Plný text
6 Tdo 556/2026-491
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2026, č. j. 10 To 4/2026-439, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 101/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 6. 11. 2025, č. j. 8 T 101/2025-394, byl obviněný V. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 18. 9. 2024 kolem 02:20 hodin řídil za snížené viditelnosti – tmy po silnici č. XY, ve směru jízdy od Prahy na XY, osobní motorové vozidlo značky Audi A6 Limousine, registrační značky XY, při jízdě překročil v místě nejvyšší povolenou rychlost, nepřizpůsobil ji okolnostem, které je možno předvídat, plně se nevěnoval řízení a nesledoval situaci v silničním provozu, v důsledku toho nestačil včas snížit rychlost a zastavit tak vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled a v km 30.88 v katastru obce XY, okres XY, pozdě reagoval na překážku v provozu na pozemní komunikaci, která se vytvořila bezprostředně po dopravní nehodě – napříč vozovkou stojící osvětlené osobní motorové vozidlo značky Opel Vectra, registrační značky XY, jehož řidič V. S., narozený XY, po dopravní nehodě – střetu se srnou, která mu vběhla do jízdní dráhy a následném střetu s dodávkou značky Opel, řízenou J. N., narozeným XY (vedeno samostatně pod čj. KRPS-240645/Př-2024-010506-VZD), uvedl na vozidle v činnost světelné výstražné zařízení a opustil jej, do vozidla narazil rychlostí 96 až 121 km/h, následně došlo k jeho požáru a odražení vlevo na zde u krajnice stojící osvětlené osobní motorové vozidlo značky Škoda Rapid, registrační značky XY, které mělo rovněž zapnuté světelné výstražné zařízení, majitele společnosti PD Stavby CZ s.r.o., jehož řidička N. K., narozená XY,, zastavila na místě dopravní nehody z důvodu případné pomoci, přičemž v době nárazu do jejího vozidla s následným požárem v tomto ještě seděla a utrpěla tak distorzi levého ramenního kloubu, krční páteře, popáleniny druhého stupně levé horní končetiny a ucha, zlomeninu desátého a jedenáctého žebra vpravo, kdy podstatné omezení v běžném způsobu života a doba léčení přesáhly jeden týden.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 1 a podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu, jehož výměra byla podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku stanovena ve výši 60 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 60 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené PD Stavby CZ s.r.o. ve výši 58 459 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky ve výši 9 196 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 2. 2026, č. j. 10 To 4/2026-439, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody poškozené PD Stavby CZ s.r.o. Podle § 265 tr. ř. jmenovanou poškozenou odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež formálně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Obviněný namítá, že skutkové závěry soudů nejsou výsledkem úplného a logického hodnocení důkazů, ale vycházejí z jednostranného přijetí jedné verze nehodového děje, nedostatečně prověřeného znaleckého posudku a opomenutí dalších možných příčin vzniku nehody. Podle něj nebylo spolehlivě prokázáno, že právě jeho jednání bylo rozhodující příčinou zranění poškozené. Zdůrazňuje, že nehodě předcházela jiná dopravní nehoda, kterou nezavinil a jejímž důsledkem vznikla mimořádná a nepředvídatelná situace. Poukazuje zejména na neoznačenou překážku na vozovce, absenci výstražného trojúhelníku a reflexních prvků, nejasnosti ohledně světelné signalizace havarovaného vozidla a umístění dalších vozidel v jízdním pruhu. Podle jeho názoru soudy těmto okolnostem nepřiznaly odpovídající význam při posouzení příčinné souvislosti a bezdůvodně uzavřely, že rozhodující příčinou nehody byl způsob jeho jízdy.
5. Dále zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční doprava, z něhož soudy vycházely při posouzení rychlosti jízdy, možnosti reakce a zabránění střetu. Namítá, že znalec pracoval s neúplnými vstupními údaji, zejména neměl přesně zjištěnou polohu vozidel a nezahrnul celý sled kolizí. Za těchto okolností podle obviněného nebylo možné učinit jednoznačné závěry o příčinách nehody, ani o tom, že jí mohl zabránit. Současně poukazuje na to, že znalec připustil určité chyby v posudku a že soudy přes zjištěné nedostatky nepřistoupily k reviznímu či doplňujícímu znaleckému posudku. Namísto kritického hodnocení podle něj převzaly závěry znalce jako jisté, ačkoli byly založeny pouze na pravděpodobnostních úvahách. Tím podle obviněného nebyla jeho vina prokázána bez důvodných pochybností.
6. Soudy hodnotily důkazy jednostranně, když uvěřily poškozené a některým svědkům, zatímco výpověď svědka P. odmítly zejména proto, že neodpovídala ostatním důkazům. Podle něj přitom tato výpověď podporovala obhajobu v otázkách oslnění i postavení poškozené v době střetu, aniž by soudy dostatečně posoudily možné rozpory či nejistoty ve výpovědích ostatních svědků. Za klíčovou považuje otázku, zda se poškozená v době nehody nacházela ve vozidle, neboť na této skutečnosti závisí mechanismus vzniku zranění i skutkový základ výroku o vině. Soudy podle něj alternativní verzi skutkového děje odmítly, aniž dostatečně prověřily, zda zranění jednoznačně odpovídají závěru, že poškozená ve vozidle seděla.
7. Současně vytýká neprovedení výslechu svědkyně K. H., která měla být přímou svědkyní nehody a mohla vypovídat k průběhu jízdy, oslnění, možnostem reakce i postavení poškozené při střetu. Její výpověď mohla podle obviněného podpořit obhajobu a zpochybnit rozhodná skutková zjištění. Neprovedení tohoto důkazu proto považuje za nedůvodné opomenutí podstatného důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Soudy dále nedostatečně posoudily předvídatelnost vzniklé dopravní situace. Zdůrazňuje, že přijížděl k místu krátce po předchozí nehodě, kde stálo vozidlo napříč vozovkou bez řádného označení, a nelze po něm požadovat, aby předvídal takto atypickou a nebezpečnou překážku. Podle něj proto měly soudy podrobněji zkoumat viditelnost překážky, jeho reakční možnosti a otázku, zda mohl střetu skutečně zabránit. Pochybnosti o průběhu nehody, reakčních možnostech obviněného, viditelnosti překážky, významu absence výstražného trojúhelníku i postavení poškozené v době střetu podle něj měly být vyloženy v jeho prospěch, což odvolací soud neučinil a předmětnými námitkami se dostatečně nevypořádal, když jen převzal zjištění soudu prvního stupně.
9. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti i porušení důležité povinnosti řidiče. Podle něj nezkoumaly, zda jeho jednání bylo skutečně podstatnou a právně relevantní příčinou následku, a nevypořádaly se s významem dalších okolností, které ke vzniku nehody přispěly, zejména předchozí dopravní nehody, vozidla stojícího napříč vozovkou, absence výstražného trojúhelníku, nedostatečného označení místa nehody a postavení dalších vozidel na komunikaci. Tyto skutečnosti podle obviněného nebyly pouhým pozadím události, ale mohly představovat významnou či dokonce rozhodující příčinu následku. Soudy rovněž nedostatečně odůvodnily závěr o porušení důležité povinnosti řidiče. V tomto směru nevysvětlily konkrétně, jaká rychlost byla za daných okolností přiměřená, kdy mohl překážku objektivně rozpoznat a jaký měl reálný prostor k reakci. Podle obviněného bez dalšího převzaly závěry znalce o nepřiměřené rychlosti jízdy, aniž zohlednily specifické podmínky nehody a prokázaly, že právě porušení této povinnosti bylo v trestněprávním smyslu příčinou následku.
10. Soudy při posouzení odpovědnosti dovolatele nerespektovaly princip omezené důvěry, vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby předvídal porušení povinností jinými účastníky silničního provozu, k nimž došlo v jeho věci.
11. Obviněný brojí také proti výroku o trestu. Připouští, že samotná nepřiměřenost trestu zpravidla dovolací důvod nezakládá, avšak namítá, že výrok o trestu je závislý na výroku o vině, a proto nemůže obstát, bude-li zpochybněno právní posouzení skutku. Současně vytýká soudům, že při ukládání trestu zákazu řízení nedostatečně zohlednily individuální okolnosti případu, zejména dopad trestu na jeho pracovní uplatnění a na osoby, kterým poskytuje pravidelnou pomoc. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se s těmito námitkami nevypořádal dostatečně přesvědčivě, což podle něj svědčí o formalistickém přístupu a nedostatečné individualizaci trestní sankce.
12. Obviněný dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné. Ačkoli odvolací soud shrnul odvolací námitky, podle obviněného se s nimi vypořádal převážně jen obecným odkazem na správnost závěrů soudu prvního stupně.
13. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2026, č. j. 10 To 4/2026-439, v rozsahu, v němž zůstal nedotčen výrok o vině, výrok o trestu a výrok o náhradě škody a současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 11. 2025, č. j. 8 T 101/2025-394, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného uvádí, že jeho námitkami se již podrobně zabývaly soudy obou stupňů, s jejichž závěry se ztotožňuje. Současně upozorňuje, že dovolání je nepřehledné a námitky nejsou jasně přiřazeny k jednotlivým dovolacím důvodům, přičemž v jejich obsahu lze rozlišit výhrady směřující proti skutkovým zjištěním, právnímu posouzení skutku a výroku o trestu.
15. Státní zástupce připomíná, že první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá jen na rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, vycházejí z procesně nepoužitelných důkazů nebo při jejichž zjišťování nebyly provedeny navržené podstatné důkazy. Podle něj však obviněný své námitky takto konkrétně nevymezil a neoznačil žádný konkrétní rozpor mezi důkazy a skutkovými závěry; jeho argumentace představuje převážně nesouhlas s hodnocením důkazů a polemiku se znaleckým posudkem, což samo o sobě žádný dovolací důvod nezakládá.
16. Pouze námitka týkající se neprovedení revizního znaleckého posudku by mohla směřovat k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný však takový důkazní návrh v řízení neuplatnil. Pokud jde o neprovedený výslech svědkyně H., dovolatel pouze obecně tvrdí, že mohl podpořit obhajobu, aniž by konkrétně vyložil, jaká rozhodná skutková zjištění měla být tímto důkazem prokázána; proto nelze uzavřít, že šlo o opomenutý podstatný důkaz ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá ani námitka, že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď svědka P. jako nevěrohodnou.
17. Pokud dovolatel zmiňuje porušení zásady in dubio pro reo, tak ta dopadá pouze na případy, kdy po vyhodnocení všech důkazů přetrvávají důvodné pochybnosti o skutkovém stavu. Pokud však soudy dospějí k závěru, že jedna z verzí skutkového děje byla prokázána, a své úvahy řádně odůvodní, není důvod tuto zásadu aplikovat. Námitka porušení zásady in dubio pro reo sama o sobě žádný dovolací důvod nezakládá, neboť jde o otázku hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Dovolací přezkum přichází v úvahu pouze v případě extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými závěry, který však podle státního zástupce v projednávané věci dán není. Soudy nižších stupňů podle něj své skutkové závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily.
18. Státní zástupce považuje námitky obviněného proti závěru o zavinění a příčinné souvislosti za nedůvodné. Připouští, že osoby nacházející se u předchozí nehody porušily některé povinnosti, zejména tím, že místo nehody neoznačily výstražným trojúhelníkem a nepoužily reflexní vesty, avšak podle ustálené judikatury taková pochybení sama o sobě nevylučují trestní odpovědnost řidiče, který následně do překážky narazí v důsledku nepřiměřené rychlosti nebo nedostatečného sledování situace v provozu. V této souvislosti odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž ani neoznačené stojící vozidlo po předchozí nehodě nepřerušuje příčinnou souvislost, pokud jednání řidiče zůstává podstatnou příčinou následku. Zdůrazňuje, že soudy správně označily za rozhodující příčinu nehody nepřiměřenou rychlost jízdy obviněného a jeho nedostatečnou reakci na vzniklou dopravní situaci. Pokud by se obviněný skutečně pohyboval rychlostí odpovídající rozhledovým poměrům a plně se věnoval řízení, musel by podle státního zástupce překážku včas zaznamenat. Hodnocení spoluzavinění ostatních účastníků je proto podle něj v souladu s judikaturou. Současně připomíná, že v posuzované věci již nešlo o situaci, kdy by se na vozovce nacházelo osamocené neosvětlené vozidlo. Na místě byla další vozidla se zapnutým výstražným osvětlením, která upozorňovala na mimořádnou dopravní situaci a byla na přímém úseku komunikace viditelná z velké vzdálenosti. Obviněný přesto vjel do prostoru mezi nimi rychlostí převyšující povolený limit i rychlost odpovídající dosvitu světel. Zavinění obviněného bylo dominantní příčinou vzniku následku, přičemž soudy správně dovodily i znak porušení důležité povinnosti řidiče. Právní posouzení skutku proto považuje za správné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné.
19. Námitky proti trestu zákazu činnosti ve skutečnosti směřují pouze proti jeho přiměřenosti, což samo o sobě dovolací důvod nezakládá. Obviněný přitom nezákonnost trestu odvozuje zejména z tvrzené vadnosti výroku o vině a z údajně nedostatečného zohlednění individuálních okolností případu. Podle státního zástupce však dovolání ani v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Závěrem dodává, že obviněný svou argumentaci staví na právně nepodloženém předpokladu, že měl právo spoléhat na absenci překážek na vozovce a na bezvadné zajištění místa předchozí nehody, z čehož následně dovozuje potřebu dalšího dokazování.
20. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
21. Obviněný podal k vyjádření státního zástupce repliku, ve které tvrdí, že státní zástupce přehlíží podstatu dovolání, která nespočívá v nesouhlasu s hodnocením důkazů, ale v tvrzení, že rozhodná skutková zjištění nemají dostatečnou oporu v dokazování a byla učiněna přes přetrvávající pochybnosti. Zdůrazňuje, že zpochybnil zejména závěry o rychlosti vozidla, možnosti zabránit střetu, viditelnosti překážky a mechanismu vzniku zranění poškozené, přičemž právě tato zjištění jsou určující pro posouzení příčinné souvislosti, zavinění i právní kvalifikace skutku.
22. Dovolatel odmítá výtku státního zástupce o nepřehlednosti dovolání. Uvádí, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. byly vymezeny samostatně a dále rozvedeny ve vzájemných souvislostech, což odpovídá povaze věci. Zdůrazňuje, že i státní zástupce dokázal jeho námitky rozdělit na skutkové, hmotněprávní a trestní, takže dovolání nelze považovat za neurčité. Podle dovolatele jeho argumentace směřuje jednak proti skutkovým závěrům bez dostatečné důkazní opory, jednak proti právnímu posouzení příčinné souvislosti a porušení důležité povinnosti, a dále proti tomu, že odvolací soud vytýkané vady neodstranil.
23. Výhrady obviněného vůči znaleckému posudku nepředstavují pouze nesouhlas s obsahem důkazu. Namítá, že soudy založily závěr o vině na posudku, který vycházel z neúplných vstupních údajů, nezahrnoval celý nehodový děj a obsahoval i některé formální chyby. Podle dovolatele je rozporné, že soudy připustily omezenou vypovídací hodnotu některých částí posudku, avšak přesto z něj vyvodily jednoznačné závěry o rychlosti jízdy, možnosti zabránit střetu i příčinné souvislosti. Zdůrazňuje, že soud měl kriticky posoudit úplnost a přesvědčivost posudku a vzhledem k jeho nedostatkům doplnit znalecké dokazování nebo opatřit revizní znalecký posudek. Argument, že obhajoba takový důkaz výslovně nenavrhla, podle něj není rozhodující, neboť soud je povinen odstranit pochybnosti o skutkovém stavu z úřední povinnosti.
24. Navazuje zopakováním svých tvrzení o významu výslechu svědkyně K. H. Podle něj šlo o důkaz vztahující se k rozhodným skutkovým otázkám a podporující obhajobu. Nesouhlasí proto se závěrem o nadbytečnosti tohoto důkazu a zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že se svědkyni nepodařilo předvolat, nezbavovala soud povinnosti zajistit její výslech nebo přesvědčivě vysvětlit jeho neprovedení.
25. Podle dovolatele státní zástupce nevhodně zobecňuje judikaturu týkající se střetů s neoznačenými vozidly, aniž by zohlednil konkrétní okolnosti projednávané věci. Podle něj bylo nutné individuálně posoudit mimořádnou dopravní situaci vzniklou po předchozí nehodě, včetně absence výstražného trojúhelníku, nepoužití reflexních prvků, postavení vozidla napříč vozovkou a otázky oslnění. Podle principu omezené důvěry v silničním provozu nelze po řidiči bez dalšího požadovat, aby předvídal souběh několika porušení povinností jinými osobami. Má za to, že bez spolehlivého objasnění, kdy a na jakou vzdálenost byla překážka objektivně rozpoznatelná, nelze uzavřít, že měl reálnou možnost střetu zabránit. Judikatura, na niž státní zástupce odkazuje, dopadá na skutkově odlišné případy a nelze ji na projednávanou věc aplikovat mechanicky. Zdůrazňuje, že netvrdí, že absence výstražného trojúhelníku či reflexních prvků sama o sobě vylučuje jeho odpovědnost, nýbrž že ve spojení s dalšími okolnostmi vyžadovala individuální posouzení. Soudy tyto okolnosti dostatečně nezkoumaly.
26. Dále obviněný opakuje, že soudy nesprávně posoudily příčinnou souvislost i porušení důležité povinnosti. Podle něj nestačí, že jeho jednání bylo jednou z příčin následku, ale bylo nutné zkoumat, zda šlo o příčinu rozhodující a zda nebyl příčinný řetězec významně ovlivněn předchozí nehodou a pochybeními dalších osob. Má za to, že soudy zaměnily samotné porušení dopravních předpisů za automatický závěr o trestní odpovědnosti, aniž dostatečně posoudily viditelnost překážky, jeho reálné možnosti reakce a význam dalších okolností pro vznik následku.
27. Pokud jde o zásadu in dubio pro reo, tak tu obviněný neuplatňuje jako samostatný dovolací důvod, ale ve spojení s námitkami nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neprovedení podstatného důkazu a neúplnosti znaleckého dokazování. Má za to, že soudy pochybnosti neodstranily, nýbrž je vyložily v jeho neprospěch, když neprovedly výslech svědkyně K. H., bagatelizovaly nedostatky znaleckého posudku a dostatečně neprověřily alternativní verzi skutkového děje.
28. Současně setrvává na výhradách proti trestu zákazu činnosti, který považuje za nepřiměřený. Závěrem uvádí, že vyjádření státního zástupce jeho námitky věcně nevyvrací a že ve věci přetrvávají pochybnosti týkající se skutkových zjištění, znaleckého dokazování i právního posouzení příčinné souvislosti a porušení důležité povinnosti. Proto navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k novému projednání, v němž by mělo být doplněno dokazování, zejména výslechem svědkyně H. a doplněním znaleckého posudku.
III. Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
30. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání.
31. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
32. Úvodem této části rozhodnutí se jeví vhodné připomenout na základě jakých východisek Nejvyšší soud důvodnost dovolání posuzuje. Nezbývá než zopakovat to, co vyjádřil již ve svých předchozích rozhodnutích, tedy že řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
33. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jinému důvodu dovolání, který sice explicitně neuplatnil, ale jehož obsahovému zaměření odpovídá jeho dovolací argumentace.
34. Z úpravy dovolacího řízení (Hlava sedmnáctá trestního řádu) je zjevné, že referenční rámec přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem je vytyčen primárně samotným dovolatelem (resp. obsahem mimořádného opravného prostředku vyhotoveného jeho obhájcem), na kterém spočívá břemeno tvrzení existence vad těchto rozhodnutí odpovídajících zvolenému, příp. alespoň jinému zákonem upravenému důvodu dovolání, a požadavek předestření relevantních námitek takové vady osvědčujících. Nadto je nezbytné též uvést, že z úpravy obsažené v § 265f odst. 2 tr. ř. plyne, že lhůta, v níž lze měnit důvody dovolání, se vztahuje i námitky vznesené pod konkrétně zvoleným dovolacím důvodem. Jinak vyjádřeno, po jejím uplynutí nelze argumentačně rozšiřovat rozsah důvodů, pro které je rozhodnutí soudu nižšího stupně napadáno, např. uplatněním dalších (nových) námitek např. v replice na vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto v následujícím textu reaguje (pouze) na argumentaci obviněného vznesenou v podaném dovolání.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem.
36. Námitky dovolatele se s touto alternativou zmíněného dovolacího důvodu míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, příp. předkládání vlastních verzí skutkového děje na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů a poukazu na možnosti dalšího objasňování dílčích aspektů věci. Takové výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů však nejsou způsobilé založit jejich vadu, která by odpovídala této variantě dovolacího důvodu podle písm. g). Její podstatou totiž je, jak zdůraznil již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, označení a osvědčení zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění (skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) s obsahem provedeného dokazování. Nic takového však obviněný ve svém dovolání nečiní.
37. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, především stran posouzení přesného průběhu nehodového děje, polohy vozidel, viditelnosti překážky v provozu, jeho oslnění ostatními vozidly, významu absence výstražného trojúhelníku, a polohy poškozené K. v době střetu. Pro tyto výhrady je však společné, že dovolatel netvrdí, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkové závěry, k němuž zmíněné soudy dospěly. Ve své podstatě „toliko“ namítá, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr (odlišný od zjištění soudu) možný byl, uplatňuje však vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Jinak řečeno, domáhá se toho, aby Nejvyšší soud, a potažmo po zrušení napadených rozhodnutí soudy nižších stupňů přijaly jeho úvahy. Opomíjí však, že hodnocení důkazů je doménou soudů, před nimiž je důkaz proveden (nepřísluší tedy Nejvyššímu soudu, jehož úkolem je posouzení toho, zda hodnocení soudů nižších stupňů není libovolné, tedy zjevně se příčící požadavkům plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř.). Je-li toto jejich hodnocení komplexní, zahrnující posouzení všech aspektů důkazního řízení a nevykazující trhlinu v logice úvah, pak je nelze označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele.
38. Protože dovolatel v konkrétnosti neoznačuje příslušné skutkové zjištění, které podle jeho mínění je zjevně rozporné s provedeným dokazování, a to způsobem, kdy by poukázal na to, že obsah konkrétního důkazu skutkové zjištění soudu nepodporuje, resp. je vyvrací, nevzniká dovolacímu soudu úkol detailněji na jeho námitky týkající se skutkových zjištění reagovat.
39. Ve shodě se státním zástupcem je třeba konstatovat, že tento dovolací důvod nemůže být naplněn poukazem dovolatele, že postupem soudů mělo být porušeno pravidlo in dubio pro reo. To se uplatňuje pouze v případech, kdy soud pochybnosti má. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů však plyne, že tyto pochybnosti o skutkové stránce věci neměly. K naplnění prví varianty by došlo jen tehdy, pokud by skutková zjištění byla zjevně (tj. očividně či extrémně) vadná, což přesvědčivě netvrdí ani dovolatel.
40. Poslední zmíněné se váže dále k námitkám, kterými se obviněný snaží zpochybnit znalecký posudek z oboru dopravy, když tvrdí, že o jeho správnosti existovaly pochybnosti, a tudíž měl soud sám opatřit revizní posudek. Ani touto výhradou, kterou zpochybňuje obsah důkazu (znaleckého posudku) dovolatel neosvědčil zásadní rozpor, který by jeho hodnocením soudem vznikl ve skutkových zjištěních rozhodných pro naplnění znaků trestného činu. Podstatou jeho námitek je, že znalec neměl k dispozici údaje o výchozí poloze vozidel účastnících se střetu a nemohl určit přesnou výchozí či střetovou rychlost vozidla obviněného. Z výslechu znalce ovšem vyplynulo, že i přes uvedené měl dostatečné podklady pro učinění jeho odborných závěrů, přičemž skutečnost, že neměl informaci o původních polohách vozidel, měla v jeho posudku vliv na to, že do provedené simulace střetu nezahrnul následné odhození vozidla Škoda Rapid poté, co do něj vrazilo vozidlo Opel Vectra odhozené vozem obviněného, a tudíž ani výslednou polohu vozidel. To však nevedlo k nemožnosti určit výchozí a střetovou rychlost automobilu dovolatele, neboť daná skutečnost byla výpočtem zohledněna jen v tom smyslu, že vedla k adekvátnímu snížení střetové a původní rychlosti, jelikož při následné srážce Opel Vectra a Škoda Rapid by byla spotřebována další kinetická energie, při jejímž započtení by rychlost vozidla obviněného byla nepochybně vyšší. Na zmíněné navázal již soud prvního stupně, když k této otázce uvedl, že o správnosti pro věc podstatných znaleckých zjištěních neměl pochybnosti, jelikož znalec měl pro jejich formulaci dostatečné podklady (výpovědi svědků, plánky místa nehody, údaje o brzdné dráze vozidla dovolatele a výpočtu ekvivalentní energetické rychlosti), přičemž rychlost vozidla obviněného tak byla znalcem vypočtena jako nižší, než byla rychlost skutečná, právě kvůli nezohlednění části pohybové energie absorbované následným nárazem Opel Vectra do Škody Rapid.
41. K námitce obviněného tak lze v první řadě uzavřít, že soud neměl povinnost obstarat revizní znalecký posudek podle § 109 tr. ř., neboť tento postup přichází v úvahu, až když o správnosti původního znaleckého posudku vyvstaly pochybnosti (resp. když je nejasný či neúplný) a tyto nebyly znalcem v rámci jeho výslechu odstraněny. Jak bylo již vysvětleno výše, tak v předmětné věci taková situace nenastala. Nadto je vhodné podotknout, že obviněný svojí námitkou v podstatě argumentuje ve svůj neprospěch, neboť jak je výše zmíněno, pokud by znalec měl přesné údaje o původních polohách daných vozidel, tak by zpřesnění jeho posudku nutně vedlo ke zvýšení daných rychlostí. Takové zjištění by pak mohlo mít pro obviněného přitěžující povahu. Právo argumentovat v dovolání ve svůj neprospěch ovšem obviněnému nenáleží.
42. Pokud obviněný zpochybňuje znalecký posudek poukazem, že znalec v posudku nedopatřením zanechal jméno osoby figurující v jiném dříve vypracovaném znaleckém posudku, případně, že se v posudku vyskytla nejasná formulace, tak s tímto se rovněž vypořádal soud prvního stupně. Učinil tak v bodě 25. jeho rozsudku, kde zohlednil vysvětlení znalce, že se jedná jen o nedopatření, případně „překlep“. Nejvyšší soud po seznámení se s písemným zpracováním znaleckého posudku i s výslechem znalce v hlavním líčení musí uvést, že tato pochybení jsou nanejvýš marginálního významu a vůbec se nedotýkají skutkových zjištění rozhodných pro naplnění znaků trestného činu, jak vyžaduje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
43. Druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) obviněný neuplatňuje. Jeho výhrady, např. vůči znaleckému posudku, z jehož odborných závěrů soudy nižších stupňů vyšly, totiž nebuduje na procesní neúčinnosti důkazů, na jejichž podkladě jsou skutková zjištění soudů vystavěna.
44. Pod třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), je možné podřadit námitku obviněného, že bez adekvátního zdůvodnění nebyla vyslechnuta svědkyně H. především k otázce stylu jízdy obviněného a tomu, kde se při nehodě nacházela poškozená K. S touto výhradou se však Nejvyšší soud neztotožnil, neboť jak soud prvního stupně uvedl ve svém rozsudku (bod 21.), výslech jmenované svědkyně by byl nadbytečný vzhledem k celkové důkazní situaci a tomu, co by mohla vypovědět, jak vyplývalo z jejích údajů v přípravné fázi řízení. Konečně lze uvést, že stejně adekvátně se s otázkou výslechu jmenované svědkyně vypořádal i odvolací soud, když její výslech obviněný navrhl ve svém odvolání, a to v bodě 20. jeho usnesení, v němž podobně jako soud prvního stupně (zkráceně řečeno) odkázal na nadbytečnost takového doplnění dokazování. Tato výhrada obviněného je tudíž zjevně neopodstatněná.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
45. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku) nevznesl obviněný žádnou konkrétní námitku, jíž by se vymezil vůči hmotněprávní subsumpci skutku, kterým byl uznán vinným, pod soudy užité znaky trestného činu. Jeho argumentace týkající se otázek posouzení příčinné souvislosti a porušení důležité povinnosti formuloval v první řadě značně povrchně, a to ještě způsobem, z nějž je zřejmé, že ji staví primárně na modifikaci skutkových zjištění – ignorováním těch soudem učiněných v celém jejich komplexu, případně doplňováním o zjištění soudem neučiněná – a až sekundárním nesouhlasu s hmotněprávním posouzením skutku. Takovou argumentaci nejen, že nelze podřadit pod daný dovolací důvod, ale vzhledem k její již avizované plytkosti ani pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., skrze nějž (za splnění v něm obsažených kritérií) lze napadat i zjištěný skutkový stav a kvalitu dokazování, na němž je založen. Na uvedeném nic nezmění ani poukaz obviněného na tzv. zásadu omezené důvěry, neboť s ním nespojuje žádnou hlubší argumentaci.
IV./3. Ke zbývajícím námitkám
46. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se nacházejí námitky obviněného, které směřoval vůči odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Jelikož jím prezentované výhrady týkající se způsobu vypořádání jeho odvolacích námitek, resp. tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z povahy věci nejsou schopny odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí, omezuje se dovolací soud na následující sdělení z pohledu práva obviněného na spravedlivý proces. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto směru lze odkázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že nároky na kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí, tak jak odpovídají obsahu práva na spravedlivý proces, nemohou být chápány tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument. Právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že vyžaduje detailní odpověď na kteroukoli odvolací námitku, a proto se pro případ zamítnutí odvolání může odvolací soud do přijatelné míry omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. K uvedené argumentaci např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96 (§ 26 a tam citovaná prejudikatura), usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1503/2016.
47. Ani pod jeden z dovolacích důvodu nelze podřadit výhradu obviněného k jemu uloženému trestu. Je tomu tak, protože nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu v zákonné výměře. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
48. Výjimku z toho pravidla představuje situace, kdy je uložený trest tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele. Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Ani toto není případ projednávané věci.
49. V rozporu s míněním obviněného vyjádřeným v dovolání soud prvního stupně náležitě popsal jednotlivé okolnosti, které při rozhodování o ukládaném trestu vzal v úvahu (body 48. a 49. jeho rozsudku). Za okolnosti svědčící v neprospěch obviněného vzal především skutečnost, že se dopustil trestné činnosti na úseku dopravy poté, co již měl 5 záznamů o přestupcích v této oblasti, přičemž dokonce pozbyl řidičského oprávnění a nyní projednávaný trestný čin spáchal 8 měsíců po znovuzískání řidičského oprávnění. Jako polehčující okolnost byla zohledněna skutečnost, že se na něj hledí jako na osobu netrestanou, neboť jeho dřívější odsouzení byla již zahlazena. Proto dospěl k závěru, že na obviněného lze působit pouze alternativními tresty, a nikoliv trestem odnětí svobody, když mu uložil pouze trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců a peněžitý trest v celkové výměře 60 000 Kč. Z uvedeného vyplývá, že soud poskytl dostatečné a vypovídající odůvodnění, přičemž se zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi. Samotné dovolatelem zmíněné skutečnosti, že je osobou pečující o jinou zdravotně postiženou osobu, a že používá vozidlo při výkonu práce nečiní tento trest zřejmě nepřiměřeným, či porušující zásady ukládání trestů nebo základní práva obviněného. Nutno zmínit, že uložené tresty jsou v kontextu trestního řízení velmi mírné, zejména pak za situace, kdy byl dovolatel ohrožen nejen jejich uložením, ale rovněž trestem odnětí svobody až na jeden rok.
IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
50. Obviněný uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jeho založení by ovšem připadalo v úvahu pouze pokud by odvolání předcházející část řízení byla zatížena některou vadou obsaženou v ostatních důvodech dovolání, což se, jak je vysvětleno výše, nestalo. Ani tento důvod dovolání tudíž nemohl být naplněn.
V. Způsob rozhodnutí
51. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku v převážné míře neodpovídají jím zvoleným dovolacím důvodům, a v tom rozsahu v jakém je jeho dovolání podřaditelné pod některých z dovolacích důvodů je zároveň zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
52. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 8. 2026
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu