Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie E - rutinní

Spisová značka

5 Tdo 824/2026

Téma · generováno AISubsidiarita trestní represe při dlouhodobém domácím násilí

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.824.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Týrání svěřené osoby Týrání osoby žijící ve společném obydlí

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl odsouzení za dlouhodobé fyzické a psychické násilí vůči synovi a manželce s tím, že věc měla být řešena jen jako přestupek. Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k opakovanému a dlouhodobému násilí nebyl dán výjimečný důvod pro vyloučení trestní odpovědnosti. Dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Jednání naplňující formální znaky trestného činu se zásadně posoudí jako trestný čin; podle § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb. lze trestní odpovědnost vyloučit jen ve zvláštním výjimečném případě, kdy s ohledem na další okolnosti postačí postih podle jiného předpisu. Dlouhodobé opakované fyzické a psychické násilí vůči svěřené osobě a osobě žijící ve společném obydlí takový případ nepředstavuje a naplňuje § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) a § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu.
    Zobrazit v textu
  • Tím se rozhodně nedopustily ani vytýkaného porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
    Zobrazit v textu
  • Soudy nižších stupňů tak správně dovodily, že se obviněný dopustil shora uvedených zločinů.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

5 Tdo 824/2026-403

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. G. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. 14 To 70/2026, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 68/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 3 T 68/2024, byl obviněný R. G. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“), pod bodem 2) výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za něž mu byl podle § 198 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 228 tr. ř. (bez uvedení odstavce) byla obviněnému uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozenému AAAAA (pseudonym) částkou ve výši 100 000 Kč a poškozené Š. T. částkou ve výši 150 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli oba poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil zjednodušeně uvedeno následovně. Pod bodem 1) je popsáno týrání vlastního nezletilého syna AAAAA v období od roku 2020 do 10. 2. 2023. Jednání obviněného spočívalo konkrétně v tom, že poškozeného bil fackami a pěstmi do hlavy a těla, vulgárně mu nadával a vyhrožoval mu bitím, v přesně nezjištěný den v září 2022 jej udeřil pěstí do nosu, povalil ho na postel a několikrát ho opět udeřil do obličeje. Poškozený byl také často přítomen slovním útokům, výhrůžkám újmou na zdraví a někdy i fyzickým útokům na svou matku Š. G., později provdanou T. Obviněný v poškozeném svým jednáním vzbuzoval obavu o jeho zdraví a život a též o zdraví a život jeho matky. Pod bodem 2) je popsáno týrání manželky Š. G. později provdané T., v období od roku 2011 do 10. 2. 2023, kdy se na ní obviněný opakovaně dopouštěl fyzického a psychického násilí. Obviněný poškozenou opakovaně fyzicky napadal tak, že ji bil pěstmi do obličeje, hlavy a těla, otevřenou dlaní do hlavy či naznačil úder pěstí do jejího obličeje a těsně před obličejem tuto ruku zastavil, to samé dělal i s loktem, napadal ji, když stála za dveřmi tak, že je zprudka otevřel, aby ji jimi zasáhl, a to většinou do oblasti hlavy. Vulgárně jí nadával výrazy "děvko zkurvená, mrdko", apod. Každý den na ni hlasitě křičel, napadal ji i v době, kdy podstupovala léčbu rakoviny, když jí nadával, že je děvka prolezlá rakovinou, že se už těší, až chcípne a bude jí chcát na hrob, opakovaně jí vyhrožoval likvidací a zabitím, když jí řekl, že ji stejně jednou zabije, nechá ji zlikvidovat, až to nebude čekat.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 1. 4. 2026 Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem, sp. zn. 14 To 70/2026, následovně. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy týkající se poškozené Š. T. a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Š. T. nemajetkovou újmu částkou ve výši 150 000 Kč a poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný R. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný nejprve shrnul své námitky. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně zjistily skutkový stav věci a nepřihlédly ke všem provedeným důkazům, důkazy byly hodnoceny jednostranně a v jeho neprospěch, dále vytýkal, že jeho jednání nenaplňovalo materiální ani formální znaky uvedených trestných činů. Soudy nižších stupňů podle obviněného také porušily zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, když postupovaly v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

6. Obviněný se následně věnoval jednotlivým námitkám. Nejprve namítl nesprávné právní posouzení obou skutků. Uvedl, že podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku je trestným činem pouze takový společensky škodlivý čin, který naplní formální znaky a dosahuje jistého stupně škodlivosti. Zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku rozlišuje netrestné protiprávní jednání nižší intenzity řešitelné jinými než trestněprávními nástroji oproti skutkům vyžadujícím postih prostředky trestního práva. V jeho případě se ale jednalo o hraniční situaci, když stíhané jednání výrazně nepřekračovalo rámec, byť nepřijatelného, konfliktu v rodině a vykazovalo nižší stupeň intenzity, než jaký zákon a judikatura požadují pro trestnou formu týrání. Byl tak porušen princip ultima ratio. Bylo namístě zvážit mírnější postih, například podle zákona o přestupcích. V posuzovaném případě jednání dovolatele nedosáhlo onoho vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti, který by odůvodnil uznání viny za uvedené zločiny.

7. Ve vztahu k této námitce dovolatel namítal, že charakter a intenzita jeho jednání nepřekročily práh trestnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Skutečný průběh jednání se podle něj od typických případů trestného týrání lišil zejména dobou, frekvencí a intenzitou útoků. Ve vztahu k synovi AAAAA se mělo jednat o období necelých 3 let, přičemž byl potvrzen pouze jeden závažnější incident v září 2022, když měl dovolatel syna udeřit pěstí a povalit na postel. Ostatní uváděné útoky měly být ojedinělé a měly povahu fackování či výchovných výhrůžek. U bývalé manželky Š. T. bylo sice uváděno období let 2011 až 2023, skutková věta rozsudku však podle dovolatele postrádala konkrétní údaje o četnosti a intenzitě jednotlivých útoků, které se navíc měly vzájemně lišit svým charakterem. 8. Dále obviněný rozporoval ve věci provedené důkazy. Z provedených důkazů podle dovolatele nevyplývalo, že by v domácnosti po celou uvedenou dobu bezvýhradně dominoval a terorizoval rodinu. Naopak v případě bývalých manželů šlo o dlouhodobě konfliktní vztah s oboustrannými hádkami a incidenty. Dovolatel v této souvislosti poukazoval na odborné zdroje rozlišující tzv. situační párové násilí, tedy oboustranné konflikty bez trvalé kontroly, a nátlakové kontrolující násilí, při němž jeden z partnerů systematicky ovládá druhého, přičemž pouze druhý z uvedených typů domácího násilí podle soudní praxe naplňuje znaky týrání. V případě dovolatele soudy nižších stupňů konstatovaly konfliktní manželství, avšak podle jeho názoru řádně nevysvětlily, v čem konkrétně spočíval jeho tyranský charakter. Nadto se nezabývaly jednáním a přičiněním poškozených.

9. Dovolatel popíral, že by proti synovi či manželce použil intenzivní násilí. Kromě jedné situace se synem nedošlo podle něj k vážnějšímu zranění a poškození nevyhledali lékařské ošetření v přímé příčinné souvislosti s domácími incidenty. Naopak v případech, které Nejvyšší soud označoval za typické zločiny týrání, šlo o dlouhodobé bití způsobující těžké úrazy či o mimořádně závažné formy násilí. Jeho jednání se těmto případům podle jeho názoru ani zdaleka nepřibližovalo. Z důkazů rovněž nevyplývalo, že by poškození utrpěli závažnou újmu, zejména psychickou poruchu či hluboké trauma. Znalecký posudek z oboru psychologie nepotvrdil u poškozené symptomy blížící se posttraumatické stresové poruše. Naopak bylo doloženo, že její psychické potíže měly vícesložkový charakter. U poškozeného syna navíc nebyly zjištěny prvky syndromu týraného dítěte. Také tyto okolnosti podle dovolatele svědčily o tom, že posuzovaná věc nedosahovala intenzity případů, které soudní praxe považovala za trestné týrání.

10. Tyto okolnosti podle dovolatele ve svém souhrnu ukazovaly, že mezi jeho případem a případy skutečně trestného týrání existoval podstatný kvalitativní rozdíl. Soudy nižších stupňů však k těmto odlišnostem dostatečně nepřihlédly a na zjištěný skutkový stav aplikovaly právní kvalifikaci podle § 198 a § 199 tr. zákoníku. Tím měly porušit zásadu ultima ratio a věc nesprávně právně posoudit. Za daného stavu bylo podle dovolatele namístě zvažovat, zda nešlo spíše o jednání hraniční povahy, které mohlo být řešeno prostředky mimo trestní právo, případně v režimu přestupkového nebo jiného odpovídajícího postihu. Znovu zdůraznil, že konfliktní či oboustranně vyhrocené soužití, byť společensky nežádoucí, samo o sobě nepostačovalo k naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, pokud chyběl prvek dlouhodobé dominance, podrobení oběti a tyranského charakteru jednání. Podle jeho názoru z žádného důkazu kromě tendenčních výpovědí poškozených dlouhodobost ani jednostrannost nevyplývaly.

11. Pokud šlo o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, obviněný poukazoval na to, že soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí téměř výlučně na výpovědích obou poškozených, tedy syna a bývalé manželky, aniž by provedly dostatečně kritickou analýzu jejich věrohodnosti. Podle jeho názoru se dostatečně nevypořádaly s důkazy svědčícími v jeho prospěch, když zejména poukazoval na výpověď svědkyně M. O., která potvrdila, že ji poškozená osobně nabádala ke lživé výpovědi, což mělo zásadně zpochybňovat její věrohodnost. Dovolatel dále namítal, že soudy některé důkazy ignorovaly nebo je interpretovaly v rozporu s jejich skutečným významem. Příkladem mělo být údajné vyhrožování synovi zabitím, které bylo podle obsahu spisu jednorázovým výrokem proneseným v afektu, přičemž poškozený jej sám nechápal jako reálné ohrožení života, soud prvního stupně jej však zasadil do rámce soustavného teroru. Rovněž byla podle dovolatele bagatelizována výpověď svědka T. T., a to pouze na základě jedné audionahrávky, na níž ve zjevné opilosti vyhrožoval poškozené Š. T.

12. Dovolatel proto uzavřel, že napadená rozhodnutí spočívala nejen na nesprávném právním posouzení skutku, ale i na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Nelze podle něj přehlédnout, že skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, byla v extrémním rozporu s obsahem některých důkazů a že v řízení zůstaly neobjasněny významné rozpory ve výpovědích poškozených i dalších svědků. Měl proto za to, že byly splněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a že by Nejvyšší soud měl zasáhnout k nápravě vzniklého nezákonného stavu. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek, tak i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí na ně navazující, a aby zvážil postup podle § 222 odst. 2 tr. ř. a postoupil věc příslušnému správnímu orgánu.

III. Vyjádření k dovolání

13. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného.

14. Podle státní zástupkyně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly žádné námitky, jimiž obviněný zpochybnil hodnocení důkazů, výsledky provedeného dokazování a na jejich základě učiněné skutkové závěry. Dovolatel pouze polemizoval s hodnocením důkazů, když vycházel ze selektivně vybraných důkazů a pomíjel důkazy, které byly s jeho skutkovou verzí v rozporu. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěry soudů nižších soudů a neshledala žádná pochybení. Stěžejním usvědčujícím důkazem byly výpovědi poškozených Š. T. a AAAAA, který vypovídal jak o jednání obviněného vůči matce, tak vůči jemu samému. Tyto výpovědi podporovaly i další důkazy, zejména svědecké výpovědi M. G., M. O. a M. P., jakož i listinné důkazy jako vykázání obviněného ze společného obydlí, zprávy OSPOD a SKP centra a lékařská dokumentace dokládající tvrzení poškozené o fyzickém a verbálním napadání. Výpovědi poškozených byly konzistentní a korespondovaly se závěry znaleckých posudků z oboru psychologie.

15. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že s poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. K námitce nedostatečné společenské škodlivosti jednání dovolatele uvedla, že jednání obviněného bylo natolik společensky škodlivé, že bylo namístě uplatnění prostředků trestního práva. Neshledala proto důvody pro uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný se totiž po několik let dopouštěl kombinovaného psychického a fyzického násilí vůči manželce i synovi, přičemž v případě poškozené tak činil i v době jejího závažného onkologického onemocnění. Společenská škodlivost jeho jednání proto odůvodňovala uplatnění trestní represe.

16. Z tohoto důvodu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

17. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

20. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

21. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o dodatečně formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

b) K jednotlivým námitkám obviněného

22. Nejprve je třeba uvést, že většina dovolacích námitek obviněného představuje jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci svého řádného opravného prostředku – odvolání. Oba soudy nižších stupňů se s ní také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat a není třeba je znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státní zástupkyně k podanému dovolání. Nadto je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice zčásti koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku ze strany soudů nižších stupňů, nicméně svou obranu v mnoha ohledech založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Jak ale bylo vysvětleno shora, taková argumentace v zásadě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, není úkolem dovolacího soudu provádět dokazování ani měnit skutkové závěry učiněné na základě vyhodnocení důkazů provedených před soudy nižších stupňů.

23. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat (v případě rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 5 až 7, u odvolacího soudu na str. 3 až 11 jeho rozsudku). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

24. Dovolání obviněného bylo ve své podstatě postaveno na dvou základních výhradách. Obviněný jednak namítal nesprávné hodnocení důkazů, zejména závěrů znaleckých posudků ohledně poškozených AAAAA a Š. T., jejich výpovědí a výpovědí i dalších svědků, s nimiž nesouhlasil, stejně tak nesouhlasil s vyhodnocením relevance a pravdivosti těchto výpovědí ze strany soudů nižších stupňů. V tom ovšem deklarovaný tzv. extrémní nesoulad nemůže spočívat, jak bude ještě rozvedeno níže, takové námitky ani nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení. Obviněný sice zpochybnil též nesprávné právní posouzení obou skutků, v zásadě přitom ale vycházel z jiné verze skutkového děje, odlišné od verze, z níž vycházely soudy nižších stupňů, když zpochybňoval, že by vůbec došlo k týrání poškozených, resp. když bagatelizoval četnost, intenzitu a povahu svého jednání vůči poškozeným.

25. Obviněný svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání i nadále předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani dodatečné doplnění dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný též uplatňoval.

26. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 8. vydání. Praha: Leges, 2026, str. 187 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.

27. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti a významu jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. Skutečnost, že se soudy nižších stupňů přiklonily k jedné verzi skutkového děje podporované jednou skupinou důkazů, z nichž vycházel i veřejný žalobce, zatímco neuvěřily jiné skupině důkazů upřednostňovaných obviněným, tzv. zjevný rozpor založit nemůže, stejně tak nemůže být důvodem pro mimořádný zásah Nejvyššího soudu v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku. K námitkám uplatněným obviněným se tak může Nejvyšší soud vyjádřit jen nad rámec své přezkumné povinnosti (obiter dictum).

28. Obviněný opakovaně vytkl, že soudy nižších stupňů nedůvodně důkazy svědčící v jeho prospěch pominuly, a to zejména výpověď svědkyně M. O., která potvrdila, že ji obviněná nabádala ke lživé výpovědi, audionahrávku svědka M. P., která měla doložit agresivitu poškozeného AAAAA vůči poškozené Š. T. a svědka T. T., současného manžela poškozené Š. T. Soud prvního stupně shledal výpověď svědkyně M. O. věrohodnou, nicméně žádosti poškozené o potvrzení jejího napadení nepřikládaly takovou váhu jako obviněný, že by jen proto měla být poškozená Š. T., nevěrohodná a celá její výpověď nepravdivá. Soudy nižších stupňů v této spojitosti důvodně poukázaly na souladnost výpovědi poškozené s dalšími důkazy, a to nejen ve zbývající části s výpovědí zmíněné svědkyně M. O., ale i svědkyně M. G., jakož i poškozeného AAAAA, dále i řadou listinných důkazů. Naopak výpovědi svědků M. P. a T. T. vyhodnotil soud prvního stupně jako nevěrohodné (bod 14. na str. 5 odůvodnění jeho rozsudku), což následně akceptoval i odvolací soud, který na rozdíl od dovolacího soudu, může přezkoumávat i skutkové závěry. Jak bylo shora upozorněno, hodnocení důkazů je v souladu s principem bezprostřednosti (a ústnosti) výsostnou doménou toho orgánu činného v trestním řízení, před nímž je takový důkaz proveden, takový orgán (zde soud prvního stupně) k hodnocení přistupuje pod přímým dojmem získaným při provádění důkazního prostředku, může hodnotit nejen obsah svědky užitých slov, ale i jejich nonverbální komunikaci a jejich chování při výpovědi, které se v písemném přepisu ani ve zvukové nahrávce jejich výpovědi neprojeví. Takový přístup je též zcela v souladu s dlouhodobým trendem v judikatuře – za všechny srov. shrnutí v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, uveřejněného ve sv. 110 pod č. 24/2022 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

29. Jde-li o námitku obviněného, že soudy neakceptovaly a neprovedly nahrávku svědka M. P. dokládající agresivitu poškozeného AAAAA, z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 11. 2025, když soud prvního stupně rozhodl o skončení dokazování před závěrečnými řečmi a vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývá, že by obviněný navrhoval doplnění dokazování o přehrání tohoto zvukového záznamu. Návrh nebyl obsažen ani v jeho odvolání, (č. l. 346-349 trestního spisu), stejně tak nežádal jeho provedení ani ve veřejném zasedání konaném o odvolání u soudu druhého stupně dne 1. 4. 2026, jak vyplývá z protokolu na č. l. 366-367 trestního spisu (obviněný prostřednictvím obhájce výslovně uváděl, že nemá návrhy na doplnění dokazování). Není pak možno vytýkat soudům nižších stupňů, že opomenuly důkaz, když obviněný sám neučinil konkrétní návrh na doplnění dokazování, soudy tak ani nemohly o takovém návrhu relevantně rozhodnout a své rozhodnutí odůvodnit. V tomto směru ani nemůže být dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn, protože v dovolání zmiňovaná zvuková nahrávka není nedůvodně neprovedeným navrhovaným podstatným důkazem. Žádný z přísně uvedených parametrů zmíněného dovolacího důvodu nebyl naplněn (jednak nahrávka nebyla navrhována k důkazu, soudy o neučiněném návrhu nemohly rozhodnout, nelze tak přezkoumat důvodnost jejich rozhodnutí, stejně tak obviněný ani neuváděl, proč by mělo jít o důkaz podstatný). Vadu tzv. opomenutého důkazu ve zmíněné zvukové nahrávce tak Nejvyšší soud neshledal.

30. Další námitky obviněného směřovaly proti hmotněprávnímu posouzení skutku, konkrétně obviněný zpochybňoval naplnění znaku týrání jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby i týrání osoby žijící ve společném obydlí. Obviněný při formulaci své námitky ovšem primárně vycházel z jiné verze skutkové děje, k níž soudy nižších stupňů na podkladě provedeného dokazování nedospěly, zčásti závěry soudů nižších stupňů o užitém násilí vůči poškozeným AAAAA a Š. T. i o verbálních útocích vůči nim bagatelizoval. Jde tak o námitky jen zdánlivě odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který též obviněný uplatňoval, mnohem spíše jde o zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které se v koncentrované podobě promítly do popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž na základě odlišné interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení dospíval k odlišným skutkovým závěrům, na které chtěl aplikovat hmotněprávní úpravu. Jinými slovy vlastně nevznesl námitku nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu, ale žádal právně posoudit skutkový stav jiný, k němuž dospěl vlastní interpretací důkazů, zatímco soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovým závěrům odlišným, které předtím tvrdil i veřejný žalobce v obžalobě. Verze obviněného, že docházelo k týrání nižší intenzity, než je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (údajně k jedinému konfliktu, při němž fyzicky napadl poškozenou Š. T., stejně tak v podstatě k jedinému napadení syna), vůbec neodpovídá závěrům soudů nižších stupňů. K fyzickému i psychickému násilí vůči poškozeným podle jejich závěrů docházelo opakovaně, nešlo jen o běžné rodinné hádky, ale o opakované údery rukou do oblasti hlavy i jiných částí těla, opakované vyhrožování stupňováním násilí, včetně hrozbou usmrcení, přáním smrti manželce, a to i ve spojitosti s jejím onkologickým léčením apod. Rozhodně tak nelze konstatovat, jak to zlehčoval obviněný ve svém dovolání, že šlo o běžné domácí hádky, které odpovídaly situačnímu párovému násilí, v níž byly obě strany rovnocenné. Předestřená verze skutkového děje obviněným byla důvodně odmítnuta již soudy nižších stupňů, neboť byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním (a to nejen výpověďmi samotných poškozených, ale i znaleckými posudky ohledně nich, jakož i výpověďmi dalších svědků a listinnými důkazy – zejména vykázáním obviněného z bytu, zprávami OSPOD, SKP centra a lékařskými zprávami o zdravotním stavu poškozené Š. T.).

31. Obviněný tak v uvedeném směru ve skutečnosti nevznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku zjištěného provedeným dokazováním, ale námitku nesprávného skutkového zjištění, kterou v zásadě nelze v dovolacím řízení uplatnit, neboť Nejvyšší soud není soudem, který by měl provádět dokazování a provedené důkazy hodnotit, jak bylo vysvětleno shora. Nejvyšší soud přitom neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich podkladě učiněnými skutkovými závěry soudy nižších stupňů.

32. Obviněný dále zpochybnil, že soudy nižších stupňů nevysvětlily, v čem spatřovaly jeho tyranský charakter, když se jednalo o dlouhodobý konfliktní vztah manželů a on sám nepoužíval intenzivní násilí. Tuto námitku obviněný uplatnil jednak při zpochybnění naplnění znaku týrání, jednak v rámci zpochybnění správnosti postupu soudů nižších stupňů při uplatnění principu subsidiarity trestní represe. K námitce absence týrání lze odkázat na shora uvedené vyjádření spočívající v tom, že obviněný při uplatnění této námitky vycházel primárně z jiného skutkového stavu. K výkladu tohoto pojmu lze pak odkázat především na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který již dal na tuto námitku obviněného relevantní odpověď (zejména na str. 6 až 8 odůvodnění jeho rozsudku), kterou proto není třeba v rozhodnutí o dovolání znovu opakovat. To ve své podstatě platí i ve vztahu k námitce obviněného, že neměla být uplatněna jeho trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené, ale že postačovalo vyvození odpovědnosti za přestupek. I tím se zevrubně zabýval již odvolací soud, a to dokonce opakovaně, když nejprve rušil usnesení soudu prvního stupně o postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř. (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 2024 na č. l. 285-286 trestního spisu a usnesení soudu druhého stupně ze dne 25. 6. 2025 na č. l. 298-304), posléze se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného v rozsudku napadeném dovoláním. Na takové vypořádání obhajoby obviněného lze plně odkázat (takový postup je umožněn odvolacímu soudu, tím spíše i soudu dovolacímu – viz k tomu rozhodnutí č. 37/2021-III. Sb. rozh. tr. a v jeho odůvodnění rozvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva).

33. Nejvyšší soud k tomu jen v obecné rovině doplňuje, že obviněný byl uznán vinným pod bodem 1) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, v obou případech se tak činu podle závěrů soudů nižších stupňů dopouštěl dokonce po delší dobu, neboť týral svěřenou osobu po dobu zhruba 3 let a osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí po dobu dokonce zhruba 13 let. Ani intenzita týrání (třebaže nemusela být po celou dobu stejná) nebyla podle závěrů soudů nižších stupňů nijak nízká, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání, naopak šlo o pravidelné brachiální násilí vůči oběma poškozeným doprovázené psychickým násilím vůči oběma vzbuzujícím obavu o život a zdraví (pravidelné údery rukou do hlavy, a to pěstí či otevřenou dlaní, s výhrůžkami násilím, nadávkami a vulgaritami vůči oběma poškozeným). S námitkami obviněného, že se jednalo pouze o běžné konfliktní manželství, jak se snažil své jednání bagatelizovat obviněný, tak nelze souhlasit. Soudy nižších stupňů dospěly k odůvodněným závěrům, že se obviněný dopouštěl vůči poškozeným AAAAA a Š. T., dlouhodobého verbálního i fyzického násilí. Svého nezletilého syna slovně i fyzicky napadal, bil ho rukama do hlavy a vyhrožoval mu bitím, a to nikoli jen ojediněle v září 2022, jak dovozoval obviněný (tento konkrétní útok jen dokázal poškozený dobře zasadit do konkrétního časového rámce). Týrání poškozeného spočívalo i v jeho přítomnosti atakům vůči matce, poškozené Š. T., kterou obviněný podle závěrů soudů nižších stupňů napadal po delší dobu (dosahující dokonce 13 let), a to i v době, když procházela léčbou rakoviny (což obviněný při svých verbálních útocích a psychickém násilí též využíval, jak již bylo popsáno). Poškozenou pak opakovaně bil, tloukl jí rukama do hlavy i jiných částí těla, někdy ji jen naznačením úderů strašil. V podrobnostech lze odkázat na zevrubné posouzení situace a hodnocení důkazů jak soudem prvního stupně (body 18., 19. na str. 6 odůvodnění jeho rozsudku), tak i soudu druhého stupně (str. 6 až 10 odůvodnění jeho rozsudku). Soudy nižších stupňů tak správně dovodily, že se obviněný dopustil shora uvedených zločinů.

34. Nelze tak ani souhlasit s obviněným, že jen z důvodů nižší intenzity jeho chování by se mělo jednat o přestupek s tím, že nejde o případ společensky škodlivý, který nezasluhuje uplatnění trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených. Naopak soudy nižších stupňů zcela správně vyvodily trestní odpovědnost obviněného a uložily mu za projednávané trestné činy trest. Tím se rozhodně nedopustily ani vytýkaného porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012). Toho si byly trestní soudy v této věci dobře vědomy a v souladu s uvedeným stanoviskem též posoudily jednání obviněného jako dva shora označené trestné činy.

35. Je tak možné shrnout, že se soudy nižších stupňů věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly, přitom se též dostatečně zabývaly obhajobou obviněného a řádně odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za nevěrohodnou. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací.

V. Závěrečné shrnutí

36. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného R. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací