Plný text
6 Tdo 1074/2025-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný O. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2025, č. j. 5 To 262/2024-290, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 12/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „okresní soud“) ze dne 8. 3. 2024, č. j. 74 T 12/2024-239, byl obviněný O. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil dne 8. 7. 2023 v době kolem 15:30 hodin v Ostravě-XY na XY třídě způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Obviněnému byl za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2023, č. j. 72 T 137/2023-121, uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, za současného použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to nože specifikovaného v příslušném výroku. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2023, č. j. 72 T 137/2023-121, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněného J. Š.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 2025, č. j. 5 To 262/2024-290, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl jako odvolání nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své ustanovené obhájkyně, resp. za ni v substituci jednajícího obhájce Mgr. P. Š., LL.M., dovolání (podání doručené soudu dne 9. 5. 2025), jež v jeho doplnění (podání doručené soudu dne 3. 8. 2025) opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a m) tr. ř.
5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je podle dovolatele naplněn tím, že soud prvního stupně nebyl správně obsazen, neboť o věci neměl rozhodovat senát 74 T. Obviněný dovozuje, že zmíněnému senátu byla věc přidělena podle ustanovení VI pravidel pro rozhodování trestního úseku (jehož citaci uvádí) patrně s ohledem na věc spoluobviněného J. Š. vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 74 T 274/2023. Pojmem „neskončená“ trestní věc v odkazovaném ustanovení rozvrhu práce je podle něj myšlena věc, v níž nebylo vydáno meritorní rozhodnutí – bez ohledu na to, zda toto rozhodnutí nabylo právní moci, či nikoli. Věc vedená pod sp. zn. 74 T 274/2023 byla skončena dne 26. 1. 2024, obžaloba ve věci posuzované byla podána 30. 1. 2024. Dovolatel dovozuje, že věc proto senátu 74 T neměla být přidělena. Pokud se tak stalo, bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na zákonného soudce.
6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje dovolatel v jeho druhé variantě, neboť tvrdí, že skutková zjištění soudu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Dovolatel soudu prvního stupně vytýká, že se zcela spolehl na učiněné a přijaté prohlášení viny, které podle něj nemělo být soudem přijato. Poukazem na úpravu obsaženou v § 206 odst. 5 tr. ř. dovozuje z ní plynoucí „povinnost soudu posoudit vztah skutkového stavu a explicitně vyjádřené procesní tvrzení obžalovaného, jenž se rozhodl učinit prohlášení viny – prakticky vždy za účelem dosažení příznivějšího trestu“. Soudu vyčítá, že „nijak ani sebestručněji nevysvětlil, proč shledal soulad ‚skutkového stavu‘ a prohlášení viny“. Sám „musí odmítnout vůbec možnost učinění takto jednoznačného závěru“. Namítá, že pokud soud v rozsudku nevyložil „alespoň základní rysy, kterými řídil své úvahy o souladu skutkového stavu s prohlášením viny“, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Podle dovolatele „spisový materiál rozhodně nesvědčí o jednoznačném spáchání zločinu podle ustanovení § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku“. Tvrdil, že nůž se v jeho rukou ocitl pouze na chvíli v situaci, v níž se obával fyzického ataku ze strany poškozeného, a ihned poté, co toto nebezpečí odeznělo, jej opět schoval. V jeho jednání naprosto absentovala subjektivní stránka a její existenci nelze dovodit ani ze shromážděných důkazních prostředků. Tato očividná nekonsistence shromážděného materiálu a zejména jeho předchozích procesních i neprocesních vyjádření se zjevně účelovým prohlášením viny musela být důvodem nepřijetí tohoto prohlášení.
7. Odvolacímu soudu obviněný vyčítá, že odvolání nesprávně zamítl a chybný postup soudu prvního stupně nevyhodnotil způsobem, jenž byl namístě, neboť měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně „minimálně k přezkoumatelnému vysvětlení svého postoje o souladu skutkového stavu s učiněným prohlášením viny“.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2024, č. j. 74 T 12/2024-239, tak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2025, č. j. 5 To 262/2024-290, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného primárně navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl buď podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané (tento postup by byl v souladu se zákonem, pokud dne 9. 5. 2025, kdy dovolatel využil svého oprávnění podle hlavy sedmnácté trestního řádu, mu již marně uplynula lhůta k uplatnění předmětného mimořádného opravného prostředku), nebo podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy proto, že dovolání nesplňuje obsahové náležitosti předepsané § 265f odst. 1 tr. ř. (pro případ, že ke dni 9. 5. 2025 sice dovolateli ještě neuplynula lhůta k podání předmětného mimořádného opravného prostředku, avšak dovolání nedoplnil ve lhůtě dvou týdnů stanovené podle § 265h odst. 1 tr. ř. příslušným předsedou senátu – srov. rozhodnutí vydané ve věci Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 134/03 a dále rozhodnutí č. 21/2009 Sb. rozh. tr.).
10. Následně se státní zástupce vyjádřil k námitkám obviněným vzneseným v jeho mimořádném opravném prostředku. Podle něj procesní (skutkové) námitky obviněného zřetelně nesplňují parametry dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá-li, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (kdy podstatu vady shledává obviněný v tom, že skutková zjištění soudu vycházejí čistě z jeho prohlášení viny, které nemělo být přijato z důvodů jím uváděných), zákon vylučuje zpětné hodnocení obsahu prohlášení (skutečností v něm uvedených), a to na základě řádného i mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021).
11. Obsah dovolání nasvědčuje tomu, že obviněný reálně (výslovně) napadá skutek, jak byl soudy zjištěn a jeho právní kvalifikaci, čímž nerespektuje rozsah, v jakém svou vinu prohlásil. Lze tudíž konstatovat, že podstatou námitek, které obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho druhé alternativě spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), je jeho nespokojenost s procesním postupem následujícím po jeho prohlášení viny podle § 206 odst. 1 tr. ř. a především s výsledky, k nimž následně vedlo trestní řízení. Z uvedených důvodů není možné výhrady dovolatele podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [uplatněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] a tímto způsobem zpochybňovat stávající skutkové okolnosti, ze kterých soudy obou stupňů vycházely při formulaci svých závěrů.
12. V podstatě shodné námitky obviněný uplatnil i ve svém řádném opravném prostředku, přičemž Krajský soud v Ostravě se s nimi vypořádal ve svém usnesení ze dne 8. 1. 2025, č. j. 5 To 262/2024-290, a to způsobem, který nelze zpochybnit, protože detailně a v souladu se zákonem reflektoval závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23. S ohledem na obsah svědecké výpovědi poškozeného T. G. a vyjádření samotného obviněného správně dospěl k logickému závěru, že tvrzení obviněného obsažená v jeho odvolání nezakládají důvodné pochybnosti o jeho vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
13. Pokud by se dovolání obviněného opíralo (za současného předpokladu, že bylo podáno včas a v souladu s požadavky zákona na jeho obsah) toliko o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [byť uplatněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] pak by je bylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
14. Pojem náležitého obsazení soudu ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který dovolatel uplatnil právně relevantně, a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1580/2018).
15. Podle dokumentu nazvaného „Rozvrh práce Okresního soudu v Ostravě pro rok 2024“ sp. zn. 0 Spr 1549/2023 (dále jen „rozvrh práce soudu“), konkrétně pak pravidla č. VI. závazného pro trestní úsek zmíněného soudu, platilo v rozhodné době, že (cit.) „Pokud nově napadlé věci předchází v posledních pěti letech ode dne nápadu jiná neskončená trestní věc téhož obviněného, přidělí se soudnímu oddělení, které v předcházející věci po podání dřívější obžaloby rozhodovalo jako poslední. Je-li obviněných více, přidělí se věc soudnímu oddělení, do něhož byla v posledních pěti letech naposledy přidělena předcházející trestní věc kteréhokoliv obviněného, v případě shodnosti dat předcházejícího nápadu rozhoduje pořadí obviněných v obžalobě. Toto pravidlo se uplatní při zachování předchozích výjimek a pravidel dle rozvrhu práce.“.
16. Dovolatel byl stíhán společně s obviněným J. Š. Obžaloba sepsaná v dané věci státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Ostravě dne 22. 1. 2024 pod č. j. 6 ZT 91/2023-43 byla u Okresního soudu v Ostravě podána na oba obviněné dne 30. 1. 2024. V kontextu s výše citovaným pravidlem č. VI. rozvrhu práce soudu je nutné zdůraznit, že podle pravomocného výroku o vině z nyní přezkoumávaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2024, č. j. 74 T 12/2024-239, jímž byli uznáni vinnými žalovanými trestnými činy oba obvinění, byl rozsudek téhož okresního soudu č. j. 74 T 174/2023-89 týkající se „toliko“ obviněného J. Š., který byl určující pro přidělení věci Okresního soudu v Ostravě následně zaevidované pod sp. zn. 74 T 12/2024 soudnímu oddělení číslo 74 T, vydán dne 26. 1. 2024 (právní moci nabyl téhož dne). Lze tudíž dospět k závěru, že ke dni podání obžaloby (tedy ke dni 30. 1. 2024) bylo trestní řízení ve věci obviněného J. Š. evidované Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 74 T 174/2023 již skončeno (dokonce pravomocně), a tudíž nebylo možné věc, ve které státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě sepsala dne 22. 1. 2024 obžalobu č. j. 6 ZT 91/2023-43, přidělit podle pravidla č. VI. rozvrhu práce soudu soudnímu oddělení (senátu) Okresního soudu v Ostravě číslo 74 T. Popsaný stav ve svém důsledku způsobil, že nejen v případě obviněného O. S., ale i jeho spoluobviněného J. Š., který si dovolání nepodal, zřejmě nebyl v důsledku porušení pravidel vyplývajících z rozvrhu práce soudu zajištěn požadavek na náležité obsazení soudu. Podané dovolání je tudíž důvodné.
17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud jednak (I.) podle § 265k odst. 1, 2 věty poslední tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2025, č. j. 5 To 262/2024-290, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2024, č. j. 74 T 12/2024-239, a stejně tak podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a (II.) podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně upozornil, že podle § 265l odst. 4 tr. ř. případně bude nutné rozhodnout ve věci obviněných O. S.a J. Š. o vazbě. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 18. Obviněný zaslal prostřednictvím své obhájkyně repliku k vyjádření státního zástupce. V ní reagoval jak na státním zástupcem nastíněné možnosti odmítnutí dovolání pro jeho opožděnost či nesplnění obsahových náležitostí, tak na jeho posouzení námitek uplatněných obviněným pod dovolacím důvodem podle písm. g) tr. ř.
19. Dovolání podle obviněného nemůže být posouzeno jako opožděně podané, neboť bylo podáno včas. Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 262/2024-319 ze dne 8. 1. 2025 bylo doručeno obhájkyni dovolatele dne 9. 3. 2025, již z toho vyplývá, že bylo dne 9. 5. 2025 podáno v rámci dvouměsíční zákonné lhůty. Ostatně vhodné je připomenout i to, že 8. 5. 2025 připadal na státní svátek, tudíž i v případě, že by konec dvouměsíční lhůty připadal právě na 8. 5. 2025, bylo by podání odeslané dne 9. 5. 2025 třeba hodnotit jako podání včasné. Jelikož bylo napadené usnesení doručováno vedle obhájkyně i samotnému obviněnému, došlo navíc v souladu s ustanovením § 265e odst. 2 tr. ř. k posunutí lhůty k včasnému podání dovolání na významně pozdější datum, než kdy bylo skutečně podáno.
20. Odmítnout dovolání pro absenci podstatných náležitostí dovolání nelze již z toho prostého důvodu, že po podání neodůvodněného dovolání odsouzeného nenásledovala výzva soudu prvního stupně podle ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. I v případě, že by tedy dovolání nebylo dodnes doplněno, nebylo by na místě jej odmítnout podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. i) tr. ř. [pozn. správně písm. d)], neboť takovému postupu by muselo předcházet marné uplynutí soudem stanovené lhůty k jeho doplnění. Dovolání doplněno následně bylo. Jelikož se tak zjevně stalo bez oficiální výzvy soudu prvního stupně, nehraje časový odstup od podání původního dovolání v tom, zda se tak stalo včas, žádnou roli. S těmito závěry ostatně není v rozporu ani odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 134/03 či rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 21/2009 Sb. rozh. tr., které právě znemožňují odmítnutí dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. i) tr. ř. [pozn. správně písm. d)] v případě jeho doplnění ve lhůtě poskytnuté soudem prvního stupně, a tím spíše před učiněním podobné výzvy.
21. Dovolatel připomíná, že podstatou jeho dovolacího důvodu podle písm. g) bylo zejména to, že jím učiněné prohlášení viny nemohlo být v souladu s ustanovením § 206c odst. 5 tr. ř. přijato, a to vzhledem k tomu, že nebylo v souladu se skutkovým stavem. Jak z hlediska potřeby zachování materiální spravedlnosti, tak s ohledem na jasný interpretační obsah i nejvyšším státním zástupcem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, je zřejmé, že přijetím prohlášení viny možnost zvrácení rozhodnutí na takovém prohlášení učiněného nezaniká. Nelze připustit, aby obecné soudy – včetně soudu dovolacího – mohly přezkum takového rozhodnutí ponechat až na řízení o případné ústavní stížnosti. Byť tedy obecně platí, že v případě přijetí prohlášení viny nemůže dojít k obvyklému (úplnému) přezkumu rozsudku soudu prvního stupně, podmínky zákonnosti přijetí prohlášení viny nelze z takového přezkumu vyjmout, a to již proto, že v jiném případě by mohlo dojít ke zcela nepřípustné situaci, že soud prvního stupně by „přijal“ prohlášení viny i v případě, že by jej obviněný neučinil, spoléhaje se na nemožnost přezkumu následného výroku o vině.
22. Podmínky zákonnosti učiněného prohlášení viny proto musí být možné přezkoumat na základě obvyklých opravných prostředků, jak řádných, tak mimořádných. S ohledem na to, že ve svém opravném prostředku (odvolání) za důvod znemožňující přijetí jím učiněného prohlášení viny označil právě to, že jej soud nesměl podle ustanovení § 206c odst. 5 tr. ř. přijmout, „musí se soud následný přezkum (pozn. patrně míněno při následném přezkumu) rozhodnutí opírajících se o takové eventuálně nezákonně přijaté prohlášení viny soustředit právě na postup soudu prvního stupně při přijímání prohlášení viny“. 23. On z toho důvodu jako subvariantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil právě to, že soud vyšel z procesně nepoužitelných důkazů, čímž mínil to, že zásadním pramenem pro výrok o vině bylo samotné – nezákonně přijaté – prohlášení viny, tj. skutečnost, z které by při zachování ustanovení § 206c odst. 5 tr. ř. nebylo možné vycházet. Je ovšem možno připustit, že porušení ustanovení § 206c odst. 5 tr. ř. spočívající v tom, že prohlášení viny nelze přijmout, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem, lze interpretovat rovněž tak, že jako relevantní je možno označit subvariantu dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi obsahem důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
24. Dovolatel nenapadá skutečnosti uvedené v prohlášení viny, což je vyloučeno ustanovením § 206c odst. 7 tr. ř., nýbrž to, že bylo prohlášení viny přijato. Za vhodný kompromis mezi nutností kontroly nad respektem k pravidlům zakotveným v ustanovení § 206c odst. 5 tr. ř. znemožňujícím přijetí prohlášení viny, jež je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a nemožnost(í) přezkumu skutečností uvedených v prohlášení viny pak lze označit právě omezení přezkumu týkajícího se skutkového stavu v odvolacím řízení, jakož i v následném řízení dovolacím právě na eventuální konstatování zjevného rozporu mezi obsahem důkazů na straně jedné a z nich vyvozených závěrů.
25. Ostatně odvolací soud tento princip aplikoval a odvolací námitky směřující proti zákonnosti přijetí prohlášení viny neodbyl pouhým poukazem na ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř., nýbrž se právě základním způsobem věnoval zákonnosti postupu soudu prvního stupně při přijetí prohlášení viny. Dovolatel pak nesouhlasí se správností přezkumu učiněného odvolacím soudem, jelikož odvolací soud zjevně nahradil (domýšlel) absentující úvahu soudu prvního stupně, který soulad prohlášení viny s doposud zjištěným skutkovým stavem nevysvětlil ani tím nejzákladnějším možným způsobem.
26. Odvolací soud tedy přezkoumával nepřezkoumatelnou úvahu, čímž si nepřípustným způsobem přisvojil úlohu a pravomoc soudu příslušného k případnému přijetí prohlášení viny podle ustanovení § 206c tr. ř. Dovolatel tedy musí trvat na tom, že odvolací soud minimálně implicitně souhlasil s tím, že soud prvního stupně přijetí prohlášení viny odůvodnil zcela nedostatečně, ovšem namísto toho, aby z tohoto důvodu napadený rozsudek zrušil a soudu prvního stupně umožnil věc vysvětlit dostatečně, sám úvahy soudu prvního stupně „nahradil“ a odvolání zamítl.
27. Odvolací soud se totiž měl primárně zabývat otázkou toho, zda přijetí prohlášení viny bylo lze akceptovat bez nastínění alespoň základních úvah týkajících se souladu prohlášení viny se zjištěným skutkovým stavem, a nikoliv chybějící úvahu soudu prvního stupně nahrazovat (a fakticky tak vstupovat do výlučné pravomoci soudu prvního stupně). Meritorně pak samozřejmě nelze souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že by snad bylo prohlášení viny přijaté soudem prvního stupně přijato zákonně, a to již s ohledem na to, že spisový materiál neobsahuje, byť jen náznak naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu, a samotné prohlášení viny pochopitelně takovým důkazním prostředkem být nemůže.
28. Dovolatel se tedy domnívá, že vedle dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., s jehož opodstatněností se nejvyšší státní zástupce ztotožnil, je dovolání důvodné i z výše zmíněného důvodu. S ohledem na uvedené dovolatel trvá na svém návrhu rozhodnutí dovolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
30. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť jím obviněný napadl rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod písmeny a) až g) [konkrétně rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest – písm. a)]. Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. – podal ho obviněný, a to prostřednictvím svého obhájce].
31. Ve shodě s tím, co odeznělo v replice obviněného, zjistil dovolací soud, že dovolání bylo rovněž podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Splnění první z těchto dvou dalších podmínek plyne ze zjištění, že obviněný své dovolání podal do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje [dovolání bylo podáno dne 9. 5. 2025, přičemž obhájkyni obviněného byl opis usnesení odvolacího soudu doručen dne 9. 3. 2025 a obviněnému dne 24. 3. 2025; mimořádný opravný prostředek byl podán ještě před skončením lhůty k jeho podání, tj. před datem 26. 5. 2025, které je určeno podle pozdějšího doručení – § 265e odst. 2 tr. ř., a podle dne, kdy dovolání ještě mohlo být včasně podáno (§ 60 odst. 3 tr. ř.)]. Splnění druhé podmínky plyne ze zjištění, že dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Ostravě, tedy u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni.
32. Ohledně další podmínky, jejíž dodržení je nezbytné k tomu, aby se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením důvodnosti dovolání, tj. zjištění, zda podaný mimořádný opravný prostředek splňuje v posuzované věci i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.), uvádí dovolací soud následující poznatky plynoucí z obsahu spisu a vyžádaného vyjádření.
33. Jak již bylo uvedeno, dne 9. 5. 2025 bylo (do datové schránky) soudu prvního stupně doručeno dovolání obviněného vyhotovené jeho obhájcem (Mgr. P. Š., LL.M., který v substituci na základě substituční plné moci ze dne 31. 10. 2023 zastupoval obviněnému ustanovenou obhájkyni JUDr. H. K.). Podání, které bylo jako dovolání označeno, však vymezilo jen rozhodnutí, která jsou jím napadána, přičemž v jeho závěru bylo uvedeno, že „odsouzený podává včasné dovolání, které doplní následně“.
34. Uvedené (blanketní) dovolání zjevně nesplňovalo náležitosti vymezené v § 265f odst. 1 tr. ř., neboť v něm nebylo uvedeno, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) […], o které se dovolání opírá. Jak již plyne z výše uvedeného, nedatované podání obhájce doručené soudu prvního stupně žádnou dovolací argumentaci (tj. konkretizaci zvoleného dovolacího důvodu, dovolací námitky atd.) ani konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu neobsahovalo.
35. K procesnímu postupu, který měl následovat, nedošlo. Přestože zákon jednoznačně stanoví, že [n]esplňuje-li […] dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1, vyzve je předseda senátu, aby vadu odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., toto ustanovení stanovící obligatorně, jaká reakce má ze strany soudu prvního stupně, resp. příslušného předsedy senátu, nastat, nebylo v posuzované věci respektováno. Žádná výzva k odstranění vad podaného dovolání se ve spise nenachází a fakt, že zákonem upraveným způsobem nebylo postupováno, je dovoditelný i z úředního záznamu sepsaného předsedou senátu dne 19. 6. 2025. Z něj vyplývá, že se uvedeného dne telefonicky spojil s Mgr. P. Š., LL.M., který měl sdělit, že doplnění dovolání bude soudu zasláno do 30. 6. 2025. K tomu však nedošlo, neboť zmíněné doplnění dovolání, tj. podání, které již splňuje obsahové náležitosti dovolání (viz též jeho obsah zmíněný výše pod body 2. až 4.), bylo soudu doručeno teprve dne 3. 8. 2025. Nutno doplnit, že ve spise se nenachází výzva k odstranění vad podaného dovolání ve smyslu požadavku § 265h odst. 1 tr. ř. ani v období následujícím po datu 30. 6. 2025, k němuž mělo být doplnění dovolání doručeno soudu. Skutečnost, že předseda senátu podle § 265h odst. 1 tr. ř. nepostupoval, byla potvrzena vyžádanou zprávou místopředsedy soudu, která vyloučila alternativu, že doklad o realizaci upraveného procesního postupu toliko nebyl založen do spisu.
36. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, postup podle § 265h odst. 1 tr. ř. je obligatorní. O této povaze zmíněného ustanovení nevznikají pochybnosti [„Při zjištění nedostatků obsahových náležitostí dovolání předseda senátu soudu prvního stupně obligatorně vyzve toho dovolatele, jehož dovolání trpí zjištěnými vadami, aby je odstranil“ – DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praga: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 490, shodně Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3235: „Při nesplnění kterékoli obsahové náležitosti dovolání a jakéhokoli dovolatele předseda senátu (resp. samosoudce) soudu prvního stupně obligatorně vyzve tohoto dovolatele k odstranění vad podaného dovolání.“].
37. Znamená to, že příslušnou výzvu je povinen předseda senátu soudu prvního stupně zaslat ve všech případech, kdy podání označené jako dovolání, avšak nesplňující požadavky § 265f odst. 1 tr. ř., je soudu doručeno v zákonné lhůtě upravené v § 265e tr. ř. (na podání doručené po jejím uplynutí netřeba takto reagovat). Tedy i tehdy, je-li zjevné, že si je podatel vědom jeho obsahových nedostatků, jako tomu je v případě podání tzv. blanketního dovolání, jehož obsahem je příslib jeho doplnění (o nezbytné obsahové náležitosti).
38. Důvod k postupu upravenému v § 265h odst. 1 tr. ř. je zjevný. Je jím sledován zájem na splnění toho, co se od dovolatele očekává, tj. že vyhotoví (a soudu doručí) podání splňující obsahové náležitosti dovolání v zákonné dvouměsíční lhůtě, resp. v době co nejkratší po jejím uplynutí za situace, kdy je dovolání nesplňující požadavky obsahu podáno na konci této lhůty. Smyslem je rovněž to, aby Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu bylo dovolání předloženo v takovém stavu, aby mohlo být podkladem pro jeho rozhodovací činnost o tomto mimořádném opravném prostředku. Zásada rychlosti řízení, která se uplatňuje i v řízení o dovolání, nachází svého uplatnění v tom, že výzva zaslaná soudem prvního stupně jednak dovolatele motivuje (pod hrozbou odmítnutí dovolání nesplňujícího obsahové náležitosti dovolacím soudem) k tomu, aby vady svého podání odstranil co nejdříve (ve lhůtě dvou týdnů, kterou mu soud prvního stupně stanoví) a jednak umožňuje soudu prvního stupně předložení spisu Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o takovém náležitosti obsahu nesplňujícím dovolání ihned po uplynutí lhůty dovolateli poskytnuté k odstranění vad. Nedodržení stanoveného postupu vede k prodlení ve vyřizování věci, nedůvodným průtahům nastalým před předložením tohoto mimořádného opravného prostředku dovolacímu soudu, který o něm má rozhodnout. Taková prodleva je zjišťována i ve věci posuzované.
39. Nutnost dodržení postupu upraveného v § 265h odst. 1 tr. ř. plyne i z toho, že v případě pasivity dovolatele (neodstranění vad) je bez jeho realizace vytvářen stav, kdy dovolací řízení nelze ukončit vydáním rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku (v případě předložení věci dovolacímu soudu). Dovolací soud totiž nemůže přistoupit k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., nebyl-li dovolatel na možnost takového naložení s jeho mimořádným opravným prostředkem dovolacím soudem předem (soudem prvního stupně) upozorněn – srov. rozhodnutí č. 21/2009 Sb. rozh. tr. Nutným důsledkem je v takovém případě (po předložení spisu Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání nesplňujícím obsahové náležitosti bez zaslání výzvy k odstranění vad s tímto poučením) pokračování řízení před soudem prvního stupně v důsledku vrácení spisu (bez vydání příslušného rozhodnutí o podaném dovolání) k realizaci postupu upraveného v § 265h odst. 1 tr. ř.
40. Ve věci posuzované ovšem takto postupovat nelze, neboť součástí spisu je dovolání obviněného (jeho dodatek), které splňuje obsahové náležitosti dovolání. Současně je zřejmé, že o tomto dovolání nelze rozhodnout ani jedním ze způsobů, které alternativně primárně navrhl státní zástupce. K odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. nejsou důvody, neboť není splněna ani jedna z alternativě uvedených podmínek (bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět). Dovolání obviněného nelze odmítnout ani podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť jím označené Doplnění dovolání obsahově splňuje požadavky § 265f odst. 1 tr. ř. a před jeho vyhotovením nebyl obviněný na možnost odmítnutí dovolání pro nesplnění jeho obsahových náležitostí upozorněn.
41. Uvedené skutečnosti ústí do závěru, že v posuzované věci (v důsledku vadného postupu soudu prvního stupně) nastaly zákonné podmínky k tomu, aby se dovolací soud zaobíral dovolací argumentací obviněného, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
42. Námitka obviněným uplatněná, tj. že ve věci rozhodoval jiný senát než ten, jemuž věc měla být přidělena podle rozvrhu práce okresního soudu účinného v době podání obžaloby, je podřaditelná pod tento jím vznesený důvod dovolání. Lze připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře upozornil, že „kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů“ (viz nález ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98). Samotné požadavky na rozvrh práce shrnul ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, tak že „musí obsahovat transparentní, předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce“.
43. Ve věci posuzované dovolatel tvrdí, že věc byla soudnímu oddělení č. 74 T přidělena při užití čl. VI., který podle něj neměl být použit. Odkazovaný bod rozvrhu práce („VI. Pravidla pro přidělování věci dle kritéria předchází:“) zněl v období rozhodném pro přidělení věci obviněnému uvedenému soudnímu oddělení takto: „Pokud nově napadlé věci předchází v posledních pěti letech ode dne nápadu jiná neskončená trestní věc téhož obviněného, přidělí se soudnímu oddělení, které v předcházející věci po podání dřívější obžaloby rozhodovalo jako poslední. Je-li obviněných více, přidělí se věc soudnímu oddělení, do něhož byla v posledních pěti letech naposledy přidělena předcházející trestní věc kteréhokoliv obviněného, v případě shodnosti dat předcházejícího nápadu rozhoduje pořadí obviněných v obžalobě. Toto pravidlo se uplatní při zachování předchozích výjimek a pravidel dle rozvrhu práce.“.
44. Obviněný v konkrétnosti nerozvádí, na základě jakých skutečností dovozuje (tvrdí), že při přidělení věci do příslušného soudního oddělení bylo u okresního soudu postupováno při (vytýkaném vadném) zohlednění čl. VI. rozvrhu práce. Lze se tak toliko domýšlet, že tak činí s přihlédnutím k lustru ze dne 30. 1. 2024 a že usuzuje, že tomuto soudnímu oddělení byla jeho věc a věc spoluobviněného J. Š. přidělena při užití pravidla obsaženého v odkazovaném bodě rozvrhu práce s přihlédnutím ke zjištění, že ohledně uvedeného spoluobviněného je u téhož soudu vedena další trestní věc pod sp. zn. 74 T 174/2023 (u položky „STAV“ je údaj „VYŘÍZENA“) – viz text dovolání „a to patrně s ohledem na to, že ve věci spoluobžalovaného J. Š. rozhodoval ve věci vedené pod sp. zn. 74 T 174/2023 rovněž senát 74 T“.
45. K posouzení důvodnosti námitky dovolatele, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., přistoupil Nejvyšší soud nejen na podkladě vyhodnocení jeho tvrzení, nýbrž i s přihlédnutím k výsledkům šetření provedeného podle § 265o odst. 2 tr. ř. To se týkalo nejen otázky splnění povinnosti stanovené § 265h odst. 1 tr. ř. (výše bod 32.), ale i otázky způsobu přidělení věci příslušnému soudnímu oddělení (viz dále).
46. Obviněný svou námitku o rozhodnutí věci nesprávným senátem buduje na tvrzení, že pojmem „neskončená věc“ je třeba rozumět situaci, kdy v příslušné věci nebylo vydáno meritorní rozhodnutí – bez ohledu na to, zda toto rozhodnutí nabylo právní moci, či nikoli. S takovou interpretací tohoto pojmu však dovolací soud nesouhlasí. I když tento pojem, resp. taktéž pojem „skončená věc“ není definován např. ani v Instrukci č. 505/2001- Org. (vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy), která užívá pojmů věc „vyřízená“, „nevyřízená“, „pravomocná“, „odškrtnutá“, z povahy věci plyne, že „skončenou věcí“ je třeba rozumět věc, v níž již nelze podat proti příslušnému rozhodnutí řádný opravný prostředek, a naopak za „neskončenou věc“ je třeba považovat takovou, v níž taková možnost stále existuje, jinými slovy vyjádřeno, věc dosud pravomocně neskončenou. Nelze proto učinit závěr, že samotná skutečnost, že ve věci vedené pod sp. zn. 74 T 174/2023, bylo soudem vydáno meritorní rozhodnutí (odsuzující rozsudek) dne 26. 1. 2024, bránila přidělení nově napadené věci téhož obviněného (J. Š.) a nynějšího dovolatele (obviněného O. S.) postupem upraveným ve výše odkazovaném bodě VI. rozvrhu práce.
47. Jinou skutečností je to, že by podle citovaného usnesení nebylo možno postupovat tehdy, pokud by věc vedená pod sp. zn. 74 T 174/2023 byla pravomocně skončena před nápadem obžaloby ve věci posuzované, tj. před datem 30. 1. 2023. K tomu však – navzdory tomu, co by plynulo z opisu rozsudku v označené věci vydaného (ve spise založeného), resp. na něm se nacházející doložky právní moci, která obsahuje údaj, že rozhodnutí (celý výrok) nabylo právní moci dne 26. 1. 2024 – ve věci posuzované nedošlo. Jak zjistil dovolací soud z vyžádaného protokolu o hlavním líčení (ve věci sp. zn. 74 T 174/2023) a údaje o doručení opisu rozsudku v uvedené trestní věci vydaného poškozenému, závěr o nabytí právní moci dne 26. 1. 2024 je možno vztáhnout jen k výroku o vině a trestu. To proto, že po vyhlášení rozsudku se státní zástupce i obviněný práva podat odvolání výslovně vzdali, přičemž obviněný současně vyloučil možnost podání odvolání osobami uvedenými v § 247 odst. 2 tr. ř. Nicméně podstatným zjištěním z uvedeného protokolu plynoucím je to, že poškozený T. M. D., který vůči obviněnému v předchozím stadiu řízení uplatnil nárok na náhradu škody, hlavnímu líčení přítomen nebyl. Opis rozsudku, jímž bylo o jeho nároku rozhodnuto, mu, jako osobě oprávněné podat proti jeho části – výroku o náhradě škody – odvolání, byl doručen dne 31. 1. 2023. Tohoto svého práva nevyužil, v důsledku čehož výrok o náhradě škody nabyl právní moci až dne 11. 2. 2023.
48. Rozhodování soudu o nároku poškozeného na náhradu škody je součástí trestního řízení (tzv. adhezní řízení) vedeného proti obviněnému. Sama skutečnost, že již na podkladě řádného opravného prostředku nelze zvrátit výrok o vině a trestu (poškozený není oprávněn odvoláním tyto výroky napadnout) neznamená, že řízení bylo ukončeno v okamžiku, kdy nabyly právní moci uvedené výroky (o vině a trestu). Řízení ve věci vedené pod sp. zn. 74 T 174/2023 tedy nebylo ke dni podání obžaloby na obviněné O. S. a J. Š. u soudu pravomocně skončeno. V důsledku tohoto konstatování nedošlo k pochybení při přidělení věci dovolatele soudnímu oddělení č. 74 T, které dovolatel z hlediska výše zmíněných výhrad vytýkal.
49. K dosud uvedenému je třeba dodat, že z vyžádaného vyjádření místopředsedy soudu vyplynulo, že při přidělování věci nebylo pracovnicemi vyššího podacího oddělení postupováno podle části VI. pravidel pro přidělování věci podle kritéria „předchází“. Pracovnicí vyššího podacího oddělení nebyla použita žádná specializace, systém věc přidělil podle obecného algoritmu přidělování věci.
50. Vzhledem k oběma těmto skutečnostem nelze dospět k závěru, že by o věci rozhodl jiný (míněno než rozvrhem práce stanovený) senát (resp. soudní oddělení) a byl tak naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitky dovolatele vznesené pod tímto dovolacím důvodem proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
51. Tento dovolací důvod uplatnil obviněný v jeho druhé alternativě (spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) na podkladě tvrzení obsažených v části II. odůvodnění svého dovolání („Procesně nepoužitelné důkazy jakožto následek nezákonného přijetí prohlášení viny“). Podstatou jeho dovolacích námitek, je to (jak již plyne z bodů 3. a 4. odůvodnění tohoto usnesení), že · skutkové zjištění je založeno na prohlášení viny, které nemělo být přijato, · soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, na základě jakých skutečností dospěl k poznatku, že prohlášení viny učiněné obviněným je v souladu se skutkovým stavem popsaným v žalobním návrhu, tj. skutkem mu kladeným za vinu a jeho právní kvalifikací, čímž jej zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, · opatřené důkazy nesvědčí o naplněnosti subjektivní stránky trestného činu, · odvolací soud přistoupil vadně k přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku a svým rozhodnutím založil stav, kdy si atrahoval oprávnění soudu prvního stupně rozhodnout o přijetí prohlášení viny.
52. V kontextu právě uvedeného je třeba zdůraznit, že předmětem posouzení dovolacím soudem se mohly stát jen námitky, které jsou obsaženy v části II. odůvodnění dovolání, neboť ke skutečnostem uvedeným v replice, které by vyzněly nad rámec námitek zmíněných v samotném dovolání, nemůže dovolací soud přihlížet. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. totiž Nejvyšší soud ke změnám v dovolání po skončení této lhůty nepřihlíží [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265f (Obsah dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3227]. Změnou důvodu dovolání je přitom i uplatnění nových námitek podřazených pod dříve (v zákonné lhůtě) vzneseným zákonným důvodem dovolání.
53. Argumentace uplatněná dovolatelem pod tímto dovolacím důvodem je zjevně neopodstatněná. Obviněný, který prohlásil vinu a jehož prohlášení soud přijal, přičemž tak učinil důvodně, aniž by porušil příslušná ustanovení trestního řádu tento postup upravující, resp. procesní práva obviněného, se nemůže dovolávat nesprávnosti skutkových zjištění (a jím odpovídající právní kvalifikace skutku), resp. nemůže očekávat, že by dovolací soud přistoupil ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí na podkladě tvrzení, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem důkazů proto, že žádné dokazování ani nebylo realizováno. Z téhož důvodu nemůže očekávat, že dovolací soud přisvědčí jeho názoru, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
54. Zákonná úprava následné zpochybnění skutkového stavu věci, který byl ustálen na základě prohlášení obviněného učiněného podle § 206c odst. 1 tr. ř. a jeho přijetí soudem podle § 206c odst. 4 tr. ř., obviněným nepředpokládá [viz omezení jeho odvolacího práva obsažené v § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve znění účinném v době realizace procesního úkonu]. Případnému přezkumu podléhá toliko procesní postup, který daný stav založil. Této skutečnosti si byl ve věci rozhodující odvolací soud plně vědom, což je zcela zřejmé z odůvodnění jeho usnesení. V něm zmínil závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu (s citací nálezů ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/23, a ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl ÚS 4/94) a v návaznosti na ně podrobil napadený rozsudek, resp. i řízení mu předcházejí, přezkumu v rozsahu, který popsal v bodech 11. až 18. (problematika prohlášení viny obviněným a jeho přijetí soudem, výrok o vině), a v bodech 9. a 20. (výrok o trestu). V uvedeném směru se tedy odvolací soud zcela dostatečným a přesvědčivým způsobem k námitkám obviněného vyslovil a následně uzavřel (bod 21.), že odvolání obviněného je nedůvodné, a proto je jako takové podle § 256 tr. ř. zamítl.
55. Brojit proti skutkovým zjištěním, která vzešla z postupu upraveného ustanovením § 206c tr. ř., na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nepřípadné. Z koncepce tohoto dovolacího důvodu je nezbytné vyvodit, že jeho zakotvením byl sledován záměr umožnit dovolateli účinně reagovat a dosáhnout zvrácení rozhodnutí, které vzešlo z vadně provedeného dokazování, tj. dokazování zatíženého zjevnými třemi typy vad, jimiž je dovození skutkových zjištění · očividně nemajících podklad v provedeném dokazování (alternativa první), · založených na důkazu procesně neúčinném (alternativa druhá), · předčasných a neodpovídajících požadavku § 2 odst. 5 tr. ř. v důsledku nevyčerpání pro rozhodnutí věci důležitých důkazních prostředků a z nich plynoucích poznatků/důkazů (alternativa třetí).
56. Vyjádřeno jinak, uvedenými alternativami je dovolateli poskytována možnost reagovat na jím pociťovanou nesprávnost skutkových zjištění vzešlých z dokazování, které realizoval soud prvního stupně procesními postupy upravenými v hlavě třinácté, oddíle čtvrtém (Dokazování) trestního řádu, event. odvolací soud v rámci oprávnění upraveného v § 263 odst. 6 tr. ř. Lze jimi tudíž napadat rozhodná skutková zjištění založená na takto provedeném dokazování a jeho zhodnocení, které má splňovat požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. 57. Ve věci posuzované však skutková zjištění, která jsou vyjádřena v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, z takového postupu nevzešla, neboť svůj poklad mají v úpravě obsažené v § 206c tr. ř., která je součástí hlavy třinácté, oddílu třetího trestního řádu. V něm je upravena problematika zahájení hlavního líčení. Z hlediska důkazního je podstatné znění § 206c odst. 4 tr. ř., které stanoví, že [p]okud soud rozhodne, že prohlášení viny přijímá, zároveň v usnesení uvede, že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede […]. Takto bylo postupováno i ve věci obviněného. Námitky, jimiž se obviněný snaží – skrze tvrzení o neprocesní povaze důkazu, na němž má být založeno rozhodné skutkové zjištění v jeho věci – doložit naplněnost dovolacího důvodu podle písm. g) v jeho druhé alternativě, se proto (nevzešlo-li toto zjištění z důkazního řízení) s jeho obsahovým zaměřením zcela míjí.
58. Lichá je představa dovolatele o tom, že si odvolací soud vyložením splnění podmínek pro přijetí prohlášení viny na sebe neoprávněně atrahoval oprávnění soudu prvního stupně, který jediný – podle mínění obviněného – je oprávněn (a současně podle něj i povinen) ve svém rozhodnutí vyložit, jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že pro aplikaci § 206c odst. 4 tr. ř. jsou (resp. byly) v posuzovaném případě splněny zákonné předpoklady. Požadavek obviněného, aby v situaci, kdy odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje ani sebestručnější vysvětlení tohoto, proč shledal soulad skutkového stavu a prohlášení viny, byl odvolací soud povinen zrušit odvoláním napadený rozsudek jen proto, aby v nově vydaném rozhodnutí soud prvního stupně tyto skutečnosti vyložil, zcela odhlíží od nastavení odvolacího řízení, v němž byly výrazně posíleny prvky apelace. Směřuje-li požadovaný trend rozhodování odvolacích soudů k tomu, aby ve věci samy rozhodly, lze-li nápravu daného rozhodnutí učinit v řízení před nimi (a to i na základě dílčího doplnění či opakování dokazování), poté mohou-li samy rozhodnout odlišně a tuto změnu odůvodnit ve svém rozhodnutí, pak mají nepochybně právo i argumentaci soudu nižšího stupně doplnit a jeho věcně správného rozhodnutí na podkladě doplněného odůvodnění potvrdit. Kasace odvolání napadených rozhodnutí v takových případech by byla zcela neodůvodněná.
59. V uvedeném směru lze poukázat i na názory obsažené v judikatuře Ústavního soudu týkající se dvojinstančnosti trestního řízení a s ní spojenou možností soudu druhého stupně napravit vady nedostatečného odůvodnění jinak věcně správného rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy příkladem je možno zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti.“. Uvedená citace současně svědčí o tom, že doplnění argumentace odvolacím soudem, resp. ve věci posuzované vyložení toho, proč mohl soud prvního stupně prohlášení viny obviněného (ostatně učiněné v přítomnosti substituta jeho obhájkyně, která obhajobu dovolatele vykonává i v řízení o dovolání) přijmout, nezakládá žádný deficit z hlediska jemu zaručených základních práv a že tudíž ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí není důvod ani tehdy, jsou-li jeho námitky nazírány z tohoto hlediska.
60. Tato konstatování ústí do závěru (v této části shodného s vyjádřením státního zástupce), že námitky obviněného se s obsahovým zaměřením tohoto dovolacího důvodu, resp. jeho druhé alternativy, rozešly a že by v situaci uplatnění jen tohoto dovolacího důvodu bylo namístě dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
61. Výčet dovolacích důvodů (včetně v nich obsažených alternativ) je taxativní. Není proto namístě, aby se dovolací soud zaobíral otázkou naplněnosti subvarianty, kterou konstruuje v rámci svého dovolání a repliky obviněný. Ve stručnosti lze odkázat na již výše uvedené, tj. že podle Nejvyššího soudu postupem, který realizovaly soudy nižších stupňů, nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
62. Druhá varianta [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení krajského soudu předcházející, a tedy rozsudek okresního soudu byl zatížen vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
63. Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak vzhledem k námitkám, které obviněný vznesl pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ty dovolací soud vyhodnotil sice jako formálně odpovídající obsahovému zaměření tohoto dovolacího důvodu, nicméně jako zjevně neopodstatněné. Závěry, které učinil stran zbývajících obviněným vznesených dovolacích důvodů, jsou zřejmé z textu výše.
64. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
65. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
66. Zbývá dodat, že obviněný prostřednictvím své obhájkyně učinil podnět k přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. K takovému postupu je vhodné přistoupit tehdy, jde-li na podkladě předběžného posouzení námitek dovolání dospět k závěru, že s vyšší mírou pravděpodobnosti není vyloučeno zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. K takovému závěru však předseda senátu nedospěl. Bez bližšího objasnění rozhodných skutečností, pro které státní zástupce ve shodě s obviněným shledával naplněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., totiž nebylo možno činit závěry, které ve svém vyjádření k dovolání obviněného vyslovil. Výsledky šetření, jež jsou zmíněny výše, pak tento předpoklad potvrdily.
67. Protože v případě podnětu k učinění rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. není nezbytné vydávat samostatné negativní rozhodnutí, neboť dostačuje důvod nevyhovění podnětu uvést ve vlastním rozhodnutí o dovolání, je důvod toho, proč k přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí předseda senátu Nejvyššího soudu nepřistoupil, zmíněn v předcházejícím bodě odůvodnění tohoto usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu