Plný text
6 Tdo 630/2026-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný Z. N. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 12 To 156/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 77/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. N. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 3 T 77/2025 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný Z. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 174 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: dne 14. 12. 2024 v době kolem 09:45 hodin v katastru obce XY, okres XY, jako držitel zbrojního průkazu, loveckého lístku a povolenky ke společnému lovu pořádaném Mysliveckým sdružením XY v honitbě číslo XY, jakožto střelec během první leče namířil svou nabitou palnou dlouhou zbraň - brokovou kozlici značky ZBROJOVKA Brno, model ZH-321, ráže 16/16, výrobního č. XY, na nízko letící cíl - bažanta, se kterou kopíroval jeho let a dvakrát vystřelil v době, kdy bažant letěl nízko na úrovni poškozené P. P., narozenou XY, jakožto honkyně, čímž nedbal instrukcí vedoucího společného lovu zakazujících střelbu do zástavby, keřů, mezi ostatní účastníky společného lovu a zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní, čímž porušil povinnosti uvedené v ustanovení § 29 odstavce 1 písmene a) zákona č.119/2002 Sb., o zbraních ve znění pozdějších předpisů v důsledku čehož zasáhl poškozenou P. P., a způsobil ji střelné poranění hlavy – pravé oční koule a okolních měkkých tkání pravé očnice, zevního přímého očního svalu, zevní stěny pravé očnice (defekt průměru 7 mm), pravého spánkového svalu, šupiny pravé spánkové kosti, bez poškození tvrdé pleny mozkové, se ztrátovým poraněním oční zornice a duhovky, prokrvácením a odtržením sítnice, které si vyžádalo opakované vysoce odborné operační lékařské ošetření s následnou hospitalizaci na Chirurgické klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové v období od 14. 12. 2024 do 17. 12. 2024 a následně od 17. 12. 2024 do 20. 12. 2024 na Oční klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové s následnými ambulantními kontrolami na Oční klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové v období od 23. 12. 2024 do 30. 1. 2025 a střelného poranění trupu – bodový defekt kůže pravé podklíčkové krajiny ve střední kolíčkové čáře se separací pohrudnice a přítomností vzduchu v pravé pohrudniční dutině, krvácením do pravé pohrudniční dutiny, se zástřelem broku do zadních horních partií dutiny břišní – okolí horního pólu pravé ledviny, s přítomností vzduchu v podkoží přední hrudní stěny a v pravém velkém prsním svalu, léčba kterých probíhala konzervativním způsobem, přičemž ze soudně lékařského hlediska utrpěné střelné poranění hlavy poškozené – pravostranných partií obličeje a mozkové části lebky a pravého oka je nutné považovat za těžké poškození zdraví – důležitého (zrakového) orgánu (pravého oka) vyžadující odborné, opakované operační lékařské ošetření s následně zdravotnickou péči, délkou trvání přesahující období 6 týdnů, omezující poškozenou na obvyklém způsobu života, s jistotou trvalých následků na zrakových schopnostech, stejně tak i střelné poranění trupu lze ze soudně lékařského hlediska považovat za poškození zdraví vyžadující odborné lékařské ošetření, délkou trvání přesahující dobu jednoho týdne, neomezující poškozenou podstatným způsobem na obvyklém způsobu života.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost uhradit ve zkušební době podmíněného odsouzení způsobenou škodu.
3. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu myslivecké činnosti, a to včetně zákazu používání střelných zbraní k lovu zvěře, a to na dobu 30 měsíců.
4. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to „střelné zbraně – broková kozlice, výrobce Zbrojovka Brno, model ZH-321, ráže 16/16, výrobní číslo XY, dále dva kusy brokové nábojnice ráže 16 mm, výrobce Sellier A Bellot a jeden kus broku a průkaz zbraně číslo XY“.
5. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky způsobenou škodu ve výši 158 372 Kč a poškozené P. P. způsobenou majetkovou škodu ve výši 986 778,85 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 2 200 949 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená P. P. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 12 To 156/2025, jímž z podnětu řádného opravného prostředku obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o povinnosti podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku, o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené P. P. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2025 obviněnému uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil majetkovou škodu a odčinil nemajetkovou újmu, které trestným činem způsobil. Dále podle § 228 odst. 1 dotyčnému stanovil povinnost zaplatit poškozené P. P. náhradu majetkové škody ve výši 175 585, 88 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 200 949 Kč. Se zbytkem svého nároku byla jmenovaná poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání výslovně do výroku o trestu propadnutí věci a o trestu odnětí svobody a opřel je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i), m) tr. ř. Zdůraznil přitom, že si je vědom limitů dovolacího řízení, pokud jde o přezkum přiměřenosti trestu. Z tohoto důvodu své námitky zaměřil na výklad a aplikaci hmotněprávních podmínek pro uložení konkrétních druhů trestů, především trestu propadnutí věci. Ten totiž podle mínění obviněného nebyl materiálně posouzen z hlediska nezbytnosti, účelnosti a proporcionality s ohledem na skutkové a právní okolnosti případu. Je-li trest propadnutí věci fakultativní povahy, je třeba při jeho ukládání zohlednit obecné zásady ukládání trestů a ústavní limity. Skutečnost, že propadlá brokovnice byla nástrojem trestné činnosti, pouze naplňuje zákonnou podmínku přípustnosti předmětného trestu, nejedná se však o odůvodnění. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, účelem trestu propadnutí věci je buďto odčerpat zisky z trestné činnosti, nebo předejít jejímu opakovanému spáchání prostřednictvím propadlé věci. Ani jedno nebylo v projednávaném případě naplněno. Obviněný byl totiž současně potrestán i zákazem činnosti spočívajícím v zákazu výkonu myslivecké činnosti, včetně zákazu používání střelných zbraní. Nadto veškeré své střelné zbraně obviněný odevzdal Policii České republiky v souladu se zákonem o zbraních. Za těchto podmínek propadnutí konkrétní brokovnice postrádalo smysl, ať se již na to nahlíží izolovaně, nebo v kontextu ostatních trestů. Jelikož obviněný vlastnil více zbraní, individuálně zaměřené odebrání jedné z nich by mu nebránilo se dopustit znovu obdobného trestného činu. Tomu naopak předchází zákaz činnosti a restrikce uvalené podle zákona o zbraních. Soud nemůže na jedné straně dovozovat preventivní nezbytnost propadnutí jedné střelné zbraně a na straně druhé zcela pominout, že faktické i právní omezení je již dáno jinými právními normami. Jinak vyjádřeno, preventivní účel trestání je naplněn již jinými sankcemi než trestem propadnutí věci. Neméně zásadním důvodem pro upuštění od propadnutí předmětné brokovnice je i to, že jde o věc zvláštní obliby. Obviněný ji plánoval darovat svému vnukovi, přičemž pažba této střelné zbraně nese speciální vyřezání zhotovené na zakázku. Váže jej proto k této věci citové pouto přesahující její tržní cenu. Obviněný netvrdí, že by toto znemožňovalo uložit trest propadnutí věci, soudy však měly k tomuto přihlédnout při posuzování proporcionality majetkového zásahu. A to zvláště za situace, kdy se obviněný dopustil nedbalostního trestného činu, byl dosud netrestaný, projevil lítost, spolupracoval a prohlásil vinu. 8. Separátně se vymezil i proti podmíněnému trestu odnětí svobody, taktéž pro vady v hmotněprávním posouzení. Podle obviněného nejde o běžnou námitku nepřiměřenosti trestu, protože nebyla dostatečně aplikována zásada subsidiarity přísnější sankce ve smyslu § 38 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto své výhrady opřel opět o svou předchozí bezúhonnost, prohlášení viny, vyjádření lítosti a skutečnost, že jednal z nedbalosti. K tomu dále doplnil, že nebyly zjištěny žádné přitěžující okolnosti, naopak převažovaly okolnosti polehčující a byl mu uložen trest zákazu činnosti v oblasti, v níž se trestného činu dopustil. Za těchto okolností mu měl soud uložit spíše peněžitý trest. Konstatování odvolacího soudu, že tento druh trestu vylučují závažnost způsobeného následku a nízké příjmy obviněného, není dostatečné. Peněžitý trest lze prostřednictvím systému denních sazeb vyměřit způsobem odpovídajícím majetkovým poměrům pachatele. Ani vzniklé škodlivé následky nemohou znemožnit uložení alternativního trestu. V neposlední řadě obviněný namítl, že odvolací soud se s jeho námitkami vypořádal pouze formálně, bez toho, aby vznesené výhrady materiálně posoudil. 9. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl ponechán v platnosti výrok o trestu propadnutí věci a výrok o podmíněném trestu odnětí svobody, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve stejném rozsahu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. dále navrhl, aby dovolací soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, příp. Okresnímu soudu v Hradci Králové, by věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že ve vztahu k výroku o trestu odnětí svobody nelze dovodit naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento trest byl uložen v souladu se zákonem, přičemž nevykazuje nepřiměřenou přísnost vzhledem k okolnostem případu. Pokud jde o námitky k trestu propadnutí věci, ty se dotýkají samotných zákonných podmínek aplikace tohoto ustanovení, což je činí podřaditelné pod citovaný dovolací důvod. Nejsou však důvodné. Argumentuje-li obviněný souběhem trestů propadnutí věci a zákazu činnosti, přehlíží, že sledují rozdílné účely. Trest zákazu činnosti slouží k dočasnému znemožnění určité aktivity, zatímco propadnutí věci představuje trvalé odnětí věci z majetkové sféry. Oba tresty se tak vzájemně doplňují ve své preventivní funkci, kdy zákaz činnosti eliminuje riziko spojené s výkonem určité činnosti a trest propadnutí věci vede k trvalé ztrátě vlastnického práva ke konkrétní věci. Není přitom rozhodné, zda obviněný disponoval i dalšími střelnými zbraněmi, neboť ty nebyly použity k trestné činnosti a nenaplňovaly tak podmínky § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutečnost, že jiné střelné zbraně ve vlastnictví obviněného byly v důsledku pravomocného odsouzení odevzdány do úschovy Policie České republiky je pak pouhým sekundárním zákonem předvídaným důsledkem. Přisvědčit nelze ani argumentaci, že propadlá střelná zbraň byla věcí zvláštní obliby. Subjektivní vztah k věci nepředstavuje okolnost způsobilou vyloučit uložení daného druhu trestu. Vzhledem k povaze trestného činu a závažné újmě na zdraví způsobené jiné osobě je navíc z hodnotového hlediska obtížně přijatelný záměr obviněného darovat předmětnou střelnou zbraň svému vnukovi. Závěrem státní zástupce dodal, že odvolací soud se může přiměřeně omezit na převzetí a akceptaci odůvodnění soudu nižšího stupně. 11. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 12 To 156/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání. 15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 17. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
18. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h), i) a m) tr. ř. ani jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají. 19. Z uplatněných námitek plyne, že podle mínění obviněného nebylo při stanovení trestu propadnutí věci přihlédnuto k zákonným i jiným hlediskům, která by tento fakultativní trest vylučovala. Nejenže tento trest neodpovídal zásadám přiměřenosti a subsidiarity přísnější sankce, ale rovněž byl fakticky nadbytečný s ohledem na další souběžně uložené tresty. S tímto logickým rozporem, kdy obviněnému bránily ve spáchání podobného trestného činu jiné právní instituty, se obecné soudy ovšem nevypořádaly. Měly taktéž nedostatečně zohlednit zásadní právní i mimoprávní okolnosti případu, a to i ve vztahu k uloženému podmíněnému trestu odnětí svobody. 20. V daných souvislostech je nutno v prvé řadě připomenout, že důvodnost dovolání je hodnocena zásadně na podkladě námitek, které dovolatel uplatní ve svém mimořádném opravném prostředku. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby z vlastní iniciativy vyhledával případné vady dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip. Kasaci napadeného rozhodnutí tak ve své podstatě může odůvodnit jen zjištění o důvodnosti dovolací argumentace o existenci vady zakládající uplatněný dovolací důvod, případně námitka osvědčující vadu odpovídající jinému (než explicitně uplatněnému) dovolacímu důvodu, či důvodná námitka o porušení základního práva dovolatele, např. jeho práva na spravedlivý proces.
21. Vznesené námitky jsou přitom nesourodé, neboť se je dovolání snaží kombinovat a podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Tvrdí-li obviněný, že brojí proti „nesprávnému výkladu a aplikaci hmotněprávních podmínek uložených trestů“, není jasné, proč označil dovolací důvod pod písm. h) uvedeného ustanovení. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal. 22. Optikou uvedených teoretických východisek je tedy patrné, že pokud obviněný namítal nesprávnou aplikaci trestněprávních norem upravujících zákonné předpoklady pro uložení napadených trestů, v úvahu přichází pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten je však striktně vymezen, jak bylo ilustrováno v předchozím bodě, neboť dovolací soud není povolán k tomu, aby opakovaně v roli odvolacího soudu přezkoumával pouhou „přiměřenost“ uložených sankcí, popř. přísnost jejich kombinace. Aby tedy obstály výhrady obviněného prizmatem uplatněných dovolacích důvodů, resp. dovolacího důvodu, muselo by se jednat o tresty ze zákona nepřípustné, příp. vyměřené mimo trestní sazbu. Ani jedna z těchto variant ovšem uplatněným námitkám neodpovídá. Nakonec uložení trestu mimo trestní sazbu obviněný ani nenamítal (ani k němu v rozhodnutí obecných soudů nedošlo). 23. Druhem trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., se přitom rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 TrZ (resp. v § 15 odst. 1 TOPO nebo trestních opatření uvedených v § 24 odst. 1 ZSM) bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky (TpR 3/2007, s. 79). Jde např. o uložení trestu vyhoštění občanu České republiky (§ 80 odst. 1 TrZ) nebo cizinci bez ohledu na existenci vylučujících podmínek podle § 80 odst. 3 TrZ (srov. TR NS 6/2004-T 701.), uložení trestu zákazu činnosti za trestný čin, který nebyl spáchán v souvislosti s touto činností (§ 73 odst. 1 TrZ), uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která nenáleží pachateli trestného činu (§ 70 odst. 2 TrZ, § 19 TOPO), uložení trestu zrušení právnické osoby takové právnické osobě, která má sídlo mimo Českou republiku (§ 16 odst. 1 TOPO) apod. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, např. uložení trestu domácího vězení nebo obecně prospěšných prací nebo vedle trestu odnětí svobody, nebo uložení peněžitého trestu vedle propadnutí majetku (§ 53 odst. 1 TrZ). Podobně je tomu tehdy, je-li mladistvému uložen jiný druh trestního opatření, než která připouští ustanovení § 24 odst. 1 ZSM (např. zákaz pobytu podle § 75 TrZ). Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu (§ 16 odst. 2 tr. zák., § 3 TrZ), nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným – srov. TR NS 6/2004-T 697., nebo „společný“ trest propadnutí majetku uložený manželům – viz R 38/2012-II.). (ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b [Důvody dovolání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168–3169.) Jde tedy o případy, kdy není respektován okruh trestů, které lze konkrétnímu obviněnému uložit, o případy uložení trestů zákonem výslovně zakázaných, o případy nerespektování zákonem výslovně požadovaných speciálních podmínek pro uložení trestu či nerespektování zákazu kombinace některých druhů trestů. Nic takového však dovolatel nenamítal. Jeho argumentace ve své podstatě spočívá pouze v rozporování kombinace trestů, které mu byly uloženy a které zákon uložit umožňuje, přičemž při akcentaci polehčujících okolností a nedbalostní formy trestného činu (které však obecné soudy zohledňovaly) prosazuje jinou kombinaci alternativních trestů, která by mu lépe vyhovovala (dožaduje se zrušení trestu propadnutí věci a trestu odnětí svobody a za dostatečně adekvátní považuje trest zákazu činnosti spolu s trestem peněžitým). 24. Platí, že záměrně není stanovena hierarchie jednotlivých sledovaných účelů trestních sankcí, čímž vzniká široký prostor pro soudní diskreci při rozhodování o trestu s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Je tak na individuálním posouzení soudu při dodržení principů (zásad) individualizace trestní represe a její proporcionality (viz § 38 odst. 1 tr. zákoníku), potažmo požadavku subsidiarity přísnější trestní sankce (viz § 38 odst. 2 tr. zákoníku), který z možných účelů upřednostní při uložení trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I.ÚS 631/23). Argumentuje-li nyní obviněný fakultativní povahou trestu propadnutí věci a nedostatečným zhodnocením všech významných hledisek pro jeho uložení, nenamítá, že nebyly splněny podmínky pro přistoupení k tomuto trestu. Ostatně sám explicitně uvedl, že trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu neměl být uložen, jelikož nebyl „nezbytný, účelný a ani proporcionální“ s ohledem na okolnosti případu a jeho osobní vztah k propadlé věci. Tím se však celá dovolací argumentace přesouvá do zcela jiné roviny, než jakou obviněný předjímá. Ačkoliv tedy v úvodu svého mimořádného prostředku dovolatel deklaroval, že nepolemizuje s úvahami soudů o přísnosti (přiměřenosti) uložených trestů, opak je pravdou. Obdobné platí i pro námitky vůči podmíněnému trestu odnětí svobody, který měl být podle obviněného taktéž zatížen vadným hmotněprávním posouzením, avšak toto své tvrzení rovněž opírá o polemiku se závěry soudů nižších stupňů. Jak příhodně sám obviněný shrnul ve svém dovolání, soudy neměly dostatečně zohlednit nedbalostní povahu přečinu, dosavadní bezúhonnost, prohlášení viny, lítost, vysoký věk, absenci přitěžujících okolností a v případě propadlé brokovnice i mimořádnou citovou vazbu k věci. Žádnou z těchto okolností nejsou dotčené tresty (tedy propadnutí věci ve smyslu § 70 a násl. tr. zákoníku a podmíněné odnětí svobody ve smyslu § 81 a násl. tr. zákoníku) podmíněny. Obviněný se skrze tyto právní i mimoprávní souvislosti naopak explicitně dovolává zásad pro stanovení trestu ve smyslu § 38 tr. zákoníku. Toto ustanovení však (stejně jako ustanovení následující) upravuje právě „přiměřenost“ trestních sankcí a „stanovení druhu a výměry trestu“, které se podle výše uvedeného nacházejí mimo možný dovolací přezkum. Pro uplatněné námitky obviněného, že určitý druh trestu „nebylo vhodné či nutné“ uložit (nikoli, že by daný druh trestu nebylo podle zákona „možno“ uložit) platí, že posouzení vhodnosti trestu není otázkou zákonnosti, ale právě přiměřenosti. Jinak vyjádřeno, obviněný nebrojil proti nesprávné aplikaci trestněprávní normy stanovující předpoklady pro uložení konkrétního trestu, nýbrž trest považuje za neadekvátní s ohledem na zásady trestání. 25. Nakonec již ze samotné výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zjevné [ve smyslu výše zmíněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], že trest odnětí svobody podmíněné odložený, stejně jako trest propadnutí věci (střelné zbraně), jsou druhy trestu, které zákon ve vztahu k ustanovení § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku výslovně připouští. Dále je třeba zdůraznit, že podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku lze při podmíněném odsouzení stanovit zkušební dobu na 1 rok až 5 let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku lze nechat propadnout věc, která byla nástrojem trestné činnosti. Tedy v daném případě napadené tresty byly uloženy v souladu se zákonem. Pakliže argumentace obviněného byla zaměřena do otázky přiměřenosti trestů, resp, přiměřenosti jejich kombinace, ve smyslu shora uvedeného nemohla být podřazena pod uplatněné ani jiné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. 26. Pro úplnost lze konstatovat, že zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu pouze pokud by shledal uložené tresty v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámec ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci také nejedná. 27. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně se výrokem o trestu nedostaly do žádného zásadního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Muselo by jít (jak již bylo shora předestřeno) o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavněprávní roviny. Aniž by byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný. 28. Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 6. a násl., ten při stanovení druhů a výměry trestů vyšel ze zásad jejich ukládání zakotvených v § 39 a § 38 odst. 2 tr. zákoníku, zohlednil okolnosti případu, osobu obviněného, jeho věk, trestní minulost a jeho přístup k trestnímu řízení, ale i charakter projednávané trestné činnosti a její důsledky. V tomto ohledu soud akcentoval prohlášení viny, míru sebereflexe a dosavadní trestní bezúhonnost obviněného a absenci jakýchkoliv přitěžujících okolností, což jej vedlo k upřednostnění sankcí výchovné povahy. A ačkoliv odvolací soud aproboval tyto závěry, rovněž připomněl, že nelze přehlédnout význam chráněného zájmu (zdraví člověka), který byl jednáním obviněného významně zasažen. S uvedeným se plně ztotožňuje i Nejvyšší soud. Obviněným namítané okolnosti byly zjevně předmětem úvah soudů nižších stupňů, které se s nimi řádně vypořádaly. To, že dotyčné soudy na základě těchto skutečností dospěly k jiným závěrům, než si představoval obviněný, není vadou rozhodnutí. Dovolací argumentace obviněného se tak v tomto bodě stává pouhou polemikou, kdy spatřuje nedostatky právního posouzení v tom, že by na místě soudu hodnotil kritéria pro kombinací různých druhů v úvahu připadajících trestů odlišně. Takto pojaté námitky ani náhled na výstupy soudů stran zvolených trestů a jejich výměr tedy nedokládají, že by uložené tresty byly výrazně neadekvátní specifikům případu. Nelze tak s ohledem na výše rozvedená východiska dovodit, že by byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe pro extrémní rozpor s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky. 29. Je vhodné dále doplnit, že námitka faktické nadbytečnosti propadnutí věci s ohledem na zákaz činnosti (a zánik zbrojního oprávnění a s tím spojené odevzdání všech střelných zbraní) nemůže obstát. Trestní zákoník explicitně zakazuje ukládat určité tresty vedle sebe v § 53 odst. 1, neboť jejich působení vedle sebe je nežádoucí, příp. fyzicky nemožné. To však není případ trestu propadnutí věci ve smyslu § 70 tr. zákoníku a trestu zákazu činnosti ve smyslu § 73 tr. zákoníku. Jak přitom státní zástupce správně upozornil, kumulace těchto trestů je nejen možná, ale v posuzovaném případě i vhodná, neboť jejich kombinací je posilováno výchovné působení na obviněného. Jestliže soud prvního stupně výrokem o trestu výslovně sledoval individuálně preventivní účinek, pak trvalé propadnutí střelné zbraně jej beze zbytku naplňuje. Zatímco zákaz výkonu myslivecké činnosti obviněného omezuje na krátkou dobu s výhledem, že ji bude moci v budoucnu zase vykonávat, ztráta konkrétní střelné zbraně je nevratným negativním důsledkem jeho nedbalého jednání. Spojení krátkodobého a dlouhodobého omezení představuje zcela standardní způsob, jak posílit v pachateli respekt před zákonem a zároveň redukovat příležitosti k opakování sankcionovaného jednání a tím předejít dalšímu páchání trestné činnosti. Nejvyšší soud má za vhodné zdůraznit, že předcházení recidivě na individuální úrovni je třeba vnímat jako komplexní systém různých navzájem se podporujících povinností a omezení, které mají v souhrnu působit výchovně na obviněného. Argumentuje-li k tomu obviněný nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, pak je třeba uvést na pravou míru, že podstatou tohoto rozhodnutí bylo propadnutí nemovitosti bez řádného odůvodnění a navzdory skutečnosti, že šlo o obydlí stěžovatele a se stíhanou trestnou činností bylo spojeno pouze nepřímo. Jsou tak zřejmé zásadní skutkové odlišnosti od projednávané trestní věci, kdy vztah předmětné střelné zbraně k stíhanému trestnému činu je nezpochybnitelný. Jak přitom výstižně shrnul Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení ze dne 11. 8. 1994, sp. zn. 4 To 480/94, publikovaném pod č. 17/1995 Sb. rozh. tr., nedbalé zacházení se zbraní představuje do budoucna závažné nebezpečí, kterému lze předejít právě propadnutím věci. V posuzovaném případě tedy nešlo pouze o odebrání jedné střelné zbraně, ale též o zdůraznění závažnosti škodlivých následků, čímž spíše bude obviněný motivován vyvarovat se obdobných chyb. (V uvedené věci šlo dokonce o pouhé zanechání zbraně bez zabezpečení a dozoru, přičemž zbraň byla následně užita ke hře dětmi, při které došlo k usmrcení jednoho z nich; ač se tedy jednalo o ještě nižší míru nedbalostního zavinění než u dovolatele, přesto bylo uložení propadnutí zbraně shledáno zcela adekvátním.) Dovolatel se pak v tomto ohledu zcela nekriticky dovolává toliko výchovného účelu trestu, aniž by vzal na vědomí, že se stále jedná o trest, který nutně nese a má nést i funkci represivní v podobě postižení vlastnictví použité věci. 30. Okrajově stojí dále za zmínku, že uložení konkrétního druhu trestu či jeho specifické výměry není nárokovatelné, nehledě na zvolený přístup obviněného k trestnímu řízení. Pokud obviněný namítl, že místo podmíněného trestu by bylo vhodnější mu uložit peněžitý trest, pak se tím domáhal takovéto nenárokovatelné změny výroku o trestu. Zvláště pokud výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, což jen dokládá hodnocení všech významných okolností veskrze ve prospěch obviněného s ohledem na povahu jím spáchané trestné činnosti. Takto uložený trest lze zcela zjevně považovat za odpovídající. 31. Pohledem výše rozvedených hledisek tak nic nenasvědčuje porušení pravidel pro ukládání trestů. Je třeba zdůraznit, že obviněný toliko brojí proti nepřiměřenosti trestních sankcí, čemuž žádný ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá (viz výše). Je-li druh a výměra trestů v zákonných mezích, jak je tomu i v tomto případě, nemůže se a priori jednat o tresty nepřiměřeně přísné z pohledu výše zmíněné proporcionality trestní represe.
32. Pokud jde dále o námitku dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal, resp. nevypořádal dostatečně, se všemi jeho námitkami, lze uvést, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Podle Ústavního soudu není v rozporu s uvedenou povinností, jestliže odvolací soud na některé odvolací námitky reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají (viz např. usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21). Toto stanovisko zastává i ESLP, podle něhož se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz rozsudek ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, body 59–60). Ve svých dalších rozhodnutích dodává, že aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84, rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yıldız proti Turecku, č. 39407/03, bod 42, nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82). 33. Požadavkům na odůvodnění rozhodnutí kladených judikaturou Ústavního soudu i ESLP nepochybně rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci vyhověl. Z obsahu jeho odůvodnění je zřejmé, že reagoval na všechny zásadní námitky obviněného, které by mohly ovlivnit výsledek řízení či se týkají otázek zásadních pro rozhodnutí ve věci. Nezbývá než zopakovat, že vadu rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá samotná skutečnost, že způsob, jakým se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal, neodpovídá jeho představám. Nelze proto v tomto směru shledat pochybení na straně odvolacího soudu, potažmo ani zásah do práva obviněného na spravedlivý proces.
34. Z uvedeného je také zřejmé, že Nejvyšší soud nedospěl k poznatku, že by rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou, která by odpovídala některému z dovolacích důvodů upravených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Za tohoto stavu nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, pokud odvolací soud odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
V. Způsob rozhodnutí
35. Dovolací argumentace obviněného se minula s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) a m) tr. ř. a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Z. N. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 8. 2026
Mgr. Pavel Göth předseda senátu