Plný text
5 Tdo 810/2026-1783
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 3 To 184/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 50/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný P. M. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 1 T 50/2023, uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [pod bodem I) výroku o vině], a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [pod bodem II a) výroku o vině]. Rovněž spoluobviněná I. T. byla tímto rozsudkem uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [pod bodem I) výroku o vině], a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [pod bodem II a) výroku o vině]. Rozsudkem soudu prvního stupně byla rovněž uznána vinnou obchodní společnost AGIA TECH PRO, s. r. o. (dále jen „AGIA TECH PRO“), a to ze spáchání přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, s přihlédnutím k § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“) [pod bodem II b) výroku o vině]. Za tyto trestné činy byl obviněnému P. M. uložen tímto rozsudkem podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Současně mu byla podle § 82 odst. 3 ve spojení s § 48 odst. 4 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 4 let. Citovaným rozsudkem byla obviněným P. M., I. T. a právnické osobě AGIA TECH PRO podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným konkretizovaným v rozsudku soudu prvního stupně ve výši v tomto rozsudku uvedené. Ve vztahu k nároku na náhradu škody společnosti Wildt & Biolek, v. o. s., vystupující jako insolvenční správce poškozené společnosti AGIA TECH, s. r. o. (dále jen „AGIA TECH“), zavázal soud prvního stupně obviněného P. M. a spoluobviněnou I. T. podle § 228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně nahradit škodu 310 401,53 Kč, zatímco ohledně částky 1 288 500 Kč, o níž bylo již rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 73 ICm 1230/2021, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2024, jímž byla těmto obviněným uložena povinnost k její náhradě společně a nerozdílně s obviněnou AGIA TECH PRO odkázal poškozenou podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývající části uplatněných nároků byli poškození, konkretizovaní v tomto rozsudku, podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. M. odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 3 To 184/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Skutku pod bodem I) výroku o vině, v němž je spatřován přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že jako jednatel obchodní společnosti AGIA TECH, jímž se stal dne 24. 6. 2019, a zároveň jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti AGIA TECH PRO uzavřel za AGIA TECH PRO v postavení kupující s AGIA TECH v postavení prodávající, zastoupenou spoluobviněnou I. T., Kupní smlouvu souboru movitých věcí dne 19. 8. 2019 (dále jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k souboru movitých věcí (vozidel a strojního vybavení) za kupní cenu určenou znaleckým posudkem v celkové výši 1 288 500 Kč bez DPH, přičemž kupní cena měla být zaplacena tak, že kupující AGIA TECH PRO měla do dne 30. 8. 2019 vstoupit do jednání s Moneta Money Bank, a. s., a sjednat s ní přistoupení AGIA TECH PRO k dluhu prodávající AGIA TECH vůči Moneta Money Bank, a. s. Kupní cena se měla považovat za uhrazenou okamžikem přistoupení AGIA TECH PRO k dluhu AGIA TECH vůči Moneta Money Bank, a. s., a pro případ, že by k tomu nedošlo ve lhůtě do 15. 9. 2019, byla prodávající AGIA TECH oprávněna od kupní smlouvy odstoupit. Jelikož k předmětnému přistoupení k dluhu nedošlo, avšak žádná ze smluvních stran od kupní smlouvy neodstoupila, opatřil obviněný P. M. a spoluobviněná I. T. AGIA TECH PRO prospěch v podobě vozového a strojního vybavení v celkové hodnotě 1 288 500 Kč bez DPH na úkor poškozené AGIA TECH. Obviněný jako jednatel AGIA TECH PRO a spoluobviněná I. T. jako jednatelka AGIA TECH zároveň uzavřeli také smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 16. 8. 2019, ve znění dodatku č. 1 ze dne 3. 9. 2019 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“), jejímž předmětem bylo postoupení ve smlouvě specifikovaných pohledávek AGIA TECH v celkové hodnotě 2 667 478,28 Kč, v postavení postupitele, na AGIA TECH PRO v postavení postupníka, přičemž cena za převod pohledávek měla být opět uhrazena tak, že AGIA TECH PRO měla vstoupit do jednání s Moneta Money Bank, a. s., za účelem sjednání přistoupení AGIA TECH PRO k dluhu AGIA TECH vůči Moneta Money Bank, a. s., a pokud by k přistoupení nedošlo, AGIA TECH mohla do dne 30. 8. 2019 od smlouvy o postoupení pohledávek odstoupit. Jelikož ani v tomto případě nedošlo k přistoupení AGIA TECH PRO k dluhům AGIA TECH stejně jako ani k odstoupení žádné ze společností od smlouvy o postoupení pohledávek, stala se AGIA TECH PRO majitelkou pohledávek AGIA TECH bez odpovídajícího protiplnění, a získala tak na úkor poškozené AGIA TECH prospěch ve výši 2 667 478,28 Kč. Protože však AGIA TECH PRO současně převzala závazky AGIA TECH v celkové výši 2 357 076,75 Kč, které byly blíže specifikovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je možné souhrnně uzavřít, že se AGIA TECH PRO obohatila na úkor poškozené AGIA TECH o částku ve výši 1 598 901,53 Kč, která byla určena jako rozdíl mezi hodnotou movitých věcí nabytých AGIA TECH PRO na základě kupní smlouvy ve výši 1 288 500 Kč bez DPH, hodnotou pohledávek, které AGIA TECH PRO nabyla z titulu smlouvy o postoupení pohledávek, a konečně hodnotou závazků AGIA TECH, které AGIA TECH PRO převzala v celkové výši 2 357 076,75 Kč. Se zřetelem k výše uvedenému soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož obviněný P. M. a spoluobviněná I. T. v postavení statutárních orgánů převedli bez náležitého důvodu a odpovídajícího faktického protiplnění majetek AGIA TECH na AGIA TECH PRO způsobili takto škodu AGIA TECH v celkové výši 1 598 901,53 Kč, porušením povinnosti uložené jim § 51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve spojení s § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tj. povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a jednat s péčí řádného hospodáře.
4. Přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pod bodem II a) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně se obviněný P. M. se spoluobviněnou I. T. dopustili ve stručnosti tím, že ačkoli znali ekonomickou situaci AGIA TECH jednáním popsaným pod bodem I) výroku o vině převedli její majetek a pohledávky bez odpovídajícího faktického protiplnění na AGIA TECH PRO, čímž způsobili částečné zmaření uspokojení pohledávek věřitelů AGIA TECH uplatněných v probíhajícím insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 56 INS 6079/2020, zastoupených insolvenčním správcem Wildt & Biolek, v. o. s., přičemž se jednalo o pohledávky věřitelů konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně, včetně výše přihlášených pohledávek ve výši celkem 11 391 193,25 Kč. Tímto jednáním způsobili obviněný P. M. a spoluobviněná I. T. poškozeným věřitelům škodu ve výši 1 598 901,53 Kč, resp. ve vztahu k jednotlivým věřitelům v poměru, v jakém by byli uspokojeni v insolvenčním řízení podle výše svých pohledávek. Nejvyšší soud nebude pro stručnost rekapitulovat popis jednání, jehož se měla dopustit obviněná právnická osoba AGIA TECH PRO, neboť ta, stejně jako spoluobviněná I. T., nepodala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněného
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovodil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Obviněný ve svém dovolání shrnul dosavadní průběh trestního řízení, zaměřil se zejména na obsah rozsudku soudu prvního stupně a na něj navazujícího usnesení odvolacího soudu. Své dovolání zaměřil proti výrokům o vině a trestu i proti výrokům, jimiž mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
7. Obviněný nesouhlasil s právním posouzením skutku, podle jeho názoru nelze učinit závěr o naplnění zákonných znaků přečinů podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z provedeného dokazování podle něj nelze dovodit existenci úmyslného jednání směřujícího k poškození AGIA TECH ani jejích věřitelů. Naopak je zřejmé, že jím činěné kroky směřovaly k zachování podnikatelské činnosti, stabilizaci poškozené společnosti a pokračování ve výrobě prostřednictvím AGIA TECH PRO.
8. Obviněný zdůraznil, že převod movitých věcí z AGIA TECH na AGIA TECH PRO nebyl proveden bezúplatně či za zjevně nevýhodnou cenu, neboť kupní cena byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. J. T., který objednala AGIA TECH, což svědčí o transparentním postupu smluvních stran kupní smlouvy. Rovněž ve smlouvě o postoupení pohledávek byla úplata sjednána v nominální výši postoupených pohledávek. Podle dovolatele nebylo prokázáno, že by pohledávky byly převáděny bez odpovídající protihodnoty. Přitom AGIA TECH PRO se zavázala převzít závazky AGIA TECH vůči bance a leasingové společnosti, činila kroky k převedení úvěrových a leasingových smluv na nového dlužníka AGIA TECH PRO. Okolnost, že banka i leasingová společnost nevyslovily souhlas s převodem závazků, mu nelze klást k tíži, neboť jejich rozhodnutí nebyl schopen ovlivnit. Z provedených důkazů ani podle dovolatele nelze dovodit jeho úmysl poškodit AGIA TECH či její věřitele, kteří své pohledávky vůči společnosti uplatnili v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 56 INS [č.].
9. Navíc podle dovolatele předmětem převodů mezi AGIA TECH a AGIA TECH PRO ani nebyl veškerý majetek AGIA TECH v jejím majetku nadále zůstaly další movité věci, technologické vybavení, zásoby materiálu, kancelářská vestavba, zabezpečovací systém, pohledávky (vůči Pstavby družstvo ve výši 2 500 000 Kč, P. P. ve výši asi 530 000 Kč, společnosti H-intes, s. r. o.) a finanční hotovost v pokladně. Do AGIA TECH PRO byli převedeni zaměstnanci AGIA TECH, a to i s příslušnými závazky vůči nim (dlužné mzdy, odstupné, náhrady za nevyčerpanou dovolenou). I tyto skutečnosti podle obviněného svědčí pro závěr, že smyslem uzavřených smluv mezi společnostmi nebylo vyvedení majetku, ale zachování podnikatelské činnosti. Při svém jednání vycházel z přesvědčení, že reorganizací podnikatelské činnosti a založením AGIA TECH PRO bude vytvořen předpoklad pro získání nových zakázek, jejichž očekávaný výnos by postačoval k postupné úhradě nesplacených závazků AGIA TECH. Ze skutečnosti, že zamýšlený podnikatelský projekt nebyl realizován, nelze dovodit jeho trestní odpovědnost, ta nemůže vyplývat pouze z podnikatelského neúspěchu. Ekonomická situace AGIA TECH totiž byla zásadním způsobem ovlivněna odchodem klíčových zaměstnanců a založením konkurenční společnosti METALWELT, s. r. o., která převzala významné obchodní kontrakty AGIA TECH zejména ve vztahu k odběrateli LLENTAB, spol. s r. o., což nemohl předvídat. Nelze proto podle obviněného prokázat jeho úmyslné zavinění a záměr poškodit nejen AGIA TECH ale i jeho věřitele. Soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutky kladené mu za vinu a nelze dovodit jeho trestní odpovědnost.
10. Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
11. Obviněný následně své dovolání doplnil podáním ze dne 25. 6. 2026, v němž opětovně ve shodě s dosavadní obhajobou popsal fungování AGIA TECH a AGIA TECH PRO, uvedl, že AGIA TECH PRO provedla započtení své pohledávky vzniklé z titulu dodávky výrobků odběratelům AGIA TECH oproti pohledávce AGIA TECH vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávek. Namítl, že AGIA TECH postoupila AGIA TECH PRO pohledávky za svými odběrateli ve výši 2 667 478,28 Kč, proto AGIA TECH PRO měla zaplatit tuto částku, avšak sníženou o 367 414,64 Kč, neboť tuto částku představovaly dodávky pro zákazníky AGIA TECH, které dodala těmto zákazníkům již AGIA TECH PRO z důvodu, že AGIA TECH již neměla zaměstnance ani výrobní zařízení. Rovněž zdůraznil, že AGIA TECH PRO obdržela pouze nepatrnou část z postoupených pohledávek, takže obohacenou byla společnost LLENTAB, spol. s r. o. Ostatně ani insolvenční správce nevyužil nabídky AGIA TECH PRO na zjišťování pohledávek AGIA TECH vůči jejím dlužníkům.
12. Podle dovolatele soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu, že bývalí zaměstnanci AGIA TECH založili konkurenční společnost METALWELT, s. r. o., která přebrala největší zákazníky AGIA TECH, která tak přišla o většinu zakázek, proto nemohla plnit své zakázky. Právě toto jednání zapříčinilo, že AGIA TECH nemohla své závazky plnit. Šlo o řízenou likvidaci AGIA TECH.
III. Vyjádření k dovolání
13. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Státní zástupce v úvodu svého vyjádření shrnul dosavadní průběh řízení, popsal výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně, obsah podaného dovolání obviněného a obecná východiska ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, o který obviněný své dovolání opřel.
14. Po zohlednění obecných teoreticko-právních poznatků, aplikačních závěrů Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, dospěl státní zástupce k závěru, že námitky uplatněné v dovolání obviněným nelze reálně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzení obviněného totiž nepředstavují žádný, natož zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl dovolatel uznán vinným. V dovolání prezentovaná polemika se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů z provedených důkazů totiž není ničím jiným než vlastním odlišným hodnocením důkazů, přičemž verze skutkového děje vytvořená obviněným se rozchází s rozhodnými skutkovými zjištěními. Obviněný ve svých výhradách vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký vzaly za prokázaný soudy nižších stupňů, akcentoval skutková zjištění, která nejsou pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětných trestných činů určující, a přehlížel ta, která rozhodná nepochybně jsou. V tomto směru státní zástupce poukázal na přesvědčivé a logické skutkové závěry soudů nižších stupňů.
15. Státní zástupce konstatoval, že argumentace obviněného o nenaplnění objektivní i subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, by mohla s určitou mírou benevolence alespoň formálně směřovat k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jeho první alternativě, nicméně tento dovolací důvod obviněný nenamítal. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním, není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Deficitem podaného dovolání je v projednávané věci to, že obviněný vychází z jiného skutkového stavu, než který vzaly soudy nižších stupňů za prokázaný, proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit ani pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť z hlediska naplnění tohoto dovolacího důvodu je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Uzavřel proto, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Současně připomněl, že i pokud by právní kvalifikace nebyla správná a dovolání obviněného by bylo možné podřadit pod některý z dovolacích důvodů odlišných od § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbývalo by než konstatovat, že obviněný nenaplnil obsahové náležitosti dovolání, pokud ve svém dovolání neuvedl výslovný odkaz na některý z dalších dovolacích důvodů (viz § 265f odst. 1 tr. ř.).
16. Přitom námitky uplatněné obviněným jsou podle státního zástupce jen opakováním obhajoby uplatněné již před odvolacím soudem a soudem prvního stupně, s níž se tyto soudy v dostatečném rozsahu a odpovídající kvalitě vypořádaly. Na jejich závěry a argumentaci proto státní zástupce zcela odkázal.
17. Obdobně se státní zástupce ztotožnil i s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými zjištěními rozhodnými pro posouzení projednávané věci, k nimž soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly. Konstatoval, že soudy nižších stupňů se obhajobou obviněného náležitě zabývaly a ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě odůvodnily, proč ji považovaly za nevěrohodnou a účelovou, případně i nelogickou. K porušení práv obviněného na spravedlivý proces podle státního zástupce rovněž nedošlo.
18. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
20. Je nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož uplatnění je na rozdíl od odvolání omezeno na zákonem taxativně vymezené dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., případně v § 265b odst. 2 tr. ř. Pro závěr o přípustnosti dovolacího přezkumu přitom nepostačuje, pokud dovolatel některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů ve svém podání toliko formálně označí. Je nezbytné, aby obsah konkrétně uplatněných námitek tomuto dovolacímu důvodu skutečně odpovídal a byl pod něj věcně podřaditelný. Pokud dovolatel formálně odkázal na některý z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., avšak jím uplatněné výhrady svým skutečným obsahem pod označený dovolací důvod nespadají, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
21. Obviněný své dovolání založil na první alternativě dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, pokud jsou rozhodná skutková zjištění, která mají význam pro naplnění zákonných znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, případně pokud byla založena na důkazech procesně nepoužitelných nebo pokud ve vztahu k nim nebyly bez náležitého důvodu provedeny navržené podstatné důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Tento dovolací důvod tak nachází své uplatnění v případech, pokud způsob, jakým bylo provedeno dokazování, vykazuje takové nedostatky, že se dostává do rozporu s požadavky vyplývajícími z práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze chápat tak, že by obviněnému zaručovalo úspěch v řízení nebo mu poskytovalo nárok na takové rozhodnutí, které by odpovídalo jeho vlastním představám o výsledku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Smyslem práva na spravedlivý proces je „pouze“ garantovat každému právo na spravedlivé soudní řízení, v jehož rámci budou uplatněny a respektovány všechny zásady soudního rozhodování stanovené zákonem a současně odpovídající ústavním principům. Obviněný měl správně uplatnit dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s poukazem na jím uplatněný dovolací důvod, toto pochybení však pro rozhodnutí ve věci nebylo podstatné, jak bude dále rozvedeno.
22. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
b) Ke konkrétním námitkám obviněného
23. Nejvyšší soud předně uvádí, že podstatnou část námitek, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, vznesl již v předcházejících stadiích trestního řízení, zejména v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž v převážné míře pouze navázal na svou dosavadní obhajobu uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně. Dovolací argumentace obviněného opakuje argumenty, jimiž se soudy nižších stupňů věcně zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi náležitě a přesvědčivě vypořádaly (srov. zvláště body 16. a 17. rozsudku soudu prvního stupně a body 7. až 9. usnesení odvolacího soudu), ačkoli obviněný ve svém dovolání takový závěr výslovně zpochybňuje. V takové situaci Nejvyšší soud zpravidla učiní závěr, že podané dovolání je neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408].
24. Z obsahu dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že se jejím prostřednictvím snaží Nejvyšší soud, stejně jako předtím soudy nižších stupňů, přesvědčit, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem poškodit AGIA TECH ani její věřitele, nýbrž že toto jednání směřovalo ke stabilizaci poměrů této společnosti, k zachování její podnikatelské činnosti, k ověření a posouzení jejího ekonomického stavu před jejím odkoupením. Obviněný přitom vystavěl svoji argumentaci na tom, že převod hmotného a nehmotného majetku AGIA TECH na jím založenou AGIA TECH PRO uskutečněný na základě kupní smlouvy a smlouvy o postoupení pohledávek, nebyl realizován bezúplatně ani za cenu zjevně nevýhodnou (první argumentační linie), že AGIA TECH i po tomto jeho jednání zůstal zachován určitý majetek (druhá argumentační linie), a konečně že nepříznivá hospodářská situace AGIA TECH byla způsobena především, ne-li výlučně, jinými ekonomickými a obchodními okolnostmi (třetí argumentační linie).
25. K první argumentační linii, že majetek AGIA TECH neměl být na AGIA TECH PRO převáděn zcela bezúplatně nebo za zjevně znevýhodněnou cenu, ale za cenu movitých věcí stanovenou znaleckým posudkem a za úplatu ve výši nominální hodnoty převáděných pohledávek, je třeba uvést, že obviněný svou argumentací zdůrazňuje a obhajuje stav, který měl formálně nastat na základě smluvních ujednání mezi AGIA TECH a AGIA TECH PRO. Přitom dovolatel zcela pomíjí skutečnost, že pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku a trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku není rozhodující stav ujednaný v soukromoprávním jednání mezi dvěma smluvními subjekty, ale faktická realita, která v důsledku tohoto právního jednání nastala a projevila se ve vzniku konkrétních a hmatatelných následků. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a potvrzeného odvolacím soudem přitom jednoznačně vyplývá, že úplata za majetkové dispozice fakticky uhrazena nebyla, poškozené AGIA TECH se nedostalo žádného reálného protiplnění. Ačkoli obviněný si byl této skutečnosti vědom, od předmětných smluv jako jednatel obou dotčených společností neodstoupil. Nejsou to tedy samotná formální ujednání smluvních stran obsažená v obou smlouvách, z nichž by v uvedeném případě bylo možné dovozovat trestní odpovědnost obviněného, ale reálné nastalé skutečnosti, které vypovídají o trestněprávní relevanci jednání dovolatele. Přesvědčení o nekalosti úmyslu obviněného přitom jen umocňují poznatky zjištěné soudem prvního stupně, podle nichž obviněný v době uzavření obou dotčených smluv neměl přistoupení k závazkům AGIA TECH, s. r. o. předjednáno či jinak předem ověřeno, a to i přesto, že právě prostřednictvím tohoto přistoupení k závazkům AGIA TECH se měla úplata za převody majetku této společnosti považovat za uhrazenou. Z toho lze důvodně usuzovat, že obviněný si nemohl být jist tím, že úplata za předmětné převody bude skutečně uhrazena, a objektivně proto musel být srozuměn s tím, že poškozená AGIA TECH s určitou pravděpodobností nezíská odpovídající protiplnění. Obhajoba obviněného a jeho konání za vzniklé situace tedy prakticky potvrzují jeho úmyslné protiprávní jednání zastřené za smluvní ustanovení sjednaná se spoluobviněnou I. T. a nelze z něj dovodit tvrzení obviněného o absenci úmyslného zavinění či jeho trestní odpovědnosti.
26. Ve vztahu ke druhé argumentační linii, že AGIA TECH měla i po majetkových dispozicích obviněného a spoluobviněné I. T. určitý další majetek, ve spojení s argumentací, že nově vzniklá AGIA TECH PRO převzala zaměstnance AGIA TECH a s tím související závazky, lze konstatovat, že uvedená tvrzení nemají na trestní odpovědnost obviněného žádný relevantní dopad, neboť pro naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, není vyžadováno, aby pachatel způsobil poškozenému subjektu totální destrukci nebo jej připravil o veškerý jeho majetek. Těžiště trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku s určitou mírou zjednodušení spočívá v tom, že pachatel, který má zákonem nebo smlouvou uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tuto povinnost svým aktivním jednáním nebo pasivním opomenutím poruší, a způsobí tak škodu nikoli malou, u kvalifikované skutkové podstaty § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku značnou škodu. Z uvedeného vyplývá, že pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu a jeho právní dokonání postačí, pokud pachatel poruší svou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a tím způsobí trestním zákoníkem předpokládaný následek, přičemž není potřebné, aby poškozeného připravil o veškerý jeho majetek nebo mu jinak způsobil existenční krizi. K obdobnému závěru lze dospět i v případě trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, jehož jádro v základní skutkové podstatě § 222 odst. 1 a 2 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel (dlužník) v § 222 odst. 1 tr. zákoníku některým z taxativně vymezených jednání uvedených pod písm. a) až g), byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. V § 222 odst. 2 tr. zákoníku některým z taxativně vymezených jednání uvedených pod písm. a) a b), byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. I v případě tohoto trestného činu je tedy možné konstatovat, že k jeho dokonání není trestním zákoníkem vyžadováno, aby pachatel zcela zmařil uspokojení svého věřitele (v odst. 2 věřitele jiné osoby), ale postačí, pokud takové uspokojení zmaří, byť i jen částečně. Kvalifikovaná skutková podstata § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je naplněna způsobením značné škody. K uplatněné argumentaci dovolatele lze proto uzavřít, že úplné zmaření uspokojení věřitele dlužníka není zákonem vyžadováno pro trestnost jednání dovolatele.
27. K totožnému výsledku je možné dospět i ve vztahu k třetí argumentační linii námitek obviněného, jimiž se pokoušel zbavit své trestní odpovědnosti s poukazem na nepříznivou hospodářskou situaci AGIA TECH kterou měly primárně zapříčinit jiné osoby než dovolatel. Nejvyšší soud s odkazem na předchozí bod tohoto odůvodnění uvádí, že důvodem či pramenem trestní odpovědnosti obviněného není, jak sám ve svém dovolání výslovně naznačoval, neúspěch v podnikání, nýbrž skutečnost, že svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jejichž podstata vymezená v předchozím bodě není přímo ani nepřímo podmíněna existencí nepříznivé hospodářské situace poškozené. Jinými slovy, aby se pachatel dopustil předmětných trestných činů, nemusí poškozené společnosti způsobit nepříznivou hospodářskou situaci, a tím méně může případná nepříznivá hospodářská situace, vznikla-li v důsledku jednání třetích osob odlišných od pachatele, sama o sobě vyloučit trestní odpovědnost pachatele, jestliže ten svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky příslušných trestných činů, mezi něž existence nepříznivé hospodářské situace poškozené jednoznačně nepatří. I v tomto případě je proto nezbytné konstatovat, že námitky obviněného směřovaly do oblasti, která z hlediska posuzovaných trestných činů postrádá trestněprávní relevanci, neboť nemá žádný vliv na vznik ani existenci jeho trestní odpovědnosti. Je tak vyvráceno tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů dovodily jeho trestní odpovědnost pouze z jeho podnikatelského neúspěchu.
28. Uvedené argumentační závěry však Nejvyšší soud uvádí toliko pro úplnost a veskrze obiter dictum, neboť při materiálním posouzení argumentace obviněného předestřené v jeho dovolání nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že jejím prostřednictvím uplatňuje skutkové námitky, jimiž vyjadřuje pouze svůj nesouhlas s konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými v této věci a s hodnocením jednotlivých důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Takovou argumentaci však není možné podřadit pod dovolací důvod, který obviněný ve svém dovolání uplatnil, ani pod žádný jiný.
29. Obviněný své dovolání založil na první alternativě dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž lze dovolání podat tehdy, jsou-li rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jak ale bylo naznačeno výše, z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že tento dovolací důvod je možné úspěšně uplatnit pouze v případě zjevného rozporu, pokud skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů postrádají jakoukoli obsahovou vazbu na provedené důkazy, nelze je z těchto důkazů dovodit žádným logicky přijatelným způsobem jejich hodnocení, anebo jsou dokonce v přímém protikladu k tomu, co z provedených důkazů skutečně vyplývá. Takový zjevný rozpor se přitom musí vztahovat právě k rozhodným skutkovým zjištěním, bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo možné postihnout podle trestního zákona, nikoli však k jakýmkoli skutkovým zjištěním obsaženým ve skutkové větě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023).
30. Nejvyšší soud je a vždy byl povolán ke korigování pouze těch nejextrémnějších excesů, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), z čehož plyne, že úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není jednotlivé důkazy znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat a případně z nich vyvozovat vlastní skutkové závěry a nahrazovat činnost soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, což vyplývá zejména ze zásady bezprostřednosti a ústnosti, podle které může provedené důkazy hodnotit jen ten soud, který je provedl, protože jen díky bezprostřednímu kontaktu s obsahem důkazního prostředku a jeho nositelem si dokáže konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit, získat z něj relevantní poznatky a vytvořit si jasný obraz o dokazované skutečnosti.
31. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišně od obviněného, nelze z této skutečnosti bez dalšího dovozovat existenci tzv. zjevného rozporu, který by Nejvyšší soud opravňoval k přezkumu způsobu, jakým soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotily, a to ani v případě, pokud obviněný předložil vlastní hodnocení provedených důkazů a na jeho základě dovodil odlišné skutkové a právní závěry, než jaké učinily soudy nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, či ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Jestliže obviněný v postavení dovolatele pouze tvrdil existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem, přičemž toto své tvrzení podložil výlučně vlastním způsobem hodnocení důkazů, který byl pro něj zjevně příznivější, nemohl tímto způsobem ve svém dovolání úspěšně naplnit dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a navíc nesplnil ani povinnost uloženou mu § 265f odst. 1 tr. ř., která po dovolateli nepožaduje pouze formální označení některého z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., nýbrž rovněž zajištění materiálního a věcného souladu obsahu uplatněné dovolací argumentace s dovolacím důvodem, o který své dovolání opírá.
32. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky a argumentaci obviněného uplatněné v dovolání nebylo možné podřadit nejen pod jím označený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný, neboť se jejich prostřednictvím domáhal toliko přehodnocení skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, na nich založené právní kvalifikace jeho jednání, jakož i výsledků provedeného dokazování a způsobu, jakým soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotily. Usiloval tedy pouze o prosazení vlastní, pro něj příznivější skutkové verze projednávané věci i jejího následného právního posouzení.
33. Nejvyšší soud současně konstatuje, že v rozhodnutích soudů nižších stupňů neshledal ani žádné pochybení či nedostatky, které by svou intenzitou dosahovaly ústavněprávní relevance a představovaly zásah do ústavně zaručených práv obviněného, zejména pak do jeho práva na spravedlivý proces.
V. Závěrečné shrnutí
34. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, respektive napadených rozhodnutí, a jim předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu