trestných činů kladených mu za vinu. I pokud by skutkový děj proběhl tak, jak soud prvního stupně zjistil, což podle něj nelze mít za prokázané, pak skutková zjištění popisují úmysl vystrašit či ohrozit, nikoli úmysl ublížit na zdraví. Pokus ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 tr. zákoníku vyžaduje úmysl směřující ke způsobení újmy na zdraví. Pokud sám soud konstatoval, že úmyslem dovolatele bylo jen vystrašit poškozeného, pak skutek buď nenaplnil subjektivní stránku pokusu ublížení na zdraví, nebo měl být kvalifikován jinak. Vyjádřil proto přesvědčení, že se jedná o čistě hmotněprávní otázku, kterou může a má Nejvyšší soud přezkoumat.
6. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že existuje zjevný rozpor v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť skutkové zjištění o „přímém úmyslu ublížit na zdraví“ je ve zjevném rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy Ing. Z. M., Ph.D., (v dovolání nesprávně uvedeno znalce Ing. Vlka), který hovoří o vylekání poškozeného, nikoliv o snaze jej zranit. K tomu znalec navíc technicky průběh incidentu popsal tak, že obviněný neuchopil volant, ale pouze položil dva prsty na věnec volantu, aniž by ho obejmul palcem, zatímco řidič vozidla držel volant celou dobu. Dovolatel zdůraznil významový rozdíl mezi pojmy „položil dva prsty na věnec“ a tvrzením soudu prvního stupně, že obviněný „uchopil volant a převzal řízení“. Pokud kamera městské policie ukázala jen prsty na volantu, pak skutkové zjištění tohoto soudu o uchopení volantu a převzetí řízení jde nad rámec toho, co obrazový důkaz ukazoval. Soud prvního stupně měl proto dospět k jiným skutkovým závěrům. Zdůraznil také, že žák (řidič) mohl akcelerovat, i když obviněný držel dva prsty na volantu, což vyvrací úvahu jmenovaného znalce v jejím vlastním základu a v konečném důsledku i závěr soudu prvního stupně o tom, že vozidlo ovládal obviněný.
7. Dále obviněný namítl, že se soud prvního stupně zmýlil i v počtu ohrožených osob, pokud uvedl chodce (množné číslo), přestože se poškozená v době incidentu nacházela již mimo dráhu vozidla, což je další vnitřní rozpor tzv. skutkové věty. Výrok rozsudku totiž uvádí, že obviněný vjel „přímo do dráhy pohybu jmenovaných poškozených“, zatímco z posudku znalce Ing. Z. M., Ph.D., vyplynulo, že v dráze vozidla byl jen poškozený T. N., neboť poškozená L. V. byla už mimo dráhu vozidla. To podle dovolatele podporovalo závěr, že ohrozil pouze jednoho chodce, v čemž je další nesoulad mezi skutkovou větou a obsahem důkazů. Konečně obviněný namítl, že poškozeného před incidentem neznal a je proto scestné, aby se jej snažil zranit, navíc automobilem v pozici spolujezdce.
8. V závěru dovolání obviněný namítl, že ačkoliv „se může jevit otázka úmyslu jako důsledek skutkového zjištění, do kterého by Nejvyšší soud nezasahoval, v tomto specifickém případě jde o vadu a zcela logický rozpor a nesprávné hmotněprávní posouzení věci“. Pokud by bylo v jeho věci prokázáno zavinění, jednalo by se o nedbalostní zavinění, tudíž měla být zvolena jiná právní kvalifikace skutku. Nakonec opětovně popřel existenci svého úmyslného zavinění v podobě přímého úmyslu a uvedl, že v posuzované věci nebyly respektovány ani zásada in dubio pro reo, ani zásada spravedlivého procesu.
9. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal právní posouzení skutku odvolacím soudem a podle § 265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí nebo jejich části a rozhodl podle § 265m tr. ř., alternativně vrátil věc k dalšímu projednání soudu prvního stupně podle § 265l tr. ř.
10. Obviněný rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno, neboť by vykonáním předmětného rozsudku (správně usnesení – poznámka NS) došlo k nenavratitelné újmě u obviněného, který pozbyl řidičské oprávnění jako řidič z povolání.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že obviněný měl správně usnesení odvolacího soudu napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s poukazem na uplatněné dovolací důvody.
12. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný v podaném dovolání jen opakuje obhajobu, kterou již uplatnil před soudy nižších stupňů, jejímž základem je tvrzení, že nejednal v přímém úmyslu způsobit chodcům na přechodu zranění, k čemuž využil úvahu znalce Ing. Z. M., Ph.D., že účelem vjetí na přechod byla patrně jen snaha chodce vystrašit. S touto úvahou znalce se však odvolací soud vypořádal v bodě 10. odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že znalec není oprávněn posuzovat, co bylo záměrem osoby, která vozidlo autoškoly ovládala. Státní zástupce dodal, že znalec navíc učinil řadu výroků, z nichž si dovolatel selektivně vybral jen výrok zpochybňující skutková zjištění soudů o jeho záměru. Státní zástupce v této souvislosti připomněl výpověď znalce u hlavního líčení dne 3. 12. 2025, podle níž dovolatel „použil kontrolované zpomalení na hranici nějakého nenáhlého, zastavil až za koridorem pohybu těch chodců, kdyby je nechtěl srazit, tak by zastavil dřív…“. V této souvislosti zdůraznil, že úkolem znalce bylo pouze popsat pohyb vozidla z technického hlediska, nikoli hodnotit další chování obviněného po vystoupení z vozidla nebo průběh jeho předchozího vztahu s poškozenou a jeho vztah k poškozenému. Pohyb předmětného vozidla byl navíc jen jedním z mnoha skutkových zjištění, na jejichž základě soud prvního stupně učinil závěr o formě zavinění obviněného.
13. K námitkám obviněného proti závěru o jeho zavinění státní zástupce uvedl, že mu lze přisvědčit v tom, že mohlo být odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně více konzistentní, k čemuž odkázal na bod 29. (přímý úmysl směřoval k vystrašení) a bod 32. (úmyslem bylo najet do poškozeného) odůvodnění rozsudku a z toho vyplývající nesrovnalosti. Státní zástupce proto dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně trpí vadou, neobsahuje jeho jednoznačné stanovisko k formě úmyslu dovolatele. Současně však zdůraznil, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, a proto je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podstatné to, zda z rozhodnutí jako celku bezpečně vyplývá, že úmyslné zavinění bylo zjištěno a jaká jeho forma byla naplněna. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 650/2007, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 904/2020. Z popisu skutku i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že dovolatel najel na přechod pro chodce bezdůvodně a záměrně, pokud by poškozený neuskočil, vozidlo by do něj narazilo. Ve vztahu k možnosti zranění poškozeného proto jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť ponechal náhodě, zda poškozený uskočí, či nikoli. Proto musel být srozuměn s možností střetu vozidla s poškozeným i jeho zraněním. Pokud by jej chtěl jen vystrašit, zastavil by ještě před místem, kde se nacházel poškozený. Státní zástupce rovněž připomněl, že z hlediska použité právní kvalifikace je forma úmyslu nerozhodná, neboť pokusu tohoto trestného činu je možno se dopustit v úmyslu přímém i nepřímém. Uzavřel proto, že dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné a právní posouzení skutku je správné.
14. K tvrzenému zjevnému rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného první variantě tohoto dovolacího důvodu neodpovídají a další varianty obviněný ani nenaznačil. Uvedl totiž pouze již zmíněný úsudek znalce o účelu vjetí na přechod pro chodce, že obviněný chtěl poškozeného jen vystrašit. K tomu státní zástupce poukázal na bod 10. usnesení odvolacího soudu a zdůraznil, že názor znalce z oboru dopravy na stav mysli obviněného v době činu není důkazem, kterým by mohly být zjišťovány skutkové podklady pro právní závěr o formě zavinění. Navíc samotné vyloučení úmyslu přímého nestačí pro vyloučení dovolatelova zavinění, neboť jeho čin je trestný i v případě úmyslu nepřímého. Obviněným tvrzený rozpor se tak netýkal rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků předmětného trestného činu. Ani tato námitka nemohla odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu. Pokud obviněný uváděl, že akcelerovat mohl i žák sedící na místě řidiče, pak vzhledem k tomu, že obviněný jakožto instruktor měl k dispozici rovněž pedály brzdy a spojky, bylo zrychlení vozidla bez jeho účasti vyloučené, neboť kdykoliv mohl odpojit hnanou nápravu od motoru a brzdit. Pro toto tvrzení obviněný navíc neoznačil žádný důkaz, přičemž pouze bez dalšího uvedl, že výpověď žáka sedícího na místě řidiče je nepravdivá. Pokud tvrdil, že blíže neuvedené „důkazní prostředky“ podpírají ohrožení jen jednoho chodce, tak bez bližší konkretizace těchto důkazních prostředků se jednalo o námitku příliš obecnou, než aby bylo možno se k ní vyjádřit. Z hlediska dovolání bylo podstatné, že by k naplnění znaků skutkové podstaty pokusu předmětného trestného činu stačil i útok na jediného chodce. Tato okolnost se navíc ani netýkala rozhodných skutkových zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Státní zástupce proto shrnul, že námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku byly zjevně neopodstatněné a jeho námitky proti učiněným skutkovým zjištěním žádnému z dovolacích důvodů neodpovídaly. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
16. V replice na vyjádření státního zástupce obviněný reagoval na jeho tvrzení, že úmyslem obviněného nebylo poškozeného jen vystrašit, ale narazit do něj. K tomu zdůraznil, že v okamžiku vjetí na přechod byl již poškozený mimo dráhu vozidla. Zastavení vozidla bylo kontrolované, tj. zastavil až na přechodu úmyslně, aby zmírnil případný náraz jiného vozidla zezadu. Nejednalo se proto o náhodné jednání, nýbrž o kalkulovaný a plynulý technický manévr (uvolnil brzdový pedál až když byl poškozený mimo dráhu vozidla a nebezpečí bylo prokazatelně odvráceno). Mimoto poškozený nevstupoval do dráhy vozidla, ale vystupoval z ní ven a reagoval na zvuk motoru vozidla rychlejším krokem vpřed.
17. Dovolatel souhlasil s tvrzením státního zástupce, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně mělo být více konzistentní, neboť soud nedokázal jednoznačně a explicitně určit formu úmyslu obviněného, ačkoli zavinění je klíčové pro určení povahy trestného činu. Dodal, že i když je z hlediska zvolené právní kvalifikace skutku forma úmyslu nerozhodná, nezprošťuje to soud povinnosti určit konkrétní formu zavinění, která je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Navíc jeho srozumění s rizikem nárazu nebylo dáno, natož aby bylo prokázáno.
18. K argumentaci státního zástupce k obviněným deklarovanému zjevnému rozporu uvedl, že učitel autoškoly není vždy objektivně schopen, ani při veškeré péči, kterou lze od něj rozumně požadovat, adekvátně a včas zareagovat na konání žáka, a to obzvlášť pokud se žák na základě nezkušenosti rozhodne u přechodu akcelerovat. Úplnou kontrolu v rámci svých možností má žák na sedadle řidiče. Instruktor jen dohlíží, radí a v krizové situaci může omezeně zasáhnout. Nemá totiž k dispozici dvojí řízení (volant), a proto někdy pokládá již předem ruku na věnec volantu. To však neznamená, že zcela přebírá kontrolu řízení, ale pouze zaručuje bezpečný průjezd. Jedná se o standardní praktiku instruktorů. Podle dovolatele to, že „mohl“ akcelerovat žák, nebylo „vyloučené“, ale zcela logické, jelikož žák sám po většinu jízdy určuje rychlost a chod automobilu. K tomu dovolatel odkázal na vyjádření soudního znalce a na sdělení výrobce zařízení Teichl HP-0582 na č. l. 198 spisu.
19. Nakonec za podstatné označil obviněný to, že v momentě uskočení poškozeného vpravo se pohyboval rychleji než vozidlo samotné. I kdyby došlo ke kolizi, tedy pokud by poškozený neuskočil, výsledkem by bylo maximálně jeho otočení kolem své osy na základě nárazu do levé nohy, nikoliv však náraz do těla a pád na kapotu. Poškozená navíc v dráze vozidla již vůbec nebyla, což prokazoval záznam vnitřní kamery vozidla i výpověď poškozené, podle níž šel poškozený až za ní, tj. nešli přímo vedle sebe. Tvrzení, že byli v ohrožení oba poškození, tak podle dovolatele bylo mylné a klamavé.
20. Závěrem své repliky proto obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem státního zástupce, že je jeho dovolání zjevně neopodstatněné, a setrval na svém závěrečném návrhu předneseném v podaném dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Je nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby mu konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud je obsahem dovolání pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
23. Obviněný R. F. své dovolání opřel o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání neuplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Ačkoli primárně brojil proti závěrům soudu prvního stupně, které považoval za nesprávné, přičemž jím tvrzené vady podle něj neodstranil ani odvolací soud, měl namítat existenci právě tohoto dovolacího důvodu s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Toto spíše jen formální pochybení dovolatele však nebylo hlavním důvodem pro odmítnutí jeho dovolání, jak bude níže rozvedeno.
24. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Je jím „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obviněný svou dovolací argumentací mířil na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, tedy na vadu tzv. zjevného rozporu.
25. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
26. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
b) Ke konkrétním námitkám obviněného
27. Předně je nutno konstatovat, že převážnou část v dovolání uvedených námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích tohoto trestního řízení, především pak ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Značná část jeho dovolací argumentace tak představuje pouze opakování jeho obhajoby, s níž se již věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (srov. zejména body 24. až 34. rozsudku soudu prvního stupně a body 6. až 12. usnesení odvolacího soudu). V takové situaci se zpravidla jedná o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)].
28. K obviněným tvrzené vadě tzv. zjevného rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno připomenout, že v případě tzv. extrémního (zjevného) rozporu se jedná o situaci, v níž skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo nevyplývají z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo dokonce jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoli jakýchkoli skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Musí se tedy jednat o taková skutková zjištění, bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Nejvyšší soud totiž je a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V dovolacím řízení přitom není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. Existence tzv. zjevného rozporu proto nemůže být založena jen na tom, že obviněný předložil vlastní hodnocení důkazů a dovodil z něj jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, či ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Pro naplnění první alternativy dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nestačí pouhé tvrzení dovolatele o zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem, které je založeno pouze na jiném hodnocení důkazů obviněným, zpravidla pro něj příznivějším.
29. Dokazování je navíc doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli. Soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.
30. Při materiálním posouzení dovolací argumentace obviněného předestřené v souvislosti s dovolacími důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jak bude rozvedeno dále, nelze než dospět k závěru, že jejím prostřednictvím obviněný uplatňuje námitky skutkové. Vyjadřuje jimi pouze svůj nesouhlas s konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými v této věci, jakož i s provedeným dokazováním, respektive s hodnocením jednotlivých důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem ani s jeho právním posouzením. Své výhrady přednáší především v souvislosti se závěrem soudů nižších stupňů o naplnění úmyslné formy zavinění trestných činů, jimiž byl uznán vinným, zejména pak pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 tr. zákoníku. I tyto výhrady jsou však vystavěny primárně na jeho nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Stejný závěr lze aplikovat i na jeho tvrzení o tzv. zjevném rozporu, který nadto v podaném dovolání blíže nespecifikoval, omezil se na pouhé konstatování, že v pozici instruktora nemohl vozidlo autoškoly kvůli jeho technickým parametrům plně ovládat, proto podle něj nepřichází v úvahu, že by mohl cíleně „najíždět“ na poškozeného se záměrem ublížit mu na zdraví, neboť vozidlo řídil a ovládal žák autoškoly.
31. Takové námitky dovolatele ovšem nejsou, jak již bylo naznačeno, podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, avšak ani žádné jiné. Nejvyšší soud připomíná, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení a není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů, neboť je zjištěným skutkovým stavem vázán. Toto východisko by mohl prolomit pouze tehdy, pokud by podstatná skutková zjištění byla zatížena vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy byla by skutečně v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Obviněný totiž staví své tvrzení o existenci tzv. zjevného rozporu výlučně na tom, že provedené důkazy hodnotí jinak než soudy nižších stupňů, a tudíž z nich dovozuje jiná, pro něj příznivější skutková zjištění. Přitom však zcela ignoruje další důkazy, kterými byly jím činěné skutkové závěry vyloučeny, a to výpovědi poškozené L. V., poškozeného T. N., svědka J. K., žáka autoškoly, který vozidlo řídil před převzetím řízení obviněným. V tomto směru soud prvního stupně vycházel z jeho výpovědi popsané v bodech 9. a 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž mimo jiné popsal, že pokud instruktor začne vozidlo ovládat přes pedály na místě spolujezdce, pedály u řidiče ztuhnou a nelze přes ně vozidlo ovládat. Svědek rovněž uvedl, že se snažil při nájezdu na přechod brzdit, ale nešlo to. Byl to obviněný, kdo v okamžiku pohybu vozidla asi uprostřed přechodu pro chodce dupnul na brzdy. Poté došlo k hádce a verbálnímu napadání obou poškozených obviněným. Dovolatel rovněž zcela pominul závěry znaleckého posudku znalce z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, z nichž soudy nižších stupňů vycházely. Právě tyto i další důkazy, na které poukázal ve svém rozsudku již soud prvního stupně, vinu obviněného jednoznačně prokázaly. Nelze proto než uzavřít, že námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním nejsou důvodné a nelze je podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
32. K výhradám obviněného proti závěru o naplnění úmyslné formy zavinění trestných činů, jimiž byl uznán vinným, kterými mířil na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud pro úplnost znovu připomíná, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Ani prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se však nelze domáhat přezkumu správnosti a úplnosti skutkového stavu (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a prověřování zákonnosti provedeného dokazování (§ 2 odst. 6 tr. ř.) jakožto otázek práva procesního.
33. K obviněným tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení subjektivní stránky lze uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být současně prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku (účinku) v podobě ublížení na zdraví. Přitom však postačí i eventuální (nepřímý) úmysl. Pachatel musí vědět, že svým jednáním může způsobit poškozenému poruchu zdraví nebo jiné onemocnění v intenzitě požadované § 122 odst. 1 tr. zákoníku, a musí být s takovým následkem (účinkem) srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k ublížení na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 tr. zákoníku (blíže viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1972). Trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž však postačí úmysl eventuální ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Úmysl zde musí pokrývat zejména to, že pachatel jedná výtržnicky veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, přičemž však nemusí znát tyto právní pojmy, ale jeho zavinění se vztahuje ke skutkovým okolnostem pod ně podřazované. Důležitá je povaha a způsob jednání pachatele, tedy zda učinil opatření, aby jeho jednání, které by mohlo být považováno např. za hrubou neslušnost, nebylo výtržnické povahy, byť bylo vykonáno na místě veřejnosti přístupném či pozorováno náhodnými „diváky“ (dále viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4510).
34. V nyní posuzované věci soudy nižších stupňů neměly o úmyslu obviněného pochyb a jejich závěr o naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku je správný a respektoval teoretická východiska vyjádřená v odborné komentářové literatuře k trestním předpisům, jakož i v judikatuře Nejvyššího soudu. Lze sice přisvědčit obviněnému i státnímu zástupci v tom směru, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně mohlo být poněkud více konzistentní, co se týče slovního vyjádření toho, k čemu přesně směřoval úmysl obviněného [zejména pokud jde o na první pohled kontradiktorní vyjádření uvedená v rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž nejprve obviněný vozidlo použil fakticky jako zbraň, přičemž však jeho úmyslem nebylo chodce skutečně zranit, ale spíše vystrašit (bod 29. rozsudku), a poté tvrzení, že úmyslem obviněného bylo najet do poškozeného, a tudíž jeho jednání bezprostředně směřovalo k ublížení na zdraví poškozeného (bod 32. rozsudku)]. Pokud však budeme na rozsudek soudu prvního stupně nahlížet jako na celek a budeme zohledňovat jak jeho výrokovou část, tak jeho odůvodnění, které tvoří jeho neodmyslitelnou součást, nezbude než uzavřít, že z něj jednoznačně vyplývá, že úmysl obviněného bezprostředně směřoval ke způsobení újmy na zdraví poškozeného. Nejvyšší soud se totiž ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, že z popisu skutku i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že dovolatel najel na přechod bezdůvodně a záměrně a že kdyby poškozený neuskočil, vozidlem by do něj narazil. Ve vztahu ke zranění poškozeného proto jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť ponechal náhodě, zda poškozený uskočí, či nikoliv. Musel proto být srozuměn s možností, že do poškozeného narazí. Pokud by poškozeného chtěl jen vystrašit, jak naznačil soud prvního stupně právě v bodě 29. odůvodnění svého rozsudku, zastavil by ještě před tělem chodce a na přechod by nenajel a nezastavil až za místem, kde přecházel vozovku po přechodu pro chodce poškozený. Jestliže soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování a jeho hodnocení k závěru, že obviněný skutkovou podstatu pokusu přečinu podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 tr. zákoníku naplnil dokonce v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž tento svůj závěr dostatečně a logicky odůvodnil (viz bod 32. rozsudku soudu prvního stupně), nemůže tomuto postupu Nejvyšší soud nic vytknout, mj. s ohledem na již zmíněné zásady dokazování v trestním řízení. Jak již totiž bylo zdůrazněno, dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Argumentačně pak uvedený závěr soudu prvního stupně podpořil i odvolací soud ve svém usnesení. Odvolací soud totiž doplnil dokazování provedením kamerových záznamů ze dne 16. 8. 2023 z kamer města Jihlavy a videozáznamem z téhož dne z kamery umístěné v motorovém vozidle autoškoly, přičemž na základě takto doplněného dokazování uzavřel v bodě 10. odůvodnění svého usnesení, že k nárazu vozidla autoškoly do poškozeného nedošlo výhradně z důvodu včasné reakce poškozeného. Nejvyšší soud k těmto výhradám obviněného proto konstatuje, že přestože je bylo možno formálně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., materiálně hodnoceno se jednalo o námitky skutkové, které rovněž představují pouze polemiku obviněného s učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením zjištěného skutkového stavu, která však není podřaditelná pod tento dovolací důvod, avšak ani žádný jiný. I pokud by snad tuto námitku uplatnil právně relevantním způsobem, k čemuž však v nyní projednávaném dovolání nedošlo, nebylo by možno s ohledem na shora uvedené dospět k jinému závěru, než že je zjevně neopodstatněná.
35. K dovolání obviněného jako celku Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolatel své výhrady uplatňoval opakovaně v celém průběhu trestního řízení, že se jimi dostatečně a argumentačně přesvědčivě zabývaly soudy nižších stupňů (ačkoli obviněný tvrdí opak). Soudy nižších stupňů konstatovaly, že o vině obviněného není pochyb, a na základě důkazů provedených a hodnocených v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. učinily jednoznačný závěr, že obviněný naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Soudy rovněž svá meritorní rozhodnutí ve věci náležitě odůvodnily v souladu s požadavky § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., přes drobné výhrady ke způsobu vyjádření úmyslu obviněného ze strany soudu prvního stupně, jak již bylo výše uvedeno. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích v adekvátním rozsahu uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s jednotlivými ve věci provedenými důkazy i s obhajobou obviněného a čím konkrétně byla vyvrácena.
36. Nejvyšší soud proto shrnuje, že dovolací argumentace obviněného nebyla podřaditelná pod uplatněné, avšak ani žádné jiné dovolací důvody, neboť nepřesahovala meze pouhé polemiky s učiněnými skutkovými zjištěními a na ně navazující právní kvalifikací, její správností, jakož i s provedeným dokazováním a správností jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný se prostřednictvím své dovolací argumentace primárně snažil prezentovat pro něj příznivější verzi skutkového děje a na to navazující konstrukci skutkových zjištění a následné právní kvalifikace jeho jednání a teprve sekundárně namítal vady napadených rozhodnutí ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů, jakož i porušení zásady in dubio pro reo či jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však neshledal ani takové vady rozhodnutí soudů nižších stupňů, které by dosahovaly intenzity porušení ústavně zaručených práv obviněného.
37. Jen pro doplnění Nejvyšší soud uvádí, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. K návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí
38. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu odložil výkon usnesení (v dovolání nesprávně uvedeno rozsudku – poznámka NS) odvolacího soudu. K uvedenému návrhu uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu mj. odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodoval.
VI. Závěrečné shrnutí
39. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, respektive napadených rozhodnutí, a jim předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 9. 2026
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu