Plný text
5 Tdo 731/2026-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 9 To 262/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 58/2025, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného P. D. ohledně něj a za užití § 261 tr. ř. též ohledně obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Správa majetku Ronov, s. r. o., v celém rozsahu zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 9 To 262/2025, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 12 T 58/2025.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 12 T 58/2025, byl obviněný P. D. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento přečin mu byl podle § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, dále podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest vyměřený v 80 denních sazbách po 500 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč, přičemž podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo umožněno peněžitý trest zaplatit v měsíčních splátkách do 5 měsíců od právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek pro případ, že dílčí splátky nezaplatí včas. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy právnické osoby, včetně zákazu zastupování na základě plné moci, příkazní smlouvy či jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu na dobu 2 roků. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině obviněné právnické osoby obchodní společnosti Správa majetku Ronov, s. r. o. (dále jen Správa majetku Ronov, nebo ve zkratce též jen „SMR“), jíž bylo přičítáno jednání obviněného P. D..
2. Uvedeného přečinu se obviněný P. D. podle rozsudku soudu prvního stupně měl dopustit (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný P. D. jako jednatel obviněné právnické osoby Správa majetku Ronov, v rámci daňového řízení o dani z příjmů právnických osob, Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti Brno I, neposkytl potřebnou součinnost a za zdaňovací období roku 2020 a 2021 nepředložil daňové přiznání k této dani, ani související účetní závěrky, které jsou v souladu s platnými právními předpisy jeho povinnou přílohou, a tedy součástí daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob, ač to bylo jeho zákonnou povinností a ač byl k podání daňových přiznání správcem daně vyzván výzvou doručenou do datové schránky právnické osoby, avšak na výzvy nijak nereagoval. Správce daně neměl k dispozici úplné a správné účetní podklady, na jejichž základě by mohl řádně zjistit a stanovit daň a zajistit její zaplacení, a proto byl nucen ji stanovit podle daňových pomůcek.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a obviněná právnická osoba – obchodní společnost Správa majetku Ronov odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 9 To 262/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
II. Dovolání obviněného P. D.
4. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívaly na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť jeho jednání nenaplňuje všechny zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl dán tím, že odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení předcházejícím napadenému usnesení dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný nezpochybňoval, že za zdaňovací období v letech 2020 a 2021 nepodal přiznání k dani z příjmů právnických osob, ani související účetní závěrky a že nereagoval na výzvy správce daně. Namítl však, že nelze jeho jednání právně posoudit jako zatajení jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, kterým by úmyslně ohrozil včasné a řádné vyměření daně.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění znaku zatajení dokladů především v tom, že obviněný jako jediný jednatel obviněné právnické osoby obchodní společnosti Správa majetku Ronov nepodal za zdaňovací období let 2020 a 2021 přiznání k dani z příjmů právnických osob, ani související účetní závěrky a nereagoval na výzvy správce daně. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uzavřel, že obchodní společnost sice podle výsledků dokazování vedla účetní evidenci, kterou však nepředložila finančnímu úřadu, nesdělila údaje o svých příjmech, výdajích, majetku, závazcích či pohledávkách, a tím měla zatajit doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku. Uvedený závěr je však podle obviněného založen na nepřípustném ztotožnění nesplnění daňové povinnosti se zákonným znakem zatajení účetních dokladů. Nepodání daňového přiznání, nepředložení účetní závěrky a zatajení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů jsou rozdílnými jednáními, jejichž obsah nelze bez dalšího směšovat. Skutková věta ani odůvodnění rozhodnutí dostatečně nerozlišovaly mezi nepodáním daňového přiznání, nepředložením účetní závěrky a zatajením blíže neurčených jiných dokladů. K výkladu pojmu zatajení účetních dokladů obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1619/2018. Závěr o zatajení byl soudy dovozován především z nepodání daňových přiznání, nepředložení účetních závěrek a nereagování na výzvy správce daně, což však samo o sobě neodpovídá vymezení pojmu zatajení.
7. Vytkl, že ve výroku o vině však nebylo uvedeno, jaké konkrétní účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady měl zatajit. Ve výroku se pouze uvádí, že nebyla podána daňová přiznání ani související účetní závěrky a že správce daně neměl k dispozici „úplné a správné účetní podklady“. Následně je bez dalšího použita právní formulace, že „zatajil jiné doklady“. Takový popis skutku podle názoru obviněného neobsahoval konkrétní skutkové okolnosti, které by odpovídaly zákonnému znaku zatajení.
8. Soud prvního stupně navíc vyšel ze zjištění, že účetnictví obviněné obchodní společnosti bylo podle svědkyně D. M. V. řádně vedeno. To, že účetnictví společnosti existovalo a bylo vedeno, samo o sobě však neprokazuje, že obviněný konkrétní účetní doklady v letech 2021 a 2022 úmyslně zatajil před správcem daně. V této souvislosti uvedl, že dne 16. 5. 2024 mu byl odcizen notebook, v němž byl v elektronické podobě uložen účetní systém obsahující účetnictví 4 obchodních společností (včetně SMR) a jehož odcizení oznámil Policii České republiky téhož dne. Soud prvního stupně přitom sám uvedl, že okolnost odcizení notebooku nemůže hodnotit k tíži odsouzeného, současně ji však označil za signifikantní s poukazem na časovou souvislost mezi výzvou k vydání účetnictví a jeho odcizením. Vytkl, že soudy nižších stupňů namísto prokázání konkrétního jednání naplňujícího pojem zatajení vycházely z úvahy, že jestliže účetnictví existovalo a nebylo předloženo, muselo být zatajeno. Takový závěr však opomíjí rozdíl mezi pouhým nepředložením dokumentu, nesplněním povinnosti podat daňové tvrzení a úmyslným zatajením účetních dokladů ve smyslu trestního zákoníku. Přitom Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí, sp. zn. 5 Tdo 1226/2015, zdůraznil, že samotné nepodání daňového přiznání bez dalších okolností nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 254 tr. zákoníku. Tento právní závěr je podle jeho názoru použitelný i v projednávané věci. Odvolací soud přitom tuto judikaturu odmítl jako nepřiléhavou zejména proto, že se měla týkat jiné alternativy jednání podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Takové vypořádání však pomíjí obecný právní závěr, že trestní odpovědnost podle uvedeného ustanovení nelze založit pouze na nepodání daňového přiznání, aniž jsou současně zjištěny další konkrétní okolnosti naplňující některou z forem jednání předpokládaných skutkovou podstatou.
9. Odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 Tdo 221/2021, v němž Nejvyšší soud uvedl, že příslušnému správci daně nic nebránilo nepřiznanou daň z příjmu právnických osob u společnosti D. stanovit podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 a § 145 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Pouhé nepodání daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob v zákonné lhůtě nenaplňuje samo o sobě ani skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, ani skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku.
10. Zjištění, že správce daně obviněného opakovaně vyzval k podání daňových přiznání, sama o sobě nemění nepodání daňového přiznání v zatajení účetních dokladů. Opakované nesplnění daňové povinnosti může mít význam při posouzení zavinění, závažnosti jednání nebo při uložení sankce podle daňových předpisů. Nemůže však nahrazovat chybějící skutkové zjištění o tom, jaké konkrétní doklady zatajil a jakým způsobem tak učinil.
11. Obviněný brojil také proti znaku ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Podle obviněného v této věci nepostačilo, že došlo k vyměření daně podle pomůcek, tedy šlo o předpokládaný postup správce daně. Samotná skutečnost, že byla daň stanovena podle pomůcek, ještě bez dalšího neprokazuje, že došlo k trestněprávně relevantnímu ohrožení vyměření daně. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008. Soudy nižších stupňů ani neuvedly, v čemž spočívalo ohrožení a jakého rozsahu dosáhlo. Soudy nižších stupňů se dostatečně nezabývaly tím, zda správce daně disponoval relevantními účetními informacemi z řízení týkajících se daně z přidané hodnoty (DPH), z bankovních účtů společnosti a z dalších evidencí, v jakém rozsahu tyto podklady umožňovaly zjistit skutečný hospodářský stav společnosti, ani jaký konkrétní vliv mělo nepředložení účetních závěrek na stanovení daňové povinnosti. Správce daně měl přístup alespoň k části údajů o jejím hospodaření, neboť obchodní společnost za období let 2020 a 2021 pravidelně podávala daňová přiznání k DPH, předkládala seznamy dokladů a kontrolní hlášení.
12. Dále vytkl, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Pokud soudy nižších stupňů použily podávání daňových přiznání k DPH jako argument pro schopnost obviněné obchodní společnosti předkládat doklady, nemohly z toho dovodit úmysl zatajovat doklady pro posouzení daně z příjmů. Soudy také zaměnily vědomé nesplnění povinnosti podat daňové přiznání s přímým úmyslem zatajit účetní doklady a ohrozit včasné a řádné vyměření daně.
13. Soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nevypořádaly se se souhrnem konkrétních okolností, které snižovaly intenzitu zásahu do chráněného zájmu. Obviněný zopakoval, že účetnictví bylo řádně vedeno, byla podávána daňová přiznání k DPH a daň stanovená podle pomůcek byla nakonec uhrazena. Jeho jednání bylo tedy postižitelné prostředky daňového práva. To, že jednal v této věci opakovaně, nemohlo nahradit posouzení skutečného zásahu do chráněného zájmu. Obviněný měl také za to, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, zejména s jeho odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu.
14. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
16. Státní zástupce nejprve upozornil, že podstatou stíhaného skutku nebylo porušení povinností obviněného podat za právnickou osobu daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob, jak v průběhu celého trestního řízení opakovaně obviněný namítal. Z dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu skutečně plyne, že pouhé nepodání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob v zákonné lhůtě nenaplňuje samo o sobě skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku. Obviněnému bylo kladeno za vinu především to, že před příslušným správcem daně zatajil účetní doklady, které byly nezbytné pro správné a řádné zjištění rozsahu daňové povinnosti v souvislosti s daní z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2020 a 2021 a které měly být součástí takových daňových tvrzení. Podle státního zástupce příslušné účetní doklady existovaly, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně D. M. V., která potvrdila, že účetnictví bylo vedeno řádně. Za prokázané lze mít i to, že tyto doklady měl obviněný ve své dispozici z titulu svého postavení statutárního orgánu obchodní společnosti SMR, a to až do dne 16. 5. 2024 (tedy do dne, kdy došlo k odcizení notebooku s účetnictvím). Obviněný ani netvrdil, že by takové účetní doklady neměl. Soud prvního stupně v popisu skutku uvedl, že takovými účetními doklady byly účetní závěrky, které byly přílohou daňových přiznání k předmětnému druhu daně. V posuzované věci nejsou tedy pochybnosti o tom, které účetní doklady obviněný zatajil a že se tak stalo za situace, když tyto účetní doklady existovaly a obviněný s nimi disponoval. Správce daně proto důvodně předpokládal, že nejméně předmětné účetní závěrky měla ve své dispozici dotyčná obchodní společnost. Proto jí také doručoval do datové schránky výzvy k podání daňových přiznání za zmiňovaná zdaňovací období.
17. Také odmítáním splnění výzvy oprávněné osoby (zde správce daně) k podání daňového přiznání a předložení souvisejících účetních dokladů (např. také účetních závěrek), které má povinná osoba k dispozici, lze naplnit znak zatajení ve smyslu objektivní stránky citované skutkové podstaty. Právě k tomu došlo i v nyní posuzované věci, takže nelze akceptovat ani poněkud zjednodušený náhled obviněného na popis rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině, který podle jeho názoru údajně neodpovídá zákonnému znaku zatajení. Obviněný neposkytnutím součinnosti příslušnému správci daně učinil doklady potřebné pro řádné vyměření daně z příjmů právnických osob nedosažitelnými, resp. zatajil je. Naplnění tohoto znaku není vyloučeno proto, že obviněný na výzvy správce daně vůbec nereagoval (tj. k existenci příslušných podkladů se nijak nevyjadřoval), neboť zatajení samo o sobě nevyžaduje nějaké aktivní konání (postačí mlčení). Takový závěr není v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1619/2018.
18. V obecné rovině objektivní stránka přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku je za splnění i ostatních předpokladů naplněna, jestliže obviněný úmyslným zatajením účetních dokladů právnické osoby před správcem daně mu znemožnil zjistit stav hospodaření této právnické osoby, a tím ohrozil včasné a řádné vyměření konkrétního druhu daně. V této souvislosti se státní zástupce neztotožnil s námitkou obviněného, kterou poukázal na to, že správce daně měl přístup alespoň k části údajů o hospodaření obchodní společnosti Správa majetku Ronov, neboť mu je tato právnická osoba předkládala v rámci řízení týkajícího se DPH. V případě daňových řízení k dani z příjmů právnických osob a k DPH jsou uplatňována rozdílná hlediska ke zjišťování existence a rozsahu povinností u těchto druhů daní. Zatímco v rámci dokazování, jehož předmětem je daň z příjmů právnických osob, je podstatné zjištění zejména výše dosažených příjmů, daňové uznatelnosti nákladů, správnosti výsledku hospodaření a jeho úpravy na základ daně, hospodářského účelu výdajů, u DPH se zkoumá, zda se zdanitelné plnění reálně uskutečnilo, kdo byl skutečným dodavatelem, zda vznikla daňová povinnost, zda má plátce nárok na odpočet daně. U daně z příjmů právnických osob je tedy stěžejní zjištění, zda konkrétní výdaj splňuje podmínky § 24 zákona o daních z příjmů, tedy zda byl vynaložen na dosažení, zajištění nebo udržení příjmů. V případě DPH je mimo jiné klíčové zjištění, zda se tvrzené obchodní případy uskutečnily a v jaké výši. V daňových řízeních se u zmiňovaných druhů daní sledují jiné skutečnosti, které vycházejí z poněkud jiných vstupních údajů. Takové údaje sice mohou být částečně využitelné v daňových řízeních týkajících se těchto různých druhů daní, avšak pro jejich řádné vyměření je třeba vycházet i z dalších údajů specifických pro dané řízení. Státní zástupce měl za to, že trestní odpovědnost obviněného za stíhaný přečin nemůže být zpochybněna jen tím, že příslušný správce daně měl k dispozici určité podklady ke zjištění daňové povinnosti obviněné právnické osoby k DPH.
19. V posuzované věci musel příslušný správce daně provést takové úkony, které by při poskytnutí součinnosti obviněného nemusel provádět, a to zejména zaslání výzev, sepisování úředních záznamů, odůvodnění použití pomůcek pro vyměření daně. O naplnění skutkové podstaty podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a znaku spočívajícího v ohrožení včasného a řádného vyměření daně tak v posuzované věci rovněž nevznikly žádné pochybnosti.
20. Na tomto místě lze ještě odkázat na dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, která se týkala citovaného přečinu. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1177/2015, a respektované komentářové literatury, nepředložením stěžejní součásti účetní evidence, která je povinnou přílohou k přiznání dani z příjmů právnických osob (rozvaha, výkaz zisku a ztráty), a dalších podstatných daňových dokladů, které správce daně zpravidla vždy vyžaduje v rámci daňové kontroly, se obviněný v pozici jednatele obchodní společnosti může dopustit přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Na toto právní posouzení nemá žádný vliv skutečnost, že správce daně následně stanoví daň podle pomůcek. Použití náhradního způsobu stanovení daně podle pomůcek tedy sama o sobě nemůže zbavit obviněného trestní odpovědnosti za to, že správci daně zatajil požadované dokumenty, které mu nepředal ani po opakovaných výzvách. Navíc pro spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku ani nemusí dojít k samotnému opožděnému a nesprávnému vyměření daně. Postačuje, že v důsledku pachatelova jednání (či naopak jeho nečinnosti) dojde k ohrožení včasného a řádného vyměření daně (shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2592 s.).
21. V podaném dovolání obviněný také odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, které stojí na skutkovém zjištění, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti nezajistil, aby účetnictví obchodní společnosti bylo vedeno úplně, správně a průkazným způsobem, neboť nezajistil provedení inventarizace jejího majetku. Popsaným jednáním obviněný porušil ustanovení § 29 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, přičemž znemožnil zjištění skutečného stavu hospodaření a současně ohrozil řádné vymáhání daní, povinných dávek a pohledávek svých věřitelů. Nejvyšší soud konstatoval, že v popisu skutku, jímž byl spáchán trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, musí být patrné, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně (např. s poukazem na výši pohledávek věřitelů, na výši daně).
22. V posuzované věci nevznikly důvodné pochybnosti o tom, vyměření jakého druhu daně obviněný ohrozil, přičemž soud prvního stupně se zabýval v odůvodnění rozsudku (viz str. 4, bod 6.) též tím, v jakém rozsahu vyměřil příslušný správce daně daň z příjmů právnických osob. Připustil, že popis skutku sice neobsahuje alespoň minimální rozsah ohrožení včasného a řádného vyměření daně s poukazem na výši této daně, avšak ve spojení s odůvodněním označeného rozsudku soudu prvního stupně lze takový rozsah (resp. výši) dovodit.
23. Námitky obviněného proti posouzení objektivní stránky stíhaného přečinu proto státní zástupce odmítl jako neopodstatněné.
24. Pokud šlo o úmysl, obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Věděl o povinnosti předložit příslušnému správci daně daňové doklady jako přílohu daňového přiznání. Navzdory tomu však zůstal nečinný, a přestože měl účetní doklady k dispozici, zcela záměrně neposkytl správci daně v tomto směru žádnou součinnost. Podle státního zástupce tak obviněný chtěl způsobit následek spočívající v ohrožení zájmu na řádném vedení a uchování účetních dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku a jejich kontrole. Pokud odvolací soud argumentoval tím, že obviněný si byl vědom své povinnosti podávat daňová přiznání, neboť daňová tvrzení podával k DPH, nelze považovat takovou argumentaci za nepřiléhavou či snad vnitřně rozpornou, jak uvedl obviněný v dovolání. Odvolací soud tím zdůraznil, že obviněný jednal se znalostí všech rozhodných okolností.
25. Státní zástupce odmítl také námitky porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a uvedl, že povaha spáchané trestné činnosti neumožňovala závěr o tom, že by trestní věc obviněného nedosahovala škodlivosti typické pro tento druh trestné činnosti. Intenzita jednání obviněného je dána tím, že opakovaně ve více zdaňovacích obdobích nereagoval na výzvy správce daně, což v konečném důsledku vedlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
26. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
27. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska
28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
30. Obviněný P. D. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. V druhé alternativě odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
32. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Obecně k dovolacím námitkám, a zvláště k námitkám proti skutkovým zjištěním
33. Obviněný ve svém dovolání zpochybnil, že by byly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Především nebyl naplněn znak jednání v podobě „zatajení“ účetních dokladů, když nebylo zjištěno, že by tyto doklady vůbec existovaly, pak ani nelze dovodit, že by je zatajil, nebylo uvedeno ani, že by je kdy měl k dispozici, jak s nimi naložil apod., samotné jejich nepředložení správci daně nelze ztotožňovat se zatajením. Dále zpochybnil, že by mu bylo v popisu skutku vytýkáno, že by se zatajení týkalo účetních dokladů, když mu bylo primárně vytknuto nepodání daňových přiznání, což je pouhé daňové tvrzení, a proto ani nemůže naplnit znaky uvedeného trestného činu. Zpochybnil naplnění znaku ohrožovacího následku, který není naplněn jen proto, že správce daně postupoval při stanovení daně podle daňových pomůcek, nebyl v popisu skutku uveden rozsah ohrožení řádného a včasného vyměření daně. Konečně nesprávný je též podle něj závěr, že jednal úmyslně, když splnit výzvu ani nemohl poté, co mu byl odcizen notebook s účetnictvím. Konečně namítl nesprávnou aplikaci principu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
34. Dovolání obviněného tak nebylo možno odmítnout podle některé z alternativ popsaných v § 265i odst. 1 tr. ř., obviněný, jako osoba k tomu oprávněná, podal dovolání, které má formální obsahové náležitosti, podal je v zákonem stanovené lhůtě a námitky vznesené proti rozhodnutí odvolacího soudu jako soudu druhého stupně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům a nejsou zjevně neopodstatněné. Proto bylo namístě napadené rozhodnutí z podnětu podaného dovolání přezkoumat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., tedy přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přitom k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, pokud mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
35. Předně je třeba obecně uvést, že obviněnému byl kladen za vinu přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, který měl naplnit tím, že „zatajil jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně. Podstata skutku přitom spočívala v tom, že obviněný P. D. jako jednatel obchodní společnosti s ručením omezeným za ni nepodal dvě daňová přiznání k dani z příjmů právnické osoby (za roky 2020 a 2021) a nepřiložil tak k nim ani účetní závěrky za tyto dva roky, a to i když je to jeho zákonnou povinností a byl k jejímu splnění vyzván správcem daně (v každém roce jednou označenou výzvou), takže správce daně za tyto roky musel stanovit daň podle pomůcek.
36. Formálně lze sice souhlasit se soudy nižších stupňů a se státním zástupcem, že účetní závěrka je skutečně jiným dokladem sloužícím k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, jak uznává i odborná literatura (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3326, marg. č. 4). Účetní závěrka je součástí účetnictví, tvoří nedílný celek, sestává z rozvahy, výkazu zisků a ztrát a přílohy (viz § 18 a násl. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších změn), účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka byla sestavena na jeho základě srozumitelně a podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky tak, aby na jejím základě mohla osoba, která tyto informace využívá (dále jen „uživatel“), činit ekonomická rozhodnutí (srov. § 6 a § 7 zákona o účetnictví). Sestavení účetní závěrky, ale její nepředložení správci daně, s nímž povinná osoba pak následně odmítá komunikovat, také lze považovat za zatajení takového účetního dokladu. Na druhou stranu lze přiznat jistou relevanci námitkám obviněného, že nebylo postaveno na jisto, zda skutečně obviněný měl účetní závěrky k dispozici a odmítal je vydat správci daně, anebo zda vůbec tyto účetní závěrky nesestavil (přitom nesestavení řádné účetní závěrky za příslušné zdaňovací období je přestupkem, jak bude rozvedeno dále). Ani z výpovědi svědkyně D. M. V., která měla vést účetnictví obchodní společnosti SMR v rozhodném období roků 2020 a 2021, resp. i v následujícím roce 2022, kdy mělo být podáno daňové přiznání, nevyplývá, zda vůbec byla účetní závěrka sestavena, jen z ní vyplývá, že účetnictví (jako celek) bylo řádně vedeno, a to až do doby předání účetnictví dne 16. 5. 2024 obviněnému P. D.. Zatajit skutečně nelze doklad, který vůbec neexistuje, takové eventualitě by pak lépe odpovídala alternativa uvedená v § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a sice nevedení jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole. Jinými slovy v § 254 odst. 1 tr. zákoníku se odlišují záměrně tři alinea, v první jde o nevedení, tj. nevytvoření příslušných účetních dokladů, v druhé jde o manipulaci s údaji v takových dokladech (uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v nich) a ve třetí o takovou manipulaci s existujícími a realitě odpovídajícími účetními doklady, které vede k nemožnosti je využít (zničení, poškození, změnění, učinění neupotřebitelnými či jejich zatajení). Na druhou stranu případné nesestavení účetní závěrky by bylo možno považovat za závažnější způsob jednání v porovnání s jejím řádným sestavením a následným zatajením před správcem daně. Lze též souhlasit se soudy nižších stupňů i státním zástupcem, že takový způsob nakládání s účetnictvím odpovídající některé z popsaných alternativ, který nutí správce daně přistoupit k vyměření daně podle daňových pomůcek v podstatě indikuje včasné a řádné ohrožení daně, byť by v části rozhodného období nedocházelo k faktickému výkonu činnosti (viz rozhodnutí č. 48/2020-II. Sb. rozh. tr.). Ani případná ztráta účetnictví (např. v důsledku krádeže notebooku) nevylučuje nutně vznik trestní odpovědnosti. Nevedením účetnictví může být totiž také úmyslné nesplnění povinnosti vyplývající z § 35 odst. 6 zákona o účetnictví bez zbytečného odkladu obnovit ztracené, odcizené, zničené nebo poškozené účetnictví obchodní společnosti (pokud nesplnění takové povinnosti zároveň dojde k ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně) – srov. rozhodnutí č. 34/2016 Sb. rozh. tr.
37. Přes výše uvedené shledal Nejvyšší soud dovolání za důvodné, a to vzhledem k uplatněné námitce nesprávné aplikace principu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ve všech shora vyřčených parametrech sice znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku byly formálně naplněny, nicméně vždy šlo o hraniční případy jejich naplnění, v celkovém náhledu na danou situaci se nejeví být vyvození trestní odpovědnosti obviněných a důsledků s ní spojených nezbytné a potřebné s ohledem na nižší společenskou škodlivost případu (zejména s ohledem na způsob provedení a následky činu) a s ohledem na možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, kterou by bylo lze považovat za dostačující. Obviněnému totiž ve skutečnosti bylo kladeno za vinu v podstatě toliko nepodání dvou daňových přiznání za dvě sledovaná zdaňovací období, spolu s nimiž nebyla správci daně předložena řádná účetní závěrka.
38. Daňové přiznání za příslušné zdaňovací období je řádným daňovým tvrzením, které je podle § 135 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších změn, povinen podat každý daňový subjekt, kterému to zákon ukládá, nebo daňový subjekt, který je k tomu správcem daně vyzván; daňový subjekt je povinen v řádném daňovém tvrzení sám vyčíslit daň a uvést předepsané údaje, jakož i další okolnosti rozhodné pro vyměření daně. Daň lze podle § 139 odst. 1 daňového řádu vyměřit na základě daňového přiznání nebo vyúčtování, nebo z moci úřední. Daňový subjekt je povinen svá tvrzení prokázat, nelze-li daň stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek (§ 98 daňového řádu). K vyměření daně nabízí správci daně daňový řád další nástroje.
39. V daném konkrétním případě obviněný P. D. nepodal dvě daňová přiznání, nijak nereagoval na dvě výzvy správce daně doručené do datové schránky právnické osoby (aniž by bylo ověřeno, že si je vyzvedl sám obviněný P. D.) a nepředložil dvě účetní závěrky. V podstatě tak bylo obviněnému vytýkáno pouze zatajení pouhých dvou jiných účetních dokladů – řádných účetních závěrek, o kterých ještě navíc panuje nejistota, zda vůbec byly sestaveny. Přitom prosté nesestavení řádné účetní závěrky účetní jednotkou (tedy i společností s ručením omezeným) nebo osobou odpovědnou za vedení účetnictví (jednatelem společnosti s ručením omezeným) je přestupkem podle § 37a odst. 1 písm. b) zákona o účetnictví. Taková odpovědnost však nebyla vůbec zvažována. Správce daně má též další možnosti, jak účetní jednotku či osobu odpovědnou za vedení účetnictví přimět ke spolupráci při vyměření daně, jako je ukládání pořádkových pokut v případě nevyhovění výzvě ke splnění povinnosti, provedení daňové kontroly a místního šetření, provedení dokazování ke stanovení daně, a to i prostřednictvím listin, svědků či znaleckých posudků, daň může být stanovena i prostřednictvím pomůcek (jak se v projednávané věci nakonec stalo). V daném konkrétním případě tak byl kriminalizován případ nepředložení dvou řádných účetních závěrek a nereagování na pouhé dvě výzvy zaslané správcem daně do datové schránky právnické osoby. Z pohledu takto úzce vymezeného skutku, který byl obviněným v této věci kladen za vinu, se nejeví být daný případ natolik společensky škodlivý, aby nepostačovalo vyřešení protiprávního jednání spočívajícího v nesoučinnosti se správcem daně prostředky správněprávními, které správci daně nabízí daňový řád, jak bylo naznačeno.
40. Nastíněný přístup je v souladu s výkladem zásady subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima ratio, jak je uváděn v odborné literatuře (za všechny viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 193 a násl., marg. č. 4 a násl.) a judikatuře (především ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Vychází se z toho, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a v zásadě je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
41. Nejvyšší soud proto může na závěr shrnout, že v projednávaném případě, jakkoliv by bylo možné stvrdit závěry o formálním naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, nelze souhlasit s vyvozením trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených s ohledem na nízkou společenskou škodlivost jednání obviněných, jejichž odpovědnost postačuje uplatnit podle jiného právního předpisu, který nabízí dostatečně účinné nástroje k postihu takového jednání (a jeho zamezení do budoucna). V daném případě tak podle přesvědčení Nejvyššího soudu došlo k přepínání trestní represe, případ měl být řešen jen prostředky správněprávními.
V. Závěrečné shrnutí
42. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného P. D. a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 9 To 262/2025, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 12 T 58/2025, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože stejné důvody prospívají i spoluobviněné právnické osobě – obchodní společnosti Správa majetku Ronov, zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů za užití § 261 tr. ř. (tzv. beneficia cohaesionis) též ohledně této obviněné. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. dále Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižších stupňů při novém projednání a rozhodnutí věci vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení. Jsou též povinny respektovat zákaz změny k horšímu (zákaz reformationis in peius) ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 8. 2026
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu