Plný text
6 Tdo 1198/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o dovolání, které podal obviněný M. N. proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 To 129/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 86/2013, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 15 T 86/2013, byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), v řízení proti uprchlému, uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1.
v době od dubna 2008, do srpna 2011 včetně, vyjma, kdy v roce 2010 uhradil v březnu částku ve výši 2.000,- Kč, dubnu částku ve výši 3.000,- Kč a v červnu částku ve výši 2.000,- Kč, v P., ani jinde, úmyslně ničím nepřispíval na výživu svého zletilého syna A. N., nar. ..., dříve bytem [adresa] bytem [adresa] který se řádným denním studiem připravoval na své budoucí povolání, ačkoli mu vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a navíc mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 15 P 361/95, ze dne 30. 5. 2001, který nabyl právní moci dne 18. 7. 2001, ve výši 1.050,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem, čímž dluží na výživném celkovou částku ve výši 36.050,- Kč, ačkoli o trvání své zákonné povinnosti věděl a v jejím plnění ve stanovené výši mu nebránily žádné překážky,
2.
v době od dubna 2011 do listopadu 2012 včetně, vyjma, kdy v roce 2011 uhradil v dubnu částku ve výši 4.000,- Kč, květnu částku ve výši 3.000,- Kč, červnu částku 7.000,- Kč, červenci částku ve výši 3.000,- Kč, říjnu až prosinci částku vždy ve výši 1.000,- Kč a v roce 2012 v lednu až v listopadu částku vždy ve výši 1.000,- Kč, v P., ani jinde, úmyslně řádně nepřispíval na výživu své již zletilé dcery T. N., nar. ..., která se řádným denním studiem připravuje na své budoucí povolání, k rukám matky M. N., nar. ..., obě dříve bytem [adresa] bytem P., P., ačkoli mu vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a navíc mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 28 P 65/2011 ze dne 2. 4. 2012, který nabyl právní moci dne 31. 12. 2012, ve výši 5.000,- Kč měsíčně, a od 1. 1. 2012 ve výši 7.000,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem, čímž dluží na výživném k rukám matky celkovou částku ve výši 67.000,- Kč a k rukám dcery celkovou částku 24.000,- Kč, ačkoli o trvání své zákonné povinnosti věděl a v jejím plnění ve stanovené výši mu nebránily žádné překážky.
Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze, usnesením ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 To 129/2014, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. T. K. dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť má za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání. K jeho naplnění došlo tím, že ve věci bylo konáno řízení proti uprchlému, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. V důsledku toho byla dovolateli znemožněna účast jak u hlavního líčení před soudem prvního stupně, tak ve veřejném zasedání před soudem odvolacím, a nebyla mu tak umožněna řádná obhajoba.
S odkazem na ustanovení § 302 a násl. tr. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 696/2009, má obviněný za to, že pro naplnění podmínek konání řízení proti uprchlému je nezbytné, aby pobyt v cizině byl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Tato podmínka však nebyla v jeho případě naplněna. Poukázal na to, že tato skutečnost, tedy jeho pobyt v cizině za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání, nebyla soudy obou stupňů nikterak prokazována a v napadených rozhodnutích o tom není žádné zmínky. Brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 15 T 86/2013, jímž bylo rozhodnuto o konání řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., které neobsahuje žádné jiné odůvodnění, než pouze prosté konstatování, že je osobou neznámého pobytu. S ohledem na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu takové konstatování pokládá za zjevně nedostatečné.
Obviněný zdůraznil, že jeho pobyt mimo území České republiky nemá žádnou souvislost s trestním stíháním jeho osoby, k jejímu opuštění byl donucen vydíráním, které žádnou spojitost s neplacením výživného nemělo. Považuje za nelogické, aby opustil rodnou zemi a svoji rodinu pouze kvůli obavě z trestního stíhání pro trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody v trvání tří let, a při reálnosti očekávání uložení trestu s podmíněně odloženým výkonem. Současně podotkl, že ani Obvodní soud pro Prahu 3 v předmětném rozsudku nepovažoval za prokázanou skutečnost, že by se úmyslně vyhýbal neplnění vyživovací povinnosti a naplnil tak skutkovou podstatu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 To 129/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 15 T 86/2013, zrušil a vrátil věc posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání a rekapitalucí obviněným vznesených námitek v prvé řadě uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Námitky, podle které bylo vedeno řízení proti uprchlému, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nepovažuje je však za důvodné.
S odkazem na ustanovení § 302 tr. ř. poukázal na to, že řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Je podle něho skutečností, že samotný pobyt pachatele v cizině není ještě důvodem pro řízení proti uprchlému podle § 302 odst. 1 tr. ř. Při posouzení, zda se pachatel pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení a zda jsou naplněny nezbytné podmínky pro konání řízení proti uprchlému, je nutno vycházet z konkrétního chování obviněného. Na druhé straně však podle názoru státního zástupce není podmínkou pro konání řízení proti uprchlému, aby vyhýbání se trestnímu řízení bylo jediným důvodem pobytu pachatele v cizině.
Rozvedl, že odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 15 T 86/2013, je značně kusé, když ke skutkovým okolnostem odůvodňujícím konání řízení proti uprchlému se zde uvádí pouze tolik, že obviněný se stal v průběhu řízení osobou neznámého pobytu, neboť na území České republiky není jeho pobyt znám a zdržuje se údajně v Kanadě. Zmínil, že ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, ovšem vyplývá, že obviněný o trestním řízení věděl a na jeho počátku s orgány činnými v trestním řízení komunikoval. Pokud za této situace dlouhodobě vycestoval do ciziny, aniž by kterýkoli orgán činný v trestním řízení informoval o místě svého pobytu, resp. adrese, na kterou mu lze doručovat písemnosti související s trestním řízením, pak se pobytem v cizině vyhýbal trestnímu řízení. Podmínky § 302 tr. ř. pro konání řízení proti uprchlému tak byly splněny. Uvedené by podle státního zástupce platilo i v případě, že by obviněného k pobytu v cizině mimo vyhnutí se trestnímu řízení vedly i ekonomické nebo jiné důvody. Tvrzení dovolatele o jeho vydírání jsou zcela vágní, ani náznakem nezmiňuje, kdo a proč ho měl vydírat.
Námitku, podle které soudy nepoužily právní kvalifikaci podle § 196 odst. 2
tr. zákoníku, tj. nepřičítaly obviněnému úmyslné vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti, pokládá z hlediska existence podmínek konání řízení proti uprchlému za bezpředmětnou. Existenci podmínek § 302 tr. ř. je nutno posuzovat k době konání hlavního líčení a veřejného zasedání, nikoli k období let 2008 – 2012, kdy obviněný neplnil vyživovací povinnost. Navíc přísnější právní kvalifikaci soud nepoužil proto, že nepovažoval na rozdíl od obžaloby za prokázané, že by se dovolatel úmyslně zbavil majetku, z jehož výnosů mohl výživné platit. S otázkou, zda se dovolatel pobytem v zahraničí vyhýbal trestnímu řízení, tedy právní kvalifikace skutku nijak nesouvisela.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).
Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Obviněným vznesená výhrada je formálně podřaditelná pod jím uplatněný důvod dovolání, neboť – i s přihlédnutím k judikatorním rozhodnutím publikovaným k dané problematice (srov. zejm. rozhodnutí č. 57/2005 a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.) – je sdílen názor, že nebyly-li splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. nebo neučinil-li soud rozhodnutí o vedení takového řízení podle § 305 tr. ř., a bylo-li přesto konáno řízení proti uprchlému, takže v jeho důsledku byla obviněnému znemožněna účast u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, zakládá tato vada dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, 1844 s., str. 3160). K věcnému naplnění označeného dovolacího důvodu ve věci posuzované však podle zjištění Nejvyššího soudu nedošlo.
Nespornou skutečností je to, že dovoláním napadená rozhodnutí vzešla z řízení provedeného vůči obviněnému ve formě řízení proti uprchlému. V řízení soudním byl tento zvláštní způsob řízení upravený v hlavě dvacáté, oddíle druhém trestního řádu realizován v návaznosti na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 9. 2013, č. j. 15 T 86/2013-437. Citovaným usnesením samosoudkyně uvedeného soudu rozhodla podle ustanovení § 305 tr. ř. tak, že v trestní věci obviněného M. N. (jejíž předmět je vymezen v odůvodnění rozhodnutí) bude konáno řízení proti uprchlému. Přes poněkud nedostatečné odůvodnění splnění zákonných podmínek pro vedení tohoto druhu řízení („Obviněný se stal v průběhu přípravného řízení osobou tzv. neznámého pobytu, neboť na území České republiky není jeho pobyt znám a zdržuje se údajně v Kanadě.“), nelze mít toto rozhodnutí z hlediska obsahové důvodnosti za vadné s přihlédnutím k následujícím poznatkům:
K trestnímu stíhání obviněného pro trestný čin (přečin) zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku přistoupily orgány činné ve stadiu přípravného řízení – konkrétně policejní orgán – již v roce 2011, neboť na podkladě usnesení ze dne 8. 9. 2011 (č. l. 2-4) začaly obviněného stíhat pro skutek popsaný v tomto usnesení (neplnění vyživovací povinnosti vůči A. N. v době od 20. 3. 2008 do 31. 8. 2011). Ve vztahu k tomuto skutku byl obviněný téhož dne (č. l. 7-10) rovněž vyslechnut. Byť na podkladě stížnosti obviněného ze dne 10. 9. 2011 (č. l. 5) státní zástupce napadené usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil (č. l. 112) s tím, aby policejní orgán o věci znovu jednal a rozhodl, je z uvedených skutečností zřejmá vědomost obviněného v tom směru, že je podezřelý ze spáchání uvedeného přečinu a že věc je nadále v šetření orgánů činných v trestním řízení.
K novému zahájení trestního stíhání obviněného, tentokráte přečin “zanedbání povinné výživy dle ust. § 196 odst. 1, 2 tr. zákoníku“ z důvodu neplnění vyživovací povinnosti vůči A. N. v období od 20. 3. 2008 do 31. 8. 2011 a vůči T. N. v období od 1. 4. 2011 do 31. 5. 2013, došlo na podkladě usnesení policejného orgánu ze dne 21. 6. 2013 (č. l. 114-121), z něhož plyne, že se trestní stíhání obviněného zahajuje „Podle § 160 odstavec 1 trestního řádu s odkazem na ustanovení § 302 tr. ř.“. V odůvodnění usnesení se zmiňuje, že „Obviněný se po dobu více jak 1 rok zdržuje na neznámém místě, tak jak vyplývá ze zpráv o bezúspěšném šetření po pobytu obviněného, čímž se nepodařilo zajistit jeho účast při úkonech trestního řízení“. Na základě žádosti policie proto soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 opatřením ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 0 Nt 3054/2013 (č. l. 123) ustanovila podle § 39 tr. ř. z důvodu § 36 odst. 1 písm. c) tr. ř. obhájcem obviněného Mgr. T. K.. Ten po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného podal proti tomuto rozhodnutí stížnost (č. l. 122), o níž způsobem upraveným v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl státní zástupce usnesením ze dne 24. 7. 2013, č. j. 1 ZT 284/2011-959 (č. l. 427-428).
Po podání obžaloby u obvodního soudu dne 7. 8. 2013 (č. l. 430-432) soud nejprve (po aktualizaci údajů z evidence vězňů, CEO a RT) vydal již zmiňované usnesení o vedení řízení proti uprchlému, následně téhož dne (tj. 27. 9. 2013) trestní příkaz (č. l. 439-440), jenž napadl odporem obhájce obviněného (č. l. 441), a následně věc projednal v hlavních líčeních konaných dne 11. 12. 2013 (č. l. 446-449) a dne 20. 1. 2014 (č. l. 454-455). Z vyjádření obhájce při těchto procesních úkonech plyne, že obviněný má povědomost o tom, že se vůči němu na území České republiky vede trestní řízení pro označenou trestnou činnost („Obžalovaný ví, co se zde děje. Je pryč z České republiky…. skutečně se mnou komunikuje, proto jsem i podával odpor proti trestnímu příkazu… Hlavního líčení se účastnit nechce. On mi situaci popsal tak, že neuprchl z důvodu nějakého trestního stíhání, ale z důvodu obavy o vlastní bezpečnost“ /č. l. 446/, „… zhruba před 40 minutami dostal od obžalovaného email, z něhož není zřejmé, odkud je email zasílán“ /č. l. 454/), přičemž místo svého současného pobytu patrně‚ neboť ten žádný konkrétní údaj neuvedl, nesdělil ani svému obhájci.
Uvedené poznatky svědčí o důvodnosti postupu orgánů činných v trestním řízení (nejprve orgánů činných ve stadiu přípravného řízení a posléze soudů), pokud vůči obviněnému konaly řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. S přihlédnutím k uvedeným poznatkům, nejprve osobnímu kontaktu obviněného s orgány činnými v trestním řízení a posléze i obhájcem obviněného interpretovaným faktům, je nezbytné učinit závěr, že obviněný se svým pobytem v cizině (Je pryč z České republiky) vyhýbá trestnímu řízení. Za vyhýbání trestnímu řízení ve smyslu ustanovení § 302 tr. ř. totiž nelze pokládat jen situaci prezentovanou dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku, tj. že podezřelý, případně již obviněný, se z území České republiky vzdálí výlučně z důvodu vyhnutí se zde probíhajícímu řízení. Jinak vyjádřeno, tato motivace nemusí být primární či výlučná. Pozitivní závěr o naplnění zákonné podmínky umožňující vedení řízení proti uprchlému lze totiž učinit – tak jako tomu je v případě posuzovaném – i v situaci, že ten, proti němuž se konají úkony podle trestního řádu směřující k vedení jeho trestního stíhání, se z území republiky vzdálí a v cizině pobývá při vědomí, že vůči jeho osobě jsou takové úkony konány, resp. jejich provedení je zamýšleno.
Obviněný tím, že se v důsledku svého jednání stal pro orgány přípravného řízení neznámého pobytu, zapříčinil zavedení tohoto zvláštního způsobu vedení řízení (nepodmíněného vydáním formálního rozhodnutí) v uvedeném stadiu, svým dalším pobytem v cizině (pro soud na neznámém místě) pak zapříčinil vydání rozhodnutí, na jehož základě bylo řízení proti uprchlému vůči jeho osobě vedeno ve stadiu soudního řízení.
Protože nenastala žádná z variant (neexistence podmínek pro zavedení tohoto typu řízení, nevydání příslušného rozhodnutí soudem), která by svědčila o důvodnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o podaném dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“.
Pouze pro úplnost se dodává, že pokud dovolatel poukázal na soudy užitou právní kvalifikaci skutku a tudíž na to, že „ani… soud… nepovažoval za prokázanou skutečnost, že bych se splnění vyživovací povinnosti úmyslně vyhýbal…“, pak tato námitka nikterak obsahově nesouvisí s deklarovaným dovolacím důvodem, o který svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Proto jako na dostačující odkazuje Nejvyšší soud v této souvislosti na příslušnou pasáž vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil